Na vlně 57 metrů/Bylo jich osm

Na vlně 57 metrů
Válečná píseň	Bylo jich osm	Hadí hlas

Údaje o textu
Titulek:	Bylo jich osm
Autor:	Otakar Batlička
Zdroj:	BATLIČKA, Otakar. Na vlně 57 metrů Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2013
Licence:	PD old 70

V prvotřídním singapurském hotelu Orient panovala vzrušená nálada. Od malajského kuchtíka až po ředitele – všem visela na rtech otázka: „Kolik jich přijde?“

Před rokem přišli pouze čtyři.

Pravidelně rok co rok připravuje podnik klubovní místnost s prostřeným stolem pro osm osob. Přitom nikdo neví, kdo tito muži jsou. Zaplatili na deset let dopředu, královsky zaplatili, a přicházejí vždy jednou za rok ve stanovený den a hodinu ke společné večeři. Loni byla čtyři křesla prázdná, čtyři příbory zůstaly nedotknuty.

Halou proběhl šum. Přišel první.

Dohněda opálený muž zamířil rázně ke klubovní místnosti. Přede dveřmi odevzdal svoji tropickou přilbu malajskému sluhovi, vstoupil a usedl do křesla. Toho jediného znali jménem: Paul Wender. Pět minut nato vešel do hotelu další muž, prošel rychle halou a v další minutě si srdečně tiskl ruku s Wenderem.

„Na minutu přesně, jako vždy, Levanove! – A co naši přátelé, Bertram a Portugalec Angelo?“

Levanov pohlédl pevně do očí svého přítele:

„Lituji, Wendere, ti nepřijdou. Jsou oba – mrtvi!“

Po půlhodině věděl v hotelu Orient již každý, že přišli – pouze dva.

Starý číšník podával mlčky večeři. Divným dojmem působil úpravně prostřený stůl pro osm osob, u něhož seděli jen dva muži. Poslední dva z osmi dobrodruhů, kteří se před lety sešli zde v Singapuru; dva z osmi, kteří přišli z nejrůznějších koutů světa, aby hledali ve Východní Indii bohatství a dobrodružství.

„Pokud vím, Alexi, odešli jste vy tři do oblasti Anamba. Vidím ve vaší vázance jehlici, znamenitý kámen. Nejméně jeden a půl karátu. Tedy jste našli, co jste hledali. Jaká byla cesta? Co se vlastně stalo s našimi přáteli? Mluvte!“

Alex Levanov začal svůj příběh:

„Při posledním setkání zde v Orientu jsme se domluvili, jak víte, že se podíváme po smaragdech. Bylo to zlé. Cesta do vnitrozemí, znáte to cestování po malajském souostroví: déšť, džungle, bažiny, lovci lebek! A navíc, jeden z našich domorodých veslařů – zvláštní chlap. Říkal si Ban Gor a měl velký vliv na své soukmenovce. Byl to patrně nějaký náboženský fanatik odněkud z Johoe Bhara, působil nám neustálé potíže. Za každým stromem viděl duchy, nechtěl dál, odmítal pracovat. Víte, jaký byl Angelo: pravý Portugalec, pohyblivý, vznětlivý. Jednou zas vyvolal Ban Gor nějakou mrzutost a Angelo mu – nařezal. Ban Gor téhož večera zmizel a s ním i všichni veslaři.

Dvě velké lodi, šestiveslice, a my pouze tři! Přeložili jsme zavazadla a zásoby do menších člunů a pustili se po proudu sami. Pokud byla řeka klidná, ještě to šlo, ale po šestidenním putování jsme se dostali do peřejí a byli jsme v koncích. A přece jsme se nevzdali! Na rozedřených zádech jsme vlekli nejnutnější předměty a konečně, po velkých útrapách jsme byli u cíle. Naše námaha byla skvěle oceněna… sedm liber smaragdů hrubé váhy, to byl výtěžek naší práce. Vzpomínali jsme na vás, Wendere, a Bertram vybral nádherný kámen, který měl být darem pro vás.

