Na besedě/2. O chytré princezně

Na besedě Anna Popelková
1. O Denici	2. O chytré princezně	3. O třech vrších

Údaje o textu
Titulek:	2. O chytré princezně
Autor:	Anna Popelková
Zdroj:	POPELKOVÁ, Anna. Na besedě. Pohádky. Polička : F. Popelka, 1897. s. 15–23. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Princ královský na honech v lese spatřil bílou krásnou laň.

I hnal za ní, kam běžela, až se od druhých honců daleko odloučil, a laň mu až někdy k večeru zmizela v zámku jednom.

Teď byla dvojí nesnáz.

Laňku nechyt a honce ztratil.

Troubil, ale byl od honců tak daleko, že už ani hlas trouby k nim nepronikl.

Co teď? Aby se hlásil o nocleh!

I zatloukl na vrata a byl uveden do vnitř zámku.

Tam byly tři slečny a jedna paní. Byly to tři sestry a ta paní jejich matka.

Pozvaly ho na večeři a on pořád jen na tu nejmladší hleděl, ta se mu ze všech líbila nejvíc.

Ale matka jejich by byla ráda tu nejstarší prvně vdala.

Princ se už rozhodl u sebe, že ta nejmladší anebo žádná jiná bude jeho.

I žádal královnu — ta paní byla královnou — o ruku nejmladší princezny.

― Chceš-li ty mou princeznu, povídá královna, to nepůjde tak snadno, jak si myslíš. Musíš za to taky něco vykonat!

― Vykonám cokoliv mi přikážeš, vzácná paní, nic mně nebude za těžko, dostanu-li jen, co mi za to slibuješ?

― Posilni se na tu úlohu, zejtra ti povím, co budeš mít na práci.

Ráno zavedla královna prince na louku u lesa a řekla:

― Zde máš náčiní, a deset sáhů dříví do večera ze kmenů nakácíš, rozřežeš a srovnáš. To musí být do slunce západu. Jinak princezny nedostaneš.

Sotva královna odešla, vzal princ náčiní, ale ani je do ruky takřka vzít neuměl, rozlámalo se mu, než co začal.

Smutně se posadil a plakal.

V poledne povídá matka té nejmladší:

― Jdi, zanes mu tam oběd a podívej se, jak se činí!

Princezna vidí ho — plakat. Věděla dobře, co a jak s ním asi bude.

― Ach, ty snad moje nebudeš! zaplakal znovu.

― Nermuť se, pojez, polož hlavu na můj klín a odpočiň si, těšila ho.

A když usnul, poručila, aby dříví samo se dělalo a rovnalo.

Než se probudil, bylo to všecko hotovo.

Princ nevěděl, jak jí jen dost děkovat.

Přišla domů.

― No, jak se činí? ptala se královna.

― Už je s prací hotov!

― Hhhh! Tak to umí!? umí! No uvidíme dál.

Druhý den ráno přikázala, aby princ Ladislav, tak mu říkali, do slunce západu dvakrát tolik dříví rozřezal a narovnal.

A zas jako předešlý den přišla princezna s obědem a vykonala práci místo něho.

― Co dělá? Jak je daleko? ptala se, když princezna přišla domů.

― Mami, je hotov! Je — je! No ten se umí činit.

― Inu, bude mít ještě jednu práci! ustanovila královna.

Třetí den řekla mu:

― Dám ti na rozmyšlenou. Všecky tři princezny, jedna jako druhá bude vypadat, přijdou k tobě. Uhodneš-li, která je nejmladší, pak ji dostaneš!

Princ přemýšlel, byl zarmoucen, tu přijde ta nejmladší a povídá:

― Nermuť se. Dávej jen pozor, nad kterou bude muška lítat — to budu já.

A princ podle toho uhodl a na tu nejmladší ukázal.

Přece po tom všem si usmyslila královna, že mu nejmladší dceru nedá. Že ji nevdá dřív než ty druhé.

