Na šachtě/Díl II/XIX

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: XIX.
Autor: František Sokol-Tůma
Zdroj: SOKOL-TŮMA, František. Na šachtě II. Praha : Julius Albert, 1947. s. 225 - 235.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Mezitím, co jsme opustili společnost nahoře v salonech ředitelových ve strachu a hrůze, shodil se sebe Dušan řasnatý oblek egyptského hvězdopravce Harmachise, pod nímž byl úplně oblečen, a přehodiv přes sebe havelok, vyběhl ven, ačkoliv Hedda ho nechtěla pustit, prosíc ho, aby se nevydával do nebezpečí. Nedal se zdržeti. Jemně odstrčiv Heddu, pravil jí:

»Odpusťte, drahá slečno. Tam venku je lid. Pusťte mne. Tam je moje místo, poněvadž možno snad většímu zlu předejíti. Odcházeje mezi ně, hájím váš celý dům. Nebojte se. Mně nehrozí mezi nimi nebezpečí. Jsou to lidé snad zbloudilí náhodou, ale přece jen lidé a nikoliv sběř, již možno dáti z libosti postřílet.«

Odkvapil.

Právě otvíral dveře, když Soukup počínal vysvětlovati nezákonnost tohoto počínání. Neotevřel, ale stanul za dveřmi žádostiv, co se bude dále díti.

Soukup domluvil a dav zůstal tichý. Byl by se klidně rozešel. Než četnictvo a policie rozhodli: Trest! A počala práce: »jménem zákona«.

Soukup stál na schodech, pohlížeje apaticky na dav. Mluvil, ale zdálo se mu, že necítí, co mluvil. Bylo mu jedno, zdali zavraždí ředitele či jeho. Hájil dav z instinktu vnitřního, z lásky k lidu, z něhož sám pošel, z něhož vyšel, byť tam daleko na českém jihu. Nevěděl, ani nechápal, že v tuto chvíli, kdy vykonával toto poslání, celá jeho povaha, celý jeho rodový pel, onen nádech měkkosti národního charakteru, jevícího se tam nad tajemnou a snivou Lužnicí, v nejkrásnějším světle zazářil. Tvrdá hlava démantové nepovolnosti, ale srdce zlaté, v němž vepsány bědy staletí. A proto ten soucit s trpícími, i když člověk trpí sám. Přetvař se, srdce, ztvrdni — můžeš-li. A budeš trpět přec jen dál … a dál.

Když celníci přistoupili k Soukupovi se slovy: »ve jménu zákona!« ani se nezachvěl, ani se nezeptal, proč je zatýkán. Materna chtěl četníkům vysvětlovati, jak se věc udala, že je Soukup nevinen; byl zatčen též. Krátký proces: »Sebere se a zavře se!« Však to soud vyšetří a naloží s nimi podle toho, jak zaslouží, podle práva a spravedlnosti…

V tu chvíli, kdy byl Soukup zatčen, vystupoval Dušan ze dveří. Sešel po schůdkách mezi lid. Viděl, že je klidno, že to byl pouhý okamžikový výbuch, a dověděl se také, jak povstal. Upokojiv nejdříve některé ještě horkokrevné, měl je k rozchodu, slibuje, že o Vujčíkovou bude postaráno, aby netrpěla nouzi. To že bude jeho starostí. Vtom šel kolem něho celník, veda tři muže: Maternu, Bednáře a Soukupa. Zastavil celníka, vyptávaje se, co zavinili. Celník neodpovídal, byl to cizí celník. Když se ho Dušan ptal po druhé, odpověděl mu ostře. Dušan vyslovil podivení, že zatčen nejnevinnější člověk — Soukup, a charakterisoval toto jednání jako unikum spravedlnosti, vlastně vykonávání předpisů služebních. Celník, Němec, umějící jen několik slov na svou obranu, prohlásil, že ho zatkne, bude-li se míchati do úředního výkonu.

»Ano, nevýslovně si přeji, abyste mne zatkl!« pravil posměšně Dušan. Celník nerozuměje, poněvadž Dušan mluvil česky, a mysle, že se plete do jeho úředního výkonu, »ve jménu zákona« ho sebral.

Odvedl ho s ostatními na strážnici.

Soukup neprojevil ani slovem ani pohybem obdiv, že pan závodní jde také do arestu. Materna mluvil se závodním a vysvětloval mu příčinu shluknutí, ani slovem se však nezmiňuje o událostech ve schůzi výboru.

