Na šachtě/Díl III/XIX

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: XIX.
Autor: František Sokol-Tůma
Zdroj: SOKOL-TŮMA, František. Na šachtě III. Praha : Julius Albert, 1948. s. 199 - 214.
Licence: PD old 70

»To byl výtečný nápad, Irenko. Jsi nejen duchaplná, ale též důmyslná. Ani bych nebyl věřil! A dnes toho máme jistotu. Dušan povýší, a jak vysoko se dostane! Věru, člověk ani nechápe.«

Ředitel von Berghöhe hovořil tato slova v Irenině pokoji, ukazuje právě došlou depeši, v níž bylo pouze: »Dušan jmenován inspektorem dolů celého revíru, při generálním ředitelství vídeňském. Mnoho štěstí ke sňatku se slečnou Irenou! Reichenstein.«

Irena vzala do ruky depeši a pročítala ji, jako by si chtěla každé slovo do duše i paměti vrýti. Zdálo se, že červená při čtení. Ředitel nepozoroval ničeho.

Za chvíli pravil:

»Je to k smíchu, jak na tebe Reichenstein stále myslí.«

»Na mne?« řekla Irena.

»Nu, což ti nebije do očí ihned omyl v udání jména? Místo Hedda píše Irena. Nu, byl by to povedený žert, aby se ti to povedlo —«

»Nedomluv —« zvolala Irena tak prudce, až se ředitel ulekl a dodal:

»Nu, víš, Irenko, špatné by to nebylo.«

»Nechci o tom, otče, nic již slyšeti!«

»Tak?« Ředitel slovo protáhl.

»Nechci.« zasyčela Irena.

»Ale miláčku, co se ti stalo? Myslil jsem, že ty a Reichenstein, že se znáte. Aspoň při slavnosti mého povýšení — tak se zdálo — — — Nu. to jsem se pořádně mvlil. Nu, stalo se. Škoda! Tak jsem s tím počítal, a když se přihlásil ten Krippelbauch, smál jsem se v duchu, mysle, nu, to by tak — eh — ty — Krippelbauch« — — —

Ředitel mluvil, jako by slova překusoval. Zdálo se, jako by nechtěl ani všecko říci, co ví. Podíval se na Irenu a jen tak hlavou poliodil.

»Možná, že si vezmu i pana Krippelbaucha, otče. Možná. Určitě nemohu ještě říci, ale jisto jest, že mezi panem Reichensteinem a mnou je veškeré společenské spojení porušeno. Netaž se po příčině. Snad se jednou dovíš vše. Ale dnes buď tak hodný, nemluv o Reichensteinovi. Mluvme o Heddě a Dušanovi!«

»Ano, mluvme o Heddě a Dušanovi. Překvapí ho zajisté toto povýšení, závist vzbudí všude. Ale bude nutno těžiti z něho dříve, než se o něm doví.«

»? ? ?«

»Nu, víš, Irenko, znám lid. Prokazuješ jim dobrodiní, ruce ti líbají; žádej od nich něco, stanou se nevděčnými.«

»Nerozumím, co tím chceš ríci?«

»Myslím. abychom Dušanovi nějakým způsobem dali najevo, aby se vyjádřil, než mu oznámím povýšení. Zároveň by bylo nutno, aby viděl, že za ně vděčí nám.«

»Tak? A kdo by měl tento úkol převzítí?«

»Kdo jiný než Hedda?«

»Jsi dobrý počtář, ale s lidským srdcem počítat neumíš. Neznáš Heddu? Myslíš, že by se k tomu propůjčila? či myslíš, že by Dušan přijal toto povýšení, věda, že za ně vděčí Heddě? Nikoliv!

»Ale považ, Irenko! Dušan se dnes doví, že povýšil. Máš dnes čtrnáctého prosince. Počátkem ledna pojede do Vídně — a sejde s očí i s mysli. Za měsíc na Heddu zapomene.«

»Toho Dušan není schopen.«

»On, jako jiný. Neznáš mužské, má Irenko. Ale já to znám. Kolik inženýrů bylo tu již povýšeno, aby se provdaly dcery vyšších úředníků nebo představených, a často i to selhalo. Povýší — a potom zapomene.«

Irena se dívala na otce, jako by ho nepoznávala. Zdálo se jí, že v tu chvíli tak zkramařil, tak zesprosťačil. Zdálo se jí, že by tak mluviti neměl šlechtic von Berghöhe. Tak by mohl mluviti ředitel a snad otec jiné dcery než je Hedda.

