Na šachtě/Díl II/XVIII

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: XVIII.
Autor: František Sokol-Tůma
Zdroj: SOKOL-TŮMA, František. Na šachtě II. Praha : Julius Albert, 1947. s. 188 - 208.
Licence: PD old 70

Nutno se zmíniti o příčině toho, co se stalo.

Schůze dělnictva, svolaná na středu, vyzněla bouřlivě. Dr Krátký referoval o uvězněných. Nemohl vymoci propuštění redaktora Hokeše, ani ostatních tří horníků Vujčíka, Strouhala a Zemplinského. V davu to kypělo. Rozčilení stoupalo.

Jen s největší námahou se podařilo udržeti klid. Bouřilo a kypělo to všude. Vystřídali se řečníci, kteří byli pro stávku, i ti, kdož od ní zrazovali. Tito měli za rozumový důvod veliké zásoby uhlí a nastávající zimní čas; dobu, kdy veliké dodávky jsou již vyřízeny. Byl to důvod docela správný, leč vztek a zášf přemáhaly přesvědčující vývody oněch, kdož byli proti stávce. Těchto bylo ovšem velice málo.

Schůze se konečně odbyla bez výstředností s pouhými výstřelky divokých slov a hrozeb. Usneseno vyčkati porady širšího výboru dělnické organisace, kde mělo býti rozhodnuto pro stávku či proti ní. Porada tohoto výboru se konala v týž večer v tomtéž dělnickém domě, ale v uzavřené místnosti spolku »Lassalle«.

Výbor organisační se radíval klidně a věcně, leč dnes i zde bylo znáti, že i sem se prodraly vlny odporu, zachvacující celek, a prudká a smělá slova věštila, že dojde k bouři. Nebylo vyhnutí — to chápali všichni.

Předsedal Materna z jámy »Herminy«. Byli tu ještě z »Herminy«: Bogda, Gurecki, Bednář střelec a Bandula. Byli tu též z jámy »Fritz«, »Nové«, »Vilmy«, »Kónig«, »Eleonory« a j. Celý revír byl zastoupen.

Seděli zde mladí i staří, zkušení věkem, zkrušení prací a rozumní lety; byli zde však i důvěřivci ve svou sílu, opovrhující vším, rozumem i zkušeností jako zastaralým zbytkem doby, kdy dělník nesměl pozvednouti hlasu svého a hájiti práv svých. Mladí i staří byli v řadách těchto posledních obhájců lidských práv, a zdálo se, že dnes zde mají většinu.

Nejvášnivěji dorážel Gurecki, žádaje, aby se prohlásili všichni pro stávku. Byl prudkého temperamentu, ohnivý a výmluvný, jeho řeč uchvacovala zejména mladší členy výboru. Utočil na ředitele, že dal zavříti tři soudruhy a redaktora. To se zamlouvalo a tím mohli zastánci stávky operovati.

Bandula, starší horník, pracující již přes dvacet let, byl proti stávce. Chtěl vyčkati času. Chápal, že je možno velice mnoho prohřátí, ztratiti, ale málo získati.

Jedním z vůdců oposice, totiž těch, kdož byli pro zahájení stávky neprodleně, byl Bogda. Divoce dnes hovořil, bezohledně. Po degradaci, k níž ho závodní Dušan odsoudil, že z dolů přišel na »plac« jako nádeník, byl přijat do organisace za člena výkonného výboru. Dnes výslovně ho žádali, aby přišel do širšího výboru k poradě.

Včera ještě mluvil s Maternou tak nějak tajuplně. Řekl mu, že by mnoho mohl pověděti, co by organisaci prospělo, zejména v boji proti závodnímu Dušanovi:

»Máte mezi sebou lotry, kteří vás — zrazují. Mně věř, Materno, mně! Znám je, a kdybych — chtěl — No, počkej, jen až přijde čas — však —« Více nepromluvil, jen tak tajemně se usmál a podíval.

Odcházeje prohodil:

»Máte to pěkné důvěrníky mezi sebou — pěkné.«

A proto dnes ho pozvali. Věděli, co v něm je, počítali s jeho mstivostí. Materna mu dal dnes pořádně napíti ještě před schůzí. Chtěli, aby mluvil a zradil, co snad ví a co v boji bude jim prospěšno.

