Na vejminku/X.

Na vejminku Vítězslav Hálek
IX.	X.	XI.

Údaje o textu
Titulek:	X.
Autor:	Vítězslav Hálek
Zdroj:	HÁLEK, Vítězslav. Spisy Hálkovy. Díl VIII. Praha : Edv. Grégr, 1884. s. 116–130. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1872
Licence:	PD old 70

Starým Lojkou přibyla okolí bišickému stálá figura. Kdyby tam byl přišel někdo přespolní aneb cizí a ptal se, co tu nového aneb zvláštního, byl by se dověděl, že tu mají vejminkáře z velkého statku, a s velkým vejminkem, který ale na statku býti nechce, toulá se i po lesích a bydlí na hřbitově u hrobaře Bartoše.

„To máte divnou a směšnou věc,“ byl by uslyšel, protože lidu často co bývá divné, bývá i směšné. „Snad by se dal raději přibit na kříži, než aby se vrátil do statku, v němž hospodaří jeho syn. Dříve také tak trochu třeštil, chodíval s muzikanty ode vsi ke vsi — takový sedlák! Teď je trochu rozumnější, až na to, že nechce domů — blázen!“

„A dlouho už tak?“ ptal by se ten cizí.

„Už kolik let. Žena jeho ve statku bydlí, a o té říká Lojka: „Ta ať tam zůstává, ta toho zasluhuje.“ Je to věc divná a směšná.“ Tak byl by mluvil ten člověk domácí.

Tedy vidíme, že i nad utrpením utíkala léta a než jsme se nadáli, jsme o několik let starší i s Lojkou, i Fraňkem i Stázou, i se všemi ostatními.

Po ten čas nejednou, pravda, pokoušel se Josef, aby se otec Lojka vrátil domů. Vysílal za ním čeledíny se vzkázáním, že s těmi komorami to tak zle a do opravdy nemyslil, a jestli že se vrátí, že může bydleti na vejminku. Ale takový čeledín nikdy nepořídil mnoho, protože starý Lojka při tom býval, jako když ho na břitvy béře, uši sobě cpal a i na útěk se dával, mimo to arciť věci divné svému synu vzkazoval, až těžko říci, zdali mu vše tak bylo vyřízeno, jak to vzkazoval.

Ale starý Lojka i čeledíny ze statku tak si vzal v nenávist, přišelli kam do vesnice, že byla první jeho otázka, nečíhajíli tu na něho z Bišic. Potrvalli po několik dní ve vesnici, zrovna stráže rozestavoval, aby v čas ještě mohl se dáti na útěk, kdyby čeledín se blížil.

I stalo se v jeden čas, že v několika vesnicích hned za sebou čeledínové za ním přicházeli, že mu mladý hospodář vzkazuje, aby mu déle nedělal v světě ostudu, aby ho nepřiváděl zbůhdarma do řečí lidských.

Tu se starý Lojka rozlítil náramně. „Jen ať přijde ke mně sám, já mu to povím, jakou mu dělám ostudu,“ pravil a od té chvíle vyhýbal se vesnicím a bydlel nejraději u Bartoše na hřbitově.

Nevím jak se to stalo, zdali tomuto vzkazu rozuměl Josef tak, aby přišel osobně k otci, ale stalo se, že přišel na hřbitov i se všemi čeledíny, kteří vůbec kdy mu měli co vyřídit. Jak to starý Lojka uviděl, byl jako bez sebe, zavřel se do kostnice k těm hnátům a lebkám, jen aby nikoho neviděl a s nikým nemusel mluvit.

Tenkrát Josef hlasitě volal na hřbitově, aby otec vyšel, aby se vrátil, ano že bez něho domů vrátiti se nemíní, že déle trpěti nebude, aby zbůhdarma byl roznášen po lidských ústech a že neli po dobrém násilím ho domů přivede.

„A kterak to chcete učiniti?“ ptal se Bartoš, který se byl zatím objevil na prahu stavení.

„Že dám dvéře vypáčit,“ odpovídal Josef.

„Jak to?“ tázal se klidně Bartoš.

