Některé črty/Facír

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Facír
Autor: Františka Stránecká
Zdroj: STRÁNECKÁ, Františka. Některé črty. Praha : Libuše, matice zábavy a vědení, 1885. s. 45–65.
Licence: PD old 70

V přívětivém, dosti rozlehlém údolí lesními stráněmi obehnaném vyloudilo slunéčko žhavými polibky za letního rána tisícerý čilý život.

Vše se skvělo, všecko si libovalo v záblesku slunečném. Traviny všeliké, obseté hustou rosou, přímily se pyšně, potůček údolím protékající bělal se, jako by samo stříbro zpěněné unášel do hustého křoví daleko se rozkládajícího lesa smrkového, břízami bělostnými a svěží zelení buků protkávaného. Kamkoliv oko pohlédlo, všude se v tom krásném zákoutí ještě květy leskly v pestré barvitosti, motýlci nad nimi se vznášejíce laškovali, včelky kolkolem bzučely, brouci i mravenci ve stínu kvítek, probíhali i odpočívali, ptáčci zpěváčci pilně poletujíce semo tamo bedlivě potravu hledali, tu jasným hvizdem, zase starostlivým skřekem mláďátka četná přivolávali, a to vše s takovou jednostejnou bedlivostí, jako by nikdy jinak býti ani nemohlo, a přec již na úlehlích žito plných klasů leželo pokoseno, vzduch již průhlednějším se zdál a obloha nebeská temněji zamodrala. Již se schylovalo k jeseni.

Dnes rozkládalo se ticho až posvátné celičkým údolím; nikde kosa nezařinčela, nikde hlas nezazněl, nikdo bičem nezapráskl ani sekerkou o strom v lese nezavadil, bylať boží neděle.

Na výšince nepatrné v pravo před lesem stojí kostelíček starou zdí hřbitovní obehnaný; z otevřených dveří z malého chrámu Páně zaznívají nyní hlasy zpěváků pobožných, provázených plným zvukem varhan.

Zpěv se ponenáhlu za lesní strání ztrácí a opět klidné ticho všude vládne.

Provázíme zrakem potůček mezi lučinami tiše šplounající až k zátočině vrbovím obrostlé, tmavými olšemi polo zastíněné, která již k hustému lesu přiléhá; stojíme na skalnatém vrchu smrky obrostlém, a vidíme nyní právě před sebou ten malý zátok i ten zeleňoučký drn po jeho širším, zaokrouhlém břehu. V levo zabíhá voda do úzké písčiny, na kteréž obyčejně za slunečních dnů hmyzem se až hemžívá, svižník polní a střevlíci se tu prohánějí i mnohý drabčík; tesařík pižmový se zaleskne listím vrbovým, červená sluníčka a malí nosatci konají své cesty každodenní po lehoučkých trávách stébelnatých vzhůru, dolů, až dojdou kýženého odpočinku na listu vyvoleném, a nad nimi vznáší se lesklé šidlo průhledných křídel. Skokani vylézají z vody, aby mušky, oblétající vodu, polapali a i některá ta vodní myška ryzá vyběhne z protějšího břehu vyššího a zmizí ve trávě. Dnes po nesčíslných obyvatelích skrytého toho místečka nikde stopy nenajdeš, všichni se byli rozutíkali, pozalezli v hrozném strachu. A jak pak by ne? Uprostřed písčiny stál člověk. A hodně střapatý to vousáč, pošmourné a zádumčivé tváře. Zajisté netušil, že se skalnatého vrchu někdo na něj patří. Nyní svou rozcuchanou, načechranou hlavu obhlídá na nezvlněném povrchu zátočiny jako v nějakém zrcadle, sahá do kapsy po starém hřebínku, pročísá vlas nepodajný, konečně jej zmáčí vodou, kterouž hrstí nabírá. Pak se po písčině rozhlédá — již našel, co byl hledal. Shýbá se pro větší ledvinovatý křemen, kterýž byly neunavné vlnky a ten drobný písek jimi přenášený časem tak ostrouhaly a uhladily jako nejjemnějším brusem. Muž ten jej ještě dlaní přihlazuje, otíraje s něho prach a drobný písek, pak přikročí ku vrboví a sbírá prádlo s hebkého halouzí; prádlo, jež byl sám dříve ve víru vypral a bezohledně přes rozsáhlé ty zelené paláce všech těch červených sluníček a nosatců jak obrovská stinítka rozprostřel.

