Na besedě/13. O králi, který se na jednu tvář smál a na druhou plakal

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: 13. O králi, který se na jednu tvář smál a na druhou plakal
Autor: Anna Popelková
Zdroj: POPELKOVÁ, Anna. Na besedě. Pohádky. Polička : F. Popelka, 1897. s. 119–130. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Jeden král měl tři syny. Ten král měl takovou zlou nemoc, že se na jednu tvář smál a na druhou plakal, a nic proti tomu nebylo platno, ať užíval co chtěl.

Až ve snu se mu zdálo a to po tři noci za sebou, že jediný prostředek by ho vyléčil: ovoce a voda ze zaklené zahrady.

Když se mu to po tři noci tak zdálo, přišli na jeho zavolání radové a ministři, aby mu ten sen vyložili. A tak z toho výkladu vyšlo, aby nejstarší ze třech synů vydal se na cestu zahradu zaklenou hledat.

I tak ho vypravili. Otec dal mu na cestu peněz co jen chtěl.

Milý nejstarší syn sedl na koně a jel daleko a daleko, kopci a rovinou, polem a lesem. Až přijel do jednoho lesa, tam potkal žebráka sklíčeného a hladového.

― Prosím taky roztomilý pane, kdybys mě podaroval dost malou částkou, jsem takový chudák a na zdraví darebný. Člověk hlady div nezahyne!

― I co tě napadá! Není těch peněz tak na vyházku. Já jich, milý brachu, budu potřebovat pro sebe a zbytečně se tady s tebou zdržuju.

― I prosím, přeci aspoň almužničku sebe darebnější — —

Ale princ máchl rukou, pobodl koně a byl v prachu.

― Jen jeď si, jeď, však nepořídíš! poslal za ním žebrák.

K večeru stavil se náš jezdec v hospodě u cesty.

Sotva tam vešel, obstoupily ho krásné dámy, obsluhovaly a lákaly, hovořily vesele a bavily ho, až ho přilákaly, aby s nimi v karty hrál.

Brzy si dal říci.

Ale milé dámy pěkně ho o všechny peníze obehrály a ještě jim dlužen zůstal, pročež ho do vězení uvrhly, pokud by nezaplatil. Jak zaplatit, kde by tady k penězům přišel?

Tak minul celý rok a milý nejstarší syn královský se nevracel. Co teď? Ministři a radové, ať prý jede zas ten druhý.

Dali mu peněz kapsy plné a jel.

Přijel do toho samého lesa, kde se nejstarší s žebrákem potkal.

A pomysleme si, žebrák tu stál zas. Zas prosil o malou almužničku, aby ji Pánbůh princi stokrát vynahradil, ale i ten druhý hrubě žebráka odbyl, že peníze má pro sebe a ne pro žebráky a že času nemá, aby se zbytečně zdržoval.

― Jen jeď, jeď, však nepořídíš! zavolal žebrák i za tímhle.

Ten přijel zas k hospodě, kde byl už starší jeho bratr.

A zas sotva do vnitř vstoupil, už se tu kolem něj sesypaly krásné dámy a stály na něm, aby s nimi v karty hrál.

Tak hrál a zas to všecko prohrál a dlužen ještě zůstal jako ten předešlý, že ho také do vězení uvrhly.

Minul rok, a druhý syn králův opět se nevracel.

Co teď: došla řada na toho nejmladšího.

S tím se král tuze nerad loučil, ale rozloučil se přece.

Tak jel. Jel, jel, až zas přijel do lesa, kde žebrák druhé dva bratry potkal. A žebrák stál tam zas.

― I prosím taky roztomilý pane o svatou almužnu, kdybys mě ráčil dost malým dárečkem obmyslit. Jsem tak darebný a nemocný, tak bych pookřál, kdybych si mohl přilepšit.

― Ale stařečku, jen tak nepros! Peněz mám dost a neubyde, když ti jich trochu udělím. Zde máš a přej si, ať se spravíš, a pomodli se, abych dobře pořídil!

― Aby ti to Bůh stokrát vynahradil! Dobrý duch ať stojí při tobě a opatruje tě!

Nejmladší princ jel dál.

Přijede do hospody u cesty, kde se stavili i ti druzí, a hned i okolo něj shrnuly se dámy, aby s nimi v karty hrál. Lákaly dost a dost, ale princ měl víc rozumu než bratři jeho, přemluvit se nedal a nedal. Jenom v hospodě přenocoval a šel potom dál za svým cílem.

Vyšel z hospody i vedla ho cesta kolem skály. Sotva že se kolem mihl, tu vystoupil ze skály zbožný poustevník a šel přímo k němu i povídá:

― Vidíš, už jsme se shledali! Snad mě poznáváš. Za to, žes dokázal svou dobrosrdečnost, chci ti na cestách radou být nápomocným. Nad mou poustevnou na kamenné hoře je cíl tvé cesty: zaklené město se zahradou a rybníkem. Pamatuj si ale, že brána je otevřena jen od jedenácti do dvanácti v noci. Tobě se v tu dobu sama otevře. Naber tam z rybníka vody, se stromu ovoce utrhni a vejdi do pokojů v zámku. Tam na loži spí krásná princezna, kterou políbíš. Tím bude tvá úloha ukončena a ty hleď pak ze zámku odejít.

