Na šachtě/Díl III/XXIX

Na šachtě - Díl III František Sokol-Tůma
XXVIII	XXIX	XXX

Údaje o textu
Titulek:	XXIX.
Autor:	František Sokol-Tůma
Zdroj:	SOKOL-TŮMA, František. Na šachtě III. Praha : Julius Albert, 1948. s. 295 - 302. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Soukup nepil. Vyhýbal se »Veselé Africe«. Nepil, ale nitro jeho bylo divočejší než dříve, kdy utápěl se v alkoholu.

Od té doby, kdy ho ředitel vyhnal, kdy poznal, že ho okradli, pocítil odpor k sobě samému, a tím přišlo i poznání, že je vinen vlastně sám. Tenkrát, když šel od ředitele, po dlouhé době počal uvažovati o příčinách všeho, co ho potkalo, a proč ho to potkalo, a tu se mu zjevil Dušan a ředitel. Dnes poznal celé nitro tohoto chlebodárce.

Okradli ho. Ano, okradli! To bylo jeho jediné slovo.

Má jíti tam k doktorovi, advokátovi, židovi a vyzvednouti si několik set za práci svého mozku, a oni se jí budou chlubit, oni budou bohatnouti, a on se bude dívati, jak jeho vynález je patentován na jméno závodu pana z Reichensteinů.

Může se s nimi soudit? Může! Ano. Ale kde vezme peníze na soud? A bez peněz soudy se neodbývají. Advokáti bez zaplacení neobhajují. To chápal.

A musil si přiznati, že mnoho zavinil sám. Proč nezůstal tenkrát doma u ženy? Vždyť ho přijala po všem, co se stalo. Sám zavinil, že stroj odnesla k Dušanovi. Proč jej chtěl prodati? A znovu uvažoval. Tenkrát chtěl stroj prodati za pletku, komukoliv; žena ho zachránila. Dnes mu dávají peníze, a nechce je. Okradli ho o jméno, o prioritu vynálezu. Probudila se v něm ona hrdost, vedoucí ho tenkráte tam u přítomnosti Bětuščině ku práci a vynálezu. Hrdost tvůrčích duchů.

Vzpomínal oněch dob a pociťoval v sobě odpor, hnus k sobě samému, ale zachvacoval ho šílený vztek proti tam těm: Dušanovi a řediteli. Pociťoval, jak hluboko klesl s výše své hodnoty. Jak býval pyšný za svoji správnost, určitost a práci! Často si prohlížel medaili, již dostal tenkrát za zachránění soudruhů. A jak rád pospíchal ke svému stroji, tomu obrovskému kolosu, jemu tak oddanému. Zkrotit jej chtěl, vstoupiti mu do cesty, spoutati jeho sílu ve divili nebezpečí, ochromiti jeho zhoubnou činnost, když neovládán chce ničiti — a zatím! Jako by se mu chtěl vysmáti tento obrovský titan — zničil ho, pidimužíka, připravil o všecko. Jako pohádka, již horníci vypravují o Skalním bůžkovi, jenž neodpouští, vysmívá-Ii se mu kdo nebo rušivě si zahvízdá na dole; tak mu to vše připadalo. Snad by to přijal jako pohádku, jen kdyby tolik netrpěl!

Chodil okolo »Herminy«. Díval se tam vraty, díval se do strojovny tak, ze silnice, a zdálo se mu, že vidí tam svůj strojek, jak je v činnosti. Dítě jeho ducha, práce jeho myšlenek a mozku, a on nesmí tam vkročit! Chtěl tam kdysi vejíti, ale vrátný ho zadržel. Nesmí prý ho vpustit. Jenom jeho — každého jiného — jenom jeho ne! Má prý přísný rozkaz od ředitele.

Stýskalo se mu po — práci. Ani toho nepozoroval, ani mu nepřišlo na rozum, že je to tak přirozené.

Od mládí v práci zapražen, zvykl jí jako jezdecký kůň trysku, a dlouhá pausa nečinnosti vyvolávala v jeho nitru touhu po činnosti, a to byla práce. Chtěl pracovati. A tato myšlenka stávala se mu utkvělou představou. Chtěl opět ke stroji. Tam se postaviti, kde stál po celý život; před toho obra, uchopiti se páky a pohnouti jí tak pevně, jako tenkrát po prvé, když dělal zkoušku. Tak by rád opět měl v ruce onu páku, tak rád by byl znovu pánem nad tím supícím a šustícím strojem…

Za nocí se mu tyto myšlenky a vidiny stávaly živoucími představami, dráždícími jeho obraznost, jež beztak již jsouc podrážděna kdys činností mozkovou, vyvolávala u něho nyní okamžiky, kdy se nedovedl ovládati.

