Některé črty/Paní matka

Některé črty Františka Stránecká
	Paní matka	Facír

Údaje o textu
Titulek:	Paní matka
Autor:	Františka Stránecká
Zdroj:	STRÁNECKÁ, Františka. Některé črty. Praha : Libuše, matice zábavy a vědení, 1885. s. 3–43. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Uprostřed náměstí malého městečka M. stával někdy dům se širokými nízkými okny a náramně vysokým počernalým štítem; z vykýře čouhalo dlouhé ráhno, na něm se houpal krušpánkový věnec a uprostřed věnce dřevěný kříž též krušpánkem ovitý a toto znamení věstilo, že dům ten jest hostinec u kříže.

Podomek přistavoval právě korýtka ku stěně, máchl několikrát koštětem před vraty, by utroušená stébla z cesty odmetl, aby se nenanesly do síně, postavil koště za vrata a šlehl okem na blikavou lampičku v lucerně uprostřed klenutí na síni zavěšenou; uznalť, že vše v pořádku, a chtěl vstupovat do šenkovny, odkud hlučný hovor zazníval, již sahal po klice, tu se náhle odvrátil, zašel ku vratům, vytáhl opět koště a bedlivě o ně zablatěné boty otíral.

Ještě nebyl druhou botu očistil, když se náhle dvéře ze šenkovny otevřely, cosi z nich vylítlo a tak těžce k zemi padlo, jako když se měch žita s vozu skutálí, při tom se objevila na okamžik vysoká kostnatá postava ženská na prahu a hluboký hlas se ozval takto: „Tak, a nyní si rozumy své roztrušujte jinde!“

Dvéře se zavřely a v siní se vrávoravě stavěl muž vyhozený na nohy.

„Sak — na ryby, tohle je ženská!“ pravil oddechnuv těžce.

„Hm — hm!“ přisvědčovaů podomek ohlížeje se přes rameno na něj.

„Ale však já se na to podívám jest-li bych — —“ ozval se muž a chytal za kliku.

Podomek mu zachytil ruku a pravil klidně: „Nic byste s ní nespravil, povídám vám, nic. — Dnes se tam již nedostanete, běžte s Pánembohem spat.“

Muž reptal a podomek ujišťoval: „Věřte mně, s ní nespravíte nic — ona je moc — ano, ona je moc — mistrná.“

Ano, mistrná byla panímáma hostinská u kříže, za to ji považovali všichni hosté v šenkovně, ba i celé městečko.

Nyní i ten policajt — a on je takto kurážný — zasedl tiše za stůl a popíjel tu holbu piva, ostatní hosté mluvili šeptem a pantáta hostinský vklouzl tiše do ohrádky a zavěšoval „cimenty“ na kolky.

Panímáma odstupovala ode dveří, postava její vzpřímila se možno-li ještě více než jindy, veliké, nepěkné ruce podepřela v boky, čelo se kabonilo, a zpod značně vyklenutého čela sršely z hlubokých důlků malé černé oči její jen jen blesky.

Úzké rty širokých úst pevně byly sevřeny a někdy to jimi křečovitě trhlo, až po té mohutné, hranaté bradě.

Ohlížela se po ztichlých hostech jako nějaký vítěz po válečném poli, až zrak její zavadil o ohrádku a hostinského starostlivě dbalého o pořádek v nalévačním náčiní.

To se jí ústa opět rozvázala: „Tento sprosťák, tento darmožrout,“ započala, „on se opovažuje tady ve veřejné hospodě posuzovat lidi, tlachat o domácích záležitostech, rozhlašuje se tu o Vašicových jako by jim byl kmotrem a jaktěživ o jich práh ani nohou nezavadil. — — Co jemu je po tom, jak se pořádají vespolek? Skrze to mu ani neubude, ani nepřibude. — Ona že prý v domě se vším rejduje! — I bodejť by ne — vždyť má muže budižkničemu. — — Každá žena k politování, jíž se takový boží dárek bez kvasnic dostane.“

Panímáma šlehla okem po ohrádce, pantáta zakašlal.

„Což pak má dělat, nechce-li by vše přišlo na zmar? Musí se chytit otěží sama a s boží pomocí zachránit kde co možno.“

„Ale panímámo,“ ozval se jeden soused, „vždyť Barták také jiného nepravil.“

„Tak, že nepravil, vy se jej ještě budete zastávat? Což myslíte, že jsem pytlem udeřená, že těm jeho hloupým narážkám nerozumím? — Nechť každý před svým prahem mete a o cizí se nestará. Kdyby tak všichni lidi činili, nebylo by klevet na světě a mnohá různice by odpadla. — Každý nechť jedná podle svého usouzení, podle svého rozumu a potřeby, jen když se pána boha nespouští. To je má řeč a každý je na omylu, kdo si myslí, že bych já povinna byla výčitky nějaké od ledakoho vyslýchati.“

„Vždyť to Barták nechtěl, to mu křivdíte,“ prohodil zase soused.

„A kdo pak by o mne mohl říci, že jsem jaktěživa někomu ukřivdila?“ rozkřikla se panímáma a obličej jí zrudl.

„Ale já si také křivdiť nedám, rozumíte? Myslíte, že si může každý o mne nohy otřít, když žádného není kdo by se mne zastal?“

Zase bleskla panímáma ostrým zrakem po ohrádce.

„Ale milý brachu, tohle nejde, když potřeba nastane, třeba si sama pomohu.“

„Vždyť jsme to nyní na Bartákovi viděli,“ řekl pološeptmo krejčí Kotouček za zády hostinské Bednářovi.

Jako na obrtlíku se tato otočila, byla to zaslechla.

„A chcete to zkusit sám na sobě také? To se může hnedle stát, ani se nenadáte,“ slibovala panímáma a již přistupovala blíže.

Právě byla služebná, bledé vytáhlé to děvče patnáctileté, na stůl, u něhož Kotouček seděl, naplněnou sklínku postavila, a když od stolu odstupovala, vrazila do hostinské a stala se takto nevinným způsobem hromosvodem hněvu panímámina.

„Co ty se tu pleteš, co ty tu zevluješ!“ osopila se tato na děvče a již přidělila mu hlučný políček.

Děvče ani neceklo, bledé líčka jeho náhle se zbarvily a náhle mu vyhrkly z očí slzy jako bohatý hrách.

„Tak, ty bečeti?“ rozhorlila se panímáma, „a pro nic za nic? No počkej, vypráším ti, abys aspoň měla proč!“

A v skutku by byla panímáma slibu svému dostála, kdyby se nebyl policajt za stolem zdvihl, na hospodského mrkl a hlasitě zavolal:

„No, sousedé, již je čas, již odtroubil ponocný desátou, pojďme spat.“

Hostinský naň vděčně pohlédl, sousedé porozuměli, měli se k odchodu, „vyklopili“ náhle cimenty a služebná tiše vklouzla do kuchyně.

Jediný podomek ještě utržil huby od panímámy, že tolik bláta do šenkovny nanosil, a vyčítáno mu, že si nikdy boty neotírá, než do světnice vstupuje; ale i on ani nehlesl, spokojil se vyplněnou povinností a nařknuti panímámino slyšet nechtěl. Kdyby to byl chtěl zaslechnouti, byl by musil něco odpověděti a takovéto odpovědi vedly ze služby, toť věděl a on se nerad plahočil ze služby na službu, byl povážlivý člověk a říkával, že kámen travou neobroste, pokud jím člověk postrkuje.

Vědělť dobře, že ve svůj prospěch mlčí, a policajt zase věděl, že ve svůj prospěch dobré slovo ztratil, když sousedy vyzýval, by se domů ubírali. Vyneslo mu to slovíčko žejdlík rakouského, arciť — aby panímáma nevěděla.

Takhle má povážlivý člověk světu rozumět! V čas promluvit, v čas pomlčet, jak potřeba nastane, ale což pak jsou jen povážliví lidi na světě?

Ku příkladu ta panímáma hostinská — avšak křivdit jí nesmíme, i ona dovedla býti povážlivou a více než kdo jiný v leckteré věci, ba ve všem, jen při jedné věci ne, a to bývalo tenkráte, když myslila, že nikdo na její nadvládu v domácnosti naráží, ale což kdyby byl každý věděl, s jakou obětí ona si tuto nadvládu vykoupila, co ona zkusila, než sobě vše to trmácení za těžkou cenu na krk uvaliti mohla.

Ano, ona vládla v domě, ale ne snad proto, že se jí tak chtělo rozkazování a druhé vídati v slepé oddanosti plniti co ona nařídila; to ne, aspoň s počátku ne; nyní když tomu od mnoha let přivykla, arciť již bylo jinak, nyní netrpěla žádného odporu, žádné pochybnosti, nyní vládla úplně.