A Bogda dnes mluvil, že měl za sebou celou oposici. Byl v útocích na osoby až sprostý. Počínal si pánovitě a pozoruje, že má vážnost, že mnoho přítomných s ním souhlasí, napadal vše a svým způsobem více mstivě než věcně, více sprostě než řečnicky, zkrátka, trhal. Nejvíce ovšem závodního Dušana.

»Jsem pro stávku!« volal zbrunátnělý v obličeji horkem a pitím. »Stávka nám pomůže — jen stávkou donutíme pány k ústupkům! Co my chceme, je spravedlivé! Chceme osmihodinovou dobu pracovní, zvýšení mzdy a zavedení panských šichet na dole. Chceme zrušení závodních potravních spolků, z nichž mají dobře jen závodní a jejich donášeči. Což jste tak slepí, že nevidíte, jak nás dřou? Mzdu úkolovou snížili. A což jsme zvěř, aby nás honili, jako dnes činí? Kdo se jim nelíbí, těmi vymetou kriminály. Nedávno přece věznili pro nic a za nic Zemplinského, Vujčíka — a což Strouhala — sakra — zavřít? A redaktora — Co? Kdo je pro to, aby redaktor byl zavřen, je zrádce! A Dušan to spískal. Závodní a — je lotr — A kdo je pro stávku, je náš, a kdo je proti stávce, je lotr a zrádce věci dělnické. Jste pro stávku či ni?«

»Pro stávku!« znělo kolem.

»A my nebudeme robič,« volal Bogda znovu do davu:

»Či chcete robič?«

»Ni!« voláno kolem.

»Budětě stávkovať?«

»Ju!« opět se ozvalo dosti hlasitě, ale ne celým shromážděním.

A zvláštní bylo, že nikdo si nevzpomněl, že Strouhal, Zemplinski i Vujčík byli vlastně zavřeni za Bogdu. Nikomu na mysl nepřišlo, že on má největší vinu na tom, že je dal ředitel zavříti. Kdyby byl konal povinnost, nebyli by mohli sjeti na důl — opilí, aneb dole na nebezpečných místech otvírati větérku a kouřit.

Toho nikdo nevzpomněl a Bogda pomalu dostával chuť na vůdcovství. Krev davu, otrávena podobnou řečí, vzkypěla varem.

A v tomto vzrušení davu se ještě Materna chápal slova a napomínal k rozvážlivosti. Upozorňoval všecky a proti Boudově tvrzení o důležitosti stávky, postavil neúspěch stávky poslední. Divoké výkřiky nedočkavců, vášnivého Gureckého a poťouchlého, mstivého Bogdy zmírňoval příkladným výkladem Banduly a Soukupa, radících k vyčkání. Leč marně.

Materna cítil, že je dnes cosi nezvyklého, hutného, nebezpečného, hrozícího vyhoditi do povětří těžko udržovaný klid tohoto shromáždění. Chápal velikou důležitost, ale též obrovskou zodpovědnost, ležící v usnesení dnešního večera.

Prožil zde čtyři stávky. Zná jich výsledky, ale též následky.

A mírně a přátelsky pravil:

»Soudruzi! Občané! Jest to velice na pováženou stávku zahájiti. Je zima na krku. Zásob mnoho. Objednávky dodány, a přátelé, když se stávka nepovede, nevyhoví, nezlepší naše postavení — co potom? Na nás bude vina. Na nás jen. Celá veřejnost nás odsoudí a dělnictvo též. My poneseme vinu.«

Shromáždění rázem umlklo.

Bogda se však znovu přihlásil o slovo; vida, že se již mnozí viklají, načepoval z jiného sudu. Ohřál staré fráze.

Hřímal proti pánům a volal do zbraně, dokazuje, že není ani čest žen a dívek posvátnou těm tam — nahoře a několikráte zatáhl do debaty směle a urážlivě inženýra Dušana. Řeč jeho byla frázovitá, nelogická jako řečnického nádeníka — ale nemyslícímu davu se líbila a uchvacovala.

Debata se vlekla již hodinu.

