Na skalisku v moři/Lordův denník

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Lordův denník
Autor: Alfons Bohumil Šťastný
Zdroj: ŠŤASTNÝ, Alfons Bohumil. Na skalisku v moři. Praha : Jaroslav Pospíšil, 1891. s. 76–83. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Na severozápad od Nové Guiney u Austrálie rozkládají se četné ostrovy (počtem asi 400), jež nazývají se hromadně ostrovy Peldžuské či Karolinské. Patří ke skupině zvané Mikronésie (drobné ostrovy). Půda jejich jest úrodná, bujným rostlinstvem pokrytá, z něhož nejvíce vyniká palma kokosová, životní strom Australanů; jediná palma poskytuje ročně až čtyři sta ořechů, chutným jádrem naplněných. Ostatní stromy patří po většině k těm, jež mají listy trvalé, různých barev, a každoročně kůru odvrhují. Ve vysoké trávě ukrývají se klokani, mezi stromy poletují zářivé rajky. Obyvatelé těchto ostrovů patří ku plemeni malajskému, tvář jejich jest hnědá, místy skoro bělavá, vlas černý. Většina ostrůvků dostala se pod panství Španělů. Lid na nich žijící, přijal křesťanství a naučil se již mnohému od bělochů. Které ostrůvky ale dosud podmaněny nebyly, na těch hlásí se Malajci k dávnému svému náboženství — k pohanství. Věří, že nebesa i země plny jsou různých bohů, jichž počet rozmnožují duše zemřelých znamenitých osob. O zemřelém praví se, že duše jeho odešla do noci. Ve příštím životě očekává lidi štěstí neb neštěstí. Tito Malajci mají své kněze, kteří stavíce se nadšenými budoucí předpovídají věci; při pohřbech, obětování lidí, a všech duchovních i politických slavnostech je kněz první osobou. Každý ostrůvek má svého krále, jenž se svými radami rozhoduje o záležitostech země. Malajci živí se kromě výtěžku z úrody zemské a z honby též rybolovem; pletou úhledné sítě rybářské. Jednoduchým nástrojem robí čluny, řídí je podle stání hvězd a zřídka cíle se minou. Obyvatelé ostrovů Karolinských nazýváni jsou ve mravném ohledu diamantem člověčenstva; jsou dobromyslní, úslužní, krutě však zabíjejí ve vojnách zajaté bezbranné bojovníky.[1]

U jednoho z těchto ostrůvků, cizímu panství nepodléhajících, zakotvila jednoho dne veliká loď anglická. Byla v tyto končiny zahnána prudkou bouří, jež kolik dní trvala; u ostrůvku přistála jednak, že nedostávalo se jí vody, jednak že bylo třeba porouchanou loď opraviti. Kapitán, lodní lékař, dva důstojníci a několik námořníků vystoupili na břeh, dobře jsouce ozbrojeni a lesklými cetkami, kteréž působí divochům tolik radosti, opatřeni.

Prošli pod hustou skupinou stromů, a tu uzřeli množství chatrčí, ze dřeva dosti uměle sroubených; střechy pokryty byly kokosovým listím. Před chatami na dřevěných lavicích seděli lidé tváře hnědé; bedra jich přepásána byla oděvem ze stromových vláken zhotoveným. Spatřivše neznámé lidi vyskočili všichni udiveně. Mužové chopili se pádných kyjů a svižných luků, a chystali se k obraně, zatím co ženy a děti v chatách zmizely. Bojovníci vyrazili z hrdel svých válečný pokřik, jenž zněl: „Ku — i — i — ííí!“ Poslední samohláska pronesena prodlouženě a vysokým hlasem, a daleko se rozléhala.

Kapitán utrhl zelenou ratolesť a mával jí proti ostrovanům, kteří s hrozným křikem sbíhali se sem. Na toto znamení míru ustoupili bojovníci a tvář jejich vzala na se dobromyslný výraz.

Kapitán přistoupil k jednomu, jehož zbroj vynikala úpravností a jenž byl patrně náčelníkem, a podal mu malé zrcadélko. Ostrovan s úsměvem zhlížel se v lesklé ploše. I ostatní byli podarováni.