A opravdu bylo takto nejlépe.

Kdyby té její odhodlanosti nebylo, nebyl by se pantáta jaktěživ z dluhů „vysekal“, to ona dovedla panímáma, a to on předobře věděl a věděl i to, že „obrátila“ na to celé své věno, a i to, ač to dříve nevěděl, dovídal se později den ze dne, že na takovou oběť žena nikdy nezapomene, že to připomíná muži při každé příležitosti, a když se příležitost žádná nenaskytne, že ji z čista jasna dovede sama přičarovati, aby jemu v té věci paměť nějak „nevázla“.

A to platí o každém věnu, nechť by byla žena tisíce do domu přinesla, nebo deset zlatých „šajnů“, aneb i konečně ani to ne, kdyby jen ty obyčejné „duchničky“ (peřiny), o čemž nikdo ani nepochybuje, že je ženě přinésti přísluší, byla přinesla; a kdyby se povlaky na nich časem trhaly, a muž nádenník by nemohl těch pár grošů sehnati na povlaky nové, tehdy, kdy ženě na mysl padne, i ta nejhodnější, upřímně muže svého milující žena předstírati mu bude to její skrovňoučké věno, ty kanafasové mřežované někdy nové povlaky. To již ta ženská povaha tak nese. — Tak bývaly, tak jsou a tak budou! To co muž pracně vydělá a na výživu rodiny obrátí, to se čítat nemůže, vždyť „z toho žáden nic nemá“; jen to, nač možno v celosti, v hotovosti poukázati, to platí; že on je šatí, to je povinností, že je sytí, také povinností, a když je dobrý hospodář a ukládá, tak to na ženě a na dětech „seškrnil“ a konečně je to přece jen zásluha ženy, neb ona by to byla mohla snadno utratit. Již staré přísloví připomíná, že „co muž čtyřmi koňmi do doma doveze, žena nehospodyně v zástěře snadno ven vynese“.

Tak připadá ve spořádané domácnosti zásluha vždy jen ženě, a tak to bylo i v hostinci u kříže, avšak v čtvernásobné míře, ona panímáma přinesla kdysi do doma osm set „hotových“ peněz a všechno „prasklo“ na vyrovnání, a kdyby bylo bývalo ještě jednou tolik, ani to by nebylo stačilo.

A nejsmutnější upomínkou jí bylo, že právě ona se stala se svým věnem obětí za tolik hříšných dluhů předků mužových, přemítávala panímáma, za jaké hovění si, za jaké snad prostopášnosti, ona své věno, celých osm set zlatých tratila.

Myslím, že jim všem bývalo „hej!“, jen ona měla za cizí viny pykati, ona měla nahrazovati, co jiní utráceli.

Někdy v noci, když se ze sna probrala, otčenášek za dušičky obětovala, a přece hned zase neusnula, tanulo jí vše to její utrpení na mysli; a potom — neuvoď nás bože v pokušení — vzpomínala na spasitele našeho, kterak jej nazýváme beránkem, jenž snímá hříchy světa, a ona — odpusť jí pane tento těžký hřích — přišlo jí to na um, aniž kdy chtěla, nepovažovala se právě za beránka — ale kde — ale přece tak jaksi vzpomínala, že jí právě připadlo za hřích cizí trpěti, a ona si to přičítala za velikou zásluhu před pánem bohem.

Při takovémto lidském utrpení jeví se nám nejznačněji ten ohromný rozdíl mezi námi bídnými červy zemskými a pánem bohem.

Kristus pán hrozná muka a trápení nesmírná trpěl mlčky a odpouštěl — žena nikdy ničeho nesnese mlčky a — neodpustí.

Aspoň namnoze tak bývá a znáte-li kdo výminky takového nepěkného pravidla, ctěte, važte si jich, neb toho zasluhují, třebať pracně samy sebe překonávají a vítězí nad svou přirozenou povahou.

Panímáma se právě nesnažila tu svou přirozenou povahu překonávati, možno-li, ještě se přemýšlením o ztrátě těch osm set věna v ní značně utvrzovala; pravda, že jí musila přicházeti ztráta věna jejího tím hroznější, ana od malička bývala velmi šetrnou.

Když matka její jarmarku neb pouti mezi své dítky rozdávala, věděla jistě, že ona, malá Markétka, perníku neokusí, že jej do hadérkův omotá a v některém koutě před chlapci ukryje, že potajmu tam bude choditi naň se dívat, že se s ním bude těšit, až někdy druhý obdrží.

Markétka se proti obyčeji malých dítek nikdy po zemi neválela, by sukničky neumazala, nic neroztrhala, nic nezcuchala a když dorostla, byla panenka jako „květ“.

Šat slušný, pořádný milovala a nosívala nejen po ulici, než i doma, v práci nevídal jí nikdo nedbalou, nebo u prádla se zástěrkou zmočenou.

Však taková zástěrka značí, jak každý ví, muže ožralce; a takového by sobě snad Markétka pořádná byla nepřála, a kdyby jí jej byl pán bůh usoudil, zajisté že by mu tu vadu šerednou byla odvykla.

Spořivosť, pracovitosť její byla známa nejen v rodišti jejím, nýbrž i v okolních vesnicích a i v městečku samém.

Hlásilo se o její ruku několik mladíků, mezi nimi i pantáta hostinský od kříže. — A tento modrooký, tichý, dobrosrdečný hoch Markétce se zalíbil.

Zajeli do M. na ohledy či na zvědy.

Místo, živnosť, obydlí rodičům se líbily a i to Markétku neodstrašilo, když slyšela, že nějaký ten „dloužek“ bude na domě.

Vždyť byli oba mladí, zdraví, práci zvyklí, taková věc se lehce dala přičinlivostí odstraniti.

Sama otci svému radila, by se dopodrobna nevyptával, mnoho-li dluhy obnášejí.

Zkrátka vzali se a započali hospodařiti. Ale těch výplat bylo více než Markétka a rodiče její v duchu počítali, věno na ně padlo a značnou ještě čásť musili pomalu spláceti, neb „udeřily“ zlé časy, pán bůh dítek udělil, dům opravovali, role zastavené vypláceli atd., až konečně tak dalece, a to teprv po mnoha letech dospěli, že dcerám výbavy pořádně vyplatili, dluhů se skoro úplně střásli a někdy sobě výdatný výminek zbudovati mohli, až by nejmladší syn (starší jim byl zemřel) živnosť převzal.

A o této nastávající době snila panímáma stále a v nejhoroucnějším roztrpčení mysle ukonejšila ji vzpomínka na budoucí skvělý, šťastný čas do sladkých, vřele kýžených předtuch bezstarostného, pohodlného žití v bohatém výminku.

A jak pak by ne bohatém?

Což pak ona si to za tolik let namáhavé práce nezasloužila? Což pak nebyl její Antonínek hoch dobrého srdce, vynikající šlechetnou povahou nad jiné?

Takového vzorného syna jí jistě pánbiček byl popřál, aby jí to její trápení vynahradil.

A takový hodný, spořádaný, bohabojný člověk přece zasluhoval nevěstu, kterouž by mohl pohledat v celém kraji.

Prozatím prošla panímáma všechny domy v městečku (arciť že jen v mysli) a hledala vzornou nevěstu synu svému, avšak tu nic nevypátrala.

Mnohá ctnostná, pracovitá, hezká děva v městečku přebývala i mnohá zámožná, ale to se panímámě pranic nelíbilo, to všechno bylo jenom „všední“. Antonínek přece zasluhoval něco lepšího, vzácnějšího, neb nevěsta Antonínova musila kromě všech ctností ještě býti nejen zámožnou, to panímámě nedostačovalo, ona musila býti bohatou.

Na ten dům ze všech skoro dluhův očištěný s takovým hospodářem mohla se i hraběnka odhodlati.

Již panímáma viděla ty vozy čtyřspřežní, celé haldy peřin na nich, okované truhly dubové, almary tisové a i tu parádní máselnici ze švestkového dřeva, pruhovanou dřevem bílým lipovým.

A co v těch truhlách teprv nití režných, bílených, pláten, kanafasů, ubrusů všelijakých!

Z těch a mnoho jiných důkladných a žádoucných věcí záleželo věno budoucí nevěsty panímáminy a nad to ještě z hodného pytlů tvrdých tolarův a tato hodná, hezká a bohatá nevěsta jí někdy bude líbati roce a ona jí pod večer, než se hosté sejdou, bode vyprávěti, do jaké trampoty ona se sem dostala, jak ona se dřela, lopotila, by jí nevěstě nejen cestičku ušlapala, než zrovna vývoz štěstím vyházela. A nevěsta ji bude za to zrovna na rukou nositi.

