Na skalisku v moři/Opět loď

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Opět loď
Autor: Alfons Bohumil Šťastný
Zdroj: ŠŤASTNÝ, Alfons Bohumil. Na skalisku v moři. Praha : Jaroslav Pospíšil, 1891. s. 69–76. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Po několika dnech zhojila se levá ruka tou měrou, že mohl jí volně pohybovati. Chystal se tedy na ostrůvek. Před odchodem rozhlédl se, jak míval ve zvyku, po oceanu. Moře bylo klidné; povrch jeho zbarven byl fialově, z něhož tmavší pruhy vynikaly. Podobalo se modravému hedbáví se širokými pruhy.

Na východě jevila se tmavá skvrna.

John zaměřil dalekohled v tu stranu. Zachvěl se mocně. Uzřel loď.

Je-li pak to loď přinášející osvobození, aneb opět nějaká loď lupičská, jež by hrozila mu záhubou?

Zatím blížila se loď vždy více a John seznal k největší radosti své, že má vlajku červenou. Byla to loď anglická, loď z vlasti ubohého pána jeho! Ó, že nedočkal se této chvíle! Jak asi byl by se zaradoval!

Na lodi spozorovali patrně trosku na skalisku, neboť pluli s velikou rychlostí přímo k ostrůvku „Čechy“. Konečně zakotvila loď několik lan od břehu. John spozoroval na palubě množství lidí, kteří dalekohledy dívali se na „Britannii“. John byl tedy spozorován, neboť mnozí mávali svými šátky. Rozradovaný muž podobným způsobem jim odpověděl. Pak sešel do podpalubí, aby ještě jednou rozhlédl se po svém příbytku, jenž ho skoro po sedm let hostil. Se slzami v očích prohlížel každou kajutu, každý předmět, jejž byl buď sám, buď s pánem svým zhotovil. Posledním pohledem rozloučil se s útulnou pracovnou, jež poskytla duchu jeho tolik pokladů, jež slýchala poučná slova dobrého lorda. Knihy i denník hodlal vzíti ssebou; svázal je tedy do balíku. Rovněž kohouta chtěl pojati na loď, jež přišla ho vysvobodit. Aby holubi netrpěli nouze, rozházel po palubě veliké množství zrní a sucharů; políčko pak jistě dlouho výživy jim poskytne.

Uspořádav takto vše na lodi, vystoupil zase na palubu. Ve přístavu, kde spočíval prám, houpala se již malá lodice, z níž právě šest mužů na břeh vystupovalo. Čtyři oděni byli po námořnicku, dva pak měli oblek v Anglii obvyklý. Došedše ku „Britannii“, pozdravili Johna.

„Jste zde sám?“ ozval se jeden z námořníků.

„Bohužel, sám a to již po několik let,“ odpovídal John.

Ihned shodil provazový řebřík, aby příchozí mohli nahoru se dostati. Jeden z pánův prohlížel si loď i Johna jaksi nápadně. Pak promluvil něco ku svému soudruhu a k námořníkům. Tito pokývli hlavou a jeden ukázal na pás, za nímž vězel revolver. Patrně onen pán nevěřil Johnovi, což tohoto zamrzelo, ač uznával jeho opatrnosť.

„Můžete vstoupiti beze vší obavy,“ pobízel je. „Což pak mohl by uškoditi jediný člověk šesti mužům dobře ozbrojeným? Což mohl bych pomýšleti na něco zlého proti svým vysvoboditelům?“

Mlčky počali příchozí lézti po řebříku. Když dostihli paluby, uchopil John jednoho po druhém za ruce, tiska jim je vřele.

„Bože, jaká to slasť, zříti kolem sebe zase lidské tváře, slyšeti zase řeč lidskou!“

A slzy zrosily líce bodrého muže.

„Vy nejste Angličan?“ oslovil ho pán, jenž prvé druhy své k opatrnosti nabádal.

„Nejsem, mzlorde,“ odpovídal John. „Vlasť moje nalézá se v Rakousku a sice v Čechách.“

„A jak jste se dostal sem?“ zněla nová otázka.

Věrně vylíčil John vše, čeho byl na lodi zažil. I o smrti lordově, o denníku jeho a zakopaných pokladech se zmínil.

„A jak jmenoval se váš pán?“ otázal se Argličan, když John byl vyprávění své skončil.

„James Watterford a měl v Londýně na levém břehu Temže veliký palác.“

„James Watterford z Westminsteru?“ vzkřikl pán mocně. „To byl můj dávný přítel! Jsem advokát Campbell.“

Když rozechvění advokátovo trochu pominulo, prováděl John přítomné po celé lodi. Divili se všichni, jak statečně a pilně opuštěnec pracoval. Toliko advokát mrštil chvílemi po něm zraky nedůvěřivými.

„Tedy lord Watterford se zastřelil, odkázav vám své jmění? A mrtvolu jeho že zakopal jste na ostrůvku, kamž byl pán váš před smrtí svou i poklady zakopal?“

„Ano, pane,“ odpovídal John, divě se jeho otázkám.

„A kde máte zmíněný denník?“

John doběhl pro balík, v němž denník se nalézal a chtěl jej odtud vyňati.

