Na šachtě/Díl III/XXX

Na šachtě - Díl III František Sokol-Tůma
XXIX	XXX	XXXI

Údaje o textu
Titulek:	XXX.
Autor:	František Sokol-Tůma
Zdroj:	SOKOL-TŮMA, František. Na šachtě III. Praha : Julius Albert, 1948. s. 302 - 315. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

V tu noc seděl ve svém pokoji závodní Dušan a proti němu rada Bajer.

»Je to váš nezvratný úmysl, pane inspektore?«

»Neříkejte mně tak, pane rado. Zdá se mne to urážkou. Vše, co jsem vám sdělil, řekl jsem po dobré rozvaze, s klidem člověka na smrt odsouzeného. Ne pouze úmysl, ale to, co konám, je železnou nutností, vyplývající z povinnosti čestného muže. Řekl jsem vám pravdu, jako knězi, a jsem jist, že schvalujete tento krok.« Dušan mluvil klidné a určitě.

»Nu, ovšem, máte pravdu. Ačkoliv nemyslím, že — nu věřím… Je to neštěstí, ale co platno,« pravil rada Bajer.

»Večer byl tu ředitel, umlouval se mnou část věna a poslední přípravy ke sňatku. Neřekl jsem mu nic. Neodporoval. Byl jsem odhodlán odjeti a vystoupiti ze služeb této firmy. Jedno mne překvapilo. Ředitel se mne tázal, zda již přišel patent Soukupův; odpověděl jsem vyhýbavě v domnění, že chce Soukupa o prioritu vynálezu připraviti, a tu mně ředitel pravil, že uznává vynález vlastnictvím Soukupovým; byl prý učiněn dříve, než byla vydána listina o nároku na vše, co je našeho v době naší otrocké neodvislosti.«

»Ředitel že — —« zvolal rada Bajer.

»Nechápu toto jednání, ale nemůže škodit aspoň Soukupovi. Zde jsou, pane rado, dopisy, týkající se mne. Je to má zpověď. Ty nechám ve skřínce a zapečetím je. Prosím vás, abyste je dodal Dr. Krátkému. Jsou tam rovněž dopisy mému lékaři Dru. Malému. Tito dva nechť potom informují Soukupa. Advokát Dr. Krátký má nařízeno, aby všecky kroky učinil a zachoval příjmy z vynálezu Soukupova jeho rodině neb jemu, vrátíli se rodině. Ostatně myslím, že tak učiní.

Tento balíček náleží slečně Heddě, jíž je mně z duše líto, a již bych tak rád byl viděl šťastnou. Jiného nemám co říci. Odjedu a nevrátím se. Vše jest v pořádku a souladu, a prosím, abyste ráno přijel sem a převzal dozor. Výplatní archy jsou uzavřeny. Zítra jest patnáctého ledna. Můj nový život. Patnáctého ledna! Odjedu ranním vlakem. Dnes jsem se rozloučil s Heddou. Políbil jsem ji, do náručí sevřel a cítil jsem, jak se chvěje… Ach, jak rád bych, aby byla šťastna. V mé náruči by si připravila pozvolné umírání…

Zachovejte mne, pane rado, v lásce a v upomínce. Byl jste mně otcovským přítelem a měl jsem vás rád, tak rád, jako otce. Vždyť jsem tu byl tak opuštěn, tak nešťasten a osamocen. Okolnosti, shluknuvší se kolem mne, otrávily můj život a nutí mne k ústupu. Tož ustoupím.«

Dušan rychle povstal a šel k oknu. Nahlédl ven a zdálo se mu, že tam u vrat vidí běžeti — Soukupa ze šachty. Zbystřil zrak. Poznal ho. Dvířka ve vratech nebyla uzamčena. Viděl, jak Soukup proklouzl dvířkami na silnici.

Rada Bajer díval se na Dušana. Viděl, jak si utírá oči. Přistoupil k němu, vzal ho za ruce a pravil:

»Milý příteli, bojím se o vás. Ne proto, že odcházíte, že dáváte vale této službě a nesnesitelným poměrům zdejším, ale z vašich slov je znáti rozloučení — navždy.«

Dušan neodpověděl.