Toť byly sladké sny o budoucím blaho rodinném! Než se uskutečnily, spokojila se panímáma někdy i s tou křivdou, utrpěnou ztrátou svého věna.

Jistým ženám mnohdy skutečné, někdy i domnělé neštěstí, žal anebo smutek, pružnosť mysle dodává, činí je obětavými, duši rozechvívá, ke skutkům smělým, hodným pobádá, k sebezapření vyzývá, slovem je šlechtí a činnosť jejich zvyšuje.

Vysvětlíte-li ženě takové, že vlastně to, co ona léta již obvykla za své neštěstí pokládati, neštěstím není, nýbrž blahodějné povzbuzení veškeré činnosti její, zakažte jí stěžovati sobě na takovéto „neštěstí“ a uvidíte, že div nezoufá.

Aby byl takhle někdo panímámě hostinské řekl, že nejbohatší nevěstu z celého světa pro syna dostane, avšak pod tou výminkou, že jí nikdy nepoví, jak jí se bylo lopotiti na domě než dluhy zaplatili, dcery vybavili atd., a jistě že by ač si toho takto nikterak nepřála, byla volila chudobnou děvu, které vše požalovati mohla a na mysl uvésti, kterak ona jí sem do domu cestu uklestila, jak ona se povždy přičinila.

Toto „mučenictví“ by byla panímáma nade vše na světě pohřešovala a prozatím se s nim nevědomky těšila.

Lidé přespolní si jí též vážili jako správné hospodyně a ač věděli všichni, že je „mistrná“, přec ji měli rádi i ti, kterýmž mentem odřekla pití na řád, nebo nenalila živou mocí více než ciment piva, proto že věděla, že jim doma nestačuje.

U „kříže“ bylo vždycky plno hostů a v neděli po mši svaté nebo o jarmark tam bývalo vždy tolik lidí, že „by nebylo ani jablko propadlo“.

Největší zásluhu měl arciť pantáta hostinský, aniž to panímáma tušila, že vždy spravedlivý truňk šenkoval, míru dodržel a nikdy nešidil, malým, ale jistým užitkem se spokojil.

Vždy spokojeně hlavou přisvědčoval, když večer ze stolečku uzamčeného šuplátko vynímal, by přes den stržené peníze počítal, totiž „kupráky“, jež do šuplete malým otvorem vpouštěl, a vždy pološeptmo sám sobě dotvrzoval: „lepší jistý výděleček, jak nejistý výdělek“.

* * *

V takovém malém městečku jako v M., všecko jde „svou vahou“, tam se neděje nic nápadného, nic neočekávaného obyvatelstvo nepřekvapuje, tam ubíhá den za dnem jednotvárně, odměřeně.

Střídající se počasí roční předpisuje jisté práce, jisté zaměstnání, výroční trh v lednu přivádí koželuhům a starým ženám tak zvaným „bačkorovým babám“ mnoho kupců, druhý v květnu je „tenký“, neb po zasetí se všude nedostává, tenkráte nejvíce trží židé se střížním zbožím za všelijakou ženskou parádu, „za škrobené“ a za „okolkované saské šátky“, hrnčíři, pernikáři, ševci, hřebenář a řemenář prodávají po každé, jen když se obloha celá obtáhne a déšť leje „jako z hrnce“, jen tenkráte sobě stěžují na špatný trh.

Obyvatelé celého městečka i cizí jarmarečníky však uspokojuje trh Mikulášský nejvíce, tenkráte je veselosti všude plno; řemeslníci trží značný „peníz“ a rolníci kupují zásoby na zimu za „hotové“, kteréž byli z výtěžku mnohé míry obilí do váčku uložili, a ještě mají doma „plné stodole“.

Tenkráte se sejde i mnoho „písničkářů“, „slejfířů“, „soustružníků“, „kloboučníků“ a jiných prodavačů, nejvíce pak „kramářů“, kteří se takto ve městečku ani neobjeví.

A všichni mají dobrý trh.

Děvčata obstoupnou boudy kramářské a kupují přerozmanité „kořale“, sponky a skleněná srdíčka, vybírají u písničkářů „nejnovější píseň“ tištěnou tohoto rokiu u Jana Rippla v Jihlavě, jež se zpívá „známou notou“, jako ku příkladu „vale světe ošemetný“ nebo „nastojte, křesťané“ aneb dokonce se rozplakaly před velikým obrazem v mnoha rozděleních přepeřeného, na němž vyniká šest panen klečících v světlém šatě, mající ruce prosebně sepjaté, místo hlavy vytryskuje mohutný proud krve jako z vodometu až po čáru vyššího rozdělení obrazu, a na zemi leží šest hlaviček jako makoviček skutálených v jedné kupě, kdežto děvy klečící v pěkném pořádku jako koly v plotě divákům se představují, a řadu tu hroznou končí vrah s napřaženým krvavým mečem, náčelník zbojníků, již byli děvy z pouhé krvelačnosti usmrtili, jak právě písničkář chraptivým hlasem vysvětluje: „z legrací“.

Nad nešťastnými pannami na zelené čáře svěží drn představující vystavena již šibenice, několik zbojníků se již houpá na lánu a posledního očekává kat v červeném plášti na řebříku, stařenka rozvážlivá naslouchá celé té historii a těší plačící děvy.

„Již neplačte, však juž víckrát nebudou lidi zabíjet, posledního tamhle utrácí kat, dobře mu tak, jen kdyby jej chtěl bodně dlouho trápit, to bych mu přála!“

„Těm děvčatům, to myslím, bylo souzeno, kdyby byly kraj světa šly, tak by takové smrti byly neušly. Uchovej pán bůh, kdo ví, co ještě na nás čeká! Pojďte!“

Ale děvy bez písničky nejdou, každá za tak hrůznou píseň ráda dva krejcary obětuje a žádná nedbá, na úsměšky děv měšťanských, které právě u téhož písničkáře kroniky „O Sigfridu“, „O Mageloně, krásné panně“ a „O Meluzině“ vybírají. Stará babička smlouvá „zahradu Gezemanskou“ a vyhledává píseň ki poctě Bohorodičky: „Pod tvůj plášť se utíkáme!“

Ženy vídat nejvíce mezi hrnčíři, kupují hrnce a pernice „na losy“, ale i mnohou misku, talířky a rendlíky kupují po různu.

U soustružníka smlouvají o truhličky, o panenky, kolíbky, děti a veverky, některá zámožná i buben koupí synáčkovi a vykračuje pak pyšně mezi druhými.

Chasa vybírá u kramářů dýmky, trysky a vyšívané šlehy, hospodáři shromažďují se ponejvíc u kupce, vybírají železné pruty na všelijakou potřebu, klepou o pluh, o rádlo, zdali hezky „zvoní“, zavdají si čtvrtku „hořké“ a čekají tu na domácí, až u pernikáře nakoupí „Mikuláše“ pro děti, pak ukončí společná zavdaná v hostinci výroční trh pro vesničany, měšťané dílem prodávají, dílem se procházejí po ulicích oživených a těší se, že se jim k zisku tolik lidu na trh sešlo.

Kromě výročních trhů ještě „pouť“, „posvícení“ a některé svátky rozproudí živější hnutí v městečku, obyčejné události, jako křty, svatby, pohřby jen povrchně se tknou všeobecné pozornosti.

Takové noviny se neoceňují tak živě jako třeba ve větších městech, kde ženy poutány nejsou na přesný výkon prací jim přináležejících.

Přiběhne-li služka s novinou, že „u kupců“ nebo u „stolařů“ mají příchovek, ponejvíce hodí hospodyně hlavou a ozve se takto: „Toť je věcí s děckem, běhá jich po ulici jako smetí.“

Nebo je-li řeč o svadbě: „No sebrali se, je veselka, tančí, ale ty tam nepůjdeš, tak per, nebo zametej.“

To však jen platí o nezvaných, je-li hospodyně zvaná na svadbu, tak se „chystá“ v celém domě.

Zemře-li kdo, vyprovodí jej všichni ku hrobu, avšak se málokdy oddávají trvanlivějšímu smutku právě také pro to, že času nezbývá, přílišnému žalu se oddávati. „Mladý může, starý musí zemříti,“ říkávají a oddávají se klidně do vůle boží, ač někdy i za těžko připadá.

Od času, co jsme se byli s panímámou z hostince u kříže seznámili, již byla dvě léta uplynula, v městečku se za tu dobu nic nezměnilo, leč že několik malých křiklounů na ulici přibylo, několik stařečkův a stařenek ubylo.