„Však abyste to věděl,“ pravil Josef Bartošovi; „vy jste toho všeho příčinou, a já to déle trpět nechci. Vy mého otce schválně zdržujete, abyste z něho měl užitek, vy i bratra mého schválně poutáte k té poběhlici —“

Dále Josef nedomluvil. „Kdo že je Stáza?“ ptal se Bartoš Josefa a při tom se rozkřiknul tak hrozně, že čeledínové, kteří stáli u Josefa, o několik kroků couvli. Ale sotva že Bartoš tato slova pověděl, měl již Josefa pod rameny, vyzdvihl ho do výše a třepetaje jím jako hračkou, pokračoval: „Na kaši rozmačkám každého, kdo to ještě jednou řekne.“ A dle toho, kterak Josef v jeho rukou blednul a jako bezmocný dal sebou třásti, bylo viděti, že to myslí do pravdy a že to na vlas dovede vyplnit.

Ale v málomocnosti své počal býti Josef odvážlivějším, spoléhaje se na čeledíny své. Když ho totiž Bartoš z rukou vypustil zase na zem, zvolal na ně, aby bez prodlení vypáčili dvéře u kostnice a starého Lojku vyvedli.

„I proč pak ne? proč pak ne?“ pravil Bartoš hlasem zase zcela klidným, jako by před okamžikem ani byl nehrozil, že bude dělat z lidského těla kaši. A postavil se ke kostnici před dvéře.

„Vylomte dvéře!“ rozkazoval Josef, vida, že čeledínové se nechtějí míti jaksi k práci. „Sud piva tomu, kdo je vylomí!“

A když čeledínové do pravdy se rozběhli, aby dvéře dobyli, Bartoš tak jako by ničeho ani neslyše, pouze rukama pohnul, řekl „Vari!“ a již dva z nich leželi na zemi a bědovali, jako by si chtěli objednat hroby. Ostatní čeledínové ani nedoběhli k němu, ihned se obrátili a úprkem hleděli, kudy nejkratší cestou dostati se ze hřbitova.

Josef počal spílati a hroziti.

„Není všecko za sud piva,“ pravil Bartoš a smál se, posmíval se vlastně.

„Však to bude lacinější,“ horlil Josef; „až sem na vás přivedu půl vesnice, budete mluvit jináče.“

„Nepřivedete,“ pravil Bartoš a posmíval se dále.

„Až úřadům udám —“

„Neudáte, nic neudáte, leda byste udal sebe,“ pravil Bartoš. „Myslíteli, přiveďte, udejte, ale vy se na to vyspíte, a já se také na to vyspím.“

„Však uvidíme, až povím, kterak podporujete tuláctví, rozvádíte rodiny —“

„Aj aj, sedláku, dobře to umíte nazpamět. Ale já vám pravím, až přijde ten půl vaší vesnice i s celým tím úřadem, že budou odtud zrovna tak couvat, jako nyní couváte vy. Tak já že tedy rozvádím rodiny? Tam vizte ty dvéře u kostnice, koho kryjou — já že ho od vás rozvedl? Já snad byl tím znamenitým synem, který otce snížil pod posledního čeledína, který málem ve stáji mu vykázal byt, který tak dlouho ho píchal, až ho z domu vypíchal, o chleb i o rozum připravil — ó prosím, jen sem přiveďte tu vesnici a ten všechen úřad, já jim před vámi posvítím, jaký znamenitý jste sedlák, jenž na místě srdce synovského si zasadil do prsou selský nemrav, a jest i zlosynem, protože otec jest na vejminku!“

Tak a podobně mluvil Bartoš a při tom tisknul Josefa tělem svým ze hřbitova. K tomu tisknutí nebylo mnoho třeba, zahrávalť si Bartoš s ním jen; ale hůře bylo, že Josef cítil, kterak i před čeledíny i před Bartošem stává se směšným, a to jeho hrdosti zdálo se býti nesnesitelným. Ale nebylo nic naplat. Musil ze hřbitova s nevyřízenou, musil o to dbáti, aby zrovna nemusil se dáti na útěk, což by bylo ještě směšnější, než toto couvání, při němž Bartoš alespoň tolik mu ponechal zdánlivé volnosti, že se mohlo zdáti, jako by couval dobrovolně. Josefovi tedy nezbývalo, leč couvati s hrozbou.

