Na besedě/14. O divném chlupatém

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: 14. O divném chlupatém
Autor: Anna Popelková
Zdroj: POPELKOVÁ, Anna. Na besedě. Pohádky. Polička : F. Popelka, 1897. s. 130–138. Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Tak byl jednou jeden ovdovělý král. A ten král měl moc hezkou dceru Dobroslavu.

Oženil se brzo podruhé, ale ta nová mladá královna Dobroslavu jaksi tuze vystát nemohla. Zkrátka, neměla ji ráda.

Milý král tohle brzy zpozoroval, jak jeho druhá manželka svou pastorní dceru má v nelásce, a tak když musel táhnout do vojny, zavezl dříve dceru svou, princeznu Dobroslavu, na daleký jeden svůj hrad, aby královna o ní ani nevěděla.

Královnu to na krále tuze mrzelo. Cítila se potupenou a uraženou, i povolala si čarodějnici, aby vymyslila pomstu pro nevlastní její dceru.

Čarodějnice povídá:

― Učiním co žádáš. Dobře o tvé pastorce vím.

I vzala křídu, udělala kolem sebe kolo, stoupla do něho a z čarodějnické knížky mumlala říkání, kterému královna ani dost málo nerozuměla. Když doříkala, zapískla na píšťalku, a už se ta ode všad sbíhala zvěř, všeho druhu savci, čtyrnožci, ptáci i plazi, a byli tak spoceni, až s nich pěna padala.

Čarodějnice každému tomu zvířeti setřela rukou pěnu pod břichem a schráněla ji do sklenice.

Potom sklenici královně podala a povídá:

― Na, dej to do vína. Princezna bude mít svátek, nes jí vázaného!

A řekla královně, kam ji král zavezl.

Královna za nedlouho, když připadl svátek princezny Dobroslavy, poručila zapřáhnout a jela dceru navštívit.

Ale když se v zámku ohlásila, nechtěli ji k princezně pustit. Komorník se odvolal na správce zámku a když správce přišel, řekl, že tak poručil král.

― Tak? A proč bys mě k ní nepustil? To by byla pro mě hanba a veliká urážka, abych se svou pastorní dcerou ani promluvit nesměla, ani přání jí sdělit. Pojď se mnou a stůj mezi námi, abys nemyslil, že bych jí snad chtěla ublížit!

Správce po dlouhém rozmýšlení svolil a královnu k princezně přivedl. Ona jí přála k svátku a že ji to moc mrzí, že ji tak od ní odloučili, stěžovala si, jak je tím uražena, a jako dar podala jí láhev vína, aby se na své zdraví napila.

Princezna zdvořile nutila královnu, aby pila dříve ona, pak že se také napije.

Ale královna, že to pro ni přinesla, jen aby se na zdraví napila.

Po dlouhém pobízení přece musela královna víno nedotknuté vzít domů zpátky.

Nemeškala, zavolala poznovu čarodějnici a vyprávěla jí, jak u Dobroslavy pochodila.

― I tos mohla se napít, povídá královně čarodějnice, tobě by se nic nestalo, ale ona, která je čistá a nevinná, bude pak zkažena. Vrať se k Dobroslavě bez odkladu a pij s ní víno, mnoho-li budeš muset a chtět.

Tedy se královna hned zas na zámek princeznin vydala a tam se omlouvala:

― Přece by mě mrzelo, kdybys myslila, že ti snad chci vínem ublížit, protože jsem se ho napít nechtěla. Vracím se, abych tě přesvědčila, že nic zlého v něm není.

Nalila do číše, přes polovici vypila a potom teprv princezně podala.

Dobroslava nechtěla královnu zarmoutit a ostatek z čiše tedy požila.

*

Po nějakém čase přijel král z vojny domů a první jeho návštěva byla k princezně.

Ale sotva ji spatřil, hrozně se ulekl a rozhněval, protože se mu zdála proměněna, i zavolal hned správce zámku a zahromoval na něj:

― Kdo zde byl? Kohos k princezně pouštěl?

