Na skalisku v moři/Strašná noc

Na skalisku v moři Alfons Bohumil Šťastný
Procházka po skalisku. Rybolov	Strašná noc	Nové útrapy

Údaje o textu
Titulek:	Strašná noc
Autor:	Alfons Bohumil Šťastný
Zdroj:	ŠŤASTNÝ, Alfons Bohumil. Na skalisku v moři. Praha : Jaroslav Pospíšil, 1891. s. 40–45. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Krásné počasí dodržovalo. Ač nalézali se opuštěnci uprostřed moře, z něhož vane vždy chladnější vzduch, přece trpívali časem značným vedrem. Co lorda nejvíce trápilo, bylo, že zásoba vody značně se ztenčila, ač jí velice šetřili. Aby zůstala chladnou, ukryli ji do nejspodnější části lodi. Přece však stalo se, že voda začínala pomalu hníti, takže nemile zapáchala a odporně chutnala. Z toho by si byl lord ještě tak mnoho nedělal; však hůře bylo, že po celý čas pohody ani nekáplo a do deštivého období byl skoro ještě měsíc.

Toužebně pohlíželi ubožáci k modré obloze, na níž vznášelo se slunce jako žhavá koule; avšak nikde nejevil se ani nejmenší mráček.

Jednou k večeru seděli lord a John na palubě pod besídkou. Vedro bylo úmorné, že ztěží jen dýchali. Vlny mořské lenivě o skaliska se rozbíjely; zdálo se, že olověná tíže na nich spočívá.

„Bude nám připraviti se na hroznou bouři,“ pravil lord.

„Bouře že bychom měli se obávati?“ divil se John. „Vždyť nikde ani nejmenší chmury nevidím.“

„Tím hůře pro nás. Takové suché bouře bývají nejhoršími.“

Setmělo se. Pojednou zjevil se na kovových částech, jež u špičky stěžně se nalézaly, bledý plamének. I ostatní železné neb měděné předměty na palubě onou září se leskly.

„Mylorde, probůh,“ vykřikl náhle John, „hoří vám vlasy.“

Ulekaný lord sáhl si na nepokrytou hlavu. Avšak s úžasem shledal, že po ohni ani stopy.

„Ah, již vím,“ pravil konečně. „Patrně nasycen jest vzduch elektřinou, jež vychází teď ze všech špičatých předmětův. Však i ty, Johne, hoříš!“

A vskutku obestřeny byly hlavy obou tajemnou září, jež podobala se světlu elektrických žárovek v Londýně. S utajeným dechem pohlíželi mužové na hrůzokrásné divadlo. Vlastně byla to jen předehra ku hroznému ději, jenž za krátko měl se rozvinouti.

Pojednou zachvěl se vzduch, proniklo oslňující světlo. Blesk sjel do moře. Voda zasyčela a po moři hučela hromová rána. Jako by čekali na tento povel, rozpoutali se nyní živlové měrou úžasnou. Moře i vzduch zdály se býti v jednom plameni. Blesky sjížděly se vzduchu do vody a mnohé šlehaly opět z moře k obloze. Hrom hučel a řval takou silou, že ustrnulí mužové sluchu skoro pozbyli. K tomu přidružila se vichřice, jež rozbrázdila klidný jindy povrch oceanu tak, že podobal se alpské krajině. Vysoké vlny ozářeny byly skvoucím ohněm, kdykoli ostrý blesk jimi projel.

Bouře byla hrozná; avšak ani kapky vody nevydal vzduch jen elektřinou nasycený. Naši opuštěnci pohlíželi s vytřeštěnýma zrakoma na zápas živlů. Posléze návaly vichřice přinutily je, že hledali ochrany v podpalubí. Beze slova, sotva dýchajíce, bledé tváře pronikavým světlem blesků ozářeny, tak seděli oba proti sobě v ložnici lordově.

Pojednou zarachotilo to nad jejich hlavami; jako by celá loď sřítiti se chtěla.

„Bože milosrdný, blesk udeřil do naší lodi!“ vzkřikl John, nabyv opět smyslů. A jako šílený pádil na palubu. Lord následoval ho.

