Naši mužové/Václav Klement Klicpera

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Václav Klement Klicpera
Autor: Jan Erazim Sojka
Zdroj: SOJKA, Jan Erazim. Naši mužové : Biografie a charakteristiky mužův slovanských. Praha : Antonín Renn, 1862. S. 105–124. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Související: Autor:Václav Kliment Klicpera

Narozen 23. listopadu 1792   † 15. září 1859.

Láska bližnímu zle neučiní;
a protož plnost zákona jest láska.

Ep. sv. Pavla k Řím. 13, 10.

Tak se kácí ten staročeský svět. — Ztráta za ztrátou; jeden hospodář za druhým odebírá se na věčnost, zanechávaje pokolení novému to pole národní, na němž se dosti upachtili a nahmoždili. I činili vše rádi: Milovali jeden druhého, milovali národ svůj český co věrní synové a nebylo jim krušno, pro to sousto duševního pokrmu, jež vlasti neunaveně podávali, v potu tváře se lopotiti. Co je však navzdor dlouhé a robotné práci vždy sílilo, byla láska bratrská, láska vlastenecká.

Kam se poděla! — a která báje nám bude povídat o tomto překrásném stromu nebes, jehož květ veškerá opojil srdce mladíků českých, že zahořevše láskou k vlasti své, zapadlé světy s jich slávou a velikostí čaromocným proutkem z rumů na svět vyluzovali!

Tak opojen pracoval i Klicpera, miláček náš, o zvelebení svého národu, až — skonal.

Zemřel dne 15. září o jedenácté hodině v noci. Sláva jemu! volá vlast veškerá, sláva jemu! volají žáci zesnulého, jimž byl otcem, učitelem a přítelem.

Memoirů nezanechal Klicpera nižádných a přece by nám bylo jednou vítané, poznati ty první začátky rozkvětu vlasti naší, ty boje a utrpení, jež jednotlivcům bylo snášeti, bychom oceniti mohli onu dobu, kteráž nám ty první, avšak mocné základy v literatuře české byla položila. Co se týká Klicperových pamětností ze života školského, ty chová každý jeho žák co drahý poklad v srdci svém a položili bychom věru otci našemu ten nejkrásnější pomník, kdybychom tyto pamětnosti, vše to, co jsme s Klicperou prožili a z úst jeho v soukromém rozhovoru slyšeli, sebrali v jedno. Viděli bychom pak, jak velké zásluhy Klicpera má o vlast, viděli bychom, mnoho-li učiteli, má-li srdce vlastenské v těle, na mládež jemu svěřenou lze působiti.

Avšak nač tato slova. Pohledněte na tu jeho tvář, zpomeňte sobě veškerých tahů v obličeji jeho, když hněv neb radost srdce jeho jímaly, tam naleznete živý obraz jeho prostosrdečnosti, jeho přísnosti, jeho nekonečné lásky. Vizte jak tam jeho rtem jasný a spanilý humor zahrává, a představte sobě Klicperu v životě pospolitém. Milován ode všech, od každého, kdo jej jednou poznal, miloval celý svět a neublížil nikomu.

Václav Klement Klicpera, c. k. školní rada, na odpočinutí daný ředitel c. k. staroměstského gymnasia, narodil se v Chlumci dne 23. listopadu 1792. Rodiče jeho byli nezámožní. Otec jeho byl krejčí. Když vystoupil ze školy domácí, povolal jej otec ke krejčovině. Avšak Václavu nebylo souzeno, zakrněti při jehle. Václav se chápal více kněh než jehly, jež mu byla odporná, a tak se stalo, že otec vida Václavovu nechuť ke krejčovině, jej řezníkovi dal do učení. Václav byl silného těla a vysoké postavy. Ačkoli i do toho se mu nechtělo, uposlechl rodiče, načež v 15. roku svého stáří co tovaryš řeznický do světa na zkušenou se odebral. Cesta jej vedla do Brna, kdež ač v práci dlouho nevytrval. Melpomene, musa dramatická, jinak rozhodla jest nad urozencem svým. Umřelť náhle jeden z jeho bratrů, Karel, studovav práva v Praze. Usnešením otcovým, aby dva ze synů studiemi chleba si dobývali, stal se tedy nyní k nemalému potěšení Václav studentem,[1] jemuž bez toho, jak otec patrně viděl, řemeslo po choti nebylo. Duch jeho dále zalétal k vyššímu poznání, pouť jeho byla světější. Bratr František, lékař, cvičil nyní Václava, by všemu, co z paměti jeho se bylo vytratilo, zase se doučil. Sklíčen na několik neděl horečkou, uzdravil se. Nyní s veškerou pilností se oddal studiím, tak že již r. 1815 studia lékařství nastoupil. Pitva mrtvol byla mu však tak protivná, že již po dvou letech ze studií lékařských vystoupil a stavu učitelskému zcela se věnoval. Časem svým nalezal v něm Václav velké zalíbení.