Princ dobrému duchu poděkoval, odešel a očekával příhodnou hodinu.

V noci o jedenácté stál s lahví v ruce u brány. V tom se otevřela před ním vysoká železná brána, on vstoupil do zahrady, utrhl jablko, z rybníka vody nabral a šel do zámku. Dvéře se před ním samy otevřely, on vešel do komnaty, kde na skvostném loži v tvrdý spánek pohřížena ležela krásná princezna. Sklonil se k ní a zlehka ji políbil. Spala dál.

Princ vzal kousek pergamenu, péro, a napsal: ten a ten čas nejmladší syn toho a toho krále zde byl. Napsaný lístek strčil pak ze spod za šuplátko u stolu a odebral se spěšně ven, aby nepromeškal hodinu dvanáctou.

Ubíral se z brány zámku s ovocem i vodou a zastavil se u poustevny.

Poustevník ho tam už očekával:

― Dobře, můj milý, vykonals všecko jak náleží. Ale jednu radu ještě vyslechni: nekupuj masa, které na šibenici patří, jdi přímo k svému královskému otci, který na tě čeká a bude ovocem a vodou uzdraven.

Náš milý nejmladší princ ubíral se domů cestou, kterou byl přijel. Přijede do města a tu vidí zástupy lidstva, i ptá se:

― Co pak to znamená, že je zde tolik lidstva?

― Inu, co to je! Je vidět, že nejsi zdejší. Za chvíli budou tu oběšeni dva lidi, zde se totiž věší ten, kdo nadělá moc dluhů. A tihle jsou moc dlužni a když nemají čím platit, musí zaplatit aspoň hlavou na šibenici!

― Inu to! A jak pak kdyby za ně někdo zaplatil?

― Pak by je bárci pustili. Kdo by to ale udělal, komu by na těch dvou co záleželo!

― Kde by se musel k tomu vyplacení přihlásit?

― To na úřadě! Moc času ale na to nezbývá. Než se slunce docela překulí, bude po všem.

Princ se nerozmýšlel ani chvíli a hleděl, aby přišel na úřad včas. Vyplatil tam provinilce a žádal, aby byli propuštěni. Jak se podivil, když v nich poznal své vlastní bratry za ztracené už oplakané.

Byl rád, že tak šťastně pořídil, že ani zde nezmeškal a že nejen lék i také ztracené bratry otci přivede.

Jenže ti nevděčníci se mu hodlali špatně odměnit. Rozleželo jim v hlavě, že by je nejmladší ve zlé chvíli mohl otci prozradit, i že bude tedy nejlíp, když se ho nějak šikovně zbaví.

Cesta vedla je kolem studny. Zde se bratři náhle zastavili a vykřikli na nejmladšího, který byl několik kroků napřed, že se někdo ve studni topí. Sotva ale se přes studnu nahnul, popadli ho za nohy a shodili hlavou dolů.

A teď neměli nic pilnějšího na práci, než sebrat vodu a ovoce a spěchat domů. Otci doma nalhali, ovoce že trhal jeden, vodu že nabíral druhý, jakých příkoří zakusili, než se mohli navrátit, a o nejmladším že není slychy vidy.

To si ale nepomysleli, co se s nejmladším poděje. Princ do studny nedopadl, zůstal za šat vězet, přichytil se nohama za kamení a tak tam byl až do rána.

Ráno šli pastýři vážit vodu, princ se chytil za okov a oni ho vytáhli.

Děkoval jim srdečně za jejich pomoc a pověděl, že tam spadl, a prosil je, aby ho mezi sebe přijali, že bude s nimi stáda pást.

Z upřímnosti mu to přání vyplnili, on pásl s nimi a ten život jejich se mu tak zalíbil, že po jiném nezatoužil.

Zatím došli starší bratři domů, král uzdravil se vodou a ovocem docela, ale tesknil po nejmladším a tuze na něj vzpomínal. Byl to vždycky jeho miláček. Bratři jeho starost o něj už docela z mysli vypustili; nebáli se, že by se mohl kdy už vrátit.

*

Sotva minul rok, a z princova políbení v zakleném zámku narodil se princezně syn.

V tom okamžiku v celém tom zakleném městě všechno se vzbudilo k životu. Lidi šli za svým cílem, voda proudila, ptáci zpívali, ovoce uzrávalo, radost byla veliká.

Panovnice toho města, princezna, nevěděla, co si má o tom svém synáčku myslit. Marně si hlavu lámala, marně se napřemýšlela.

Tak to trvalo rok. Chlapeček zatím pěkně prospíval. Batolil se jednou takhle po zemi, usedl pod stůl, a když chtěl vstávat, padl mu do oka lístek pergamenový za šuplíkem zastrčený. Vytáhl jej, šoural se s ním k princezně a podává jí ho.

