Naši mužové/Václav Krolmus

Naši mužové Jan Erazim Sojka
Váceslav Hanka	Václav Krolmus	Václav Klement Klicpera

Údaje o textu
Titulek:	Václav Krolmus
Autor:	Jan Erazim Sojka
Zdroj:	SOJKA, Jan Erazim. Naši mužové : Biografie a charakteristiky mužův slovanských. Praha : Antonín Renn, 1862. S. 83–104. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Václav Krolmus

Narozen 3. října 1790   † 24. října 1861.

Cesty mohou býti rozličné,
Mějme jenom vůli rovnou.

Má-li oživiti a zkvítati národ, jako národ český vmetaný sekerou hrůzy do jámy zapomenutí, tuť třeba jemu rozličných křisitelů, rozličných talentů, mužů vysoce učených a mužů méně učených, než povždy horlivých o zvelebení vlasti. Povolán-li jeden na katedru, aby mládež vyučoval vědě a umění, druhý na kazatelnu, aby lid sobě poručený utužoval u víře po otcích zděděné, jiný zase k spisovatelství, aby z tiché komnaty své blesky vysílal mezi lid a moudrostí a zkušeností svou lid tiše a ukrytě vzdělával: tak povolává osud zase jiné, aby mezi národem apoštolovali, slovem živým lid rozpalovali, ušlechťovali, ve vlastenectví neustále utužovali a k poznání jmena českého povznášeli.

Jeden z takových mužů, již rovně našim učencům velké zásluhy sobě získali o zdar vlasti naší působením svým v životě společenském, jest Václav Krolmus.

Narozen jest podle vlastních zápisků svých dne 3. října 1790^[1] ve vsi Březince v boleslavském kraji na panství. Bělském, kdežto otec jeho byl učitelem.

Až do r. 1799 pěstovali jej rodiče jeho v jazyku českém a v náboženství křesťanském sami. Poněvadž záhy náklonnost k vědám a k stavu duchovnímu zvláště byl projevoval, zavedli jej rodiče jeho do Bělé do normálních německých škol k Augustinům, kdežto se učil až do r. 1803 němčině a hudbě.

Toho času započal tamní farář Václav Růžek místní a okolní mládež vyučovati jazyku latinskému; i zavedli rodiče Krolmusovi syna svého do gramatikálních škol latinských na ústavě V. Růžka, načež pak, zdárně se pocvičiv, léta 1806 v Mladé Boleslavi, l. 1807 v České Lípě a l. 1808 v Praze gymnasiálným veřejným zkouškám se podrobil a ve všech předmětech byl obstál. Roku 1809 studoval řádně na gymnasiích v Mladé Boleslavi, u Piaristů retoriku a 1810 poesii v České Lípě u Augustinů. Boku 1811 poslali jej rodičové na vysoké školy pražské do logiky, kdežto se seznámil s Janem Nejedlým, Fr. Thámem, Hýblem, Václ. Krameriusem, Fr. Tomsou, J. Štěpánkem, Fr. Čelakovským, Jos. Dobrovským, Jos. Chmelenským, Norbertem Vaňkem, Jos. Lindou a j. v. a rovně přátelům svým sobě jazyk český a literaturu byl oblíbil.

R. 1812, aby krajany milé vlasti své seznal, odebral se na ústav filosofický do Mostu k Piaristům a tímž rokem fysiku a metafysiku s prospěchem dokončil.

Již tohož času oddal se vědě archeologické, kteréž po celý život zůstal věren. O prázdninách sbíral rozličné pamětnosti, pověsti i obyčeje zde a ve vůkolí na horách rudných, v Žatecku, v Chebska a v Litoměřicku, a památní předměty do svého týdenníku zapisoval.

R. 1813 vstoupil do ústavu theologického v Litoměřicích, kdežto se seznámil s Janem Tachecím, kanovníkem, který ho vedl k poznání oríentálských jazyků, aniť Josef Jungmann a Kouble, professoři čeští, pak Vinc. Zahradník, bohoslovec, ho učili jazyku českému a literatuře jeho.