Poněvadž žádný z ostrovanů neznal anglicky a běloši zase řeči domorodců nerozuměli, dáno těmto posuňky na srozuměnou, aby přinesli vodu. Ihned odběhlo několik mužů do chat a za nedlouho spěchaly sem dítky, nesouce v nádobách z kokosových ořechů zhotovených čerstvou vodu. Za to dostalo se jim po kusech pestrých látek, jež ženy ihned kolem těla si otočily. Pak přineseno hojně ovoce a několik klokanů, což Evropanům přišlo vhod.

Po několika hodinách octlo se skoro všechno mužstvo lodní i cestující na pevnině; jen několik námořníků střežilo loď.

Divili se ostrované všemu, co u Evropanů spatřili. A když kapitán vystřelil z ručnice na rajku, kolem letící, klesli ubožáci v úzkostech k zemi. Teprve po delší době osmělili se přiblížiti se k zabitému ptáku; nemohli pochopiti, jak z toho dřeva (ručnice) blesk a hrom mohly vylétnouti. Od té chvíle považovali Evropany za božské bytosti.

Běloši utábořili se pod stavy. Několik cestujících rozešlo se po údolí, aby prohlédli si příbytky Malajců. Mezi nimi nalezal se profesor Hudson z Londýna. Toho uvedl vládce do svého příbytku, jenž byl dosti ozdobně a pohodlně zařízen. Na stěnách leskly se kusy zlata a visela pěkné zhotovená zbroj. Pak zavedl profesora k malé chýši. Odstranil tkaninu, otvor zakrývající, a ukázal s bázní do vnitř chýše. Angličan chtěl tam vstoupiti; však silná ruka náčelníkova zdržela jej.

Tabu, tabu!'[2] zvolal pohlavár zděšeně, ukazuje stále do chatrče.

Profesor rozpomněl se, tak že nazývají Australané věc, jež byla za nedotknutelnou prohlášena. Rád by byl zvěděl, co asi v chýši se ukrývá; než nezahlédl nic jiného kromě malého balíčku, jenž podobal se knize.

Zvědavosť Angličanova roznícena byla na nejvyšší stupeň. Domýšlel se, že snad je to nějaká kniha, podání národů australských obsahující. Taková kniha nedala by se ani zlatem zaplatiti. Umínil si, že „tabu“ zmocní se stůj co stůj.

Když tedy nastala noc, dal se z korábu, kamž Evropané k odpočinku se odebrali, přeplaviti na břeh. Jako kočka plížil se houštinami, drže pravicí rukojeť dlouhého nože. Dostal se až k posvátné chýši. Pokud tmavá noc tomu dovolovala, nespatřil zde nikoho. Nenapadloť prostým ostrovanům, že někdo mohl by odvážiti se k únosu věci nedotknutelné. Tiše odhrnul professor tkanivo na otvoru a vlezl do chýše. Spustiv záslonu rozžehl malou svítilnu. Bledé světlo ozářilo prázdnou chýši. Uprostřed ní leželo zmíněné „tabu“, jež podobalo se skutečně knize, obalené v dehtované plátno. Pod ním spočívala lebka a kosti, v nichž poznal učenec zbytky žraloka.

Třesoucí se ruka jeho uchopila „tabu“, jež zmizelo rychle pod pláštěm krádcovým. Odhrnul záslonu a nahlédnul ven. Jak zděsil se, shlédnuv, že kolem chýše obchází muž, dle ozdob sám náčelník. Patrně proniklo světlo některou skulinou a přilákalo sem ostrovana, jenž však neodvážil se zneuctíti vkročením do chýže posvátnosť tohoto místa.

Angličan nevěděl si teď rady. Kdyby vyšel ven, smrť by ho neminula. Tu napadlo mu, aby zapálil chýši a ve zmatku uprchl. Učinil tak. Přiložil světlo na několika místech ku stěnám. Suché dřevo vzňalo se a z chaloupky vyšlehl plamen.

Ulekaný náčelník hrozně vzkřikl. Jeho „ku—i—i—ííí!“ neslo se tichou nocí daleko široko.

Angličan nesměl otáleti. Seběhnou-li se ostrované, bude po něm veta.