Rada pravil mírně:

»Vy chcete odejít navždy na věčnost. Cítím to z vašich slov, a to mne bolí. Odejděte odtud, to schvaluji, slibuji vám, že vás vezmu do Ruska, budete ve svém živlu, a mne přibude o jednoho přítele v daleké cizině. Vaše vědomosti zabezpečí vám budoucnost — v Rusku.«

»Děkuji vám, pane rado. Snad někdy — později, použiji vašeho přátelství. Prozatím vám děkuji.«

»Slibte mi, že nezamýšlíte nic — — —«

»Nebojte se, pane rado —« přerval mu Dušan větu.

»Jsem dosti filosofem, abych v životě nehledal záliby. ale — — — Nemluvme o tom, pane rado. Je pozdě již! Zdržel jsem vás. Zítra jest patnáctého a výplata. Ranním vlakem odjedu.«

Rozloučili se jako otec se synem. Rada ho políbil na čelo a řekli si: »Na shledanou!« a »Zdař Bůh!« Dušan osaměl.

Ještě posledně se zadíval na podobiznu Heddinu. Políbil ji. Vše urovnal, na nic nezapomněl.

Chystal se na odchod — z něhož není návratu. Dlouho uvažoval, dlouho přemýšlel o všem a poznával, že zlá Vědma vložila ho již v lůně matčině do klína osudného neštěstí. Vše, co kolem něho kroužilo, co pracovalo k jeho štěstí, prokazovalo mu katanské služby. Podezření ho nebolelo proto, že ho v očích ostatních ponižovalo, ale poněvadž byl skutek z něho vzniklý jemu neuskutečnitelným.

Rád by byl, aby to všecko, co o něm vyprávěli, o Soukupce a o něm roztrušovali, byla pravda. Aby to byla pravda. Byl by zajásal, byl by tuto pravdu jásavě do světa vykřikl, byl by se oním hříchem chlubil a zjevně se jím pyšnil. Vždyť to vše, z čeho ho obviňovali, jest pro něho uzavřenou branou nemožnosti, neuskutečnitelnosti.

A přece zase jaká to ironie života! Ti, kteří pracovali k jeho štěstí, Hedda, tato duše čistá a neposkvrněná, její matka i sestra, všichni, jaká mu působili muka!

A přece musí odpouštěti. Musí. Chtěli ho viděti šťastným. A zatím — — —

Vyňal ze skřínky dopis a rozevřel jej. Četl:

Drahá Heddo!

Odcházím! Odcházím navždy. Musí tak býti. Nelajte mé památce. Činím tak kvůli Vám. Činím tak z lásky k Vám. Jednou se dovíte, proč se zříkám štěstí nazývati Vás svojí. Zříkám se Vás proto, že Vás mám velice rád, že Vás zbožňuji, že se za Vaše štěstí — modlím.

Nemohu Vám říci vše. Ale jsem jist, že mně jednou odpustíte. Víte, že nemám nejmenší viny na tom, že my dva máme býti svoji. Není to možné. Není, slečno Heddo! A proto bych si zoufal, že to není možné, že nemohu obejmouti Vás tak vášnivě a opravdově, jak Vás musí obejmouti — choť…

Vy dobrá, milá, něžná holubičko; Vy nevíte, jaký bol mně působí — opouštím-li Vás. Musí to býti!

Odjedu. Nikdy se již neuvidíme. A zanese-li Vám někdy ozvěna jméno mé v paměť, věnujte mi vzpomínku. Největším štěstím mým je, že se obětuji pro štěstí Vaše.

S Bohem!

Váš Vladimír.

Znovu a znovu pročítal dopis a konečně vložil jej do skřínky a zapečetil.

Seděl tak u stolu a přemýšlel o všem. Kladl sobě za vinu, že není a nebyl dosti upřímným, že hned z počátku neřekl… Ale což mohl? Vždyť ještě dnes vidí tu bledou, nemocnou paní, s nadějí jedinou viděti ve spojení jeho s Heddou ztělesněné štěstí života. Nebyla by to vražda na ní spáchaná?

A co on? Co mu život? Prospěl mu? Na stromu života kvetoucí plody, jež jiný trhá ke své potěše, jsou mu nedosažitelny. A sáhne-li po nich — v ruce mu usýchají: jaká to podobnost s bájeslovným Tantalem!