I oznámila princezna Lilie, ta nejmladší, princi potajmu:

― Nechce mě královna tobě dát. Nezaspi! Musíme v noci prchnout, o jedné hodině v noci ať jsme pryč!

V noci vstala, k postýlce třikrát naplila a řekla:

― Sliny, odpovídejte za mě, až se pajmáma bude ptat.

Vzala kartáč a hřbílko se zdi a vyšla ven, kde princ už na cestu byl připraven, a prchli.

Královna nedůvěřovala docela a zdálo se jí, že slyší v noci šumot. Ptala se:

― Lilie, spíš?

Slina odpověděla:

― Spím, pajmámo!

Uplynula hodina. Královna ptá se zas:

― Lilie, spíš?

A slina zas na to:

― Spím, pajmámo!

Za hodinu ptá se královna znovu:

― Lilie, spíš?

Potřetí slina řekla:

― Spím, pajmámo !

Ale když se za hodinu zas ptala královna, spí-li Lilijka, neozvalo se nic.

I otevřela královna ložnici — princ i princezna byli pryč — ti tam.

Královna nemeškala a pustila se za nimi.

Lilijka po chvíli povídá princovi:

― Ohlídni se.

― Achich! Pajmáma za námi! vzdychl princ.

― Hoď honem za sebe hřbílko! Kolik žlábků hřbílko má, tolik ať řek za námi se udělá, kolik hřebelců, tolik břehů ať vyvstane!

A hned se udělala řeka. hráz, řeka, hráz, tolik řek a tolik hrází, kolik na hřeblu žlábků a hřebelců.

― Ty musí pajmáma všecky přejít, než se za námi přižene, řekla princi.

Po chvíli zas cítila Lilie, že jim je někdo v patách.

― Ohlídni se! přikázala Ladislavovi.

― O jé! Pajmáma zas za námi!

― Hoď kartáč za sebe!

A sotva Ladislav kartáč za sebe hodil, udělal se hustanácký les, projít ho možná nebylo a přelézt ho bába nemohla.

Zatím pěkně milenci utekli — daleko a daleko, až přijeli ke mlýnu jednomu.

Princezna povídá:

― Ty jdi domů, oni by tě doma sháněli, a potom pro mě kočárem přijeď. Ale musím ti připomenout, abys od žádného se nenechal políbit, sic na všecko bys zapomněl, co se dosud zde s tebou dělo a cos mi přislíbil.

Princ měl sice pevný úmysl zachovat se podle toho. co mu Lilie na svědomí kladla, sotva ale doma se objevil, matka se nezdržela, kolem krku mu padla a zlíbala ho samou radostí, že se zdráv navrátil, když už ho oplakala jako ztraceného.

V tom okamžení zapomněl princ dočista, co se s ním dělo. Nevěděl už nic o princezně, která na něj čeká, a hleděl si svých povinností jako před tím, než Lilii poznal.

*

Princezna Lilijka zatím vylezla na strom nad studánku a dívala se do vody.

V tom čase poslal mlynář děvečku se džbánem ke studni pro vodu.

Děvečka se nahýbá pro vodu a vidí v ní krásný obraz.

― Cože! já taková krásná a já mám sloužit u mlynáře a vodu mu nosit? Já můžu jít do purku a budu tam první služebnou! Nate! to bych byla, já vám budu vodu nosit ― a holka přinesla džbán zpátky a lidi ve mlýně koukali, co ji to chytlo za pejchu.

― Je to kometa! Copak se jí stalo? vadil se mlynář. ― Ty pajmámo, jdi pro trochu vody!

Mlynářka šla. Přijde ke studni a nahýbá se:

― Co? já takhle krásná a jen mlynářkou? Já můžu na tu krásu v purku být královnou!

Přišla s prázdným džbánem, pyšná jako páv, že se lidi kolem chechtali, kde tohle jenom nabrala a jak se umí kohoutit a hrát na vznešenou dámu.