Po delší dobu musil muž v úkrytu svém dlíti, neb košile a šátek, které právě byl se křoví sundal, byly již suché, a on hnedle započíti mohl — se žehlením.

Arciť že konal tuto obyčejně ženskou práci prostým, nejjednodušším způsobem, tak jakož posud na Slovensku se děje, vyhlazoval totiž a vyrovnával pokrčená místa hladkým křemenem. Stůl, jehož správné hospodyně povážské k podloze nutně potřebují, nahrazoval náš pocestný jakž takž starou, všelikterakými věcmi nacpanou mysliveckou kabelou, kterou na kojenou držel, když na veliký kámen byl usedl.

Takové nedostatečné pomůcky zase výsledek uskrovňovaly; ten límec takto vyžehlený arciť se tak neleskl jako ty vyokrouhlené obojky krajkové našich Slovenek, ale byl dosti uhlazený, ač křemínek třením při žehlení sotva se mohl zvlažiti, kdežto pilným otíráním o prádlo, na tvrdé podložce ležící, mnohdy do prstů pálí. Náš pocestný nebyl ani choulostivý, ani marnivý, ač přece čistoty dbalý. — Složil košili i šátek vyžehlený na drobno a do kabely je mezi nejrůznější předměty uschoval. Kdo ví, kdy se mu na cestách jeho tak pohodlné místečko ku prádlu naskytne! Sahal nyní po botách, a tu spatřil příštipek odchýlený od podešve; ihned vzal opět mošnu na kolena a vybíral různé předměty; tak dlouho se mezi nimi přebíral, až kousek nasmolené dratve, šidlo i krátkou, pevnou jehlu našel; po té hnedle započal příštipek přišívati.

Po ukončení práce takové zajisté muž tento z úkrytu svého pořádně a svátečně vystrojen vystoupí, než čekati naň nebudeme, nás vábí procházka lesem. Obcházíme stráň a tu nás nenadále vítá potůček horský, srázně přes strmá skaliska do údolí spěchající. Úzké jeho lože překlenuly tmavé smrky, kapradí vysokých vějířů rozložitých bují na břehu a nesčíslné drobňounké krůpěje vodní, které se jako jemná mlha od hran zčernalých kamenův odrážejí, svěží tuto zeleň ovlažují.

Hustý, hebký mech pokrývá kyprou půdu lesní, a přes něj se rozkládá tmavé, lesklé listí kopytníka, sem tam vyčnívá nad kobercem tím tmavým bledolistá nedotyčka s křidlatým, žlutým květem a modrý lesní zvonek se k ní druží.

Plavé žežhuličky z polo zetlelých jehlin, hustě pod smrky nastlaných, zvedají útlé lodyhy s bohatým květem nepestrým, však přece pěkným, neobyčejným. Tu a tam červená se kropenatá stříška muchomůrek, některý zelenavý holoubek se tiskne ku pletivu starých, hrbolovitých kořenů, zlatožlutá kuřátka pospolitě sobě zvolila lůžko v nízkém mechu, a nedaleko nich i hříbek hnědohlavý sedí, zastíněn jsa trochu keříkem borůvčím.

V pružných větvích smrků poskakuje hravě veveřice, hned se sveze hbitě k zemi a zas vyskočí do vrcholu, rychle uhryzne šišku nedorostlou, odtesuje ostrým zoubkem šupinu za šupinou a nenadále ji vrhá k zemi. Temně zaduní lehká rána lesem, šiška v pádu zavadila o větev, veverka se zalekne, skočí na sousední strom a odtud dál a dále skáče; v odvážlivém skoku rychlostí blesku zase po zemi pádí až k vzdálenému houští; tam ustane v běhu, pod řasnatou větví jsouc skryta, bojácně ouška natahuje, srdéčko tak mocně tluče, až jí heboučký kožíšek na prsečkách odhazuje a vše, ten úlek, strach i útěk — pro nic za nic.

Pod ní, v pelechu teplém, avšak stinném, zajíc se krčí k zemi, jenom jedno ucho, čili slech nastavený věstí, že napolo jen podřimuje, že okamžikem prásknouti by mohl v paty, kdyby co podezřelého pozoroval.

Pro to plachou veveřici snad si blahý odpočinek neukrátí?