Ve třech letech skončil studia bohoslovecká; i byloť jeho zvláštní oblibou toho času v Krkonoších rozličné pověsti o Rybrcolu sbírati a obyčeje tamních obyvatelů zapisovati sobě.

R. 1815 dne 11. srpna byltě Krolmus v Praze u Voršilinek na kněžství od V. Chlumčanského, arcibiskupa, posvěcen. O prázdninách téhož roku vydal se s podučitelem otcovým, Frant. Veselým, do horní a dolní Lužice, kterouž prošel, na cestě však pověsti a obyčeje sbíral, mnoho českých spisů v městech lužických skupoval, dílem s sebou od dvojctihodného p. Boroty, pastora českého v Žitavě, přinesl.

Prvotiny slavil Krolmus na Liblicích dne 28. září 1815 na den svat. Václava, patrona země české, kteréž mu hrabě Jan Pachta, vysloužilý generál a pán na Liblicích, byl vystrojil. Odtud co kaplan odebral se do Prahy. I skoupil tuto všecky spisy české, dotud na světlo vyšlé, kteréž žákům a žákyním na svém pokoji byl předčítával aneb jim domů půjčoval, aby je navykal ku čtení mravních spisů českých, mysl vlasteneckou vzbuzujících. Prostředkem takovým jal se mládež českou vzdělávati, a aby i život společenský na venkově povzbudil a ho nadchnul myšlenkou vlastenskou, provozoval jest s moudřejšími na Byšicích v rádnici r. 1816 rozličné české hry, jako „Josefa Egyptského, Čecha a Němce, Štěkavce“ a j. v. ku prospěchu chudé mládeže. I milovaltě Krolmus vždy mysl veselou, tak jakž sám nikoho nebyl zarmoutil; i byltě vesel s lidem veselým a kdežkoli příčina se mu naskytla všude povzbuzoval, učil a vzdělával mladého a starého, a za tou příčinou byltě všude vřele uvítán. Avšak byloť to něco zvláštního, jak rozuměl lidu našemu a jak se k němu měl. Všude čítal přátel vroucných, láskou k němu lnoucích a každého zavázal po staročesku hubičkou upřímnou k doživotnému přátelství. Tak jednal po vlasti české, kamkoli přišel, tak získal sobě a vlasti české přátel hojných.

Krolmus byltě postavy vysoké, silné, povahy rázné, staročeské, tvrdé jako skála žulová; horlivý vlastenec a nesmířlivý nepřítel Němcův.

Na Liblicích započal „Agendu“ z latinského jazyka na jazyk český vykládati. — V lednu 1818 dostal se rozkazem konsistoriálním za kaplana do Nové Lisé, než zde ještě více horlil na vinici Páně, pilně školy navštěvoval, doma, ba i po městě čítání držíval mezi lhostejným, nevlastenským a rozvyklaným lidem. Odtud vyšel sobě o prázdninách na pouť po vlasti české s professorem V. Sedláčkem. Nakoupiv v Praze rozličných spisův českých, odebral se s Sedláčkem nejdříve do Boleslavska, aby navštívil rodáky své Frant. Novotného z Luže, faráře v Luštěnicích, Václava Káru, děkana v Mladé Boleslavi, Václ. Růžka, faráře v Bakově, Nigrina, děkana v Hradišti, Fr. Dřeveného, kaplana v Turnově, Antonína Marka, lokalistu na Hrubé Skále, Fr. Vetešníka, kaplana v Bousově, Vacka, faráře v Kopidlně a j. v. Na všech místech se o zvelebení jazyka mateřského a literatuře české hovořilo, deklamovalo a zpívalo, pověsti a obyčeje se sbíraly a spisy české mezi lid zdarma rozdávaly, aby se cvičil v jazyku národním, předky své horlivě miloval a děti své po česku vychovával.

