Naši mužové/František Ladislav Čelakovský

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: František Ladislav Čelakovský
Autor: Jan Erazim Sojka
Zdroj: SOJKA, Jan Erazim. Naši mužové : Biografie a charakteristiky mužův slovanských. Praha : Antonín Renn, 1862. S. 240–311. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Související: Autor:František Ladislav Čelakovský

Nar. 7. března 1799   † 5. srpna 1852.

Vezdy jazyk s rozumem jdou spolu k vycvičenosti,
Jen že rozum napřed, pak mu jazyk pomáhá.

Před dvanácti lety ozval se polský list „Jutrzenka“ těmi slovy: „Slovanský ráj Kollárův nemá ani jednoho muže činu, jsou tam sami dějepisci, filologové čeští a slepí básníkové srbští, ale krom polských, nenajdeš tam žádného hrdinu.“ Výrok takový byltě urážkou pro národ český, avšak nedlouho před tím vystoupil ze středu národu českého muž a jal se mluviti v rozhorlení svém, žeť čas, aby nám to naše vlastenčení ráčilo konečně z úst vjeti do rukou a do těla, abychom totiž více z lásky pro svůj národ jednali, než o té lásce mluvili, neboť že pro samé povzbuzování do vlastenectví zapomínáme na vzdělávání národa. Muž ten, jenž takto byl mluvil, byl Karel Borovský. I on žádal činu, čichaje, že cos zapáchá v státu dánském. Avšak kde a v kom (???) měl zrodit? — V literatuře to neustále po(???)lo ; mezi národem českým a naší moderni (???)ostí nebylo nižádného spojení. Náš národ ne(???)e považován za velké pohřebiště, velkou ko(???)i starožitností v ohledu každém; pročež rodili (???)ám toliko sami filologové, sběratelé slovíček, (???) písní, sběratelé starých pergamenů a listin, (???)i si národ již pramálo byl všímal. Snažení mužů (???) bylo velmi krásné a chvály hodné; pilností (???) zanechali nám mnohou krásnou, velkolepou (???)látku; než politování hodno bylo, žeť pak mladší (???) vstoupaly do šlépějí předků svých, majících fi(???)pi za víru samospasitelnou. Každá doba rodi (???) své: věta ta již často se opakovala, než u (???) neplatí. Mezera jeví se za mezerou v literatuře české a kdybychom chtěli konečně líčiti naše (???)ické postavení, tak jak jest, spravedlivě bez (???)sudku, slovem soudně a chladně, tuť teprv by(???) se potkali s odpory neslýchanými. Avšak ta-(???) odpor vždy se jeví tam, kdež národ na roveň (???)ické vzdělanosti ostatních národů se nebyl (???)inl. Mluvě o politické vzdělanosti našeho národa, zplakal bych, poněvadž i na tomto poli koukol převládá mezi pšenicí, dusí a moří, aniž bychom národ náš z duševního poddanství vybaviti mohli. My máme ještě tu starou, tradicionální politiku starého Fraňka Vaváka, ačkoli zmodemisovanou a méně křiklavou, — přece tu samou co do věci. Co ví náš lid o literním pokroku národů evropských? Co ví o politickém pokroku v Evropě? Snažili jsme se lid náš povznesti k pravdě, čisté, věčné, k těm pravdám, za něž předkové naši byli trpěli a krváceli? — Ano snažili jsme se — a snažíme se dotud nepřekročiti jistou míru a velkému pacientovi svému u větší míře než po lžičkách vpouštěti ty kusy vědomosti naší.

Avšak když pak přijde muž a vstoupí mezi lid i jme se hlásati, jako národní absolutista Vavák na konci minulého věku, že je všechno černé a že černé musí býti! — Není-li pak národ pouhou hříčkou, třtinou větrem se klátící, věří-li jemu? A lid český věřil Vavákovi za oné nadějné doby, když revoluce francouzská i náš národ český, zašlapaný vyvolávala z mrtvých a děla k nám: „Pomoz sobě, národe! jsi-li hodným slouti národem.“ Než národ neměl sobě pomáhati, neměl pozříti k světlu leže na rozcestí jako tělo ranami pokryté, jako člověk volající za slitování okolojdoucí.

Na západě provolal jest na sklonku minulého věku národ francouzský dvě slova: Svobodu a rovnost všech lidí a národů. Tak volali jsou Táborové u Lipan, než reakce zvítězila nad nimi: svoboda a rovnost ponejprv pohrobena; podruhé vyhlazen jest národ český katany. V tom zbytku lidu českého proudila vždy krev Táborův; špehové našich hrobů věděli, žeť v Čechách svoboda se vznese jednou z popele a z krve předků našich v triumfu zase velebném a za tou příčinou, když na západě se rozednívalo, volali jsou do hrobů našich otců, aby nevstávali, žeť „tma ve dne jako v noci“. Hlavní spisové, tak hlásající, hájící absolutismus, vyšli jsou z péra Aleše Pařízka a Fraňka Jana Vaváka.

Aleš Pařízek, direktor c. kr. normální školy pražské, vydal v Praze r. 1793 spisek o svobodě a rovnosti městské, jaká jest a co z ní pochází — v$em milým vlastencům národu českého k poučení a k výstraze. Jak vidíte, byltě i Aleš Pařízek vlastencem, neboť meltě za povinnost svou lidu našemu vykládati, co svoboda městská vůbec jest, jak se jí má rozuměti, v čem pravá rovnost městská záleží, jak svoboda a rovnost ve Francouzích počala, jak se rozšířila a co z ní pošlo. Proces revoluce francouzské měl tolik nuancí, žeť snadno bylo dítě i s koupelí vylíti. I rozumoval Pařízek takto, že, kdyby neštěstí ze svobody a rovnosti francouzské pocházející toliko mezi Francouzy se bylo uhostilo, snad bychom my, jenž jsouce od nich vzdáleni, škodlivosti její tak hrubě byli nepoznali, buď dostatečné známosti o ní nenabyvše aneb aspoň se domnívajíce, žeby ona jinde tak zlá býti mohla, jako v zemi francouzské.

Než poněvadž jedovatý kořen, v kteroukoli zem se vštípí, všudy jedovatou bylinu ze sebe vydává, protož také svoboda a rovnost nadřečená nejen v samé zemi francouzské, ale i v krajinách těch, kdež lstí a násilím se byla rozšířila, všudy podobné a mnohé zlé zplodila. Rozumování takové jest tak rozumné, jako rozumování mnohých současníků našich, již děli a psali v směru Aleše Pařízka, že „poslušenství dobrých vlastenců k zvelebení vlasti a zachování dobrého pořádku náleží“. Vycházeje z toho stanoviska, žeť slepá poslušnost jediným prostředkem k zvelebení vlasti a k zachování dobrého pořádku, nemá tedy pravý vlastenec co tvor křehký, závislý, pod poručenstvím svých vrchností jinou znáti povinnost, než jak by se zalíbil Bohu, a protož má pravý vlastenec jak dí přikázaní boží poslouchati otce a matku svou, třebas by poklesli; on nemá nad ně se vypínati a chtíti je přemudrovati. Neboť což by platno bylo, jedinému toliko pánu země poslušným býti, kdybychom náměstkům a úřadníkům jeho služby a poddanosti povinné prokazovati se zdráhali? A zdaliž bychom tím Boha samého neurazili, jenž chce, abychom každou vrchnost naši, byť ona duchovní aneb světská byla, ctili? Plňmež rozkazy jejich bez reptání, poněvadž nás k užitku jak časnému tak věčnému vedou; čtemež je jakož rodiče; nebouřmež se proti ustanovením (???)

nad námi panuje jeden; on zná nepravosti všech — on vede lid svůj zvláštními stezkami k svému spasení — on věčnou jest záštitou lidu a národů porobených, on vede je v otroctví, aby poznali jho tyranna, avšak Bůh je vede zase k slávě, dokážou-li, že slávy hodni jsou. Jako dítko, tak se i každá pravda rodí v bolestech. Boj jak v přírodě tak jest i mezi lidským stvořením; dnem plaší se noc, pravdou lež; a byť i lež dnes zvítězila, zítra musí vítěziti pravda.

Avšak jeví-li se Pařízek co vlastenec národu českého, tuť jest teprv Vavák superlativem všeho vlastenectví. Parízek jeví se co dobrý muž, na rozum sice padlý, avšak spousty a krveprolití se hrozící, jakoby na světě za ten neb onen kus země, pro pouhý často rozmar které kuběny, krev na světě byla netekla potokem, porovnáme-li ho s Fraňkem J. Vavákem, jenž co najatý publicista, muž servilni a bezhlavý agitátor naší národní slávu blátem pokálel a národ, z něhož vyšel, oslepoval, aby nemohl prohlédnouti k světlu; jenž národu svázal ruce řetězem velikým jako tomu drakovi biblickému, jenž svržen jest do propasti, aby tuto dlel tisíc let a pak na krátko zase propuštěn byl.

Vavák narozen jest r. 1741; byltě sedlákem a rychtářem v Milčicích na král. kom. panství Poděbradském. R. 1786 obdařen jest od Marie Terezie a Josefa II. čestným penízem. Týž člověk zaprodal ve své ultraloyalnosti duši svou a jal se v době, kdežto vulkánický výbuch lidu francouzského, dlouho svázaného, než nyní svobodného zachvěl kontinentem evropským, agitovati mezi lidem selským proti mladé svobodě.

Zraky všech porobených národů evropských obráceny byly k Francii: a podivno, stará propovídka kolovala tehda v lidu, že „Francouz do Čech robotu přinesl, že ji zase přijde zkazit“. Francouz arciť robotu v Čechách nezavedl, avšak Francie to byla, kteráž vešker absolutismus v Evropě podporovala, kteráž byla zrcadlem a vzorem slávy absolutistické všem evropským dvorům a šlechticům. Ačkoli sedlák český nerozuměl soptění vulkánu francouzského, měltě přece jakési tušení, že Francouz přijde zkazit robotu. Poněvadž smýšlení takové mysli lidu českého bylo zviklalo, jal se „velký francouzožrout Vavák“ lidu českému svobodu líčiti barvami nečistými, brojiti proti Francouzům a Napoleonovi všemi zbraněmi, pamflety, písničkami a t. d.

Aby lid český, rozkvašený přivedl k poslušnosti a od svobody, na národy evropské milostně ponejprv zase hledící, odvrátil, vydal r. 1796 knižku pod názvem: „Tma ve dne jako v noci na rozumu lidském, v národu francouzském učiněna, po všem světě rozhlášena aneb nynější vojna francouzská v Čechách mezi sedláky uvažována“. Uvážíme-li, žeť lid náš v Čechách málo uměl psáti a čísti toho času ještě, mělať knížka ta hojný odbyt, neboť již roku 1797 vyšlo druhé vydání. Avšak byla-li v které kotrbě tma ve dne jako v noci, nebylať nikde u větší míře než ve Vavákově.

Ostatně nemysli sobě nikdo, že Vavák nebyl muž vzdělaný, avšak právě proto, že vzdělaností svou nad jiné vynikal, škodil národu tím více a zdržoval pokrok duševní. Arciť, když svatá aliance zvítězila, platil Vavák za věhlasného proroka v Čechách, neboť jak předpovídal, stalo se. Onen velikán, Napoleon I., zemřel co vězeň mocnářů evropských na Heleně, avšak mezi tím vydán r. 1811 finanční patent, a národ český zkoušel, co jest ta svoboda za strom jedovatý. Lid náš nevěděl, žeť finanční patent byl následkem bídného hospodářství, anobrž měl jej za následek té rozhlášené svobody, z které veškeré zlo pocházelo, jak Vavák neustále hlásal, tak jak dosud národ politicky nevzdělaný veškeré zlo přičítá každému svobodnějšímu ruchu, anižby k tomu hleděl, žeť jednotlivci za spásu lidstva se obětují pro lid, o jeho svobodu, jeho duševní a materiální blahobyt pracují a žeť jedině záleží na kabinetech vládních, mír a blahobyt evropský zaštěpiti na půdě veskrz a veskrz svobodné. Když tak se stane, pak volati lze: „Dejte císaři, co náleží císaři, a národu, co jeho jest.“ Avšak tomu Vavák jinak rozuměl aneb to jinak vykládal.

Národ, který se zdál vyjasňovati rozumem svým celý svět, děl Vavák, již nyní všech jasností toho rozumu pozbyl a jest u něho ve všem lidském běhu tma ve dne — jako v noci. A jak pak, a proč se ta vojna francouzská začala? Inu tu má Vavák pro náš lid, jenž ještě až po doby tolerance a později sobě liboval v berlinkách, pláči svatých otců, v zaklínání duchů a vzývání rozličných svatých k vykopání pokladů snadnou odpověd na jazyku. Praví: „Začala se z pejchy a závisti a pro žádost panování a cti. Začali ji Francouzové bez Boha a bez práva, vedou ji bez svědomí a spravedlnosti, dokonají ji nešťastně a beze cti. Hlavně „co někdy myslel Lucifer a ďábel učiniti na nebi, to nyní stavové francouzští učinili na zemi“. Nyní arciť víme, žeť mocnářové evropští vytasili zbraň toliko proti svobodě Francouzův a národů evropských vůbec, aby zvítězily absolutismus a legitimnost. Než tenkráte, kdežto evropští potentati pilně ostříhali lis tiskařský, nemohl se věcí takových našinec dočísti v Novinách Krameriusových.