Kde rodiče nejsou zámožní, tam veškerá starost o materielní život připadá mladému studentovi. Český student zná ty svízely nejlépe. A kdo z nás je nepoznal? — Tak i náš Václav Klicpera, nemaje z domova podpory, mimo svá studia obětovati se musel soukromému vyučování po domech, by denní sousto chleba si vydobyl. — R. 1819 stál se professorem na gymnasium v Hradci Králové, odkud teprv r. 1845 do Prahy povolán byl.

Připomenouti musíme, že tohož času co student a kandidát professury divadlo české nad míru sobě byl oblíbil, neb netoliko, že se již co dramatický spisovatel byl vyznamenal, anobrž co herec přispíval k obživení umění dramatického v Čechách. Jiné zajisté jest měřítko, jakým dobu dřevnější a jakým nynější naše pány herce, jenž se umění tomu zcela byli oddali, posuzujeme. Dřevnější doba, doba Klicperova bylať diletantská a věru nevíme komu dáti přednost, zdali té době minulé, jenž vše z lásky k vlasti byla činila, aneb nynější, jenž platí herce, již o umělecké provedení úlohy nedosti pečují, ačkoli se honosí jménem umělce. O věci té byloť již tak mnoho a mnoho u nás psáno a skoro každá kritika divadelní bylať v době poslední výčitkou nedbalosti hercův, — tak že by ani na místě nebylo, o tom šířiti slov. Připomínám tu jedině výroku v Praze meškajícího Poláka, jenž jsa přítomen jednomu z bídných oněch představení pravil sarkasticky: „Ano, jsou to herci! — Věru podobá se tomu, jakoby se šlechetnému a poctivému snažení vašemu jen posmívali.“ — Bohužel!

Klicpera vypracoval co student mnoho veseloher, avšak velká část z nich se potratila. Tak na příklad mnoho her Klicperových ještě za času Hněvkovského v Žebráce bylo provozováno, mezi nimiž hlavně co do humoru „Podešil“ vynikal. A jak „Pašerové“ tak i „Podešil“ a jiné kusy se brzy ztratily.

Z počátku druhé polovice 18. století zaraženo po prvé stálé divadlo německé v Praze, a sice v Kotcích, blíže sv. Havla. Tu r. 1771 ředitel divadla Burian první se pokusil češtinu na divadlo uvésti, počna veselohrou Kníže Honzík (z něm. Herzog Michel), než špatné přeložení té hry a nedobré vyslovováni cizozemských herců byly příčinou, že to prozatím při tom jednom českém kusu necháno. Lépe dařilo se češtině na malostranském divadle, kdežto Bullova divadelní společnost (1785), z Čechů nejvíce záležející, české kusy provozovala. Již při druhém provozování dne 25. ledna 1785 slavili jsou někteří čeští vlastenci svátek českého jazyka v ódě rozdávané.