Holub doupňák houká zádumčivě v křoví, sojka zařehoce náhle, přeletěvši mýtinku nevelikou, žluna zaklove ostře o kůra smrkovou, tu i tam zavolá kos, zapínkne pěnkava — život v lese jest sice čilý, ale již tišší, zpěv ustal, chýlí se k podzimu.

Ale slunce jasné, teplé, ba horoucí paprsky zasýlá mezi i pod ta zeleň posud krásnou, posud svěží.

Záblesk sluneční šikmo do lesa padající ozařuje milliony nejjemnějších útvarův a lístkův i nejmenších větviček nejrůznějších mechův, a všechny pokryty jsou čistou, průhlednou rosou, tak že se ten skvoucí zásvit zrcadlí v barvách dobových, zrovna jako v samých drahokamech.

Co tu třpytu, co tu lesku pod lidskou nohou lesem vykračující!

A co tu světů celých, co tu žití! A jak velebná krása dýše nám vstříc s vrcholů stromův! Svit sluneční proráží je klínovitě a snáší se mezi nimi tiše a svatě k zemi až k nejnižší travince, která vyplňujíc místo prstem božím jí naznačené, zdá se živočišstvu, nám okem neozbrojeným neviditelnému, obrovskou. Obrovskou proto, že štítem, že útulkem jest mu proti zničení a zhoubě, že mu podmínky k žití poskytuje. S touto travinkou nepatrnou vzniká život mnohonásobný a s ní opět zaniká.

Kamkoli se obrátíme, v každičkém sebe nepatrnějším výjevu ten bohatý, pestrý život a přečetné k němu záminky prozřetelností boží mu poskytnuté.

O věru, chce-li kdo rozjímati o této velebnosti, o přemocné této síle tvůrčí, věčně činné, nechť zajde do lesa rozsáhlého v dobu sváteční, kdy žáden všední ruch nerosí velebné ticho tohoto chrámu Páně v přírodě.

Tam vznikají city vznešené, tam se zbožnosť perlí! Snad proto dávní naši předkové bohoslužbu svou rádi konávali v hájích ve stínu staletých těch svědků mocnosti boží?

Hle, tam pod tím smrkem mohutným, daleko rozvětveným, podrost vysoce převyšujícím, stojí opřen muž. Jestiť to týž, kterého jsme již viděli u potoka v zátočině. Stojí tiše, nepohnutě, sotva se prsa dechem nazdvihají, oko v dál na vršky mladých stromkův upřené. Zdali i on svou mysl pokořuje, zdali i on se modlí?

Dlouho takto stojí, konečně hlavu skloní, povzdechne a zase opíraje se o pevnou sukovici kráčí dále lesem; přechází houštinou k úzké, příkré pěšince, která zpříma vede k myslivně na výšině.

Uprostřed zahrady živým plotem obehnané stojí nízký dům s počernalým, vysokánským štítem a širokými, starodávnými komíny. Nad dveřmi dvojatými je průčelí v podobě vížky a parohy mocné jsou tam připevněné. Bujná zeleň zdi staré obrůstá, za okny plno květin a mezi nimi nejedna klec ozdobná s ptáčkem cizincem. V levo ku zdi domu přiléhá dosti veliká čtverhranná besídka, obrostlá chmelem, v pravo nedaleko domu na vyvýšeném trochu mistě stojí včelín, slaměnou střechou pokrytý, za domem dvůr se nachází s chlévy, s kůlnou, se stodolou a korytem vodním; všecka stavení hospodářská v jednom hloučku jak ovčičky v ovčinci, všude by mohla hospodyně, jak se říkává, kamenem dohoditi. Jest to sice dům starý, neúhledný, ale těm, kdož jej obývají, nad jiné vzácný a milý. Z besídky zaznívá veselý, hlučný rozhovor, dětské hlásky nejvíce prorážejí, konečně se i vyhrne ta malá cháska, a mžikem se rozběhne po stezkách zahradních, a každý z těch malých křiklounů drží krajíc chleba s máslem v ruce.

K panu lesnímu přijeli dnes nenadále hosté z města, ještě čeledín koně zahřáté po dvoře provádí, páni zasedli do besídky k posnídaníčku, domácí paní běhá chvatně ze světnice do zahrady, ze zahrady do kuchyně, snáší, chystá, rozkazuje, aby hosty dobře uctila.

Právě ze zápraží dítky své i cizí zakřikuje, přikazuje, by k včelínu neběhaly, ani k rybníčku pod úlehle, neb aby do lesa příliš daleko nezaběhly, dnes že pokdy není by je kdo z domácích bral v opatrování.