A zeť už byl v nešťastné ráži, usmyslil si, že hrozbu vyplní. Když se vrátil do Bišic, svolal sousedy a kde kdo byl, a vyzýval je, aby s ním šli pro otce, kterého Bartoš vězní v kostnici a kterého vydati nechce.

Tento výrok byl sice k pravdě nepodobný, protože Bartoše tuze dobře znali, aby cos podobného uvěřili; ale přece přiměl je Josef k tomu, že s ním šli, jednak ze zvědavosti, co se díti bude, jednak že myslili, že snad by otec a syn přece se usmířiti mohli, když syn teď tak o to stál; a taková věc stojí za to, aby člověk byl při ní alespoň svědkem.

Táhli tedy z Bišic, a v čele jich Josef, ku hřbitovu, že se mohlo podobati, jako by nesli někoho ku hrobu, kdežto oni šli pro člověka, aby ho od hrobu odvedli do domova.

Když přišli ke hřbitovu, sousedé zůstali opodál, Josef šel do předu k hrobařovu stavení a volal: „Bartoši, už jsme zde, vydej mi otce!“

Bartoš vyšel ze stavení, kteréž mělo dvéře také do polí, zastavil se před prahem a vida vskutku půl vesnice za Josefem, tázal se jako žertem: „Jdete mne navštívit, sousedé? Těší, mne, těší, ale musíte jeden po druhém, protože najednou ke mně se nevejdete.“

„Pro otce mého si jdeme, však já ti dokážu, hrobníku, že umím slovo držet,“ mluvil Josef.

„Pro otce? Tam ho máte,“ pravil Bartoš a ukázal jako na celý hřbitov.

„Otevři kostnici, hrobníku,“ přikazoval Josef.

„Nebude třeba,“ mluvil hrobník, „tamto jest tvůj otec,“ a ukázal ku velkému rudému kříži, u něhož stál prostovlasý starý Lojka, v rukou maje lidský hnát, jejž sobě byl vzal z kostnice, a rozhlížeje se po těch, kteří ku hřbitovu se blížili, jako by jim říci chtěl: „Hlavu mu rozbiju touto zbraní, kdo se ke mně přiblíží!“

Zarazili se všichni, kdož to viděli, i Josef se zarazil. Šedý stařec mezi hroby, levici maje kolem velkého kříže, na němž ten starý plechový Kristus, v pravici lidský hnát, jako by jím chtěl brániti ty mrtvé, k nimž dobývali se živí!

„Co jste přišli viděti?“ počal starý Lojka slovy písma. „Synali znamenitého, který před vámi slíbil, že mne bude nositi na rukou, a pak mne donesl až do těch komor, které já měl pro žebráky? Tam ho vizte, jest mezi vámi! Či jste přišli viděti otce pošetilého, který vás druhdy svolával k hostinám, s vámi tančil a se veselil? Tu vizte mne, stojím pod Ježíšem ukřižovaným, ale na hostiny více nemám, nezbyla mi leč tato kosť, a do té se nikomu nechce. Či nevěříte, že starý Lojka už přestal býti pohostinským? Ó, mohl bych vás častovat, ale nechutnalo by vám, leč kdo jako já jste na vejminku a syn a ta jeho žena vám vyměřili dvě komory, které bývaly pro kalounkáře, dráteníky — však to víte!“

Mezi sousedy, kteří sem přišli, byl také rychtář a ten pravil: „Pantáto, nebydlel byste v těch komorách; Josef vám slibuje, že bytu vašeho na vejminku se netkne.“

„Hm, hm,“ zasmál se Lojka, „a vy mu věříte? Tomu člověku, který šel na mne jako nepřítel, až mne oloupil o všecko? O hospodářství, o vážnost před čeledíny, o lásku k dětem a o tu poslední píď, na kterou jsem kladl hlavu? Kdyby to přísahal u tohoto kříže a ruku kladl sem v bok umučeného Ježíše, já bych mu řekl: „Lžeš!““

Na to nikdo více nemluvil. Sousedé viděli, že by vše bylo marné, a Josef snad že viděl, že by každým dalším krokem otce jen více pobouřil. Jen tak mezi sebou některé slovo že promluvili.

