Na statku a v chaloupce/VI.

Na statku a v chaloupce Vítězslav Hálek
V.	VI.	VII.

Údaje o textu
Titulek:	VI.
Autor:	Vítězslav Hálek
Zdroj:	HÁLEK, Vítězslav. Na statku a v chaloupce. Praha : J. Otto, 1873. s. 92–110. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1873
Licence:	PD old 70

A chaloupka měla tedy zase obyvatele. Kde se vzal, tu se vzal, ale byl tam.

Jak víme, před léty náhle se v ní objevil Sejc se synem Jírou, a jak se tam objevil, tak z ní zmizel. O smrti jeho nikdo nevěděl — zmizel, myslili si, a bylo dobrá. Zmizel náhle, snad se i zase objeví náhle, kdož to ví? Chaloupka ale zůstala prázná, ničeho nenabyla, ničeho nepozbyla, byla směšna, byla děsna, lidé se jí vyhýbali, lidé o ní věděli a nevěděli, byla a nebyla.

Nyní v ní byl Jíra, a sotva že tam byl, již také věděl, co, kde a jak. Tenkráte věru nebyl na rozpacích, co s kudlou, když ji má v jedné a dřevo v ruce druhé. Tenkrát se dal do práce jako o přítrž, a než přišla zima, chaloupka měla hezky nová okna, měla dvéře celé, měla uvnitř pořádná kamna, měla podlahu, měla rákosem pokrytý strop. Mělť Jíra mimo kudlu ještě i jiné nářadí, a než přišlo jaro, měla chaloupka stůl s nohami krásně vyřezávanými, měla židle, že by se hodily do parádního pokoje, měla lavici s prořezávaným lenochem, postel prokvětovanou, že měla v hlavách jako les a v nohách jako palouky, na nichž se páslo někdejší jeho stádo i s Vořechem. Měla police ne z červotoči, ale jako u myslivce: z růžků, z parohů skutečných i uměle provedených. Měla to uvnitř jako v kleci, a kdo by nyní nahlednul do ní, nežehnal by se křížem, neutíkal by jako před nepřítelem, nehrozil by se, neděsil, ale i nesmál by se. Ale zamyslil by se a uvažoval, co důvtip a pilnost zmůže, zastavil by se tu, pozeptal by se, zaradoval by se.

Ba, kdo by si dal ukázati ještě jiné věci, uviděl by nádobí dřevěné, konve, mísy, talíře, lžice, a na všem tom podoby takové, že až se oko nemohlo od nich odtrhnouti.

A když přišlo jaro, Jíra si chaloupku i z venčí uplácal a natřel; pak shodil střechu, postavil tam krov za krovem, přikryl ji šindelem a dal jí obrubu, že vypadala jako letohrádek, jako malá myslivna.

Tu již lidé dokonce počali se divit do opravdy. Tu plavci plovouce dole s vory a vidíce tu novotu nahoře, zamlaskli si prstem a mluvili: „Ta drchotina omladla.“ Tu lidé z okolních vesnic vidouce to pravili: „Podívejme se na otrhance, má slušný kabát,“ a chodili se dívat, viděli, co ten její obyvatel umí, pozastavili, pozasmáli se, a co viděli, to u Jíry objednávali pro sebe, že měl práce plné ruce, že, kdyby byl měl k sobě dovedné ruce na pomoc, mohl míti skoro přes noc velkou dílnu. Vyřezával hole, že byl nahoře pes, který drží zajíce aneb koroptev, vyřezával dýmky, že bylo na nich co kdo si přál, i vlastní jmeno i vlastní třeba podoba. Vyřezával hlavy smutné i veselé, jak mu napadlo, a všecky byly k smíchu. Tak to uměl, že lidé vlastně se přece té chaloupce smáli, ale ne z posměchu, nýbrž z radosti, že tam bydlí někdo, kdo to všecko umí.

Pak již tam Jíra jako patřil; zdaliž ta obnovená chaloupka nebyla teď jako když polepšíme zlého člověka? Jíra ji polepšil, náležela tedy jemu i se vší radostí, že se mu to podařilo. Tu bylo lidem pojednou, jakoby tam Jíra patřil odjakživa, jiný jakoby se do ní nehodil. Na té chaloupce zůstalo tedy přece jen viset v jejich pojmech cosi tuláckého a Jíra to doplňoval. Jiný by ty věci byl nedovedl, leč kdo mnoho viděl, a takovým lidem přisuzují cosi toulavého, nestálého.