Po odstoupení ředitele Bully snažili se mnozí, aby žádných více českých her provozováno nebylo, ale Höpfner, jeho nástupce, pořád české hry dával. Divadlo bylo, jak tvrdí Jungmann v hist. lit., vždy plno, ano i z okolních vesnic a měst lidé na české hry chodívali To pohnulo některé, aby zarazili novou divadelní společnost, v níž Antong, Kerner, Seve a Zappe se nacházel. Tito s povolením císaře Josefa vystavěli dřevěné divadlo na koňském trhu, vůbec bouda nebo vlastenské divadlo nazvané, trvající od 6. července 1782 až do 29. srpna 1790, a hráli zde německy a česky několikráte v témdni, což byli (12. června 1786) vlastenci ohlásili jako zlatou epochu českého jazyka a herectví. V roku 1788, 27. dubna počal měšťan Jiřík nové divadlo za pořičskou bránou, ale brzo přestal. R. 1790 byla bouda na koňském trhu stržena a divadlo do někdejšího, 1786 zrušeného, kláštera Hibernů přenešeno. Nejprve zde častěji, potom jenom v neděli a ve svátek od 4. hodiny odpoledne před německým divadlem po několik let hry české jsou provozovány, mezi kterým časem jak toto, tak hlavní divadlo, nynější zemské, vystavené r. 1784 hrab. Fr. A. Nosticem, tehdejším purkrabím, rozličným podnikatelům často po sobě v nájem se dostávalo, z čehož takový závod mezi oběma divadly povstal, že Pražané té doby nejkrásnější hry provozovati vídali. U Hibernů hrálo se česky až do r. 1802, v který čas stavení to po smrti hraběte Svertsa, jemuž náleželo, prodáno jest. Vlastenské divadlo stěhovalo se tedy na Malou stranu do Raymanského domu přičiněním ředitele Fr. Cerera. V r. 1804 páni stavové právo to koupili a vlastenské divadlo se Staroměstským pod ředitelství Quardazoniho uvedli. Za něho v neděli a svátek ve 4 hodiny české hry, a o 7. hodině německé se provozovaly. Po smrti Quardazoniho (1806) stavové čeští, za purkrabí hraběte Wallisa, ředitelství obou divadel na ředitele německé divadelní společnosti K. Libicha vynesli a v převeliké lásce své k vlasti naší tou výslovnou výminkou nového ředitele zavázali, aby české hry na velkém divadle více provozovány nebyly — proč? — protože by theater mezi odpolední českou a večerní německou hrou dosti provětrati nemohl! — Aby tedy výnosnějších her českých docela nepustil, dával Libich na Malostranském divadle v něděli a svátky ode 4—6 hodin české hry. Ale milovníků velmi ubývalo po ta nepokojná léta válečná, tak že Libich divadlo Malostranské zrušil, aby stavovské zvelebil (1809).

Po tři celá léta spala česká Thalie. Haklík († 1816), Koupovský, Wild, Nigrin a někteří jiní ujali se znova divadla českého a vymohli u městského hejtmana rytíře z Mertensu a jeho navržením u hraběte Kolovrata Libšteinského, nejvyššího purkrabí, aby se ve dny tak nazvané normální pro chudé ústavy česky hrálo od milovníků dobrovolných, což po nejprvé se stalo dne 26. ledna 1812.

Po českém představení nabyla společnost zvláštní pochvaly od zemského řízeni a pomocí ředitele Libicha a j. provozovala až do roku 1815 osmecitma představení a odvedla k ústavům dobročinným 17.614 zl. 37 kr. Hry byly na větším díle od J. N. Štěpánka sepsané. Brzo na to vydáno poručení, aby se v normální dny žádné divadelní hry neprovodilo, čímž opět divadlo české zmizelo. I bídně živořilo nyní divadlo české, jsouc sůl v očích vznešenějším obyvatelům staroslavné Prahy české, až do r. 1824, kdežto přičiněním spoluředitele J. N. Štěpánka povoleno jest dávati každou neděli odpoledne před německým divadlem hru českou. Dnem 28. září 1824 zasvitla divadlu českému doba druhá, doba tolerance.

Tať jest ta smutná historie českého divadla pražského, v kteréž se zvláště náš život národní representuje, až po dobu Klicperovu.

Bratr Klicperův František hrával již roku 1812 s divadelní společností českou, jejímž hlavním oudem byl výše spomenutý Haklík a sice s nápovědou Brinkem, Janem N. Štěpánkem, Antonínem Švandou ze Zemčic a Anton. Wildem. Jak se dočítáme, byliť pozdější členové rozmnožené společnosti: Josef Havelka, Václav Klicpera, V. Machek, J. Mareš, F. Nebeský, Pleskot, Růžek a Václav Svoboda; dámy: panna Anna Švamberkova, jenž se stala pak manželkou Václava Klicpery, K. Lederova, Barbora Sukova, Anna Musilova, F. Gybova, pí. Šopová a Antongová. Nejznamenitějším objevil se na prknech Václav Klicpera co Karel Moor v „Loupežnících“. Jsouť svědkové ještě na živě, již provedení úlohy té za mistrné uznávají. France Moora hrál tenkráte p. Hofmeister, jenž nedávno zemřel, Kossinského p. Chmela, Amalii panna Švamberkova: bylo prý to představení nad míru rozkošné. František Klicpera, jenž co spisovatel též v „Rozmanitostech“ byl vystoupil, zemřel r. 1820 v Linci co professor porodnictví a lékař proslavený.