Zahalen jsa hustým kouřem, vyskočil ven a jako pták uháněl odtud. Náčelník byl právě obrácen na druhou stranu a válečný jeho pokřik zakryl šumot, jejž praskající větvičky pod nohama prchajícího působily. Šťastně dostal se professor do člunu, a za nedlouho octnul se na korábu. Nad ostrovem plála slabá záře; chýše patrně dohořívala.

Vstoupiv do své kajuty rozbalil nedočkavě plátno a z něho vypadla objemná kniha, jejíž listy byly popsány. Ač písmo bylo tu a tam setřeno, přece seznal Angličan, ze je to denník, vypravující události dvou opuštěnců, jichž loď uvázla na skále. Písmo bylo dvojí; tam, kde první přestávalo, nalézala se závěť, jíž jakémusi Johnu Malému poklady na ostrově odkázány byly. Professor zahleděl se na podpis, jenž byl trochu nečitelným.

„James Watterford!“ vzkřikl a tvář jeho zbledla. „Denník lorda Watterforda, jehož sluha John Malý, obviněn jsa z vraždy a z loupeže skvostů lordových, odsouzen byl loňského roku k doživotnímu vězení!“

A nedbaje toho, že kapitán již spí, vrazil do jeho kajuty. Za nedlouho věděl kapitán vše.

„Divná to příhoda!“ pravil. „Patrně ulovili ostrované žraloka a ve vnitřnostech jeho nalezli onen denník, jejž za „tabu“ prohlásili. Pane professore, prospěl jste velice ubohému. Johnovi. Doufám, že po přesvědčivých těchto důkazech muži tomu svoboda a česť navráceny budou.“

Řeč jeho přerušena byla náhle hrozným pokřikem, jenž se břehu přicházel.

„Ah, ostrované jsou tu!“ děl lhostejně professor. „Považují nás za příčinu neštěstí, jakéž vzniklo jim shořením chaloupky. Domnívají se, že i „tabu“ shořelo.“

Kapitán a cestující vystoupili na palubu. Břeh poset byl množstvím divoce hulákajících bojovníků, kteří zbraněmi mávali, hrůzně se tváříce. Před nimi planuly četné ohně a v záři jich uzřeli běloši, že několik loděk, Malajci naplněných, ke korábu se blíží. Jedna z nich zastavila se těsně u boku lodního.

„Tabu, tabu!“ křičeli lidé v ní se nalézající hlasem úpěnlivým.

„Ubožáci, prosí za svůj poklad,“ pravil kapitán. „Nedáme-li jim ho, shrnou se na nás!“

„Co by nám mohli tito divoši udělat!“ prohodil jeden z cestujících s opovržením. „Jediná rána z děla je zaplaší.“

„Ovšem,“ dokládal kapitán. „Však nerad bych uškodil hodným těm lidem, kteří šlechetností svou mnohého bělocha předčí. A ostatně — jest nutno, abychom zde mohli nějaký čas setrvati, neboť loď naše potřebuje opravy.“

„Víte co, pane kapitáne?“ ozval se professor Hudson. „Zabalíme do plátna nějakou knihu a vhodíme ji ostrovanům.“

Stalo se tak. Z knihovny vybrána kniha, jež velikostí podobala se denníku. Pak sestoupil professor do loďky a přiblížil se ku břehu. S radostným jásotem uvítali jej Malajci, vidouce, že přináší jim „tabu“. Posvátná věc uložena ihned do rukou nejvyššího kněze. Kolem něho poskakovali hudebníci, zpívajíce a na malý bubínek tlukouce; někteří foukali nosem do dřevěných píšťalek, vyluzujíce jemné tony.

Radosť ubožáků zvýšena, když kapitán kázal odnésti na břeh celý náklad rozličných dárků. Dlouho ještě ozýval se ze vnitř ostrova radostný jásot.

Po několika dnech byla loď opravena a běloši, vlídně s Malajci se rozloučivše, vypluli na širé moře.

Professor Hudson přinášel do Anglie poklad, jenž měl osvoboditi nešťastného Johna.


  1. J. S. Tomička: Doba prvního člověčenstva.
  2. Tabu = tabou čili tapu.