»Za Dušana ručím,« řekla určitě a dodala: »Ten není podlosti schopen. On z mnoha jediný.«

»Nu, to máš, Irenko, pravdu, ale uvaž přece, že člověk je člověk; odmění se zpravidla za dobré zlým. Podívej se kolem. Na příklad Reichenstein. Co ten již svedl žen, svobodných i vdaných! A myslíš, že si z toho dělá hřích nebo výčitky? Naopak, chlubí se tím. Nu, nečervenej se. Není to pro tebe, ale jen tak ti to pravím, jací jsou lidé — — —

»Reichensteinové,« — zasyčela Irena — »ale Dušan není Reichenstein.«

»Není, pravda, ale je to mužský, a tomu nevěř. A kdyby i toho nebylo, víš, že naše matinka je jako na vodě. Lékař jí dává lhůtu do jara, nestane-li se něco neočekávaného. Nepředvídané rozčilení může ji sklátit. A potom —? — Jen tato okolnost vede a nutí mne urychliti spojení Dušana s Heddou.

Myslím, že počátkem ledna mohl by se slaviti sňatek. Hedda má všecko přichystáno, a co není, to objednáme ve Vídni. Zemře-li matinka před sňatkem, oddálí se o rok, a rok je, Irenko, dlouhá doba — k zapomenutí ve Vídni. A k tomu Dušan je krásný muž a Vídeň tak lákavá.«

Irena poslouchala otce a v mnohém musila mu dáti za pravdu. Po chvíli, když ředitel umlkl, pravila:»Je v tom mnoho pravdy, otče, ale prosím tě, nečiň v té věci nic, co by posunovalo Dušana k sňatku. Zde rozhoduje pouze Hedda, a o tu starat se nech mne. Uznávám tvoje důvody i obavy, a proto sama zpracuji Heddu. Znám její povahu dokonale!«

»Jak jsi hodná, Irenko! Stále pracuješ pouze pro rodinu, na sebe nemyslíc.«

»Konám dobro svým. Nemohu-li sobě prospěti, prospívám jiným. Zítra, v den mých jmenin, pozveme si malou společnost přátel, a při té příležitosti prohlásíš povýšení Dušanovo, Do té doby pomlč o všem. Ostatní ponech náhodě, anebo mému bystrozraku. S Heddou promluvím ještě dnes a zároveň vše zařídím. Nezvi nikoho. Obstarám vše sama.«

Ředitel odešel.

Irena sklonila hlavu do dlaní a vypukla v pláč. Každé slovo otcem pronesené dralo jí srdce. Musila sebrati všecku sílu, aby se neprozradila, aby nezvolala celou silou trpkosti v srdci nahromaděné: »Ano, máš pravdu! Reichenstein je padouch, lotr, bezectný ničema!«

A tak by se jí ulehčilo...

Cítila, že nesnese déle tíže okolností. Chápala, že musí pryč... Pryč! Daleko! Dříve ještě, než následky poklesnutí ji prozradí. Dnes dovede ještě vše zakrýti, násilně stahujíc a šněrujíc tělo, ale jak dlouho? —

Musí odejíti, ale dříve ještě chce Heddu s Dušanem spojiti. Potom přijde čas, kdy zúčtuje s Reichensteinem.

Znala jeho mstivost, jeho naprostou bezohlednost. Bude-li Hedda zaopatřena — Ella nepadá tak na váhu pro své mládí — potom zúčtuje s Reichensteinem. Potom jí nebude hroziti otcem. Byla odhodlána, jakmile matka zemře, donutiti otce, aby se dal pensionovat. A potom — — — —

Měla se co opanovati při tomto pomyšlení.

Nitro její se změnilo, ale usadila se tam divoká msta, živená vědomím, jak sama vlezla do léčky, jíž tak uměle zadrhl nad ní Reichenstein. Dnes, pokud je otec ve službě, mlčí, ale potom — — —. Vyrovná si účet.

Vyrovná...

Tak jí to hlavou probíhá mezi tím, co skloněna s hlavou v dlaních plakala.