Jak by rád byl šťasten, s Heddou šťasten — — —

Venku hučel vítr, změnivší se v divoký, jekotný orkán, svou náladovou píseň. Tak bylo Dušanovi pojednou teplo u srdce. Tak nějak veselo. Ještě jednou se podívá dolů. Ještě jednou si prohlédne vše a se vším se rozloučí.

Rychle se vzchopil a vyšel ven. Spáti nebude. Prochodí noc na závodě. Snad mu mnohé ještě napadne, co by měl vykonati, než odjede.

Prošel dvorem a vstoupil do strojovny.

U stroje stál Materna.

»Zdař Bůh!« pravil. »Ze kterého fedrujete?«

»Z devátého,« řekl Materna.

»Sjedu dolů,« řekl Dušan a vyběhl po schůdkách nahoru. Stál u těžní jámy a čekal až klec s uhlím vyjede nahoru, aby do ní vstoupil a jel dolů.

Cink — cink — cink — klec vyjela; byli tam lidé místo vůzků s uhlím, narážecí a táčník Bertuch, jenž zvolal: »Na dole je plno kouře!«

Tato slova ohromila všecky, kdož stáli u klece. Dušan zůstal klidný; a když udělil poslední rozkazy, vstoupil do klece.

»Zazvoň dvakrát!« — znamení to k nejrychlejší jízdě. »Dojděte pro pana asistenta Skrčeného, ať okamžitě přijde sem a očekává mých rozkazů! Vyjedu ihned nahoru!« zvolal ještě z klece.

Vtom již zazvoněno, a klec již šustěla pod zem.

Klec přímo letěla na deváté patro. V pátém patře ucítil Dušan onen sladký zápach, jaký se vyvinuje ze spáleného dřeva a z něho se tvořícího kysličníku uhelnatého. Poznával nebezpečí.

Důl hoří…

Sotva dojel dolů, dal nahoru signál požárový. Dole bylo již všeobecné vzrušení. Deváté patro bylo již prosáknuto kouřem. Ale nikdo nevěděl, odkud přichází.

Strojník Chrpa vypovídal na otázku Dušanovu, že prý zápach kouře proudil směrem od těžní jámy.

Vtom, co udílel Dušan rozkazy, aby se rozběhli a na všech rubaniskách ohlásili důlní požár s vyzváním, aby všichni použili cest nikoliv proti kouři, nýbrž před kouřem a hleděli se dostati po tratích vzduchovodných pod jámy »Fritz« a »Vilmu« — v tom okamžiku shasla elektrická světla. Nastala tma. Jen tu a onde svítily »sicherky« běhajících horníků.

Ozval se zvonek z pátého patra, a Dušan nařídil, aby všichni horníci v tom okamžiku u klece stojící, do ní vlezli. Byl tu nadkopní Šemelka, nadpodůlní Bednařík a Tvrdý a strojník Chrpa a horníci Bura a Kubecký.

Již byli v kleci.

»— vy, pane závodní?« tázal se Tvrdý.

»Zůstanu zde. Je nutno ze sloje »Juno« zachrániti horníky, kteří jsou v největším nebezpečí!« volal Dušan.

»Neopustíme vás! Nenecháme vás tu!« zvolali Bednařík a Semelka, vystupujíce z klece.

Odzvonili, a klec jela nahoru.

U pátého horizontu zastavila, a tam strojník Dukala polo omámen vpadl do klece. Hustý, bílý kouř zahalil celou klec. Sotva odzvonili, upadli již v bezvědomí. Klec vyjela, a z ní vytahali omámené horníky. Celý revír již hučel životem.

Mlhovky vřeštěly svou monotónní požárovou melodii, při níž jest člověku úzko. Se všech stran přicházeli — vzdor noci a pekelnému povětří — zvědavci, zejména z hospod a kaváren.

Vtom již přiběhl ředitel a za ním rada Bajer, Borovský, Janský a jiní inženýři a závodní ze všech dolů i cizích společností. Přiběhli úředníci revírního úřadu a četnictvo, za těmi také policie, a za ní se ozývaly táhlé zvuky hasičských sborů.

»Důl »Hermina« hoří!«

Tak letělo od úst k ústům.

Je v tom cosi příšerně krásného, viděti důl v ohni. Ale tu hořel důl, a o kouři ani potuchy. V tom vězela hrůza tragiky. Důl hoří, dole je 665 horníků, a první z nich vyjeli již omámeni. Porůznu se sbíhají lékaři bez vyzvání. Zachraňovací akce počíná.