Policejní komisař velice se podivil, vida závodního mezi zatčenými. Dušan mu vše vysvětlil. Vyprávěl mu, že Soukup přišel za chvíli, kdy již byla okna vytlučena, a svým zakročením a vlivem ukonejšil dav. Řekl, že škoda je nepatrná, že se nedá zjistiti, kdo ji učinil. »Zatýkají-li,« pravil s úsměvem, »četníci a policie samé takové vinníky jako jsme my, potom budou trestáni nejnevinnější.«

Komisař vyslechl i celníka a když seznal, že skutečně zatkl lidi, o jejichž vině nebyl dostatečně přesvědčen, vyslovil nad tím své podivení a s mnoha omluvami propustil Dušana, Malého, Bednáře i Soukupa na svobodu.

Soukup vyšel beze slova na ulici. Nepromluviv na nikoho kráčel dolů ven z města. Prošel ulicí, zabočil mezi luka a blížil se k řece.

Mezitím před bytem ředitelovým četníci a policajti »udělali pořádek«. Dav se rozešel, a kočáry, které se strachem rozjely, se vracely. Kočí proklínajíce »tu pakáž« řídili povozy před vchodem ředitelova bytu.

Sotva byl zjednán klid, vycházeli hosté zahalení v pláště, šály a haveloky, a rychle sedajíce, beze slova odjížděli domů.

Úředníci horních závodů zůstali na ředitelství pro každou potřebu.

Tak se stalo, že paní von Riedlstein jela domů s Vinettou sama.

»Byl to skandál!« pravila ve voze. »Nedívala jsi se, Vinettko?« tázala se starostlivě.

»Na co, mamá?«

»No, na ni!« vykřikla mamá.

»Na koho?«

»Na Irenu! Pro Krista, přece jiný tam nebyl.«

»Dívala jsem se, mamá,« klidně řekla Vinetta.

»Nešťastné dítě!« bědovala paní voň Riedlstein. »Že jsem tě tam dnes brala s sebou. Co jsem to učinila.«

»A což bylo na tom co zlého? Vždyť to bylo překrásné! A jak byla krásná v tom italském kostýmu!« tvrdila Vinetta, majíc malou známost o tom, co měla Irena na sobě, byla-li to italská či řecká móda či egyptský chiton z dob Kleopatřiných.

»Ale tobě se to nemá líbit, Vinettko! Vždyť je to nestydatost! Rozumíš! A ta Zavalíková vyjde v triku! Že se nestydí jedna před druhou a před poctivými lidmi! Ne, tohle musím říci matce. Je sice churava, ale ona to musí zakázat. Vždyť, půjde-li to tak dále, budou chodit při těch živých obrazech bez koš …«

»Bože, ten kočí je nemehlo!« zvolala neukončivši poslední větu, poněvadž vůz vrazil na veliký kámen.

Mezitím, co jela paní von Riedlstein v nejhorší náladě domů, klaněl se její muž Ireně a gratuloval jí k úspěchu s mnoha jinými. Byla obdivem, hvězdou večera, třebas sotva nabytý klid po rozčilení dopřál jim oddechu.

Slečna Bároš ben Dardanel, jež zůstala, přímo zbožňovala Irenu. Objímajíc ji, blahopřála jí k úspěchu. »Jaká jsi ty rozmilá, jak jsem na tebe hrdá, drahá slečno Ireno von Berghöhe! Jak jsi duchaplná a jaký máš vkus!«

Rada Bajer vyprovázel svoji dceru k vozu, a než usedla do vozu s paní Dreizahnovou, jež ji slíbila doprovoditi, pravil:

»Budeš musit, miláčku, odcestovat. Tyto zábavy pro tebe nejsou.«

»Jak poroučíš, tatínku!« pravila a stiskla mu ruku.

Rozdílné bylo mínění o večeru i mezi úřednictvem. Veřejně před Irenou chválili vše; leč po straně, mezi sebou, kritisovali a mnozí i odsuzovali. Snad novost a nezvyklost je lekala, snad přílišný naturalismus je zarážel. —

Irena seděla se Zavalíkovou v pokoji změněném v oblékárnu, kde porůznu ležely obleky a potřebné rekvisity k představení.

»Zdá se. Ireno, že selhalo —« prohodila Zavalíková.