V hostinci též bylo vše v starém pořádku, pantáta se vyhýbal mrzutosti a panímáma se vždy ještě ráda mrzívala a o bohatém věnu budoucí nevěsty snívala.

Oba manželé sice byli v nejlepším věku, nebylo tedy panímámě ještě tak potřebí na mysli přemítati, jaká nevěsta někdy práh její překročí, ale čím déle mohla o tom přemýšleti, tím více radosti jí to působilo, ač ještě synovi se o tom nikdy nezmínila.

Avšak dříve než se všichni nadáli, bylo jim o tom přemýšleti a v skutku tu věc rozvažovati. Pantátu zdrobila z nenadání zima, rozstonal se na píchání pod zebrami a již čtvrtého dne poslali „pro panáčka“.

Nebylo mu pomoci, do osmi dní odpočíval na krchově.

Než skonal, požádal k sobě sousedův a vyjádřil poslední vůli.

Odkázal pouze „živnosť“ synovi, dům s rolemi a příslušenstvím poručil panímámě: „Ana prý se tu věrně starala a pracovala a i věno své celé na výplaty obrátila.“

A tento odkaz panímámou mocněji hnul než cokoliv tklivého v životě jejím, mocněji ještě než ztráta hodného, pořádného manžele, neb z odkazu se dovídala, že tu její obětavosť, tu přičinlivosť a snahu patřičně vždy oceňoval, když se také o tom neprohlásil, a bylo to zadostučinění úplné, jež se panímámě takto dostalo.

Jediné to hnětlo panímámu, že nebožtík se nikdy o tom nevyjádřil, až na smrtelném loži svém.

„Proč pak o tomhle nikdy ke mně nepromluvil,“ štkala panímáma a vzpomínala, mnoho-li různic by takovým promluvením bylo by se zamezilo.

* * *

Panímáma bývala vždy i co se zdraví jejího týkalo jako „ze skály“, ale nyní, co se synem hospodařila, jaksi „scházela“.

Nestonala, ale nohy jí „dřevěněly“, ruce, jak říkávala, měla těžké jako cepy, zachytila-li někdy náhle těžký hrnec u ohniska, vládu v prstech ztratila, hrnec div neupustila a jednou si i ruce, chtěje hrnec opět postaviti, opařila.

Takhle to nešlo, to sama uznávala; zavolala starou Kučerovou, aby jí žíly rozetřela.

Kučerová z prvu roztírala lačnou slinou, na to lihem, konečně rozvařila živici s olejem, ale panímáma ulevení neznamenala.

Přišla kmotra Benešová na besedu a důrazně panímámě vyčítala, že posud pomahá služebné v zimě na dlážděné síni v ledové vodě v tom hrozném průvanu prádlo ždímati, že myslím má „kosti nastuzené“.

Ale to posadila zrovna panímámu na koně. Co že ona si o ní myslí, je-li ona z cukru, je-li nějaké fintidlo městské, aby se mazlila?

„O mazleni nemluvím,“ odvětila Benešová, „ale má řeč se k tomu vztahuje, že máte pomysliti na vaše léta, co nevidět vám bude šedesát a vy ještě jako majolenka nosíváte v létě v zimě šaty plátěné, vybíháte uhřátá z kuchyně bez šátku na síň, chodíte tak do sklepa, z toho můžete míti notnou zpolízanou; vždyť ono to ani Aničce neslouží, to děvče je sice na svá léta dosti silné, ale bledé jako smrť.“

Nyní se rozhněvala panímáma do opravdy.

„Což myslíte, abych služebnou posadila za obrázek? Já jsem se měla, já jsem se mohla dřít, a byla jsem dcerka rodičů zámožných, a takový sirotek z ničeho, jako Anče je, ta se má chovat po pansku? — Co by bylo z ní bývalo, kdybych ji nebyla přijala do služby, postrkovadlo ve světě. — Ano, jiného nic. — Myslíte, že to byla malá práce ji trochu otrliti? A nyní snad, když jsem ji bídně něčemu přiučila, tak jí mám najati lokaje?“

Benešová darmo chlácholila, celý hněv panímámin se svezl na Aničku, domnívala se, že snad Anče sobě stěžovala, a týrala ji za to dvojnásobně.

Rozmrzelosť panímámina vždy vzrůstala, neb neduhu přibývalo, Anička vyhovovala jak jen mohla všemožným požadavkům a konečně když panímáma ulehla, obstarávala celou domácnosť.

Nyní zavolán i lékař a tento uznal, že se panímámy zmocnila pakostnice, předepsal nějaký lék, avšak Antonínovi sdělil, že matka jeho sotva více úplné okřeje.

A panímáma sama se jaksi „cítila“, počala se zanášeti opravdově myšlénkou, že přijme do domu nevěstu.

Jednou odpoledne, bylo to v neděli, Anička byla na požehnání, Antonín chystal cimenty na večer v šenkovně, ta jej zavolala do světničky a promluvila s ním.

Řekla mu, že již dlouho se stará, jakou nevěstu by mu vyhledala, vyznala se, že se jí žádná v celém městečku „nezdá“, ale že, jak doslýchá, v Kundratickém mlýně mají dcerku, která by se právě pro něj hodila, a protož že jej vyzývá, by se příští neděli vydal na ohledy.

Když matka počala mu rozkládati, že potřeba nastala, aby se oženil, poněvadž ona churaví a jak se jí podobá, že pán bůh s delší nemocí na ni vzpomene, Antonín velice zbledl a čím déle matka rozkládala, tím větších rozpaků jevil. Když panímáma dokončila a naléhala, by se vyslovil, zda-li do Kundratic zajede, nebo slyšel-li o nějaké lepší nevěstě, odmítal nepřímo.

„Maminko, na to je dlouho ještě času, pán bůh vám zase brzo pomůže a budeme podle jeho svaté vůle spolu hospodařiti zase dále.

A byť byste si trochu poležela, i tak nám zle nebude, vy nařídíte a já s Aničkou vám vše dle přání vyplníme.“

Ale panímáma si v tom postavila „hlavu“, určitě chtěla věděti, zda-li v neděli pojede do mlýna, neb Benešová jí byla řekla, že na rychtě v Kostelci mají také dvě dcery, děvčata jako „lusk“, a že sotva o sto zlatých méně dostanou, než mlynářova.

S panímámou nedočkavosť trhala dověděti se, zdali si Antonín ze mlýna nebo z rychty nevěstu doveze.

Netrpělivě dodala: „A nyní rychle pověz, než se sem nahrne lidí z kostela.“

„Maminko, mám-li vám upřímně povědíti, nepojedu ani do mlýna ani na rychtu.“

„A proč, a proč?“ doléhala matka. „Slyšela o něčem lepším?“

„Já se po ničem neptal, já ničeho neslyšel“ na to Antoš, „ale —“

„Co ale — co? Pověz již, pověz!“

„Já bych si jinou nemohl vzít než —“

„Než koho, tak mluv — Máš nějaké děvče rád?“

Antoš mlčky přisvědčil a zapálil se jako pivoňka.

„Tak již jen pověz kterou, mnoho-li dostane? Znám ji?“

Zase Antonín přisvědčil.

„Je zdejší?“

Antonín opět hlavou pokynul.

„A vždyť jsem já ti řekla, že z těch zdejších žádná hodna není, aby se tvou ženou stala,“ rozkřikla se panímáma.

„Pro báb, maminko, nehněvejte se, ale jen mne nenuťte, bych si vzal jinou, to bych nemohl.“

„Nyní jedním slovem pověz, která to je,“ vypravila ze sebe panímáma pracně a obličej jí rudl, což nikdy dobrým znamením nebývalo.

„Naše Anička,“ zašeptal Antoš.

Kdyby se byl před panímámou Antonín do země propadl, zděšeněji by nebyla hleděla jako nyní.

Celé tělo jí skleslo, těžce padla nazpět do peřin, rty se jí pohybovaly, však slova slyšeti nebylo.

Antonín stál nepohnutě před matkou a hleděl do země, ve světničce takové ticho panovalo, že tlukot srdce jeho nemocná matka doslýchala.

Konečně panímáma promluvila.

„Takovou žebračku!“ zvolala opovržlivě. „To já nedovolím!“

„A jen skrze to, že ničeho nemá, byste nám, maminko, zbraňovala?“

„Ne, ne jen skrze to,“ počala panímáma, „než i pro to, že je hádě na srdci mém vychované, že na tebe ukládala, že se všemožně snažila bohatého synka sváděti, dobrodince klamati ošemetně, aby toto žebrácké plémě tady v zámožnosti pracně zbudované roztahovati se mohlo nestydatě. — Avšak, tohle se nikdy nestane!“

„Maminko, křivdíte jí, posud ani neví, že ji mám rád. Neroztrpčujte se takhle, vždyť ještě ani nevím, zda-li ona též mne má ráda.“

Panímámou zatřásl hlučný, drzý smích.