Měla býti stávka. Dobře. Ale nebylo jednotnosti. Z některých závodů byli proti stávce, zejména ze závodů jiným společnostem náležejících, než byla »Hermina«.

Soukup seděl po celou tu dobu beze slova. Časem si přejel tvář, jako by chtěl zahnat! divoké, dotěrné myšlenky. Jen když mluvil Bogda, vytřeštil na něho oči. Nemohl pochopiti, co ten člověk chce. Proč on jediný se tak exponuje pro stávku? On, do nedávná panský honící pes. Co mu po stávce? Věděl, jak se choval Bogda do nedávná k těm, kteří stáli níže. Byl pánovitý a tvrdý a nemilosrdný. Proč dnes? Proč právě dnes a tak směle mluví? Soukupovi jako by strašidlo sedělo na očích, když se zadíval na mluvícího Bogdu. čím mu byla do nedávná organisace, hájící zájmy dělnictva? Smál se jí potajmu, co že prý dovede pro hornictvo! A dnes? On sám — — —

Soukup, dívaje se na něho, pocítil onu podivnou sevřenost, jež ho tak někdy uchvacovala doma při pohledu na »Kašpárka«. Tak jako tenkrát ve svatební noci — tak ho to sevřelo u srdce.

Díval se na Bogdu a srovnával v mysli okamžik, kdy ho viděl vycházeti z domu ředitelova, zahradou v noci. Co tam tenkrát chtěl? Přece nekradl.

A dnes takové řeči slyší od něho!

Což je to možné?

Projelo mu něco srdcem, co mu velelo opříti se tomuto muži. Nedůvěřovati mu. Nevěřiti... Do mozku mu usedalo vědomí, že tento muž přišel, aby klamal, vědomě žena všecky do zkázy.

Zdála se mu ta jeho výmluvnost jalová, tak bez srdečnosti, bez citu, bez pravdy, tak jako zjednaná a zaplacená.

Seděl a mlčel.

Bogda domluvil a dal určitý návrh na hlasování. Má se rozhodnouti, zda stávka či nic. Podmínky mají býti: Propuštění zatčených, osmihodinová šichta, zvýšení mzdy, otop, zlepšení úkolové mzdy a jiné ještě podmínky podřízenějšího druhu.

Než dal předseda Materna hlasovati o tomto návrhu. vyžádal si slovo Soukup.

Cosi nevysvětlitelného jej pudilo, aby promluvil a opřel se tomuto člověku, vlastnímu příbuznému. Chopil se slova.

Vysvětloval a na pravou míru uváděl vše, co zde slyšel a co zastával zejména řečník Bogda.

»Víte, že jako strojník mám nejméně strachu ze stávky, ale chci-li býti s vámi solidárním a nikoliv stávkokazem, musím se tázati, zda stávka je v této chvíli a v tomto čase nutná a za druhé prospěšná. Stávka je zbraň ostrá, dvousečná, a může poraniti toho, kdo neopatrně s ní zachází, tím nebezpečnější, když se s ní zacházeti neumí. Stávkou chceme si polepšiti, nikoliv pohoršiti poměry. Stávka má býti posledním prostředkem, když již všecky jiné prostředky selhaly; tenkrát, kdy nás opustil Bůh i člověk i zákon, spravedlnost i lidskost. Stávka má býti výkřikem, jímž se tisíce zneuznaných, v prach šlapaných, o právo okrádaných, vyssávaných a znehodnocených lidských otroků hlásí k veřejnosti, k lidskosti volajíc: »Pohleďte na mne, trpím, žaluji vám veřejně, poněvadž tam, kde mají žalob mých slyšeti, nechtějí a nechtějí pomoci. Tam, kde spravedlnost se stala děvkou prodajnou, pravda frejířkou lži, lidskost kuběnou v ovzduší Mamonu, kde dělníka považují za tažný dobytek bez práv, tam, kde Lakota, Mamon, Zlodějství vykradly z nitra dělníkova vše, co mu tam vložila Lidskost, Láska, Božství neb Pravda, zkrátka to, co nás činí lidmi stejnorodými, tam budiž společný výkřik náš hrozný, silný, zkázonosný, ale musí býti společný, aby přehlušil odpor těch, kdo nás ničí a šlapou, okrádají a vykrádají!«

Všichni umlkli při těchto slovech.