Na Nové Lisé dokončil jest překlad Agendy, započatý na Liblicích a jal se podle ni obřady církevní mezi akatolíky vykonávati. Množství akatolíků zběhlo z viry a dávalo se vypisovat, než za tou příčinou byl od tamního pastora Tardyho ukonsistoře obžalován, že mu hubí církev. K žalobě tamnějšího pastora přistoupili jsou i magistrát za purkmistra Bergra; i od spolukaplana J. Jegra a děkana Josefa Fialy namnoze byl pronásledován.

I musel kázaní svá netoliko krajskému úřadu a konsistoři Litoměřické předložiti, anobrž povolán i před konsistoř, kdežto u přítomnosti biskupa Hurdálka na dni sv. Josefa 1819 z obžaloby se musel zodpovídati, jakož za jakou příčinou lidu po domích předčítá spisy české a obřad český u vykonání služeb církevních zavádí.

I zodpovídav se z nejtěžších obvinění byltě za horlivého, pilného a nevinného uznán a do Lisé nazpět odeslán.

Připomenouti sluší, žeť osadníci až do Litoměřic před biskupa a konsistoř se dostavili, a zde jsouce jedni vyznání katolického, druzí akatolického písemně a ústně vzdávali jsou svědectví o Jeho vyučování a chování-se mravního. Než se nazpět do Lisé byl vrátil, v zástupích vycházel mu lid vstříc až na Mělník. Důstojný p. biskup Hurdálek nahledna s konsistoří, že by to dobrou krev nedělalo, ano že by domácí pronásledování nepřestalo, rozkázal konečně, aby do Mšena u Mělníka za kaplana přesazen byl, což se také dne 18. května stalo. Před odchodem střežili ho osadníci před farou celou noc, aby jim neušel, než on zahradou odešel. Žáci a osadníci, znamenavše to, až k Benátkám za ním běželi a kleknouce před ním, prosili ho, aby je neopouštěl, na ně nezapomínal a požehnání jim udělil posledního.

O sv. duchu přijel p. biskup do Lisé na visitací a potom do Mšena, aby vše vyšetřil.

Václav Krolmus musel u přítomnosti pana biskupa a kněží slovo Páně lidu přednášeti, mládež zkoušeti a teprv biskup sám podal zprávu věrnou o jeho učení krajskému úřadu do Boleslavi a slavnému řízení zemskému do Prahy, totiž že sám o jeho vyučování lidu v náboženství, ba že i o jeho metodě v katechizování mládeže a o křivém osočování jeho nepřátel se byl přesvědčil. Tak dosvědčují akta r. 1819 politickým úřadům podaná.

I mělo se za to, jako by Krolmus zvláštní reformatorskou činnost rozvinoval, než na to hned nepomyslil; jsa ducha čilého a horlivým vlastencem přišel mezi dva proudy, formální protestantismus český a jemu vzdorující církev katolickou, jimiž se musel dáti sraziti do víru; než jedna každá z těchto dvou církví, místo co by pokrok času přiměřený zaváděla, raději jednotlivce jednoho po druhém vydávala v oběť svému zřízení.

Avšak nač bychom spomínali na to, jakých oprav náboženským spolkům třeba, raději sdělím, že o tom příběhu v Lisé Frant. Růžička, měšťan Liský, celou knihu byl napsal a že o tom sprostý člověk, Josef Fiala, ovčák píseň byl složil ve 22 slokách. Něco podám na ukázku:

1. Budiž Hospodin pochválen
Až na věky Amen.
A Ty, Václave Krolmuse,
Budiž nám posilněn
od samého Krista Pána
Budiž Bohu čest a chvála,
Že Ti jest moc Boží dána,
Od Krista svěřena.

2. Stokráte buď pozdravený
Pastýři nás milý.
Ty krmíš i napojuješ
Slovem Božím lidi.
Bludné písmem osvědčuješ,
Církev svatou utvrzuješ,
Hříšné srdce očistuješ,
K Bohu nakloňuješ.

