Naši mužové/Pavel Josef Šafařík

Naši mužové Jan Erazim Sojka
František Palacký	Pavel Josef Šafařík	František Ladislav Čelakovský

Údaje o textu
Titulek:	Pavel Josef Šafařík
Autor:	Jan Erazim Sojka
Zdroj:	SOJKA, Jan Erazim. Naši mužové : Biografie a charakteristiky mužův slovanských. Praha : Antonín Renn, 1862. S. 199–239. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Pavel Josef Šafařík
Související na Wikidatech: [[d:Q158354|Pavel Josef Šafařík]]

Narozen 13. května 1795   † 26. června 1861.

Vyznám se, že pohled na minulost a přítomnost mne jakousi tesknotou a starostí naplňuje.

Příznivé češtině zákony od r. 1816 posílily u vlasti českoslovanské některé muže k smělejšímu pokroku ve vědách a umách. Novověká literatura naše počínajíc Krameriusem nejevila nic soustavného; vycházely spisy sice k lidu obecnému mluvící, než spisy ty zavíraly v sobě ty nejprimitivnější věci, kterých lidu se probouzejícímu věděti třeba, jako navedení k moudrosti a ctnosti, vzbuzování k lásce vlastenské a k povinné země Pánu věrnosti, návody k vychování dítek a učitelů. I vyvstali v první polovici našeho věku mužové, již cítili, žeť třeba, netoliko krásnou literaturu ze stavu primitivního povznésti k výši všeobecného pokroku duševního, anobrž i ve vědě na roveň se postaviti s národy vzdělanými a toho vítězství se domáhati duchem svým, kterýmž slynula Evropa v každém oboru vědy a umění v projití nynějšího století. Bohužel! žeť toliko jednostranně tohož vítězství jsme se domáhali, na poli totiž vědeckém, kdežto pěkná literatura česká, kteráž jest učitelkou nejvalnějšího počtu lidu, pouze živořila a dosud z merkantilních ohledů původností svou vzniknouti nemůže. Není na místě, líčiti příčiny takové literární zakrnělosti, aneb na čem vešker nerozum literární naší špekulace spočívá, avšak u hrobu muže, kterýž jako titán světy nové, netušené velemocným slovem. „Budiž! Byl vyluzoval k věčnému životu a národy tvořil a vyhledával k nové jich slávě a budoucnosti, — u hrobu muže takového, jaký byl náš patriarcha vědy slovanské, Pavel Josef Šafařík, nemůže horlivý vlasti syn bolestným ubrániti se myšlenkám o budoucnosti kmene, jenž chová v sobě vešker duševní fond, veškeru tu z pusta a z temna světoplozí genialnost, než tomu navzdor tu genialnost svou pochovává denně; jenž tvoří mučedlníky práce, vědy a umění, nikoliv ale triumfátory; jenž s veškerým zápalem pozírá k chrámu národní svobody, než vlastní rukou svou, svým rozumem a vzdělaností svou — prápor svobody v zemi Husitův vztýčiti a zaštěpiti neumí.

I rozličný úkol dostává se pracovníkům národu: jedni vzdělávají pouze pokolení žijící a vedou je za pokrokem člověčenstva k novým a novým cílům; druzí vyvstávají zase z středu národu svého co velcí prorokové, razíce nové dráhy, jimiž se teprv budoucí pokolení a věkové bráti budou. K těmto posledním náleží i náš Šafařík. Pro matka Slávii zahořel Šafařík s velikým zápalem a jako Kollár osvědčil zápal svůj skutky nesmrtelnými, ano takovými, jimiž se síliti budou století budoucí.

„Jakož přirozená láska,“ dí Šafařík r. 1839 v časopise českého Museum, „šlechetné příbuzné a pokrevníky — údy jedné rodiny třebas v daleké rozloučenosti žijící, vždy přece buď zjevně, buď aspoň v tiché srdce tužbě úzce spolu víže a k tomu pobízí, aby při zakušování všelikých života losův přátelskými city vzájemně se sdíleli: tak i náklonnost, kteráž obyčejně příbuzné národy ratolesti jednoho kmene ke společnému sebe vespolek milování a vážení vede — drahý dar jest přírody a člověčenstvo šlechtí.

V obojí straně se jeví nevystíhlá moudrost dobročinné prozřetelnosti boží, osnovavší na tak pevném základě, na tomto sladkém i silném pocitu, svazky nejtužší, výminky jak domácího, taktéž i pospolního života a tím i blaženosti lidského pokolení… Slovanské kmeny a ratolesti, syny jedné pramáteře ve vichřici časův rozptýlené, těší i sama památka společného původu; a ušlechtilejším dušem mezi nimi vzájemná radost nad zdařilým prospěchem a zrůstem jazyka, literatury, mravův, vzdělanosti, osvěty a blaženosti, jakož zase žalost nad neřestmi a pokleskami bratří svých jistotně není cizí a neobvyklá.“ A z lásky přirozené, kteráž příbuzné a pokrevníky víže, z té náklonnosti, kteráž národy příbuzné vede k milování a vážení, obral sobě Šafařík, onen mohútný duch slovanský, vědu slavskou za životní svůj úkol, ač bohužel! původnímu povolání svému zcela věnovati se nemohl. Po dlouhých studiích vyšel Šafaříkův dějepis literatury slovanské a za nedlouho starožitnosti slovanské. V obou dílech spatřují se Slované jako u velikém zrcadle a nadšením, podivením a jasným vědomím poprvé v soustavním pořádku a veřejně před celou Evropou co národ jeden. Avšak poslyšme, jakými cestami vedl osud Šafaříka, než děl těch se byl dodělal, a s jakými se potkal překážkami, které snahy jeho na polo byly zmařily.

Pavel Josef Šafařík, s nímž na obzoru literatury vědy všeslovanské jedna z nejjasnějších hvězd byla zanikla, narozen jest ve horních Uhrách ve vsi Kobelářově dne 13. máje 1795, kdež otec jeho byl evanjelickým kazatelem. I byltě záměr otcův, dáti synovi vzdělání theologické a za tou příčinou přičinil se otec, dítě dobře vychovati. Nabyv u otce první školní vzdělání, odebral se r. 1805 v stáří desíti let na gymnasium Rožnavské a když pak po dvou letech se přestěhoval na gymnasium Dobšínské, znal již dosti dobře jazyk německý a latinský. Studia filosofická a část studií theologických odbyl v letech 1811—1815 na lyceum v Kežmarku, kdežto i právo uherské byl studoval. V Kežmarku obeznámil se Šafařík i s literaturou českou a od té doby přilnul k jazyku mateřskému s veškerou láskou a horlivostí. R. 1815 putuje horlivý mladík, po vědě a vyšším vzdělání prahnoucí do Jeny, kdežto jak jsme již v životopisu Jana Kollára byli spomněli, učenci slovútní v úřad učitelský se byli uvázali a mládež unášeli slovem čárovým k vrcholu vzdělanosti všestranné. V Jeně meškal Šafařík toliko dvě leta, avšak v těchto dvou letech prospíval netoliko v theologii a filosofii, anobrž se zvláštní oblibou a láskou přilnul k esthetice a k studiím slovanských jazyků, jich literatur a historií, tak že již r. 1818 spisem v Prešpurku vyšlým „Počátkové českého básnictví“, jejž společné s Palackým a Blahoslavem byl spracoval, se jeví co reformator prosodie české.

První základy k zbudování vědy slovanské položil jest Josef Dobrovský, největší učenec své doby a patriarchou literatury slovanské nazvaný. Jeho zásluhy o slovanskou filologii a historii jsoutě známy, a jak někteří pozdější badatelé na těchto základech jali se stavěti dále, tak byl Dobrovský i Šafaříkovi v jeho stadiích a bádáních první hvězdou zářící. Avšak žák překonal mistra. Porovnávajíce resultáty veškerých snah těchto dvou velikánů vědy slovanské, vidíme v Dobrovském pouhého eklektika, kdežto Šafařík velkého soustavného celku se dodělal; u Dobrovského byla filologie slovanská hlavním a konečním cílem, u Šafaříka pouhým prostředkem k vyrumování nových světů slovanských, a kdežto Dobrovskému historická kritika a historie vůbec cílem byla vedlejším, bylať Šafaříkovi cílem hlavním a doživotným.