I v Kopči se vypravovalo o Jírovi, co vyvedl a vyvádí, ačkoli tam se již nedivili ničemu; byliť tomu při něm zvyklí. Až sem donášeli jeho práce a říkali: „To jest od Jíry, z chaloupky.“

Jen na jednom místě nesmělo se jeho jmeno vyslovit a to bylo u Lísků. Tam znělo hůře než někdy v okolí jmeno chaloupky, ba selka raději by byla slyšela o loupežníkovi a o skutečné loupeži. Jíra stal se jí výrazem opovržení největšího, což ráda dávala na jevo, byla-li přítomna Lenka.

Byly to hrozné chvíle, které musila nyní Lenka přestát. To již nebyli ani lidé k ní lhostejní, to již byli nepřátelé její. Selka už nyní ukládala práce za trest a trestem byl každý nový den. Ani na krok nesměla ze stavení, ani v neděli ji nepustili z domu, a když všecka chasa odešla, ji macecha uzavřela v čeledníku. Nespustila ji s očí a říkala: „Uvidím-li zde na dvoře toho Jíru, že chce s tebou promluvit, ty to odneseš — já nebudu šetřiti modřin.“

Večer, aby ji měla na očích, ukládala jí šití, a běda Lence, jestliže ji uviděla při tom zaplakat.

„Však já vím, nač ty přemýšlíš, ty špekulantko,“ říkala. „Nás odtud vyhnat — tak dobře už jste si to umluvili. Ty budeš ještě pěkně prosit, aby ti byl u nás dobrý koutek, jejž my ti dáme z milosti.“

Bylo jaro, když Lence se zdálo, že jest toho, co tu zažívá, zrovna dost, snad až příliš dost; šla k dědečkovi a řekla: „Dědečku, teď uteču do opravdy.“

Tenkrát se dědeček na ni podíval, jakoby říci chtěl, že tomu věří, že se nediví. Pak vzal na sebe kabát a Lence řekl: „Počkej zatím tady.“

Byla to důležitá chůze, kterou dědeček podnikl; od svatby ještě nebyl ve statku, dnes vzal si na to kabát a šel.

Hospodář byl sám ve světnici, když dědeček vstoupil, selka někde byla mimo světnici.

Hospodář sice uviděl svého otce, s nímž druhdy často a rád mluvíval, ale zalekl se ho dnes. Vida ho v kabátě tušil, že ho sem vede cos neobyčejného.

„Vlastně ani tebe tak jsem nehledal,“ vcházeje pravil dědeček, „ale když tu jsi, také dobrá, promluvím s tebou.“

Hospodář ho pobízel, aby si sednul. „Nebude radno,“ řekl dědeček; „ty mne usadíš a selka vstoupí a sežene mne.“

Ale přece si sedl a hned pokračoval: „Můj milý hospodáři, oženil’s se; máš syna, máš ženu rád, to jest dobře. Ale byl jsi ženat také předtím, měl jsi dceru a tu dceru neznáš — to není dobře.“

Hospodář chtěl cosi promluviti, ale dědeček nedal mu k slovu. „Počkej,“ pravil, „já dost dlouho mlčel, nyní došla řada na mne. Víš-li, že jsi své dítě tak dobře jako zabil?“

„Já?“ tázal se Líska uděšen.

„Anebo jsi zabil sebe jemu, jak chceš.“

Tato poslední slova tak trefila Lísku, že byl jimi jako omráčen. Nebyl pro ni živ! Byl pro ni mrtev!

A dědeček pokračoval: „Sobě odpovídej, ne mně. Snad řekneš, žena jest příčinou. Dobrá. Žena má své dítě, Lenka není její, dobrá. Ale co můžeš říci ty? Lenka jest krev z krve tvé, a ty se jí nezastaneš, ty ji necháš té ženě trápit, odstrkovat, vyhánět, ubíjet — o jdižiž: kdo z vás jest lepší, ty nebo tvá žena?“

A dědeček byl před Lískou hrozný jako vtělené svědomí.