Kdo by ji byl viděl, ani by nevěřil, že tato zdrcená, plačící žena, toužící kdys po objetí mužově, vévodící vtipem, krásou, duchaplností a elegancí, tak těžko nese ztrátu své panenskosti. Byly doby, kdy vyzývala společnost k boji, lámala kopí v bitvě se společností ji obklopující, a dnes cítí, že se této společnosti musí straniti, vyhýbati, ustupovati, aby nebyla prozrazena.

Čím více cítila mateřství, tím se v ní více šířila ženskost; ona pravá ženskost, oceňující mateřství, a tím se stávala její povaha měkkou, přístupnou, ženskou. Byly chvíle, v nichž by byla šla tam dolů mezi ženy na »placu« a haldě, aby s nimi promluvila.

»Jen ještě toto,« pravila v pláči, »a potom — zmizím.« Tak bolestně to řekla, jako by se chystala na cestu do věčnosti. A přece na to ani nepomýšlela.

A ještě jiný obrat se s ní stal. Zostřila dozor na Ellu. Prohlédla celou její literaturu, všecku její četbu a vymýtila z ní všecko, co kdysi dráždilo její vlastní obraznost.

Stávala se matkou rodině.

Ani nechápala, jak a kdy se v ní tento převrat udal. Ani nevěděla, že vděčí za to svému mateřství. Matka se v ní ozvala a potlačila vše, co bylo pozlátkem tetiny výchovy. Irena — matka zachraňovala Irenu — dceru.

I to jí přišlo na mysl, co jí tenkrát Reichenstein pravil: Provdati se za jiného. Ale v tom okamžiku potlačila tuto myšlenku. Nikoliv! Nesníží se k této špatnosti! Klamati! Jak sprosté a ničemné jest podváděti někoho! Mohla by jen chtíti, jen si přáti, a přihlásilo by se mužů s nejlepšími jmény. A vzali by si ji za ženu. A ona by jim porodila dítě, a oni by je laskali a chlubili by se jím, ukazovali by je říkajíce: »Podívejte se, můj syn, můj syn, a jak je mne podoben« a ona by se musila do duše styděti za tuto lež. Celým jejím životem táhl by se tento zločin. Po celý život měla by se dívati do očí, muži, jehož oklamala svým hříchem? —

Nikoliv! Toho schopna není! Toho snad je schopen pan z Reichensteinů. Klesla, ale dovede nésti následky.

Snad se provdá, ale dovede říci muži pravdu. Nezamlčí mu nic — — —

Chápe, že velice mnoho musí sleviti z toho, co si kdysi vybudovala, ale nechce býti špatnou. A v první řadě nechce smilování, odpuštění. Musí-li sleviti z toho, co bylo příčinou, že klesá, nesleví však jemu — Reichensteinovi.

Jen proto, aby ulehčila otci možnost vstoupiti do pense, chce zaopatřiti Heddu. Jen proto použila i lsti. Telegrafovala, zneuživši podpisu otcova: »Irena vdává se za Dušana, je potřebí povýšiti ho co nejdříve na inspektora ústředního ředitelství a usaditi ho ve Vídni. Sňatek se koná počátkem ledna. Račte dáti svolení, aby ono místo bylo pro něho zřízeno. Dopis následuje.« A Reichenstein na tuto vějičku sedl. Irena sama diktovala otci dopis, a aby s depeší nebyl v rozporu, nikde ani slovem nezmíněno Heddy.

Dnes je Hedda u cíle. Poslední, co zbývá učiniti, je sňatek; nalézti způsob, aby se vyjádřil Dušan. Než i o tom již uvažovala. Musí to jíti.

A právě nyní, v pláči a bolesti se jí zjevil udivený obličej Reichensteinův, až po příjezdu uvidí Heddu, provdanou za Dušana.

Přestala plakati.

Přemýšlela, co se stane, až pozná tento omyl. Nelekala se. Měl-li Reichenstein dnes ještě v moci postavení otcovo, měla ona opět v moci Reichensteina.

Dušan bz mohl býti konečně i pensionován z vůle Reichensteinovy, ale jako - inspektor.

Irena byla rázem spokojena. Obětovati se, bojovati za štěstí jiných naučilo ji vlastní neštěstí. Před tím onoho blaživého pocitu neměla.

Hedda vběhla do pokoje.