Zdálo se jim to všem tak pravdivé a nezvyklé.

Mnozí, dosud stávky neprodělavše, poslouchali s obdivem; staří, zkušenější jen tak na souhlas hlavami pokyvovali.

Soukup pozoruje, jaký dojem řeč jeho způsobila, po malé chviličce pokračoval:

»Stávka, přátelé, jest však též bojem nejen třídním, ale hospodářským vůbec, a tu dlužno počítati s poměry a fakty. Vezměte hospodáři ruchadlo, když má zoráno, nebo mlátící stroj, když vymlátil. Vezměte lžíci tomu z ruky, kdo se najedl. Co jste tím dokázali? A v naší situaci nutno rovněž tak jednati. Nutno uvažovati, rozpoznávati a přidržeti se nikoliv bombastických frází ztřeštěnců, ale pouhých fakt a skutků.

Nechci říci a netvrdím, že je vše nejlepší, aneb že by nebylo zapotřebí oprav nutných i mzdových i společenských; netvrdím, že mzdy jsou takové, aby se o jejich zvýšení nemohlo mluviti. Ale o to dnes neběží; zde jest návrh, má-li býti stávka, a tu dlužno pohlížeti na okamžik, na dobu a na okolnosti, zdali stávka bude prospěchem nám či pánům; zda za čas nesehneme hřbety o práci žebrajíce, aby milostivě nám bylo odpuštěno, když vstoupíme opět do práce za starou mzdu a starých podmínek. Musíte uvážiti, že stávka rozvrátí vše. Celý hospodářský náš život. Nebudiž vysvětlováno, co jiným se stane, ale zdali nám prospěje!«

Bogda zvolal:

»Prospěje!«

»A já pravím, Bogdo, že neprospěje! A tisíckráte, kdybyste všichni zvolali: prospěje! tvrdím, že je to lež!« Soukup pronesl tato slova hlasem povzneseným a pokračoval:

»Považte, že jest podzim. Máme již říjen. Největší zásoby uhlí jsou již odeslány, totiž velké závody, jako jsou cukrovary, pivovary, továrny vůbec a sklady velkoměstské jsou uhlím již zásobeny, poněvadž se zásobují na sklonku léta, když je nejmenší dovoz na drahách. Víte, že jsou zásoby uhlí u nás obrovské. V poslední době nahromadilo se u jámy »Marianne« za milion zlatých koksu. Nevěříte? Jděte se přesvědčit! Pravím: milion zlatých tam leží na zemi. Zásoby uhlí na všech závodech jsou obrovské. Upřete, kdo můžete! Nemůžete rovněž popříti, že v posledních dnech uvázl též odbyt. Není vám podivné, že se dnes, ani včera, ani v pondělí nevagonovalo uhlí tak jako dříve? Není vám podezřelé všecko to, co kolem se děje? Nenapadá vám, že by mohlo býti ono nenakládáni uhlí s oním rozčilením davu v nějaké souvislosti? Přemýšlejte, přátelé, klidně a uvažujte. Mně je podivné pouze jedno, že dal ředitel zatknouti proti vůli závodního Dušana tři horníky; jsou vinni, uznávám, ale dosud nikdy ředitel nejednal proti rozkazu Dušanovu, a tentokrát? Nechci o těchto věcech dále mluvit a dávám návrh, aby se od stávky prozatím upustilo a zvolilo se komité, jež by prozkoumalo mzdy u nás i jinde, úkolovou práci rovněž a vše nám předneslo správně a pravdivě. Potom se uradíme o stávce, a bude-li jí třeba — dobrá. Zahájíme ji všichni!«

Bogda, jenž již hlasitě za řeči Soukupovy byl dával svůj nesouhlas najevo, ostře útočil proti těmto důvodům Soukupovým, jímž nebylo možno upříti opravdovosti.

Soukup odpověděl opět klidně, háje svůj návrh, aby stávka byla odročena a vyčkáno příznivější doby. Shromáždění stávalo se po rozumových důvodech Soukupových nerozhodným. To pozoruje Bogda, vytasil se s posledním svým důvodem.

