Na besedě/1. O Denici

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: 1. O Denici
Autor: Anna Popelková
Zdroj: POPELKOVÁ, Anna. Na besedě. Pohádky. Polička : F. Popelka, 1897. s. 1–15. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Tak byl jeden kníže. Ten dával často vznešené hostiny. A to oznámil vždycky myslivcům na svém revíru, aby pro hostinu tolik a tolik zvěře zaopatřili.

Jednou taky dal myslivci vědět, že bude zvěře potřeba, aby se o ni hleděl postarat.

Ale les jako vymetený, ani kouska zvěře v něm, takže musel milý myslivec ze sousedního revíru zvěř koupit, aby se kníže na něj nerozhněval.

I stalo se zas podruhé, že kníže chtěl mít hostinu a zas žádal na myslivci zvěř. A ten chudera v lese ani nohy nespatřil. Co mu teď zbývalo, než zas odjinud zvěř koupit. Už se milý myslivec pro to trápil, že to není k vydržení a že se bude muset snad usmrtit, sic že by takhle o poslední krejcar přišel.

A taky se k tomu skutku připravoval.

Ale tu přijde pokušitel a povídá:

― Proč pak bys chtěl tak brzo ze světa? Já ti z bídy pomůžu a za to nic jiného nežádám, než abys po smrti byl můj, a na to se mně svou krví zapiš!

― No, toho nebude potřeba, abych se ti zapisoval, a taky nezapíšu a tvůj nebudu. Vrátím se zpátky do světa a děj se vůle boží, řekl na to myslivec.

― Ale něco si snad přeci necháš říct, na to pokušitel ― změní se to k lepšímu s tou zvěří, ale jestli tě po smrti tví tři synové po tři noci neuhlídaj’, bude s tebou zle a propadneš mně přece!

Teď pěkně druhý den zvěře dost, jen se jí v lese hemžilo, a myslivci peníze za ni se hrnuly dost a dost a naschráněl jich pro děti hezkou hromádku.

A když se stalo, že se měl odebrati na onen svět, zavolal k sobě své tři syny a povídal:

― Milí synové! Moje živobytí už se sklání ke konci. Až umřu, uložte moje tělo do dřevěné bedny, tu dobře řetězi svažte, naložte ji na hnojní vůz, zapřáhněte do vozu dva voly a jděte za vozem. Kde voli státi zůstanou, tam mně pochovejte! Ale to vám připomenout musím, že na vás snažně žádám, abyste po tři noci hlídali můj hrob, každou noc jeden, a chránili se usnout, nebo by ke mně měl ďábel moc!

Synové otci svatosvatě přislíbili a se zaříkali, že mají pevnou vůli hrob jeho po tři noci hlídat.

Potom usnul myslivec na věky, rozžehnav se s manželkou a třemi syny.

Nad jeho tělem bratři se zapřisáhli, že který by z nich nedovedl otcův hrob v noci ochránit, bude od druhých zastřelen.

Pohřeb vykonal se podle vůle nebožtíka. Tělo jeho vloženo do bedny, ta se řetězi třikrát pevně obtočila, naložili ji na hnojní vůz, připřáhli dva voly a ti zůstali s tělem myslivce stát v lese.

Tam tedy vykopali hrob a bednu s tělem otcovým tam vložili.

První noc šel hlídat nejstarší.

Aby ti druzí věděli, že vskutku neusnul, měl nařízeno, aby na hrobě udržoval oheň celou noc až do svítání; kdyby oheň vyhasl, bude to znamením, že hlídal špatně.

Nejstarší tedy hlídal první noc.

Bylo pěkně jasno. Rozžal na hrobě oheň a myslil si tak, však že si tatíček zasluhoval, aby jeho hrob byl věrně opatrován.

Ale najednou, jak se přiblížila jedenáctá hodina, nastala hrozná temnota, mraky letěly a padaly na zem, choulily se kolem hlídače, a pojednou tu slítl na hrob ohromný černý drak, světlo navrchu drápy rozhrabal, až červená jeho zář strašnými jiskrami sršela a se plazila po jeho hadovitém těle.