»Je to pravda, Irenko?«

»Ano, můj miláčku.«

»Papa mně řekl, že Dušan povýšil.«

»Povýší, ale - odjede odtud.«

»Odjede? A kam?«

»Do Vídně.«

»A proč?«

»Poněvadž povýšil«

»Ale mohl povýšit také zde.«

»To by nešlo tak rychle a potom -«

»Nu dopověz!«

»Jako inspektor závodů musí se oženit. Proto povýšil.«  , Hedda se začervenala.

»Nemusíš se.rdíti, miláčku. Dušan se ožení a jeho ženou se staneš ty. Zítra se to rozhodne.« Irena stála před Heddou a držela ji za ruce. »Nechvěj se, můj miláčku. Není tomu tak dávno, co jsi hájila manželství i lásku i Dušana. Nuž, poznáš manželství z praktické stránky, a asi za rok budeš mně o tom již něco vyprávěti.«

Irena řekla to tak měkce, že Hedda zvolala: »Irenko, tobě něco schází. Ty jsi nešťastná, ty se trápíš, a snad jsem já toho příčinou!«

»Ty? A proč ty, má drahá ?«

»Myslím, že —«

»— Nu — dopověz, ty —«

»Myslím, ze máš Dušana rovněž ráda.«

Hedda chvatně vyrazila tato slova.

»Upokoj se, Heddo, Dušana ráda nemám, totiž, nemám ho tak i tolik ráda, jako ho má a musí míti ráda má milá Hedda, jíž z duše sesterské přeji všeho nejlepšího. Ne, Heddo! Nemiluji Dušana tolik, abych mohla býti jeho ženou, ale dosti ho miluji, abych ho mohla míti ráda jako švagra.«

»Ale něco jiného tě trápí. Již delší dobu tě pozoruji. Nejsi, jaká jsi bývala. Tvůj temperament se změnil. Nejsi ani tak hrdá, ani tak vznešená jako jindy!«

»Buď ráda, Heddo. Nejsem takovou, jakou jsem bývala, ale jsem tomu ráda. Řekni mně, jsem takto lepší, než jsem dříve bývala ?«

»Mám tě za to z celé duše ráda, ale ty, Irenko, nejsi šťastna, a to mne bolí -—«

»Nemohu-li býti šťastna, pracuji, abys byla šťastna ty. Budeš mne míti vždycky stejně ráda, ať se stane cokoliv. Viď, Heddo? My se neopustíme.«

»Vždyť tobě vděčím za své štěstí! Bez tvého přičinění jistě by se Dušan nevyjádřil!«

»Zítra požádá za tvoji ruku — —«

»Gratuluji, z duše gratuluji« volala ve smíchu paní Zavalíková, vstupujíc do dveří. »Jdu a jdu — nikdo v předpokoji — nu, aspoň mohu hned gratulovati. Tedy Dušan se žení. Hleďme! Nu. to se dalo předvídati. Však je čas. Stará von Riedlstein, kdyby mohla, tož mu učaruje. Tak je na něho zlá.«

Irena i Hedda poslouchaly Zavalíkovou bez účasti.

Hedda se skoro mrzela, že slyšela poslední slova, ale Irena okamžitě chápala situaci, jež mohla prospěti jejímu plánu.

»Eh, což je nám po Riedlsteinové! Máme jiné starosti. Dušan již skoro oficielně požádal o ruku Heddinu. a tu ustupuje všecko do pozadí.«

»Slyšela jsem. Zítra tedy můžeme očekávati slavnost zasnoubení. Cigaretu nemáš? Nemohu vzpružiti vtip, nemám-li papirosu. Nebojte se, Heddo. Vám přeji, ale — tam té, Riedlsteinové ... Děkuji!«

Zavalíková si zapálila egyptskou cigaretu, podanou jí Irenou, a pokračovala:

»Škoda, že tak málo zvete společnost. Nic nevíte. A přec — Jaké novinky.«

»Co se stalo?« zvolaly Hedda i Irena.

»Odpusťte, miláčku, ale před vámi to nemohu vyprávěti. Až budete rok vdána —«

»Dovolte, milostpaní, abych směla odejíti k matince. Je jí dnes ovšem hodně lépe, ale již dosti dlouho jsem ji nechala o samotě,« pravila Hedda.