― Mami, mami, dívej!

Princezna vzala od dítěte cedulku, přečetla ji a tuze se zaradovala nad tím, co v ní stálo. Zlíbala synka a nemeškala napsat králi do naznačené země listinu, že ho žádá, aby jí poslal syna, který tu a tu hodinu, ten a ten den v její zahradě ovoce trhal, jinak že mu válku vypovídá a tu že proti němu povede tak dlouho, že ani kámen na kameni nenechá.

Král zavolal syny a řekl jim:

― Tohle a tohle píše panovnice zakleného města. Kdo z vás byl jste v zahradě ten a ten den?

― My oba!

― Dobře tedy, ať jede dříve ten nejstarší.

A král vypravil nejstaršího syna se slavným průvodem.

Princezna poručila most potáhnout damaškem. Po stranách mostu vedly dvě cesty.

Když se průvod blížil, stál syneček princeznin na pavláně a volal:

― Pajmámo, pajmámo, pantáta jede!

― Jede po mostě?

― Nejede.

― Tak to není tvůj pantáta. Když se nestyděl pajmámy, tak se nebude stydět po mostě jet.

Jakmile se princ ohlásil, ptala se princezna:

― Byls tu a tu noc na mém zámku?

― Byl.

― Cos tady dělal?

― V zahradě ovoce trhal.

― A co ještě?

― Vody nabral.

― A co ještě?

― Nic.

― Tak jeď, odkuds přišel.

A zas poslala králi druhou ceduli, že ho podruhé vyzývá, aby do zakleného města poslal syna, který tu a tu noc byl na zámku královském, nebo že mu válku vypovídá a že kámen na kameni nezůstane, když k válce s ní dojít nechá.

I poslal král druhého syna.

A princezna s velikou slávou poručila vyzdobit celý zámek, most damaškem potáhnout, a syneček vyšel na pavlán zas.

Když se průvod blížil a druhý princ jel cestou po druhé straně mostu, volal syneček zas:

― Pajmámo, pajmámo, pantáta jede!

― Jede po mostě?

― Nejede.

― Tak to není tvůj pantáta. Když se nestyděl pajmámy, tak se nebude stydět po mostě jet.

Přijel prostřední princ na zámek princeznin.

― Byls tady tu a tu noc?

― Byl.

- Cos tady dělal?

― V zahradě ovoce trhal.

― A co ještě?

― Vody u rybníka nabral.

― A co ještě?

― Nic.

― Tak jeď zas zpátky!

A znovu poslala princezna králi ceduli, ať jí pošle toho a žádného jiného syna, který tu a tu noc byl na jejím zámku královském, nebo ať se k veliké vojně připraví.

Král se octl ve hrozných nesnázích. Kde hledat třetího syna a jak se vojně ubránit.

Už mu pomalu začalo svítat; že asi ani jeden, ani druhý syn to nebyl, co ho od nemoci osvobodil, a že ten nejmladší ubohý byl od nich hanebně podskočen.

Věděl, že mu nezbývá, než připravit se k vojně, a tak se k ní chystal s velkou bolestí.

Než ale k ní došlo, zdálo ono se tomu nejmladšímu, že k němu na pastviště přišel poustevník a že mu povídá:

― Hodina tvého největšího štěstí uhodila. Ráno najdeš koně k cestě připraveného, oblékni šat královský, který bude též pro tě připraven, a jeď na zaklený zámek, kde tě očekávají.

Opravdu ráno kůň bohatě přistrojený stál na pastvišti, na něm šat královský pro prince.

Princ oblékl šat, vsedl na koně a jel. A za ním pojednou ozýval se dupot velikého počtu koňstva. Obrátil se a nechtěl ani věřit: bohatý průvod královský na pružném koňstvu v šatě kouzelně nádherném jel za ním do zakleného zámku.

I teď byl most potažen damaškem vzácnějším než prve, a všecko na zámku se lesklo krásou a radostí.

Syneček volal na princeznu:

― Pajmámo, pajmámo, pantáta jede.

― Jede po mostě?

― Jede, ach jede, jede!

Tak je to tvůj pantáta! Pojď, synečku, honem ho přivítat!

A radostná vyšla mu naproti, synečka na ruku vzala a máchala šátečkem k mostu s pavlánu.

Princ když do zámku přijel, ptal se:

― Co poroučíš, ctná paní?

― Chci vědět, byl-lis tady tu a tu noc.

― Byl.

― Cos tady dělal?

― V zahradě ovoce trhal.

― A co ještě?

― V rybníku vody nabral.

― A co ještě?

― Pak jsem šel do hradu a princeznu krásnou na loži políbil.

― Znáš-li mě?

― Možná!

― Věříš, že tohle je tvůj syn?

― Nezapírám!

Jaké radování na zámku potom nastalo, to se nedá ani povídat.

Než se slavila svatba, jel šťastný princ s princeznou otci pro požehnání, ten se tuze zaradoval, že syn je na živu, a těm druhým bratřím otec i nejmladší princ odpustili.