3. Vstaňte ze sna bludn9ci,
Lidé nevěřící,
Litujte chyb svých hříšných
V Kristovém ovčinci,
Obřežte srdce vaše,
Choďte ve jmenu Ježíše,
Stupujte po jeho stezce
Do slávy nebeské.

16. O ty mšenský ctný faráři,
Nábožný pastýři,
Tebe ctíme, velebíme,
Vřele milujeme,
Za to velké dobrodiní
Přijmi ctné poděkování
Ode všech ovčiček lidských
Za to tvé jednání.

17. Tys byl citem poňuknutý
Od Boha samého,
Že jsi přijal do ochrany
Pastýře našeho,
Který nás vedl k dobrému,
K světlu Kristovému.
Dejž Bůh, ať přivede všech duše
K životu věčnému.

Konec zní:

19. Skladatel jest této písně
Jeden ovčák prostý,
Který pásal ovcí stáda
Bez vší učenosti,
Ten jenž Krolmusa miloval,
Jeho ctnosti následoval
A zdar ducha svatého
Skládal jen pro něho.

20. Jeho jméno jestiť Josef,
Příjmím Fiala,
Od kterého byla píseň
V čase tom skládána.
Když Krolmus z Lisé odcházel,
Smutně za sebe pohlížel,
Protože cesty neviděl,
Když ovečky opouštěl……

Osada Lisská berouc podílu největšího na pronásledování páně Krolmusova v houfech četných nejen z Lisé, alebrž z veškerého okolí Mělnického a Boleslavského přicházel lid na vozích s dětmi na pět a šest hodin cesty za ním na kázaní každou neděli a svátek do Mšena. Zvláště o pouti sv. Maří Magdaleny putovalo do Mšena několik tisíc lidí z Prahy, z Labského Kostelce a Brandejsa, od Jičína a Krkonoši, což závistníci těžce byli nesli, obzvláště když zvěděli, že Pražané Krolmusovi veliký peníz na památku své vděčnosti byli obětovali.

I což neučinili nepřátelé lidu českého a pokroku duševního vůbec? — Nábožnou tuto slavnost Maří Magdaleny, konanou u Mšena na Romanově r. 1821, a vládě podezřelou, udali jsou za agitací státu velenebezpečnou, a Krolmusa skrze vikariat Mělnický u presidium krajského úřadu za kacíře svobodomyslného prohlásili.

Na to byli Václav Krolmus a někteří osadníci Mšenští po několik neděl od p. Hajna, krajského komisaře, Mšenským farářem a magistrátem, jakož i Jan Chvalovský a Jan Chrš, pražané nábožní a horliví vlastenci, již několik obrazů přinesše a kostelíčku tomuto obětovavše, u policie pražské a jiné ještě lidé po krajích přísně vyšetřováni, než za nevinné uznáni. Navzdor tomu nařízeno jest výnosem presidia úřadu krajského od r. 1821 jak duchovnímu správci Ig. Kalivodovi, tak i magistrátu Mšenskému, aby tato památní církvička sv. Maří Magdaleny na vrchu Romanově navždy se zavřela, v níž pouť na den sv. Maří Magdaleny od nepamětních dob se slavívala. Václav Krolmus však byltě za příčinou oné důvěry, kterou lid obecný, český v něho byl měl, na jiné vzdálenější místo přesazen, aby tím důvěra a náklonnost lidu se vytratila a nesčíslný shon lidu do Mšena docela se zamezil, kteréž místo konsistoř jemu v Brozanech byla vykázala. Než Krolmus, vida že se mu křivda stává, že hejno nepřátel jako netopýrů nad hlavou jeho se vznáší, vida však spolu jakou důvěru požívá v lidu, jal se nízký prostý. duchovník velmožnému sboru kněžské vlády, slavné konsistoři se opříti a proti osnovaným intrigám vzíti rekurs ku dvoru, vyhlášeným tohož času pražským doktorem práv, Likavcem, žádaje při tom konsistoř, aby nařízení své odložila až do výroku dvorního. Ale konsistoř, znajíc absolutní moc svou, nedbala na podaný rekurs, anobrž hned vyslala na místo jeho: P. Bubáka, a Václ. Krolmusovi všecky služby Boží vykonávati zakázala. I postoupil jest místo novému kaplanovi, sám pak pronásledováním tím ochuravěl, načež aniť měšťané churavého přítele svého propustiti nechtěli; Josef Kašpar, měšťan Mšenský mu dával byt a stravu. Než na tom nebylo dosti; konsistoř uražená takým neposlušenstvím, usilovala, aby se Krolmus skrze vikáře Rosenmüllera a magistrát tajně v noci vyzdvihl a do Litoměřic mocí zavezl.

