Na vejminku/IV.

Na vejminku Vítězslav Hálek
III.	IV.	V.

Údaje o textu
Titulek:	IV.
Autor:	Vítězslav Hálek
Zdroj:	HÁLEK, Vítězslav. Spisy Hálkovy. Díl VIII. Praha : Edv. Grégr, 1884. s. 39–51. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1872
Licence:	PD old 70

Manželé Lojkovic snad zůstavili u lože nebožtíkova dojem lidí lakotných. A křivdili bychom jim, kdy bychom je za lakotné prohlásili. Byli lakotní jen ku svému vejminkáři, a tím měli necnost snad tisícerých rodin našich. Vejminkář — to byl nepřítel jejich majetku, to byl zrovna zloděj toho majetku. Že vejminkář a otec byli jedna osoba, to neumenšilo vejminkářovu vinu. Vejminkář otce zastřel, a Lojkovic viděli v otci vejminkáře. A jestli že vejminkář udělal jim někdy něco dobrého — byla to jeho povinnost, bylť otcem; ale Lojkovic nesměli mu dělati nic dobrého — bylť vejminkářem a vejminkáři se musí dělati vše na příkoř.

A přece Lojkovi nebyli v tom ani o vlas horší, než kteří jiní; pravím to s povzdechem, ale najdete Lojkovy dojista v každé druhé aneb třetí vesnici.

Nebyla to tedy lakotnost, byl to poměr sedláka k vejminkáři. Neboť jinak měli Lojkovi všecky dobré vlastnosti českého sedláka. Byliť dobročinní, laskaví, pohostinští. Z jejich statku nikdy neodešel potřebný bez pomoci. Kdyby byl žebrák obešel celou ves a z každého stavení odešel s práznem, k Lojkovům chodil na jisto. Šlili vesnicí toulaví houslisté, harfeníci, u Lojků zastavili se jako doma, tam pojídali, noclehovali kolik dní a nikdo se neptal, kdy odejdou. Ano Lojkovi měli na dvoře u kůlny zvláštní dvě komory, které po celý rok otevřeny byly; kdo neměl přístřeší, mohl vstoupiti do nich.

A bývaly po celý rok obývány. Toulaví hudebníci byli v nich jako tažní ptáci.

Drotaři se tam povalovali, až vyspravili všecko nádobí Lojkovům a v celých Bišicích.

Kalounkář, který pocházel od Domažlic a jen tak za čas přicházel domů pro zboží, obýval v komorách Lojkových jako doma, s celou rodinou. Býval tam někdy kolik neděl, dostával jídlo z Lojkovic kuchyně a nemusil za to ani děkovati. To už bývalo od jakživa. Dědové, pradědové kalounkářovi tam bývali pohostinsku — jakž pak by je tam mohli nenechati! Toť by zrovna na sebe zvali boží hněv, kdyby se opovážili je vypovědět. Kalounkář se tam narodil, nynější jeho mladší rodina také tam se narodila — Lojkovic staří byli starému kalounkáři za kmotry, mladší Lojkovic byli drobným kalounkářům za kmotry, to už tedy byla rodinná přízeň. Lojkovům by se bylo stýskalo, kdyby v určitý čas byli bývali bez drotařů, bez kalounkářů. Snad by je byli dali hledati v kraji, kdyby jich tu nebylo. O svátcích, o poutech, o posvíceních — to musili zde býti již několik neděl před tím a několik neděl po tom. Pak už ovšem mnoho času do roka nezbývalo.

Kromě kalounkáře chodil krajem plátenník, a ten měl u Lojkův i sklad svůj. V pondělí vyndal si ze skříně zboží, mimo plátno všelijaké to šátky, látky na šaty, pak čekal několik dní, než se přiblíží k neděli aneb než v té oné vesnici bude před posvícením, a pak naložil ranec na sebe a šel. Pršeloli, bylali nepohoda, ani nevyšel, a to po celý čas byl příslušníkem stolu, společně s čeládkou.

Pak se událo ještě mnoho příležitostí, kde na pohostinství u Lojkův bylo počítáno i hřešeno. Přišli opravovat řitice, přišli brousit nože a to s nářadím zašli aneb zajeli k Lojkovům. Tam také přicházeli z vesnice a ptali se: „Není tu u vás řitičář? Není tu brousíř? Potřebovali bychom řitici, potřebovali bychom si nabrousit nože.“ Po žních arci pravidelně dostavil se řitičář, před posvícením dostavil se brousíř.

