Na šachtě/Díl III/XVIII

Na šachtě - Díl III František Sokol-Tůma
XVII	XVIII	XIX

Údaje o textu
Titulek:	XVIII.
Autor:	František Sokol-Tůma
Zdroj:	SOKOL-TŮMA, František. Na šachtě III. Praha : Julius Albert, 1948. s. 192 - 198. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

»Tož, milostpane, není žádné naděje?«

Bětuška stála před radou Bajerem.

»Nerozhoduji o tom, paní Soukupová.«

»A do práce se také nedostane?«

»Není to v mé moci. V této věci rozhoduje ředitel, ale mohu vás ujistit, že ke stroji se Soukup nikdy již nedostane. V tom jest předpis tak přesný a určitý, že nemožno jej obejíti; a potom, uznejte, paní Soukupová, kdo by si vzal na zodpovědnost následky?«

»Ale on se již polepší,« v bolesti vyrážela Bětuška.

»Dost možná, ale soudně jest dokázáno, že trpí nervovou poruchou, a tu kdybych i já i kdokoliv jiný ho přijal, revírní úřad by protestoval. A právem.«

»Proto mne tedy vyhnal pan ředitel z bytu. Ale co sobě počnu? Pane rado, co si počneme. Zítra přijde Soukup z arestu a co počne? Nemáme už nic. Jsme na tom hůře než kterýkoliv horník. Co jsem dříve uspořila, to v poslední době utraceno a jsem opuštěna, v zoufalství s dětmi v cizím bytě a nevím ani, jak jej zaplatíme.«

Bětuška mluvila tak upřímně, že sám rada pocítil s ní útrpnost.

»Snad by se dala věc jinak zařídit, paní Soukupová. Váš muž ke stroji nepřijde, to jest jisté. Ředitel je proti vám, ale dalo by se docíliti, že by Soukup dostal práci na povrchu, »na placu«. Snad by bylo dobře, kdybyste požádala pana závodního Dušana.«

»Ne; pro Boha vás prosím — milostpane — Ne — raději půjdu sbírat uhlí na »haldu«, než abych šla prosit Dušana. Udělal mně dobrodiní, on i jeho sestra, ale vy nevíte — já dnes ono dobrodiní proklínám, já se za ně stydím. — Ono je příčinou naší zkázy; ono vrhlo podezření, že mezi mnou a panem závodním jest poměr nečestný a hříšný! Ne, pane rado, nikoliv proto, že bych se nemohla podívati panu závodnímu do tváře. Ne. Mezi námi nikdy nebylo, co by mne jako ženu snižovalo, ale bojím se lidí! Oni jsou vinni —« Bětuška poslední slova skoro vykřikla.

»Ano, věřím, paní Soukupová. Lidé! Vím to. Šli jste, řekl bych tak skoro básnicky, trochu s pozdviženou hlavou tím davem, bylo vás příliš vidět, a to nesnese — mnohý z nich. Nuže, obstarám to sám. Učiním, co bude možného. Počkejte, zeptám se.«

Rada odešel k telefonu.

Za chvíli se vrátil.

»Nemohu vám prospěti. Závodní Dušan prý již sám o tom přemýšlel, že vezme Soukupa do práce »na plac«, ale z ředitelství dostal přísný rozkaz Soukupa — kdyby žádal o práci — naprosto odmítnouti.«

»Ale tím jsme, pane rado, vydáni v plen naprosté záhubě,« v bolesti pravila Bětuška.

»Uznávám to,« řekl rada klidně, »ale nenechá se zde ničeho činiti.«

»Nepřijmou-li ho na »Hermině«, tím méně ho přijmou jinde u jiné společnosti. Znám to. Dnes již na všech závodech je to oznámeno, a Soukup vyloučen z práce všude,« poznamenala Bětuška, upírajíc své dosud krásné oči na radu.

»Nenechá se tu nic dělat, paní Soukupová. Věřte! Rád bych, ale vše marno. Rozkaz a ředitelství se opírá o služební pragmatiku a tudíž je zákonem.«

Bětuška se vypotácela z kanceláře.

To byla poslední její útěcha; květ naděje, kterýž uvadl, opadal. Vyšla z kanceláře na hlučnou ulici; neviděla zde života, nepocítila již oné rušnosti, vířící tímto krajem. Šla bez cíle a touhy, bez naděje a důvěry. Šla kolem kostela a podivné, nenapadlo ji vejíti tam a prositi a důvěřovati. Nikoli z vnitřního odporu neb z nevěry vyvěrající ze zklamání, ale prostě proto, poněvadž duše její, unavena jsouc, nehledala již záchrany a posily. Nekladla do modlitby důvěru, ani nepřemítala o potřebě slov, jimiž možno vyprositi zlepšení.