„Taková žebračina a ty, hospodský u kříže, zachovalých, vážených rodičů syn, a jest-li ona by tě chtěla! Tohle je přes příliš! Dnes ještě se mi vyklidí z domu a kdybych tu sama jediná zůstati měla jako prst, a žáden by se nenašel, kdo by v domácnosti vypomohl.“

U šenkovny vrzly dvéře, přicházelť někdo, Antonín pootevřel dvéře ze světničky, panímáma poznala Aničku, kteráž z požehnání se vracela.

„Pojď sem!“ zavolala přísně.

Děvče plénu a modlitební knížku odložilo na stůl a chvátalo k panímámě.

„Pochválen buď Ježíš Kristus! Což pak si přejete, panímámo?“

„Přistup blíže,“ velela hostinka, „tu, tu sem stoupni, podívej se mi do očí a vyznej se okamžitě, kde jste se slízali.“

Děvče upřelo udivený zrak na ni a klidně pravilo:

„Panímámo, já vám nerozumím.“

„Však ty mi porozumíš, když ti řeknu, že je vše zapírání marné, že o všem vím, ty hádě jedno!“

„Maminko,“ ozval se Antoš, „nemůže se vám v ničem přiznati, proto že v ničem vinni nejsme.“

„Ty mlč,“ osopila se naň matka, „a ty nevděčnice přiznej se po dobrém, než na zlé dojde.“

„Aničko,“ chopil se slova zase Antoš, „já jsem mamince řekl, že tě mám upřímně rád, a tedy se tě zase před ní ptám, zda-li i ty mne máš ráda?“

Děvče bledlo a zase červenalo, chvělo se na celém těle, zrak upíralo na sepjaté své roce a slova se sebe nevypravilo.

Panímáma byla sobě nepodobna a náhle vzkřikla:

„I tohle je hanebnosť!“

Antoš přikročil k Aničce a jemně pravil: „Neostýchej se, my ti nechceme ublížiti, řekni upřímně, máš-li mne také ráda?“

„A kdo pak by vás rád neměl,“ řeklo děvče tiše a nazdvihlo k němu zrak pln lásky a uctivostí.

„Tak tedy vás, maminko, pokorně žádáme, byste nám požehnala!“

„Tak dalece jsme ještě nedospěli,“ oddechla si hluboce panímáma, „to já nikdy neučiním, a já matka tvá ti zakazuji s tou děvkou služebnou se déle špiniti; jak jsem pravila, tak se stane, že dnes ještě mně musí z domu.“

„Maminko, to se nestane, kdybych nějaké špatnosti konal a vy byste mne z nich kárala, uposlechl bych, ale takhle ne. Já myslím, že to také povážíte, že bych s jinou šťastně a spokojeně nežil, když Aničku mám upřímně rád a proti ní ničeho namítati nemůžete, leč, že je chudobná, za to se mně dostalo vaši přičinlivostí, vaší prací tolik, že nikdy více nepotřebujeme a budeme vděčni po vždy.“

„Hou, hou! Ještě se ti milý brachu nedostalo posud ničeho, a kdo ví jest-li dostane! Nebožtík pantáta odkázal ti pouze „živnosť“, dům a role patří mně!“

Antonín zbledl a pracně se přemáhal, když matce odpověděl: „Vždyť já také, maminko, od vás ničeho nepožaduji, co by mne nepřislušelo, s tím co mně nebožtík otec přiřknul, rád se spokojím.“

„Tak, tak,“ posvědčovala hostinská, „toť znamená tolik, že se chceš uvázati hnedle v ta „živnosť“, otcem tobě odkázanou. Inu dobrá, i to se může státi, já ti hnedle místo uprázdním. Josefe!“ volala na podomka, „Josefe, pojď sem a pomoz mi, já půjdu do hostinské světnice, abych tu panu hostinskému nevadila.“

„Maminko! Panímámo! co děláte?“ zvolali Antoš i Anička jedním dechem a oba přiskočili, by zabránili panímámě z lože vstáti.

„Nechtě mne,“ křičela, „raděj se mi v poslední okamžik na oči nestavte, pro živý svět bych tu nezůstala, kde jsem se takové hanby, takového ponížení dočkala.“

„Maminko, pro boha vás prosím, upokojte se, zůstaňte tu,“ prosil Antonín.

„Ne a ne —“ vzpouzela se panímáma. „Toť jsem arciť nemyslila, že někdy z takovou odtud půjdu — no, však nechť — pánu bohu poručeno.“

Když Antonín znamenal, že se matka nedá nikterak upokojiti, vkročil do šenkovny a požádal sousedův, by se rozešli, poněvadž se matka roznemohla.

Bylo trochu divení, šeptání, ale konečně se všichni vytratili, a to právě Antonín si přál, aby žáden, krom domácích, matku neviděl, když se přes síň ubírati bude do světnice hostinské.

Brzo byla přestěhována pomocí Josefovou a kmotry Benešové, kterouž přivolati kázala.

S počátku jí to kmotra všelijak vymlouvala, konečně seznala, že panímáma jinak nedá, a byla jí po vůli.

Než odešla, těšila v síni Antonína, že to panímámu bohdá zase „přejde“, ale ono ji to nepřešlo, co ona sobě jednou „zamínila“, bývalo jako do kamene vtesáno.

Téhož večera bylo v hostinci u kříže jako po pohřbu, všude vzdýchání a pláč, zadumčivé ticho a žalostné tváře.

I ten nejupřímnější přítel žalem sklíčených lidí, ten milosrdný spánek, jim této noci odešel.

V šenkovně přecházel Antoš neustále v hlubokém přemýšlení, svraštělé čelo a zádumčivá tvář jevily tuhý boj, jenž nitro jeho rozrýval, boj synovské oddanosti s pocitem jemu posud neznámým, kterýž víc a více v srdci jeho se vzmáhal a k neústupnosti proti vlastní milované matce vyzýval.

V kuchyni seděla Anička na stoličce opírajíc hlava o ohniště a štkala hlasem a plakala zas tiše, jak právě jí na mysl padalo, že panímámu tak hrozně pohněvala, že se až ze světničky skrze ni a pro ni vystěhovala, aneb že Antonín, jak nyní věděla, její Antonín, pro ni i panímámě, co jaktěživ neučinil, vzdoroval a za ni všelikeré trápeni snášeti míní.

Že trápeni nějaké nastane, toť věděla jistě, vždyť již panímámu tolik let znala a věděla, co to znamená ji pohněvati.

Konečně klesla děva na kolena a žádala Matku boží za pomoc a svatou ochrana pro všechny vespolek, a to jí ulevilo, to bol její trochu ukonejšilo.

A panímámě této úlevy se nedostalo. Povalovala se v svém novém bytu na loži a těžce vzdychala.

Koho prý pán bůh nejtíže potrestati míní, tomu odnímá útěchu povznášeti mysl svou k modlitbě.

A tak dalece této noci s panímámou došlo. Nejhůře snad bylo Josefovi, chodil jako ve zmatku po domě, ve stájích, ve chlévě, všude něco začal, nikde neukončil, nikde stání neměl.

On jen následky něčeho viděl, co mu zcela tajné bylo, nechápal to divné si počínání domácích a sám svůj obyčejný klid při té všeobecné rozrušenosti mysle ztrácel.

Přál si jen upřímně, aby ta noc již byla překonána, by zdvojnásobenou obvyklou činností zaplašiti mohl tyto šeredné chmury nejistoty.

A v skutku časněji než jindy škrabalo pometlo jeho po dláždění ve dvoře, v síni a před domem, projelo každý kout v domě dva, třikráte a lítalo vztekle v pravo, v levo, když se jej někdo vyptávati chtěl, co se v domě přihodilo.

Co jim měl říci, když sám nic nevěděl, a hůře ještě, ani netušil o nastávajícím převratu v domě.

A ta činnosť obvyklá vytrhla též Aničku na chvíli z těžkého rozlítostnění; umyla si tvář, oblek urovnala, krávy podojila, poklidila, snídaní uvařila a pak zavolala Josefa, nesměle jej žádajíc, aby zanesl panímámě připravené snídaní.

Josef samým podivením ústa dokořán otevřel a v rozpacích hlavou potřásaje se ozval: „Já? Já mám zanést panímámě snídaní? Což pak ti to, Aničko, napadá? Vždyť ty jsi tu k obsluze. I to by mi myslím panímáma pěkně žehnala, kdybych ji přišel obsloužit.“

„Josefe, prosím tě pro tvého svatého patrona, dojdi ty k ní do světnice, já nikterak nemohu.“

„Ale tak přece pověz proč?“ naléhal Josef.