V těch komorách vedle kůlny bývalo živo, veselo. Tam se společnost netrhla a večer přicházíval i sedlák Lojka a někdy dokonce i selka. Tu se vypravovalo, kde co v kraji se událo, tak že k Lojkovům se mohlo jíti jako pro jisté noviny. Kalounkář a plátenník prošli celý kraj, vcházeli do rodin — kdož mohl věděti více než plátenník a kalounkář?

Nu a když přišel houslař aneb harfeník, to už ani by nebylo jinak, než aby byl zahrál a zazpíval písně novějšího i staršího dátum, všecky události u verše složené, žertovné popěvky a nápady — tu bývaly večery veselé. Tu i ze vsi leckdos přišel a byl posluchačem. Tu také i Franěk sem sváděl svoje mladé soudruhy, s nimiž si zalézal někam do kouta a poslouchal.

Vypravování, která obzvláště Fraňkovi a jeho rostencům se líbila, datovala nejvíc z dlouhých zimních večerů, kde se probraly všecky podivné události, od loupežníků až na černé psy a bílé ženy, tak že mládeži až bylo děsno, mělali se pozdě večer přes dvůr a přes náves ubírati k domovu.

Taká byla hostinnost u Lojkův, že bývali pořekadlem; a titíž Lojkovi chovali se k svému otci, jenž byl na vejminku, tak, že si ani nesměl nabrati vody z jejich studně!

V těchto komorách byl také stálým hostem Véna, ten obecní posylák, ten polozbrklý člověk. Kdyby mu byl řekl Lojka, že už ho nechce míti déle v stavení, nevěřil by, že mluví do pravdy, tak tam byl za domácího člověka. Ty komory vedle kůlny nebyly by pravými komorami, kdy by tam Vény nebylo. O něho si každý, kdo vešel, musil obrousit vtip, a od něho každý musil něco utržit, žertem i do opravdy. Svým tak zvaným bláznovstvím Véna provedl mnoho veselého a tím, že povídal do pravdy, dovedl veselosti ještě víc; bývá to často osudem pravdy, že ji přijímáme se smíchem.

Tedy žilo toho na statku a ze statku tolik, že kdyby byl Lojka sedlák všem těm hostem ukázal dvéře, byl by mohl za to dávati trojí vejminek a ještě by mu zbylo. Však to nikomu ani na mysl nepřipadlo, vždyť tak bývalo na Lojkovic statku od jaktěživa, za nebožtíka dědečka a ještě dříve. A přece jsme slyšeli, že Lojka sedlák se svým otcem soudil se o každou čtvrci sejpky! Možnáli tyto věci srovnat?

Všichni, jež jsme vyjmenovali: drotaři, kalounkářova rodina, plátenník, řitičář, brousíř, houslisté i harfeníci sešli se k Lojkovům, když dědeček zemřel, a byli tam, když Franěk přivedl do statku Stázu. Sešli se k dědečkově smrti, jako by schvalně byli pro ne poslali.

Houslaři a harfeníci to považovali za svou povinnost, aby se dostavili, veděliť, že jich bude třeba. Býváť to v našich krajinách obyčejem, že od pohřbu rovnou cestou jdou k muzice, k veselé muzice, k pravým to hodům, k hejření. Jako by o pohřbu byli jen neradi smutni: veselými hody potřebují rychlou protiváhu. Starají se, aby jim smutek mnoho neublížil, musejí se z něho povyrazit. Aneb jest snad opravdový smutek věc řídká, těžká, i nutno to dotvrditi veselou hudbou. Aneb že jest pravý smutek věc zbytečná, musímeli nebožtíka spouštěti do hrobu s slzami, při nichž už slyšíme zároveň laditi nástroje k tanci. Aneb že jest ten náš smutek jen zábavná hra, z níž se za chvíli vyskáčem, a kteráž tancem se skončí. Ale jest tomu tak: po pohřbu musí býti muzika, veselá muzika.

Hudebníci tedy přišli na jisto a Lojkovic všecky přípravy svědomitě vykonali.

Než vyšel pohřeb z domu, Lojková měla kuchyni již upravenou; zabitá den před tím dobytčata již byla nakrájena na misách aneb se dopekala na pekáčích. Pak šla Lojková za mrtvolou, aby se vyplakala, hodně vyplakala, a to bylo zrovna tak nutné i náleželo zrovna tak k celku, jako omáčky a všelijaké zelí.