V adventě 1822 skutečně přijel vikář; i přišel ke Krolmusovi magistrát s lékařem městským, kterýž však se vyslovil, že za život jeho nestojí. I ustoupilo se od tohož záměru a dána o tom zpráva konsistoři.

Když pak po dlouhé nemoci se pozdravil, vybral se Krolmus r. 1823 v lednu před třemi králi tajně v noci, aby se lid důvěřivý a milený nezbouřil, na cestu, a dostavil se sám s mateří svou před konsistoř. I jala se matka Krolmusova, pravý kus ženy husitské, býti advokátem syna svého a před konsistoří ho hájiti. I pravila v hněvu svém: „Jest poctivé matky syn a nezplodila jsem ho pro Vás, abyste ho mučili.“

Pro ten rekurs a tu dlouhou nemoc, což pokládáno za neposlušnost, vsazen jest na sedm dní v klášteře Dominikánském v Litoměřicích do vězení. Po vystálém trestu poslán za kaplana do Brozan faráři Jos. Rösslerovi pod přísnou dohlídkou, aby se při obřadu církevním kromě latiny nedopustil užívati češtiny. Než i sem přicházíval lid katolický a akatolický velmi četně přes dvě řeky — Labe a Ohři — ku kázáním Krolmusovým, aby poslouchal slovo Boží. Krolmus byl vůbec všude pro svou vzornou snášelivost v ohledu náboženském milován a co kazateli proukazoval mu lid velkou úctu, tak že ho po jednom výtečném kázaní na ramenou svých z kostela domů byli nesli.

R. 1823, když se byl slovutný a veleučený pan Emanuel Böhm, dozorce školní a vikář Libochovický, z úst faráře Jos. Rösslera o chvalitebných vlastnostech jeho dozvěděl a předsvědčil, zvolil jej sobě ten týden před sv. Václavem za svého výsadního pastýře do Křesejna nad Ohři. I zde horlivě na vinici Páně pokračoval a konečně i od samého biskupa, od konsistoře a gubernium pochvalné listy za příčinou svědomitého vyučování mládeže české obdržel. Lid z daleka na kázaní jeho putoval a pastýře skutky svými vyhlášeného miloval. I pilně toho času vyhledával v okolí Litoměřickém starožitnosti české a do „národního Museum“ je zasílal. V Křesejně sepsal modlitební knihu „Světlo života“ pro katolické křesťany a písmem Pospíšilovým v Praze r. 1830 na světlo vydal, za kterou se mu p. biskup V. E. Milde písemně poděkoval.

I skoupil jest Krolmus za mnoho set zlatých spisů českých, nákladem Pospíšilovým vyšlých, kteréž v okolí svém mezi lid roznesl a rozdal, aby se jazyk český a literatura i na hranicích již poněmčilých zase ujaly a rozšiřovaly k původním svým mezím.