»Myslím, že nikoliv!« pravila pevné Irena.

»Myslíš?«

»Tvrdím!«

»? ? ?«

»Zapomínáš na to, co přijde!«

»Nechápu.«

»A z toho vyvozuješ?«

»Žárlivost —« prohodila Irena klidně a pokračovala:

»Hleď, Mařko. Jeť stará a otřepaná pravda, šedá jako stáří, že bez žárlivosti není lásky. V každé lásce musí býti trochu žárlivosti — v nejněžnější a nejpoetičtější. Je zapotřebí, abychom trochu žárlily na předmět svých tužeb a svých snů. Já ovšem,« dodala s trpkým úsměvem — »mohla bych žárlit pouze na minulost svého předmětu neb na ony paže, jež ho přede mnou objímaly. Ale nemohu-li žárlit sama, proč bych nemohla žárlivost vzbuditi? Jsem dosti krásná, vím to a nechci to před tebou zapírati, jakož neupru krásy tobě, a na tom stavím. Zítra se bude o dnešním večeru mluviti. Tak či onak. Nevadí. To vzbudí zvědavost. A většina přece bude těch, kdož budou o tom vyprávěti se zájmem a s porozuměním. On se toho doví. Věř, že ano! A co ty soudíš o mně? Jak jsem vypadala?« tázala se Irena srdečně. »Řekni mně pravdu, Mařko. Ty jediná! Ale pravdu jen!«

»Byla's roztomilá!«

»Všední fráze.«

»Neodolatelná!«

»Všední fráze —« znovu pravila Irena se smíchem.

»Nuž, povím ti, dušičko, pravdu! Bylas hrozná. V okamžiku, kdy se ti svezl purpurový chiton s těla a levé tvoje ňadro se objevilo plné a kulaté, věř, že by byl každý vraždil jen proto, aby mohl ta ňadra zlíbat. Nikdo neřekne, žes měla takové tělové triko, každý odpřisáhne, že to bylo nahé tělo. Bylas v tom okamžiku tak vyzývavá, tak uchvacující, tak vnadná a poddávající se, že bych byla ve smích vypukla vidouc, jak stará von Riedlstein zakrývala oběma dlaněmi oči své čtyřiadvacetileté nevinnosti. To byl pohled nezapomenutelný! To mělo být fotografováno!«

»Vidělas toho, co píše do novin?«

»Koho?«

»Inu, toho Schwarzingera?«

»Viděla. Má drahá« — a Zavalíková se smála tak upřímně — »ten měl oči na špičce nosu. Rty se mu pohybovaly a nos zvedal, jako když chrt cítí zvěřinu.

Ne, jak byl směšný, jak byl směšný, jak uboze směšný!«

A Zavalíková se smála tak dětsky, tak dovádivě jako bezstarostná žabka z ústavu.

Pojednou pravila vážně:

»A já jsem nebyla krásná?« — Řekla to jako diva- delní komik.

»Bylas jak Adonis. Jistě nebyl Caesarion v životě krásnější!« pravila Irena.

»Ale nedostihl krásy matčiny — — —«

Vtom vstoupila Hedda.

»Co se stalo ?« tázala se Irena.

»Nic zvláštního. Byly jsme s Ellou u matinky. Právě jsem odešla. Přišla tam teta Amalie a vykládá matince celou událost.«

»O čem jí vykládá?«

»O vytlučení oken a — — —«

»— — o čem ještě?« chvatně přerušila ji Irena.

»O čem? A o čem by jí měla vyprávěti?«

»O živých obrazech jí též vyprávěla?«

»Ne. O tom nevyprávěla ničeho. Přišla k matince a zůstane u ní. Papá tak poručil, abychom se samy nebály.«

»Papá poručil? Proč?«

»Odjel.«

»Papá odjel?« zvolaly Irena i Zavalíková.

»Nu ovšem!« odpovídala Hedda.