„Já že bych jí tak ubližoval?“ pravil sedlák a pravil to s náhlou bolestí; neboť lepší jeho stránka nebyla umrtvena, ale byla uspána, otupena.

„Nemůžeš se omluvit,“ dotíral dědeček. „Děvče přišlo ke mně, nemůže více obstát mezi vámi, a kdo jest příčinou, že nemůže? Neboť věz, co mně řekla: že odtud, od vás uteče. To se nedělá z lehkosti a z rozkoše, to se dělá jen ze zoufalství, když dojde věc až k nejhoršímu konci. Každému člověku jest domov posvátným, a upomínka na domov jest mu to nejkrásnější, jest mu posilou ve všem životě, i trudném. A čím bude tato upomínka tvému dítěti? Pramenem žalosti a největšího smutku! Tys mu domov otrávil, a cos mu dal v náhradu, jakou jsi mu dal do duše útěchu? Slabochu, abys měl sám pokoj, připravil jsi o pokoj dítě své, a při tom můžeš býti pokojný? Domov jsi mu ztrpčil, zničil, své mládě jsi ubíjel tam, kde mělo býti uschováno nejlépe, v jistotě, v bezpečnosti — odpovídej, ne-li?“

Sedlák byl touto řečí jako ohlušen a jakoby ničeho kolem sebe neviděl; a co z ní si hlavně pamatoval, bylo, že chce Lenka uteci; to jím škublo přece až do srdce. Při ostatní řeči otcově měknul; když dědeček dokončil, viděl v Lískových očích slzy.

„Ode mne utéci!“ zahořekoval, „a já toho příčinou!“ Bylo to po dlouhých mrákotách světlé opět protrhnutí těchto mrákot; dědeček musil zahřmít do duše, aby se duše otřásla. Ani slovem sedlák neodmlouval, cítil váhu každého slova a byl dojat až do těch hlubin svého nitra. Manžel dobrák!

„Utéci?“ ptal se znova stísněn. „A kamž by utíkala?“

„Kamkoliv, nikde nebude jí hůře, a to jest to nejhorší,“ odsuzoval ho dědeček. „Zatím utekla ke mně. Však nemysli, že ti ji vydám, pokud neslíbíš, že jí budeš otcem, že ji nevydáš více na trýzeň té, která sice vidí na starém člověku, nemá-li kabát, ale na dítěti nevidí slze, nevidí, že stojí vystrčeno před práh, nevidí, že je svléká do naha a na duši ožebračuje.“ A tu byl dědeček jako zničen, neboť cítil, že řekl vše, čím mu duše burácela dávno.

„Slibuji,“ řekl sedlák a jako v odpověď hlasem zlomeným.

„A nedodržíš-li slovo, já dítě postavím pod právo úřadů!“ dodal dědeček s takou určitostí, že to bylo jako písmo nezvratné. Na to vstal a pravil: „Nyní pojď si pro dítě.“

Byli oba dojati, otec i syn; otec tím, že viděl v synovi přece ještě jádro, a syn, že cítil, že dcery své není hoden. Šli spolu na vejminek, a věru že tenkrát na té cestě musil více dědeček podpírati sedláka, než sedlák dědečka. Když přišli na vejminek, byla světnice prázna.

Dědeček se zarazil. Myslil nejprve, že se Lenka schovala, a volal ji. Ale děvče se neozývalo. Prohledali světnici, Lenky tam nebylo. Dědeček myslil pak, že snad se utekla do zahrádky; šli do zahrádky, volali — žádná odpověď. Myslili pak, že jest někde na dvoře, hledali, a marně. I chasa hledala, volala, nikdo se neozýval v odpověď.

Šli opět na vejminek, volali Lenku, a Lenky tu nebylo. Tenkrát Líska sklesl na dědečkovu lenošku. zastřel si tváře rukama, vjel si pak prsty do vlasů a zasténal s nesmírnou bolestí: „Kde jest mé dítě!“

A když opět ruce sňal s hlavy a s tváří, vypadal zdrcený a bylo, jakoby v lenošce seděl stařec. Byl to hrozný okamžik. A ku chvále Lískově budiž řečeno, že viděl obraz nebohé Lenky se vší opravdivostí rozbolestněné duše.