A za chvíli povídal skoro měkce, jako by mu bylo do slzí, Lojka: „Což pak jsem vám ublížil, sousedé, že jste se spojili s tam tím? Vždyť já se vám všem vyhýbám, nepřekážím nikomu, nežebrám ničeho na vás, zalézám jako sysel pod mez, kolik let neslyšíte moje slovo, trpím a mlčím — což vás to bolí tak tuze, že jdete na hřbitov na mne, jako na divokou zvěř?“

Tato řeč spůsobila sousedům lítost, cítili, že neměli se podat tak snadno vyzvání Josefovu; starý Lojka že více šetrnosti zasluhoval, než aby sem dali se vést jako na podívání, jako když chceme něco viděti, co nebývá viděti často. I Josef cítil tuze dobře, že je vyzval k úloze nevděčné, a proto snažil se nyní zřetel všech odvesti i od otce i od sebe a obrátiti jej na hrobníka; na něm, myslil, že jest čas, aby se vymstil a počal mluviti tak, jako by vlastně Bartoš byl všeho příčinou, co se stalo, a jako by Bartoš jediný zdržoval otce, že nevrací se domů. A tu opět začal hrozit úřady, nepomohouli sousedé otcovi z Bartošovy moci.

Tenkrát odbyl Bartoš Josefa vtipem a vtip ten byl vlastně největší ranou. „Nemyslil jsem,“ pravil k Josefovi, „že se dáte za obecního posiláka k úřadům, pokud jím jest Véna. Ale to už tak náleží k vašemu hospodaření: vyženete ze stavení posiláka a stanete se posilákem; však se toho ještě dočkám, že budete kalounkářem.“

Bartoš jak víme daleko pro odpovědi nechodíval a míval smíšky na své straně. Tím se stávalo, že každý prohrál, kdo se s ním pustil v zápas, ještě dříve, než se zmohl na odpověď. Kdo Bartoše slyšeli, už nečekali, kterak se bude bránit soupeř; byli přesvědčeni, že každý, kdo si s ním něco začne, jistě bude bit, nechať pěstí anebo slovem.

Tak se dali sousedé i tu zrovna nahlas do smíchu, dívali se jeden na druha, obraceli se na zpáteční cestu k Bišicím a cestou si úsměšně povídali, že chce býti Josef posilákem anebo kalounkářem.

Nepořídil tedy Josef ani tenkrát; naopak, stal se sousedům nejen pro nevážnost svou k otci nenáviděným, stal se ještě více směšným a to byla věc, které se bál nejvíce.

Ale neubál se.

Jakmile nyní ze stavení paty vytáhnul, děti na návsi počaly hráti sobě na posiláky a na kalounkáře; kde se lidé potkali, povídali si o posilácích a o kalounkáři. I mezi čeládkou to slyšel. I když stál v kostele, najednou jako by včela letěla kolem jeho ucha, a on slyšel šeptati o kalounkáři a posiláku. Slyšel to, i když o tom nikdo nevypravoval, ač to bylo málo kdy. Když přišel do hospody, bylo mu, jako by právě byli přestali mluvit o kalounkáři, a když se mu chtělo domů, váhal proto, že si myslil, kterak, až odejde, počnou hned mluviti tam, kde před ním přestali — o kalounkáři.

Bartošovo slovo zaletělo z Bišic i do okolí, zaletělo do městysů na trhy. Slyšel to na polích od dělníků, slyšel to na silnici od cestáře, který pojednou si vzdychnul: Ach bože, kdy zas tady pojede kalounkář; jak rád bych si koupil tkaničku, která se mi tuhle přetrhla!“ A cestář při těch slovech odkládal kladivo, přestal tlouci kámen a díval se na Josefa. Snad i jindy na něho se díval, když šel kolem! ale jindy si toho Josef nevšimnul, tenkráte to viděl.

