Na domácí půdě/Oko

Na domácí půdě Jaroslav Vrchlický
Srbům lužickým	Oko	V zimní noci

Údaje o textu
Titulek:	Oko
Autor:	Jaroslav Vrchlický
Zdroj:	VRCHLICKÝ Jaroslav. Na domácí půdě Online na Internet Archive
Vydáno:	Praha: Eduard Valečka, 1888. s. 99 – 103.
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Zámek Kratochvíle

To juž tvůj úděl, písni, v české zemi
že slétáš z pěvce ruky mezi rumy,
buď hřbitovních že stromů haluzemi
se míhá peruť tvá, buď snivé dumy
že spřádáš v starých hradů rozvalinách
neb v tichých koutech opuštěných měst
a kvílíš hvozdy, u rybníků v třtinách
pak s větrem v závod žaluješ svou zvěst
          na zašlé myslíc doby,
ty zvykla jsi juž pouti mezi hroby.

A pán tvůj sokolník je smutný věru!
Ať pustí tebe kam chce po kořisti,
ať bloudíš nivou nebo v lesů šeru,
vždy pod nohou mu svadle šustí listí;
ať skřivan v blankytu si vesel jásá,
u nás je podzim, u nás mlhy tíž,
nám v zrak jen minulosť svůj popel střásá
kam v českém kraji nohou zavadíš,
          tím stokrát citelnější,
čím ona větší — my čím malátnější.

Hle, lovčí hrádek Rožmberských pánů,
teď ironicky zvaný Kratochvílí;
zapřádá pavouk okna mu i bránu,
a věru dobře krátí si zde chvíli.
Fresk nuzné zbytky vybledají na zdi,
do kaple hledí břečtanový list,
zdě mohutné teď s větrem deště brázdí,
strop asylem je prázdných ptačích hnizd
          a štuk se stropu slétá,
jej časem v kout barbarská ruka smetá.

Zde v směsi odpadků, ve zlomku změti
a v ornamentů, arabesek tříšti,
jež odkazuje na hromadě smetí
náš vzdělaný věk lepší době příští,
ve kusech girland, fantastických ptáků,
jenž zdobili zde strop i krbu plášť,
se lidské oko namanulo zraku,
ze sádry oko stranou ležíc zvlášť
          tak smutně zřelo z rumu
v své zřítelnici stuhlou nesouc dumu.

Na stropě těla nebylo ni hlavy,
kam patřilo to oko z bílé sádry.
Zda dívce patřilo, v rej tance hravý,
jež chystala se s vlnivými ňadry?
Či rytíři, po němž tam zbyl meč holý,
či proroku tam ve chumáči lvic?
neb čaroději, na jiném jenž poli
tam stíná berlou hlavy makovic,
          tak chtěje symbolicky
los moci naznačit i osud lidský?

Co vídalo zde druhdy toto oko
v těch útulných a skvostných komnat stínu,
to neuhodneš víc má smutná sloko,
jež křídlem žalně biješ v rozvalinu!
Jak často od stropu tam s vzdušné výše
do plných pohárů se dívalo
a v chvíli něhy, když dozněly číše
a v mramorných se krbech stmívalo,
          jak mrtvé toto oko
se v živé zahledělo přehluboko?

Ba v živé láskou nyjící a žhoucí,
jež v pána svého objetí se smálo,
co vítr neustával v okna tlouci,
pod polibky se pouze zavíralo!
Kde je to živé, ptáš se, vášní spité
a sálající něhou líbezně?
Je oko ze sádry v strop zdobně vryté
o věky přetrvalo vítězně!
          A teď, když spadlo dolů,
víc ještě ví v svém němém, tichém bolu.

1 zvedám zbožně ze smetí a rumu
to bflé oko sotva schopen slova;
tu jeho smutnou, mlčenlivou dumu
ať pohostí teď jizba básníkova!
Když stmí se večer a když vítr duje,
nad knihou klesne v ruku zmdlená skráň,
ať zvěsti lepších dob mi vypravuje,
kdy rohů plesem hlaholila stráň;
          a v číší hlučné třesky
zněl hrdě panskou síní hlahol český.

Ó mlčící a přec výmluvný svědku
dnů lepších, moci, velkosti a slávy,
ó rovno tobě z dějin velkých předků
plá jiné oko nám v kout ňader tmavý.
Jak výčitka tak leká nás a děsí
a ptá se: Čím jste byli dřív, čím teď?
Je stále zřím, ať v sluch mi hučí lesy,
ať vzdech můj chytá mlčenlivá zeď;
          tím okem v slávy zbytky
zří k nám duch otců hněvů pln a výtky.

Zří k nám a praví: Pokolení slabé
a lhostejné a tupé k slávě dědů,
oj, kvílí Vltava a pláče Labe,
když tekou jejich velkých skutků v sledu!
Vy zapomněli jste, vás deptá mdloba,
svár trhá vás i záští prokleté,
však soudu váhu příští nese doba,
čím v její misce vy pak budete?
          Kéž moje blesky vznítí
vám v ledu ňader nové Vesny žití!