― Milosti královská, nikoho, mimo královnu tu nikdo nebyl.

― Tak? Jen královnu? A to je vina královnina, co s princeznou se stalo? Tvá je to vina, lotře, tu máš odplatu!

A ve zlosti ho probodl.

Princeznu už ani vidět nechtěl. Poručil zhotovit loď, do lodě složit na celý rok potravu a s princeznou pustil loď potom na moře, ať se plaví, kam ji vítr ponese.

Dobroslava k smrti zarmoucená nevěděla, co se to s ní bude dít, proč se otec na ni tak rozlobil a zanevřel.

Plavila se na lodi, kam Pánbůh chtěl, až se jí tu jednoho dne narodilo cosi, že to nebylo ani zvíře ani člověk, divné chlupaté stvoření.

Zarmoucená nad tím ruce skládala a tu to divné chlupaté promluvilo:

― Mámo, já bych jed’!

Dala mu tedy jíst co měla, ale jen se to propadlo. Kde co k snědku našel, už to bylo jeho.

Princezna nad ním hlavou kroutila a povídá:

― Když budeš takhle jíst, budeme brzo hotovi s celou zásobou, a co budeme po tom dělat?

- Mámo. nestarej se nic! Budeme mít dost co jíst. Jen vař.

I vařila a vařila, a chlupatý jedl.

Najednou mu napadlo:

― Budeme tu mít tmu.

― Kdo za to! Nebude tma, bude zas díra.

Chlupatý prackou uhodil do střechy lodi a kus se jí hned vylomilo. Vylezl a díval střechou ven, brzy-li budou u pevné země.

― Aha, už budeme hned na ostrově. To je dobře!

A zas dřevo zandal do střechy jako pírko.

Jakživa princezna takového siláka neviděla. Jak pak ne, když se v něm síla ze všech zvířat shromáždila.

Když připlavala loď ku břehu, uvázal chlupatý loď na lanu k přístavu ke kůlu.

Pak se sebral, vzal pytel na záda a šel do města.

Lidi koukali na toho divného chlupáče, co ve městě pohledává.

Ale on řeči s nikým nevedl, šel si do krámu pekařova, nastrkal do pytle pečiva, u řezníka masa, v hospodě kde bylo co k pití, a pěkně s tím k mámě.

Když snědli co přinesl, šel znovu.

Jenže když takové hospodářství hezkou chvíli trvalo a lidi v městě to už vydržet nemohli, stěžovali si králi, aby v tom nějaký prostředek udělal.

No dobře! Král poručil, ať se postaví stráž ku branám a když chlupatý se bude k nim blížit, aby je před ním zavírala.

Chlupatý si z toho udělal legraci. Jak zpozoroval, že před ním zavřeli, opřel se o bránu a rozlítla se jak škatulka. Šel, nabral si, co kde chtěl, a začlo to znovu.

Přikázal tedy král, aby se vojáci postavili s kanony na hradby, a jak se ten divný chlupatý okáže, aby do něj stříleli.

Inu stříleli, stříleli, ale chlupatý jen se jim šklíbil, kule prackou chytal a ošíval se:

― Kterého čerta! Proč na mě házíte hrachem? A kulemi, které na šance házel zpátky, vojáky pozabíjel.

Taková byla v něm síla, že se roh domu sesypal, opřel-li se o něj.

Když král sílu chlupatého vypozoroval, připadl na myšlénku, že by takový silák přemohl všecky nástrahy proti němu chystané, že by byly marné, ale že by mohl vojsku jeho pomáhat proti nepříteli.

Dal si tedy chlupatého zavolat, nabídl mu místo ve svém vojsku a chlupatý proti tomu nebyl.

Ten král měl prince a princeznu. Pro prince hledal nevěstu a byl by rád viděl, aby se oženil s jednou ze tří dcer sousedního krále.