Po pohřbu bylo tedy u Lojků jako o posvícení. Hosté domácí i přespolní zasedali k bohatému stolu, jenž ve spůsobu podkovy vyplňoval velkou světnici; hudebníci zasedli v síni ke džbánkům, a za chvíli bylo jako o svatbě veselo. —

U Lojků bývalo obyčejem, že se mužští ženívali až v dospělých letech. Tak se ženil stoletý náš nebožtík ve svém bez mála čtyřicátém, sedlák Lojka po svém třicátém roce; byl tedy nyní šedesátník, selka byla padesátnice. Nejstaršímu synu Josefovi byly nyní asi dvacet čtyři léta, stáří Fraňkovo známe. Sedláka Lojku u porovnání s vejminkářem nazýváno mladým Lojkou. Ale teď po smrti stoletého dědečka rázem byl sedlák Lojka Lojkou starým a v důstojnost mladého Lojky vstoupil syn Josef.

Josef jako by si toho dnes byl vědom. Ke stolu nezasedl, nýbrž okem obezřelým řídil i z kuchyně i ze sklepa hostinu a ve světnici přihlížel, čeho kde třeba.

Neušlo to pozornosti přítomných a jakmile se rozproudila řeč, mluvili někteří sousedé obracejíce se k Lojkovům:

„Váš syn se činí statečným hospodářem.“

„Inu, tatík ho asi nenechá dlouho čekat — k čemu by si nedopřál odpočinku, když už má tak statného nástupce.“

Lojka sedlák se usmíval sebevědomě na ta slova, jako by v tom úsměvu povídal: „Jen počkejte, však brzy uslyšíte, co jsem si usmyslil.“

Pak když přišel do světnice Josef jako kytka a rozhlížel se co uvědomělý velitel, pravili opět sousedé:

„Tak, Josífku, už jen se někde poohlédněte po nevěstě — tady otec povídá, že už by rád měl v domě dceru, a matka mu přisvědčuje.“

„Budete vy mu radit,“ podotknul jiný, „ten má již asi vyhlednuto.“ A při tom mrknul po Barušce, která sedíc uprostřed stolu, při těch slovech nahnula se nad talíř, aby jí nebylo vidět do tváře.

„Která pak by mne chtěla!“ prohodil Josef z lehka a při těch slovech Baruška zase zvedla od talíře hlavu; Josef vyšel ven.

Na to několik sousedek pravilo jako zároveň: „Baruško, co pak vám přišlo tak horko?“

„Není mně horko,“ řekla Baruška a rozhlížela se s odhodlaností, do které částečně se nutila, aby možnáli ještě utajila, co už nemělo utajení třeba.

Na to spustili v síni veselou a v světnici se smáli tomu, co byli povídali a povídali to dále.

Když bylo v síni po hudbě, vstal sedlák Lojka a postavil se jako slavnostně ke stolu; chtěl osloviti celé shromáždění. Ještě než promluvil, podíval se na svou manželku, která seděla vedle něho, a když ta přikývla, odkašlal si a počal:

„Milí sousedé a sousedky! Co se týče nás starých,“ při tom poukázal na sebe, na svou ženu a na souseda Kmocha, otce Baruščina — „my se dohodnem. Ale jestliže Baruška proti tomu nic nemá, ustanovíme dnes den svatby a vy všichni jste k ní pozváni.“

Tu se Lojka odmlčel; díval se na shromáždění, jaký tato slova učiní dojem. Učinila dojem.

„Vždyť jsem to povídal zrovna tu minutu.“

„No, dej pán bůh štěstí, bude to párek.“

„Baruška už to přestála, už jí nepřišlo horko.“

„A kde je Josef?“

„Však nebude daleko. Snad někde poslouchá.“

Jeden soused se vzchopil, aby Josefa přivedl; ostatní udělali místo vedle Barušky a když Josef vstoupil, uvítán hlasitým pozdravením jako na blahopřání; ten, kdo ho vedl, ukázal na prázné místo vedle Barušky a pravil: „Tak, tady je tvé místo.“

„Podívejme se,“ pravila sousedka, „a my dosud neměly ani zdání.“ A ostatní sousedky jí přisvědčovaly, ačkoliv měly zdání dávno tuze dobré, protože celou tu věc již několikrát byly probraly doma, cestou do kostela a z kostela, cestou na trh a z trhu, na návsi i za humny.

Josef zasednul vedle Barušky, a když zase nastalo ticho, pravil: „Proč pak ne, Baruško? Když nás chtějí oženit, proč bychom se nevzali?“ A na to vmlasknul jí do rtů hubičku tak hlasitou, že všecko se dalo do smíchu rovněž hlasitého.