Co jí byla modlitba? Či se nemodlila dříve? Nemodlila se dosti vroucně? A nic se nezlepšilo, nic neobrátilo! Nečekala zázraků, ale věřila v možnost zlepšení, a zatím zůstalo vše jako dříve; ba, zhoršilo se ještě. V modlitbě hledala útěchu, věřila v její sílu a pomoc. Dnes nevěří, protože nedoufá. Nechápala, jak hluboko filosofuje v bolesti, když zakotvila se myšlenkou u mety, že víra má největší zatížení v důvěře. V ní je všecka síla i opora, přítomnost i budoucnost víry. Vezměte víře naději a důvěru, a co z ní zbude?

O tom, proč se modlí chudý a jak se modlí, co do modlitby vkládá boháč, dala by se napsati pěkná studie. Modlitba chudých, modlitba bídy, jest budoucností lepšího jejich příští. Modlitby boháčů jsou odevzdáním navštívenek v přijímacím saloně Božstva.

Ztratila-li bída víru v modlitbu, ztratila víru v budoucnost! Věc věřit? — — —

A Bětuška šla kolem kostela v této prosté apatii, vznikající z nedůvěry v budoucno. Co může ještě přijíti horšího? čeho se může nadíti lepšího? Znala dobře své postavení. Poměrná její inteligence nenechávala ji v nejistotě. Věc věřit ještě, když člověk vidí, že bouře rozvrátila loď životní, s níž klesáme v hlubinu zničení? Měla věřiti v zázraky? K tomu byla příliš rozumná, a život, jaký znala kolem sebe, a jaký viděla hřmíti v tomto kraji bez poesie, příliš reální! Věděla, že nikde neplatí zásada jedince: »Pomoz sobě, jak pomoz, ale jen si pomoz« — vyslovená praktičností americkou, jako zde. Znala ten boj se životem, honbu za poměry, postupy a hodnostmi, a měla věřiti v zázraky? Tato víra byla jí vzata. A byla-li jí vzata víra v budoucnost, več má věřiti? Kvůli ní zázraky v tomto kraji nenastanou.

A ulicemi šla jako mátoha. Kostel tu stál, jako by ji vyzýval, volal, dráždil. Nevešla tam. Zapadala v nevěru nikoliv z hloubání, ale z netečnosti, vznikající z hrůzy prožitého zla, vrhající nás v naprostý fatalismus.

Proběhla tak několik ulic a vklouzla do nízkého domku; jednoho z oněch, které tu stojí, jako by podávaly důkaz svým kontrastujícím zjevem mezi minulostí a přítomností.

Vešla do světnice. Jaký to rozdíl mezi dneškem a včerejškem! Nedávno ještě šla domů ráda, volal ji tam pořádek a čistota. A dnes …

Na lavici u plotny seděla Boženka a ztrnule hleděla před sebe. Měla utkvělou myšlenku, že Vojtěch se vrátí, čekala na něj stále a časem se rozběhla na závod, hledat ženicha.

Seděla bez pohnutí, i když vešla Bětuška.

Děti seděly v koutě. V jizbě bylo dosti nábytku, ale bylo tu chladno. Od rána netopeno. Poslední dobou se dostavil i nedostatek. Často hrozil hlad. Bětuška byla často nucena prodati mnohé cenné věci, nechtěla-li viděti hladové děti.

»Mé děti, mé děti!« s pláčem vyrážela ze sebe Bětuška, objímajíc Bětušku i Vladíka.

Obě děti drápaly se matce na klín.

Vladík, jako by chtěl matku usmířiti, líbal jí ruku. žvatlaje: »Maminko —«

A matka v tu chvíli hrůzy ani nechápala dosah konce této tragedie. Jediná myšlenka jí zůstala věrna: jak se zachrániti? Co počíti, aby odehnala od těchto dětí příšerného hosta — hlad?

Že vzala k sobě pomatenou Božku, všichni chválili, ale nikdo se netázal, jak ji uživí a z čeho bude sama s dětmi živa, když Soukup zůstane bez výdělku. Bětuška vykonala sice skutek šlechetný, ale nepřemýšlela, bude-li moci vydržeti, až bude opuštěna a osamocena. Bída tu uvěřila bídě. Bratrská pokladna neměla povinnosti k Boženě, poněvadž nebyla Vojtěchovou ženou. Že byla matkou, to pro tento ústav neznamenalo nic.

Rovněž Bětuška neměla na bratrskou pokladnu nároků. Její muž spáchal zločin. Bude aneb již jest propuštěn. Věc jest odbyta.

»Maminko, a kdy přijde tatínek?« tázala se malá Bětuška.

Soukupová se vytrhla z myšlenek.

»Zítra,« řekla.

»A bude nás zase bít?«

»Nebude.«

»Já se bojím, maminko,« pravila Bětuška.