Venku zjevilo se jim děsné divadlo. Polovina stěžně se strážní budkou byla bleskem sražena a vítr zanesl ji do vln. Zbylá pak čásť hořela mohutným plamenem.

Nebezpečí bylo veliké. Jak snadno mohla vzplanouti celá loď! A pak byli by nešťastní mužové zbaveni nejen přístřeší, ale také vší potravy, když by totiž zhoubný požár i jich nezachvátil.

„Vodu, vodu!“ vzkřikl lord na Johna a již letěli oba do podpalubí. Kudy šli, všude naskytly se jim zhoubné stopy blesku. Dvéře mnohých kajut byly proraženy, nábytek zničen aneb značně porouchán; mnohé kovové nářadí a náčiní rozlito. A když přišli do zásobárny, div že nezkameněli. Soudky s vínem a masem roztříštěny a obsah jich mísil se na podlaze. Spěchali dále až do spodní části lodi, kde ukrývala se jejich spása. Strachem ani nedýchali. Konečně dostali se k onomu místu, kde byly sudy s vodou uloženy. Avšak těch zde již nebylo! Místo nich válely se jen kusy opálených dužin. Drahocenný obsah sudů pak odtekl otvorem, jímž byl si blesk cestu ven udělal.

Ubožáci byli ztraceni. Bez vody, bez vína — a nad hlavami řádil požár.

Z očí Johnových vyhrkl proud slz. Div že mu srdce neutrhlo se při pomyšlení, co na jeho milovaného pána čeká. Na sebe hodný ten hoch ani nevzpomněl.

„Nejsme ještě ztraceni!“ zvolal lord odhodlaně a několika skoky byl v komoře, kdež uchytil pádnou širočinu. John pochopil jeho úmysl. Ano, podsekají hořící dřevo a svrhnou je s lodi. Tím budou zachráněni.

Vyběhše na palubu, pustili se stateční mužové horlivě do díla, za hrozného rachotu hromu a ječeni vln, jejichž vody pro krátkost času užiti teď nemohli. Brzy byl stěžeň podsekán a sřítil se na palubu. Ihned svržen byl přes okraj na skalisko. S rachotem dopadl na zemi a uhasl. Oba mužové si oddechli. Nebezpečí bylo odstraněno.

S upokojenější myslí odebrali se znovu do kajuty. Po chvíli ale následoval nový otřes v lodi. Tentokráte udeřil blesk do zadní části, pod níž nalézala se nynější jich prachárna. A netrvalo dlouho, zahřměla druhá rána. Prach vzňal se a mocně vybuchl. Štěstí ještě, že stěny prachárny byly již dříve silnými pláty měděnými pokryly. Tím oslabil se náraz, tak že jen strop komory byl rozdrcen.

A sotva ubožáci z leknutí trochu se vzpamatovali, poděšeni byli úkazem novým, nad jiné děsnějším. Půda pod jich nohama počala se kolíbati, tak jako by loď v oceanu a ne na pevném podkladu spočívala. Nábytek šoupal se od jedné stěny ke druhé, náčiní a přístroje padaly k zemi. A hrozný hukot rozléhal se kolem.

Téměř smyslů zbaveni vyřítili se Evropané na palubu. Sotva na nohou udržeti se mohli; tak zmítala se loď a s ní i skalisko ve víru rozbouřených vln. Blesků přibývalo. Ocean zdál se býti hořící prérií. A nad vodou i pod vodou hrčelo to a bouřilo tak hrozně, jako by soudný den měl nastati.

Lord i Jobn klesli na kolena a sepjali ruce ku vroucí modlitbě. Záhuba jich zdála se býti neodvratnou. Každé chvíle očekávali, že sřítí se do bezedné propásli. A zděšení jejich vzrostlo, když na západě, kde jevil se jim onen tmavý bod, počaly šlehati vysoké plameny k obloze.

„Sopka!“ zašeptali oba.

Teď otřásla se půda tak mocně, že jako bleskem zachváceni povaleni byli na palubu. Mdloba obestřela jich smysly a zbavila je muk a útrap…