Dračí potvora rozryla zem a pařáty vysoko zeminu vyhazovala, a už její drápy škrábaly a drnčely po řetězech na bedně otočených.

Náš hlídač měl strach, že světlo by mu takhle mohlo dohasnout, a myslil si:

― Odvážit se musím stejně na život a na smrt! Nebude-li tu ráno oheň, bratři mě zastřelí, a propadnu-li smrti zde, aspoň učiním dřív, co je v mé moci!

A vrhl se proti draku a oštěpem jednou ranou ho usmrtil, jazyk mu vyřízl, uložil ho do torby ― a po dračím těle i hlavě najednou jak by se zem slehla. Pěkně potom zeminu urovnal, jak byla, uhlí shrábl na jedno místo, přikládal dál a udržoval oheň až do rána.

Ráno když přišli bratři se podívat, jak se nejstaršímu vede a hoří-li oheň na hrobě, ptali se, jak se měl.

― I dobře, povídá. Myslil si ― nač bych je strašil a třeba jsem to za ně přestál já sám.

Ten prostřední šel druhý den a udržoval oheň zas.

Bylo taky hezky jasno, ale k jedenácté hodině najednou zas padaly tmy a mraky, kladly se kolem hrobu otcova ― a už tu letí příšera černá, drak potvorný, tříhlavý a hrozitánský, rozhazuje oheň, až jiskry srší a vysoko lítají, ryje do země ― a už už řinčí jeho drápy o řetěz na bedně.

Prostřední hlídač se nerozmýšlel, postavil se jako obr, oštěpem netvora dračího probodl, jednu hlavu po druhé uťal, jazyky z ní vyňal a do torby uložil.

A tělo i hlavy dračí, jak by se to stuchlo, v okamžiku nebylo po nich ani pohádky.

Hlídač se pak staral, aby oheň nezhasl, zasypal hrob jak byl dříve, uhlí shrabal dohromady a udržoval oheň až k ránu.

Bratři radovali se, když uviděli oheň plápolat a hlídač že je zdráv.

― Jak se ti vedlo, ptali se.

― Dobře.

― Nestalo se ti nic?

― Ne.

A teď přišla řada na toho nejmladšího, aby uctil tatíčkovu památku hlídáním hrobu jeho.

Byl z bratří nejmenší a nejslabší, dobráček takový.

Sedí, sedí a přikládá na oheň.

Bylo mu hezky, volno, na nebi jasno.

V tom ale najednou, k jedenácté v noci, strhne se vítr hrozný, děsná tma se valí, mraky padají a válejí se v chumáčích po zemi, strhl se sykot, hvízdání a praskot, strach a hrůza ― na hrob přiletěl drak a ten měl devět hlav.

Drápy vyhazoval jiskry z ohniska do výšky, rozhazoval je daleko široko, syčel a ryl hluboko do země, až se octla ta devítihlavá potvora na řetězech a škrábala po nich hrozno.

― Co se mně může horšího stát nežli že ztratím život? pomyslil si nejmladší a vrhl se na ohromného draka a všech devět hlav, jednu po druhé, mu zutínal. Ale aby z nich jazyky vyňal, to mu ani nenapadlo. Jak ta perná práce s drakem byla ukončena, tělo dračí i hlavy, jak by se to bylo propadlo, a bylo ticho.

Nejmladší hrdina nevěděl co teď.

― Oheň brzo nebude k docílení, sem tam jsou už jenom jiskřičky, pomyslil si.

I nemeškal a dával honem zeminu do pořádku; hrob zasypával, uhlí shraboval, ale jak teď, co počít, aby se oheň udržel! Už už hrozilo to, že zhasne.

A teď si usmyslil takhle:

― Budu shánět kde co, abych oheň zas rozdělal, než bude ráno! Ale kdybych se ho do rána nedodělal, uteču kam mě nohy ponesou, aby mě bratři nezabili.

A běžel, aby se někde dopídil ohně.

Tu proti němu běží zvíře.

On na ně namířil, a tu zvíře křikne:

― Nech mě, budeš mě potřebovat, budu ti někdy dobrá!