»Důl hoří! »Hermina« hoří!« Tragedie sta lidských životů právě počíná své prvé a nejhroznější jednání.

Jaké bude třetí, páté jednání; jaký závěr, jaká hrůza nebásněné skutečnosti?

Vše je vzrušeno a teprve začíná úvod. Zahajovací výstup příšerného dramatu.

Klec spuštěna poznovu na důl, a znovu vyjelo několik horníků. Mezitím telefonováno na »ViImu« a »Fritz«, aby vše bylo připraveno, že tam budou vyjížděti horníci, kteří unikli plynům z »Herminy«.

Lékaři křísili omámené. Nejdříve přiveden k vědomí Drnkala, strojník od vodního stroje z pátého patra, který vyprávěl, že ucítil kouř a nemoha vypátrati příčiny, prošel ke dveřím, spojujícím na pátém horizontě těžní jámu s vodní jámou; otevřel je, a proti němu se rázem vyvalil obrovský proud dýmu. V leknutí uskočil, utíkal zpátky ke stroji a tu si vzpomněl, že má přikázáno dveře vodní jámy vždycky uzavříti. Chtěl se vrátiti, ale nebylo mu možno nalézti cesty. Světla zhasla, a jak kouř ho dusil, s námahou se dostal k vodnímu kanálu, z něhož lokal čerstvý vzduch; ale byl již tak omámen, že zapomněl i stroj uzavříti a čekal, až mu pošlou klec.^[1]

Radu Bajera zpráva jeho ohromila.

»Tedy hoří ve vodní jámě!« vyrazil ze sebe. »Nebezpečí nabývá tím hroznějších tvářností, že vzduch cirkuluje, poněvadž jsou spojovací dveře na pátém patře otevřeny« řekl v hrůze.

»Myslím, že hoří na sedmém patře,« pravil Drnkala.

»Přirozeně, neboť kouř se zdvihá k pátému patru, tam dostává silnější tlak, působený padáním větrů těžní jamou a valí se otvorem k těžní jámě. Odtamtud padá s čerstvým vzduchem na deváté patro a odtamtud se táhne opět spojovací slojí pod vodní jámu a nastupuje tuto cestu poznovu,« pravil rada Bajer.

»Jisto jest ovšem, že přirozeným větrováním rozšiřuje se obrovskou rychlostí do všech předků okolních,« pravil asistent Skrčený.

»Ovšem, vždyť čerstvé větry na »Hermině« padají dolů rychlostí 24 m3 ve vteřině a tam spojují se ještě s větry »Fritze« a »Vilmy« a zásobují obložení dělnictva na VlIl. a IX. patře.«

Znovu vyjela klec s mužstvem.

Byli již polo udušeni. Nemohli již mluviti.

To zvýšilo nebezpečí a hrůzu okamžiku. Vše jest v napětí.

Čekali… Nic.

Zvonili dolů.

Nic! Ticho! Příšerné ticho, tak hrozné ve svém mlčení… Nic se neozývá… Hloubka mlčí jako hrob.

Dole mrtvo…

Rada poručil připraviti neprodušné kukle systému Gaillbertova a zatím chtěl prozkoumati vrchní, dosud nezachycená patra. Vstoupil do klece s inženýrem Skrčeným, elévem Baumem, s důlním Tvrdým a naddůlním Výhradou a jeli pomalu dolů. Od metru k metru má je strojník spouštěti. Na jedno znamení pak rázem vytáhnouti.

Sjeli pod zemi; beze slova strachu, bez záchvěvu, bez zdráhání. Jest v tom něco velikého, heroického.

Všecko kolem se zachvělo hrůzou. Jako by kráčel člověk k popravnímu špalku. Zde se člověk díval skutečné smrti ve tvář.

Pronikli pouze k třetímu patru.

Níže nemohli. Horko a dým.

Vyjeli nahoru polomrtví.

»Nemožno sjeti dolů. To by nebyla odvaha, ale šílenství,« řekl Bajer.

»Myslím, že bude možno sjeti s Gaillbertovými kuklemi,« řekl ředitel.

»Nemožno pro horko. K pátému patru se nedostaneme. Aspoň dotud ne, pokud je tam takový pekelný žár,« řekl rada. »Bude nutno zkusiti vzduch jinak. Dejte pět rozžatých větérek do klece.«

Spustili dolů ještě rozžaté větérky až do pátého patra. Vytáhli je.