Krolmus, jenž všude národnosti české se ujímal a lid obecný pro věc svatou a národní rozpaloval, náleží taktéž mezi první zakladatele „Matice České“, kteráž roku 1830 povzbuzením hraběte Šternberka a jiných učených vlastenců založena byla. Pomocí její vydány jsou zvláště dvě díla důležitá, a sice „Jungmannův Slovník“ a „Šafaříkovy Starožitnosti“. I byltě netoliko horlivým sbiratelem pro Matici českou, anobrž zúčastnil se na velkém Slovníku Jungmanna pilným sbíráním obyčejů, přísloví a pořekadel.

Toho času uloženo jemu od konsistoře, aby „Obranu pravdy katolické“ proti odporům akatolickým sepsal, kterouž r. 1831 censuře podal, avšak teprv r. 1843 z censury obdržel a tiskem vydal.

R. 1832 v měsíci lednu dostal se protekcí Fr. Miltnera, vrchního ze Smečna, za faráře na Zvikovec, statek doktora práv a syndikusa pražské kapitoly, rytíře M. Kaliny z Jäthensteinu, sídlicího na dvoře Habšovickém. Než bohužel! i zde neměl Krolmus požívati chvíle utěšené. V letech následujících byl Krolmus opět do velmi příkrých rozepří a processů zapleten, tak že nucena se viděl, utrápen a churav k léčení svému do Prahy se odstěhovati. Právní pře jeho trvaly až do r. 1843.

V Praze obíral se nyní až do smrti své výhradně studiemi archaeologickými. Krolmusovy „Staročeské pověsti, zpěvy, hry, obyčeje, slavnosti a nápěvy ohledem na bájesloví česko-slovanské“, jichž vyšlo od r. 1845 as třinácte sešitů, obsahují znamenité množství materiálu, ač nedosti kriticky sestaveného. Sbírka ta, o níž naši učenci a archaeologové pochvalně byli mluvili, aneb jí použili, jako Dr. Hanuš v bajeslovném kalendáři svém, chová velké poklady a doufejme, že pozdějšími vzdělavateli řádně oceněna, zpracována a rozhojněna bude. Jmenovitě Jan Kollár, jenž beze řevnivosti spisovatelské uznával zásluhy každé, nazýval sbírku tu zdrojem nevyčerpatelným, ačkoli litoval, že Krolmus systému žádného nezná. „Kdyby Němci takých měli pokladů, jako my Slované, jinak by Grimmové „starožitnosti německé“ byli zbudovali, než těch Grimmové neměli a co ještě měli, byloť nazvíce slovanského původu.“ Grimm byl Němcům to, co nám Jungmann a Šafařík, než Grimma v ohledu archaeologickém dosud nemáme. Uvažujíce jak velký material v manuskriptě Krolmus po sobě zanechal, musíme věru litovati, že ty veškeré poklady archaeologické, jež v sobě zavírají manuskripty Krolmusovy, z větší části pro nás jsou ztraceny. Ztráta ta dotýká se nás v kulturním ohledu tím více, poněvadž nám pohanskou dobu českou nyní dosti jasně vylíčiti nelze a přece na tu musíme stavěti další proces duchovního života slovanského, zevrubným vylíčením doby té pohanské přece dokázati, že v dobách již pohanských Slované, a zvláště Čechové a Palabané, kulturou svou nad jiné národy sousední byli vynikali, že kulturou křesťansko-germanskou bohatý, lípový onen kmen slovanské vzdělanosti a života slovanského vůbec podťat a vymýtěn jest.

Nepatrnou podporou českého Musea bylo Krolmusovi umožněno, že konal každoroční archaeologické vycházky; po vlasti české putoval, hroby pohanské otvíral a obsahem jejich archaeologickou sbírku Musea obohacoval. Neunavenou pilností jeho znamenitě rozmnoženy jsou netoliko sbírky Musea, anobrž i sbírky privátníků, jako Kaliny z Jäthensteinu, Pachty a j. Jisto jest, žeť člověk theoreticky vzdělaný málo kdy bývá praktickým a konečně theorie své výše staví praktičnosti; toho důkazem jsou sbory archaeologické vůbec, a sekce archaeologická musea českého zvláště.