Jeho první literární, z větší části pokusy poetické v jazyku českém počaly ještě za doby studií lyceálních a již léta 1814 vyšla jeho „Tatranská Muza s lyrou slovanskou“ v Levoči. Naše poetická literatura byla oné doby ještě velmi chudinká; vyjímaje sbírku Puchmírovu nebylo plodu, s kterým bychom byli mohli my Čechové nesice po bok se postaviti Muse tatranské, avšak jí po boku aspoň v utěšení svém zvolati: „Anché io sono pittore!“ V Muse tatranské jeví Šafařík skvělou fantasii a ducha básnického, než v podruží jsa rytmu, operutěn jsa duchem a formou básníků z klassické doby řecké a latinské vznáší se do mlhavé výše a uchvátiv čtenáře, vine se „z mezí pozemských k hvězd obrubě“ a „hledí v krásy tajemství“ alp ledových. V koturnu antickém jeví se arci mluva jeho jako kristalisována, mnoho-li však při tom kristalisování trpí myšlenka volnější, o tom nejlépe lze se přesvědčiti v jeho překladech dokončených v Jeně, totiž „Oblaků Arístofanových“, zvláště však Schillerovy „Marie Stuartky“. Z těchto prvotin poznáváme již muže klassicky vzdělaného a učeného, kterýž opět spěl k cílům vyšším, snad těm nejvyšším, kterých duch učený po dlouhé pilnosti badatelské se může dodělati. Navrátiv se z Jeny, nemyslel více na to státi se kazatelem evanjelickým, anobrž uvázav se r. 1817 u vychování mladého uherského zemana, setrval v úřadě tom až do roku 1819. Toho času právě se nově zřídilo gymnasium v Novém Sadě, kamž Šafařík, muž v nejlepší síle mladistvé povolán byl za professora humanitního, načež pro svou vzdělanost se stal i ředitelem tohož gymnasium. Zde rozvinul Šafařík nadobyčejnou, a však i dalekosáhlou činnost literární. Maje dokonalou známost jazyků netoliko klassických anobrž i slovanských, a prostudovav jich literatury skrz naskrz, vystupuje Šafařík brzy co esthetik brzy co filolog a literární historik slovanský, avšak do kterého oboru sáhnul, všude projevuje všestrannou učenost a umělost znamenitou, všude dokonalého viděti mistra. Tohož důkazem jest jeho nejprvnější spis od r. 1818 „Počátkové českého básnictví“, a následující pak pojednáni „o hexametru“, „Výtah řečí při začetí čtení metrických“, a „Ohledy metrického veršování illyrských Slovanův“ — obsaženy v časopise „Kroku“, kdežto mladí učenci o vědách slohem vědeckým pojednávati se pokoušeli.

Hádka o prosodii českou bylať toho času velmi tuhá, avšak nikoliv nová, neboť dříve již přiznávala se strana Dobrovského jak on sám k přízvuku, naprosto zavrhujíce časomíru. „Počátky“ svými jal se Šafařík hájiti časomíru, avšak takou bystrostí kritickou a převahou ducha, žeť nelze bylo komu ho překonati, tím méně Šebast. Hněvkovskému, jenž ve spisu „Zlomky o českém básnictví, zvlášť o prosodii“ s důvody nedosti podstatnými proti Šafaříkovi vystoupil. Než Šafaříkovi neběželo o pouhou novotu v českém veršování, o pouhý libovolný oktroj; ponořiv se do ducha jazyka českého a probádav všeslovanskou literaturu vůbec, ustoupil na pole tak přísně vědecké, že nelze bylo dále ho stopovati. A tu v pojednání „o hexametru“ vyčítal netoliko Polákům, anobrž i Rusům, že co do verše nápodobují Němce a že teď není líku proti neduhu století; než má tu naději, že vznikající nové pokolení originálních básníků pronárodů slovanských konečně se vymkne z pout otrockého němčení a třebas by krátký čas v úplné volnosti své bloudilo, žeť přece konečně vystoupí na vrch přirozené pravdy a krásy.

Avšak tytéž články zdají se, jakoby byly vedlejší jeho prací, ačkoli jimi cestu novou razil, cestu slovanskou, kterouž by se bralo pokolení vznikající, budoucí. Životní jeho úkol byl, aby položil základy vědy slovanské, aby, tak jak Kollár „Vzájemností“ svou rozptýlené kmeny slovanské pod jeden prápor svolával, jich uvědomněním národy slovanské vědou sbližoval a je sloučil v jeden nerozpojitelný řetěz. K tomu arciť velkých studií bylo třeba, avšak v Novém Sadě šťastný učiněn počátek. Namnoze vyčítáno jest Čechům, žeť jedině vědu pěstují a knihy vědecké spisují, kdežto literatury prostonárodní sobě docela nevšímají; lidu netřeba, dí se spisů vědeckých, jimž nerozumí, anobrž spisů populárních, poučných a zábavných. Jest pravda, úmrtím Krameriusovým ladem leželo takořka prostonárodní písemnictví české mimo jednotlivé úkazy po dnes, než že tak se stalo, na tom věda není vinna. Jsme toho náhledu, že popularisování vědy není možné, kdež nestává literatury vědecké. Avšak že dosud, kdežto v oboru vědy skoro povšechné nyní evropským národům stojíme po boku, málo pečováno o to, aby lidu našemu veškeré pomůcky k jeho vzdělávání-se se dostaly, že dosud veškeré naše literární působení na lid se jeví velmi fragmentarně, neseme vinnu velkou! —