»Vyřiďte jí poručení, a nezapomeňte, Heddo, že se zvu na svatbu.«

Hedda odešla.

»Prosím tě, co se stalo?« pravila Irena, sedajíc.

»Což nemáte ještě žádné oficielní zprávy?« tázala se Zavalíková, sedajíc si na houpací lenošku, jako rozpustilá školačka se v ní převrhujíc.

»Nevím, oč běží.«

»Ředitel neví dosud nic?«

»Byl zde před půl hodinou, ale nepozorovala jsem nic nápadného.«

»Buď chtěl tě ušetřiti jako otec, nebo musí mlčeti jako ředitel.« řekla Zavalíková, vypouštějíc kroužky kouře ke stropu.

»Mluvíš jako Pythia, zapomínajíc, že zde nejsou Delfy.«

»A že nesedím na třínožce,« smála se Zavalíková. »Nuže tedy, ukojím tvoji zvědavost, poněvadž vidím, žes tak nevědomá, jako patnáctiletá nevinnost. Tož, běží o Reichensteina« —

Irena mávla rukou. »Prosím tě« — řekla, »a proto jsi vyhnala Heddu? Vyvedl opět něco původního, čemu jinde říkají špatnost. Viď?«

»Nevyvedl nic. Naopak. Na něm bylo vyvedeno a to cosi originelního.«

»Ach — —«

»Irenko, poslechni. Mám tuto zprávu z první ruky, jak se říká. Na Reichensteina byl spáchán atentát.«

Zavalíková řekla tuto větu velice vážně.

Irena pozvedla k ní oči. Po chvíli řekla:

»Atentát? A kde? A jak?«

»To je, má drahá, celá historie.«

»Ale že o tom neví nikdo u nás! Ani papá. — Vždyť dnes dostal ještě od Reichensteina telegram.«

»Možno, že jej pouze diktoval. Ale poslyš. Znáš přece Reichensteina, jeho milostné anvantýry, jeho zvyk, obejmouti jednou ženu a odhoditi ji. To vše jsi slyšela, ale nevíš jiné, řekla bych intimnější věci jeho šlechetného života. Mnohá z mnohých svedených obětí vše zamlčela. Nebylo svědků ani následků. Mnohá si dala zaplatiti buď hotovými nebo místem a postupem svému muži. O jedné, víš, vypráví se, že se v hotelu ve Vratislavi otrávila. To je konečně to nejhloupější, co provedla. Kdyby všecky ženy měly se zastřelit, které před nebo po sňatku oklamaly muže — Ach tak, červenáš se? Ty, má drahá, nechápeš, že je v tom pouze odveta! Na nás chtějí to, co sami nemají, co prohýřili v mládí mnohdy s ženštinami —«

»Prosím tě, Mařko — — —«

»Ach pardon, odpusť. Zapomínám, že nejsi vdána. Tedy k věci. Mnohé oběti pan Reichenstein považoval jaksi za slušné odpadky svého labužnického oběda, a proto jich dopřál jiným — nižším. Znala jsi slečnu Xenii Mieszislawskou? Byla to krásná žena — před třemi lety. Vypravovalo se o ní tenkrát mnoho. Náhle zmizela. Provdala se tak náhle, že to až překvapilo. A za koho? Víš? Za účetního Krušinu. Byl to šťastný párek krásných lidí. Náhle se počali straniti společnosti. Paní Krušinová porodila chlapce, a ten byl tak nějak nešťastné podoben — Reichensteinovi. Měl jeho oči, nos, ústa i vlasy. A u Krušinů se harmonie změnila v disharmonii. Nu, prosím tě, kdopak se spokojí v tomto případě s vědomím, že měl substítuta... Eh, odpusť mé rozpustilosti. Hned ukončím.

Z počátku Xenie hledala příčinu této podobnosti v obrazotvornosti, ve fantasii, uvádějíc důkazem Micheleta[1] a jiné učené autority, k nimž možno se v podobných chvílích jako k zástupcům a obhájcům obraceti, ale Krušina zůstal stále pochybovačem. Nevěřil. Stále a stále se trápil tou myšlenkou, ale Xenie popírala každou domněnku, třeba ani nevyslovenou, tak liouževnatě, že nemohl s místa.