Velezajímavé jest a svědčí o naší hlouposti, která arciť byla nezaviněna, jak Vavák líčí lidu našemu první počátky revoluce. I praví: „Když Francouzové pozorovali, že věci politické všudy místo a vážnost dosahují, začali vnitřními, totiž vírou, náboženstvím a svědomím pohybovati, vymohli nejprv svobodu na tlačení jakýchkoliv kněh, aby bez censury a prohlížení každý impressor tlačil, co mu kdo k rukoum podá.

Tuť napsali a po všem světě rozesílali převeliké množství takových libomudrctvím sice omalovaných, ale vnitř svobodným duchem páchnoucích kněh, že jak je kdo četl, tak se v mysli rozviklal, že jak od svého jakéhokoliv náboženství, také i od dobrých mravů a všelikých starodávných pravidel odstupovati počal.

Tuť mu již byl kostel daleko, Pán Bůh příliš vysoko, modliti se mrzel, chudými pohrzel, písmo svaté zavrhoval, v učení víry pochyboval, všecka stará ustanovení držel za blud a mámení, církevní řády a pobožnosti měl za zisk kněžský a za bláznovství. Místo knih pobožných napletli bezbožných, užívali všech a velikých vymyšlených ouskoků, skrze důvtipné výmluvnosti, veršování a milomudrctví, vydávání kronik čili tak zvaných románů: ty vždy svobodným duchem a nečistou láskou promíchávali, tak mladý vyššího stavu a učenější lid na rozumu a pravém smyslu pomátli, od čítáni starých, Boha, spasení, práv, dobrých mravů a domácích své vlasti se týkajících kněh odrazili a odvedli. Každého roku něco nového vymyslili, tím chuť lidskou a mysl (???) duši zajímajíce, však v tom nebyla nežli sama (???) lež, licoměrnost, lektání uší, podvod (???) záhuba náboženství, zkáza mravů a díla ďáblů. (???) Tenhle jest byl začátek všech illuminatů, kteří se z toho semene i zde po celé Evropě zrodili. Potom vymohli od krále a sami svou mocí sepsali, jistou konštituci; potom dali natlačiti kněh právě ďábelských, jakéhož myšlení rozum i srdce lidské se hrozí.“ — Výkladem takovým měl poznati nyní lid český celou francouzskou encyklopedii, znal Voltaira, Rousseau-a, Montesquieu-a, nyní seznal Diderota, Dalemberta, z Holbachu a Helvecia, avšak co neznal byltě dvůr Ludvíka XIV. a XV. — Lid český nevěděl, že tito mužové nepsali pro lid, anobrž pro dvůr, pro salonní společnost francouzskou, vůbec pro šlechtu evropskou, kteráž ve své bujnosti již se nudila. A za dobrý tón všem těm spisům sloužil nejlépe dvůr francouzský. Dvůr se veselil, až se opojil rozkoší, lid francouzský platil velké daně a sténal ve svém otroctví. Na dvoře panovala prostopášnost, na dvoře bylo vše směšné — Bůh a celý svět — toliko ještě v nejnižších vrstvách měšťanstva panovala ctnost. Dlouho trvala veselost na dvorech a bezstarostnost, než jednoho dne vyjasnilo se v učouzených dílnách třídy pracující; v hlavě dělníka se vyjasnilo jako v hlavě šlechtice; lid se sběh — a mladý advokát vyskočil na stůl a pravil: „Lide! nenech se mučit déle — budiž svobodným!“ — A lid přísahal, že chce býti svobodným. Tak počala revoluce. Lid, znaje své povinnosti, dovolával se práv svých a dovolává se jich dotud.

Náš národ český byltě první v Evropě, jenž se opřel mistrem Janem Husem a Táboryty duchovnímu a politickému absolutismu, jenž dvě stě let slavně bojoval za svobodu, za práva lidská — avšak pokořen jest. Muži jak Hus, Jan Žižka, oba Prokopové, Peter z Chelčic a t. d. slavnými učinili nás v celé Evropě, postavili nás na roveň se starými národy co mučedlníky svobody. Avšak co záleží Vavákovi na slávě francouzské svobody a naší milé vlastí a nás všech? „Nékdy,“ dí Vavák: „ve vlasti naší také satan svobodou lid mámil a vůdce slepého, Jana Žižku, jakožto na rozumu slepým lidem představil a co z toho následovalo?“ i to, že od té doby již 450 let a ještě tolik po celé zemi smutných pustotin, hradů, klášterů, měst a vesnic, zbořenišťat ne bez podivení vidíme.“ Na štěstí hledí nyní napolo probuzený lid náš opět k dobám těm minulým, kdežto politika naše byla čistě lidská a národní. Žádné revoluci nelze pošlapat blahobyt národu takou měrou, jakou se toho dodělati může falešný systém vládní, na př. ta tradicionální politika Lobkovicova u nás, kteráž konsekventně k tomu pracovala, národnosti v Rakouské říši žijící netoliko nivelovati a pomíchati v jeden celek německý, anobrž i svobodu od hranic rakouských vytlačovati. Než o tom na místě ještě promluvíme.

(???) jsme již jednou politický um svůj osvědčili, ačkoli na politické korouhvičce naší skvěl se kalich Táborův! — Faktum jest, že jsme ode dob rozkládání-se reakcionářské moudrosti Vavákovy neuznávali, že není větší potřeby, než aby lid náš co nejrychleji v osvětě prospíval; faktum jest, že se nehledělo příprav k blížící se nové svobodné době politické; faktum jest, že Matice česká v době předbřeznové, netoliko málo činila, anobrž i velice zdržovala pokrok literatury a vnikání její v žíly národu, aby lid se stal dospělejším; faktum jest, žeť též Matice konečně za doby reakce posledního dvanáctiletí se stala ústavem dříve umrtvujícím, konečně však ústavem mrtvým; faktum jest, žeť internováním publicisty Havlíčka Borovského hůře jsme na tom stáli, než za doby předbřeznové; faktum, že když nový ruch v literatuře české za dob roků padesátých byl vznikal, ruch takový, rozkvašený láskou k osvětě a svobodě, v středu našem se potlačoval a kaceřoval. Čehož nadíti se měl národ český? — —

Jezovité zničili naši svobodu, zničili na hranici naši literaturu, uložili jsou národ český do hrobu. Čechie byla velkým hřbitovem. — Aby se potomstvu nestýskalo v Čechách, aby neplakal Čech na hrobech předků svých, naučili jsou Jezovité Čechy jednomu z nejkrásnějších umění — hudbě. V neštěstí a porobě národní bylať hudba útěchou Čechův. Na hrobech svých předků, na hrobě slávy své hrál Čech veselé melodie, tančil v divé veselosti: kde hudba byla, tam Čech, kde Čech, tam hudba. Muzikantský národ Čechův putoval v bídě své světem, národům hrál písně veselé a v písních svých veselých i dojímavých, zapomněl jest Čech na svou duševní bídu — na svou svobodu.

Když však jsme počali z hrobu svých vstávati, bylať píseň první pozdrav náš. Jednou jest pravda, domáhali se Táboři také píšťalami svobody národní; a jak tenkráte celý národ český píšťalami svými zval k tanci divokému, tak po dvou stoletích chopil se Čech houslí a klarinettu a verše tepal. V čele posledního umění stojí Václav Malezínek (1787) řemesla pernikářského starší tovaryš v Praze, a za ním se vine řada těch harcovníků našich, již doufali zpěvem dobývati hradeb.

Nepočítaje básníře příležitostné, již rozličné příjezdy, svátky, jmeniny, obrazy mocnářů atd. jsou opěvali, zrodilo se nám v projití šedesáti let na sto básníkův, počet valný, jakýmž se v žádném odvětví vědy a umění vykázati nemůžeme, avšak nejsou to, abys myslel, samí Zábojové, jež bohové byli pomilovali, již pěli od srdce k srdci píseň ze středa hoře, jimž od bohův v srdce dáno, jako Lumírovi, ký slovy i pěním Vyšehrad byl pohýbal i vše vlasti, pěti proti vrahom! — — Nehlásal každý jako J. Kollár, že „kdo do pout jímá otroky, sám jest otrok“, nelíčil každý „pláč matky Slávy nad odrodilými syny“, nebědoval, nehorlil každý jako Jan Holý, řka: „Nad vámi zas tu musím ubohá já Sláva Rodička, odrodili synové, hořko na srdci plakat; že k člověčenstvu přišli za svou hanbíce se matku. K cizím, co mne potřít chcú, utěkáte se vrahom; a mne tupit, v zlý žert a ohavný posměch uvádět, ba špatnou zlořečit smíte mi ještě hubou… Zdaž při prvním raděj se neměl vám příchodě na svět „krk vykroutit aneb kosti na Tatru přibit?“ Aspoň vždycky nových méněj bych snášela trápeň, méň žalov, méň zlou srdce bolestí žralo;“ — ano nelíčil každý velké žaly národu našeho, jako Kamenický, Jablonský, Vocel, — předmětem rozladěné mysli básníkův našich bylyť z velké části malicherné body srdce lidského, luna a hvězdičky, rozličné Míny atd.

Avšak vedle toho byla i vlast hlavním terčem našich básníků, již jak konečně móda tomu chtěla, lučiště své napínali a dardy v centrum metali, jedni s patrným prospěchem a svěží jakousi tendencí, druzí pro pouhé ukojení citem rozplývajících se srdcí. I rozhoupali jsme se na perutích vlastenecké fantasie své do vlasti české tak, žeť snívajícím údy jsou křehly a mřely a anoť srdce teplé v prsou našich se ještě chvělo písni o vlasti poslední — ruku mdlou k činu nelze bylo zdvihnouti. Než sledujíce vešker směr básnické činnosti naší, nelze zapříti, žeť tu a tam zvukové původní a melodické jakoby z těch dalekých sfér, kdež veškera krása a poezie bytuje, se ozývali. Idea krásy jest přirozená člověku. I třeba, aby tato esthetická síla, jakož každé člověku přirozené nadání, se vychovávala a vzdělávala, má-li poznáním zákonů bytosti své býti silou uvědomnělou. Poněvadž vyvinování idey jest rozličné podle povahy a všeobecné vzdělanosti národu, protož vylíčiti chceme působení některých básníků českých, jež mezi klassiky vřaditi sluší a v jichž čele se skví — Čelakovský.

Frant. Čelakovský narodil se v Strakonicích dne 7. března 1709 z rodičů chudých a byltě jediným synem. Otec jeho Vojtěch byl měšťanem Strakonickým. První vzdělání dostalo se Františkovi, jenž pak za doby filosofických studií v Praze sobě přidal jmeno Ladislav, v domě otcovském. Matka Anna naučila syna svého česky a německy čísti a počítati, načež poslán v desátém roku věku svého do školy městské. Po ukončených školách městských měl František podle vůle otcovy učiti se řemeslu tesařskému, avšak an řemeslo tesařské jemu nebylo po chuti a František raději by byl býval truhlářem, chtělatě matka syna svého míti velebníčkem, jak to vůbec přáním bývalo zbožných matek českých. Matka doufajíc, že konečně v stáří rodičů, syn jim může býti podporou, zvítězila nad otcem a František poslán jest r. 1812 na gymnasium Budějovické, kamž mu dobrá matka prádlo a chléb až do syntaxi čili čtvrté třídy latinské byla nosívala.

Čelakovský studoval sice pilně, avšak s neznačným vyznamenáním, neboť milejší byly jemu studie soukromé, nežli věci školní. Záhy přilnul k německému básníkovi Schillerovi a čítával s rozkoší básně jeho, zapomena na to, žeť vedle Schillera stává ještě povinností školských. Nebažil po tom, státi se premiantem; duch jej unášel do sfér vyšších, kdež trůní ona věčná krása, ukolíbána rájskými melodiemi a sny poetickými ověnčena, kteráž toliko vyvolence vine na ňádra svá. Německý Schiller byl Františkovi veškerým nebem; Schiller provázel jej na procházkách, v Schillerovi a později Göthovi kochal se Čelakovský osamotnělý.

Jak často zatoužilo srdce jeho opojené luznými sny po příteli, jenž by porozuměl oné tísni duše poeticky naladěné, jenž by rozuměl jeho citům, jeho ideálům! — Avšak za nedlouho svedl ho osud s jinochem, jenž mu přítelem zůstal do smrti. Byl to Josef Kamaryt, spolužák jeho v Budějovicích, as o dvě leta starší. I bydleli spolu v jednom pokojíku; oba přivábila musa. — I jali se veršovati, spisy básnické kupovati, tak že v kufřících svých více měli kněh než prádla, aneb zase každou dobrou báseň sobě opisovali. Veseli byli dnové básnících přátelů našich. Vše co jim do ruky se dostalo, pilně čítali, avšak nazvíce spisy německé. Literatura česká bylať toho času netoliko velmi chudá, anobrž i ty plody, jichž stávalo, v krajích jižních po řídku byly rozšířeny; avšak navzdor tomu poštěstilo se našim přátelům Hromádkových listů v Budějovicích se dopíditi.