Byloť povědomo, s jakou pilností Krolmus památky archaeologické po Čechách sbírá a jaké známosti v oboru pohanských starožitností českých rozvinuje; ano povědomo bylo, jaké materialy Krolmus chová v rukopisech, než komu napadlo navzdor usilování jeho slušnou mu dáti podporu z pokladnice Musea, jemu muže theoreticky vzdělaného dáti k ruce, aby tím spůsobem nahromaděný material společnou snahou a návodem Krolmusovým se zpracoval. Poněvadž Krolmus neustále churavěl a mimo to sám uznával, že theoreticky vzdělaného pomocníka ku zdělání tak ohromného materialu archaeologického mu třeba, práchnivěl material Krolmusův od roku k roku. Nyní zemřel. Litujeme ztráty jeho, než pochybujeme, že kdo bez návodu jeho pozůstalému materialu porozumí a budovu celou na světlo vyvodí.

Mimo sbírku „Staročeských pověstí, zpěvů, slavností“ atd. vydal jest Krolmus „Popsání pamětihodných věcí chrámu Páně sv. Víta“, „Kronika všech povodní posloupných let v království Českém“, „Levý Hradec“, „Život sv. Ivana“, „Pohanské bojiště na Levém Hradci“ atd.

Skoro jeden a dvacet let žil Krolmus v Praze a velkých zásluh o probuzení národního ducha v studující mládeži české sobě vydobyl slovem a skutkem. Nevím věru kolik našinců, již by nebyli Krolmusa navštívili a toho prostosrdečného Čecha vroucně nebyl políbili. Ostatně říci sluší, žeť síň Krolmusova u Splavinů na Malé straně, v té době, kdež národní náš život veřejnými orgány všude utlačován, každému Čechovi byla přístupná a hlavním středištěm byla ohnivých jinochů, podporou vlasti býti slibujících. Originální byltě poměr jeho k nebožtíkovi Jaroslavu Kalinovi, mladému učenci, archaeologovi, linguistovi a básníkovi. „Kalina, jak známo,“ píše duchaplný feuilletonista Jan Neruda, „žil ve zcela chudobných, nuzných poměrech a docházel často v největší tísni své ku Krolmusovi, jenž po staroslovansku každému podal soli a chleba. Právě když byla nouze nejvyššího stupně dosáhla, dopsal Kalina divoký svůj „Kšaft“. Krolmus znal baladu tu z rukopisu, dal ji na vlastní útraty ve spůsob létacích listů vytisknouti, najal v dominikánské ulici (v bývalé expedici časopisu „Ost und West“) krámek a zasedl tam sám, aby píseň novou prodával. V nižších vrstvách společenských nastal po „Kšaftu“ nesmírný shon; Krolmus, který kupujícím nápěv předzpěvoval, sotvy stačil prodeji a za tři dni byl veškerý znamenitý náklad 10.000 obnášející rozebrán… Jak vřelým přítelem a pomocníkem Krolmus byl žijícím, právě tak věren byl ještě přátelům zesnulým. Jeho hlavně přičiněním jest pamět Šebast. Hněvkovského oslavena na volšanském hřbitově oním velkým pomníkem, který již formou svou mohylu představující svědčí, že jest zkamenělou myšlenkou starožitníkovou.“

K dolíčení povahy Krolmusovy dí týž referent na jiném místě životopisu Krolmusova takto: „S pravým nadšením zasedal Krolmus ku svému starému klavíru a doprovázel svůj chroptivý sice avšak často mocně dojemný zpěv. „Oh, oh, to je píseň prastará, pohanská, jako byste Beethovena slyšel!“ Poslouchal jsem zpívajícího starce velmi rád, národní písně naše zdály se mně u něho nabývati zvláštního rázu. Byly to skutečně zkazky dávných dob, vál v nich dech starobylosti, šepotaly o minulé, pohrobené poesii, bylo mně, jakobych naslouchal truchlým zpěvům posledního českého barda. Poesie jarého mocného ještě národa nalezala v prsou mocného ohlasu, pěl jsem tiše, se zbožným takřka pocitem s sebou velebně krásnou

