Na domácí půdě/V zimní noci

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: V zimní noci
Autor: Jaroslav Vrchlický
Zdroj: Archive.org
Vydáno: Praha: Eduard Valečka, 1888. s. 103 – 106.
Licence: PD old 70

     Noc bouřná ... Vichr, šakal, vyje,
     sníh s drobným deštěm v okna bije;
     jeť krásná zimy poesie,
     kde teplo, pohoda a zář
     se šíří z krbu, který praská,
     kde v očích svítí ples a láska,
     kde polibkem se shladí vráska
     a úsměvem se jasní tvář.

Jak ale nemyslet na chudé jizby stmělé,
kam v okna kreslí mráz jak výsměch květy své,
kde šero v koutech jest i v myslích po dny celé,
kde duši zoufalství a bída tělo rve.

     Čím venku víc bouř soptí divá,
     tím tklivěj samovar si zpívá,
     a mladá sličná dívka snivá
     se kloní nad knihu neb rám,
     pod rukou jí sta zdobných květů
     vyrůstá rychle jako v letu,
     teď nad básníka vzletnou větu
     se chýlí v sladký jata klam.

Jak ale nemyslet na ubohé ty ruce,
jež zdrány do krve, z nichž padá jehla již,
a ještě naposled se vzepnou k nebi v muce,
však nebe hluché jest a mrtvá kolem tiš.

     A jako vločky sněhu v reji
     v taneční síni párky spějí,
     za krajkou vějířů se krejí
     tu rozpaky, tam vyzvání;
     ze šampaňského letí zátka,
     v to smíchu zazní hudba sladká,
     ó miluj, žití doba krátka,
     čas jako vichr uhání.

Jak ale nemyslet na stoly nepokryté,
o kůrku poslední kde divý zápas vře,
kde hladem v zoufalství — ó hvězdy, vy to víte!
na sněhu podušce sám chudiny syn mře.

     A vášeň jak oř bez otěží
     hřmí sálem, nad nímž kletba leží,
     zde hromady se zlata věží,
     a rozmar hry je pánem všech,
     a zlata víc a karta letí
     a výsměch, křik jí ve zápětí,
     a v stříbrňáků nové změti
     žár hrabivosti k nebi šleh'.

Jak ale nemyslet na ulice, kde vdova
se v strachu o děti rve s větrem, potácí,
před krámem stane teď a rozmýšlí se znova
a v dlani mozolné groš slední obrací.

     Ó propasti, ó bídy tůně,
     kde člověk mře neb hladem stůně,
     sbor Eumenid ve vašem lůně
     se skrývá, avšak nedřímá,
     pozlátkem lidskosti jen tají
     se děs váš zhouby na pokraji —
     ó dokažte mu, že jest bájí,
     než na dveře nám zahřímá!

Ó pomoc ubohým, jenž v bídy tmách se brodí!
V těch nocích bouřlivých, kde kvílí vichrů sněm,
mně zdá se, po zemi že Kristus, žebrák, chodí
a zimou chvěje se a pláče nad světem!