― Kdo jsi!

― Denice.

A milý hlídač poslechl, ránu proti zvířeti nevypustil, ale honem kde jakou chvůj po ruce měl, tou Denici zaházel.

― Tak, než se s ohněm k hrobu vrátím, budeš takhle zakrytá, až přijdu a oheň rozdělám, teprv tě zas odkreju!

I tak šel tou tmou, tou nocí, a slídil, kde by kousek světla spatřil.

Kouká, kouká do dálky ― a pozoruje opravdu oheň, jde blíž a vidí, jak kolem ohně tři obři sedí, na rožni vola pečou a pijou k tomu, smějou se a dělají trýle.

― Tady je oheň, ale jak se ho dodělat! Teď musím tady počkat, až se odtud hnou, abych si mohl ohně vzít a běžet k hrobu.

Ale veselí obři se neměli k tomu, aby se hnuli. Krájeli maso z vola a zapíjeli k tomu z beček a vyváděli komedie a šprýmy.

Už to nemohl ten milý hlídač vydržet, vylezl na strom a koukal na ně.

A když pěkně ten jeden si ze soudku přihýbal, namířil maličký na stromě na něj a pác! ― odletělo mu to zrovna od úst.

I osopil se na svého kamaráda, co to s ním tropí.

― Co pak ho nenecháš na pokoji? Vždyť se koukám, že se ani odtud nehnul! Mně se zdá, že ti malí jsou někdy pěkně šikovní, povídá jeden z obrů.

― A počkejme, to se dovíme hned! zdvihl se druhý.

Vzal bidlo, přivázal na jeden konec vích, zapálil ho a teď si svítili na stromy.

― Aha! ptáčka, vidíš ho? tamhle sedí, trpaslík!

Jako hrušku ho ten druhý střás a pěkně si ho dole prohlíželi.

― Co s tebou? Počkejme! Když jsi ty tak dovedný střelec, můžeme tě taky k něčemu potřebovat. Půjdeš ty s námi do „purku“. Tam na baště před purkem sedí pejsek a jak ten dost malinko zaštěkne, všecko v purku se probudí. Toho pejska pěkně střelíš a pak budeme moci unést princeznu, kterou už dávno máme vyhlídnutou!

― Jedna svízel jako druhá, pomyslil si maličký ― ale ohně musím dostat přece!

No dobře, náš milý hlídač se sebral a že s nimi tedy půjde.

Šli k purku. Všecko to tam spalo, jak by je do vody hodil, a ten pejsek ani nepozoroval, že kdo přichází.

Obři povídají:

― Tamhle leží, střel po něm!

A tak milý hlídač natáhl, vystřelil, a bylo po psu.

Pak z něj vzal pásek, uložil do torby a čekal, co bude dál.

Obři hrnuli se jeden za druhým k purku.

Ale milý synáček, jak uhlídal prvního ― sek po něm! ― a už byla hlava dole.

A druhého a třetího taky, vyřízl jim všem jazyky a dal je do torby.

Vešel do purku. Tam bylo ticho jako v hrobě ― všecko to spalo.

Náš nejmladší a nejodvážnější hlídač — Dalimil se jmenoval ― prošel branou purku, která se před ním sama otevřela, a v ložnici spatřil krásnou princeznu, dceru královskou, spící.

I naklonil se k ní a ustřihl pramen vlasů, který se jí hrnul do čela, a uložil k ostatním věcem do torby.

A teď pospíchal odtud.

Zpomněl na dohasínající oheň na hrobě otcovu a rozběhl se spěšně k ohni v lese, kde prv seděli přemožení obři.

Šťastně zachytil pár uhlíků, spěchal s nimi ke hrobu, shrnul uhlí na hromadu, zapálil přineseným ohněm a sehnal ještě palivo k přikládání.

― Tak ― a teď to zvíře už osvobodím!

Běžel k Denici, odházel chvůj, a Denice rozlétla se bleskurychle do světa.

Dalimil usadil se ke svému ohníčku a čekal, až přijdou bratři.