„Daleká, široká pole,
což jste se zelenaly —“

zamilovanou to národní Krolmusovou… A u téhož starého klavíru sedával Krolmus, když měl svou skoro každodenní návštěvu od sousedních dětí. Stoly a stolice musily stranou a usmívající se, blažený velebný pán hrával neomrzelo havěti té polky, strašáky, hulány atd., až to samotny děti unavilo. Věru, Krolmus zasloužil již co člověk vřelou zpomínku naši.“

Krolmus byl vždy mysli veselé a nezarmoutil nikoho ve společnosti veřejné a soukromé. Kdož se nepamatuje ještě na ty české besedy, odbývané v rocích čtyrycátých v sále malostranských lázní, a na tu veselou, rozradovanou tvář starce Krolmusa, jenž jako starý vojín u prostřed hloučku bojechtivých jinochů českých z plného hrdla písně národní v sále sobě prozpěvoval a z rozkvétajícího ve vlasti života se těšil jako dítě.

Krolmus nebyl politikem a taktéž se nikdy neobíral politikou; byltě však staro-Čechem poctivým, horlivým. V březnu r. 1848 volen jest Krolmus do Národního výboru pražského. Vyzván Josefem Fričem, tehdejším presidentem vojenské sekce spolku „Slavie“ čili „Mladou Svorností“ nazvaného, četl na Bílé Hoře, na tom hrobě národního svobodství, první mši svatou za bratry české, padlé roku 1620. Nedlouho na to sveden jest v ulicích města pražského boj svatodušní mezi vojskem a lidem bezbranným. Boj ukončen vypálením staroměstských mlýnů a počalo zatýkání horlivých vlastenců, studujících s dlouhými vlasy a slovanskými klobouky, a jiných osob, budiž svým důstojenstvím aneb literárním působením svým v čelo lidu českého postavených. Vojenští soudové na hradě pražském jali se hledati to spiknutí, daleko a široko po vlasti české rozvětvené. Mezi zatčenými byl i Krolmus (18. června). Jelikož nemocen v posteli ležel, vynesli jej vojáci z lože na vůz a spisy i jiné věci mu zabavili. Po desítinedělním uvěznění na hradě pražském byl co nevinný propuštěn.

V říjnu 1848 vyvolila malostranská Slovanská lípa Krolmusa za starostu, z kteréžto důstojnosti však pro churavost se poděkoval.

Politický a národní život náš vůbec brzo na to po krátkém rozkvětu opět zaniknul 10. májem 1849. Jak vlast naše byla pak týrána a pronásledována, o tom promluvíme na místě jiném; připomenouti ale musím, žeť Krolmus tímž časem všeho veřejného života se vzdálil a život smutný trávil, až pak konečně sporem o přesnost „Libušina Soudu“ opět jmeno jeho v novinách a časopisech se ozývalo.

Krolmus, jenž nejvíce vytrpěl zastaralým neduhem choré nohy a za tou příčinou po měsíce na loži odpočíval, dlouhá léta postonával; zesnul konečně dne 24. října 1861 o desíti hodinách dopoledne, jak udáno, v 72. roce věku svého.

Jsa přítelem zvěčnělého Hanky, přál sobě pochován býti na staroslavném Vyšehradě, po boku přítele svého. I vyplnilo se přání jeho.

Pohřeb byl jednoduchý a přece dojemný a velkolepý. Lid doprovázel kněze a muže národa, mládež svého přítele ku hrobu.

Po modlitbě a obřadech církevních klesla při temném světle četných svící — rakev do hrobu. Steré s Bohem! — provázelo nebožtíka do té černé jámy.

Tak rozloučil se lid český s mužem, o vlast naši velezasloužilým.

---

1. V lit. české psáno 14. února 1787, než Krolmus užíval v spisech úředních svrch položeného dne a roku.