„Nechte toho,“ bránil mu advokát. „Můžeme tak učiniti až ve člunu, jenž dopraví nás na ostrůvek.“

Knihy sneseny do loďky, a za nedlouho uháněl člun k ostrůvku „Čechy“. John vytáhl z balíku denník v dehtovaném plátně zabalený a podával jej advokátu. Tento přijal knihu a chystal se obal seníti. Pojednou zakolísala se loďka prudce a advokát byl sešoupnut až k okraji. Při tom vylítl mu denník z ruky a a padl do vody. A než kdo po něm mohl sáhnouti, zjevil se u loďky ohromný žralok, jenž byl nepochybně prvé do loďky vrazil. Otevřel děsnou svou tlamu a pohltil do vody se hroužící denník. John chtěl vrhnouti se do vody; avšak jeden z námořníků ho zadržel. Nečinil tak John proto, že by snad byl toužil po pokladech, jež závětí mu odkázány byly; avšak obával se, nevykáže-li se přesvědčivým dokladem, že zprávám jeho víry dáno nebude. Nelíbilť se mu advokát, jenž tak podivné k němu se choval. Ubohý muž vsedl mlčky do kouta a ponořil se ve trudné myšlénky.

Člun dostihnul ostrůvku. Na žádosť advokátovu ukázal John místo, kde lordovo tělo bylo zakopáno. Růvek dosud zde nad povrchem vyčníval. Ihned dali se námořníci do práce a za nedlouho dokopali se kostí lordových. Advokát a průvodčí jeho, jenž byl lodním lékařem, jali se prohlížeti pozůstatky mocného druhdy pána. Lékař ukázal advokátu lebku, v níž nacházela se neveliká dírka.

„Tu proletěla koule a zasáhla mozek, tak že lord zajisté byl ihned mrtev. Byla to vypočítaná rána.“

Na rozkaz advokátův kosti zase zahrabány; jenom lebku uschoval lékař u sebe.

„A kde máte onu besídku, od níž mohli bychom počítati kroky až k místu, kde — jak tvrdíte — lord poklady své zakopal?“ tázal se Campbell Johna, jenž se slzami v očích pohlížel na námořníky, kteří růvek znovu nahazovali.

„Tu zničili pirati, o nichž jsem vám již vyprávěl.“

„Tedy není vám známo místo, kde peníze leží?“

„Nikoli,“ odpovídal John. „Nikdy mi ani nenapadlo, abych na poklady zakopané se podíval. A poněvadž besídky zde není, nevím o pokladu ničeho.“

Advokát přistoupil k lékaři a potichu s ním rozmlouval. Pak pokynul námořníkům a ti obstoupili Johna, jenž podivil se neobyčejnému tomu počínání.

„Johne Malý,“ promluvil advokát zvučným hlasem, pronášeje cizím přízvukem české příjmení Johnovo, „vaše výpovědi nezdají se nám býti pravdivými. Z jaké příčiny byl by lord se zastřelil? A proč byl by zakopával před smrtí svou peníze? Vzniká podezření, že vy sám jste lorda zavraždil a peníze jeho ukryl. Abyste zdál se nevinným, napsal jste buď sám denník onen, aneb lorda ku psaní závěti jste přinutil. Také udání o besídce, jež tuto není, zdá se býti nepravdivým. Patrně máte poklady někde ukryté a hodlal jste je tajně na naši loď přinésti. Protož zatýkám váš ve jménu anglické královny a zákonů její!“

A pádné spustil pravici na Johnovo rameno.

Obviněný hrozně zbledl. Na čele vyvstal mu studený pot, v očích dělaly se mu mžitky; tak účinkovalo na něho strašné podezření. Než advokát vykládal si pomatení Johnovo jinak.

„Pohnutí vaše vás z viny usvědčuje,“ promluvil ledovým hlasem. „Mužové, odveďte ho do člunu, abychom mohli vinníka dopraviti na koráb a zavézti ho do rukou spravedlnosti.“

„Já že jsem — já že bych — mohl — dobrotivého pána — lorda — zavraždit?“ volal John nesouvisle. „Milosrdný Bože, toho že bych já dopustiti se mohl?“

Po chvíli promluvil hlasem pokojnějším: „Pánové, těžké podezření uvalili jste na mne. Já však mohu se očistiti. Mám tu denník lordův, do něhož sir Watterford vše napsal.“

V rozčilení svém zapomněl ubožák, že knihu onu žralok pohltil.

„Denníku toho nestává,“ děl advokát. „A ostatně — mohl býti falešným.“

Marny byly prosby Johnovy, marno jeho ujištování o nevinnosti; ten hrozný muž zákona nedal se obměkčiti. Za krátko nalézal se John na palubě korábu, odkudž po krátkém výslechu se strany kapitánovy do malé komůrky odveden a zde zavřen byl. Zjištěna též poloha ostrůvku a tu shledáno, že leží na 170° západní délky od Ferra a na 4° severní šířky.

Mužstvo korábu odebralo se na trosku, aby odneslo cennější věci, jež pak měly býti vlastníkům vráceny. A než noc snesla se nad moře, byla troska vyprázdněna. Toliko nepotřebné bedny a porouchané nářadí zde zůstaveno. Jedinými obyvately „Britannie“ byli teď holubi a kohout, na něž ve zmatku zapomenuto.

Pán jejich, jehož loď právě odvážela, vracel se do vzdělaného světa, obviněn jsa ze hrozného zločinu.