Jan Hromádka, učitel české řeči a literatury ve Vídni, počal rokem 1813 vydávati časopis pod názvem „Listy Vídeňské či prvotiny pěkných umění“, mající směr dílem zábavný, dílem poučný. Žeť část zábavná nejvíce zastoupena byla onoho času básněmi lyrickými, snadno pochopujeme, avšak básně byly hlavním živlem našich přátel, již z pramene toho čerpali a každou lepší báseň sobě opisovali. Nedlouho bavili se spolu mladí básníkové naši. Po čtvrté latinské třídě bylo spolubydlení Čelakovského a Kamaryta v Budějovicích přetrženo. Matka nemohouc více obtížné cesty konati do Budějovic, přemluvila syna svého, aby nyní studoval v Písku, kdež jí byl František více na blízku. V třídách humanitních v Písku vyučoval tehda prof. Alois Uhle. Uhle, jenž co ředitel reální školy ve Lvově roku 1849 byl zemřel, byltě vyhlášen ve vlasti české za nejurputnějšího nepřítele Čechův, poněvadž r. 1812 byl vydal brožurku, kterou podezříval působení vlastencův, hlavně však působení Jungmannovo. Za tak přenáhlený čin, ač mysli více podrážděné, nežli nepřátelské s odporné národu českému uvrhl jej Jan Kollár v „Slávy dceři“ do pekel. Avšak jak nám jej Čelakovský líčí, byltě Uhle netoliko výborným učitelem, anobrž jemu děkuje a co živ vděčný jemu za to zůstal, že byl mezi „prvními, kteří lásku k mateřskému jazyka v něm jsou byli vzbudili, činíce jej pozorna na jeho krásy a dokonalost.“ V Písku přilnul Čelakovský s veškerou láskou ku školským předmětům a onen dříve poněkud nedbalý student stal se žákem nyní nejvýtečnějším. Na gymnasium píseckém položil Čelakovský základ ku klassické vzdělanosti své. Ve školách humanitních učil se Čelakovský tomu, v čemž básnictví a řečnictví záleží; básnickými vzory byly mu dosud plody německé, avšak Uhlem roznítila se nyní v duši jeho touha po českých básních a touž měrou, jakouž byl dříve přilnul k literatuře německé, oblíbil sobě literaturu českou a v brzce nedostávalo se zdrojů, z nichž by byl býval čerpal a duši svou byl kojil. Odbyv poesii čili první humanitní třídu, zřídili studující Strakoničtí o prázdninách divadlo, na kterém i Čelakovský co dilettant ve hře Štěpánkově „Korytané v Čechách“ byl vystoupil. Při zkouškách seznámil se Čelakovský s Janem Plankem, měšťanem a mistrem usedlým, pozdějším věrným jeho přítelem, jenž jsa horlivým vlastencem, valnou choval bibliotéku všech v novější době vyšlých spisů českých. Pramen bohatý se nyní vyprýštil Čelakovskému. I četl aneb studoval pilně Puchmírovu sbírku básní a zpěvu, Palkoviče Musu ze slov. hor, ježto 1801 ve Vacově byla vyšla, a Nejedlého Hlasatele českého, vydaného ve čtyrech svazcích od r. 1806—1818. Od této doby věnoval se Čelakovský celý Muse české. —

Obě léta humanitních studií svých vídali se Čelakovský a přítel Kamaryt toliko o prázdninách, avšak navzdor tomu byli přátelé nerozdílní. Čelakovský odebral se nyní do Prahy, aby se oddal stadiím filosofickým. Avšak Praha, ono srdce vlasti české, onen střed, ono působiště duší mladistvých, jež zahořevše láskou k milé vlasti své, jaly se vzkřísiti jazyk a literaturu českou, jak mocně působila na Čelakovského, jenž vešker vlastenecký svět dosud zhlížel ve svém Kamarytovi a Plankovi! — Jak mocně však duši jeho byla nadchnula láska k vlasti a poesii, o tom svědčí listy jeho ku Kamarytovi. Avšak mimo kruh vlastenců českých zvláště naň působil v prvním běhu studií filosofických professor Bernard Bolzano, jenž až do roku 1821 učitelský úřad svůj ve fakultě filosofické byl zastával. Bolzano byl Němec. Avšak Němci počínali sobě onoho času velmi liberálně; anať politika Vaváka po vlasti české v rozličném zakuklení od města k městu ještě byla bloudila, jal se André ve svých „Oekonomische Neuigkeiten“, v obsáhlém „Hesperu“ a svém „Nationalkalender“ pojednávati o velkých a důležitých otázkách, o státu a církvi, o všem, co se týkalo pravé osvěty a práva, porovnávaje novější systém politický s systémem Josefinským, kterýž byl pravou protivou systému onoho. I neustál bojovati za právo a svobodu svobodného vyvinování-se národu tak dlouho, až konečně přinucen byl se vystěhovati. Druhý, pro pravou osvětu nadchnutý muž byl Bolzano; rozpaloval náboženskými přednáškami svými mysli jinochů českých pro ty nejvyšší zájmy člověka a občana takou měrou, žeť mnohé rozechvěné srdce citem národním překypělo a mnohá myšlenka se vznesla nad míru předepsanou. I Bolzanovi dostal se los André-ovi podobný; — byltě r. 1821 s úřadu učitelského sesazen. Nyní liberalismus opět v Čechách umlknul na dlouho.

Jak mocně Bolzano na Čelakovského byl působil, souditi lze z jeho vlastních slov, anť pravil r. 1851, že to nebyla tak část náboženská přednášek Bolzanových, jako část filosofická, ježto jímala jeho pozornost, a že všecko, co z filosofie zná, téměř děkuje toliko Bolzanovi. I rozhárala se duše jeho k činům velkým, mohútným a v době rozechvěné mysli básnické zrodila se r. 1818 báseň „Na smělost“. „Ohněm šlechetný tvým,“ dí Čelakovský, „zahořev Kolomb, v pusté lodí svých někdy vehnal moře; Stěžnům jejich umdlévajícím Svítila tvá pochodeň… smělosti… Otcův našich, ach rozpaloval mysl Duch někdy tvůj též, Vhnízdilo dříve než V šťastné, samostatné obydlí Plémě cizích se loží — — bojácné.“ — Téhož r. 1818 dostal se Chmelenský do Prahy a vcházel vždy v užší a srdečnější přátelství s Čelakovským, jehožto již dříve v Budějovicích byl seznal. Poznáme později, jak obětavého a věrného sobě naklonil přítele.

Druhý rok filosofický počal Čelakovský studovati opět v Budějovicích, bezpochyby za tou příčinou, aby se připravoval k budoucímu stavu, maje rok na to vstoupiti do semináře Budějovického.

Avšak rozpálen ideou vlastenectví a znaje důležitost staročeské literatury, počal vážiti sobě pokladů literární vzdělanosti našich předků a píditi všude po knihách starých. Náhodou seznámil se se služebníkem jistého kanovníka v Budějovicích, kterýž choval valnou staročeskou blibliotéku. Služebník ten, nakloněn jsa horlivému mladíku českému, tajně půjčoval jemu knihy z bibliotéky svého pána, avšak usednou snesla se bouře nad hlavou Čelakovského. Jednoho dne, jak služebník byl donášel knihu Čelakovskému, byltě od pána svého zadržen. Na neštěstí byla to „Postilla Jana Husa, mučedlníka Božího, na evangelia, která se čtou přes celý rok“.

I nastala nyní veliká konfrontace. Ortel zněl, poněvadž studující Čelakovský knihy zapovězené a náboženství katolickému odporné čítá, budiž ze školy Budějovické vyloučen. A tak se i stalo. Nějaký čas bloudil po vlasti české, aby pobouřenou mysl svou ukojil, načež teprv r. 1820 v Linci druhý rok filosofie započal.

Jeden rok studií arciť byltě zmařen, nikoli ale co do literárního pokroku jeho.

Známí nám již „Počátkové českého básnictví“, kniha vyšlá to v Prešpurku r. 1818, mocně naň působili. Vznikla hádka, zdali prosodie česká se zakládá na kolikosti sylab čili na časomíře aneb na přízvuku. Jedni hájili lehkost přízvuku, druzí zavrhující taký filologický a esthetický blud hájili časomíru spolu za tou příčinou, že přízvučná prosodie Němcům byla obvyklá, v jejichž šlépějích Čechové od století jali prý se kráčeti. Čelakovský jsa o důkladnosti a pravdě toho přesvědčen, aneb zmámen jsa autoritami, hájil časomíru horlivě po čas živobytí svého a počal již tenkráte své vlastní, podle přízvuku složené básně proměňovati. Avšak podivno, ač theorii časomíry hájil, přece v praxi pozorovati lze při básníkovi Čelakovském, jakési kolotání mezi prosodií přízvučnou a časoměrnou. Tomu nelze jinak. Prosodie časoměrná jest klassická, přízvučná, však národní, přírodou a nikoliv umem zdělaná; a protož doufáme, žeť časomíra nikdy nebude měrou básnictví českého. Onoho však času, když Šafařík byl umdlévající život literární spisem svým rozněcoval, panovala ta manie, vše převáděti na půdu klassickou. I to bylo sice dobré; avšak věru nenapadne nikomu, utěšené básně rukopisu kralodvorského

(???)

druhy a stupně čídel čijících, jsouť i nástroje tam beze všeho citu: avšak rovným spůsobem nalezneš i v národě každém různých údův národních, z kterýchžto jedni téměř ani nevědí, že patří k nějakému tělu, ačkoliv se přece šťávou těla všeobecnou živí; jiní opět tuší toliko, co jsou, a ještě jiní vědí zřetelně a jasně netoliko, že jsou údové národní, nýbrž poznávají i celý národ svůj. Právě za mládí Čelakovského objevovalo se v oboru pěstovatelů literatury národní více takých mužů, kteří konečně byli poznali, že národ celý není snad němou toliko tváří, nýbrž že, jako veškerý tvor rozumný, i národ celý cítí a poznává krásy přírody a krásy lidských postav a že dojat vzornými těmito krásami je jaké zpěvem ve svých národních básních slovy odráží, stávalo, dím, za mládí Čelakovského mužů, kteří byli poznali, že národ se pamatuje na události dávnověké, poeticky si je uspořádav v národních pověstech, ba že konečně co rozumný tvor i rozumuje o svých obyčejích, mravech, právech a jiných společenských svazcích a to v národních svých příslovích. Ano poznávali tací mužové, že národ procitlý svým krasocitem a fantasií, svou pamětí a konečně rozumem svým rovnou měrou se honosí, jako každý jednotlivec dospělý.“

V Linci studovalo, s ním několik Korutanů, kteří Čelakovského obeznámili s nářečím jihoslovanským i písněmi jich národními; mimo tyto jinochy poznal však i v Linci dobrého přítele, který jeho vzdělání namnoze napomáhal. Fr. Klicpera, záhy zemřelý bratr našeho dramaturga Václava, snažil se jemu, jenž se viděl v Linci jako ve vyhnanství, pobytí v Linci učiniti příjemnějším. Bystrý zrak mladíkův vyhledal brzo příležitosti, užíti i těchto trpkých okolností k obohacení slovanských vědomostí svých. Knihovna Klicperova poskytovala mu ruské knihy a nyní naučil se ceniti i novější literaturu Rusův. Jinoch ačkoli teprv dvacetiletý přece prohlédnul již onen trapný, svízelů plný život, kterýž křisitele a pěstovatele národnosti naší očekává, chce-li na dráze nastoupené setrvati co pravý, čistý karakter; i vznikla v duši jeho myšlenka jíti do Ruska a pracovati tamo v zájmu národů slovanských. Dne 14. února 1820 psal příteli svému Kamarytovi, že se hotuje do Rus a sice až ku dvoru carovu, an prý Alexander vše cokoliv v umění prospívá, do svých zemí vábí, a již ku konci téhož měsíce psal hraběti Kolovkyrovi, ruskému vyslanci ve Vídni, nabízeje služby své ruskému národu a prose zároveň za průvodčí listinu do Rus, než ruský vyslanec musel mu dáti zápornou odpověd; úmysl jeho se zvrátil.

Do třetího roku filosofického spěchal Čelakovský opět do Prahy, kdežto r. 1821 odbyv filosofii, veřejná studia svá byl dokončil. V Praze zaopatřili jemu bratři Preslové vychovatelství; avšak navzdor tomu, že mu pět jinochů bylo vychovati, přece zdarně v započatých svých studiích slovanských prospíval, aniž by muse své byl nevěren. Již dne 27. června 1820 vybízí Kamaryta, aby v hromadě básně své na rok vydali, nazvavše je „Poetické zábavy“, avšak s toho sešlo.

Nadšeným obdivovatelem byl tehdy Čelakovský jarého života literatury novočeské.

Právě tohož času obíral se Jungmann sanskritskými studiemi pro tehdejší čas neobyčejnými, poněvadž Bopp, patriarchou veškerých studiích sanskritských a porovnávajícího jazykozpytu vůbec nazvaný, sám teprv r. 1816 byl vydal svůj „Konjugations-System der Sanskrit-Sprache“; Hanka vydal svého „Igora Svatoslaviče“ a „Tristamem“ sbírku starobylých skládání byl ukončil; anť vědecký časopis „Krok“ (1821—1840) zdárně ve směru svém pokračoval. Mimo to nalezen jest toho času kralodvorský rukopis, kterýž v celém Slovanstvu velké neočekávané spůsobil hnutí.