Z pěti lamp hořela pouze jedna.

»Je to zvláštní úkaz, že některé lampy nezhasnou ani v největším procentu kysličníku uhelnatého. Jest to nevysvětlitelné, ale stává se to,« pravil rada Borovský. »Světlo tam hoří, ale člověk dýchati v tom nemůže.«

Mezitím se rozednívalo. Přijížděli již inženýři i ze vzdálených závodů, aby přispěli v neštěstí pomocí. Zároveň se scházely porůznu ženy, matky, otcové, děti, milenky, žijící s mnohým »na víru«, sestry a jiní příbuzní zde zaměstnaných a dosud nevyfáraných horníků.

Sníh přestal padati, vítr ulehl. Zůstalo však podmračno. Okolí závodu nabylo hrozného výrazu zoufalé beznaděje. Život visel tu na niti okamžiku, a životmá největší cenu tenkrát, když poznáváme, že jej ztrácíme.

Dosud nebylo nářku. Nebylo dosud mrtvých. Pochybnost tlumena důvěrou v zachraňovací práce. Lidé vidí onen zimniční chvat, jímž se kladou překážky zkáze.

U vrat těžní jámy stojí četníci a nikoho nepouštějí do vnitra. Jest ticho, jako když jest mrtvola v domě. Dav cítil zápach mrtvol — tam na dole. Majestát smrti ohlašuje svůj příchod.

Náhle vyběhli z budovy těžní jámy rada Bajer, inženýr Skrčený, Tvrdý, Ševelka, Wohischlag a jiní směrem k vodní jámě, vzdálené asi 30 metrů. Dav se zadíval na vodní jámu. Viděl už nahoře při ústí šachty kolem okének stlačený bílý kouř, deroucí se již vodní šachtou vzhůru. Znamení, že jsou již obě šachty plny kouře.

Rázem lítá sklo roztlučených okének. Pomáhá se tak kouři z vodní jámy, k silnějšímu průvanu k vodní jámě. »Uzavřete dole všecky vchody,« zní rozkaz.

»Srazte dolů poval^[2] jámy!« volá rada Bajer poznovu.

Několik horníků leze do výše dvou metrů, kde jest poval jámy, ale vrací se. Nelze. Kouř je omamuje. Sletěli by dolů.

»Přineste Bremenky!«^[3] volal znovu rada Bajer ve strašlivém rozčilení.

Pomocí těchto dýchacích přístrojů se podařilo horníkům vydržeti v kouři a odstraniti poval. Uvolněný kouř se valil bílým sloupem do výše.^[4]

A zase běželi zpět k těžní jámě.

»Otevřte kanál do komína kotlovny těžní jámy, aby nevnikal kouř do těžní jámy, ale byl veden vzduchovým proudem k vodní jámě!« volal znovu rada Bajer.^[5]

»Již se stalo, pane rado!« pravil inspektor a správce závodů Klíč.

Znovu pouštěny lampy do jámy. Ještě jednou se vrhli odhodlaně výše jmenovaní s radou Bajerem do klece, znovu jeli dolů a opět dojeli pouze ke třetímu patru.

Vyjeli v beznaději.

Vtom přišla zpráva, že na »Vilmě« a »Fritzu« fárají horníci v nejlepším pořádku z těchto závodů i z »Herminy.«

To pokládáno za dobré znamení. Vše si oddechlo. Zpráva se rozletěla bleskurychle i davem před »Herminou«. Mnozí běželi hledat svých rodných.

»Jediná možnost udusiti požár byla by uzavříti těžní jámu a zvýšiti vyssávání vzduchu z celého dolu, ale tím bychom vydali všanc všecko, co jest dole živého. Zmenšíme však padání vzduchu ze 24 m3 na 6 m3. Zavřete poklop těžní jámy a nechte pouze otvor štěrbinový, tím vnikne dostatek vzduchu k dýchání na dole potřebného,« volal rada Bajer.