A tak viděl a slyšel posměch všude, kdekoliv se octnul. Nejosudněji pro něho vydařila se věc když jednou kalounkář přišel do Bišic a, protože už nesměl více k Lojkovům do statku, rozložil zboží své na návsi. Tu když bylo kolem něho nejvíce lidí, přišel Véna a pravil: Kterak se můžeš opovážit přijít k nám na náves s kalounky, když máme kalounkáře v obci?“

Ti, kdož stáli kolem, tato slova uvítali s hlasitým smíchem, zrovna s jásotem, děti se rozběhly po návsi, pokřikovaly: „Kalounkář“ a ti nejpovedenější šli před Lojkův statek a křičeli: „Kalounkář je zde, hrajme sobě na kalounkáře!“ A každý kluk chtěl býti kalounkářem.

Věc tato na pohled nepatrná dozrála tak daleko, že Josef už ani nechtěl vycházet ze stavení a nevycházel. Véna stoje na návsi pokřikoval na lidi, kteří šli kolem Lojkovic statku: „Tam nikoho nevpouštějí, a sedlák nesmí ven — jen pojďte sem, máme kalounky dobré!“

Věc tato napohled nepatrná roznítala Josefa tak, že s nikým ve vsi nemluvil, zdálo se mu, že mluviti nemohl. Lojkův statek stal se terčem posměchu, rozpustilého vtipu. I jakýsi popěvek koloval pod jmenem „kalounkářská“; když který z hudebníků zavadil o Bišice a umění svoje rovněž na návsi jal se provozovati, shlukli se v malé chvíli vejrostci kolem něho a chtěli, aby jim zahrál „kalounkářskou“. Později byla „kalounkářskou“ každá písnička, bylli na blízku Josef. Dávali sobě hráti „kalounkářskou“ jeden přes druhého, ač každá ta píseň byla jiná.

Tak se stalo, že Josef jednou přišel k své ženě a pravil: „Baruško, nemůžeme v Bišicích obstát, já statek prodám, my se odstěhujeme.“ Nebylo pochybnosti, myslil to do opravdy; však Baruška ani nesnažila se, aby ho od úmyslu zvrátila. Tedy najít se kupec, a Josef Lojka byl by se z Bišic stěhoval.

Nedlouho na to vypravovali si Bišičtí, že kalounkář se chce stěhovat; Véna měl jednou na návsi celý výklad, kterak i ten kalounkář, jenž tomu pravému ukázal dvéře, nyní každý den se po těch dveřích ohlíží, kterak už má všecko zboží v rancích a kterak mu brzy zahrajou „tu jeho“ na rozloučenou.

V ten čas se stalo, že přišel hrobař Bartoš do Bišic na návštěvu a že šel rovnou cestou k rychtářovi.

„To jsou k nám hosté,“ pravil rychtář, „snad nám nejdete brát míru?“

„To právě ne,“ řekl Bartoš, „ale chtěl bych vzít do ruky rýč, abych mohl čímsi hnout.“

„Nu sedněte, sedněte,“ pravil rychtář.

A Bartoš počal: „Vy jste Fraňkův poručník, milý rychtáři.“

„Jsem, jsem,“ dokládal rychtář.

„A peníze, které Franěk dědil po svém dědečkovi, dal jste mně uschovat?“

„Dal, dal; snad mi je nechcete přinést. To by byla hezká věc, co pak bych já si s nimi počal? Kdež pak mohou býti lépe uschovány než u vás?“

„Chci vám je přinést; jsou u mne dobře uschovány, ale jsou mrtvy jako všecko, co u mne leží. A ty peníze nemusejí být mrtvy.“

„A jak je chcete oživit, milý Bartoši?“

„Inu tak. Já slyšel, že Josef chce prodati statek.“

„A toho vy jste příčinou, milý Bartoši.“

„Jsem, nejsem. Jenom to mně povězte, chceli Josef prodati?“

„A vy byste chtěl koupit?“

„Ne já, ale vy byste koupil, rychtáři.“

„Já že bych koupil Lojkův statek?“

„Vy, jakožto poručník Fraňkův, za peníze Fraňkovy a pro Fraňka. Nebudeli se něco dostávat, můžete zatím založit, anebo může dluh zůstat na statku, Franěk jest mladý, zahospodaří to. Mimo to má na statku svůj podíl — stlouklo by se to.“