Podivno, že i Čelakovský náležel k těm, již jako Dobrovský, o přesnosti Libušina soudu jsou pochybovali, jsa toho domnění, že Jungmann a Hanka jsou falsifikatory jeho. Avšak zahádka ta podivně rozřešena jest. Kohož by vůbec vyjevení Libušina soudu zajímalo, přečti sobě svědectví o nalezení Libušina soudu v čas. Musea král. česk. 1859 str. 28—57 a 102—106.

Dokončiv studia svá v Praze, nevěděl co činiti. I nastaly nesnáze nové. Co počíti, aby sobě pojistil budoucnost? Ke stavu kněžskému necítil se povolaným; k úřadu profesorskému, ku kterému se nejvíce klonila mysl jeho, viděl přístup nesnadný. I opět zmocnila se ho myšlenka ujíti do Rus; a čím více se byl ponořil mimo básnění v studia ruská a filologická studia nářečí slovanských vůbec, tím více dozrával v něm úmysl ten. I vybral se nyní do Vídně, aby se osobně ucházel u vyslanstva ruského o přijetí v službu ruskou. Avšak marně! — Vida se oklamána i v této poslední a nejmocnější naději, oddal se nyní zcela svým studiím, živě se při tom jako dříve soukromým vyučováním.

Spisovatelská činnost jeho byla hned tehdy podivuhodna.

Nejsa laikem v nižádné literatuře zvláště přilnul toho času k německému spisovateli Herderovi, jenž co humanitní kosmopolita ve spisu svém „Ideen zur Gesch. d. Menschheit“ první z Němců spravedlivě byl posoudil Slovany a Němcům hříchy, jichž se na Slovanech byli dopustili, byl vyčítal. Jakoby na vděk přeložil Čelakovský již r. 1822 Herderovy listy z dávnověkosti, květnou to sbírku poetických pověstí východních, jež pak roku 1823 tiskem byl vydal.

I předsevzal sobě Čelakovský nyní každý rok nějakým českým spisem zaznamenati a zachovati v památce. Avšak čim dále na dráze spisovatelské byl postupoval, tím více nedůstatků se jemu jevilo v literárním životě českém: tu stěžoval sobě, jak bídná prosa za našich dnů v jazyku českém, řka, že z nově vycházejících kněh raději veršem psané čte, nežli prosou; tu zase vešker v literatuře naší panující mdlý směr se mu znechutil. R. 1822 vydal své „Smíšené básně“ a ještě roka téhož uvázal se u vydání sebraných národních slovanských písní, povzbuzen jsa k tomu bezpochyby Hankovou „Prostonárodní muzou srbskou“ vydanou r. 1817. Ve východní části českoslovanských vlastí sbíral Kollár, Šafařík a j. zpěvy národní, v západní opět činil tak Čelakovský: všickni doplňovali své práce vzájemně, ačkoliv se osobně tehdáž ani neznali; všickni vycházeli z té zásady, že národní básnictví slovanské přepodivný jest strom a čarodějný, jehož každá haluze jiným a jiným obsypána jest květem — květem přerozkošným k vůni i pohledu a při tom tak rozdílným od sebe, že nic podobného tomu nelze najíti po veškerém země naší oboru.

První díl „národních písní slovanských“ vyšel r. 1822 a dedikován jest Hankovi. Avšak podniknutí bylo skutečně nesnadné, poněvadž již první dílek se dělil na tři knihy, jichžto první obsahovala české, moravské a slovanské básně, druhá velko- a maloruské, srbské a lužické, třetí pak podávala co poetický přídavek svatební písně, zlomky písní a hádanky národní.

Druhý díl dedikovaný Polákovi Brodziňskému vyšel r. 1826, třetí r. 1827 Srbovi Vukovi Karadžičovi.

Paedagogem byl Čelakovský v Praze až do r. 1828. V těchto letech obíral se Čelakovský dílem studiemi filologickými, dílem zase básnictvím. Co filolog považován 24letý Čelakovský za autoritu, jemuž zvláště Jungmann byl nakloněn, nemeškaje obeznámiti ho se Slovany slovútnými, Čechy a Prahu navštivujícími. Avšak neobíral se pouze, jak by se myslelo, jazyky slovanskými, dosud živoucími, anobrž i jazykem staroslovanským, o němž soudil, žeť dobrá známost jeho jest jazykozpytateli slovanskénm tolik, jako dobrému hudebníkovi známost generálního basu; a současně studoval i litevštinu a jazyk vyhynulých Slovanů polabských, z něhož 17. a 18. století některé dílem tištěné dílem rukopisné toliko slovníky se zachovaly.

Všecky tyto slovníky sepsal si Čelakovský velmi pracně a uspořádal je v rocích 1826—1830 v jeden etymologický slovník pod názvem „Vocabularia linguae Polabicae atd.“, kterážto práce roku 1830 do Sv. Petrohradu akademii ruské zaslána byla a tamo bezpochyby ještě leží.

V těchž letech r. 1827—1830 požádán jest dopisem Angličana Johna Bowringa ode dne 27. dubna 1827 z Londýna, aby mu usnadnil nesnáze v pochopení a v překládání kralodvorského rukopisu a pak aby mu sestavil literární zprávy o plodech a pěstovatelích moderní české poesie. John Bowring, znamenitý to žák Benthama, filosofa v oboru národní ekonomie, pak v stáří svém konsul anglický u Číňanův v Kantoně, jenž dříve již cestoval v záležitostech vlády anglické po celém téměř světě, oblíbil sobě národní poesii slovanskou v té míře, že již r. 1821 „Specimens of the Russian poets“ v Londýně ve dvou svazcích a roku 1827 „Specimens of the Polish poets“ a „Servian popular poetry“ též v Londýně byl vydal.

Čelakovský seznav, že Bowring známost a chválu poesie slovanské po celém Anglicku, ano i v Americe rozšiřuje, viděl se nucena již ze stanoviska vlastenského v práci takovou, ač unavující se uvázati. Konečně sestavil Bowring svou „Cheskian anthology“ a podal ji do tisku kněhkupci londýnskému, kterouž však Bowring, poněvadž za nedlouho na jmění téhož kněhkupce vypsán byl konkurs, teprv roku 1831 z massy konkursní sobě vymohl a na světlo byl vydal pod názvem „Cheskian anthology: being a history of Bohemia, with translated specimens by John Bowring“. V anthologii té umístěny jsou životopisné zprávy o Kollárovi, Šnajdrovi, Jungmannovi, Šafaříkovi, Hankovi, Chmelenském, Polákovi, básníkovi „Vznešenosti přírody“, Puchmírovi, Langerovi, Turinském a Kamarytovi, kteréž sepsal Čelakovský. Vděčný Bowring složil již roku zvláštní báseň anglickou na Čelakovského, kterouž v dotčeném, Čelakovskému věnovaném spisu byl umístil. Avšak dle listův Bowringových souditi lze, žeť Čelakovský ještě jinými pracemi anglického literata byl zanesl, o nichž není památky.

Po vydání národních písní slovanských uvázal se Čelakovský u vydávání slovanských národních přísloví, o čemž píše příteli svému Kamarytovi, řka: „Mnoho již sebráno a vytaženo. Myslím, ač to nemilé práce státi bude, je dle obsahu rozpoložiti, tak aby ne jako stádo běžíce, na své ceně tratily, nýbrž teprva ve spojení k jistému celku, čtoucímu dokonalé podněti o filosofii, mravnosti vtipu a t. d. našeho lidu dodaly.“

Kamaryt rozradován tímto úmyslem, píše, žeť napotom nebudou scházeti než národní povídky, avšak i o to všemožně postaráno jest. Avšak zdá se, jakoby sbíráním neunaveným práce mu byla rostla pod rukama; nemoha práci svou na rychlo ukončiti, vydal teprv roku 1837 ukázku své sbírky i s theorií příslovní; celá sbírka na 15.000 přísloví rozmnožena vyšla teprv r. 1852.

Ačkoli, jak z toho co jsme pověděli dosti patrno, že Čelakovský v oboru vědeckém síly své nad míru byl napínal, hleděl mimo to k všestrannému vzdělání svému knihy právnické, týkající se zvláště státovědy, studovati, aniž by pro to byl zavrhl péro básnické.

Petrarka, Walter Skott, Bürger a Göthe byliť toho času jeho nejmilejší básníci.

Již r. 1824 počal překládati z Göthe-ho malé dráma: „Die Geschwister“, kteréž však teprv roku 1827 pod názvem „Márinka“ na světlo tiskem vydáno.

Z Waltera Skotta vybral sobě báseň „The lady of the Lake“, kterouž pod titulem „Panna jezerní“ r. 1827 na český jazyk vyložil a na začátku r. 1828 také byl vydal. I zaslal dva exempláry do Anglicka, jeden Johnu Bowringovi, druhý Walteru Skottovi, jenž se mu za to vlastnoručním dopisem z Londýna od 19. dubna 1828 velmi přívětivě byl poděkoval.

Téhož roku 1827 vydal Čelakovský i „Litevské národní písně“ z původního jazyka dle sebrání dra. L. J. Rhesy přeložené. Mimo to nalezají se básně Čelakovským složené, dílem v časopisu „Kroku“, dílem „Poutníku“ v rozličných ročnících.

Jistý současník líčí nám podobiznu as tři a třicetiletého Čelakovského, v níž se zračí povaha jeho. Do roku 1833 scházívali se vlastenci čeští na večer v kavárně u Ritzenthálu v celetné ulici č. 564, načež se přestěhovali do kavárny u Komárků, kteráž byla v starém Ungeltě hned v pravo při vchodu se strany Svatojakubské. I píše týž současník: „Ještě se dobře pamatuji na okamžik a jeho dojem, když jsem tam ponejprv vešel a opodál u stolu se usadiv, slyšel od přítele, jenžto mi šeptal: „Tamto u toho stolu vzádu jsou: ten s tou bílou malou dýmkou je Čelakovský, ten co tak živě mluví, Chmelenský; tam ten, co se právě tak hlasitě zasmál, je Franta…“ Já tam hleděl ostýchavě a s jakousi uctivostí. Chmelenský byl jako rtuť.

Čelakovský vypadal s tou dlouhou sádrovou dýmkou jako vtělené flegma: mluvil málo, když ale promluvil, bylo pozorovat, že to bylo něco rázného aneb dle lehkého úsměchu, jakýž kolem úst se mu zachvěl, něco štiplavého, ostře pronikavého, bylo pozorovati, že zřetel celé té malé společnosti k němu se obrací a že jej takořka za svou hlavu považují.“ Týž byl překladatel epigrammů Martialových, neuprosný, nemilosrdný soudce nadutých básníků českých, spisovatel literatury Krkonošské (Čechoslav 1824 str. 51—109).

„Má snaha tam čelí, abych živ byl s národem a národ se mnou. Kdo za tímto heslem nebojuje, nenesa takovýto plamen ve svých prsou, nedojde do zaslíbené země, aniž hoden tam dojíti; spisovatel ten není synem své vlasti.“ Tak mluví Čelakovský. (???) vysoké povinnosti spisovatele českého povědom (???) duševní převahy své, avšak právě proto vznáší se (???) nad veškerou miserií polovičaté jsoucnosti (???) a satyrou, jimiž šípy potměšilého osudu (???) odráží. Logika historie soudí vždy toliko (???) činů, nikoli však podle citů vznešených aneb srdcí rozplývajících se; než kde bylo činů jakýchsi? — Logika ta jest immanentním zákonem rozumného běhu světa, jemuž sentimentální idealista vždy za obět musí padnouti. Básník nemá smutkem sentimentálním po čas života svého rozvažovati osudy pozemské krásy, tím méně však jeviti jakousi utuhlou lhostejnost abstraktního myslitele; on má tu zvláštní přednost, spravedlivým býti k jednotlivci, aniž by celek obětoval, on má to výhradní právo, nejvřelejší účastenství projeviti trpícímu a poznáním a uskutečněním zákonů skutečného života docíliti smíření. — Avšak praví se, žeť snadněji velké i dobré skutky opěvati a líčiti, nežli dodělati se jich. Stává u nás duchů, jichž idey jsou právě tak fragmentární jako jich vědomosti. Jak spanilé třeba písně takových básníků, jak pikantní třeba ty nepatrné plody takých spisovatelů, to vše nesvědčí přece o velké duševní síle spisovatele! Jsouť to pouhé jiskřičky sršící, jež snadno zahasnou. Avšak ty duchy teprv, již jiskřičky takové u velký mohútný plápol byli rozdmýchali, máme za velké autory. Kolik jich bylo za doby Čelakovského? — Podobalo se tomu, jakoby naši básníkové toliko jistý počet melodií byli nastudovali; když ty melodie se přehrály, počalo se zase od repetice aneb s rozličnými variacemi. Jest to zvláštní přednost nadaných duchů, lišících se povahou a intelligencí svou od velké hromady, žeť bolest a bída hroty nejostřejšími na ně doráží. Tací duchové pociťují bídu a bolesti netoliko déle a hlouběji, anobrž v žalu svém, bičováni nouzí a chudobou, poznávají veškeru křivdu osudu, kterýž je ponižuje a jimi v bláto metá, kterýž jim odkázal práci robotnou a chudobu, aniť prostřední duchové po pansku se rozkládají, anyť plody zralé jim padají do klína, anižby ruky své byli přičinili.