I nezůstal na živě, než toliko náš Václav, jehož produktivní duch nám mnoho pěkných plodů dramatických zůstavil.

Rokem 1819 uvázal se Klicpera u vydávání svých dramatických spisů. Vydal svazek divadelních her u Jana Host. Pospíšila v Hradci Králové, jemuž v krátkosti tři nové svazky následovaly. Původnost, živé líčení povah ryze národních charakterisuje první divadelní práce Klicperovy, což bychom vesměs o pozdějších plodech, kdež duch jeho již klesal pod břemenem učitelského povolání, říci nemohli, neb ač vždy věrně úkol svůj vykonával, ač se snažil, by hry nabyly okrouhlosti a plynnosti jazykové, tak přece zapříti se nedá jakási rozvláčnost a zvláště hledaný, divadlu nepřiměřený sloh. Co se týká rozvláčnosti, dala by se nejlépe omluviti tím, že Klicpera trvaje přes 26 let v Hradci Králové a jsa takřka hlavnímu divadlu odcizen co básník dramatický a vzdálen strany praktické, jaká se toliko na prknech divadelních vidí, nolens volens se uchýliti musel. Že však v pozdějších plodech Klicperových jak v řeči vázané a nevázané plynnost řečnickou pohřešujeme, na místo toho však na újmu myšlenky básnické hledanost, nucenost a zvláštnost slohovou, abychom tak řekli, formy pseudoklassické spatřujeme jako u málo kterého jiného českého spisovatele — zakládá se na tom, že Klicpera znám co výborný učitel slohu latinského ve třídách humanitních, časem vyučování svého co professor od r. 1819 — přes r. 1848 sobě veškeré formy, figury klassické atd. byl osvojil a tím spůsobem veškeru dikci latinskou na půdu českou přenášel. Klicperovy dramy hlavně toho jsou důkazem. Kdož tedy kritiku přísnou o plodech Klicperových psáti chceš, pomni, jaké povolání básníka poutalo, a že nevolný duch jeho od práce básnické unášen býval na katedru, kdežto mu bylo vykládati Ovida, Horáce, Planta, Terencia, Cicerona atd. Ano, čteme-li jeho novelu „První pražský mlýn“, což tamo překvapuje čtenáře českého? — Přečasté periody; a ač velmi pilně a pěkně jsou složeny, nejsou v novele přece na místě, nýbrž unavují čtenáře. Že však Klicpera v prvnější době velmi plynně uměl psáti, o tom žádný nepochybuje, kdo se s prvními plody jeho aneb na př. s jeho „Deklamovánkami“ byl obeznámil.

Daleci jsme toho, psáti kritiku zevrubnou o plodech básníka a slavného dramaturga našeho. Hlavní povinností naší jest hleděti k tomu, jak mocně básník plodem svým vůbec byl působil a vnikal do života národního, a že Klicpera veliké má zásluhy o probuzení národnosti české, to každý uznati musí. Není místečka v naši českoslovanské vlasti jak v Čechách, tak na Moravě a na Slovensku, kdežby jeho „Divotvorný klobouk“, „Rohovin čtverrohý“, „Hadrián z Řimsu“ atd. od mladého studentstva o prázdninách nebyly provozovány k velké zábavě obecenstva. Co dobrého však tatáž provozování divadelní na venkově do sebe měla, bylo rozšiřování a pěstování jazyka a národnosti české, kteráž od roku k roku čím více v širších periferiích se zmáhala, dráhu klestíc k lepší budoucnosti.