Učenec píše v té naději, že podporuje a rozšiřuje vědu; on nedbá na to, rozumí-li jemu lid čili nic; on jako hvězda zářící vzplane na obzoru, aby jím pokolení vznikající a budoucí se řídily jako plavci na moři, již sledují běh hvězd v temnu nočním svítících, aby jím se posilovaly, aby to ideální obecenstvo, kteréž přilnulo k vědám, vykládalo zase lidu, co ta hvězda na obzoru zářící znamená. Tak jest i při Šafaříkovi našem. Lid náš slyšel často jmeno slavného patriarchy vědy slovanské po vlasti naší se ozývati, než působil-li Šafařík naň? — Naší generaci uloženo, vykládati lidu spisy Šafaříkovy a povznášeti lid náš k cílům, naším patriarchou zamířeným. Avšak dalecí jsme přání tohož, aby lid povznášen byl k uvědomění všeslovanskému, k poznání strastí a osudů národů slovanských, kdežto jemu ani slavné, učené dílo Palackého „Dějiny národu českého“ jazykem prostonárodním se nevykládá v době hnutí politického, aniž vykládati lze při vší lásce k národu z příčin tak sprostých, žeť v prospěch národní osvěty jinak raditi nelze, než aby národ sám co hromada se stal nakladatelem duševních plodů synů svých, chce-li duševně pokročiti a z poručenství nejapné spekulace se vyvabiti. Šafařík uvážil, žeť při onom vždy širším a rozsáhlejším politickém ruchu evropském předně sluší velké čeledi slovanské, na 80 milionů v Evropě čítající, zjednati úctu a vážnost v Evropě a postaviti ji do řady činných národů, z níž osudy zvláštními byla vytiskována. Evropu obývá 200 milionů lidí a mezi těmi počítá se na 80 milionů Slovanů. V druhé polovici dvanáctého věku rozválena jest Němci říše vendická na severu, na sklonku věku čtrnáctého (1389) podmaněno a porobeno jest Srbsko porážkou na Kosově poli národem tureckým; na počátku věku sedmnáctého však (1620) pošlapán jest po bitvě Bělohorské národ český. Od těchto nešťastných dob nevědělo se více pranic o Slovanech v Evropě aneb tolik, co cizinci o severní velmoci ruské rovně referentům Tacitovým o národech evropských někdy byli hlásali aneb co se vůbec proslýchalo o osudech Polsky, kabinety evropskými pobrobené. Velká hromada národů slovanských byla ostatní vzdělané části evropské skoro neznáma, neznámá byla sídla jejich; a promluvil-li který neslovanský učenec náhodou o Slovanech, mluvil o nich s opovržením, nazývaje je jen barbary, raby a vetřelci asiatskými. I musel povstati velký, geniální muž ze středu našeho, aby dokázal celé Evropě původ a sídla Slovanův, jich vzdělanost, jich strasti a osudy, aby národní jich existenci a budoucnost statisticky dosvědčil; ano musel dokázati shasínající slávě germanské, že nejsme vetřelci asiatští, anobrž že jsme pradávní obyvatelé Evropy a tak staří jako kmen Germanský. Dokazování takové, obzvláště ciframi, muselo býti velmi unavující, než i cifry mají svou logiku. Velký básník Němců Göthe dí: „Praví se, že cifry vládnou světem; avšak jisto jest, žeť cifry spolu dokazují, jak se vůbec světem vládne a nad národy.“ A věru jest tomu tak! — Národ osmdesáti-milionový — národ slovanský! mnoho-li zakusil — přestál! — Mnoho-li strastí, mnoho-li zničených plodů pilnosti zavírá do sebe čeleď slovanská v Evropě, kolik zárodků budoucího materiálního a duševního blahobytu milionů rodin pošlapáno jest v té ohromné sumě osmdesáti milionů! Avšak týž velký počet jest spolu důkazem budoucnosti Slovanův; neboť národ, jenž cil svůj má na zřeteli a svorný je, byť i kráčel sebe volněji, on dodělá se přece cíle zamířeného a vyvabí se konečně z nadvlády cizích živlů a politiky protivné jemu. Dvě chyby odedávna lpěly jsou na povaze Slovanův; jednu, kteráž záleží v jich lehkovážnosti, dokázal již Mauritius, žijící v 7. století po Kristu, tvrdě, že Slované se nenávidí a žijou nesvorně; druhá vada jest, že vždy podlízali cizozemcům, příbuzné kmeny od sebe odstrkovali a cizí mrav a jazyk více sobě vážili a k němu lnuli, než k svému vlastnímu. Jich vlastní dobro, děl Polák Maciejowski, napomíná Slovany, aby tyto chyby jednou odložili. Jak za dávné doby před branami thebanskými každého Sphinx pohltila, kdož její myšlenky nebyl uhodl, aneb dané jemu otázky rozřešiti nemohl: tak pohltí věkové třeba příští Slovany, pakli své vlastní spisy a historie pilně a pozorně neprobádají a co resultát tohož bádání pozdější osudy své nevyjeví sobě. Avšak mocný panuje nyní ruch v Slovanstvu a národové slovanští cítí, žeť povoláni jsou k tomu sloužiti člověčenstvu a kulturu, za jejíž apoštoly v národním přepychu svém se měli Němci, dále rozšiřovati. Avšak mají-li národové slovanští vysokému tomu povolání dostáti, musí netoliko poznati sebe, anobrž se cvičiti a učiti od těch, již je jsou předešli aneb předstihli na poli historie kulturní; musí znáti ty resultáty snah velduchů všech národů, ty klásky moudrosti povšechně sebrati, aby svěží silou probuzeného vědomí národního vyrostla žeň bohatá. Toliko tím spůsobem lze Slovanům, jak již jeden z našinců Dr. Augustin Smetana v spisu „Katastrofe und Ausgang der Geschichte der Filosofie“ roku 1850 byl hlásal, napomáhati vzdělanosti lidské. Nechceme my Čechové osobovati sobě, jakoby nám historický týž úkol se byl dostal, ostatním kmenům slovanským ještě nepokročilým dráhu najíti a jim býti hvězdou betlemskou; národové solidárně musí pracovati o tak vysokém úkolu, dosti na tom však, že mužové naši, mezi nimiž Šafařík první místo zaujímá, o hegemonii národů slovanských skutečně se byli pokusili.

Že studia slovanská účelným se stala snažením Šafaříkovým v Novém Sadě, záhy osvědčil. Roku 1823 a 1827 vydal spolu s Kollárem a Blahoslavem „Písně světské lidu slovenského ve dvou dílech“, kterouž sbírku Jan Kollár r. 1834 a 1835 vydáním „Národních zpěvanek“ byl rozmnožil a co poklad drahocenný po sobě byl zanechal. Tato sbírka, „světských písní“ ač ještě nepatrná, nebyla tak nahodilá, bez cíle a konce, jak by se tomu vidělo, anobrž soudil Šafařík, žeť písně obecného lidu mají nejen v linguistickém, ale i v estetickém a etnologickém ohledu svou vzácnost a užitečnost. Montaigne praví, že národní písně a zpěvy jsouce pouhé přirození, mají půvaby a líbeznosti, kterýmž se v hlavní kráse nejdokonalejšímu uměleckému básnictví rovnají; avšak Šafařík staví písně národní ještě výše: jemu jsou obrazy, v kterých každý národ svůj karakter nejvěrněji maluje a představuje; jsouť historie vnitřního světa a života, jsouť klíče od svatyně národnosti, kterými kdo otvírati nezná anebo nechce, ani co jest člověčenství, ježto se v písních pastýřských neméně jako v egyptských piramidách zjevuje, nikdy nepozná. Tak jako Šafařík uznávali jsou i oba Grimmové, Němci učení, báje, písně a pořekadla ve vlasti své pilně sbírajíce k dalším studiím svým. „Jedna z největších překážek v pokračování slovanského národu ku vzdělanosti jest mnohonářečnost, kterou a snad žádný jiný národ tak obtížen a rozkouskován není. Nezadlouho a svítící vzdělanost i mezi vše Slovany rovnost přivede, jako mezi osudy jedné rodiny a smaže skrze to více neb méně vlastnosti jednotlivých kmenů. Z nynějšího roznárodu stane se národ, strakatá rozmanitost roztopí se ve všeobecnou jednotu, částky se již stotožnují s celostí, jejich rozdíly a znaky hasnou, brzo snad zblednou a mizejí i poslední jejich šlépěje a s nimi — i písně a zpěvy přítomných národních ratolestí.“

„Co se povahy těchto zpěvů týče, kdož by je přeceňoval? Mnohému se líbí stvůry středověkého romanticismu, než musíme vyznati, že takové věci nezná básnictví slovanské, tím více prostonárodní. Slovan mysle cítí a cítě myslí, v chrámě Slávy políbili se tito dva geniové lidského přirození tak, že se z jejich prvního sňatku bezpochyby celé duchovní budoucnosti nový dokonalejší život narodí, ideál člověčenství v nejmožnější úplnosti uskutečňující a představující.“ A toto zdá se býti Šafaříkovi i příčinou toho, proč náš národ tak zpozdile a zdlouhavě ve vzdělanosti pokračuje, an nese totiž na Olymp v jednom košíku všecky dary a hřivny spolu, které mu nebe půjčilo, a které jiní národové po částkách vracejí. Básnictví Slovanův zdá se mu býti plod, na kterém pod praporcem obrazotvornosti všecky duše moci rovný mají podíl. Divá, tmavá, potvorná, třeštivá, přepjatá, slovem jednostranná báseň, jakých středověký romanticismus má dosti a dosti, jest v naší literatuře neslýchaná; tu všecko čisté, jasné, přirozené, prosté, samostatné a snadné, tu se písně nedělají, ale rostou jako kvítí na loukách a odtud jich takové množství, jakovým se žádnému národu honositi nelze. Mezi tím pozoru hodné jsou přece ty historické šlépěje, které se v těchto zpěvích tu i tam vyskytují, nebo vyjmouce některé ruské a polské, v muzových hájích všech ostatních Slovanů tajné jakési žalostivé a truchlivé povětřičko zavírá, i tam kde obsah jejich jinak radostný a veselý jest.