Co vyplývá z toho? — Má duch takový bídu a bolesti své na odiv okazovati světu? — Nikoli; to nudí společnost a věru, vše je duchům takovým dovoleno, toliko nudnými nesmí býti. Tak pociťoval a soudil i Čelakovský. Což divu, když svět muže takového docela opačně posuzuje? — I ozbrojil se Čelakovský satyrou a jal se kárati veškeru ta českou společnost, ten česko-slovanský život náš, kterýž se nikterak srovnávati nechtěl s jeho ideálem; jal se metati střely své po všech stranách, kde ničemnost a prostřednost se zahaluje v plášt klassičnosti a veřejného uznání. Což divu, žeť Čelakovský, neměl-li dříve přátel, nyní hejno potutelných nenávistníků a osobních nepřátel, šípy jeho raněných, se vyřítilo.

R. 1824 sepsal a uveřejnil svou literaturu Krkonošskou v Čechoslavu pod jmenem Marcián Hromotluk Konárovic. V literatuře Krkonošské počal Čelakovský v rouše smyšlených a schválně podle obdoby utvořených plodů českých tehdejší literaturu českou co do formy a obsahu vtipem satyrickým ponejprv nabírati. „Jakýs spisovatel český stěžoval sobě,“ píše Čelakovský, „a při této příležitosti jaksi taksi spolu se honosil, jak to literatura naše sama sebou, to jest vlastni vnitřním pudem a nezištným přičiňováním, působením a stvořováním svých hajitelů a bojovníků pod práporcem Uměny se pučí, zelená a kvete, vůni libou vydává — dejž Bůh, aby i zrála a ovoce nesla! — a to vše sama sebou, nijakým římským mecenášem, nijakými Medicejskými a Výmarskými dvory hejčkána a pěstována, aniž nalezši kdy jakých Ludvíků francouzských. Měl sice onen nejmenovaný pan spisovatel nejnovější literatury české dobře, avšak jen tak dalece dobře, au úsudek jeho rokem dva a dvacátým pronešen byl. Ale kdožby se toho nadál, jaké hrozné, přehrozné změny v přetoku dvou let státi se mohou. Kdyby za našich dnů takového cos péro psáti se opovážilo, aj, tuť bych třeba já sám povstal pouče a přesvědče jej, že nejsme více osaměli v doubravě hříbkové, že nejsme opuštěná žežhulčí vajíčka, nýbrž, že jsme i my nalezli svého Mecenata — hádejte koho? — Rybrcóla.“

I vykládá nyní Čelakovský titanské práce milostivého p. Řepočeta. Chtěje nejpevnější základy k vystavení budoucího chrámu Uměn českých položiti, předevzal vystaviti nádherný hospitál pro 40 českých spisovatelů. Hospitál bude po čtyry poschodí. Ve čtvrtém bude připraveno obydlí prostorné pro 10 básníků a řečníků; v třetím pro 10 dějepisců, v druhém pro 10 lexikografů a grammatiků a v prvním pro znatele ostatních daleko široko sáhlých větví vědomostí lidských. Marciána Hromotluka úřad nyní jest každou z toho hospitálu vyšlou knihu nikoliv censorovati, ani kritisovati, anobrž zastávati úřad pochvalopisce Krkonošské literatury. Každý spis má dvě strany, dobrou a zlou; povolání Hromotluka buď první vynajíti a světu ukázati; nechť se s druhou zaměstnává, komu prsty a záda svrbí. Že každá kniha se chváliti může, o tom má Hromotluk to nejlepší přesvědčení. „Každá čepička najde svou hlavičku,“ píše „a já směle tvrditi mohu, že ještě, co se knihy tlačí, nevyšla kniha, která by se aspoň někomu byla nezalíbila — a tomu někomu budu každou knihu schvalovati. Mohlo by se státi, že by mně někdo vytýkati mohl, jakým právem tolik sběhlosti, schopnosti a umělosti sobě osobovati se osměluji, an práce celé učené společnosti Krkonošské posuzovati se osměluji. Avšak neposuzuji, pochvaluji a to smím, to mohu i při své sebe skrovnější učenosti. Kniha na světlo vyšlá se může pochváliti, třeba čtena nebyla — ze samého titulu.“ Takžto posud u nás panuje, buď se pochvaluje aneb zlomyslně trhá — vše podle protekcí některého kafirníka. Avšak známo, žeť spisovatelství české za doby Čelakovskébo tak jak až podnes nenáleželo k řemeslům, která mají zlaté dno. Spisovatel pracoval, sbíral kůrky a mořil se, an nakladatel z literatury stavil sobě domy. Učená společnost Krkonošská vydala z toho ohledu knihu pod názvem: „Nejjistější prostředek, pomocí kterého jedenkaždý člověk buď stavu kteréhokoli za krátký čas zbohatnouti může a musí.“ Na knize takové trpěla nejenom naše vlast a literatura, ale celý svět dlouhý čas patrný nedostatek, a za tou příčinou vřele pochvaluje Hromotluk snahy učené společnosti Krkonošské. — Avšak nastojte! — nyní se vine řada spisů satyrických!! — „Satyry! satyry!“ — zvolá Hromotluk. Neprorokoval bych zajisté pana spisovateli nic dobrého v Čechách žijícímu a v Čechách satyry (!) píšícímu, kdyby vyšší ochranná ruka nad ním se nevznášela, ostříhajíc jej před žlučí rozkvašenou — před žehadlem rozlícených sršnů — ano i před ukrytým záštím rozhněvaných komárů. Nejhorší zlé by mu z toho mohlo pojíti, an větší částka satyr kabáty českých spisovatelů poklepává. Bůh uchovej jednoho každého před takovým úmyslem! Těmto nesmí ani satyrický větříček do vousů vanouti — zlé jest! zlé jest!“ — I láme si nyní Hromotluk mozek nad satyrou „Věník“. Věník? Komu? Našim spisovatelům? Ubožátka! Jeden by se rozkrájel, jeden by pracoval, nemůže — mře; druhý může, nechce. „„Škoda toho muže, že nepsal více; tenť nám mohl pomoci, kdyby byl chtěl!““ — „O, by raději potomkové prokleli i jej i jeho zúmyslnou vzdornost. Pryč odtuď, Věník ten ukazuje na dům, v němž se ředina a patoky prodávají.“

Jiná jest satyra „hlíněný slavíček“ a nabírá zvláště básníky. „Těžko rozuměti, dí Hromotluk, satyrám Persiusovým. Domýšlím se, že spisovatele ty satyrik zde míní, jenž rádi v šlépějích cizích neohrabaně kráčejí, to jest — kteří hlíněným slavíčkem zpěvy slavíkovy vytvořovati usilují. Takových prý hezká hrstka v Čechách žije.“ — Žeť se Čelakovskému se satyrami v té choulostivé, slaboučké společnosti české dobře nedařilo, může každý snadno posouditi. Každá doba rodí muže své, jichž jí třeba. Může se však také státi, že se zrodí někdy duch, který se do své doby ani nehodí, a tak soudil i náš Čelakovský sám, že u nás na satyru o století brzo! „Zůstaňme tedy jen při selankách —“ píše 7. máje 1824 Kamarytovi, „ale proto však Hromotluk se ještě nevyhromotlučil!“ „Všady na světě, kde literatury jakési stává, stává také literárních stran, literárních odpůrců a literárních bojů,“ píše Bulgarin v memoirech svých. Kde lidská samolibost vystupuje a se vznáší, může-li tam sjednocení a přátelství obstáti? Náruživosti jsou prachárny, samolibost a marnost jsou jiskry. Ten a onen, nabyv přesvědčení, že druhý, kterýž duchem a rázem ho převyšuje aneb aspoň se mu rovná, už i nepřítelem se mu stává maje za to, že mu v cestě stojí a překáží. Takž bylo i za doby Čelakovského. Mezi básníky českými jevila se z počátku žehravost, konečně nenávist; jedni vynášeli Čelakovského na stupeň vysoký, druzi jako na př. Macháček, J. M. Král a Fr. Štěpnička vřadili jsou Čelakovského mezi básníky prostřední. Žeť taková klassifikace Čelakovskému nebyla lhostejná, dosvědčuje vlastními slovy ku Kamarytovi ode dne 27. června 1828, řka: „Cítíme sice dobře svou cenu, že nám u porovnání Kollára, Šafaříka, Poláka a ještě třech nebo čtyrech jiných tato třída dobře vymezena, ale proti Macháčkovi a jeho konsortům ještě trocha hlavou pohoditi můžeme.“ Trpkými kritikami strany nepříznivé rozhněvaný Čelakovský umírněn jest sice Šafaříkem a Jungmannem, jenž chvalitebně se byli zmínili o básnictví jeho a jichž „úsudek desatero pochval od podobenců Štěpničkových převyšoval“, než polemika vyplňuje nyní valnou část jeho života. —

I pochopiti lze, že taký bojechtivý rek ten malý tichý, samolibý hlouček literátů českých nemálo musel pobouřiti. Větší část literátů českých zalekla ta literární jeho smělost; volaje se zbraní v rukou „všem hlavu dolů“ máchal kolem sebe. Před zbraní jeho chvěli se všichni, žádná hlava nebyla jistá. Ano, mnohou lebku skolil z bůjnosti pouhé a skolenou zdvihnul ukazuje ji obecenstvu, by se přesvědčilo, že je prázdná: tak byl nemilosrdný. Kde nemohl máchati mečem, koho mečem nemohl zničiti, na toho metal kalenými střely, vtipy a satyry. Polemika byla nyní rozkoší jeho až do oné osudné katastrofy ruské, kteráž ho pokořila v prach před očima četných, pomstylačných nepřátel. Avšak doufáte, žeť muž, jaký byl Čelakovský, se kdy cítil šťastným? Nikoli. Kdyby i vůbec nebyl pravdu hájil proti lži, duševní pokrok proti naduté prostřednosti a kdyby tím spůsobem nebyl na sebe poštval nepřátele, on by přece nebyl se býval cítil šťastným: — neboť byl geniem. Nepřátelé byli by mu byli snad vše odpustili, snad by se sami byli k tomu přiznávali, že má Čelakovský jakýchsi schopností a ducha kritického, snad by mu ani nebyli záviděli skvělého postavení, kteréž zaujímal co professor a redaktor, avšak co jim nelze bylo snášeti, bylať převaha ducha jeho, bylť slovem jeho genius. Ostatně kdyby i zlomyslní nepřátelé jej nebyli pronásledovali, jest genius svým vlastním nepřítelem, jenž dni smutné, těžkomyslné připravuje, jak to vidíme v životě Čelakovského, jenž často v duševní sklíčenosti své vykřikne „já začínám nad celým světem zoufati! — Rád bych ještě psal, nemohu! — Musím se trochu jít vyrážet: ‚nevím co mi dnes!‘“ Avšak bohužel, že čím více a více strastí a nemilostí osudem nemilosrdným byly naň doléhaly, těžkomyslnost duše na smrt smutné život netoliko vlastní Čelakovského, anobrž i život spřízněných s ním osob, jemu na světě nejmilejších, byla otravovala a podrývala. Vyznati musíme, žeť nemile nás dotklo, když i nejbližší Čelakovskému osoby povaha jeho křivě byli posuzovaly, než těšme se z toho, že chceme-li pojmouti autora, pojmouti musíme dříve člověka; avšak pojmouti člověka, to jest povahu jeho čistě a zúplna, lze toliko zvláštní všemohoucností genia, který netoliko přeludy barev pozoruje, anobrž vniká v světlo samé v rozličných barvách se skvějící. Zřídka pojímáme karaktéry a proto zřídka se nám podaří jich líčení. Rozuměti člověku úplně, museli bychom býti jeho doublétem, museli bychom žíti vlastni život jeho.

Tohož času, bylo to 3. listopadu 1824l zemřel po krátké nemoci milovaný otec jeho. I měltě Čelakovský péči netoliko nyní o sebe, anobrž i o matku svou, kterouž vděčný syn, uznávaje, že „na tvrdých mozolích lepší částka bytnosti jeho vznik a vzrůst“ vzala, r. 1831 i k sobě do Prahy vzal.

Čím více prosa života naň doléhala, tím více byl nespokojeným s sebou a se světem; musa ho opouštěla. Básnictví se nedařilo člověku těmi nejvšednějšími okolnostmi spoutanému, který vidí patrně ducha i srdce klesati, aniž by měl čáky ke dnům lepším. Básník, pohřížející se u věčné kráse národních písní, nucena se viděl nyní chléb svůj vydělávati si překládáním ohromného díla „o městě Božím“, „zákonu trestního v přestupcích úpadkových 1894“, „Řádu celního a státního monopolu 1835“ a korrekturami článků časopisních! Avšak kdož by se nedivil síle ducha, jejžto s výšin obraznosti ani vtíravé upomínky starostí pozemských přec zapudit nemohly? ducha, jenž i u prostřed skličujících okolností muse se podával, ano aspoň chvilkami, jak praví oddechu nalezal při básnictví! Konsistoř pražská znajíc sběhlost Čelakovského a důkladnost ve slohu českém, vyvolila jej r. 1827 za korrektora a subredaktora nového svého od r. 1828 vycházejícího „časopisu pro katolické duchovenstvo“ a svěřila mu dekretem překlad sv. Augustina spisu „De civitate Dei“. Honorár nebyl sice skvělý, avšak přece takový, že se Čelakovský v máji 1829 poděkovati mohl ze svého úřadu vychovatelského. R. 1827 prvního února podrobil se poprvé konkursu o jakousi profesuru a zdalo se, jakoby myšlenky o Rusku docela byla zanikly. Najednou kolovala po vlasti české pověst, vzniklá psaním ruského dvorního rady Köppena, že Hanka, Šafařík a Čelakovský povoláni jsou do Ruska, aby tam všeslovanskou bibliotéku v Petrohradě zakládali, co bibliotekáři ji uspořádali a mimo to co slavní filologové o všeslovanském slovníku pracovali. Pověst stala se pravdivou, an ku konci dubnu 1830 úřadně přišly dopisy od akademie ruské v St. Petrohradu s udáním platů ročních: Hanka měl míti 4000 rublů (1700 zl. stř.), Šafařík a Čelakovský 3000 rublů každý ročně a po pět a dvacetileté službě měl ten celý plat jim býti ponechán co pensí, jež mohli požívati, kdekoli by chtěli. Podle ústrojnosti ruské říše měli spolu povýšeni býti v šlechtictví, Hanka pod titulem dvorního rady s důstojností „Oberstlieutenanta“, Šafařík a Čelakovský pod titulem kolegiálních assesorů s důstojností „majorův“ ruských. Čelakovskému bylo zvláště ještě uloženo, cestovati na útraty vlády ruské po krajinách Rusínův v Uhersku a Polsku, aby kořistil z tohož národu, co do řeči a obyčejův pro mluvozpyt a starožitnosti slovanské důležitého.