Zhubl na kostru. Vlasy mu zešedivěly, a jakmile přestal píti, nastal u něho opět onen stav, jaký prožil tam, v kriminále. Upamatoval se, že již tenkrát po svatební noci po prvé ho zachvátil onen pocit, měnící se dnes v jemu neznámý strach před něčím. Nemožnost zahnali tmu noci nutila ho bdíti. Pocit tmy působil na něho zdrcujícím dojmem. Tmy se bál zoufalým strachem, a zimní dlouhé večery působily mu nejhroznější pocity.

A často, stoje pod velikou, obloukovou lampou před »Herminou«, díval se do osvětlených oken strojovny, kde byl jeho minulý život a kde zároveň pracoval jemu ukradený stroj — jeho budoucnost.

A v jedné takové noci přišla mu do hlavy myšlenka zabíti se. Ani sám nevěděl, jak se mu zrodila v hlavě. Ale byla tu. Počítal s ní. Co tu má? Proč by žil?

Zabít se! Ano!

Vtom viděl jíti ředitele s Dušanem.

Ano; zabít sebe, ale napřed zabít jednoho z nich, nebo oba. Ano; zabít, pomstít sebe, rozbité své rodinné štěstí, a býti příslovečnou pohrůžkou celého revíru.

Od té doby nosil s sebou kladivo. Ono kladivo s rukojetí, na níž byla hadí hlava. Bylo dosti veliké, aby jím jednou ranou rozbil hlavu.

Tak by se chtěl pomstíti a potom sám sebe zničiti. Tam by vběhl, posledně do strojovny, a po schodech nahoru, a skočil by do šachty. Čtyři sta šestnáct metrů hluboký hrob…

Tato myšlenka ho neopouštěla. Zakotvila se v něm tak důkladně, že jedině v jejím uskutečnění viděl splnění svého životního úkolu. Konečně nemohl se již ani dočkati jeho provedení. Znal všecky zvyky Dušanovy. Zastihne ho v bytě. Že ho předpustí, bylo jisté; rázem vytáhne z pod kabátu kladivo — Jediná rána a je po všem —

Nikdo jiný nenese vetší viny na jeho neštěstí než Dušan. On je přímým původcem ukradení jeho rodinného štěstí i jeho vynálezu.

Soukup se stával duševně chorobně rozcitlivělým a zároveň tělesně chorobným.

Soudruzi často s ním mluvívali a odcházejíce od něho hlavou pokyvovali, a mnohý z nich prohodil: »Zdá se hlúpne (blázní).«

Materna mu občas půjčoval menší obnos peněz. Soukup tuto půjčku přijímal, nevěda, že Bětuška vždy Maternovi obnos půjčený hned splatí, a že jest tak mezi ní a Maternou umluveno. Doufala stále, že se Soukup vyléčí.

Jen až bude stroj ve Vídni patentován na jméno Soukupovo! Slíbil jí to závodní Dušan. Ve Vídni prý to co nejdříve provedou, a potom — věřila — Soukup se vrátí!

Že Soukup přestal píti, považovala za dobrou známku obratu k lepšímu.

Kteréhos večera nemohl Soukup odolati svůdnosti onoho obrazu, viděti Dušana zabitého. Již ani nemyslil tak na svoji smrt, jako na Dušana. Viděti ho jak leží s rozbitou hlavou na zemi, kopnouti ho ještě — psa — posledně, a odejíti jako vítěz! Zdálo se mu, že by tím okřál, osvěžil, zahnal všecky ostatní představy touto uskutečněnou myšlenkou. A jíti tak nyní na závod — ale jak? Vrátný ho nepustí.

A znovu osnuje plán. Nepůjde vraty. Nenechá se ohlásit. Chce ho zabít tajně; a potom, až budou hledati a pátrati, vystoupí a řekne: »Já jsem to udělal, já ho zabil;« a potom tam — šachta — — —

Plížil se v těchto myšlenkách kolem »Herminy«.

Viděl, jak tu šel ředitel…

Sešel se silnice do polí kolem haldy a šel podle závodní zdi. Někde ji přeleze. Jen příhodné místo by si rád našel.

Zastavil se. Zde by mohl — — —

Vydrápal se na zeď a podíval se do jasně osvětleného dvora. Zde ne. Mohli by ho viděti. Neseskočí dolů. Přikrčil se ke zdi, díval se dolů na pracující lidi, a bylo mu to vše nové, tak milé. To jednotvárné brčení vozíků s uhlím po mostové trati i to pravidelné vysýpání uhlí z vozíků tam do separace. Zůstal tam ležeti nepohnutě.

Po dlouhé době uchytila ho opět nová myšlenka. Touha, uviděti ještě jednou stroj, u něhož pracoval. Ještě jednou; jednou se k němu postaviti, jednou jen pákou pohnouti. Nic víc…

Zapomněl, že přišel vraždit. Celou silou životního zvyku zavěsila se mu tato představa v mozku. Nemohl odolati. Nic již neviděl, než tam ten stroj, červená okna strojovny blýskala tak vyzývavě, tak se mu zdálo, že jsou to oči; na něho upřené oči.