»Co tu Soukup vypráví, je z knih. Je moudrý, to mu neupřeme. To víme všichni. Ale že slepý, to také víme všichni —« řekl posměšně.

Bogda narážel na řeči o Soukupce kolující, než vida, že si Soukup toho nevšímá, pravil dále:

»Ať nám řekne Soukup, proč na závodech přijímali až do poslední chvíle horníky? Proč? Proč se zdvojnásobeným úsilím se koksovalo na »Marianně«. Co? Že se dnes ncvagonuje? Náhoda. Pravím, že uhlí v několika dnech se hne a závody zůstanou do měsíce bez zásob. A proto jsem pro stávku!« volal Bogda, vítězně se dívaje na shromáždění.

»Nehne se!« zvolal Soukup.

»Hne se, pravím já!« křičel Bogda.

Ostatní členové výboru mlčeli, jako by čekali, zda a jak se rozhodne tato potyčka.

»A já pravím, nehne se! Naopak! Odbyt se zmenší. Mám toho důkazy!« pravil Soukup určitě.

»Důkazy? Jaké? — A od koho?« posmíval se Bogda.

»Dost na tom, že je mám. Od koho jsou, nezáleží na tom,« řekl Soukup pevně.

»Snad je máš od závodního Dušana? Beztoho jste spolu jako z přízně,« prohodil ostře Bogda.

»Jak to myslíš?« vážně se tázal Soukup.

»Inu, jak to myslím?« zdlouha odpovídal Bogda.

»Myslím, že tě poslal závodní Dušan, abys zde pracoval proti stávce —« Každé slovo řekl Bogda, jako by Soukupa bodal.


A skutečně bodal Soukupa. Podezření zde na tomto místě a v tomto shromáždění pronesené bylo těžké a zdálo se, že se všichni na něho tak nějak podivně zahleděli.

Snad věří tomu, co Bogda pravil?

A tato myšlenka zaryla se mu do hlavy. Snad věří? Oni?

Jeho oči se divně zadívaly na Bogdu. Nebyl mocen slova. Jen hrud se mu silně zdvíhala.

Bogda, domnívaje se, že tímto důvodem porazil nepřítele, chtěl nad ním zvítěziti úplně a dorazit ho svými pádnými slovy, jimiž hodlal přesvědčiti společníky o ničemné povaze Soukupově.

»Vidíš!« volal ostře, »nemůžeš se ani bránit. Jsou přece tvoje styky s Dušanem známy, a — mohl bych říci i více, ale mlčím. Proč jsi přišel v neděli, a proč jsi přišel dnes? Po dva roky jsi se nám vyhýbal a tu máš, zrovna dnes přijdeš, kdy chceme jíti za svá práva do boje, a kážeš ústup! Nu, haj se, ty poctivče, ty zastánce a ochrano závodu!«

Bogda se rozhlédl a zdálo se mu, že všichni mu přisvědčují.

Soukup cítil, že je okamžik tento pro něj z nejosudnějších v celém životě. Výtky Bogdovy ho hnětly, ale nebolely tak, jako toto snižování a obviňování ze zrady. Vstal a hlasem chvějícím se dušenou bolestí mluvil vážně, ale určitě:

»Co zde pravíš, Bogdo, je ničemnost a lež. Špinit dovedeš, utrhat na cti též, ale dokázat nedovedeš! Zbabělost není hrdinstvím! Je podlostí, co jsi pravil! Nevěřte mu, prosím vás! Že mezi vás nechodím, neděje se proto, že bych s vámi necítil, ale vězí tu příčina v mé práci doma. O, vy nevíte, že hodlám v několika týdnech vystoupiti se strojem, s novým vynálezem!«

Bogda se podivně usmál, ale ostatní poslouchali pozorně.

»Než, nechci činiti mrzutosti ve chvíli tak vážné. Co jsem řekl, bylo správné; k čemu jsem radil, mělo důvody, opřené o důkazy. Zde se podívejte —« Soukup vyňal z kapsy noviny, a rozloživ je, ukazoval soudruhům.

»Pohleďte, je to včerejší »Bresslauer Zeitung«, a zde, červenou tužkou zatržená, telegrafická zpráva: »Ruské hranice jsou uhlí z ciziny uzavřeny.« Věříte nyní?«

Soukup se rozhlédl kolem a zhluboka vzdychl. Jako by v tom okamžiku balvan s něho spadl. Tak mu bylo pojednou lehko a pokojilo.