Dovol episodku: Mantegazza napsal, že dítě jest směnka, otec je akceptant. V životě akceptant nemusí směnku přijati, je-li falešná — ale otec-akceptant musí směnku — dítě — akceptovati, i když je falešná. Kdyby jen tito akceptanti věděli, jak mnoho těchto falešných směnek přijímají — — —«

»Prosím tě, Mařko, nezabíhej a vypravuj konečně, co se stalo; jsi jako Paul de Kock,«[2] pravila Irena, hledíc oknem kamsi do neurčita...

»Nu, vidíš, co by ze mne mohlo ještě býti. Nuže tedy, poslouchej dále. Krušina se nepohodl s ředitelem Reifenzahnem. Nevím, co se stalo. Zavalík mně to kdysi vyprávěl. Pamatuješ se, jaký to učinilo rozruch, když se proneslo, že se ostře utkali. Hlavní příčina vězela v tom, že dcera Reifenzahnova Klotylda se prý posměšně opičila ve společnosti po Xenii za její nepřítomnosti. Nějaká dobrá duše jí to donesla a Xenia žádala muže o zastání. Z toho vzniklo nepřátelství, živené a podporované Xenií, která, jako by měla za sebou pevnou oporu, nechtěla ustoupiti.

Spor mezi Reifenzahnem a Krušinou dostupoval tím výše, čím více se o něm vědělo, a v kanceláři Krušinu dráždili a štvali. Konečně to propuklo; bitva, o níž sice věděly jen služky zúčastněných stran, ale o níž se mluvilo v kancelářích i na trhu v městech i ve společnostech. Pamatuješ se přece, jak nám kdysi paní von Riedlstein vyprávěla podrobnosti, jimž jsi ovšem nechtěla věřiti.

Nepřátelství přeneseno i do služby, a tu byl ředitel ve výhodě. Krušina podlehl, a tu se stalo cosi neočekávaného. Byl suspendován. Jako bleskem to projelo úřednictvem, ale stalo se cosi podivnějšího, skoro bych řekla k víře nepodobného. Krušina žádal Reichensteina o zastání proti řediteli, nedostal odpovědi, až konečně přišlo — propuštění Krušinové; nevyhovoval prý kvalitativně. To rozrušilo Krušinu, že musil jíti do sanatoria. Mezitím žádala krásná Xenie o slyšení u Reichensteina. Marně. Dopustila se osudné chyby: osmělila se: v dopise Reichensteinovi naznačiti poměr, jaký mezi ní a Reichensteinem byl, a poznamenala, že, je-li Krušina pěstounem děcka, že by měl míti k němu jisté ohledy, a pohrozila mu veřejným skandálem a vyzrazením svému muži všeho, co předcházelo. Snad by to nebyla ani učinila, ale v hrůze před bídou, jež na ni zuby cenila, dopustila se osudné neopatrnosti.

Pan Reichenstein, šlechtic Edin z Reichensteinů, se ve své rasové mstivosti dopustil podlosti, jíž by se nedopustil ani poslední chachar.Vzal dopis, psaný v omluvitelném rozčilení, dopis ženy, již zmrvil a vhodil potom na krk důvěřivému poctivci Krušinoví — a odevzdal jej policii... Má prý strach! Není prý na tom slova pravdy. Ať prý to paní Krušinová dokáže. Nemá přímých ani nepřímých důkazů. Dítě ovšem jest tu věcí vedlejší. Má otce, tož je věc odbyta. A my?«

»A konec?« pravila Irena jako bez ducha.

»Je strašný. Soud zavedl vyšetřování. A to, co Xenie ukrývala před Krušinou, čím chtěla ho ušetřiti, co by za cenu života nebyla vyzradila, přivedl na přetřes u soudu skutek Reichensteinův. Krušina sotva ze sanatoria propuštěný dověděl se vše, poněvadž soud v něm spatřoval původce onoho vydírání a vyhrožování.

Krušina i Xenie byli zdrceni. Tato bídáctvím Reichensteinovým onen hroznou jistotou poklesku ženina a vědomím, že byl podveden svou vlastní ženou. Xenie se přiznala ke všemu.

Soud je ovšem osvobodil, ale co to jest vše proti tomu, že otráven život těchto dvou lidí? Krušina odjel, a to jest to nejhlavnější.