Čelakovský viděl, že mu nezbývá, než ujíti do Ruska, nechce-li zápasiti s trpkou budoucností a největšími potřebami; omluviv se tím, že kdyby byl na místě Hankově a takých měl příjmů jako on, toho by neučinil, připravoval se na cestu do Rus.

Než Šafařík, jsa tehdáž profesorem v Novém Sadě, poděkoval se z rodinných ohledů za povolání do Rus, a Hanka, namnoze jsa zrazován od přátel svých, přesvědčen jsa, žeby sláva jeho v Rusích vybledla, taktéž ustoupil.

Roku 1830 4. března píše však Čelakovský příteli svému: „Práce moje všecky jsou zastaveny a k jinému třeba zřetel obraceti totiž po bibliotékách slíditi, a kde co důležitějšího pro ruskou budoucnost zaznamenati, vytahovati atd., což by vše potom tíže bylo k nabytí, tak že se věru již jako cestující skrze Prahu považuji.“ Zastavené práce byly práce básnické, od nichž nerad se byl loučil, maje to přesvědčení, žeť nyní z básnického oboru navždy mu bude ustoupiti, ačkoli sobě byl povědom, že by byl býval s to, něco dovésti a vzniknouti nad veršující český svět. Právě nyní byla sláva jeho v rozkvětu a šířila se po vlastech českoslovanských, právě nyní měltě vlast svou opustiti. R. třicátého vydal v musejníku „Dolnolužické prostonárodní písně“ a satyrický román „Patrní dopisové nepatrných osob“, an rok před tím jeho „ohlas písní ruských“ tiskem byl vyšel, hodlaje sbírku rozmnožiti „ohlasem písní českých“, s čehož však nyní sešlo povoláním do Ruska.

„Ohlas písní ruských“ uvítala kritika česká netoliko vřele v Musejníku, Vlastimilu atd. anobrž prohlásila Čelakovského za nejvýtečnějšího básníka českého stavivši jej po bok slovútného pěvce „Slávy dcery“. „Jest to již zastaralá vina učeného vychování našeho, dí Palacký, že jsme se příliš navykli, cenu poetickou básní a zpěvů právě v tom sobě zakládati, v němž ona nikoli nezáleží, a že tady často i jemnost chuti pro vyšší a spanilejší půvaby poesie tratíme. Vzorové námi vládnou a formy mrtvé; domníváme se, že básniti nám nelze, nehodí-li se verše naše pod rubriku ódy neb zpěvu, balady, elegie, idyly a co v těch jmen více.

Ale živý obor poetických forem jest tak nesmírně rozmanitý, jaková jest rozmanitost květin v přírodě; a duch poetický podobá se tvorné síle organické, která všecky sady a květnice samovolně v nedostihlé rozmanitosti ušlechtileji zdobí, nežli jakékoli naše umění a namáhání učiniti může. Tato tvorná božská síla, založena na citu čistolidském a na spojené s ním jemnosti moci obrazotvorné, jevívá se v písních obecného lidu často tím spanileji a živěji, čím méně se umění do výtvorů jejich vtírá, protože lidu obecnému ani jemnost citů ani živost fantasie neschází. Mnohé písně národní jsou krásnější, nežli všecky ódy a hymny nebo elegie, co jich která literatura dohromady počítá.

Jevíť se v nich spanilost lidské mysli a nekonečné živosti a rozmanitosti a to tím mileji, čím méně hledána jest, čím méně z úmyslu pochází.“

Nadšení jest, jak tomu básníci chtějí, dcera nebes, kteráž neočekávaná a nepřivolaná jako anděl pozemštany navštěvuje a hruď vyvolenců svých rozpaluje. Avšak Čelakovský nevěří v takové divy a zázraky a čím více básníků u nás se rodilo, tím více nabýval přesvědčení, žeť třeba toliko zamíchati kalamářem, aby ingoust obživnul; i rozproudí se ingoust v rozličných kaskádách a přepodivných liniích na papíře; chop se péra, vždyť není mrtvé: vzroste v ruce tvé, na peruti jeho unešen budeš do říši Olympických. Rci jedinké nyní slůvko, postav je na papír; slovo jedno dá slovo druhé, myšlénka s druhou se spojí ve formy živoucí. A proto tolik špatných básní, tolik nezpěvných zpěvů, tolik slátanin slov. Čelakovský uvažuje tak, unáší nás svými ohlasy k pravým zřídlům poesie a jako staří Řekové ku posvátným chodili pramenům, aby napájeli se duchem básnickým, tak čerpá i pěvec náš ducha toho v samém lůně vlastí svých. Národ slovanský zdá se v básnictví býti vzorem a mistrem druhým národům, a proto oblíbil si zpěvy národní velice, maje tu naději, že oblíbení takové básníky naše od oné nadutosti oněch par a dýmu uchrání, jež některé cizokrajné literatuře a poněkud i naší více jsou na škodu, než k užitku, pokud pravda jest, že pestrá slátanina slov nikdy myšlenky nenahradí, která čím vznešenější a pěknější, tím spíše takořka v tenké roucho slov se odívá, aby více viděna i pozorována byla.

Čelakovským vládl jemný a čilý smysl poetický při vybírání těch na oko často nepatrných zpěvů; avšak týž poetický duch jeho vnukl jemu myšlenku, aby sil svých v prostonárodních slovanských písních sám pokusil. Nesnadné jest nápodobení písní národních, avšak Čelakovský mocí ducha poetického vše překonal nesnáze a podal kvítka vůní přirozenou zapáchající, o nichž Palacký se tenkráte zmínil, že vedle Slávy dcery ušlechtilejšího plodu básnického nad „Ohlas“ v novější literatuře naší nemáme.

Větší pochvaly nemohlo se Čelakovskému dostati; avšak nyní nemyslel hrubě na básnictví, anobrž ponořil se do prací vědeckých, hodlaje před odjezdem do Rus vypracovati svou všeslovanskou chrestomatii, kteráž byla zárodkem pozdějšího všeslovanského čtení, kteréž mu však nelze bylo dokončiti. Čelakovský studoval neunaveně; rok již skoro uplynul a z Ruska nedošlo zprávy nižádné. Akademie ruská docela umlkla. Co měl souditi z toho? Měly býti naděje jeho opět zmařeny? „Padni již jak padni, osud můj není veselý,“ píše 17. ledna 1831; než nemoha ani ve vlasti konkursy svými nijak dráhu sobě proklestiti k nějaké professuře, nezbývalo jemu, než mermocí do Rus se vybrati. I umínil sobě ještě rok vyčkati, napotom 1833 rakouskou vládu žádati za dovolení k cestě do Rus na vlastní své outraty, aby tam sám přetrhl sítě, kteréž mu nepřátelé a závistníci, jak se snad ne bez důvodů domníval, byli nastrojili. Poněvadž r. 1832 o kustosství v císařské bibliotéce Holomúcké taktéž marně se byl ucházel a žádná budoucnost ve vlasti mu nekynula, pevně odhodlán byl k tomu, vlast opustiti; než tu několik vlastenců českých v soukromnosti o to pracovali, zachovati Čelakovského zemím rakouským — ač marně. Osud ho sobě vyvolil za obět, Čelakovský musel opustiti vlast — toliko kosti své směl uložiti na půdě české, básník smělosti! — Přičiněním vlastenců těch vykázal mu kníže Rudolf Kinský, tehdejší president české Matice, roční pensi, kteráž se mu dostatečnou býti viděla, ouplně oddati se vědě a podredaktorství i korrektury theologického časopisu již r. 1828 převzaté se vzdáti. Roku 1833 dokončil překlad díla sv. Augustina, čímž velké břímě s něho spadlo, avšak redakci časopisu theologického podržel až do roku 1842.

Nyní oddal se zcela vědeckým studiím všeslovanským; v létech 1831 a 1832 pracoval hlavně v nářečích lužických, avšak vedle toho započal zakládati sobě slovník kořenů slovních všech slovanských nářečí, v čemž pak po celý čas živobytí svého byl pokračoval. Slovník ten nalezá se v pozůstalých spisech Čelakovského. Avšak opět zableskla naděje na obzoru života Čelakovského, — zableskla (???) aby noc černá s veškerými příšerami svými tím bolestněji i nad hlavou jeho se rozprostřela. Rokem 1834 změnily „Pražské Noviny“ svou tvářnost a Čelakovský stal se jich redaktorem, jakož i „Včely české“, kteráž na místo dřevnějších „Rozličností“ spolu s Pražskými Novinami vydávána byla. Štěstí se usmívalo; výživa byla dostatečná a nyní nemeškal Čelakovský založiti sobě (???) domácnost. Zamilovav sobě již r. 1830 (???) prázdninách v Strakonicích v růži stolisté opěvanou Marii, dceru kupce a měšťana Strakonického Josefa Venty, vedl konečně milku svou dne 2. února 1834 k oltáři a již 29. listopadu 1834 stal se šťastný manžel otcem syna Ladislava. Nebe azurové klenulo se nad hlavou otce a manžela milovaného a štěstí rozkochané neustálo se usmívati; blaha domácího požíval v hojnosti; blahobyt materiální po dlouhých trampotách pojištěn; avšak přece nedostávalo se mu ještě pravého působiště. Pilně redigoval noviny, Včelu obohacoval svými příspěvky literárními, tak že byla jedním z nejlepších a nejrozšířenějších listů českých; avšak kde lze bylo jemu vykládati vědecké vědomosti své? — Dne 31. prosince 1834 zemřel Jan Nejedlý, professor české řeči a literatury na universitě pražské a Čelakovskému dostalo se suplentství této stolice učitelské; nikdož nepochyboval o tom, že bude Čelakovský za skutečného professora ustanoven, neboť píše ku konci roku 1835 příteli svému Plankovi takto: „Věci mé stran professury v nejlepším jsou stavu, neboť prošedše všecka místa, nyní již v kabinetu se nalezají k podpisu a za několik neděl nepochybně mi dekret bude dán.“ Věci jinak se však sběhly. Avšak než o tom věru tragickém momentu se zmíníme, sluší o kritické jeho činnosti promluviti, kteráž neméně mu zrodila nepřátel, jako jeho satyrická žíla, která v něm pracovati neustála.