„Už se to tedy stalo, co dávno předpovídala,“ po chvíli řekl dědeček a byl rovněž skleslý. „Myslil jsem, že jest ještě čas, a bylo již pozdě; jsem také vinen.“ Tím že část viny přejímal na sebe, chtěl sedlákovi ulehčit. Pak opět za chvíli dodal: „Já nevím dále.“

Sedlák se rozhlížel okem strhaným po světnici dědečkově, jakoby ještě bylo možná někde zachytiti zrakem pohřešovanou dceru. A když ji neuviděl, vyskočil a běžel do statku. Tam na prahu uviděl svou ženu, která vyšla se dívat, co tu na dvoře za sběh; jako beze smyslů vrhl se na ni, vzal ji za obě ramena a třásl jí, jako třeseme stromem, s něhož setřásáme ovoce, a volal s pláčem: „Dej mi mé dítě, dej mi mou dceru!“

Byla to mluva úplné zoufalosti.

Selka chtěla promluvit, chtěla vykřiknout, hlas jí leknutím selhal.

„Nemáš ji?“ vyrazil Líska ze sebe v novém skřeku, a ještě jí třásl, jakoby tím dceru musil na ní vydobýti. „Nemáš-li,“ dodal s týmž hlasem prosyceným slzami a hněvem, „nechoď mi na oči, anebo jsi nešťastná!“

A strčil jí do síně, že zavrávorala. Sám na vlas podobal se tomu, že může býti pravdou, čím hrozil.

Bylo hrozné podívání i na sedláka i na selku. Vše to přišlo tak náhle, bez přechodu; kdo viděl sedláka, mohl mysliti, že jest k politování, a kdo viděl selku, mohl mysliti totéž. V sedlákovi staré vědomí vstalo takou mocí, že mžikem zatlačilo ostatní rozvahu. V tom mžiku chtěl Lence vynahraditi všecko, pocit ten ho zaplavil jako příval, a sedlák myslil, že Lence nahradí vše tím, když pocit ten se z něho prolomí jako příval. A na selku se tento příval snesl celý, náhlý, vší silou, byla pod ním jako zasypána. Ani času neměla uvážiti, co se děje, ani promluviti nemohla — byla jako ve vlnách a jako když se v nich topí.

Sedlák byl zničen, v něm počalo vědomí páchané křivdy se rozpínati náhle jako přesila páry, která roztrhne kotel a v ssutiny obrátí to, co stojí na blízku: sedlák byl zdrcen a selka stála na blízku. Prudkost výbuchu měla dohoniti to, co časem promeškal, a schvátila i jeho. Ty drobné stružky sebraly se přívalem v jeden proud, proud ten protrhal hráze, vrhnul se na selku.

Sedlák usedl si před prahem na lávce jako uštvaný. Jakoby ho byl po dlouhou dobu někdo honil, byl unaven, udýchán, zmaten. Již se neohlížel po dvoře, uvidí-li Lenku, již jen na jediné místo hleděl, ale tak, že vlastně nehleděl nikam; vše co se dálo, dálo se nyní jenom v něm, mimo něho nic, a co v něm se dálo, táhlo jako nepřátelské vojsko, před nímž není ochrany.

A pak si sedlák opět vjel prsty do vlasů, pak si rukama přejel oči a tvář, jakoby se chtěl pamatovat, a pak pravil: „Tady na prahu ji nechtěla uvítat, o, že jej překročila!“

Za chvíli opřel se lokty o kolena, do dlaní položil hlavu a volal: „Utekla! bez domova! Musila!“

A věru že Lenka musila. Když byl dědeček vzal na sebe kabát, aby odešel do statku, Lenka ucítila se samotna a měla pocit nevýslovné úzkosti. Počalo jí jíti na mysl, co dědeček nahoře pořídí; zdálo se jí, že již pro ni opět přichází macecha s otcem, a tu jí bylo, že by snadněji bylo skočiti do rybníka, jejž viděla z okna, než aby s nimi se vrátila a dala se znova zavříti bez naděje, bez konce. Na to přišel jí pocit i strachu i odhodlanosti. Strachu, že snad bude hůře než bylo, odhodlanosti, aby se toho sprostila. Zošklivil se jí domov a měla pocit ptáčka, který se octne u otevřených dveří svého vězení.