To však případné jest, které od podstaty odděliti spravedlnost velí. Nešťastné příběhy národu, roztržitosti v náboženství, nepříznivé sousedstvo a jiné příčiny účinkovaly násilně na původní čistotu národního života tak, že to větší div jest, že slovanská ústa ještě zpívati znají, nežli by to byl, kdyby pod takovém břemenem již veskrze byly umlkly. I praví se, žeť zpěv jedno z nejjistějších jest znamení dobrého srdce u lidí jednotlivých, u celých národů znamení dobré národnosti. Avšak jak ve zpěvu Šafařík staví Slovany na odiv celému světu, aby poznal povahu slovanskou a k ní byl spravedliv: tak dovolává se od toho polního kvítka počínaje až k té mohútné košaté lípě slovanské, šťastné budoucností Slovanův, vykládaje naši minulost v historii a pěkné literatuře duchem bystrým, důvtipným a neunaveným. Roku 1826 vydal Šafařík knihu německou „Geschichte der slavischen Sprache und Literatur nach allen Mundarten. Ofen.“ „Jakož politická historie pravěkův, dí Šafařík v předmluvě, hřbitovem jest, na němž zpráchnivělé pozůstatky praotcův za plodnou půdu se podávají potomstvu vznikajícímu, tak literární dějepis zrcadlem jest, v němž se labyrintové cesty zračí, kterýmiž duchovná vzdělanost lidská postupovala, a kteráž středem toho labyrintu na pravou dráhu poukazuje.“ Spisem tím podán byl ponejprv soustavní přehled literárního života Slovanův, maje sloužiti za rukovět ku školnímu vyučování jakož i za pomůcku těm, jižby o rozsáhlé slovanské literatuře a historii se chtěli poučiti. Šafařík považoval sice spis ten, jak se očekávati dalo při muži, jenž probádav veškeré prameny, prozpytovav veškeré po ruce mající pomůcky, pánem byl terénu, na kterém činnost svou rozvinoval, za pouze předběžný, jejž sledovati měla historie obšírná, velkolepá, vyhovující potřebám vyšších kruhů.

Avšak spis jeho, právě v tak stručných náčrtkách sepsaný, měltě svou praktickou stránku; nad očekávání šířilo se tím spisem poznání slovanské vědy, nepřehledné a dosud nevyskoumané, takou měrou, žeť i zahraniční spisovatelé, dalecí byvše interessů vědy slovanské, se jali na základě tak skvělého počátku, Šafaříkem učiněného, mezi cizími živly apoštolovati a národy slovanské, tu a tam nevyšinuvší-se na roveň evropské vzdělanosti a pokroku duševního, slovem plamenným hájiti. Ze spisu Šafaříkova jal se, uznávaje věci důležitost, Angličan Robinson, první r. 1834 čerpati, aby občany sevemi Ameriky obeznámil s poměry duševní vzdělanosti národů slovanských a interesy slovanské rozšířil. Avšak severo-Amerikanům nemohl německý soused národů slovanských zůstati pozadu. Nedlouho na to vydal r. 1837 na základě osnovy Robinsonovy pomocí spisu Šafaříkova E. v. O. (Olbrecht) německý přehled literatury slovanské pod názvem „Geschichtliche Uibersicht der slavischen Sprache in ihren verschiedenen Mundarten und der slav. Literatur“ a jal se dokazovati Němcům, žeť národové slovanští mnohem schopnější jsou, než mnohý z ostatních národů evropských, a pakli Slované co do vzdělanosti na vrch pokroku všeobecného vesměs ještě nedospěli, že to není nedostatkem schopností, anobrž toliko následkem hrubého utlačování těžkých osudů a poměrů časových. Národové slovanští byli co do duševního a společenského vzdělání ostatním obyvatelům Evropy netoliko rovni, anobrž je předčili v mnohých kusech; ano máme tu naději, žeby kultura cizí nikdy na východ se nebyla šířila, kdyby železná ruka osudů národy slovanské u valném vyvinování-se nebyla jen zdržovala, ano do dnes je jako múra nebyla tlačila, tak že nelze bylo jim ani dýchati.

Již v 9. a 10. století měli Slované netoliko vlastní své písmo a jazyk uhlazený, anobrž i za oněch dob, kdežto písmo svaté ještě bylo jměním namnoze nevzdělané kasty kněžské, měli v nářečích svých dosti úplné překlady biblí svaté, v kterýchž lid obecný pilně čítal, kteráž byla za dob ponížení jemu útěchou jedinou.

Bohužel! shrnuly se již na počátku středověku chmúry temné nad temenem národů slovanských a ve všech zemích slavských sběhly se velké události politické, kteréž rozvinu a pokračování k vzdělanosti těchto národů nejen přítrž činily, anobrž všecken pokrok učinily nemožným. Avšak, žeť Slované veškeré vichřice a pohromu, jež nad jich hlavami se snesly, šťastně přestáli a náplyvu cizích živlů zachováním národnosti své byli odolali, novým důkazem jest jich síly mravné, jakož mocného ducha národů slovanských a jich horoucí lásky k jazyku mateřskému, kterouž ni železem ni ohněm více z prsou uvědomělých opět národů našich vymýtiti nelze.

Národové slovanští opět se sbírají a nám to přesvědčením, mluvícím slovy Poláka Jiř. Lubomírského, pronešenými na sjezdu slovanském v Praze r. 1848, „že Slované jakožto třetí hlavní národ evropský nyní vystoupí, ale více pro pravou lidskost učiní, než germanský a romanské národy, poněvadž Slované dle národní povahy své nic jiného nežádají, než rovnost všech jednotlivých lidí a pak dále rovnost všech národů. Slované nechtí jiným národům to opláceti, co od nich byli utrpěli; a již ten úmysl federac spojení národům zabezpečuje svět v čistotě smýšlení našeho, jakož i jedině tento spůsob schopen jest, udržeti na místě mír. My Slované dle přirozené povahy své chceme se nyní uvarovat všelikých válek, a kterých jenom despotové kořistí, aby pak národy, jimi sesláblé, opět do poddanství svého uvedli; ale též nechceme tento pokoj za cenu svobody. Poláci učinili první pokus takové federace, jako nyní zamýšlíme, který se ale proto nepodařil, že spojen nebyl se všeobecnou svobodou. Nyní poučeni trpkou zkušeností, dbáti musíme o to skrze náš svazek, poslední nevolník slovanský byl také poslední nevolník na tomto světě a pak bude náš svazek „pravá, svatá aliance“. O to však přičinili se geniální mužové jako Šafařík a Jan Kollár vedle jiných výtečníků, již co meteorové nad hroby národův slovanských černou noc zářící pochodní bratrské lásky byli zaplašovali.

Jiný německý spis vydal Šafařík r. 1833 pod názvem „Serbische Lesekörner“ a „Ueber die Abkunft der Slaven“ podle Lorence Surowieckého r. 1828. V spisu tom přidržel se v hlavních rysech Surowieckého, avšak o valný krok předstihl bádáním svým spisovatele původního. Netoliko že na nové historické prameny poukázal a je byl vyčerpal, anobrž se i různil náhledy svými od jiných, překonav takto důkladností vědeckou soupeře svého. K uvarování křivého posuzováni lišících se náhledů ospravedlnil v úvodu vědecké stanoviště své jasně a duchaplně, háje při tom svobodu subjektivního smýšlení učence, řka: „Rozličnost náhledů jest nevyhnutelná tam, kde dějiny nelze vypsati z listin archivních, nýbrž co do látky i co do obdoby teprv umělou kombinaci ze směsice vybírati a znovu utvořiti se musí. Byť i rozličnost náhledů ve věcech nejistých třeba jen k tomu sloužila, že to neb ono mínění dalším a přísnějším skoumáním podstatnějším se osvědčilo, získá tím již věda patrně. Nikdo, kdo zná těch studií historických, nebude tvrditi, že prahistorie národů evropských třistaletým skoumáním badatelův nezískala. Mnohoť z toho, co mistři a tovaryšové za dokonalé považovali, později co zbytečné lešení se odstranilo, avšak stavba sama přece zůstala a přibývalo jí pevnosti, rozlehlosti a krásy.