Nastoupili jsme cestu zpátky. Představte si naše zděšení, když jsme našli místo, kde jsme schovali člun, prázdné! Zrobili jsme vor, malý, ale dostačující, aby nás unesl. Nebylo těžké uhodnout, kdo nám člun ukradl.

Naše plavidlo bylo rychle unášeno proudem. Řeka nebyla v těch místech široká. Angelo seděl na přídi voru s puškou v ruce a střežil oba břehy. Jednoho rána, zničehonic, Angelo pronikavě vykřikl, a dříve než jsme mohli cokoli podniknout na jeho záchranu, spadl po hlavě do řeky. V prvním okamžiku jsme nevěděli, co se stalo. Pak se Portugalec objevil ještě jednou nad hladinou a já zahlédl v jeho hrdle krátký malajský šíp.

Ulehli jsme na vor a vypálili nazdařbůh několik ran do houštin na pravém břehu. Řeka měla mnoho ostrých zákrutů a bylo snadné, aby si nás neznámý útočník nadběhl. Wendere, věřte, byla to cesta, vedoucí k šílenství. Kolem hluboká džungle, já s Bertramem na plochém voru, zcela nechráněni, s vědomím, že každým okamžikem odněkud bezhlučně přilétne smrt. Naše nervy byly napjaty k prasknutí. Bertram přímo zuřil bezmocností a co chvíli řval do břehů: ,Vylez! Ukaž se, zbabělče! Vím, že se tady někde plížíš a čekáš na příležitost. Ukaž jen píď své kůže a vpálím ti do ní kouli!‘

Ovšem nikdo se neozýval.

Asi po půldnu cesty jsme připluli na klidný tok. Byl jsem rád, že šum peřejí ustal, mohl jsem lépe naslouchat džungli a pozorovat okolí. Také jsem to řekl Bertramovi. Neodpověděl.

‚Myslím, že nejsme již nikým po břehu sledováni,‘ povídám, aniž bych se otočil. Ale Bertram mi zůstal zase dlužen odpověď. Obrátím se – Bertram leží na voru, oči široce rozevřeny a v zádech pod levou lopatkou trčí šíp. Bertram byl mrtev.

Chopil jsem se řízení voru. Snažil jsem se poskytovat neznámému špatný cíl tím, že jsem se stále pohyboval. Nevěnoval jsem už okolí pozornost, bylo to zbytečné. Čekal jsem odevzdaně, ať se stane cokoli. A stalo se! Zdvihnu bambus nad vodu, abych znovu odstrčil vor, cítím úder do bambusové tyče a zadrnčení. Šíp, vystřelený neznámým útočníkem, trčí v bambusu ve výši mého hrdla! Napadá mi jediné: vykřiknu, zdvihu ruce k hrdlu, padám na vor a zůstávám nehybně ležet. Neřízený vor pluje zvolna ke břehu a za chvíli uvázne v hustém křoví. Vteřiny plynou – nevím, jak dlouho nehnutě čekám – už se mi zdá, že se můj plán nezdaří. Pak zaslechnu v křoví praskot! Ano! Někdo se opatrně blíží k místu, kde vor stanul u břehu. Srdce mi buší, za okamžik spatřím toho, kdo zahubil dva z našich přátel! Pažba pistole mne pálí v dlani. Křoví se opatrně rozhrnuje a vzápětí spatřím siluetu člověka. Dále jsem to napětí již nevydržel. Byl to Ban Gor!“

*

Uplynul rok.

Klubovní místnost hotelu Orient je opět připravena pro večerní stolování osmi osob. Personál hotelu čeká jako každý rok, kdo z posledních členů klubu osmi dnes přijde. Stůl v klubovně je skvěle prostřen, křesla čekají.

Je půlnoc.

Ředitel hotelu se tázavě dívá na přecházejícího číšníka. Ten zavrtí hlavou:

„Dnes, pane, nepřišel již žádný!“