»Nic se neboj, miláčku! Buď jenom hodná, a tatínek tě nebude bít.«

Vtom se otevřely dveře a vešel — Dušan.

Bětuška pozvedla hlavu a zarazila se.

»Divíte se, paní Soukupová, viďte? Přicházím, poněvadž mně pan rada Bajer sdělil, v jaké hrozné bídě se nalézáte. Vím, že sama byste ke mně nepřišla a tím méně prosit o něco, a proto přicházím sám. Chci napravit, co zavinila ničemnost zlých lidí. Trpíte, a příčinou jsem já. Nuže, mou povinností jest ulehčiti vám…«

Dušan mluvil klidně a přesvědčivě.

»Pane závodní —« pravila tiše Bětuška.

»Vím, chcete říci, co si lidé pomyslí, uvidí-li mne u vás? Nedbejte toho! Naše vlastní nitro a vědomí, že trpíme bez viny, musí nás posilovati. Nestarám se co kdo o mně soudí. Přišel jsem, abych vám poradil, že by bylo nejlépe, vystěhovati se odtud. Mám bratra, který má velkostatek, a tam bude pro vás i Soukupa místo.«

»Ale on neuvěří, pane závodní.«

»Postarám se o to, aby se přesvědčil o vaší nevině.«

»Ale, jak to —«

»To ponechte mně a mému zástupci. Doufám, že Soukup ve vězení vystřízlivěl a bude náchylnější i pří- stupnější moudrému vysvětlení. Kde má vynález —« pravil náhle, jako by chtěl zabočiti na jiný předmět.

Bětuška se podívala na Dušana, jako by mu nevěřila, nechápajíc pravou příčinu. Neodpověděla.

»Netážu se z vlastní zvědavosti, ale myslím, zda jste jej snad v nouzi neprodala nebo nezastavila. Bylo by jej škoda. Může Soukupa učiniti slavným.«

»Zde v truhle je všecko uloženo. Mapy, výkresy i strojové součásti. Ani v největší bídě nenapadlo mě sáhnouti na to, co vzniklo z hlavy toho, jehož jsem měla tak ráda.«

»Měla?«

»Nikoliv; mám, pane závodní, dosud mám, a proto žárlivě hlídám jeho majetek.«

»Až se vrátí Soukup z vězení, postarám se o to, aby byl o nevině mé i vaší přesvědčen. Odhodlal jsem se k tomu po dobré rozvaze, ale musíte pryč. Dříve musíte z toho kraje odjeti. Až uplatní Soukup svůj vynález, a já sám se postarám, aby to bylo brzy — potom nebude mu třeba žebrati někde o místo nádenické. Bude zámožným a slavným. Slíbil jsem mu před onou hroznou nocí, že mu strojek vyzkoušíme; nechci jej však na vás. Až přijde, nechť se obrátí k panu radovi Bajerovi. Ten vše zařídí. Kdy se vrátí?«

»Zítra.«

»Dobrá. Zatím, než se budete moci sami o sebe postarati, zde půjčka, již obdržíte vždy prvého v měsíci.« Závodní položil obálku Soukupové do klína.

»Pane závodní — — —« To bylo jediné, co Bětuška mohla říci. Malá Bětuška uchopila obálku.

»Není to almužna ani dar, ale pouze půjčka, paní Soukupová. A konečně« — dodal Dušan skoro vesele — »jsem svědkem vaší svatby, kmotrem vašich dětí— mnozí vyprávějí, že i otcem — a tu přece do jisté míry je to mou povinností. Nemluvte o tom!«

Pohladil děti a odešel rychle ze světnice.

Bětuška se zadívala za ním do ulice, kde sníh a déšť padal s oblak; podivno, nevyběhla za ním, nehodila mu obálku pod nohy. Jen tak srdcem jí projela vděčnost a zašeptala: »Jaký to šlechetný člověk!«

Před chvílí vydaná hladu a zániku cítila, že touto obálkou jest vrácena životu. Děsila se, že bude musit večer na haldu sbírat uhlí, aby si mohla zatopit, a zatím dnes může si koupit. Nepřemýšlela dále. Viděla v této nemoci možnost uniknouti z tohoto ovzduší. Ano. Má pravdu. Odjedou odtud! Daleko odjedou! Tam nikoho nebude, kdo by je pomlouval! Ano, odjedou!

Bětuška otevřela truhlu, v níž byl uložen přístroj Soukupův a zadívala se naň. Jako by v něm viděla vykoupení, štěstí budoucna, tak si prohlížela všecka ta kolečka, splývající skoro v chaos, mající však každé svoji určitou cestu aby posunovalo druhé.

Konečně si vzpomněla na obálku. Otevřela ji a vyňala z ní padesát zlatých.