Na vlně 57 metrů/Ohnivé znamení

Na vlně 57 metrů
Berberský čert	Ohnivé znamení	Mistr těžké váhy

Údaje o textu
Titulek:	Ohnivé znamení
Autor:	Otakar Batlička
Zdroj:	BATLIČKA, Otakar. Na vlně 57 metrů , str. 42-44 Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2013
Licence:	PD old 70

Těžké kapky deště vytrvale bubnují na stěny stanu.

„Psí počasí! Tohle nám chybělo… Ani čaj jsem nedokázal uvařit. Všechno zvlhlé!“

„Nebruč, kamaráde. Buď rád, že máme střechu nad hlavou,“ konejším Josého.

Jeho rozmrzelost je pochopitelná. Doba dešťů nás zastihla na mořském pobřeží, právě před koncem naší dvouměsíční cesty podél Tasmánského zálivu. A k dovršení smůly – stan, podobný áčku, je nám malý. Nestačí pro dva dlouhány, jako je Tasmano José a já. Často se v noci probouzíme s hlavou v písku za stanem.

„Vpusť sem trochu čerstvého vzduchu! Je tu k zalknutí…“

José cosi bručí, zle se na mne podívá, ale rozhrne přední stěnu a vyklepává lulku. Chladný večerní vzduch zavanul stanem. José vyhlíží do tmy. Bez něho bych se podobné cesty neodvážil. Je tu doma. Odvážný chlapík s bohatou zkušeností. Pásl dobytek na Novém Zélandu, hledal diamanty v Africe, vedl výpravu mezi lovce lebek na Novou Guineu…

Prší, vytrvale prší. Moře hučí a tma by se dala krájet. Mlčky pohlížíme k pobřeží a za skalisky zahlédneme občas fosforově zářící vrchol některé zvlášť vysoké vlny.

„Gosh! Co to je?“ Z Josého padá jeho protivná rozmrzelost. Kleká. Zapomíná, že stan je nízký; málem jej hlavou nadzvedává.

„Co vyvádíš? Chceš strhnout stan?“ křičím. A vzápětí spatřím, co zahlédl José.

Na moři se objevilo – světlo.

„Zelené! Teď červené! To je pravý bok. Bílé světlo… Proboha, ta loď pluje přímo proti břehu!“

Omyl je vyloučen. Odhadujeme velikost lodi, je to nejspíše jachta kolem tisíce tun. A pluje bezstarostně do skal!

„Rozbije se na kusy! Ani jeden se nezachrání! Viděls ráno – je tu plno žraloků!“

„José! Musíme jim dát znamení. Aby změnili směr plavby… Oheň!“

„Nemožné. Zápalky jsou zvlhlé… pokusím se.“

José se přehrabuje v našich zásobách. Nachází krabičku zápalek. Škrtá. Znovu… desetkrát, dvacetkrát. Marně. Zoufale přemýšlím, jak rozdělat oheň. Snad pouhá míle dělí loď od jisté záhuby.

„Oto, najdi lékárničku! Rychle! Je v ní lahvička éteru. A whisky! Osmdesát procent čistého lihu a máme jí přes litr,“ José škube z tlumoku jakousi látku a strká ji pod kabát.

„Máš obě láhve?“

„Mám.“

„Tak za mnou!“

Běžíme tmou, do tváří šlehá déšť, klopýtám a snažím se stačit Josému.

„Kam…? Co chceš dělat?“

Neodpovídá. Běží. Hlasitě oddechuje.

Vtom zahlédnu obrysy velkého balvanu, který jsme pozorovali ráno ze stanu. Dobré místo, je chráněno před větrem. Výborná pozorovatelna! José vytahuje zpod kabátu látku. Je to košile.

„Dej sem whisky!“

Už chápu. Vím, co chce dělat. Otevírám láhev a liji její obsah na košili.

„Teď éter!“

Opatrně vylévám tekutinu do mokrého plátna.

José vytahuje z kapsy revolver. Přikládá hlaveň k místu politému éterem a stiskne. Nic. Znovu dvakrát za sebou mačká spoušť zbraně. Ohnivá čára šlehá do plátna. Vzduchem blýsknou éterové páry – lihovinou nasáklá košile hoří jasným plamenem!

„Tohle se ti povedlo,“ klepu Josému na rameno.

Stojíme, ozářeni ohněm, a díváme se k moři. Za necelou půlminutu svítí z vln pouze červené světlo. Loď spatřila oheň i břeh. Obrátila!

Naše ohnivé znamení dohořelo…

Hrome, co tu stojíme jako patníky u Sydney?“ láteří José. „Jsem promočený na kůži a ráno v pět musíme vstávat!“

Ležíme skrčeni ve stanu…

„To bylo pěkné, s tím éterem,“ povídám Josému.

Mlčí.

Uvažuji, jaká je to úžasná shoda okolností; náhoda, že osud zavál dva australské tuláky zrovna sem, stovky kilometrů od lidských obydlí, aby zachránili své bližní. „Ti by se podivili, až by najeli na skály, José! Jestli by se vůbec stačili divit, co?“

Neodpovídá.

Chrrr, chrrr – Tasmano José spí…