Anička místo odpovědi počala usedavě plakati.

„No, no, již jdu,“ chlácholil ji Josef, „myslím že’s něco rozbila, ale což, vždyť nejde o hlavu, když si panímáma také trochu pobrouká aneb snad také některý ten lepaneček strčí, však to přece upřímně míní. Víš, jak tě přijala ztrápeného sirotka do domu? Co je pravda, to je pravda, zakusila’s dost, dříve tu žádná dívka nevydržela, každá si udělala vánoce v prostřed roce, ale za to jsi vycvičena tak, že bys se někdy na dům provdati mohla, a na to nezapomeň.*

Anička se rozplakala ještě víc a Josef vcházel se snídaním k panímámě.

Však právě, o to jí také šlo, že byla panímámě díky povinna a přece by byla tenkráte, ač by jindy byla slepě uposlechla, tak ráda, tak mileráda Antošovi přisvědčovala.

Ještě ani zástěrku z očí nesundal a již tu stál opět Josef před ní, snídaní panímámino v ráče.

„Děvče, děvče, co pak’s to vyvedlo? Panímáma nic o tobě ani slyšet nechce. Snídaní prý jísti nebude, proto že’s ty je vařila, a ostatně prý nechce pana hospodského okrádat, až se vyjedná co jí náleží a co jemu. Mám prý doběhnout pro Benešovou, ta prý jí snídaní za krbu v malé kuchyňce uvaří.“

Tenkráte Anička se snídaním zle pochodila, po mnohém uvažování odhodlala se zapýřená jako makový květ zanést polévku Antošovi, ale tento ani neokusil.

Podal jí ruku na pozdravení a pravil:

„Pozdrav tě pán bůh, Aničko, to snídaní sem nestav, já spěchám na faru.“

A již byl ze dveří ven.

Což ona měla sama jistí? A jak pak by mohla? Svět se s ní do kolečka točil, myslila, že jí žalostí srdce pukne. Ani nevěděla, že se Josef vrátil a vzdýchaje jídlem se posilňoval, neslyšela, že jí snažně přimlouval, že jí bude „onačijá“, když teplé polévky užije, a důrazně připomínal, že prázdný měch nestojí.

Benešová již vařila panímámě na krbu mléčnou polévku a také těžce a starostlivě vzdychala.

Na faře stál Antonín posud před panem farářem a vždycky opětoval, že jinak nemůže, že si tu věc náležitě rozmyslil, že matku svou urážeti nemíní, ale Aničku že za svou manželku pojme, poněvadž se takto jiná překážka nejeví, než že je děva chudobná; a protož že velebného pána uctivě žádá, by jim dobrou radou nápomocen byl, aby se s oddavkami žádné průtahy neděly.

Pan farář slíbil, že mu ničeho v cestu klásti nebude, ale že přece ještě panímámu navštíví, by se od ní dověděl, proč tomu sňatku zabraňuje.

Ale všechna přímluva, všechno rozkládání u panímámy neprospělo, ona jinak nechtěla a usilovala o to, by se úřadem vyjednalo, co pod „živností“ nebožtík pantáta vyrozumíval, a co Antonínovi právem přísluší.

Nemnoho mu přiřknuto a hnedle odevzdáno, věci panímáminy brzo odnešeny a hospodářství dvojité započato.

Nechtěla-li však panímáma jinak ve svém, osvědčil se nyní i Antonín pravým jejím synem, i on jinak nedal, žádal o povolení, a brzy ohlášky vyšly, svatba se měla slaviti.

Lidé, jak obyčejně bývá, mluvili tak a jinak, jedni Aničce přimlouvali, druzí ji odstrašovali, a staré přísloví, že se každá nevěsta z řečí lidských devětkrát zbláznit může, osvědčovalo se i tady.

Panímáma se živou mocí smířiti nechtěla. Tak se svatební den přiblížil; naposled se vybral Antoš s Aničkou k panímámě, by ji odprosili a o požehnání požádali.

Panímáma již popocházela ve světnici, když zaklepáno; obrátila zrak ke dveřím, myslila snad, že některá sousedka přichází ji potěšit, ale divně sebou trhla, když Antonín s nevěstou se ve dveřích objevili.

Obličej její ihned zrudl, a hnedle se zpřímila, jak jen možno.

„Dejž vám pánbůh dobrý den,“ započal Antoš pevným hlasem, „přicházíme, maminko, k vám, bychom poděkovali za tu péči vaši i za to vychování, co jste nám dali, za všecku vaši starosť a to trápení, co jsme vám kdy působili, zaplať vám to pánbůh sám! Maminko, prosím, odpusťte, co se v poslední době snad proti vaší vůli dělo, my vám chceme vše věrnou láskou a snažením všelikým vynahraditi, jen se nás neodříkejte.“

„No vida, pan hospodský ještě ani nezapočal hospodařiti a již si neví rady. Ale dobře tak, však ono ještě bude hůře.“

„Maminko, prosím vás, nechte těch úsměškův, my vám chtěli jen poděkovati a požádati vás, byste nám požehnala, jdeme na oddavky.“

„Pro mne, třeba na pohřeb.“

„Maminko, prosíme vás pokorně, požehnejte nás.“

„To se, milý pane hospodský, cizím lidem nečinívá, mým dcerám jsem udělila mateřského požehnání.“

„Maminko, nezapírejte sama sebe, odpusťte nám!“

„Co tady na mne v mém příbytku dotíráte?“ rozhorlila se panímáma. „Chcete mne již i odtud vypuditi? Já k vám nejdu a také nikdy nepůjdu, pro mne si po hlavách choďte a mne tu nechte v pokoji. — A jest-li mi jej nedáte, vymohu si jej a úřadu, rozumíte?“

„Maminko, rád bych vám ruku políbil.“

„Nejsem žádná milostpaní, aby mne kdo roce líbal,“ utrhla se panímáma.

„Tak tedy pojď, Aničko, na hřbitov,“ řekl Antonín, „půjdeme na hrob tvých rodičův a mého otce a vymodlíme si tam vroucným otčenáškem požehnání a ostatní složíme na pánaboha.“

„Záplat vám to pán bůh, panímámo, že jste se mne kdy ujala a mne tady u vás vychovala,“ vypravila Anička ze sebe vzlykajíc, ale neodvážila se k panímámě přistoupiti.

Hostinská sebou ani nehnula, jen pohrdlivě ústa našpoulila.

To byla jen „tichá“ svatba, jež se dnes odbývala v úzké uličce za kamenickou dílnou v domku Zedníkovém; hostů mnoho nebylo, jen právě ti dva svědci, kamenník Zedník, strýc Aniččin, a starý Kolář, bratranec nebožtíka hostinského u kříže, „svatbí“ byla Zedníkova, družičkou Zedníkovo malé děvčátko a mládencem bratr jeho.

Toť byli kromě nevěsty a ženicha, totiž Aničky a Antonína, všechny osoby svatebního průvodu.

Ženich byl k Zedníkům dopravil několik mázů vína, Zedníková upekla kus vepřoviny a mísu koláčův a nyní seděli po přátelsku u večeře a besedovali, tak aspoň právě vykládala stará Kočičková „plnou hubou“ panímámě v hostinci, a když pozorovala, že se panímámě takovou novinou zavděčuje, „rozvázala na celou“ a přiznala se, že se vkradla do uličky a že vše skulinkou u zastřeného okna pozorovala.

„A milá, zlatá panímámo, Josef sedí také při stole, kdož to jakživ slyšel, aby čeládka u svatebního stolu sedala!“

„Což je to tak divná věc, že pacholek při stole sedí, když se děvka vdává?“ optala se panímáma mrazivě.

„Živá pravda, živá pravda,“ přisvědčovala Kočičková, „a ona má šaty jenom kartounové bělavé půdy, ty prý si sama jednala ze mzdy.“

„No, bodejť, z mých peněz,“ prohodila hostinská.

„Jak pak jinak,“ dodala Kočičková, „vždyť svých peněz ani findy neměla. Ale co je pravda, ženichovi koupila „slezského“ plátna na svatební košili, sama jsem ji v ruce držela, já jsem onehdy šla vypůjčit štětku na obličování k Zedníkům a ona tam s ní přišla. Zedníková se divila, kdy že ji ušila, a ona odpověděla, že ráda za Toníčka nastavila noci.“

„Však jí svědomí tak spát nedá,“ zase panímáma.