»A kam?«

»K panu Reichensteinovi. Musil jeti hned. Nevím ani, co se stalo, ale papá musil k telefonu. Stála jsem právě blízko u tatínka, když spolu rozmlouvali, než papá odjel. »Tedy přijedu hned!« volal papá do telefonu. »Ano!« zněla odpověď. »Přijeďte! Odjíždím za hodinu rychlíkem na delší dobu. Je to nutné!« »Smím se ptáti na účel cesty, míním totiž, zda je to cesta obchodní?« volal papá. Co nyní odpovídáno z telefonu, jsem nerozuměla, poněvadž právě přicházeli řada Bajer, rada von Riedlstein a ostatní. Šli kolem, a proto jsem již rozuměti nemohla. Ptala jsem se tatínka, zda neví, jak to dopadlo s těmi rebelanty, ale — neví prý.«

Hedda nevyzradila, že šla do otcovy kanceláře za tím účelem, aby se zeptala, co se stalo s Dušanem. Otec nevěděl, ani tušení nemaje o její lásce k Dušanovi, a proto mu mohla klidně vyprávěti, jak šel mezi buřiče a jak je upokojil. Ředitel poslouchal a konečně jí vysvětlil, že to byl Soukup a nikoliv Dušan, jenž mluvil dole k lidu. Co se stalo s Dušanem, neví.

Hedda projevila obavu, že se mu něco stalo, čemuž otec odporoval, řka, že asi odešel domů. Tomuto tvrzení byla by Hedda odporovala, ale bála se, aby otec nepostřehl, že se tak zajímá o osud Dušanův a nepátral po příčině.

Hedda odešla do svého pokoje, aby tam chvíli snila o té oběti, již přinesl Dušan tím, že se obětoval. Věřila tomu, že se obětoval, pro ni obětoval. V jejích očích vyrostl dnes v reka; jeho smělost a neohroženost vzrostly u ní v hrdinství, a dnešní jeho odvaha ovinula jeho hlavu gloriolou rekovství. Ani otec ji o jiném nepřesvědčil. Pevně věřila, že Dušan je zachránil. Vždyť se nikdo neobětoval než on. A pravdě průchod: nikdo ze všech se neodvážil vyjíti mezi lid, jen Dušan. A to nebylo nic. To bylo pouhé zablýsknutí, z dálky zahřmění. Nic víc.

Irena seděla bledá a na vypravování Heddino ani neodpověděla. Měla obavu, aby se matka nedověděla z cizích úst o dnešním představení. Chtěla jí to zítra říci sama. Ale potom, co slyšela, bylo jí vše jedno. Dnes či zítra. Vše jedno.

Hedda byla již dávno odešla a ještě tu seděly obě beze slova. Žádná nechtěla zapřísti rozhovor. Oběma se zdálo, že v tuto chvíli se sklání zde těžký mrak a zakrývá slunce naděje. Tak ponuro zde bylo, jako by vedle ležel nebožtík. Tak účinkovala s dětskou nevědomostí pronášená zpráva Heddina, v níž neviděla zla ani bolesti. Ani si nepovšimla, jak Irena vytřeštila oči, když vyslovila větu »Reichenstein odcestoval«.

A tato prostá věta zaryla se Ireně do paměti. Zahryzla se jí do srdce, sevřela jí hruď a stáhla hrdlo tak, jako by pod čakanem stála, majíc oprátku na hrdle. Hlavou jí pouze znělo: Odcestoval! Odcestoval! To bylo jediné, co jí zbylo z dnešního večera. Toto jediné slovo bylo jí odměnou za vše, co podnikla, aby se zakotvila v jeho přízni, aby podráždila jeho lásku, vznítila jeho touhu po ní, upevnila pásku je oba spojující, aby utáhla a zadrhla smyčku, jíž k sobě připevnila onen žok peněz — milionáře. Zapřela sama sebe, aby docílila výsledku. Chtěla se vznésti vysoko nad ostatní, chtěla šlápnouti po všech tam dole; po těch, jichž tak nenáviděla a které závidějíce — nenáviděly ji. A zatím? — Chtěla přemoci — a zdálo se, byla přemožena.

V tomto okamžiku cítila, že je přemožena. Cosi jí říkalo, že boj je rozhodnut v její neprospěch. Vzpírala se tomu, utloukala hrot tohoto hlasu vynalézáním omluv, leč marně. Tam vzadu, hluboko v záhybech paměti, objevila se pochybnost drásající nedůvěrou a volající své příšerné: proč? Ano. Toto: proč? bylo jí nyní vším, alfou i omegou, počátkem i koncem její — s takovou matematickou určitostí vypočítané — budoucnosti.