Avšak poslyšme, co zvěčnělý náš Tyl, jeden z přátel a žáků Klicperových, o něm mluví: „Klicpera byl moje nejprvnější modla; já ho ctil ještě dříve, nežli jsem do latinských škol odešel. Roku 1819 vydal první díl svého divadla, a to byl můj nový svět. „Blaník!“ kteréhož Čecha nenaplní toto slovo tajemným tušením? Onoť je jako čarovná záclona, za nížto se veliká budoucnost rodí a šťastné věci připravují! A „Divotvorný klobouk!“ jak živě, jak opravdivě dýchaly, pohybovaly se tyto osoby! Já je znal jako ze sousedstva a ze svých kamarádů, od prohnaného studenta až k hloupému Jirkovi a když jsem přicházel k dokonalejšímu poznání, hořel jsem dychtivostí poznat kouzelníka, kterýž byl mocí svého péra tyto tvory tak půvabně oživil.“

Roku 1825 počal Klicpera vydávati v Hradci Králové Almanah dramatických her, obsahující veskrze plody jeho, tištěné více méně na pijavém papíru, an Klicpera již dvě leta před tím společně se svým kollegou, spisovatelem a gymn. professorem Jos. Chmelou († 28. února 1847) beletristický almanah pod názvem „Novoročenka“ byl založil, kterýž almanah nejdříve Chmela sám, pak s Fr. L. Čelakovským dále vydával. „Almanah dramatických her“ přestal r. 1830 vycházeti. Navzdor tomu, že Klicpera v Hradci Králové byl tak činným a hojný počet zdařilých her divadelních tamo sepsal a tiskem vydal, nechtělo se přece dlouho podařiti, přesvědčiti Hradec o důležitosti věci národní, by k interessu českému přilnul s duší vlastenskou. Musa dramatická hojně obdarovala básníka plody svými, avšak nebylo v Hradci chrámku, kde by je byl posvětil; tím spůsobem dlouho nebyla která hra z kusů Klicperových v Hradci provozována. Sluší připomenouti tuto slov známého vlastimila pana J. Pelikána, jenž zpomínaje paní Klicperovy pravil: „Hradec tonul v německé vzdělanosti; ač pramenem takořka všech původních her Klicperových, přece z almanachu českých ani jedinké hry neviděl až teprv r. 1833 dne 28. března, kdežto tam česky hráti se začalo. Byla to krásná, ale bohužel jen krátká perioda českého divadla v Hradci, kdežto ve prospěch dobročinných ústavů choť páně Klicperova, rozená Švamberkova, tato vznešená paní, matka již šesti dítek, s nemalým namáháním, ano zapíráním sebe samé, vlastenskému podniknutí našemu věrně se obětovala. Dávala se tam, mimo mnohé veselohry, dramy: „Loupež“, „Loketský zvon“, „Opatovický poklad“ a „Uhlířka“, v kteréž poslední a první máť i dcera na div krásně sobě počínaly. S rokem 1835 přestala krátká ovšem, ale dostatečná perioda, v níž se mnohým sňalo bělmo s očí, kteří divadlo české vídati nechtěli.“

Rok 1837 byl pro Klicperu velmi truchlivý. Dne 25. března umřela jeho manželka, paní milovaná, duchaplná, jenž často v práci spisovatelské Klicperu statně byla podporovala. Sláva! ženě české! —

Anna Klicperova narodila se v Praze dne 20. listopadu 1796, Známa co horlivá vlastenka podporovala jest z ochoty české divadlo pražské, vyznamenávajíc se uhlazenou a cituplnou hrou. Co žena byla vzorem lásky manželské.

Od r. 1830 bylo velmi málo děl Klicperových tiskem vydáno, ač neustál dále a dále pracovati navzdor nepřízni veškeré, kteráž se jemu dostala co věc u nás obyčejná! Přestěhovav se do Prahy uspořádal r. 1847 veleznámý náš spisovatel český Dr. J. Gabriel sbírku spisů Klicperových, kteráž s velkým potěšením byla přijata. Nastaly však časy bouřlivé, krásnému umění nepříznivé, a tak se stalo, že vydání spisů veškerých již s třináctým svazečkem bylo přetrženo. Teprv letos počala firma Kobrova spisy Klicperovy opět vydávati.

Přehlížíme-li veškeru literární činnost Klicperovu, vidíme, žeť na 50 původních divadelních her nám zanechal a ačkoli J. N. Štěpánek a J. K. Tyl dosti byli ducha produktivního, přece žádný z nich takového počtu prací původních nebyl dodělal.