Velitel hasičského sboru přistoupil a hlásil poslušně, ovšem že německy, že když ve vodní jámě je požár, že se nejlépe uhasí vodou, a že by se tam mohlo ohromné množství vody spustit — — —

»Neopovažujte se! Hasit se nesmí! Obětujeme sice důl, ale nezapomínejte, že jakmile počnete hasit, vyvodí se na devátém patře takové množství plynů, že zahalí všecky štoly na dole a zadusí, co tam živého, anebo znemožní zachraňovací akci. — Pro Krista Pána« — zrovna zaječel rada — »vždyť je dole pan závodní Dušan! Co se stalo s panem závodním Dušanem?« volal v hrůze a bolesti.

Ta zpráva ohromila všecky.

Vyslýcháni ti, co přijeli z dolu, ale ti mohli pouze říci, že tam zůstal závodní a Bednařík, Šemelka a jiní, kteří se nechtěli vzájemně opustiti.

Poslední z klece vyfáravší horníci vyprávěli, jak ve tmě kázal jim uchopiti se za ruce, sehnouti se k zemi a pokud možno se zatajeným dechem pospíchati vpřed. Sám je vedl. Do klece pomohl, odzvonil — a opět zmizel. Ubíhal tam, kde nebezpečí největší.

Ještě naposled jim provolal »Zdař Bůh!«

Lidé, stojící kolem nich, slyšíce jejich vypravování, plakali hlasitě. Hrůza je spojovala.

Rada Bajer, nemoha se od zachráněných horníků dověděti, kde je Dušan, odhodlal se sjeti dolů, nejbližším závodem »Vilmou«. Chápal, že by mohl býti důl zachráněn jediným způsobem: zavříti těžní jámu a ventilátory vyssáti všecek vzduch, nedáti totiž potravy požáru čerstvým vzduchem, ale tím by všecko dole ještě se nalézající mužstvo musilo zahynouti; a byl tam Dušan …

A dole bylo dosud 340 mužů ohroženo požárem. Dal v tom směru rozkazy.

»Sjedu »Vilmou« dolů. Kdo se dobrovolně hlásí ke službě?« zvolal poznovu, rozpálen v obličeji, rada Bajer.

Nastala pomlčka.

Z mužstva kolem stojícího vystoupili docela klidně inženýr Skrčený, naddůlní Výhrada, manipulant Tvrdý, inženýr Klíč a horníci Musil, Gerber, Kubicki a Bura.

Stáli tiše a klidně. Věděli, co je čeká. Jedou na smrt. Tak chodili v římské aréně první křesťané.

Tito nevolají: »Morituri te salutant, caesar.« Ale jsou odhodláni jíti na smrt, podívati se jí ve tvář a zápasiti s ní, vyrvati jí z dásní oběť ještě živou.

Sedli do kočáru a odjeli na »Vilmu«.

Ředitel von Berghöhe řídil zatím na »Hermině« dozor, aby se ničím nepohnulo z ochranných zařízení.

Na »Vilmě« mezitím fárali horníci nahoru. Vzdálenost mezi »Vilmou« a »Herminou« obnášela pouze 400 metrů.

Bylo již půl jedné.

Celkový raport zněl. že ze všech tří dolů »Vilmy«, »Herminy« i »Fritze« vyjelo 608 horníků a pracovalo jich na »Vilmě« 214, na »Fritzu« 266, ti byli již všichni venku. Na »Hermině« ze 185 pracujících vyjelo všemi třemi jamami pouze 128, tudíž 57 horníků a dozorců se pohřešovalo. Mezi nimi Dušan.

Rada Bajer s ostatními vzali potřebné věci, jako provazy, namočené houby, silice a jiné v závodní lékárně se nalézající věci a — vstoupili do klece.

Kolem stojící upřímně zvolali: »Zdař Bůh!« — a klec pomalu šustěla pod zem.

Vrátí se? Zahynou? Najdou zbloudilé? Budou živi? Takové otázky sedaly na mozek všem, kdož stáli nahoře u jámy. A odvážlivci v kleci beze slova. Hrdinství starých dob, ale jak moderního zbarvení!

Obětování se — — — Kandidáti smrti…

Sjeli na důl a vydali se vpřed. Chtěli proraziti nejkratší cestou k severnímu obležení »Herminy« a sice ke sloji »Juno«.

A sotva pronikli kus cesty, pociťovali již čpavý dým…

---

1. Kresleno dle skutečnosti.
2. Strop
3. Bremenovy dýchací přístroje, užívané na horních závodech.
4. Kresleno dle skutečnosti.
5. Kresleno dle skutečnosti.