Tím spůsobem opadají listy, anť strom vzrůstá a od roku k roku zralejší nese ovoce.“ — Jsouce tohož náhledu a hájíce svobodu mínění zvláště ve věcech vědeckých, jichž vyjevení často toliko šťastnou kombinací lze docíliti, nemohli jsme pochopiti, za jakými příčinami onana falanx intriganů, bych tak řekl, po smrti Kollárově se přičinila poslední spisy Kollárovy o „Modlách retranských“ dokona potlačiti.

Vydáním tak učených a s neunavenou pilností zdělaných spisů obracely se zraky nyní veškerého učenko světa k Šafaříkovi, avšak čím více sláva jeho rostla, tím rozsáhlejší byla jako korespondence s učenci slovanskými, zvláště pak s Palackým, mužem jemu duchem nejvíce příbuzným. Tohož roku, kteréhož vydal Šafařík spis o původu Slovanův, jmenován jest členem král. Varšavské společnosti nauk, jakož i učené společnosti Krakovské, a taktéž korespondujícím údem latinské společnosti v Jeně. Současně připravoval polský učenec, prof. Maciejowski svou historii „prawdodawstw slowianskich“ k tisku; Šafařík chtěl přidati k spisu tak učenému nástin slovanské historie a zeměpisu slovanského, než dílem nemoc dílem domácí strasti a nehody mu v tom bránily. Nebylo však věru divu! — čím více sláva jeho se šířila, čím více horlivost jeho uznání docházela v rozličných kmenech slovanských, tím více přibývalo denně nepřátel řevnivých, již měli za to, žeť směr Šafaříkův nepříznivý nadvládajícím živlům neslovanským. Nepřátelé ti byli maďaroni, již se jali opírati se panujícímu ruchu slovanskému, v jehož čele stáli Jan Kollár a Šafařík.

Maďaři veřejně hlásali, že jazyk slovanský v Uhrách nižádnou nemá budoucnost; že jakmile v Slovanu cit národního původu jeho se probudí, Slovan ihned brojí proti jazyku maďarskému. Než v čem záleželo brojení takové? Jedině v tom, žeť Slovan uvědomělý se domáhal svých práv národních, věčných, neporušitelných, daleký jsa toho, aby podmanivě vystupoval jako kmen germánský. Ze slov, jak se později Pulszky vyjádřil, že horlivcům našim jiného nezbývá, než aby se vystěhovali s Palackým a Šafaříkem tam, kde duchovní jich činnost dojde uznání, vysvítá, jak těžké musel míti Šafařík postavení v středu národu rozhorleného. Národnost maďarská počala usilovně hráze stavěti proti slovanské a vešker ruch slovanský utlačovati. Nenávist maďarská dotkla se i Šafaříka co slovanského direktora veřejného ústavu království uherského. Gymnasium v Novém Sadě mělo se nyní přetvořiti v maďarské. Třenice, kteréž z toho povstaly, přiměly Šafaříka k tomu, že se r. 1825 ředitelství tohož ústavu vzdal a konečně i professuru r. 1833 byl uložil. Pobývání v Novém Sadě mezi Srby, jsa nablízku mecenáše svého, metropolity v Karlovci, jsa v sousedství klášterů nesjednocených, kteréž mnohou důležitou staroslovanskou knihu a mnohý manuskript byly zachovaly a z rukou Turků byly vyrvaly, blahoplodně působilo na literární vědeckou činnost Šafaříkovu; avšak navzdor tomu viděl se nucena Nový Sad opustiti a hledati útočiště v kraji českém s rodinou svou. Život v Novém Sadě byl ode dne ke dni nesnesitelnější.

I zachtělo se mu do Prahy, kdež toho času netoliko snahy národovců a učenců se zmáhaly, anobrž i nejvroucnější přítel jeho mocně byl působil. Uposlechl rady přítele svého Palackého a přestěhoval se do Prahy r. 1833.

V Praze byl Šafařík velmi vřele a čestně uvítán, a což více, v Praze i obor činnosti jeho se znamenitě rozšířil, než politování hodno jest, žeť dlouho se mu nedostalo postavení takové, kterýmž by se byl býval zbyl všech materielních starostí o svou rodinu. Jak se často duch myslící, již v oboru vědy slovanské slavné už slavil triumfy, neuprosnému osudu poměru časových musí pokořiti, vidíme z následujících dat. R. 1834 a 1835 uvázal se Šafařík v redakci illustrovaného týdenníku pod názvem „Světozor“, kterýž nebyl nic jiného, než pouhý pendant toho času oblíbeného „Panorama des Universums“. V listu, kdež obrázek více platil, než článek duchaplně psaný, nelze bylo Šafaříkovi jaksi působiti; ostatně již r. 1838 postoupil Palacký příteli svému redakci časopisu českého Musea, kdež důstojně (až do r. 1843) působil co jediný representant vědy slovanské v Čechách. Vše, cožkoliv v světě slovanském vyšlo tiskem, našlo posuzovatele v Šafaříkovi; o všem pojednával, vše českému obecenstvu v známost uváděl, budižto již předmět mythologický, linguistický, historický atd., jemu neušlo nic, jakmile věc sama sáhala do oboru slavistiky. Zdá se nám, že marně jest připomínati jednotlivých pojednání, kteréž ačkoli svědčí o hlubokých vědomosti a rozsáhlých studií jeho, přece jen listem spadlým s převelkého, v květu bujném se pnoucího, nám se býti vidí, prohlížíme-li k spisu, kterýž toho času pomocí Matice české v Praze počal vydávati a kterýž takřka jest komorou a schránkou vše toho, co Šafařík železnou pilností od počátku svých studií slovanských byl sebral, proskoumal a duchem geniálním v jeden soustavní celek byl zdělal a spracoval. Míníme totiž velké jeho dílo o „Starožitnostech slovanských“. Šafařík, osvědčiv spisy předběžnými, universální vzdělanost a bystrost ducha kritického a získav sobě jména nejpřednějšího slavisty v Evropě, nadchnut byl svým přítelem Františkem Palackým k sepsání „Starožitností slovanských“, díla velkolepého, kteréž slouží netoliko Čechům, anobrž i Slovanům vůbec za ozdobu vědecké literatury slovanské.

R. 1837 počalo slavné toto dílo vycházeti pomocí Matice české. Dílem tím neosoboval sobě Šafařík jmeno historika, anobrž považoval je jako předsíní pro historika slovanského, by tento pomeškaje v něm a přístroje se k daleké cestě své, již napotom snadněji a s větším prospěchem vznešenému povolání svému mohl dostáti. Jakž sám na jiném místě byl pověděl, musí mistři a tovaryšové pracovati k jednomu cíli, má-li budova skvělá se vystaviti; potomstvo nechť dále okrašluje, ozdobuje, bourá a přistavuje, jak podle kritického vkusu svého a vzdělanosti své uzná za dobré; v podstatě zůstane věc ta sama, třebať by rozličné panovalo mínění a kombinace vyšly na jevo: resultát všech kombinací musí vždy největší kus pravdy zamykati v sobě.