Mlynář spráskl ruce:

― No tohle jsou ženské! Jedna krásnější než druhá. Zlořezaná holota! To se to sfantilo nad svou krásou. Jděte si, bando krásná! Však se někdo najde. A pro vodu si skočím tedy sám, však mě neubyde!

Přijde ke studánce, nahne se pro vodu a zas tam vidí obraz krásné princezny.

― Tohle je mámidlo — vždyť mám přeci vousy a tohle — není po dobrém! ― Koukne na strom — ahá, ptáčka!

― Mlynáři, vemte mě za děvečku, však já vím, že nemáte, kdo by vám posloužil, ozvalo se k němu se stromu.

― Ba na mou kuši, mohl bych tě potřebovat! Hezká jseš, jako obrázek malovaná, jen co je pravda — žena a děvka se mně sfantily a pryč a pryč, tak budeš ty teď jejich službu zastávat.

I dělala teď princezna mlynáři hospodyni, a bodejť by se nehnali mleči o překot do mlýna, kde byla hospodyně mlynářova tak hezká, jen k vůli ní.

Pořádek vedla, všecko jako na sloupku.

Jezdili tam i mleči z města, kde byl zámek, a tak se řeč o kráse děvečky mlynářovy až tam dostala.

Lokajové v zámku, jak tohle doslechli, to že se musí podívat, co na té kráse je.

Šel jeden. Vydával se za mleče a večer se pěkně neměl k hnutí.

Děvče spávalo v komůrce, lokaj za ní, aby mu popřála nocleh.

― I pročpak ne? a sfoukla světlo a šup do postele.

Lokaj se chystal ke spaní a tu si děvče vzpomnělo, že nezavřelo dvéře:

― Pro pána, já jsem zapomněla zamknout!

― Já zavřu, já zavřu! ten hned se nabízel.

A sotva se octl u dveří, zavolala princezna:

― Odmykej zamykej až do dne bílého, až bude bílý den. utíkej s hanbou ven!

A ten u dveří stál jako sloup a pěkně musel dělat, jak měl poručeno.

Mlynář jde časinko ráno budit chasu a smíchem zakokrhal, když tu vidí, jak chlap košilatá v jednom kuse odmyká a zamyká.

Napálený mleč přišel zpátky do zámku.

― Jak’s pořídil? ptá se ho druhý.

― Dobře! To je ti děvče k líbání!

― Měl bych se taky vypravit.

― I jen jdi! šklíbil se napálený.

A ten takyže šel.

Teď si zas děvče zpomnělo, že nezametlo ohniště.

― I já to udělám! hlásil se druhý lokaj.

Chopil se koštěte a princezna křikla:

― Odmetej zametej až do dne bílého, až bude bílý den. utíkej s hanbou ven!

Ráno jde holka vařit snídaní a chchá! Chachá! tohle je mela, chlap tady ohniště mete.

Přijel do zámku a už na něj ten první napálený ptáček čekal:

― No. kamaráde, myslím tě taky prohnala, ne? Jen se přiznej, cos tam dělal!

― A co ty?

― Odmykal a zamykal dvéře až do dne bílého.

― Chachacha! Ta nás vyplatila! Já zas odmetal a zametal ohniště!

A jak se na sebe podívali, neudrželi se smíchem.

Princ to už zpozoroval a ptá se, co se stále smějou.

A ti to dávali k lepšímu. Chytrá holka, tak a tak nám to vyvedla.

Princ že půjde taky.

Jak ho mlynářova děvečka spatřila, kolem krku ho popadla a políbila a v tom okamžení se princ na všecko dřívější rozpomněl, hned poručil, koně a kočár aby mu přivezli, a jako nevěstu svou si princeznu Lilii do zámku odvezl.

Žena a děvečka mlynářova vrátily se zpátky dost rády a bylo.