Již neuvažovala, vyběhla z té klece; vyšla ze dveří, vytratila se ze dvora na náves, ubíhala ze vsi a pak jako plašená laň bez ohlednutí, jedním kvapem přes pole a zrovna do lesa. Teprva v lese poohlížela se k domovu, zdali nikdo nenašel její stopu. A když za hodnou chvíli neuviděla nikoho, byly její kroky opět jediný běh, že si odpočinula až u hrobu Jírova otce. A tu již měla pocit, jakoby byla v jistotě, tu již jakoby k ní neměl práva nikdo, tu již jakoby byla v moci jiné. Odtud když vstala, šla již krokem volným, bez bázně, bez úzkosti. Teď již by jí snad i mohli dostihnout: kus té svobody již užila, byla v lese, kam přála si vždy s Jírou.

Avšak neměli její stopu, nedostihli jí. A čím více přicházela na pokraj lesa, čím bližší cítila se chaloupce, ku které zamířila, tím větší touha táhla ji k ní, tím půvabnější se jí zdála chaloupka ve své opuštěnosti. O, jak si nyní zamilovala tu její podobu, jak se nebála toho šera uvnitř, té rezi, té červotoči — jak to vše jest vábivé, jak útulné, jak milé naproti té červotoči, té řeži, tomu šeru v jejich statku! Ve statku vládne hrůza, v chaloupce bude ticho; tam děsno, tu jako na výsluní — kdož by váhal s výměnou!

Ale když tu chaloupku uviděla, zhrozila se jí přece. Nebyla to ona; bylo to cos jiného, to ona nehledala. Toho, co viděla, zděsila se. V takové chaloupce nebydlel Jíra! to bydlí v ní as cizí lidé, Jíry tam nebude. A Lenka zastavila krok; bylo jí pojednou, že jest marno, co podnikla, bylo jí, jako když klec se opět před ní otvírá, a nechtělo se jí, aby do ní byla opět zavřena.

S bázní nevýslovnou blížila se k chaloupce. Jak by si byla nyní přála, aby viděla ji sedranou, kleslou, starou, seškubanou, bez oken, se záplatami, směšnou!

Opět se zarazila v kroku, má-li v před aneb co má počíti. Šla v před, aspoň se přesvědčit, aspoň se tam pozeptat, a nic-li jiného, aspoň odtamtud uvidět, kde tenkrát zvolala: „To je krása!“

A když přišla až k samé chaloupce, bylo jí, jakoby visela mezi životem a smrtí; ba smrt viděla spíše: vždyť seskočit tam od chaloupky dolů s těch srázů — bylo by tak snadné. A Lence bylo, že to udělá, než aby se vrátila domů. Tu se plížila v hrozné té nejistotě; plížila se, že ještě chvilku si chtěla podržeti naději, a pak že vůbec potácela se váhavým krokem nejistoty.

Připlížila se tedy k ní, připlížila se k otevřenému oknu, nahlédla do vnitř a to náhle; ale v tom také již zaplála v tváři a hlasem, v němž nesmírná tesknota a nesmírná radost se zachvěla, zvolala: „Jíro!“

Zvolala to tak hlasitě, tak pronikavě, že Jíra, kdyby byl na druhém břehu býval, uslyšeti by to musil a zvuku tomu porozuměl. To zavolání její bylo, jako když má zalomcovati oknem; a po výkřiku tom podepřela se o okno.

Jíra jak byl v práci, tak všecko odhodil a jako skokem byl u ní.

„Tys tu, tys tu, Lenko! Konečně jsi tu!“ volal a smál se a plakal a vejskal a byl jako dítě. „Lenko, drahé dítě, ty jsi tady!“ a podobnými propukala jeho radost slovy, jež jinému by byla ničím, Lence a jemu vším.

Pak se ptala Lenka: „Jest to chaloupka?“ A bylo v té otázce, jakoby říkala: Šla jsem dobře?