Podav světu dílo své, aby missí blahoplodnou mezi národy slovanskými a kmeny indogermanskými, jak se nejraději nazývaly, nastoupilo, provázel je Šafařík těmi krásnými slovy: „Přirozená láska k milé národnosti naší, náklonnost k domácímu dějepisu a mluvozpytu vůbec, vroucí žádost, všestranným zhloubáním a rozsudným vyložením starožitností našich vytrhnouti z nehodného zanedbáni původ a zrost národu našeho a vyjasniti, pokud možné, nejdřevnější dobu života a dějin jeho, přivedly mne naposledy k tomu, abychom překonavše všecku váhavost a neodhodlanost, ujali se vystaviti pořádný, ku přehlednutí snadný obsah toho, což od nás po mnoholetém sbírání a zpytování o starožitnostech slovanských shledáno jest. Každého zajisté z otrlosti a surovosti vyzutého a národu svému neodcizeného člověka srdce vře neukojenou tužbou po hodnověrné zprávě o milých předcích svých, ale ještě více učeného, provodícího život svůj v naukách národnosti jeho blíže se týkajících, totiž v národním dějezpytu a jazykosloví. Pokudkoli tedy milovníkův jazyka a národu našeho mezi námi stávati bude, až potud nalezati se budou mezi námi i přátelé a pěstounové podobných skoumání o původu a vzrůstu slavného národu našeho a jeho starožitnostech. Nechť tedy prozatím, pokuď něco dokonalejšího v oboru staršího dějepisu u nás se nevyjeví, poslouží tento spis k vyplnění znamenité mezery v této třídě umění, mající za účel stručné vystavení všeho toho, co z hodnověrných pramenů, po pilném a soudném rozboru o původu, prvotních sídlech, rozvětvení, dějích, povaze, živnosti, náboženství, řádu, jazyku, písně a umění pranárodu slovanského v novější době buď od jiných, buď od nás samých vyšetřeno a za pravé uznáno jest, aby tudy starožitnosti naše z kalu nepaměti a opovrženosti vydobyty a předmětem šetrnosti, jak všech milovníků dějepisu vůbec, tak obzvláště našich vlastenců, státi se mohly.“

Veldílo to spůsobilo velkou sensaci v Evropě; i přeloženo jest netoliko do polštiny a ruštiny, anobrž i němčiny prací Venda Mosika z Aehrenthálu. Šafařík spisem svým namnoze posloužil Slovanům; nejen že temnou, mlhavou historii předkřesťanskou Slovanův jak náležitě objasnil, nejen že dokázal, že praotcové nižádnými nebyli přeběhlíky z Asie a pouzí vetřelci do Evropy, nýbrž že jsou kmenem prastarým, usedlým v Evropě od nejdávnějších časův, od doby totiž předhistorické, rovně jako jiní staří kmenové evropští, německý, celtický, litevský a thrácký, — onť tuto spolu dokázal, kam národní nesvornost, politika nejasná, vůbec neslovanská národy byla přivedla, jakou silou je ohromila a zkazila, ano větší než zbroj sousedův a nepřátel našich mohla se dodělati. I vidí se v tomto zlatém kodexu Slovanův, žeť by snad žádnému kmenu slovanskému nelze bylo odolati a národnost svou zachovati naproti přemoci, kteráž se dostává národům jednak spojením jednotlivých, stejnorodých hromad, jednak vzdělaností pokročilou, kdyby duchovní interessy všech Slovanův nesplynuly v jedno řečiště a národním tím snažením jednotlivých národův slovanských významnost světodějná nehleděla se získati.

Za nedlouho bude tomu třicet let, co Matice česká Šafaříkovy „Starožitnosti“ vydávati počala.

Podle osnovy Šafaříkovy rozpadají se „Starožitnosti slovanské“ na dvě části: první část jest „dějepisní“, druhá „mravopisní“, o níž se Šafařík hned na počátku vydání veldíla toho zmínil, že tato druhá mravopisní část nemohla pro rozličné překážky dohotovena a vydána býti. Od té doby mnoho a mnoho uplynulo let a Šafařík se nedočkal vydání druhého oddělení Starožitností slovanských. Bohužel! nastaly povinnosti Šafaříkovi takové, kteréž se nikterak nesrovnávaly s jeho povoláním, s jeho liberálním duchem, kterýž rozepnul perutě své i v dobách absolutismu rakouského a v středu národu svého mluvil o porobě národů slovanských srdcem nadšeným, rozhorleným. R. 1833 přibyl Šafařík do Prahy, kdežto mu přítelem Palackým pobývání bylo umožněno. Jak jsme viděli, redigoval obrázkový list „Světozor“, psal do listů českých a německých, jako do „Wiener Jahrbücher“ a Rudolfa Glasera „Ost und West“ — avšak stížen jsa rodinou, pevného postavení neměl. Teprv 29. května 1837 dostalo se muži osudem zmítanému, učenci věhlasnému jakési pevné postavení, — stal se censorem! — Museli bychom vylíčiti veškeré otroctví naše za doby politického systému Metternicha-Sedlnického, kdybychom vysvětliti chtěli význam a povinnosti rakouského censora. Avšak jelikož článek náš pod rukama již nad mim byl vzrostl, musíme choutku veškerou v sobě utlačiti. Censor byl úřadník státní, úřadník vlády absolutistické a povinností jeho bylo, každou svobodnou myšlenku hned v zárodku zabíjeti, aby národové rakouští nikdy nedospěli k samostatnosti a co muž dospělý nepřemítali o tom, která jim kyne budoucnost, byla-li vláda jejich v skutku otcovská, jak se sluší, má-li panovati mír mezi národy evropskými, čili otčímská. A za úřadníka takového vyvolil sobě tyranský osud našeho Šafaříka, muže učeného, muže, jenž by byl býval rozvázal pouta všech ujařmených národů, kdyby moc byla jemu dána tou měrou, jakou láska k svobodě a osvětě všech národů hruď jeho hned od mládí až na pokraj hrobu byla zahřívala. O Šafaříkovi slušelo by říci vším právem „quem dii odere, censorem fecere“, než i v přetěžkých těch povinnostech osvědčil náš učenec duševní síly své, zastávaje úřad, jeho nehodný všemožnou liberálností. Když pak Šafaříkovi skvěle nadaná místa v cizozemsku se nabízela, když r. 1842 náš učenec, v existenci své v Praze nikterak materiálně příznivě postavený, do Berlína za professora literatury slovanské byl povolán, nyní teprv jmenovala ho vláda při zastávání úřadu censorského, kterýž však brzo na to složil do rukou professora Jana Pravoslava Koubka, přebývajícím kustosem pražské c. k. bibliotéky.

Prohlížejíce k tomu, jak mnohý servilník pouhým vtipem, svým uhlazeným často zevnějškem oplývá štěstím pozemským, jak paláce a kabinety rozličné 1 nicotu povznášejí, jak pouhá šablona kteréhokoli aktéra unáší mysli těch, o jichž nejvyšší rozkoši duchovní pokrok národů by měl hlásati: musíme zplakati nad mužem, jenž zasvětiv celý život svůj duchovnímu blahu člověčenstva, u nás se plazí, žebroní a mře, než dostoupí u věku pokročilém konečně místa povolání svého hodného. Šedý kustos a orientalista Fischer musel dříve smrtí s toho světa sejíti, než se Šafařík skutečným stal kustosem a právě té doby podala jemu vláda pruská řád „pour le mérite“, kterýmžto řádem v celém Rakousku mimo Šafaříka toliko kníže Clemens Metternich a baron Hügel byli tenkráte poctěni.

Když bibliotékář Spirk na rozumu se pomátl, a konečně zemřel, suploval ho Šafařík, pro něhož r. 1848 zvláštní katedra literatury slovanské byla zřízena, na kterouž však nikdy nevystoupil, neboť současně definitivně ustanoven jest za bibliotékáře c. k. pražské bibliotéky. Připomenouti sluší, žeť před tím ministerstvem do Vídně povolán jest, co jedna z nejpřednějších kapacit, aby tamo ve společnosti professora filosofie Exnera a J. Zimmermanna nový školní plán vypracoval.