Chápala, že je někde ve výpočtu chyba; nějaké neznámé x nedává správnou rovnici, ale bála se přesvědčiti a nalézti onu vadu; říci si, že chyba vězí ve výpočtu, kde schází cit — že zapomněla vzít za základní jedničku: srdce a lásku. Tyto dvě mocniny scházely.

Že odjel Reichenstein, nebylo nic zvláštního, ale že odjel bez rozloučení, beze slova a právě dnes! To křičelo. Dnes byl u ní odpoledne v pokoji. Strávil s ní v nejdůvěrnější chvíli opcí hodinku života. Měla to býti poslední? — Připravovala ho na překvapení. Laskala se s ním. Včera, dnes — och, ty chvíle — — — Slíbil přijíti. Nepřišel. Odjel. Beze slova! Snad zítra pošle omluvu, obyčejnou frázi, jako když někoho udeříme a zvoláme: »pardon!«

A vzpomněla si na neděli a — — — zarazila se. Krev jí vběhla do tváře. Byl to stud či ztráta cti? Či co jiného? Cítila horko, když na to vzpomněla. A přece považovala onu chvíli za závazek jistoty lepšího budoucna. Vždyť měla jeho čestné slovo, čestné slovo šlechtice! Věřila mu — šlechtična šlechtici.

Ach, ano! Ale odjezd. — — — Vysvětlení? Kde je k němu klíč? Záhadné proč? před ní jako veliký tajemný otazník.

Seděla beze slova a jen tyto a podobné myšlenky jí táhly hlavou.

Zavalíková ji pozorovala přivřenýma očima a nerušila ji. Jako by věděla, co se odehrává v její duši. Snad věděla a snad pouze tušila.

Zvláštní pocit přerval myšlenky Ireniny. Upřela rázem oči na Závazkovou. Jako by ji teprve nyní zpozorovala. Pohledem na ni se vzpamatovala. Seděly tu vedle sebe, dvě ženy, obě krásné, duchaplné a obě nenáviděné a skoro obávané. Cítila v tomto okamžiku, že nikdo jí není lepším přítelem, nikdo s ní opravdověji necítí, nežli ona, tato žena, jíž tolik hany na hlavu nakydali, tolik pošpinili, tolik cti ukradli, tolik zlehčili… A proto jedině, že je pravdivější, otevřenější než ostatní, bez pokrytecké masky a přetvářky.

V tu chvíli pocítila, co je to míti přítele. Jediného, dobrého a pravého přítele.

Tyto dvě ženy byly v té chvíli tak sobě blízky a snad k sobě nejupřímnější. Zavalíková, ačkoliv nevěděla všecko, věděla přece dosti, aby mohla pochopiti, co se děje s Irenou, a proto nechtěla rušiti její myšlenky. Chápala, že nejlepším lékem v bolesti srdce je buď sdílnost, vzniká-li sama z potřeby ulehčiti přeplněnému srdci, aneb samota, uzavření v sebe.

Pojednou Irena vstala a prohodila:

»Tak tedy odejel! Mělas pravdu, když jsi pravila, že mezi slibem a skutkem je přece někdy jen veliký rozdíl. Ba ano! Veliký rozdíl—« dopověděla skoro tiše. Zavalíková na ni pohlédla, jako by čekala cos jiného, důležitějšího. Irena však dodala rychle:

»Opusť mne, Mařko! Prosím tě, odejdi! Chci býti samotná. Rozumíš mně? Ale zítra odpoledne přijď. Přijď! Prosím tě o to —« dodala vroucně, podávajíc jí obě ruce na rozloučenou.

Rozešly se.

»Jak je silná, jak se dovede opanovat!« pravila Zavalíková polohlasem k sobě, sestupujíc po schodech. »Ale tak se mi zdá, končí zde živý obraz a začíná buď první nebo poslední jednání tragedie!« dodala, zahvízdla si svým způsobem a hopkovala po schodech.

Irena bledá, skoro zsinalá, stojíc před zrcadlem jako onehdy — v neděli při zkoušce, než odjela — — —, zrovna zasyčela mezi zuby zlostí zkřiveného obličeje:

»Tedy odešel! A co dále — — —?«

Nedovedla si odpověděti.

Co dále? Zde počínalo temno, nejasno, neurčilo. Co dále? — — — To ji skoro strašilo. Doba pouze čtyř dnů. A jakou prožila tragedii. »A jak bude za tři měsíce—? Což jestli — — —«

Skoro bolestně povzdychla.