„A ti že prý se neznali!“

„Bodejť! Ti se znali tuze dobře!“

„Taková hubička nedává se na ponejprv.“

Sklenice se zvedaly a mladému párku připíjeno na zdraví.

Když na to zase usedli, sedlák Lojka ještě stál. Všecko posud nepověděv, chystal se k dalšímu pokračování slavnostním spůsobem. Jako na pokynutí zavzněly ze síně interády a pak bylo v světnici úplné ticho.

I počal opět sedlák Lojka: „A sice za těmito podmínkami. Statek bude připsán na vás mladé, a já tadyhle s ženou budeme na něm ještě šest let hospodařit. Vsak jestliže by se nám hospodařit znechtělo, přepustíme vám hospodářství celé, a nám dáte po dobu těch šesti roků čtvrtinu veškeré úrody. Po šesti letech teprva vymíníme pro sebe vejminek, avšak na to dost času.“

Nyní nastalo pomlčení a Lojka čekal na odpověď. Ale nešla odpověď; Josef sebou nepohnul, Baruška dívala se na svého otce, pak na Josefa, a ostatní dívali se na jednoho s druhého. Lojka uchopil se zase slova. „Kdybyste na tyto podmínky nepřistoupili, dobrá. Já a tuhle žena můžeme ještě šest let hospodařit i budeme mluviti o svatbě teprva po šesti letech. Jestliže tedy chceme dáti statek již nyní vám mladým vyhrazujíce si při tom hospodaření na šest rokův, činíme to k vůli vám mladým, protože vidíme, kterak se máte rádi a že byste už mohli být jako svoji.“

Nyní vstal Josef a měl se k odpovědi: „Co ustanovíte, milí rodiče, to bude platit. Jakž pak my bychom mohli vám předpisovati, jak dlouho máte hospodařit? Hospodařte si, jak dlouho vám libo. Statek dejte připsat na nás, dovolte, abychom se vzali, a ostatní spraví se v bázni boží.“

Pak vstala Baruška, šla k Lojkové, objala ji kolem krku, políbila jí ruku a řekla: „Panímámo, kdybyste chtěla hospodařit do své smrti, já vás budu nosit na rukou a budu vás milovat nade všecko. Když dovolíte, abych byla Josefovou ženou a vaší dcerou, já si ničeho více nepřeju.“

Tato slova šla Barušce tuze snadno od srdce, a přece mluvila je s jakýmsi důrazem, že se neminula účinku. Stará Lojková ji přitiskla k sobě, objímala ji, Lojka si utíral slzy a v témž okamžení sousedky utíraly si oči a nosy, poněvadž slzy u obyčejného posluchačstva rovněž chodívají touto cestou.

„To je dcera, pantáto,“ pravily sousedky otci Kmochovi, „ta to umí promluvit, to máte radost, viďte? To můžete být na to pyšný, že máte takovou dceru.“

„Jak pak bych neměl radost?“ pravil Kmoch. „Má to po mně. Jako bych já mluvil.“

Pak přistoupila Baruška také k Lojkovi, políbila mu ruku a opakovala poněkud jinými slovy totéž, co řekla před chvílí své budoucí tchyni. Tu opět při obapolném líbání bylo slyšeti slzy, jen že tenkrát ještě hlasitěji, protože hned v to zavzněl ze síně tuš, čímž nabyla slavnost okamžiku jako úřadního potvrzení.

„Milé děti,“ pravil zase Lojka, „pokud budeme hospodařit my, budeme také bydleti zde v hlavním stavení, a vy se přistěhujete na vejminek, kde bydlel dědeček. Až přestaneme hospodařit, půjdem na ten vejminek my a vy se postěhujete sem do hlavního stavení.“

Baruška řekla: „Milí rodiče, ani už o tom nemluvte; co si ustanovíte, to budete mít, a kdybyste nám ustanovili, abychom po ten čas bydleli třeba v těch dvou komorách, kde přespávají vaši hosté, já bych vás přece na rukou nosila.“

K té Baruščině řeči Josef jen se usmíval a kýval jako na přisvědčování, že se vším souhlasí, co Baruška říká. —

Jsou lidé, kteří se dají do opravdového pláče, jakmile slyší slavnostním spůsobem odříkávat a byť to odříkávané nemělo smyslu. Slýcháme plakat rodiče, jimž děti odříkávají naučené přání, jemuž ani děti ani rodiče nerozumějí; slýcháme plakat domácí i cizí při svatbách, jakmile starosvat počne z knihy odříkávat všelijaké rozjímání, ponaučení; slýcháme i cizí lidi plakati při pohřbech, jakmile kněz počne říkat slova latinská, jimž už dokonce nikdo nerozumí. I jakž by tedy se byli nedali nyní do hlasitého pláče všichni, kdož přítomni byli, na vyzvání Lojkovo tak slavnostně pronešené, hudbou dotvrzené, dále na ujišťování Baruščino, s důrazem opětované, zřetelně a výmluvně vyslovené?