A Jíra byl i dále jako potřeštěn. „Tys tu! Lenko, já tě vidím! Já ti říkal, že dovedu ještě jiné věci! Tu se podívej! Udělal jsem si hračku, chaloupka jest nová! A já tě vidím! Já tě vítám!“

Pak řekla Lenka: „Kdybych tě tu nebyla našla, Jíro, tady ta voda pod strání byla by můj hrob. Já nesmím více domů a nechci domů. Jíro, já chci být tvou ženou.“

„Tady? Se mnou?“ volal zase Jíra a třeštil znova. „Tys mi dala otce, když jsem ztratil svého, teď ho nemáš sama — pojď, Lenko, pojď do mého domova a udělej si ze mne co ti libo. Děkuju ti, že jsi přišla! Má žena! O, my se uživíme, uvidíš, my se uživíme! Vítám tě u mne! Pojď, prohlédni si domácnost! Já se přichystal! Nebudeš tu s práznou rukou! A udělám ti, čeho budeš mít třeba. Všecko ti udělám! Vítám tě na prahu svém! Tu se podívej! Malé to hnízdo, ale my se do něho vejdeme! I mláďata vejdou se do něho. Malé hnízdo, já je upravil, zahřejeme se v něm. A co se ti nebude líbit, řekni, já změním. O, šťastná hodina, že mé pomoci potřebuješ! Chlubím se tím! Já ti pomoci mohu, když pomoci hledáš. Ke mně se můžeš utéci a já na tě čekal!“

A při podobných výkřicích a radostných projevech pojal Lenku za ruku, aby ji uvedl do domácnosti a aby jí vše ukázal, co zařídil.

Kdyby tato opět nepatrná scena byla měla svědka, ten svědek by se byl nemohl smát těm dětem, když se uváděly ve své hospodářství. Nemyslete, že vaše mahagonové nářadí, vaše stříbro v městech má více moci do sebe, než mělo nářadí, které zhotovil a nyní Lence ukazoval Jíra. To byla jeho práce, to byl kus jeho života, v tom bylo jeho srdce, jeho mysl; v tom bylo kus jeho osoby, kus podstaty jeho — bylo to kus umění jeho. Proto pochopíme, že se cítil šťastným, když to ukazoval té, pro kterou to učinil, a že byl opět šťastným, když uviděl radost na její tváři, když viděl hru a lesk v jejím oku, když viděl, že mu porozuměla a že věci ty dovedla ocenit. To bylo to, nyní všecko před ním vtělené, co mu tenkrát za oné noci neurčitě táhlo myšlenkami. Nyní i ona to viděla, co se dá vyvésti ze dřeva, má-li je člověk v ruce jedné a kudlu v ruce druhé. Tou otci postavil kříž a ozdobil hrob, tou bavil mysl Lenčinu, když byla opuštěným dítětem, tou nyní vyrobil celou domácnost; a tu jí teď ukazoval.

Stůl a židlice tak uměle vyřezávané, že leda v kostele na oltáři viděti cos podobného, přihrádky všelijaké, truhly, skříně, konve, mísy, talíře, lžice — vše to byla práce jeho, vše to jí předkládal jedno po druhém, a vše to oceňovali jedno po druhém.

Tato upřímná dovednost byla pohnutlivá, byla kusem štěstí.

A když se tu Lenka ohledla po tom všem a po tom malém hnízdě, jak je Jíra nazýval, bylo jí tak radostně, jakoby se poprvé slunila na jarních paprscích, bylo jí tak povznešeně, jakoby se právě byla přistěhovala s těmi jarními ptáčaty přes ty moře a hory a přes ty mnohé a mnohé země. Bylo to jejich hnízdo.

V té prosté upřímnosti obou těch lidí bylo kouzlo nevýslovné. „Přišla jsem, abych byla tvou ženou,“ ona ho pozdravila. „Tu viz, já jsem již všecko pro tebe přichystal,“ on jí odpověděl a hned ji vedl k sobě. Může-li býti cos jemnějšího, než takáto pravda, za niž nám ručí on i ona? Může-li býti cos vznešenějšího, než takáto prostota, jež jest nejryzejším výrazem dvou bytostí? Oba byli schváceni touto mocí, tou jemností i vznešeností myslí, a to již jim bylo pojidlem možná-li více než věčným.