Rychtář počal přemýšlet. „Hm, stlouklo by se to, snad by to mohlo být.“

„Jen chceli prodat?“

„To bych já se od něho dověděl. Pozval bych ho sice k sobě, ale jeho nyní žádný člověk za žádnou cenu nedostane z domu, čehož vy jste příčinou. Došel bych k němu.“

„To ne, rychtáři, to ne: on by musil pro vás poslat. To musíme tak zařídit, ne že my stojíme o statek, ale že Josef stojí o to, aby byl prodán.“

„Neříkají vám nadarmo „moudrý hrobař“,“ zalichotil mu rychtář. „Ale upřímně, milý Bartoši, vašemu záměru posud nerozumím.“

Bartoš byl rád, že na něco připadl, nač ještě nikdo nepřipadl, a že rychtář to zrovna tak zřejmě praví, kterak tomuto jeho vyptávání podkládá důmyslnější záměr.

„To jest tak,“ vykládal Bartoš. „Starý Lojka do statku se více nevrátí; o tom jste přesvědčen?“

„O tom jsem přesvědčen,“ dotvrzoval rychtář.

„Dokud totiž na statku jest Josef —“ dokládal Bartoš.

„Dokud tam jest Josef?“ tázal se rychtář, jako by opět nechápal zámysl hrobařův.

„Myslím totiž: zdali by se starý Lojka vrátil na statek, kdyby tam Josef už nebyl?“

„Kdyby tam nebyl? To se mně líbí, to by mohlo být.“

„A kdyby tam bylo vše zařízeno, jako druhdy bývalo, Lojka aby poroučel čeládce, v komorách aby bylo veselo jako bývalo, Lojka aby mohl bydleti na statku, aby byl hospodářem i dle jména i dle skutku. Franěk aby byl z dobré vůle jeho přání poslušen, při tom by stal se z něho dobrý hospodář — nemyslíte, že by se starý Lojka mohl tím spůsobem uzdravit?“

Ten návrh se rychtáři zalíbil.

„Neuzdravíli se ještě, jaká pomoc? My dělali, co jsme mohli, alespoň Franěk nabude stálého zaměstnání, a pro starého Lojku odpadne příčina, proč by se dále soužil.“

„Hrobníku, čím více o tom přemýšlím, tím více se mi to líbí. A já jsem skoro přesvědčen, že se Lojka uzdraví.“

A rychtář si mnul ruce a řekl Bartošovi: „Také toho byl byste příčinou.“

Zařídili to tak, že ještě téhož dne poslal si Lojka pro rychtáře, že se smluvili o cenu statku, jejž rychtář kupoval pro sebe, že za několik dní napsána smlouva a že brzy přinesl hrobník Fraňkovy peníze, jimiž statek z velké části zaplacen.

A tu rychtář chtěl, aby Bartoš také za svědka se podepsal na smlouvu. Leč Bartoš podpis svůj docela odepřel, bálť se, že by Josef slyše, že snad on jest všeho příčinou, v poslední chvíli ještě smlouvu odvolal, kterážto domněnka nebyla prázna vší podstaty.

A tak se stalo za nedlouho, že z Bišic stěhoval se Josef, nemoha pro posměch vydržeti na statku, na němž vedle něho nemohl obstáti nikdo, ani vlastní otec. Stěhoval se, aniž by se byl rozloučil se sousedy, jako by se všemi od jaktěživa byl žil v nepřízni. Stěhoval se časně z rána, kdy myslil, že ještě všecko spí, a kdy tedy nejsnadněji ještě mohl ujíti posměchu, poslednímu posměchu.

Ušel mu na ten den. Odstěhoval se do končin, kde ho neznali. Posměch ovšem se ještě jako prach za ním zvedal, když poznali, kterak jim ujel. „Kalounkářskou“, kterou mu chtěli zazpívati na odchod, zpívala pak rozjařilá mládež bišická dlouho na večer a před statkem dlouho do noci.