Přeskočit na obsah

Na vlně 57 metrů/Velké kouzlo

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Velké kouzlo
Autor: Otakar Batlička
Zdroj: BATLIČKA, Otakar. Na vlně 57 metrů
Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno: V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2013
Licence: PD old 70

Inženýr Owens byl hotov se všemi přípravami. Zítra časně ráno má opustit toto městečko – malebné Talka Chuano. Těšil se, že po několikaměsíčním strastiplném pobytu ve středu jihoamerických pralesů bude moci odjet trochu mezi lidi, jak říkal, do Rio de Janeira.

Byl nemile překvapen, když mu majitel hostince Funda y Posada podal doporučený dopis.

V dopise byl strohý příkaz společnosti, pro kterou pracoval:

„Zjistěte složení hornin v místech zvaných domorodci El Corazon. Budou-li zeminy obsahovat kov, přivezte vzorky osobně do Ria.“

Inženýr Owens hrozně řádil.

„Tak zase zpátky. Ano, rozkaz! Vám se to, páni v Riu, pěkně napíše: Jeďte, Owensi, nechte se sežrat aligátory – ale vzorky rudy nám přivezte!“

Tahle nálada držela inženýra Owense několik hodin. Pak se smířil s osudem a sepsal novou smlouvu s nosiči, kteří ho již mnohokrát doprovázeli na nebezpečných cestách.

Potom se loudal okolím Talka Chuana.

Došel až ke studni, na jejímž okraji sedělo několik domorodých mužů, z nichž jeden byl stařec nejméně devadesátiletý. Hluboké černé oči pohlédly na inženýra Owense:

„Hombre! Pane, kupte kouzlo, dobré kouzlo na krk a kobra nekousnout. Žádná kobra neublížit, když kouzlo na krku!“

Směsí portugalštiny, španělštiny a indiánštiny nabízel Owensovi jakýsi předmět, který vyňal z malého košíčku.

Owens nebyl zelenáč, znal ta různá domorodá kouzla. Usmál se a poklepal rukou na pouzdro s pistolí: „Zde také dobré kouzlo na kobry, amigo. Tuze dobré kouzlo, sabe!“

Staroch se odbelhal zpět k okraji studně.

Jsou někdy v životě zvláštní chvíle, které později člověk nazve osudové. Owensovi přišlo starocha jaksi líto.

„Veny aca! Pojď sem! Co je to vlastně za kouzlo, co prodáváš?“ Stařec vložil předmět do Owensových rukou. Byl to kousek kůže z nějakého hada, kulatý, asi čtyři centimetry v průměru, pěkně vypracovaný. Na zadní straně byl přirozený vzorek hadí kůže a na něm ozdobně vytlačené jakési indiánské značky. Na přední straně bylo nalepeno barevné kolečko jiné barvy. Vyhlíželo to jako zvířecí oko. Celek byl proražen a zavěšen na lýku, aby bylo možno zavěsit toto ‚velké a dobré kouzlo‘ kolem krku. Celkem zajímavý indiánský výrobek.

„Co stojí to kouzlo, před kterým hadi celé Brazílie utíkají?“ ptal se Owens.

„Milreis, compadre,“ staroch zdvihl palec pravé ruky vzhůru. „Milreis, pane.“

Owens podal starci bez odmlouvání žádanou minci a strkal ,velké kouzlo‘ do kapsy kalhot.

„No, no, compadre! Ne kapsa! Tam kouzlo nic dělat, kouzlo dobrý tady, aca, aca!“

Než se Owens nadál, vzal mu stařec kouzlo z rukou a zavěsil mu je kolem krku:

„Tady moc dobré! Žádná kobra nekousnout. Kouzlo má oko, bueno oko. Až ty kobra nevidět, oko kobra uvidět!“

Owens vyslechl s úsměvem starcův výklad.

Na zpáteční cestě si inženýr z dlouhé chvíle prohlédl ještě jednou zajímavý předmět, a ani sám nevěděl proč – nechal jej viset kolem krku tak, jak mu jej starý domorodec zavěsil.

Druhý den malá geologická výprava inženýra Owense opustila poslední výspu civilizace, Talka Chuano. Tři ‚moso‘ – chlapci a čtyři muly, nesoucí zavazadla, kráčeli v tropickém vedru, většinou vyschlým řečištěm. Odpoledne poručil Owens postavit stany. Za okamžik stál tábor a hoši připravovali večeři.

Owens se rozhodl, že se zatím podívá po okolí. Vzal s sebou něco ze svého nezbytného nářadí: malý tlumok, motyčku, několik lahviček různých kyselin. Neměl v úmyslu vzdálit se daleko od tábora. Vlevo od řečiště byly houštiny a za nimi narudlá skála.

Pustil se do houštin, rozrážeje hustý porost svou mačetou. Prodral se až do míst, kde byly již stromy a velké keře.

Zastavil se, stíral pot z čela. Několik malých opiček skákalo ve větvích. Inženýr kráčel mezi stromy, dívaje se po opičí matce s mláďaty. Pojednou zachytil prudce o větev.

„Zatra… kouzlo hloupé! Div si tím lýkem hlavu neuříznu!“ zabručel zlostně a ulomil větev, která zachytila lýko s kouzlem.

„Že ten neřád vlastně nezaho…“ Owens nedořekl. Zůstal stát jako přibitý. Jeho ruka sotva znatelně klouzala k pravému boku. Necelých pět kroků před Owensem stála vztyčena a zlobně syčíc „kobra la banderra“. Nádherný exemplář, hýřící pestrými barvami. Tyrkysové oči hada byly upřeny na inženýrovu hruď.

Owens stál jako přimražen. Jeho pravice spočinula na pažbě pistole. Velké krůpěje potu mu vyvstaly na čele. Věděl dobře, jak záludný a útočný je právě tento druh plazů. Ruka s browningem stoupala po centimetrech. Každá vteřina se zdála věčností. Tři výstřely vypálené rychlostí kulometu zasáhly přesně svůj cíl! Kobra se zmítala ve smrtelných křečích.

Owens si utíral potem zarosenou tvář.

„Udělat ještě pár kroků, tak jsem zde seděl a čekal, kdy mi začnou modrat konečky prstů,“ oddechl si. „Ještě, že jsem zachytil tím kouzlem za větev. Náhoda?!“

Inženýr přišel zpět do ležení: „Moso Pedritto!“ volal jednoho chlapce ze své skupiny.

Oslovený přistoupil.

„Ty znáš guaraní?“

„Si, seňor, tuze málo, ale snad…“

„A jejich písmo? Podívej se: co znamenají znaky na této kůži?“

Pedro uchopil podávané kouzlo a zkoumavě je prohlížel. Chvíli přemýšlel a s nechápavým pohledem vracel kůži inženýrovi.

„Je tam napsáno ‚Střež své kroky!‘ seňore.“

Owens přijal kožený amulet, a zavěšuje si jej opět kolem hrdla, bručel zamyšleně: „Velké kouzlo, skutečně, dobré kouzlo. To by měl nosit každý kolem krku a střežit své kroky životem…“