Nejprvnější místo mezi dramaty Klicperovými zaujímá „Soběslav“, o němž s chloubou říci můžeme, že provat jest pravým a čistým duchem Shakespearovým.

Promluvme nyní ještě o Klicperovi, co učiteli české mládeže. — Jaké vážnosti sobě Klicpera, velký buditel náš, získal, také lásky co učitel. Zná a ctí jej Králové Hradec, ctí jej Praha, velebí ho celá česká zem. Co byl mezi lidem, to i na katedře mezi žáky svými — otcem laskavým a přísným karatelem. Výstřednosti nemiloval Klicpera nikdy. Nejmilejší jemu byl žák pilný; doufalť, že pilnost vede k cíli. Neb vyšlehne oheň, plápolá dosti genialně a uhasne; pilnost však vylučuje výstřednost jakožto nepřítelkyni svou; pilnost odívá se krunýřem, odrážejíc veškeré střely nepřátelské. Pilností dodělává se člověk jistého stanoviště, z kterého jemu v životě pospolném v svaté tichosti za jistým cílem lze pracovati. Nač výstřednosti? pravil vždy. Tím se stalo, že mnohé pokárání a vzezření dospělejším jeho žákům se vidělo býti pedantickým, onať pouze láska ku svým svěřencům jakési příkřejší formy za doby absolutistické požadovala. Stalo se kdy jakési provinění, tuť nejednal co učitel chladný, co veřejný, státní úřadník, nýbrž co pravý otec: netrestal on veřejně, nýbrž napomenul a trestal soukromě a toliko hrubá provinění vyzývala ho, což se řídka stávalo, k veřejnému trestání.

Mnohý žák zesnulého ví, co jemu děkovati má, a tak po čas života svého spomínati bude jeho. Nepředložená myšlenka mladíka často mohla pod vládou absolutistickou rozhodnouti nad budoucností jeho, — mnohý, pravíme, okamžitý nápad aneb jednání neprozřetelné mohly před ukončením studií veškeru překaziti dráhu nedospělého žáka. Klicpera dobře znal ty následky a za tou příčinou, poněvadž žáka jednoho každého z vroucí duše miloval, nejednal a netrestal, jak zákon předpisoval, nýbrž trestal a káral sám. Slyšme jeden příklad. Měli jsme za doby absolutistické, kdež český syn matku vlast svou milovati nesměl, tím méně ji hájiti a připomínati, že je nešťastnou, celoroční komposici latinskou. Měli jsme vylíčiti v podobenství trpělivost v neštěstí. V podobenství líčil jeden žák trpělivost beránkovu a zpomínaje bitvy bělohorské opásal jest beránka barvami národními… Klicpera přečetl komposice všech žáků, byloť nás as devadesát, klassifikoval až na jednu. Jednoho dne vyvolá jednoho žáka a mluví soukromě s ním takto: „Vaše komposice zasluhuje eminenc, než dopustil jste se porovnávati nešťastnou vlast svou. Komposice přijde na vrch, direktor ji bude čísti a budete ze škol vyhnán. I jmenoval ty a ty, kterým se také potrestání od vlády dostalo. Dám-li Vám prvníčku, přijde Vaše vypracování do prostřed a nebude povšimnuto — nyní volte, eminenc aneb prvníčku?“ Žák volil prvníčku, uvážil napomenutí otcovské a byl beze trestu.

Tak stejnou láskou pracoval Klicpera až do r. 1848, kdež časy nastaly jiné, v mnohém ohledu i životu školskému příznivější.