Když si tu vše prohlédli, když se tu byli „uvedli“, vyšli si před chaloupku, usedli si proti protějšímu břehu a vypravovali si dále. Lenka začala vypravovati nejprve slzami němými, v nichž byla bolest za to, co za ní, a radost z toho, co před ní. A pak dodala k těm slzám slova, vypravovala, co bylo doma, a povídala, co jest teď, a na to řekla, že nyní již ničeho se nebojí.

Pak vypravoval Jíra o osudech svých, a osudy ty náležely již do obapolného jich majetku.

Tu jim bylo, jakoby mysl jednoho stěhovala se do mysli druhého, jakoby duše jednoho přecházela v duši druhého a brala tam tu s sebou; pak zas měl každý mysl i duši svou, ale byla jako zdvojena, rozmnožena.

Byli si jako dva ptáci na jedné větvici, každý zpíval svou píseň a oba zpívali totéž.

Lenka již nebála se ničeho — čeho by se bála s Jírou? Domov byl nyní ten, u kterého seděla, ozářený, lesklý, vlídný. Domov se jí nyní otvíral Jírovou náručí, viděla jeho radost, jeho štěstí, a úkrytem byla jim chaloupka. Ta lákala, ta kynula, jako druhdy odpuzovala, odháněla. Nyní tu úlohu odpuzování, odhánění převzal Lískův statek, chaloupka si s ním úlohu vyměnila. Tam byla poušť, jak řekla již tenkrát, když tu byla poprvé; zde pozbývala poušť již svého práva, tu již rozbřesklo se štěstí a zaklíčilo v jejich bytostech.

A když toto vše bylo projalo jejich mysli, řekl Jíra: „Kterak se oddáme?“

Lenka pohleděla na něho, jakoby on musil míti odpověď na tuto svou otázku. A Jíra mluvil: „Doma nechtěli tě míti dcerou; nikdo ti nezbývá leč já, a u mne můžeš býti jen mou ženou.“

„Jsem již tvou ženou,“ řekla na to Lenka.

„Pojďme to říci mému otci,“ pravil Jíra, „tam jest bůh nejblíže a kněžími budeme si sami.“

Na to vstali a šli na svou svatbu.

Vzali s sebou Vořecha a šli se oddat.

A když byli na cestě, skřivánkové třepetajíce křídloma zahráli jim svatební pochod. Nebe se nad nimi nezachmuřilo a les voněl jako nejkrásnější kadidlo. Když vkročili do lesa, bylo tam veselo. Veverky běhaly po větvích, ptáci přeletovali a pískali, zajíci odbíhali od cesty, srnky sem tam se trousily, a Vořech jako když před nimi dělá pořádek.

Když přišli do lesa, Jíra sesbíral nejkrásnější květy, jež z lesa znal, a když udělal z nich věnec, posadil jej Lence na hlavu a řekl: „Teď jsi má nevěsta.“ A vložil do toho věnce i mateřídoušku — „to za tvou matku,“ řekl, pak i lístek kapradí — „to za mého otce,“ dodal. Pak mu Lenka natrhala kytku a on si ji rozděliv, dal si část za klobouk, část za ňadra.

Když přišli v lese k hrobu otcovu mezi buky, poklekli u kříže, vzali se za ruce a Jíra pravil: „Bože, jenž jsi tu přítomen, přinesli jsme dvě srdce a žádáme, aby z nich bylo jedno. Bože, tys to již učinil, duchu mého otce, požehnej nám.“

A Lenka řekla: „Bože, tys mi objevil, co jest láska, dej ať láska naše jest věčná. Duchu mé matky, požehnej nám.“

Oba políbili otcův hrob, pak políbili sebe; pak šli k blízkému pramenu, z něhož Jíra zaléval hrob, pokropili sebe, pokropili hrob a pak si řekli: „Nyní jsme muž a žena.“

Když si to pověděli, bylo jim nebe v duších a vznešeno, jako při zvuku varhan. Když se na to odmlčeli, slyšeli vzduch plný zpěvu, cítili les plný vůně. Ptáci opět přeletovali s větve na větev, veverky se tu honily, zajíc povzdálí střihal ušima a laňky zůstávaly stát.