I nazvali jsme periodu od r. 1827—1848 dobou českoslovanského uvědomění. Zejména rokem (???)

vají. „Nevidím jiné pohnutky k této práci, byla-li jaká, leč té,“ dí Čelakovský, „aby opět literatura česká knižkou, ať ostatně jakoukoliv, byla rozhojněna. Ostatně jest české přeložení otrocké, že násilí se činí jazyku českému, by jen slovíčko na slovíčko padalo. Ty vady nemají však do sebe jenom tyto přeložené krakoviaky, ale nalezáme i v jiných zvláště ze slovanských jazyků překládaných spisech téhož pana Václava Hanky, kterým snáze Rus nežli Čech může porozuměti. Nač medle takové překládání? komu jím spomoženo? Jestli že náš drahý vlastenec ještě blud svůj nenahlídne a jej budoucně neopraví, tedy nechci jej ani drahým vlastencem jmenovati.“ Byla to slova trpká, avšak pozorovati, žeť oba ti pánové dobře se srovnávati nemuseli, ano že již jakási disharmonii mezi nimi panovati musila. Kdo zavdal k hněvu příčinu aneb bylo-li podezření Čelakovského mylné čili nic, to vyložiti neumíme. Ostatně projevil Hanka sám, co myslí, a pravil rovnou měrou, že kdo rozuměti chce páně Čelakovského „Panně jezerní“, třeba mimo original vzíti ještě německé a polské přeložení a jest dost co dělati.“ To by bylo ještě ušlo, kdyby Hanka ve Květech r. 1835 se nebyl dotýkal osobnosti Čelakovského a tam mu nebyl spílal dekretníků slovanského řemesla spisovatelského, řka konečně: „Ale kdo může za nemoc, která člověka dráždí a popouzí? Vždyť víme, že toho neučinil tehdáž, když jsem mu sebrané slovanské národní písně a přísloví česká dal, bylť vděčen a přátelsky se ke mně měl. A to jest příčina, že se z něho tak směšný Vrtipata udělal, a že jest výborná hlava, tím více se ho varovati třeba.“ Roku 1822 vyšel první díl „slovanských národních písní“, kterýž Čelakovský dedikoval Hankovi. Avšak nyní popudil se Čelakovský tak proti Hankovi, žeť dedikaci ve svém vlastnoručním exempláři písní slovanských vytrhl a po témže Hankovi ty nejohnivější střely svých perných satyr a žíhavých epigramů metával. Avšak i v Květech musel Čelakovský podstoupiti boj s bujnými mladíky. Tyl přeložil Raupachovu veselohru „Die Schleichändler“ a nazval ji „Pašáci“. Provozovala se dne 6. ledna. Na to si divadelní referent Chmelenský vyjel ousměšně ve „Včele“, řka, že prý se čtlo na návěštích větším dílem „Pasáci“. Dne 26. ledna dával se Chmelenského překlad Raimundovy frašky „Der Bauer als Milionär“ — „Selský milionář“. Tu zase si vyjel Tyl na Chmelenského, že prý neměl napsat sedlský milionář, proto že se neříká: pekařský, řeznický nebo mlynářský milionář. Z takových pitomých půtek rostlo kvašení z obojí strany a Čelakovský, starý Hromotluk, vida a nahlížeje, žeť dobrotou a shovívavostí na poli literáckém málo se pořídí, počínal sobě, jak tvrdí biograf Tyla Václav Filípek, při takových příležitostech velmi zostra, vyjížděje hned s hrubou střelbou do pole. Tak na příklad pro pouhé s, jakéž v Máchově básni, v „Marince“ ve Květech (sklesna v prach za sluncem roztru ruce) náhodou nebo nedopatřením bylo vynecháno, udeřil na velký buben, aby na posměch vystavil „ubohého básníka s roztřenýma rukama“. Tyl na to odpověděl; mezi jiným tu pravil: „Pracovníků na roli dědičné jesti mezi námi, bohužel! hrstka nevalná: k čemu tedy vtipem nevčasným mezi sebou se škádliti?… Mizerné s! Hodno-liž toho, že proň závist zuby vyšklebuje, že se dobří horší — že se maří času i papíru… Jenom kde nadutá zpozdilost hlavu prázdnou pozdvihuje, aneb zhnilá malátnost smrduté své oudy rozkládá, napni, Včelo Česká, ostré žíhadlo; pokoušením se spisovatele „Obrazů ze života mého“ ani cti, ani prospěchu nezískáš. Mírně, vlídně, neúhonně, bratrsky máme kráčeti, ruku v ruce, k velikému, jednomu cíli — k Vzdělanosti a osvětě: K čemuž tedy jedni druhým na obapolné dráze klásti překážky?“ — Čelakovský se na to pak ozval velmi ostře a Tyl též opět odpověděl. V Květech ve článku „Dobrodinci mému“ str. 427 r. 1834 stěžuje sobě Tyl, že mu redaktor „Včely“ spílal kaňhalů, trubačů, nedouků, třeštíků, hrubianů, ba i vzteklých a šílenců. „To jedině mi za zlé pokládati nebudete,“ píše konečně Tyl, „že si sám Váš přípis na pergameně opsati chci, abych — bude-li kdo někdy životopis Váš psáti — nejdůležitějšího mu podal pramene. Cokoliv jste jiného o mém humoru, mé geniálnosti a o Květech povědíti ráčil, mlčením opominu milerád; hnusnou hádkou jsme již dobrých lidí dosti pohoršili a trpělivých čtenářů omrzeli.“ Nechceme dále líčiti, na které straně ležela pravda, jisto jest a nikdo nám upírati nehude, žeť kritika přísná, poctivá vždy naší literatuře byla sůl v očích. Byl-li kritik spravedliv, pravili, že prý na ten český svět nosejčkem svým hledí tuze s vysoka; což měl kritik u nás činiti? — U nás kritika není domovem. Buďto chválíš, buďto tupíš napořád; ty dva extremy u nás platily. Avšak in medio virtus — pomlč vše mlčením, jak to činíme v těch velkých politických žurnálech, — tak nejlépe zabíjíš. Nemůžeme tedy sobě stěžovati na to, že byl Čelakovský příliš ostrý, neboť láska k vlasti jím hýbala a ne každý ještě malířem, mněl Čelakovský, kdo umí barvy třít. Ostatně popudil jest přísný Čelakovský proti sobě dosti nepřátel a sen příznivců jeho záhy se vyplnil: Polska dokrvácela; měsícem říjnem 1831 dostala se pod moc Rusův. Pádem Polsky zničen jest revoluční princip v Evropě. Polská ojčizna se vystěhovala do ciziny. Pokoření Poláci podali 1834 carovi ruskému adressu poddanosti a věrnosti své, než car nepotřeboval nyní více písemních důkazů: vojsko ruské přetrhlo, jak doufal, revoluci polskou; vojsko ruské dovede nyní vládnouti. I oslovil car deputaci polskou slovy přísnými, kteráž nemile působila na Čelakovského, jenž ačkoli revolucí Poláků nehájil a hájiti nesměl, nyní pohnut lítostí a hněvem co pobratim kmene podťatého jal se v novinách pražských cara porovnávati k chanům mongolským, druhdy panovavším nad Rusi. Čelakovský měl tolik a tolik nepřátel, proč by který se neměl zavděčiti vládě ruské a sloužiti jí co agent ruský a udavač? V jednom epigramu táže se pak Čelakovský, co padouch ten, jenž lid poctivý lstivě, tajně, lichodějně byl černil, nyní asi v pekle páše? Tamto pak čertíky za dobré chlapíky udává prý u satanáše. Jisto jest, že Tatisčev, vyslanec ruský ve Vídni, o této urážce se dozvěděv, ihned podal stížnost u vlády rakouské, a Metternich a Sedlnický neměli jiného na práci, než nového sobě získati přátelství a dvora ruského potrestáním vinníka. Aby se však těm Čechům nezachtělo více dělati také v politice, musel trest pro výstrahu býti exemplární, ačkoli dotčený závadný článek v presidiální kanceláři byl censurován. Čelakovský byltě v prosinci 1835 zbaven netoliko redakce pražských, vládních novin, anobrž i suplentství professury.

I viděl se Čelakovský na mnohá leta opět ode dráhy tak usilovně ražené odvrácena. Nastala leta bídy v rodině milého pěvce a velkého učence. Maje četnou rodinu, nezbývalo jemu jiného, než dávati hodiny, avšak to nepostačovalo k výživě rodiny. Nenadal se, přemítaje co mladík dvacetiletý o Rusku, chtěje mohutným duchem svým dobyti sobě tam veřejného postavení, že s této strany vyslán bude šíp, jenž ránu nezhojitelnou zadá srdci jeho! Stav Čelakovského, jenž co syn staré, milené matky, co vroucí manžel a otec tolikero měl povinností, byl strašný; nouze v celé nahotě své klepala nyní na dvéře jeho! Tu však ale vidíme, co umí vřelé přátelství! — Osudem pronásledovaný Čelakovský byl šťastným přítelem; „panenský pěvec“ Chmelenský, vstoupiv rokem 1831 do státní služby u c. k. fiškálního ouřadu a stav se v říjnu 1835 místosudím dvorským a úřadníkem králové české, učinil, sečkoliv byl, aby zmírnil trapný stav Čelakovského; šlechetný kníže Rudolf Kinský neodňal mu podpory až na konec života, nýbrž i po smrti jeho byla prostřednictvím poručníka hraběte Schönborna záležitost ta uspořádána tak, že se Čelakovskému bibliotékářství knížecí s ročním platem 400 zl. stř. dostalo; mimo to spůsobovali jiní příznivci soukromé sbírky a nejmenujíce se, zasílali otci sklíčenému, jenž, jak sám píše, bůh ví! nevěděl odkud nastávající činži zapraviti: hodlaly sevřen jsa nouzí, již bibliotéku svou prodati. Podobných činů, dí neznámý mi spisovatel v „Obzoru 1855“, neposkytuje nám mnoho naše novější doba! Nechť si je dobře zapíše věk náš do tobolky, budeť mu toho třeba před soudnou stolicí věků budoucích! —

Avšak v této době trudné poznáváme genia a ducha velkého. Neklesl pod těžkým osudem, než hrdě pohodiv hlavou, utekl se k svému Martialovi a básnil množství původních svých epigramů a satyr, kteréž pod titulem „Padesátka z mé tobolky“ v Musejníku 1837 uveřejnil. Uvázán jsa náhodou toho času v redakci časopisu Musejního, doufal, že nastala nyní doba, obrátiti v posměch ty pidimužíky, již se jmenovali nepřáteli a nepříznivci jeho. Genius pronásledovaný, osudem bičovaný, ve vlastní své vlasti nenáviděný nemá jinou zbraň, než satyru; tož jediné bičiště, jímž lze kárati a přiváděti k rozumu; satyrou splácel, co mu kdo půjčil, touž padesátkou vracel věřitelům s ouroky své dluhy. „Prosbou k bibliotékáři z ohledu maličkých knížeček velikého spisovatele“, „Zdáním ruského censora, co pravdivou událostí“ — trestal osobní nepřátele, avšak i pilně sobě vyjížděl na mladší spisovatelstvo české. Všude viděl básně, avšak žádného básníka, všude viděl básně, v každém žurnále — „ach, krásné husté doubí! — Ach arkadická loubí! — Škoda vás, že pastýřové tady na mráz troubí; — všude básně oškubané a pečené, — pusté klinky — linky, přeučené kudrlinky.“ Avšak když se rozhlížel kolem v tom davu mladých nadějí, když již naslouchal, jak hezky ti ptáčkové zpívali! — „tuť umlkli“. Umlkli, poněvadž jste se příliš na ně dívali, až jste je uhranuli. O sladké naděje! krásná vlasti budoucnosti! — „Vesna, Květy, Flora, Zora též Aurora,“ zvolal pak satyrik, — vše to s pozlátkem i bez pozlátku Masně ohlašuje — nedospělá pacholátka. Než pacholátka jako malý Davidek s prakem obořily se na Goliáše a zařvouce „Na pacholátka že, jako rek — vytasil se pacholek“ — na outěk se daly, anižby hlavu jeho do Jeruzalema byly přinesly a odění jeho ve stanu svém byly složily. Ostatně satyrik se nehoršil pro to, věda že mouka od otrub dělí se mlením, anobrž politovav ty nesmrtelnosti kandidaty, již v žurnálech se rvou a mlátí, pokrčil vždy ramenama a pravil: „Proč se dali do prádla, mýdlo-li jen sobě sami musí obstarati? — “ Ačkoli však tyto perné epigramy již tištěné byly, přece valná jich část v pozdějším vydání spisů básnických byla potlačena; doufáme však, žeť pozdější vydavatelé nám celou sbírku epigramů a satyr podají a národu co jmění obecné zachovají. Potlačování stává se u nás bezpříkladnou módou: nyní potlačují přátelé básně, později se budou potlačovat memoiry — k vůli národní svornosti, jak se praví!! — Čelakovský byl muž rozumný a soudný, uznávaje vždy co dobrého a bičuje co polovičatého, nezralého; a věru hledíme-li k zmotaným poměrům jeho, musíme se přiznati, žeť satyra, to jediné dobrodiní bohův rozhněvaných, jehož se dostává mužům velkým, pronásledovaným, jimi se kojí jako smrtelníkové — nadějí — tím posledkým klenotem skříny Pandořiny. Avšak mimo tyto epigramy a satyrické střely, kterýmiž toliko brojil proti losu nezaslouženému, nezapomínal na větší rozdělané práce poetické. Roku 1837 vydal druhou sbírku z anthologie ruské, r. 1839 a 1841 „Cizonárodní písně“ a r. 1840 „Illyrské národní písně“. Avšak tohož roku vyšla jeho „Růže stolistá“, dodávajíc oslavě básnické Čelakovského nových opět věnců. Mnohé strofy „Růže stolisté“ zní velebně jako hlas s hůry k národu; mnohá strofa dýchá tou nejněžnější láskou, avšak čím smělejším vzletem básník těch nejjemnějších citů na oři okřídleném se pne k nebesům, tím více ruší zase plnou onu lahodu od zvuku k melodiím, od akkordu k harmoniím, jakýsi nádech poesie realistické, an nad krásy pramenem střízlivý básník se táže: „Růže! jak to bude s ovocem a semenem?“ — Tímž arciť různí se tato milostná „Růže“ od jiných písní milostných, opěvajících toliko kochání-se v pomíjející spanilosti ženské. —

Na stolici učitelskou Čelakovským uprázdněnou dosedl Pravoslav Koubek, jemuž se r. 1840 i skutečného professorství dostalo. V těchže letech soukromých studií obíral se Čelakovský pilným studováním „Jungmannova slovníku“, jehož pátý díl r. 1839 tiskem byl vyšel. Pohrouživ se ouplně do prací vědeckých, hlavně filologických, málo sobě všímal básnictví. „Až budu s celým slovníkem Jungmannovým hotov, budu moci já říci, že jsem půl obrovské práce vykonal,“ píše se Chmelenskému na konci r. 1837. I probádal týž slovník, avšak co více, obohatil jej spolu svými „dodavky“ r. 1851 vyšlými. Mimo to vydal r. 1837 na ukázku velké své sbírky přísloví slovanských výbor jich i s theorií, r. 1840 „Krátkou mluvničku německého jazyka k vyučování na normálních hlavních a venkovských školách“ a „Českou dobropísemnost“, nejvýtečnější toho druhu knihu.