Ti na sebe nedali dlouho čekat. Zaradovali se, že zastali nejmladšího živého, a vraceli se domů k matce.

― Jak pak se ti vedlo? ptali se ho cestou.

― I dobře, povídal Dalimil.

*

Teď ale je nechme jít domů a podívejme se, co se děje taky jinde.

Jak se Denice po všech končinách rozlítla, v tom purku, kde byla krásná princezna, probouzeli se všichni z tvrdého spánku.

Ten purk byl dlouho pronásledován od těch třech obrů, a král už kolikrát dal vyhlásit, že se bohatě odmění tomu, kdo ho od nich vysvobodí.

A když před purkem spatřil tři sťaté hlavy obrů. zaradoval se a tuze se těšil, že je purk toho zla zbaven.

Ale tohle byla voda na hofmistrův mlýn. Ten chytrák si myslil:

― To je trefa! Co bych nebral, když ke mně tak slepě štěstí zabloudilo?

I vypínal se po zámku a oddychoval:

― Achich, to jsem měl práce, to jsem se zapotil! Co vy jste pěkně jako pěny spali, já jsem skolil a usmrtil tři obry, psa jsem probodl a tak jsem purk od pronásledovatelů na věky osvobodil!

Ohlásil se hned u krále a ptal se, co dostane za svou práci. Že doufá ― co jiného by mu za jeho hrdinství bylo odměnou, než ― dcera královská.

― Musíme s ní promluvit, řekli rodiče.

Zavolali dceru královskou a ta se tuze zarmoutila, že by měla toho nenáviděného člověka mít do smrti kolem sebe.

I prosila tuze snažně, aby jí rodiče, než se k tomu kroku odhodlá, vyplnili jednu prosbu:

― Královský pane otče a královská, paní matko! Žádám vás uctivě a snažně, abyste mně svolení dali, bych si mohla postavit malou hospůdku na cestě k Římu. Tam chci pocestným nohy umývat a potřebným jídlo zdarma podávat za to, že od našeho purku je pokušení odvráceno. Do roka a do dne se z té pouti vrátím a pak vám své rozhodnutí povím!

Rodiče se divili, co to dceři napadlo, ale nechtěli jí kazit dobrý oumysl a svolili.

A hospůdka na cestě k Římu brzo byla postavena, princezna se do ní odstěhovala, a jak si to usmyslila, tak to prováděla.

A ba ještě dala na štít napsat: ― Zde dostane zadarmo najíst i napít ten, kdo bude vypravovat pěkný a pravdivý příběh!

*

No a zatím napadlo našim třem hlídačům, když domů šťastně přišli, že by měli putovat do Říma a tam se svatému otci ze všeho vyzpovídat a za nebožtíka otce mši svatou dát sloužit. A když to matce řekli, tak ona zas, co by si doma počala a že chce putovat s nimi.

I tak sebrali vaky a vydali se tři synové s matkou na tu dlouhou pouť.

Přišli do Říma, zpovídali se ze všeho u papeže a ptali se ho, jak by se měli dovědět, je-li už nebožtík osidel pokušitele zbaven.

Tedy řekl papež, aby dávali bedlivě pozor, až bude za jeho duši mše sloužena, v jaké podobě ho uvidí a po které straně oltáře bude stát.

Dobře. Tři bratři v modlitbách pohříženi hleděli k oltáři, kde papež mši sloužil.

A tu viděli otce v bílém šatě, a když byl konec mše a kouř vonícího kadidla vystupoval vzhůru, tak se po těch obláčkách vznesl a rozplynul.

Jak to všecko vypověděli u papeže, ten povídá:

― Milí synové, váš otec je docela vysvobozen. Jako hodným synům vám dávám požehnání, že jste tak statečně dovedli pokušení vzdorovat a je taky odvrátit.

Synové s matkou potěšeni sebrali se tedy a šli zpátky z Říma.

Peněz moc sebou neměli, aby si mohli snad na outraty pomýšlet, ale museli hezky počítat, aby se dostali tak tak domů.