»Tak ty věříš novinám? Mm — podívejme se. Ale podivnější ještě je, že si vydržuje a předplácí závodní strojník vratislavský list,« posměšně volal Bogda. » Řekni nám,« dodal jízlivě, »žes jej sám předplatil! No, řekni, můžeš-li?«

Soukup mlčel; již chtěl odpověděti, ale Bogda pokračoval:

»To tě viní samo. Máš onen list ze závodu, poněvadž jej vídávám u závodního. To potvrzuje tvé styky se závodním a vysvětluje tvoji přítomnost.« Bogda mluvil hlasem plným zášti a bylo viděti, že všecek vztek, po dlouhou dobu skrývaný, chce z něho ven.

Soukup zbledl, ale ještě se opanoval. Pravil: »Povím ti pravdu. List mně dala žena. Přišel ranní poštou do bytu a na mne adresován. V poledne mně jej přinesla žena s obědem. Nevím, kdo mně jej poslal, ale proto jsem přišel, abych vám vysvětlil, že zahájením stávky ženete sebe i ostatní do propasti, poněvadž se zmenší výroba zmenšením odbytu. Nezahajujte stávku, praco- vali byste nikoliv pro zlepšení poměrů dělnictva, nýbrž pánům do rukou. Jsem jist, že budou pouštěti z práce,

že udělají »Ječmínka«[1] sami, a že se radují v tuto chvíli z našeho směšného odporu a hádky, poněvadž,« zde zesílil Soukup hlas, »vědí, co se zde děje, a dnes v noci se dovědí ještě, co se ujednalo a o čem bylo zde jednáno, poněvadž je mezi námi vyzvědač a donašeč.«

V celém shromáždění po těchto slovech nastalo rozčilení. Voláno: »Kdo je zrádce? Dokázat! Mluvit! Jmenovat!«

Bogda rovněž povstal.

Předseda Materna pravil vážně:

»Bylo zde řečeno, že je mezi námi zrádce naší věci. Donašeč. Nekonáme nezákonitosti, ale musí se zjistit, co je na věci pravdy. Bylo by hanbou, aby někdo z nás byl donašečem pánů. Soukupe, žádám, abys dokázal svoje podezření skutkem a jmenoval, kdo je mezi námi tak špatným a ničemným padouchem.«

Soukup se díval ostře po shromáždění a po chvíli, jako by napřed přemýšlel, pravil:

»Víte, že ředitel hned po nedělní schůzi přišel na závod. Věděl, kdo z nás byl na schůzi. Vím to podle toho, že zejména káral ty, kdo se schůze zúčastnili. Víte, proč byl zatčen Strouhal a ostatní? Dopustil se zla, je pravda, ale nezapomínejte, že Strouhal agitoval mezi dělnictvem v neděli, aby schůze byla nejčetněji navštívena, on i Zemplinski měli odnésti vztek ředitelův.«

»Dokázat nařknutí,« voláno kolem něho.

»To není důkaz!« pravil Materna.

»Snad jsi mu to řekl ty sám, ničemo!« zvolal Bogda rozčileně, jako by tímto slovem chtěl rozbít okamžitě schůzi.

Soukup, jako by tímto výkřikem byl raněn na nejcitlivějším místě, zařval:

»Já — já ničema?! Ty holomku, to se opovažuješ mi říci ty? Nuže, řeknu vám, kdo je mezi námi lotrem! Bogda je to! Bogda! Zapři to, můžeš-li! Vidíš? Byl jsi v neděli na schůzi, viď? Řekni nám, co jsi dělal o dvanácté hodině v noci u ředitele v bytě? Proč jsi vyšel zadním zahradním východem asi o dvanácté hodině z bytu ředitelova? To přece nepopřeš! či ano? Zapři to! Ty ropucho jedovatá!«

Všichni se ohlédli po Bogdovi.

Stál, byl bledý, ale přemáhal se.