Od vydání Starožitností slovanských, navzdor tomu, žeť mnohé materiální trampoty ducha jeho byly sklíčily, neustál na dráze vědecké pilně pokračovati, véda slovanskou obohacovati a přispívati k vysvětlení temných otázek budiž filologických, aneb týkajících se literární historie. Jeden z biografů Šafaříkových, duchaplný dějepisec literatury české, Karel Sabina, píše: „Šafařík objevil nesmírnou filologickou sílu, sílu, kterou i slavný Alexander Humboldt v Kosmosu uznal. Nepřevýšili ho v tomto ohledu ani přední filologové evropští ani bratří Grimmové, ani Rask, Bopp a Dietz, ani kterýž ze znamenitých jazykozpytců slovanských … Pokud výrok Lavrovského pravdivý jest, že „„nejprvnější povinností každého slavisty jest, aby činnost svou na vlastní krajinu, vlastní kmen obrátil““, — dostál Šafařík na filologickém bádání o jazyku českém povinnosti této více než částečně. Takořka korunou článků jeho filologických se jeví „Počátkové staročeské mluvnice“, jež podal jakožto úvod k „Výboru z literatury české 1845“. Tu věta z věty jako z křišťálového vyplývá pramenu a spůsob mluvy praotců našich v jasné se zračí hladině. Pomocí „Počátkův“ stíhati lze proměny a přetvary jazyka českého až k Husovi.“ — Mimo to vydal již roku 1840 spolu s Palackým úvahy mistrovské spisem „Die ältesten Denkmäler“. Avšak jak Šafařík minulost národů slovanských ve svých „Starožitnostech“ rozebírá a vyjevuje pérem nedostihlým dosud, tak snažil se zase vylíčiti statisticky rozsáhlost a lidnatost zemí slovanských spisem svým „Národopis slovanský 1842“ v pěkném systematickém přehledu všech nářečí.

Jsa nejváženější autoritou slovanskou nelze bylo, aby se i o našich drahých literárních památkách, jakými jest „Libušin soud“ a „Rukopis králodvorský“ vedle filologického rozebírání ještě jinde než v „Aelteste Denkmäler“ nebyl zmínil.

R. 1843 vyložil hrabě J. M. z Thunu „Libušin soud“ a „Králodvorský rukopis“ na jazyk německý pod názvem „Gedichte ans Böhmens Vorzeit“ s úvodem psaným P. J. Šafaříkem a s poznámenáními od F. Palackého. Avšak jak pěkně píše Šafařík o těchto našich památkách, kteréž jak v ohledu právnickém, mythologickém a básnickém, tak co do kulturní historie slovanské ihned uveřejněním jich Slovanům byly a budou pramenem nevyčerpatelným. Slovanští praotcové naši všude se líčili co barbaři a surovci, kteří teprv kulturou germanskou z kalu nevzdělanosti své se byli povznesli k životu nadějnému, jaký panoval pak na rozvalinách severní říše vendické. Zprávy o Slovanech vesměs váženy jsou ze zápisků nám nepříznivých, předsudných latinských kronikářů středověkých, jimž, ačkoli chudé jich zprávy jsou, přece při každém slově ústa přetékala hanou a potupou kmene slovanského. Každý však ví, že ti, již o nás mluvili jen jako o psech a otrocích, k otroctví přírodou privilegovaných, byli křesťané, kdežto semo tamo v Slovanstvu náboženství pohanské převládalo, — a naši národní a političtí protivníci, usilující o porobu naši. Památky tyto však byly formy tak dokonalé, žeť i kníže všech pěvců, německý básník Göthe, o jich vysokém významu pro duchovní, probouzející se život Čechův ve spisech svých se byl projevil, avšak národní protivníci naši nemohli domysliti se, lze-li surovému národu ve formě tak dokonalé, tak čisté básniti a zpívati. Avšak k pravému ocenění duchovního života našich předků vážil Šafařík měřítko z zcela jiných zdrojů. I soudil, že duch velkého činného, srdečného, mravného národu jednotlivými výše nadanými pěvci a věstci ze středu jeho podle vzdělanosti, kteráž by třeba pozdějším školsky vzdělaným a často převzdělaným potomkům surovostí býti se viděla, právě tak krásná a dokonalá díla tvoří ve spůsobu svém, jakáž jsou díla pozdějších, methodickou kulturou, filosofií a theorií umění vzdělaných básníků ve spůsobu jejich. Historie poesie všech národů a všech časů jest toho důkazem: kdoby však, dí Šafařík, o tom pochyboval při Slovanech, projevil by, žeť úplně nezná bohatost, jádrnost, ráznost a spanilost národní poesie slovanské.

Než Šafařík, jenž tak usilovně národ slovanský hájil, jej vybízel k svorné činnosti, jemu na dráze vědecké připravoval budoucnost v dobách absolutistických, nemusel-li z tiché komnaty učencovy vystoupiti na jeviště světové, a to, o čemž byl přemýšlel neustále po dlouhých obskurních dobách, hlásati před celým světem v době svobodné, v době roku 1848, kdež svoboda po dlouhé historické noci opět národy byla vroucně líbala, pouta mnohověká lámala a Slavii na trůn u prostřed národů evropských byla posadila.

Svoláni sjezdu slovanského, kterýž měl ten cíl národy slovanské sbratřiti, starou mezinárodní nenávist umořiti a prostředky vyhledati, kterýmiž by lze bylo k nové pokročiti slávě, nikoliv však rozválením monarchií velkou, jednu založiti říš slovanskou pod panovníkem jedním, — bylo částečně i dílem Šafaříkovým. Dne 2. června 1848 zahájen jest v sále Žofínském v Praze sjezd slovanský, jemuž předsedali František Palacký a Pavel J. Šafařík. Sjezd otevřel Palacký, načež shromáždění, ukončeno tohož dne řeči Šafaříkovou, se rozešlo v kluby.

Dnem 2. června vystoupil Šafařík na pole politické a osvědčil opět, žeť genius pravý v každém boji vlast a národ hájiti umí. Řeč Šafaříkova přijata jest od celého shromáždění s takovým jasáním, že těžko popisovati; než doufáme, žeť nebude od místa, když na památku zvěčnělého genia našeho slavnou řeč jeho tuto postavíme. „Na řečnění nebyl připraven, okamžik ho povzbudil,“ dí očitý svědek, „pohled na sbor, v němž ustředěny se jevily jeho vlastni idey, roznítil ho. Protož se ani na řečnickou stolici nepostavil, nýbrž prostě na místě svém povstal a mluvil tak rázně, tak dojímavě, že užaslý sbor celý v podobném byl zápalu, v jakém slovútný řečník. Slova jeho se řítila jako blesků prouděním a silou vulkanickou. Podobných slov nebylo slyšáno na sjezdu slovanském.“

I pravil Šafařík:

„Slavné shromáždění! Drazí bratří!

V okamžení tak vážném, jakého jsme se dočkali, nepozdraviti Vás srdečným pozdravením slovanským, byl by u mne hřích kárání hodný; meškati Vás dlouhou řečí, byl by přestupek důtky zasluhující. Pročež buďte mi srdečně vítáni, stateční bratří z vlasti slovanských, blízkých i dalekých, synové jedné matky, jež jedna mysl, jedna vůle zde shromáždila. Srdce mé se šíří, vida Vás, šíří citem posud netušeným a hoří splynouti se s srdci Vašimi v jednom citu, v jedné myšlence.

Poslyšte mé ranní city a myšlenky, má přání na úsvitě tohoto, na věky památného dne.

Co nás zde shromáždilo? — Hnuti národův trojího plemene, hnutí, jakého v dějinách lidských nebylo, pod nímž se země chvěje a otřásá, před nímž prchají mohutní národové, vláda bodákův a špehův do prachu klesá, lid o dědictví, jemu od Boha odkázané se hlásí — hnutí to i námi hnulo a nás zde shromáždilo.

Vláda bodákův a špehův jest déle naprosto nemožná. Kdyby vláda bodákův a špehův byla možná, nebyla by vypadla z rukou těch, ježto ji měli, neboť byli obrové umu nevídaného a odvahy neslýchané, ale srdce bohaprázdného.

Národové uvázali se ve svá věčná práva. Oniť se sestupují a radí o sobě i o nás, o své i naší budoucnosti, radí nad Mohanem ve Frankobrodu i nad Dunajem v Budíně a Pešti, doma i vně mocnářství našeho.

Nuže! když jiní národové o nás se radí a naši budoucnost ustanovují, poraďme se i my sami o sobě a o své budoucnosti. Bohdá, my sami sebe lépe než jiní známe; potřeb našich, tužeb našich, cílův našich lépe než jiní sobě povědomi jsme.