Nelze nám uváděti veškeré příklady té „otcovské lásky“ jeho, než žáci zesnulého znají působení Klicperovo a památka milá rozechvívá srdce jejich. Mnohý z jeho žáků sám nyní učitelem a otec, učitelem na katedře — učitelem v národě, než každý vděčně se rozpomene na onu krátkou, než krásnou dobu, kterouž mu popřáno bylo prožiti s ním. Spomene sobě mnohého výjevu ze života školského, a žehnati bude otci našemu. Než slyšme vlastní slova vděčného jednoho žáka Klicperova z doby již poslednější, Vítězslava Hálka, jenž za příčinou slavnosti odhalení pomníku Klicperova, odbývané dne 22. června 1861 na hřbitově Volšanském, psal: „Byl jsem tak šťastný, že byl Klicpera mým učitelem. Znám již dospělé lidi, kteří se tím chloubí, že byli Klicperovými žáky. A věru, kdo Klicperu poznal co učitele, musil si ho zamilovat horoucně. My jsme ho nazývali svým otcem. Jak mnohé drahocenné slovo padlo v kyprá srdce naše z jeho úst! On byl duší svých žáků; ne snad dle slova ale duší, která mladou mysl povznášela, která ji k činům vychovávala. Lepšího učitele jsem neznal, nežli byl Klicpera. Když nám přednášel dějiny Říma a Řecka: byly osoby jeho tak živé, jakoby v dramatu obcovaly s námi. Nám byly tak známé, tak důvěrné, jakoby jsme s nimi byli živi. A když v říjnu 1853 padla rána morová na staroměstském gymnasium a i to prohlášeno za ústav kultury německé: tu se otec Klicpera s námi rozloučil. Otec plakal, děti plakaly s ním. Zůstali jsme osiřeli, jako ta hruška v poli, byli jsme bez otce a otce nám nahradili otčímem.“

Zasloužil sobě tedy náš Klicpera toho vavřínu, jímž byli zdobili synové vděční rakev jeho, zasloužil sobě toho pomníku, který mu byli postavili. Pomníkem zplatí národ velmi chudobně dluh svůj, avšak pomník věčný a ten nejkrásnější zbudoval sobě v srdci vděčného národa Klicpera náš za živa, jenž jako Mojžíš vnuknutím Božím prutem udeřil na skálu, aby vody čerstvé vydala hynoucímu, práhnoucímu lidu českému!

V mnohém oku třpýtila se při pohřbu jeho slza vděčnosti a neskonalé lásky k našemu Klicperovi, avšak slza ta budiž hladinou mořskou, na kteréž houpati chceme naše zpomínky z doby porobené vlasti české, ty veškeré naše tužby mladistvé, jež hruď naši tenkráte rozehřívaly k činům. Co jsme tenkráte snili, když Klicpera, Jungmann, Šafařík, Kollár a j. v. nám byli ideálem vlastenské lásky, pilnosti a duchovní produktivnosti, byl krátký milý sen. Tenkráte neměli jsme ještě té síly, zmocniti se veškerých těch myšlenek v duši naší hárajících: slabé bylo péro naše. Nyní však, když jsme dospěli, poznejme síly své, abychom směle, odhodlaně za předky svými kráčeli, národ svůj v činnosti své milovali, ho osvěcovali duchem svým — abychom Čecha před světem evropejským v pravdě svobodným Čechem učinili. Toliko činností svou dokážeme, že skutečně milujeme národ, že uznáváme zásluhy našich předkův, již se třpýtí v rozličné velikosti co hvězdy věčné na nebi slavjanském. „Cesty mohou býti rozličné, avšak vůli mějme rovnou.“ I požehnejž Bůh tedy době nové! — — Dne 22. června 1861 odhalen jest pomník Klicperův na hřbitově Volšanském.

J. J. Kolár, slavný taktéž dramatický básník český, měl shromážděným řeč, v níž zásluhy Klicperovy o národ český líčil. Po řeči Kolárově zavznělo Klicperovi hlučné, nadšené „Sláva!“

Pomník představuje vysoký, štíhlý jehlanec, jednoduchý, ale velmi vkusný. Na průčelní straně jest nahoře v bobkovém věnci profil Klicperovy tváře, pod ní nápis: Václav Klicpera, dramatický básník. Dále pak den narození a úmrtí.

Pomník byl ozdoben mnohými věnci se slovanskými trikolory, mezi nimiž zvláště vynikal věnec technikův.


  1. Udali jsme dle cizích pramenů, že František nejstarším a Václav nejmladším byl. Avšak byli jsme ujištěni od spolužáků Klicperových, jakož od vel. p. Filipa Čermáka, faráře na Libochu, že Karel byl nejmladším. Nelze tedy připustit, že by Václav na místo Karla do studií byl vstoupil, alebrž věřme tomu, že Klicperova rázná povaha z vlastní chutě své sobě studia byla vyvolila a Václav pohodiv v Brně ocilkou řeznickou, rychloletem do Prahy se vybral.