Nebylo tu svědků jiných kromě té zeleně lesní a kromě těch obyvatelů lesních, a nebylo tu také zlozvuku, nebylo tu ničeho, co by znesvěcovalo. Nebylo tu lidí při zpilosti se veselících, nebylo hodovníků s vylhanou radostí na tvářích, při níž hlas žaludku jen násilně se tlumí. Nebylo tu světského skřeku a bylo přece posvátno. Byla tu pouze dvě srdce, jež si řekla: „Nyní jsme muž a žena.“

Kdo si k sňatku přejí více, než těchto dvou srdcí, těm nemohu pomoci; tuto se stalo, jako vypravujeme, ti si nežádali ničeho více. A kdo myslí, že k sňatku třeba více — můj ty bože! Jíra a Lenka přinesli s sebou pouhou pravdu; co si řekli, bylo pravda, vzali boha k tomu za svědka a zasvětili to svým slovem i srdcem. Popírejž si kdo chceš platnost toho svazku — svazek ten byl, a byl to svazek bohulibý, byl to svazek nejkrásnější, nejčistší, nejnádhernější, protože jednoduchý, prostý, pravdivý.

Jíra vzal staré modlitby, jež v loni Vořech v chaloupce našel a jež Lenka s sebou přinesla, a na zadní desku jich připsal: „Jíra Klíma a Lenka Lískova z Kopče č. 18., oddáni v lese pod buky u otcova hrobu, v měsíci máji.“

Pak to podtrhnul čarou, a to bylo znamením, že on svoje již vypsal, ostatní prostora na desce že jest ponechána příštím.

„A nyní, Lenko, oznámíme to tvému otci a dědečkovi,“ řekl Jíra.

A Lenka poslušna a na vše odhodlána odpověděla: „Pojďme.“ Nebála se nikoho, neváhala vyznati se před celým světem. Muž její, Jíra, byl s ní, čeho by se bála?

Šli a Vořech opět jim ukazoval cestu. Šli pravda krokem zmateným a bylo třeba, aby věrné zvíře často se dotklo jich a pobízelo, kudy je pravá cesta, a aby nestáli.

Šli po druhé tou cestou z lesa ke statku. První byla pro oba osudná; dnes si vedl Jíra Lenku jako u vítězné slávě a Lenka kráčela po jeho boku blažena a šťastna.

„A půjdeme pak hned do chaloupky, Jíro?“ vyptávala se Lenka, když přicházeli ke statku.

Přece se statku bála.

Když vešli do statku, uviděli tam divný zmatek. Chasa chodila jako pomatená, a když vešli do světnice, ležel sedlák na posteli bez sebe a dědeček seděl u něho samoten.

Sotva že vstoupili, sedlák v mrákotách svých volal: „Dej mi mou dceru!“

Dědeček uviděv oba. radostí div nevykřiknul; ale přikývnul Lence, aby šla k loži. Lenka mluvila na otce, volala ho jmenem, ale ten jen chvílemi opět a opět volal: „Dej mi mou dceru.“

Toto volání otcovo sáhalo Lence až do nejhlubší duše. Otec jen v mrákotách ji volal a zpomínal si na ni, aby hlásil se k ní opět; po letech slyšela se opět nazývati dcerou, a dceřina duše odpovídala vroucností a láskou.

Lenka pravila k Jírovi: „Zůstanu u otce, až ho najdu zcela.“

Usedla si na místo dědečkovo a nehnula se od lože dnem i nocí.

Když dědeček vstal, aby odešel na vejminek, vzal Jíru za ruku, aby ho doprovodil.

Když přišli na vejminek, dědeček usadiv se v lenošce pravil: „Jsi hodný hoch, Jíro.“

Za chvíli řekl Jíra: „Dědečku, Lenku tu nechám, dokud sedlák se neuzdraví.“

„A což nemohl bys ty býti opět u nás?“ ptal se dědeček.

„Dědečku, bydlím v chaloupce: Lenka jest moje žena,“ odpovídal Jíra.

Na to řekl dědeček: „Jste oddáni?“

„Jsme,“ odpovídal Jíra.

„Před knězem?“

„Před bohem.“

Na to vzal dědeček Jíru za ruku, pohleděl mu do očí a řekl: „Ty mluvíš pravdu, já tomu věřím.“