„Zedníkova jí vyčítala, že koupila moc tenké plátno na ni, ona hned na to: Což pak myslíte, tetičko, vždyť je Antonín z dobrého chování, panímáma u „kříže“ jej vždy držela jako oko v hlavě.“

Hostinská mimovolně povzdechla.

„Nějaké haraburdí prý má po nebožce matce a Zedníků na půdě a na dvě postele peřin, zjednala prý si štoučku kanafasu na povlaky, nějaký ubrousek prý tam také má.“

Déle panímáma poslouchati nedovedla, osopila se z ostrá na Kočičkovou: „Co mně po tom, co má, co nemá, já jí zajisté nepřidám.“

„Inu kdež pak! Snad za tu její nevděčnosť! Ale jenom co je pravda, slušelo jim to pěkně spolu, on je přec jen mládenec jak výlupek a ona, ač jen v kartounových šatech, dopadala pěkněji než mnohá bohatá. Vlasy neměla na široko spletené, jen ve třech praménkách a v drdol stočené, splétala se samá, řekla, že se na chudobnou děvu takový přepych nesluší. Šátek na šíji měla hedbávný, ten prý jí ženich daroval.“

Kdo ví, jak dlouho by byla Kočičková vyprávěla, kdyby panímáma byla naslouchala, ale tato byla tak zabrána do myšlení, že konečně i zapomněla, že kdo přišel na besedu, zírala oknem ven a ničeho neviděla ani neznamenala, že stará žena se odebrala, ale ne snad domů, ač by bylo již na čase bývalo, než jen do síně, a to za vrata a tam stála nepohnutě, vytrvale až se svatebníci od Zedníků vraceli, aby mohla ráno panímámě sděliti, kterak nevěsta nejprv prah domu překročila, v němž nyní hospodařiti měla.

Jak by bylo panímámě srdce nebolelo, když se dovídala, kterak nevěsta sama v plachtě svázané peřiny na zádech do domu přinesla.

Josef nesl malou almárku na hřbetě a ženich nesl tři obrazy pod paždí, večeři páně, a oba svaté apoštoly Petra a Pavla.

A to byla nevěstina celá výbava!

Kam pak se poděly panímáminy krásné sny o čtveřspřežných vozích, o kovaných truhlách s plátny a ubrusy, o pytlíku s tolary, o nářadí domácím, o chvojkách stužkami proplétaných!

Hostinská vzdechla z hloubi srdce a nevěsta se jí zprotivila až do duše, neb ona ji oloupila o vše.

* * *

Opět skoro dvě léta uplynula, ale mysl panímáminu nezměnila.

Pod jednou sice střechou všichni žili, ale ne v lásce a svornosti; novomanželé nikdy neopomenuli panímámu na potkání pozdraviti, ona však je neznala, vyhnula kde mohla a nemohla-li, vždycky hlavu odvrátila.

Kde jenom mohla, velmi úsečně se o „paní hospodské“ vyjadřovala a zajisté by mnohá různice byla z toho vznikla, kdyby Anička sobě byla zjednala služebnou, neb ženské bývají vždy takovémuto škádlení a štvaní přístupnější, přenášejí mnohdy, aniž by právě chtěly, slovíčko sem, slovíčko tam, až z toho nesváry, hněvy a hádky povstanou.

„Upustila-li“ tedy to které slovíčko panímáma před Josefem, tak se jen kutálelo „z ucha do ucha a z hlavy ven“, on se žádného neujal, znaltě předobře panímámu a znal též Aničku, oné na nic neodpověděl a této ničeho nepřinášel.

Jen jednou panímámě odpověděl a neutržil nic dobrého za to. Ona totiž viděla, že Anička v chlévě kravám zakládá a dojí, tu pravila k Josefovi: „Jak to „paní hospodské“ pěkně sluší, když děvskou práci zastává.“

A Josef na to: „Ba že, když ještě u vás sloužila, poslala jste ji jednou pro lněné semeno do Radešínského mlýna, zakládala jste sama a dojila a také vám to tak slušelo. — Práce každému svědčí!“

Z panímáminých úst náhle vyhrklo „ty troubo —“ ale pořádně spustit nemohla, Josef náhle upláchl a od té doby již jí nikdy neodpověděl.

Mladí hospodáři se přičinili dle možnosti, pracovali, starali se a pán bůh jim požehnával, skrovně trávili a raději sobě mnohou potřebnou věc v domácnosti budovali. Mladý hospodský tak jako nebožtík otec jeho spravedlivě měřil, ochotně lidi obsluhoval, a na hospodskou si také žáden nestěžoval, vždyť ta bývala u staré panímámy „ve cviku“.

Právě chystali v hospodě k jarmarku „Mikulášskému“, v kuchyni škubala Anička se Zedníkovým děvčetem celou řadu hus, na dvoře pařil Antonín s Josefem tři roční prasátka „na pečínky“, práce bylo plné ruce, tu přikročila Anička k oknu a zavolala Antoše „na slovíčko“.

Cos důležitého se dověděl, neb hned odvázal zástěrn, oblekl kabát a spěchal k Zedníkům.

Ba věru důležité to musilo býti, neb Zedníková z lože vstala (měla těžký úraz na prsou) a hnedle se doškrabala bledá jako smrť do hospody.

Dnes v hospodě nikdo oběd nevařil, nikdo nejedl, v pravé poledne běželi pro doktora a odpůldne se po městečku rozkřiklo, že ke „kříži“ zaletěla vrána; mají prý malou dcerušku, ale mladá hospodská prý je „do hodiny“.

Když k večeru pan farář se tam ubíral „s pánem bohem“, doprovázelo jej celé procesí a každý mladou ženu litoval.

Každý ji litoval, jen panímáma ne.

Kněz svou povinnosť vykonal, avšak rovnou cestou se na faru neubíral, zabočil v síni do hostinské světnice k panímámě.

Trochu udiveně jej přivítala a velebný pán beze všech záminek ihned počal: „Jistotně víte, že jsem teď vaši nevěstu zaopatřoval, jen pán bůh ví, jest-li okřeje, lékař praví, že jí jen nejšetrnější obsloužení, nejsvědomitější pečlivosť prospěti může, ona chuděra ani neví, v jakém nebezpečí se nachází, stále ji obcházejí mdloby, ustrňte se nyní, odpusťte vše a jako žena zkušená vykonávejte lásku křesťanskou, ošetřujte ji.“

Panímáma se zamračila: „Však pán bůh ví, co činí, já tam, velebný pane, nepůjdu.“

„Jak že, vy byste ji v takovém případě opouštěla?“

„Já ji neopustím, proto že tam nepůjdu. Já jsem řekla, že jejich práh nikdy nepřekročím.“

„Ale nyní vám to káže povinnosť křesťanská, ana jste nyní chvála bohu zdráva.“

„To já si, velebný pane, za povinnosť nekladu, vždyť má hospodská muže i tetu.“

„Což pak jí může muž prospěti, vždyť by se málem rozumu pominul samou úzkostí a k tomu ještě zítra ten trh, vždyť musí dbáti o výdělek.“

„Nechť se každý sám o sebe stará, já se také starávala a nikdo mne neošetřoval.“

„Snad toho ani potřeba nenastala a rozvažte jen, že jim tam ta chorá žena, ta Zedníková, nepomůže,“

„Již jsem pravila, velebný pane, však on pán bůh ví, co činí.“

Pan farář se náhle obrátil a vykročil ze dveří, aniž by byl panímámu pozdravil.

Na síni stála Benešová a ptala se Josefa, jak se vede hospodské, pan farář ji ani nezpozoroval a pravil rozhorleně sám k sobě: „Tohle je žena srdce zatvrzelého!“

„Ach, velebný pane,“ pravila Benešová, „což pak srdce zatvrzelého, ona je zrovna kamenná.“

„Ano,“ přisvědčoval Josef, „baba kamenná je, baba kamenná.“

A od té doby skoro všichni v městečku nazývali panímámu „kamennou“.

Benešová, ač zamýšlela panímámu navštíviti, od jejího prahu odstoupila a vešla k hospodským do kuchyně.

Tam šátek sundala, zástěrku opásala a „z lásky“ vykonávala vše, co se jí za dobré uzdálo, celou noc u hospodské bděla, druhý den vaření řídila a nehnula se z domu, až ji lékař kolikrát ujistil, že nyní po týdni již hospodské žádné nebezpečí nehrozí.

Benešová i na dále se Zedníkovou hospodskou navštěvovaly, v domácnosti pomáhaly, až se ona úplně pozdravila a vždycky mnohé „zaplať pán bůh“ oběma ženám v hospodě zaznívalo.