Přijdou k milé hospůdce, která zatím, než zpátky šli, byla tam vystavena, i čtou, co tam je na štítu napsáno:

― Zde dostane zadarmo najíst a napít ten, kdo bude vypravovat pěkný a pravdivý příběh.

― Hm, hoši, raďte! povídá jeden z nich. To je tady tak, jako na té jedné hospodě: Dnes za peníze a zejtra zadarmo. ― Přijď tam kdy chceš, platit musíš stejně. Zadarmo nikde nic!

― No co ― pojďme, rozhodli se po chvíli. Však jsme ještě nežebrali a budeme jíst jenom tolik, mnoho-li si můžeme zaplatit. A šli.

Milá princezna uvítala pocestné a sama je obsluhovala. Přinesla jim k snědku a k vypití hojnost všeho a oni, že jen co by hlad zahnali, že peněz tuze nazbyt není.

― I nestarejte se o placení. Umíte-li něco pěkného povědět, jak byste peníze dali.

Tak se dal prvně do povídání ten první, nejstarší.

Povídal, jak hlídal otcův hrob a co se všecko tenkrát dělo.

Matka seděla vedle něho a pamatovala si, že to, co se zde má vypravovat, má být jenom pravda a nic nalhaného. Strkala každou chvíli loktem do syna a potichu ho napomínala:

― Nelži! Nelži!

― Nechte ho, ať vypravuje! chlácholili ji druzí synové.

Ale matka nemohla se ubránit, aby se nezlobila, když začal nejstarší syn rozkládat, jak draka zabil, hrob otcův zahrabal, oheň opatřil a udržel, aby ho druzí bratři nezastřelili, když by na hrobě bylo tma.

― Nelži! okřikla ho matka hlasitě a pohněvaná.

― Ale nechte ho, matko, vypravovat, prosila princezna, já to ráda poslouchám!

― A že nevěříte? hájil se syn. No tak vás přesvědčím. Podívejte se! tady na důkaz jazyk z draka!

I otevřel torbu a matka spráskla ruce nad tím, co tu slyšela a na vlastní oči spatřila.

Teď přišla řada na druhého.

Ani tomu nechtěla matka věřit, až vyňal z torby tři jazyky dračí.

A teď vypravoval ten nejmladší.

Matka se už hněvem zdržet nemohla, když povídal, že to dračisko, které on se světa sprovodil, mělo devět hlav, ale jazyky z té potvory že si zapomněl vzít na památku.

A když potom ještě začal, jak chtěl zastřelit zvíře a že to byla Denice, jak ji chvojí zaházel, aby vylézt nemohla, dokud nesežene oheň, šťouchala ho matka netrpělivě:

― Mlč! mlč! Nelži!

Ale tu ozvali se najednou oba starší bratři.

― Nechte ho! Nechte ho, ať povídá! Víte, jak dlouho tenkrát ta noc, když hlídal, trvala! Že jste musila třikrát vstat a třikrát vařit, jaká to byla noc dlouhanácká!?

― No tak vidíte, tak to trvalo dlouho, dokládal nejmladší. Já ty dračí jazyky nemám, ale tuhle přece něco jsem do torby strčil.

A povídal, jak obru u ohně bečičku od samých úst odstřelil, psa zabil a tuhle že pásek z něj má, pak třem obrům hlavy odflinkal. A jejich jazyky pěkně z torby vyložil.

― I počkejte, ještě tu něco mám. Taková tam spala v purku krásná slečna královská, to beztoho byla dcera, a abych měl taky památku na ni, tuhle mám vlasy s její hlavy, ty jsem jí tenkrát odstřihl. Vidíte — krásny, že?

I to ho princezna popadla! A to bylo divení a objímání a radosti a povídání — i lidi, lidi! Jeli hned tam do purku ― toť se ví ― a byla svatba princezny s Dalimilem.

Jak dost toho hofmistra potrestali — kdoví, ale ať to uďáli jak chtěli, byli všichni ti hodní synové i s matkou svou šťastni. Dalimil byl ze všech nejšťastnější se svou krásnou paní, měli se tuze rádi a po smrti králově dostal se na trůn a panoval šťastně až do smrti.