Což jest výrok porad jiných národův, sousedův našich, Němcův, Maďarův a Vlachův o nás? — Vyznejme se — a netajme se, jakkoli trpké jest. Výrok jejich jest, že nejsme schopni úplného svobodství, že nejsme schopni vyššího politického života, proto, proto jedině, poněvadž jsme Slované. Slovan, tak zní úsudek jejich, od přírody veden jest k služebnosti, k poddanství jiných vyvolených, nadanějších a ušlechtilejších národů.

Kdo pak jsou ti, co tak soudí o nás — ti, jenž nad námi posavád železnou ruku drželi a dílem ji ještě drží; ti, jenž se živili potem a mozoly rolníkův našich; ti, pro něž bojovali a krev svou lili bratří naši, synové drahých matek našich; ti, jenž sebe nazývají vzdělavateli a ochranci našimi, jenž nás vyzvlíkají ze Slovanství a jež my proto jmenujeme utlačovateli našimi, vrahy duší našich.

Bratří! ti, co tak o nás soudí, jsou nepřátelé naši: jejich svědectví jest stranné a proto křivé. Jejich výrok jest odporný sobě samému jako každá lež. Nechceme-li se vzdělávati jak oni říkají, to jest, nechceme-li se poněmčiti, pomaďarčiti, povlaštiti: tuť nám nadávají surovců, barbarů a otroků. Chceme-li se opravdově vzdělati, to jest, veskrz a veskrz zeslovaniti a Slovany býti, jakž nám hlas svědomí velí, bychom dokázali, že jako Slované schopni jsme svobodství a vyššího politického života: tuť nám spílají zrádců vlasti a zlosynův, nepřátelův svobody jejich. A tak se děj co děj, mluv co mluv, oniť vždy trhají a mučí řeřavými kleštěmi nevinné svědomí naše, oniť vždy škvrní horoucím železem čisté čelo naše.

Bratří! tento stav věcí déle trvati nemůže. Losy národův vrženy; přišlať i pro nás doba rozhodná, dříve než jsme se jí nadáli. — Nevinnost před svědomím a Bohem není platná před soudem světa, soudem národův. Buďto se očisťme skutkem a dokažme, že jsme schopni svobodství, anebo se přelejme cválem v Němce, Maďary a Vlachy, bychom nebyli déle národům k obtíži a urážce, bychom nepřenesli pohanění a snížení naše na syny naše. Buďto doveďme, abychom s pravou chloubou říci mohli před národy: Já jsem Slovan, aneb přestaňme Slovany býti. Mravná smrt jest nejhorší smrt. —

Mravná smrt jest nejhorší smrt, ale i mravný život, nejvyšší život. Proto dříve, nežli se odevzdáme na milost jiným národům, nahleďme hloub do vnitra duší našich, vizme, jaká v nich mravná síla, zkusme, jsme-li s to, bychom pozdvihli hlasu svého v radě národův, jsme-li s to, bychom jednali s nimi o rovnost národních práv na základě spravedlnosti, bychom jim dokázali, že umíme vládnouti i hrstem svobodství, když oni nás viní, že jsme posud bývali jen mlatem a nástrojem otroctví. Bude-li v nás mravná síla, pronikne-li jedna myšlenka, jedna vůle tělo národu našeho, národové celé země jí neodolají. Neboť všecko, co pod sluncem i nad sluncem, převyšuje síla mravná. Síla, kteráž hvězdami hýbá a jimi v neskončeném víru a neskončeným prostorem točí, síla, kterouž vesmír na své centrum tlačí, nevyrovná se síle velikého národu, který ke mravnému povědomí sebe přišel a svého bytí v spravedlivém boji hájí.

Zdaliž národ náš slovanský celou svou silou o svá práva se zasaditi, zdaliž jich sobě na základu spravedlnosti k sobě i jiným národům vydobýti chce a může, o tom rokovati, ejhle! tať jest veliká svatá úloha naše!

Drazí bratří! neníť již pro mne dnes času k dlouhé řeči, k umělému řečňování; toť věc jiné chvíle a jiného místa. Běžíť nám všem o skutky, o děje. Z otroctví není bez boje cesty ke svobodství — buď vítězství a svobodné národství, buď čestná smrt a po smrti sláva.“

Přešla bouře roku osmačtyrycátého, reakce nastala a Šafařík lekal se nyní těch špehův jako oblud nočních i o polednách bloudících, jež, jak doufal v řeči své, navždy byly zničeny. Od těchto dob byl nesdílný, zadumaný do sebe, ačkoli neustál se starou a tolika plody osvědčenou láskou k vědě pracovati dále. Doba literární činnosti jeho v posledním desítiletí od r. 1848—1858 bylať velmi plodná; valná část veleučených pojednání, třetí vydání „Slovanského národopisu“, jakož i dvě důležitá díla o písmě hlaholském a památkách jeho padají do doby té. Jeho poslední dílo, vyšlé r. 1858 v jazyku německém, pojednává o původu a vlasti glagolitismu.

Šafařík byltě jeden z nejprvnějších učenců, jemuž se dostal řád císaře Františka Josefa; ihned na to poctěn jest ruským řádem sv. Anny II. třídy v brilantech; tak se skvěla svatá aliance na prsou muže, jenž jako pravý učenec nikdy nebyl žádostiv zevnějšího vyznamenáni. A věru není mnoho pamětníků, jenž by na prsou bibliotékáře Šafaříka dekorace jeho kdy byli viděli; neboť připnul je sobě toliko tenkráte, když musel a jistě onyno tři řády více než pětkráte na prsou neměl ve svém životě.

Co člověk byl Šafařík mírný, skromný, přívětivý; co učenec velmi přísný a svědomitý. Navzdor obrovským jeho literárním studiím nezanedbal bibliotekární povinnosti. Neunavený jak byl, katalogisoval vlastnoručně rukopisy české a sebraná akta zrušených klášterů; pod jeho správou zakoupena a vřaděna jest drahocenná bibliotéka Hermanova; jeho vplyvem a působením dostala se od ministerstva vídeňského mnohá podpora bibliotéce c. k. v Praze, kteráž bezpříkladně spoře nadána jest. Podpor takových užil Šafařík vždy k zveličení bibliotéky a zakupování rozličných unik českých.

Neunavené namáhání duchovní dojalo konečně nervy a mozek. Zemřel tiše a mírně, tak jak žil a pracoval — na ochrnutí mozku v 66. roce věku svého dne 26. června 1861 o půl jedné odpoledne.

Pavel Josef Šafařík, proslavený patriarcha vědy slovanské, doktor filosofie, rytíř c. k. řádu Františka Josefa, pruského řádu pour le mérite a ruského řádu sv. Anny II. třídy v brilantech, úd cís. akademie věd ve Vídni, kr. české učené společnosti, dopisující úd akademie věd v Petrohradě, Berlíně a Mnichově, k. společnosti věd v Göttingach, latinské spol. v Jeně, zeměpisné spol. v Petrohradě, archaeologické spol. v Odesse, učené spol. v Krakově, spol. pro nizozemskou literaturu v Leidenu, čestný úd pražské filosofické fakulty, dějepisné společnosti v Celovci, hist.-statistické sekce c. k. moravsko-slezské spol. pro orbu, přírodo- a zemězpyt v Brně, spol. pro jihoslovanský dějepis v Záhřebě, university v Charkově a esthonské spol. v Dorpatě, čestný úd musea království českého, čestný měšťan kr. hlav. města Prahy, vysloužilý bibliotékář c. k. universitní knihovny v Praze — pochován na hřbitově evangelickém v Praze za pořičskou branou.

Pohřeb byl veleslavný — na budově českého musea vlál prápor smutkový. — Zanechal čtyry dítky, z nichž nejstarší syn Vojtěch co spisovatel český již svou lučbou se byl vyznamenal.

Slavie slzami vděčnosti zrosila hrob muže velkého, Slovana největšího!

„Sláva nesmrtelné památce jeho!“