* * *

Jednou na toho, podruhé na onoho pán bůh vzpomene a nějaký ten křížíček sešle, letos vzpomněl na panímámu s těžkou hlavničkou.

Ležela již pátý den bez vědomí, Anička ji se starou Kočičkovou věrně opatrovala, celé noci u ní bděla a sotva doma ty malé křiklouny (byla k nim již po druhé přilítla vrána a tentokráte s chlapečkem) opatřila.

S boží pomocí i panímáma zase paměti nabývala, byla čáka na uzdravení, avšak nyní musila Anička pilně dbáti, aby ji panímáma za dne nezahlídla.

V noci postavila kahánek za truhličku, uvázala tmavý šátek, jako Kočičková nosila, na hlavu, klekala a sedala podle panímámy celé noci, aniž tato tušila, že nenáviděná nevěsta ji ošetřuje.

Mlčky panímámu obracela a obsluhovala a tato slabostí sklíčená také nehovořila, jen hlavou přisvědčovala, když vůle její vyplněna.

Znamením navracejícího se zdraví bývá obyčejně nevrlosť nemocných a veliká netrpělivosť; pokud bývají příznaky nemoci povážlivé, ovládá nemocným skoro povždy veliká lhostejnosť, nedbá jak leží, čím jej občerstvují, neb jakým způsobem mu co podávají; jinak bývá, když okřívá, toť pozoruje každou maličkosť i každé hnutí ošetřovatele a pohněvá se pro nepatrnou věc. I panímáma se nyní stala netrpělivou, a Kočičkové vyčítala, že ji v noci zručněji obrací a napájí, stará žena ani nehlesla, aby se nějak neprořekla, že v noci panímámu jiný hlídá. Posud panímáma masovou polévku jídala pro posilu a neptávala se kdo ji vařil, ač Kočičkovou vídala po celé dni podle svého lože sedat, nyní se již ptávala, koupila-li již maso, jaké jí řezník dal, chtěla vidět, mnoho-li vody na polévku přistavuje, hleděla na kamna, nevře-li polévka tuze náhle, nyní již bylo tíž panímámu šiditi, již Anička nemohla nikterak tu silnou polévku, jíž pro panímámu po celý čas vařila, do světnice vpraviti a panímáma brzo znamenala, že jí dříve lépe chutnalo; vadívala se s Kočičkovou, že je nepozorlivá, a konečně se prohlásila, že masovou polévku již nechce, že raději bude jídati kmínovou. S tím arciť lékař nesouhlasil, ale Anička věděla rady, navařila silné masové polévky a tuto stavěla Kočičková místo vody na kamna a zasmažovala ji před panímámou a tato si pochutnávala jako dříve.

Jednou chtěla Anička časně ráno odejíti, než se panímáma probudí, a zbouzela Kočičkovou, aby usedla na její místo; stará žena v pevný spánek pohroužena, náhle uleknuta s truhly seskočila a panímáma se tím ze sna probrala, již se šeřilo; panímáma rozeznala dvě postavy a konečně i Aničku poznala. Na ukrytí ani pomyšlení nebylo, panímáma se hned hněvem chvěla a hlasně zvolala: „Co ta osoba tady chce?“

Kočičková se třásla jako prut a Anička vzpamatujíc se, jak jen jí možno bylo, drze odpověděla: „Snad si sem mohu zajít pro džbánek, když mi jej Kočičková v síni vyměnila!“ pak tiše vystoupila se džbánem panímáminým na síň a tato se pustila do Kočičkové, že jí trochu opatrnosti také mohlo toho nemilého setkání se ušetřiti.

Kdyby Anička byla panímámu odprošovala a dokonce se snad přiznala, že celou noc tu strávila, nebyla by se panímáma zlostí ani znala a mohly zlé následky z takového rozčilení pro zdraví její povstati, čemuž hospodská chytře předešla.

Konečně mohli hospodští úplně se s opatrováním staré Kočičkové spokojiti, neb panímáma již vycházela a vůčihledě se sbírala.

Ale panímáma nezapomněla, že nevěsta její práh byla překročila, domáhajíc se svého džbánu, to ji na srdci tížilo; kdyby nevěstina chůva takhle nebo Josef byli něco jí náležejícího k hospodským zanesli, to by ji bylo tak nemrzelo, ač ona by byla jejich práh nepřekročila, ale melu by byla skrze to vedla neslýchanou; ale takhle, že ta Kočičková takhle pohloupila a jejich džbán do její světnice postavila, to ji více dopalovalo, než kdyby jí byla čtyry džbány roztloukla. Stále na tuto událosť pamatovala a ostražitě pásla po příležitosti, aby jim to nějak „odplatila“.

Slídila je všude a pásla ustavičně, jest-li by je také v něčem „nechytila“. A v skutku tato blažená chvíle pro ni nadešla.

Bylo to takhle v sobotu pod večer. Kočičková udrhla panímámino náčiní dřevěné a vystavěla je na dvoře na výsluní, aby obeschlo, mezi nádobím stála také malá stolička.

Hospodského chůva byla s dětmi na dvoře a malá tříletá Františka mermomocí tu stoličku chtěla. Chůva ji okřikovala, zbraňovala, ale dítě jinak nedalo a stoličku uchytilo a na to jen panímáma u okna dychtivě čekala, aby se mohla na dvůr vyřítiti a způsobiti „rámus“.

„Na to jsem si dala odrhnouti nádobí, aby mi je ledakdo roztahoval a špinil?“ rozkřikla se rázně.

„Prosím vás, panímámo, nemějte mi za zlé,“ omlouvala se chůva, „Františka jinak nedala, však já jsem ji okřikovala, ale ona stoličku neušpinila, pravé jen ji uchytila.“

„Ještě ty tady hubu roztahuj, toho by mi bylo třeba,“ vadila se panímáma, „to má ta paní hospodská zvedené lidi, to je pravda! Ale což pak se divím, jaká paní taková služka, po obou nic.“

„Johanko, zaveď ty děti domů,“ zavolala Anička z kuchyně na dvůr. Chůva uposlechla a panímáma na dvoře nadávala. Hospodská chůvě děti odňala a posýlala ji na dvůr panímámu odprošovat, ale panímáma děvče tak pořádně sectila, že se plačky do kuchyně vracelo.

Panímámě značně ulevilo, že si na nich žluč vylila, a poněvadž Josef doma nebyl, zachtělo se jí též pod kůlnou za bečkou skrytá, podle otevřeného okna kuchyňského naslouchati, jak se hospodská nad tou „kapitolou“, co jim vyčtla, „jeduje“.

Pilně naslouchala a zaslechla, jak hospodská chůvě rozkazuje, aby těch několik kousků prádla složila, co ona právě byla s půdy snesla, ona že zatím chlapce uspí.

Nastala přestávka hovoru, panímáma trpělivě čekala. „Nyní, nyní začne,“ myslila a napínala sluch všemožně, ale mimo ukolébavky: „Hájej dítě, kolébu tě,“ kterouž hospodská zanotovala, neslyšela ničeho.

„Však až dítě uspí, potom myslím „spustí“,“ pravila panímáma šeptmo a trpělivě naslouchala.

„Mami, já chci také hajat,“ ozvala se malá Františka.

„Tak pojď, já tě zesleču a potom klekneš, budeme se modliti.“

Matka předříkávala otčenáš, dítě se modlilo za ní, byliť u konce a zase se dítě ozvalo: „No, mami, což pak se dnes nebudeme modlit „zdrávasek“ za babičku, aby jí pán bůh zdraví popřál?“

„Ale jak pak ne,“ potom hospodská, „vždyť jen vyčkej až Josífka do kolébky položím, kleknu si k tobě.“

A panímáma slyšela ještě: „Zdrávas Maria, milosti boží plná, pán s tebou, požehnána’s ty mezi ženami, a požehnaný jest plod života tvého, Ježíš; svatá Maria, matko boží, pros za nás hříšné, nyní —“

Více panímáma neslyšela, neb se jí před očima zatmělo a ona se bezvládně na bečku skácela; bečka uhnula a panímáma padla na zem.

Když se vzpamatovala, klečela nevěsta podle ní a obmývala ji studenou vodou, panímáma schovala oči do dlaní, tělo se jí otřáslo, slzy jí protékaly mezi prsty a po chvíli přidušeným hlasem ze sebe vyrazila: „Odpusť mi, Aničko!“

A nyní i Anička zaplakala, ale radostí, zulíbala panímámě ruce a beze všeho nucení ji převedla k nim přes práh až před kolíbku, tam udělala panímáma dětem křížky na čelíčka, usedla na stoličku, podepřela hlavu o kolébku, podala Aničce ruku a vzlykala usedavě.

Tož přece nebyla kamenná!