Na vlně 57 metrů/Hadí hlas

Na vlně 57 metrů
Bylo jich osm	Hadí hlas	Černý Buddha

Údaje o textu
Titulek:	Hadí hlas
Autor:	Otakar Batlička
Zdroj:	BATLIČKA, Otakar. Na vlně 57 metrů Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2013
Licence:	PD old 70

Malý poštovní parník, který obstarával dopravu mezi ostrovy Jávou, Sumatrou a Borneem, vezl tentokrát jen velmi málo cestujících. Byla to doba dešťů, která odradila mnoho lidí od cestování, anebo – strach?

Při poslední cestě byl totiž pobřežní parník Malay Prince přepaden říčními piráty a v boji, který na palubě nastal, přišlo několik cestujících o život.

Tentokrát plul Malay Prince bezpečněji. Na palubě byla důkladně vyzbrojená četa námořní pěchoty. Pokud šlo o piráty, uběhla plavba bez nebezpečí, ale stala se jiná věc, která vzrušila každého, kdo se nalézal na palubě.

Jeden z cestujících, novinář, popsal později v nedělní příloze svého listu celou událost takto:

„Při zpáteční cestě z Japonska jsem zažil tragédii, která mi dlouho nevymizí z paměti. Na lodi, kterou jsem se plavil, byli pouze dva cestující prvé třídy. Pan F. Tubar, obchodník živou exotickou zvěří, a já. Pan Tubar byl velice zajímavý člověk. Dlouhá léta nakupoval a někdy i sám lovil dravou zvěř na Borneu a Sumatře. Zvěř pak, podle svých vlastních slov, prodával do zoologických zahrad a muzeí celého světa.“

Jednoho dne jsem se ho zeptal, jakou zvěř veze tentokrát. Pln ochoty mě vyzval, abych ho následoval do podpalubí. Byl jsem opravdu zvědav.

Sotvaže jsme vstoupili do tmavé chodby vedoucí ke skladišti, ozval se lomoz, jako by někdo obrovskou silou cloumal železnými tyčemi.

‚Slyšíte, jak vyvádí? To vždycky, kdykoliv k ní jdu! Vidím jí na očích, že mě nenávidí. Jako by věděla, že já jsem příčinou toho, že ztratila svobodu!‘

Otočením elektrického vypínače osvětlil můj průvodce skladiště. S hrůzou jsem ustoupil několik kroků zpět. V šeru, aniž bych to byl zpozoroval, jsem se přiblížil k velké železné kleci, ze které se na mne upíraly zlobně se blýskající oči obrovské gorily. Zvíře prudce oddechovalo a třáslo železnou mříží.

Byl jsem tak překvapen, že jsem zcela zapomněl na přítomnost pana Tubara. A k dovršení mého zmatku se po mé levici ozvalo ostré, hrdelní, do uší se zařezávající zasyčení. S gorilou se stala úžasná změna. Odskočila od mříže, chvěla se po celém těle a plna strachu se tiskla do kouta klece.

‚Co to zasyčelo?! Co se to děje s tou hroznou opicí?‘ ptám se pana Tubara.

„Příteli, to je jediná věc na světě, které se tito siláci bojí: hlas hada! Zasyčení nejhroznějšího hada Malajska. Ačkoliv je ta potvůrka pouhých dvacet centimetrů dlouhá, předčí svou jedovatostí kteréhokoliv hada Orientu. Útočí tak, že se ihned po varovném zasyčení vymršťuje jako ocelová pružina na svou oběť, která je i po nepatrném uštknutí ztracena. Nejhorší na tom je, že had vydává zvuk jako břichomluvec. Člověk ani zvíře nepozná, odkud hlas přichází, a tak nemá možnost připravit se na obranu.‘

Po tomto poučení se rty pana Tubara podivně zkřivily a z levého koutku jeho úst pronikl opět zvláštní hrdelní sykot. Přestože jsem se díval na jeho ústa, zdálo se mi, že sykot zní ze všech koutů tmavého podpalubí. Gorila kňučela a bázlivě choulila hlavu do svých huňatých paží.

‚Jedině tak udržuji tuto hromadu svalů, kostí a masa při rozumu. Jinak ji nezkrotí nic na světě.‘

Příštího dne nepřišel pan Tubar k snídani ani k obědu. Stevard mi sdělil, že onemocněl silnou angínou. Rozhodl jsem se, že svého spolucestujícího navštívím.

Pan Tubar mě přivítal ve své kabině, ale místo obvyklého hlučného ‚Haló‘! mě oslovil jakýmsi nesrozumitelným sípáním.

‚Zpropadená angína, ta mě zřídila.‘

Asi po půlhodině zaklepal kdosi na dveře. Do kabiny vkročil první lodní důstojník, zřejmě značně zneklidněn.

‚Pane Tubare! Vaše opice zohýbala mříže své klece a dostala se do podpalubí. Řádí jako smyslů zbavená. Musíte něco podniknout, aby se nedostala na palubu a nedošlo k neštěstí.‘

Tubar byl rázem na nohou. Hodil přes ramena plášť a vyběhl z kabiny. My za ním.

U vchodu do podpalubí stál hlouček námořníků a za zavřenými dveřmi se ozývaly dunivé rány. Tubar pokynul rukou a muži odstoupili od dveří. Pak odhodlaně vstoupil do chodby.

Uvědomil jsem si hroznou věc.

Hlukem upozorněn přiběhl i velitel čety námořních pěšáků, poručík Weber. Rychle jsem mu vysvětlil, co se stalo, a sdělil mu své obavy. Weber byl rázem rozhodnut. Z pobočního pouzdra vytáhl velkou armádní pistoli a chtěl vstoupit do podpalubí. V té chvíli se však mužstvo s křikem rozuteklo.

U vchodu do skladiště se objevil mohutný trup gorily. Její tlapy byly potřísněny krví.

Na palubě nastala panika. Mužstvo se ve zmatku rozuteklo, jen poručík Weber zůstal. Jeho pravice ozbrojená těžkou pistolí se zdvihla a pak v pravidelných přestávkách zahřměly výstřely. Teprve při šestém se gorila zhroutila.

Několik mužů vniklo do podpalubí. Za okamžik se znovu objevili na denním světle. V náruči nesli cosi, co před pěti minutami byl obchodník exotickou zvěří, pan Tubar.

V rozrušení nad tím, že gorila uprchla z klece, zapomněl nešťastník na svou angínu. Nemocné hlasivky nedokázaly napodobit sykot obávaného malajského hada.“