Na besedě/29. O Martinovi

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: 29. O Martinovi
Autor: Anna Popelková
Zdroj: POPELKOVÁ, Anna. Na besedě. Pohádky. Polička : F. Popelka, 1897. s. 240–243. Dostupné online.
Licence: PD old 70

V jedné vesnici žil sedlák se selkou. Ona byla ženská jináč hodná, ale měla tu chybu, že se jí muž nelíbil a nebyla by se ani dost málo zlobila, kdyby se byl odebral tam, odkud by ho už žádný víckrát nemohl zavolat.

Čeládce tohle nedalo dobře dělat, až jednou pacholek vyšpehoval, že se selka ráda dobře poměje a zasměje s galánem. Okolo toho že se umí točit jak na obrtlíku, řeči jako vody má a snese kde co nejlepšího k snědku.

Milý čeledín hned s teplým šel k sedlákovi.

― Inu, pantáto, tak a tak to je, a vy si proto hlavu nevezmete.

― To si něco povíme, pajmámo, počkej, pomyslil si sedlák.

Přemýšlel, až tu jednou přišel domů s novinou:

― Tak, pajmámo, nesu ti novinu. Je tu v lesích kdesi kapucín a zpovídá ten a ten den. Ty jsi taková pobožná, pajmámo, kdybys se chtěla zpovídat, že bych mu řekl, aby sem přišel nebo že k němu sama dojdeš.

― I to já si tam sama skočím.

― Tak kdypak že přijdeš?

― Takhle k víčerou ten a ten den.

Dobře. Selka se připravila k zpovědi a šelma sedlák chystal — kapucínský hábit.

Selka přišla.

Kapucín už čekal v jeskyni. Hlavu celou měl v kapuci schovanou, bil se v prsa a padal na zem a pak začal milou selku zpovídat.

― Pajmámo zlatá, vy jste nějaká celá hrozno roztomilá. Jestli pak ten váš manžel si toho umí považovat?

― Ach, velebníčku, já jsem ženská nešťastná. Můj muž je člověk zlý a surový. Když on na mě ty oči vykulí — —!

― Mrzí-li tě oko, vylup je! pokrytecky řekl kapucín a zamžoural očima. Ať ty oči, pajmámo roztomilá, se na vás nedívají, ať nejsou pro pokušení. Něco já vám poradím, aby se na vás už nevykulovaly. Pečte každý den svému muži buchty hodně mastné a hodně dobré, hlavně všechno mu hodné masťte, a po tom oslepne. Když buchty upečete, hned za čerstva mu je rozlomte a pod očima držte, ať mu do nich pára hodně jde. Jak povídám, zlobí-li tě oko, vylup je. Ale vy ani nevyloupnete a nikomu nenapadne, co napadlo nám.

Selka zkroušeně odešla domů, ale myslela si:

― Počkej, takhle to půjde. To je dobře.

Od té doby se měl sedlák dobře.

Po několika dnech začal ale naříkat:

― Co to má být, že mně přechází na očích mha. Tak se mně zdá, že se mně zrak jaksi krátí.

― Ale, ale, copak by to bylo? divila se selka poťouchle.

― Nevím sám, co by to mělo být. Snad mně to sluníčko vytáhne.

A netrvalo dlouho, sedlák vrtěl hlavou:

― Milá pajmámo, já snad načisto oslepnu. Přeci bych se měl pustit do Říma, abych těma svýma očima ubohýma ještě uviděl, co jedině vidět si přeju.

Selka v duchu kokrhala radostí. Hned vypravovala muže na pouť, pak si zavolala čeledína a nakázala mu potají:

― Ty, Hondo, půjdeš s hospodářem na pouť do Říma. Za humny ale ho strčíš do vody. Je beztoho už napolo slepý a řekne se, že tam spadl. Dobře ti zaplatím, neboj se nic.

― No dobře, pajmámo, já to tedy tak udělám.

Za humny povídá čeledín:

― Pantáto, však vy víte líp než já, že vás mám hodit do vody. Ale já bych spíš selce přál, aby se skoupala, než vám.

― Však skoupe. Víš ty Hondo co? Takhle to uděláš. Za soumraku vrátíme se domů. Ty vezmeš na dvoře koš, já do něj vlezu, na vrch dáš třísky a koš strčíš na pec.

Selka zatím, sotva muž s čeledínem na pouť odešel, hodovala s galánem.

Za soumraku přišel čeledín domů, strčil koš na pec a začal vypravovat, jak sedláka hodil do vody.

Galáneček se rozjařil:

― A teď si pěkně zazpíváme, pouteckou, pajmámo, ať se trochu zasmějem. I spustil:

Když jsme se najedli, napili,
půjdeme ležeti po chvíli,
aleluja, aleluja.

Selka notila po něm:

Měla jsem muže Martina,
on šel putovat do Říma,
aleluja, aleluja.

― Honzičku, teď ty něco zazpívej, žádal galáneček.

Polez, Martine, z pece ven
a vem ty dutky na stěně,
a řezej selku, oba zmel,
a já ti podržím dvéře,
aleluja aleiuja!

spustil Honda.

― Pst, pst, Honzičku, takovou nezpívejte, nějakou jinou, vždyť jich umíte dost.

― Už jsem je všechny zapoměl, jen tuhle umím. A zas co mu hrdlo stačilo křičel:

Polez, Martine, z pece ven,
a vem ty dutky na stěně,
a řezej selku, oba zmel
a já ti podržím dvéře,
aleluja, aleluja.

A Martin vylez z pece ven a galán vylez oknem ven — — —