Vypravil se tedy princ na cestu a vzal sebou divného chlupatého.

Přišli do zámku, byli rádi viděni, a král měl radost, že princ jednu z jeho dcer hodlá si za manželku vzít, a nechal mu na vybranou.

Princovi líbila se nejvíc ta nejmladší, byla tuze hezká. Král svolil a nevěstě se princ taky líbil.

I byla na počest snoubenců pořádána skvělá hostina.

Ta nejstarší princezna se ale mračila. že se má vdát nejprv nejmladší, záviděla jí toho a ze zášti nasypala ženichovi do vína jedu.

Byla sice u toho dost opatrná, aby ji někdo nezpozoroval, ale chlupatému to přece neušlo.

Pošeptal princi, co se stalo, a navedl ho, ať upustí šátek a když princezna ho bude sbírat, aby víno mezitím vyměnil.

A sotva se to stalo, sebrali se oba a prchli, aby se nemuseli zodpovídat, a tu nejmladší princeznu, nevěstu, tam ovšem museli taky nechat.

Když se vrátili do zámku, povídá divný chlupatý:

― Já ti povím o nevěstě, ale vzít si ji musíš. Podívej se na mě, ta nevěsta je trochu lepší než já. Jen pojď, já tě k ní dovedu.

Princ se hrozně nad tím zarmoutil. Myslil si na tu krásnou princeznu, od které musel prchnout, a teď si má vzít kdoví jakou nestvůru.

A tak odbývali v zámku s otcem poradu, co činit, a ze strachu, že by ten divný chlupatý z pomsty mohl všecko všudy zpustošit, uradili se, že syn královský se musí k tomu kroku odhodlat a obětovat.

Vypravil se tedy princ s chlupatým podívat se za tou novou nevěstou.

Král si přál, bude-li nevěsta k světu jenom trochu, aby poručil princ vypálit z kanonu tři rány, a že aspoň nějaký prapor na uvítanou z hradu vystrčí. Zatím ale potahovalo se město černým suknem.

Když se chlupatý s princem přiblížili k lodi, zavolal chlupatý na princeznu, která seděla za oponou:

― Mámo, vystrč ruku, ale jen ruku, vedu ti ženicha!

Ona tedy oponou ruku vystrčila. Takovou krásnou, bílou, měkkou malinkou ručku měla, že princ se zaradoval, že snad nebude tedy ani ve tváři tak zlá.

Chlupatý povídá zas:

― Mámo, ukaž se!

Dobroslava rozhrnula oponu, a když spatřil princ tu spanilou, vzdělanou slečnu z rodu královského, takovou rozmilou a ještě krásnější než dřívější jeho nevěsta, měl takovou radost, že zapomněl, aby se slavně střílelo.

Hned se vydali na cestu do zámku s celým průvodem a divný chlupatý se zlobil, proč to černé sukno, a trhal je pryč.

S velikým zármutkem čekali prince na zámku, ale když spatřil král, jak blaženě se usmívá, spadl mu kámen se srdce.

Jenže na tom nebylo dost.

Chlupatý ke šťastnému princi povídá:

― Když jsem tobě našel nevěstu, povím taky princezně o ženichu. Tím ženichem budu já a vzít se mě musí.

Princezna smutná a zarmoucená jako beránek se připravovala, že si toho netvora vezme a za rod královský obětuje.

Tak se stal divný chlupatý ženichem krásné princezny.

Svatba chystala se docela tiše. Snoubenci šli do kostela, klekli před oltářem a sotva je pan páter požehnal, kde se vzal tu se vzal, místo divného chlupatého stál vedle udivené nevěsty krásný princ.

I bylo sezváno hostí ze všech konců světa, a Dobroslavin otec taky na hostině byl.

Tu se všecko vysvětlilo a královna za svůj skutek měla být života zbavena, ale na přímluvu Dobroslavy, že se všechno tak dobře skončilo, obměkčil se král a nechal ji do smrti uvěznit do vysoké věže.