Včera sem došla zpráva, že byl Reichenstein v Egyptě těžce poraněn. Poslal ji důvěrník a spolucestující Reichensteinův — slečna Villy. Dnes došla druhá zpráva, potvrzující první. Reichenstein se stal obětí atentátu. Jakého — nikdo neví. Mnoho-li mu bylo ublíženo a jak a kde, se rovněž neví. Ale dnes došel dopis z Egypta na mého muže. Nebyl právě přítomen, a tu mne napadla taková zvědavost — ačkoliv jinak se málo starám, co vyvádí můj muž — a nemohouc odolati, otevřela jsem dopis a nyní jest mně vše jasno. Poslechni:

»Milý příteli!

Je ti známo, co se stalo. Život můj otráven, zničen též život oné, již jsem měl tak rád, mé ženy. A tím jest vinen onen padouch, Reichenstein. Neměl dosti na tom, že zničil moji ženu. ale ubil nás oba. A důkazů proti němu není. Má žena nemá ani jediného dopisu od něho. Umínil jsem si umříti. Nevíš, co jsem vytrpěl. Ale než umru, chci pomstíti všecky zklamané muže a zneuctěné ženy. Hledal jsem Reichensteina, až jsem ho konečně nalezl. Než tento dopis obdržíš, budu již na věčnosti. Řekni, proč jsem to dělal, aby veřejnost poznala tohoto šlechtice beze cti.

Dal jsem se pojistiti, aby ta, jež byla mou ženou, netrpěla nedostatkem s jeho dítětem. Přiložený dopis dodej soudu.

Tvůj

Jiří.«

Než se mohla Irena vzpamatovati, vstoupil do pokoje ředitel a nevěda, že je tam Zavalíková, zvolal:

»Irenko, Irenko, víš, co se stalo?«

»Vím. Reichenstein je zabit,« pravila Irena tak, jako by chtěla zvolati: dobře se mu stalo!

»A kdo ti —«

»Já, pane řediteli,« řekla Zavalíková.

»Vy, milostpaní? Odpusťte, ale —«

»Máme své zprávy. Zde čtěte.«

Ředitel četl list a potom dodal:

»K tomu je potřebí jen málo vysvětliti. Mám zde depeši z ředitelství, v níž mně oznamují, že u Jopy byl spáchán na Reichensteina atentát nějakým fanatickým dervišem. ale že byl Reichenstein při životě zachován; jen dva lidé z průvodu byli zabiti a — útočník sám zaplatil svou smělost životem. Co a jak se vše udalo, depeše nepraví, bude nutno vyčkati zpráv z novin.«

»Přijdou-li,« řekla Zavalíková.

Nastala pomlčka.

Po chvíli mlčení žádal ředitel, aby Zavalíková podržela onen

dopis v tajnosti: »Bojím se,« pravil, »že by to zde udělalo velice zlou krev, a nutno vyčkati bližších zpráv soudního šetření —«

»Tureckých soudů —« dodala Irena tak nějak jedovatě.

Ředitel odešel.

»Víš, má drahá,« pravila Zavalíková, »ten Krušina roste v mých očích na hrdinu. Tak se to patří! Reichenstein je padouch, a kdyby každý muž, mající k tomu právo, směl ho zastřeliti, vypadal by jako řešeto.« Dala se tomu do smíchu.

»Škoda, že ho Krušina nezabil!« řekla Irena skoro vztekle.

»Přála bys mu nebeské blaženosti?«

»Z celé duše!«

Zavalíková opustila Irenu. Zdálo se jí, že v tu chvíli je zde někdo třetí, neviditelný, naslouchající tomu, co prolétá tímto pokojem. Jen si tak zahvízdla, skákajíc po schodech, jako by chtěla říci: »I ty, můj Brute?«

Irena v těžkých myšlenkách znovu sklonila krásnou svou hlavu do dlaní.

Co v tu chvíli tou krásnou hlavou letělo myšlenek, divokých a tak smělých, že jednou v nestřeženém okamžiku vyrazila slova:

»Jako psa by ho měli zabít. Zabít jako dravce, jako vzteklého psa — jako bestii —«

A srdce jí tak zabušilo a zdálo se jí, že tam dole v jejím životě se po prvé někdo ozval k životu — —


  1. Francouzský spisovatel knihy »Láska«.
  2. Spisovatel pikantních románů.