Nadšení (Lamartine)

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Nadšení
Autor: Alphonse de Lamartine
Původní titulek: L’Enthousiasme
Zdroj: Poesie francouzská nové doby. Překlad Jaroslav Vrchlický. Praha : Ed. Grégr, 1877. s. 169–172.
Licence: PD old 70
Překlad: Jaroslav Vrchlický
Licence překlad: PD old 70

Jak orel kdysi, blesků kníže,
se s Ganymedem k nebi vzpjal,
hoch k zemi darmo tisk’ se blíže
a s ptákem bohů v boj se dal,
leč orel spár svůj zaťal tuhý
mu v bok a výš nad rodné luhy
se chvějícího strachem nes’,
a k jeho prosbám, vzdechům němý,
před nesmrtelné bohy k zemi
jej hodil na prah u nebes!

Tak na mne, když se tvůj let řítí,
vítězný orle nadšení,
jak plesám v hrůze, když duch cítí
šum tvého křídla v plameni!
pod jhem tvým trne duše mladá,
já prchám v strachu, že tvá vláda
mé zničí srdce bouřící,
jak oheň, který blesky sycen
dřív nestane, až v popel sřícen
jest chrám i oltář s hranicí!

Leč nadarmo! myšlenek vzletu
pud slabých smyslů nezdolá,
a bohem duše moje v hnětu
se hne a pne a plápolá;
blesk nebes v žílách mých se valí
a zničen ohněm, jenž mne pálí,
svým vzdorem dráždím jeho dech,
a láva, kterou duch můj skrývá,
v souzvuku proudy se rozplývá,
div neztráví mne její běh!

Zde viz, ó Muso, ževtvu svoji!
to není čelo nadšené,
ni duch, jenž k záře svaté zdroji
své zraky vznášel vznícené;
co vření tvé mne uchvátilo,
co z života mi ještě zbylo?
Po prchlém mládí marný stesk,
na bledém čele vrásky hrají
a svatou stopu zakrývají,
kde zasáhnul mne v letu blesk.

Ó blahý, kdo bez vášně zpívá,
slz nezná jeho tichý zpěv,
a v klidu jeho struna tklivá
neví, co žal jest, bouř a hněv!
Ve ladném klidu jistě k cíli
jak čistý proud zpěv jeho pílí,
a med i mléko plyne v něm,
on nelne k letům Ikarovým,
nevznášen křídlem Pindarovým,
nespadne s nebes v letu svém.

Však my, jichž zpěvem každý jatý,
plát musíme a urvati
žárlivým bohům oheň svatý,
co líčíme, tím zapláti!
Jest srdce krbem všehomíra,
kde paprsky všech světů sbírá
v žár básníka duch hloubavý;
nač hanobíte naše žití? —
ta pochodeň, jež závist vznítí,
se na vášních jen rozžhaví!

Ne, nikdy v tiché, klidné hrudi
se nezrodil ten božský vznět,
ten citů svár, jenž v obdiv pudí
a pokořuje zpěvem svět.
Ne, ne, když Apoll v hněvu plání
s Eryxu strmých sešel strání,
by šípy ztrestal země pych,
dřív ku podzemním břehům stoupal,
a smrtonosnou zbraň svou koupal
ve Styxu vírech plamenných.

Pryč s výše strmé Helikonu!
mdlou písní zhrdá jeho výš,
proud nesmrtelných, božských tonů
jen z nadšených strun uslyšíš!
Jsouť srdce pěvců roztoužená
jak mramor, který lká i stená,
kde Memnona jest popel skryt;
by duší vzplál a září jasnou,
je třeba, aby písní hlásnou
jej polil slunce zlatý svit.

A já mám znova žárem hnouti,
jenž ve popeli ukryt has’,
své duše zbytek vydechnouti
v zpěv, jejž pohltí vzduch i čas?
Jak přelud snu se sláva tratí,
o mnohé dny tvůj život zkrátí,
jež měla kouzlit v zlatý sen;
a poslední dech mého žití
má ještě slávě v oběť zníti? —
Ten budiž lásce zasvěcen!