I nastalo po světnici štkání a vzlykání tak nakažlivé, že nebylo oka, jež by bylo bývalo nezaroseno. I Lojka plakal, i Lojková plakala. Jen dva lidé zůstali této nákazy prosti — Josef a Baruška.

Když všecko to, co tu povídáme, bylo odbyto, Lojka sedlák sobě usednul a tu vypadal velice unaven. Jako by byl mnoho pracoval a musil sobě odpočinout. Držel se oběma rukama stolu; hlava mu klesla k prsoum, oči pohlížely na ruce, prsa těžce oddychovala. V tom postavení se za dlouhou chvíli nezměnil a až na to oddychání byl jako socha.

Z toho podivného dumání byl vyrušen Josefem, který kázal odstraniti stoly, že už hosté chtějí si zatančit. Stůl tedy vzat i z těch rukou Lojkových; na to Lojka vstal a z těch svých myšlenek se vybral.

V síni zavzněly od harfeníků a houslařů písně do skoku a v malé chvíli, kde co bylo mladého, točilo se v kole. I starý Lojka se točil, protože Baruška zvláštně si pro něho přišla a o tanec ho požádala. A tu ti ostatní z kola ustoupili, nechali Lojkovi s Baruškou solo, tleskali do rukou a mlaskali do prstů a smáli se, jak Lojka je svižný a obratný a kterak ani žádnému z mladíků v ničem nezadá.

A tu starý Lojka si zavýsknul jako mladík, jako by slavil svatbu svoji, až to bylo podivné všem přítomným, kteří, ačkoliv se tomu jeho mladictví jaksi s radostí smáli, přece v duchu sobě myslili, že se to k Lojkovi dobře nehodí.

Za chvíli zase bylo vše ostatní v kole, tenkrát také Josef, který Barušku převzal z rukou otcových; a nyní výskalo všecko, mladí i staří.

Kdo by sem byl vstoupil, zda byl by řekl, že dopoledne ti lidé byli na pohřbu a nyní že pokračují ve slavnosti pohřební?

A přece byly dvě duše, které to měly dosud na paměti — Franěk a Stáza, které ze síně od hudebníkův na všecko se dívali, co se ve světnici děje. Tu za chvíli, kdy tanec ustal a hudebníci skončili a ve světnici zavzníval jen výskot, nastalo v síni jakési rokování mezi Fraňkem a hudebníky; a než nadíti se mohli, oč se tu jedná, spustil Franěk se Stázou píseň:

„Odpočiňte v pokoji,
věrné dušičky.“

Hudebníci, harfy i housle doprovázeli je. Stázin hlásek pronikal jako ze stříbra, hlas Fraňkův věrně se k němu družil a ta doprovázející hudba — jako by kapaly slzy.

Jestliže znáte v pohádkách, jak najednou všecko zkamenělo v zámku, tak na tento zpěv zkameněli v světnici. Kdo napřahoval na svého souseda ruku, ruka mu zůstala napřažena, kdo ruku zvednul, aby sobě zavýsknul, ruka zůstala nad hlavou zvednuta a výsknutí uvázlo v hrdle, kdo se chtěl k svému sousedu obrátit, neobrátil se již, ale také nebyl od něho odvrácen. A když chtěl Josef připíti Barušce, sklenici sice jí podával, ale sklenice mu zůstala v ruce a lahodná slova zůstala nevyslovena.

Do toho výskotu a jásotu ve světnici jako když zajede nožem a zadá mu ránu. Dva dětské hlásky vzaly to na sebe, aby zalomcovaly obrem, a obr se zachvěl a k zemi se potácel. Ždibec opravdového citu se ozvalo a ten nepravdivý, nepřirozený se kácel jako budova z karet.

Dědeček ještě tu měl dnes slovo. Promluvil ústy těch dvou dítek, jež strhly i harfeníky i houslaře do svého průvodu — a ta celá společnost ve světnici zase věděla, že byl dnes pohřeb. Nerada sice, ale nikdo nemohl říci: „Nevím to.“