I opět se vyjasnilo nebe nad hlavou Čelakovského. „Srovnávací methoda,“ píše dr. Hanuš, „nevytěžila téměř v nižádné vědě více než v mluvozpytu a ji má zvláště německá filologie co děkovati, že nyní na vysokém svém stupni stojí. Ale srovnávací tato methoda učila i Němce, že slovanská řeč, jižto, neznajíce ji, dříve za tatarskou byli pokládali, ústrojně je nejjemněji spojena s německou, ba že nelze pěstovati v základech posledních jedné bez druhé. Povstala tedy zvláště v Prusku, kde Boppem, otcem to filologie novější, mluvozpyt valně byl pěstován, potřeba vědecká, novou založiti v Berlíně a ve Vratislavi stolici slavistickou.“

I byltě povolán nyní Šafařík do Berlína a Čelakovský do Vratislavi, kamž se Čelakovský rozkazem od 16. března 1842 konečně 10. máje co professor slavistiky byl odebral. Rozloučil se s vlasti svou a bral se do „dobrovolného vyhnanství“ svého, jak pravil. Ve Vratislavi neměl Čelakovský na začátku více než čtyr a pět posluchačů; píše, že ve Vratislavi pro slovanské věci je nejhorší půda, která za práci žádných téměř plodův nepřipovídá, avšak těšil se zase, že i Bopp více než tré a pět nosů před sebou nevidívá, takže se stydí jíti do koleje a vyšším povolením doma učí. Pokračuje neunaveně ve vědách filologických, sestavoval spisy poučující k přednáškám v jazyku německém, čítával několikráte o starožitnostech slovanských podle Šafaříka, o literatuře všeslovanské, o kralodvorském rukopisu, který probíral filologicky a estéticky. R. 1846 dal se opět do prostonárodní filosofie na základě slovanských přísloví. Roku 1847 připravoval se k doktorátu, avšak tohož času poctila ho universita pražská, hotujíc se rokem 1848 k slavnosti pětistileté památky, čestným diplomem doktorství filosofického.

V těchto letech stál Čelakovský po dlouhých hořkých dnech na vrcholku slávy a štěstí svého, avšak čím výše osud v životě veřejném jej byl postavil, tím více ubývalo štěstí a poklidu vnitřního; ani výhodné a důstojné postavení, ani besedy, s přítelem Purkyní a jinými vzácnými hosty slovanskými, Vratislavu navštivujícími, prožité nesmířily jej s osudem. Musa, kteráž i v nejtrudnějších dobách života ho byla těšivala, opustila jej a nespokojenost nesmírná trápila ho, poněvadž, jak se tomu v skutku podobalo, měl za to, že vyhnán jest z vlasti mezi cizince, již mu nerozuměli, již se toliko z pouhé lidskosti nad ním byli slitovali, již mu poskytli velkodušně, čehož se mu ve vlasti české, kterouž z celého srdce miloval, nedostávalo — důstojného postavení a — chleba. Avšak, an se Čelakovský kochati mohl v materielním blahobytu svém, neustal osud jinak zase blesky žhavé na hlavu nespokojenou metati. Dne 27. dubna 1844 zemřela jeho milá choť, v růži stolisté opěvaná Marie v 34. roku věku svého. Tohož roku zavítal o prázdninách do Prahy a hledaje vychovatelku pro osiřelé čtyry dítky své, uzřel Antonii Rájskou, slavnou vychovatelku pražskou, kterouž dne 2. dubna 1845 pojal za manželku, dada dětem svým matku pečlivou. Z manželství toho narodilo se dvé dítek ve Vratislavi: Jaromír r. 1846 a Bohuslav r. 1848.

Touha po vlasti nesmírná podrývala neustále jeho domácí štěstí; láska k vlasti neukojná rozladila mysl jeho, neboť jak dříve tak i později roku 1845 a 1846 stýskal sobě příteli svému Staňkovi řka: „Věř mi, bych mohl se vrátiti o tři leta zpět ve svém žití, nikdo by mě z Prahy stěhovati neviděl. V cizině mnoho schází, co se penězi zjednati nedá.“

S jakou rozkoši musil tedy r. 1849 přijmouti vybídnutí císařské vlády rakouské na stolici pražskou. Veškeré jeho přání mělo nyní býti vyplněno: čestné postavení ve vlasti! Kdož vylíčí blaho, jehož Čelakovský zakusil; i píše svému příteli Plankovi do Strakonic: „Jsem v Praze! více Vám říci nepotřebuji!“

Avšak jaké to byly časy, jimž šel Čelakovský vstříc. Národ český objevil se na poli politickém; nebyly to více ony tiché, zlaté časy bratrské Jungmannova věku, Čelakovský pohrobil se s celou duší do studií vědeckých a filologických; a co jest filologovi hnutí politické? — Tolik co slepému zatmění slunce aneb výbuch vulkanický. Nedivme se tedy, že již za nedlouho toho litoval, že se byl z Prus hýbal. Mimo to i v domácnosti nebyl blažen. Žena ochuravěla a konečně dne 2. Máje 1851 zemřela.

Jest pravda již dávno dokázaná, že nelze jednotlivci v každém, tím méně v oboru sobě protivném slynouti. Divu-li, když muž v jednom oboru proslulý a veleučený, i co básník výtečný v jiném oboru jeví zase ty nejprimitivnější názory, jak Čelakovský v oboru politiky národní a slovanské vůbec. Jen jednou zapolitisoval sobě, a jak krutě byl za to potrestán; od onoho času, co z redaktorství novin pražských byl sesazen, ku kterémuž nikoli zvláštní vzdělaností politickou, anobrž vnější toliko nutností byl přiveden — od času onoho byly noviny politické jemu odporné a nečítal je více. Teprv roku 1848, kdežto dra živlové mohutní, národ německý a slovanský svou existenci jali se hájiti, byltě přinucen větší pozornost věnovati novinám politickým a sledovati běh událostí politických. Jeho politické úsudky, o nichž šířiti slov by bylo zbytečné, nemají nižádné váhy a důležitosti. Co pravý učenec museltě hlavně přilnouti ku školství a hleděti k opravám škol, zvláště gymnasiálních. V ohledu tom byloť hlavni jeho zásadou, žeť při všech plánech školních hlavně zůstane úlohou, aby se prohlíželo k pěstování dobrých a schopných professorův a aby toliko takovými místa se osazovala: výborný učitel dělá výbornou školu. Nedivme se tedy jeho přísnosti, ba až přílišné přísnosti, kterou byl pak osvědčil, vyvolen byv ministerstvem vyučování do vědecké komise gymnasiální co zkoušce čekatelův učitelských v oboru jazyka českého.

Navrátiv se do Prahy, jal se plody ducha svého a neunavené obrovské pilnosti vydávati, avšak takou rozčileností, jakoby již tušil v duchu svém smrt hrozící. R. 1850 vydal „Všeslovanská počáteční čtení z písemnictví polského“, r. 1851 „Českou čítací knihu pro gymnasia“, tři díly, „Malý výbor z veškeré literatury české“, „Všeslovanská počáteční čtení, z písemnictví ruského“, r. 1852 „Mudrosloví národa slovanského v příslovích“, roku 1853 „Čtení o srovnávací mluvnici slovanské na universitě pražské“.

Sestavování českých knih čítačích, kteréž Čelakovskému ministerstvo vyučování bylo svěřilo, vidí se nám býti nad míru důležité; resultát namáhavé pilnosti Čelakovského byl velmi skvělý, a an před tím knih podobného druhu ve školách jsme neměli, můžeme nyní již svými čítacími knihami, vždy hojnějšími, každému vzdělanému národu po bok se postaviti. Cesta ku zdárnému školskému vychování ražena, dej bůh! aby mládež naše národního uvědomění, národní osvěty se dodělala.

„Povážíme-li,“ píše dr. Hanuš, „že Čelakovskému v ten čas netoliko spisování explikací mnoho odjímalo času, nýbrž že i překážky samy a různá sedění i v komissí gymnasiální, ve sboru professorském, v Matici české a konečně v různých seděních král. české společnosti nauk někdy nejlepších a nejpříhodnějších ke práci hodin mu odjímaly: nemůžeme jinak než diviti se ohromné této pracovitosti, avšak zároveň litovati, že mu tatáž pracovitost tak nemilosrdně posledních jeho sil ujímala. Ubývání jich stalo se patrným hlavně 20. června 1852, kdežto s rodinou svou byl vyšel do blízké Chuchle u Prahy, nemoha se unavený pěšky již navrátiti.“ Dne 25. června sobě ulehl. „Chuti k jídlu ubývalo s vnitřní desorganisací krve co den a tak bylo namáhání i nejslovútnějších lékařů pražských vždy marnější. Od 25. července, jak na místo úlevy bolesti a slabosti vždy přibývalo, pouštěl už naději mimo sebe, počínaje mysliti na poslední uspořádání své domácnosti. A tu jakoby již všecko, co za důležité ze spisů svých pokládal, posledně chvátavou bedlivostí na oltář vlasti byl složil, opětně na to doléhal, aby pozůstalé veškeré jeho vědecké práce a listiny v oheň byly hozeny. Až po dlouhém teprv namítání přátelském upustil od své žádosti, ponechávaje písemnictvo své všecko nejstaršímu synu Ladislavovi, ač i tehdy sobě vymínil, aby, vydá-li se co z toho, nebylo jeho jmenem tištěno… Dne 3. srpna z rána diktoval jest poslední vůli svou; po tom skonal velduch tento jemně a pokojně dne 5. srpna 1852 po šesté hodině večer v tichém spánku.“

Pohřeb byl dosti slavný; česká Praha uznávala jest svým zármutkem ztrátu genia, nemilosrdným osudem zmítaného, ještěry ve vlasti uštknutého.

Vláda rakouská poznavši, že mu byla druhdy ukřivdila, že i co do politiky mírný Čelakovský nejblaženější část svého života obětovati musel hrdě se rozkládajícímu absolutismu rakouskému, vykázala osiřelým šesti dětem ročnou pensi, anať královská česká společnost učených v Praze, jejímž oudem byl Čelakovský od r. 1840, dru. J. J. HanušoVi co příteli zesnulého byla nařídila, obšírnější životopis jeho sepsati. Vyšel tiskem r. 1855.

Týž byl osud muže, Čecha skrs naskrz, jemuž česká půda a česká společnost, jemuž česká vlast tak na srdce byla přirostla, žeť s puklým toliko srdcem s Čechy se mohl rozloučiti. „Působeni jest tak rozmanité, že se ovšem diviti třeba, jak týž duch tak mnoho a tak odporných sobě prací podnikati a dodělávati mohl. Básník sbírá roztroušená slova zahynulých Slovanů polabských a zakládá a doplňuje slovníky! Sběratel písní a přísloví národních rozebíral a vykládá duchaplně staré zbytky písemnictva! Výtečný spisovatel původní neštítí se unavující práce a sestavuje knihy čítací! Rozličná jeho činnost dává mu tolikéž práv k naší vděčnosti; nesmrtelnosti jmena dobyly mu jeho „Ohlasy“. Duch jeho básnictví jest čistě národní; ten hravý vtip, ta lehká, usmívavá satyra, jež provívá básně jeho, zní též z našich básní národních. Kdyby nezůstalo z básní jeho, leč „Ty český sedláčku“ aneb „Cikánova píšťalička“, žil by vždy v paměti naší. Avšak nejen lyrické, i epické básnictví vilo mu věnce; kdož se neobdivoval baladě „Toman a lesní panna“? I v jiném oboru, polobásnickém, pohyboval se šťastně duch jeho, v didaktickém básnictví, v satyrách, epigrammech a krátkých důmyslných básničkách.“ Tak praví estétik o Čelakovském, jehož písně po vlasti se rozléhají. Snad se mnohý na tom pozastaví a dí nám, žeť sobě Čelakovský sám nepřátele proti sobě popudil; ano že kdyby tiše na dráze básnické byl pokračoval, jeho duchovní plody, jeho vědecká pilnost, jistě by se uznání nebyly minuly. Arciť, ouplně přisvědčujeme; avšak zbavte Joviše blesků a kažte, aby hromy vládl; utlačte v geniu pružnost ducha a kažte mu býti geniem; oslepte básníka a kažte, aby zpíval; vyrvete srdce z útrob vlasteneckých — a nyní kažtež, aby dýchalo láskou k Vám.

Kritik, epigrammatik,
Recensent a satyrik,
Jsou-li praví, dozajista
Chtějí, aby byla čista
Od plevele pšenice,
Od smetí světnice.

A táž byla ta práce vděčná, v kterou se z mládí Čelakovský uvázal pro pohoršení útlocitných vlastenců veršujících… A opět navrátil se do své vlasti; — tvář-li jste jeho poznali? Proměněna sedmiletým pobytem v cizině; duše otrávena. Bodrý, vtipný někdy společník nevyjasnil tvář svou více k úsměchu; tvář lávou zalitá — duše jeho vypálená Hekla. Přišel do vlasti své, aby na hřbitově svých ideálů, svých vlasteneckých snů tělo choré položil…