Bez rozmyšlení skočil dolů. Padl na kámen.

Udeřil se do kolena a tím se vzpamatoval.

Rozhlédl se kolem, nikdo ho neviděl. Rychle hleděl dostihnouti stínu. Ploužil se kolem těžní jámy. Již by tam byl vešel, ale zdálo se mu, že tam od stavení bytu Dušanova slyší hlasy. Skutečně, hlasy. Poznal ředitele, radu Bajera a Dušana. Jdou k němu. Snad pojedou dolů. Pocítil strach, aby nebyl vyzrazen. Rychle proběhl malé prostranství, dělící jej od větrné jámy a vklouzl tam.

Zavřel za sebou dveře.

Zde počká. Věděl, že sem nikdo nepřijde. Větrná jáma sloužila mimo větrování též k vedení drátů elektrického osvětlení a k umístění vodních rour, jimiž se pumpovala přebytečná voda z dolu, jakož i k vedení rour, jimiž se tlačí dolů stlačený vzduch.

Vklouzl sem tiše. Zde počká, až se poněkud život na závodě uklidní. Bylo tu ticho, ale v tom tichu a tmě počalo mu býti úzko. Onen pocit tesknoty, hrůzy, opanovavší ho tam v kriminále, uchvátil ho též zde. Bizarní skupiny zjevovaly se mu před očima. Strach jím zalomcoval. Nevydržel tu. Tlak úzkosti mu sevřel hrdlo. Zmocnil se ho pocit vznikající v úzkém prostoru, touha po širším prostranství, po volnějším vydechnutí.

Vyběhl po schůdkách nahoru a běžel výše, až se dostal k ústí větrní jámy, ohrazenému železným zábradlím. Cítil zde vydychovaný zkažený vzduch z dolu. Pokročil až k samému okraji a zadíval se do temné liloubky, z níž blýskala k němu zlatovou září elektrická světélka v místech III., V., VlIl. a XI. patra, kde je tato jáma spojena chodbou s těžní jámou.

Zamyslil se nad touto hloubkou. Čtyři sta šestnáct metrů. To by byl hrob. Věděl, že tato větrní jáma jest duší, životem všem na dole pracujícím. Tato jáma poskytuje jim možnost dýchati. Bude-li znemožněna činnost této jámy na dvě, tři hodiny, musí všecko zahynouti, co dole v těch pekelných hloubkách živého.

Viděl tam dráty plaziti se po stěnách této jámy, točily se po bílých porculánových isolátorech a dřevěných a železných stěnách, jimiž byla větrná jáma vypažena. Zahleděl se tam a přemýšlel o tom, jak v tomto okamžiku jest pánem života tam těch dole. A přece ho ani nenapadlo, že by měl aneb mohl udeřiti do vedení těchto drátů, spojiti je, přivoditi spojnost, z nížby vznikl žár rozdmýchaný tlakem vzduchu do té míry, až by dřevěné pažení chytlo a vznítilo požár …

V tom — — rozmáchl rukama jako člověk, chytající něco. Za chvíli se ozval úder z dola, druhý, třetí — — jasný, zvučný. Úder železa na porculán.

Soukup se díval vytřeštěným zrakem dolů. Viděl jen mžiknouti kladivo ve světle lampiček. Nahnul se přes železné zábradlí, a kladivo, jímž chtěl zabíti Dušana, vypadlo mu z vnitřní náprsní kapsy a sletělo dolů do hlubiny.

Vypouleným zrakem hleděl do hlubiny. Rány na překážky narážejícího kladiva byly stále tupější a dutější, až posléze neslyšel nic. Kladivo dopadlo na dno. Zdálo se mu, že tam dole zhaslo nějaké světlo. Snad to kladivo srazilo žárovku. Snad — — —

Pojednou neměl tu Soukup stání. Jako by zmizení kladiva odneslo s sebou myšlenku na vraždu. Pálila ho půda pod nohama. Pryč — chce pryč. A seběhl dolů po točitých schodech. Ocitl se na dvoře. Vítr se rozzuřil. Sníh padal, a vítr jím smýkal s místa na místo. Sotva stopa vznikla, vítr ji zavál. Nádvoří bylo prázdné. Každý hleděl se schovati před touto »siberií«.

Soukup proběhl vraty, aniž ho kdo viděl. Vrátný seděl ve světnici. Ani vrznutí železných dvířek neslyšel. Soukup byl na ulici. Zde na volné prostoře se do něho vítr vztekle opřel, profoukl ho, že až zuby zajektal. Zrychlil krok. Kam? Kam půjde? Do »Veselé Afriky«? Ne! Tam nepůjde! Proběhl náměstí, ulice a sám nevěděl, jak se dostal k bytu Bětušky. Tam pod oknem stanul. Zadíval se tam a viděl Bětušku klečeti u postele, pohříženou v modlitbách. Za koho se modlila? Za sebe? Za něho? Za děti?

Rychle se obrátil a šel znovu nazdařbůh.

---