Rázem, jako by se vzpamatoval, vykřikl:

»Tak! Já tedy?! Já?! To chceš, ty cháme, na mne svalit svůj hrb? Nikoli, soudruzi! Nevěřte mu! Není to pravda! On sám by rád svůj neřád nakydal na mne. Zapři, že Dušan nechodí k tobě? Zapři, že mu nedonášíš všecko a o všem, co vyzvíš na šachtě? Co mu neřekneš ty, to mu donese tvá žena! Slyšíš to, ty ničemo? Tvá žena, která se s ním k... dnes jako za svobodna! Zeptej se všech, kteří tu sedí, zda lžu. V oči mně naplij, když to není pravda! Ale proč bys plil, vid? Vždyť ty to víš tak dobře jako my. Ty dobře víš a věděl jsi, že Bětka držela se závodním dřív, než jsi s ní měl známost! Ty dobře víš, ty podařený otče, že Bětka byla zk... závodním, že holka narozená, není tvou vlastní dcerou; tys dobře věděl, když ses ženil, že je Bětka znovu zk ..., a vzal sis ji za ženu; ovšem, dostals metál. Sám Bůh tě potrestal, tebe i ji za hříchy a nestoudnost vaši, a porodila ti skokana, mrzáka, kašpárka. — A ty, psovská mrcho, jehož žena jako čuba se tahá do dneška se závodním, a která dnes chodí s jeho outěžkem, ty budeš svůj neřád házet po mně? Zeptej se všech kolem, zdali jediné slovo nepravdy je na tom, co povídám. Nikdo z nás není takovým lotrem jako ty, a je-Ii kdo schopen toho všeho jako ty, potom nemůže být pochybnosti, že je schopen i horších věcí! Tak, teď jsem ti to řekl! Vidíš? Bledneš, zuby zatínáš. Aha! Nešpiň ty napřed jiných, když máš tolik špíny sám na sobe, ty vzorný tatíku a manželi, který se dělíš kvůli většímu krajíci chleba — o vlastní ženu!«

Bogda mluvil poslední slova posměšným a vyzývavým hlasem.

Všichni stáli, jako by očekávali katastrofu. Nikdo nepromluvil ani slova. Slyšeli to, co lítalo kolem nich. Nikdy tomu nevěřili tak, jako v tuto chvíli. Někteří měli radost, jiní opět očekávali, co se stane.

Soukup stál. Byl v obličeji zsinalý. Oči byly upřeny v sloup. Zdálo se, že neví, co se kolem něho děje. Jako by nechápal, nerozuměl... Ruce zaťaté, křečovitě stažený obličej. Nechvěl se hrůzou, ani hanbou. Zdálo se, že se neodvažuje brániti.

Příšerné, několik minut trvající ticho přerušil konečně Soukup; jako by se vzpamatoval teprve nyní, rozhlédl se kolem a vida, že zraky všech jsou na něho upřeny, zvolal, ne, to je málo a slabě řečeno. Vyzdvihl ruce do výše jako k nebi a zařval hlasem tak hrozným, že to všemi zachvělo:

»Vy tomu věříte? Je to pravda? Ježíši Kriste, je to pravda? Bětka že je k...?«

Nikdo neodpověděl. Ani hlesu se neozvalo. Nikdo mu nechtěl vyvrátit, co Bogda řekl a z čeho ho obvinil.

Bogda u třetího stolu mezi soudruhy stoje, vítězně se usmíval.

Soukup pozoruje celé okolí, viděl v mlčení jejich potvrzení slov Bogdových. Srdce se mu sevřelo, hruď mu počala pracovati, zdvíhati se, svaly obličeje se trhaly, křečovitě se stahujíce; Soukup přemáhal sebe. Prožíval nejbolestnější chvíle svého života. Přemáhal v sobě pláč. Pojednou viděli, jak se mu krev cedí po bradě a vousech.

Soukup, aby nepropukl v pláč, aby neupadl v podezření slabosti, babské odpovědi, aby nevypukl před nimi v slzy, vzbudil si protibolest prokousnutím spodního rtu.

Viděli, jak mu kape krev po bradě, ale mlčeli; až konečně vedle něho sedící Gurecki pravil: »Máš-li ženu s..., ty za to nemůžeš. Až přijdeš domů, spráskej ji. Však jí zajde chuť na podobné zanášení.«

Snad by se byl Soukup dopustil i nerozvážného skutku, později, až se byl více vzpamatoval, až by bolest byla pominula a vztek se přihlásil, žádaje oběti. Snad by byl zabil Bogdu za tato slova, až by láska otce i muže, již choval k dětem i k ženě, byla zvítězila a upevnila důvěru ve věrnost Bětuščinu. Snad by se byl tím strachem vyléčil. Než, stalo se cos jiného.

V davu, v sále čekajícím rozhodnutí organisačního výboru, propukl vztek a zášť. Ani nevěděli, kdo rozhlásil, že Vujčíková porodila dva chlapce, a že nikdo se o ubohou nepostará. Zápasí prý se smrtí.

»To zavinil ředitel!«

»On ho dal zavřít!«

»Na něj!«

»Pojďme na něj!«

»Ať ho nechá propustit!«

Hřmělo to vzduchem. Odpor zabouřil. Duše davu se ozvala. Lidskost zvítězila. Matka trpí. Žena může trpěti, ale matka trpěti nesmí. Snad to není logické podle pravidel knihami ustálených, ale lid je takový. Dovede ubíjet i chránit, ničit i živit, horovat pro spravedlnost a v tom okamžiku po ní šlapat, ctít lidskost a jménem vznešené lidskosti vraždit.

Dav byl elektrisován vztekem. Marné namáhání vypjat vodiče. Zablýsklo, zahřmělo a mračno — dav — se pohnulo. Dav se nedal udržeti ani ovládati. Chtěl míti svoji oběť.

Ve chvíli kritického napětí ve schůzi organisačního výboru vrazil do světnice jakýs horník.

»Všecko jde na ředitele! Chtějí mu všecko roztřískat! Nikdo jich nezadrží!«

»Zdržte je, ať nevyvedou nerozvážný skutek!« vykřikl Materna.

»Už jsou na ulici!« volal horník.

»Někdo z nás musí se vydat za nimi!« křičel Materna. »Koho nejspíše poslechnou?«

»Jedině Soukupa! Ten umí nejlíp k nim mluvit a má jejich důvěru!«

»Soukupe!« pravil Materna přikročiv k němu, »co se ti stalo i co tu bylo mluveno, za to my nemůžeme a ti tam také ne. To si sprav s Bogdou, ale jdi a upokoj lidi venku. Pojď, my půjdeme s tebou! Pojďme všichni!«

Vzali Soukupa pod paží a vyvedli ho ven. Nevzpíral se. Neodporoval. Neuvažoval, jakou oběť vykonává tímto skutkem. Neblažilo ho vědomí, že k němu nyní přistupují v čase chvatu, hrůz a potřeby.

Přišli právě ve chvíli, kdy vyletělo několik tabulek okenních v bytě ředitelově. Soukup poznal nebezpečí, v jakém se ocitají tito ubozí hladovci, dnes vychrtlí bídou, kteří zítra padnou hladem.

Vystoupil na schody před ředitelův byt a několika slovy zjednal pokoj a klid, aby mohl promluviti.

Vysvětlil jim nesmyslné počínání; i to, že nedočkali usnesení organisačního výboru. Poukázal jim na to, čeho se dopouštějí, a oznámil, že výbor sám postará se o Vujčíkovou, aby nouze netrpěla. Dav se ztišil a poslouchal.

Vtom přišli četníci a počali vyšetřovati a zatýkat. Bez dlouhého vyšetřování a ptaní, kdo byl nejblíže, byl zatčen. A jedním z nejbližších byl Soukup a Materna. Elektrická oblouková lampa osvětlovala prostranství a Celníci viděli Soukupa na vyvýšeném místě. Slyšeli ho mluviti, ale nerozuměli, co mluví, a co by mohl také mluvit? Bouřil proti pánům, štval davy k nezákonnostem a protož: »Ve jménu zákona« — — —


  1. Chytat »Ječmínka« znamená na Hané i v jiných koncích Moravy české: »štráfovat«. Totiž v jednu noc všude dělati prohlídku. Na uhelných nebo i jiných závodech jednou za čas udělají prohlídku a všechny nespokojence rázem pod záminkou nedostatku práce propustí.