Dítky přislibují, hlavami přikyvují, a ty tam po zahradě pěšinkou ku brance do lesa vedoucí. Tu zaštěkne honicí pes, hošík městský v čele dítek zarazí se, bojácně pohlíží na muže tváře pošmurné se sukovicí v ruce, s mošnou mysliveckou na bedrách, který právě do branky vstupuje. Lesník vystoupí z besídky, pátrá, proč se pes hlásí, příchozí uctivě zdraviv drží čepici v rukou, nemluví sice, ale oko jeho spočívá prosebně na tváři lesníkově. „Děti,“ zvolá tento, „zaveďte pocestného k mamince do kuchyně, nechť jej něčím posilní.“

Lesníkovy dítky hnedle přiskočily, malá Annička se chápe pocestného ruky a vede jej zahradou do domu, trochu bojácně dítky z města následují. „Toť vás sem dnes pánbůh posýlá,“ praví panímáma, „nemáte-li na spěch, tedy odložte kabely tu na lavici a dohlédněte trochu na ty dítky. Přijeli nám hosté, mám plné ruce práce, služka taktéž, mládenec a hajný odešli na velkou, a pán musí baviti hosty; ty dítky jsou jako vítr, lehce by se nějaké neštěstí přihodilo.“

Pocestný se blaženě pousmívá a ochotě mošnu odkládá. Hospodyně i jemu podává chleba s máslem, a brzo se dítky pod dozorem jeho ubírají přes dvůr okolo stodoly ze vrat ven.

Nyní přichází ze zahrady paní, kteráž byla návštěvou přibyla, a ptá se, mohla-li by panímámě pomoci při chystání.

„I to to,“ odepírá tato, „vždyť nic nechystáme, co máme, to dáme, musíte vzíti za vděk. Raději poseďte v zahrádce, nebo se projděte lesem, je vám to měšťákům vzácné.“

„Kde pak jsou dítky?“ ptá se paní, „ještě se nevrátily do zahrady, šla bych snad s nimi.“

„To si za nimi pospěšte, na kraji lesa na ně zahvízdněte nebo zavolejte, ony již dobrou chvíli s facírem odešly.“

„S kým, prosím, že odešly?“

„S tím facírem, co právě přišel.“

„Snad ne s tím otrhancem, pobudou?“

„Vždyť ten člověk není otrhaný, má kabát záplatovaný.“

„Znáte ho?“

„Neznám. Ale to je facír.“

„Aby takhle těm děvčátkům náušnice z oušek vytrhl a utekl —“

„Ale což vás to napadá, co pak je facír nějaký šibal, nějaký lajdák? Bude mu chuďasovi dosti krušno takhle blouditi po světě a místečka neměti, kde by hlavy položil. Bývají to lidé ubožáci, kteří buď usouděním, buď vlastní vinou místo opouštějí a víckráte se žádného nedomohou. Někdy zase je touha jakás po potůlce přes hory a lesy zachvátí; když se jaro dostaví, když sněhy v horách roztají, a listí pučí, opouštějí služby dosti výnosné a prchnou do světa. Kdo pak se ve všech lidech vyzná? Zpustlým bývá nejeden z nich, i opilcem, ale darebákem facír nikdy se nestane — jak pak by se někdy byl hlásil k myslivosti.“

„Panímaminko zlatá,“ vrazila služka do kuchyně, „ty koroptve jsou pryč, co jste do síně na hřeb pověsila.“

„Ba myslím, že jsi je již sundala a ve chvatu někde jinde položila, jen se po nich poohlédni.“

„A což kdyby je byl takhle ten facír —“ mínila cizí paní. „Ten člověk mi zcela tak vypadá. Kdybych ho měla takhle v lese potkati, zrovna bych strachem mřela.“

„Slušně prosím,“ vcházel do kuchyně facír, „tu přináším ty oškubané koroptve; slyšel jsem, že jste, vzácná panímaminko, rozkázala služce, aby je škubala, ale já řku, že bude míti jiné práce dosti, tak jsem je v lese oškubal. O děťátka se nestrachujte, přivedl jsem je nazpět a odevzdal je na tu chvíli čeledínovi na dvoře. Byla-li by tu nějaká práce, kterou bych já zastati mohl, tak prosím, poručte.“

Panímáma facíra pochválila a zase za dítkami poslala; brzo se veselá tlupa do lesa vracela, a paní pozdálí dítky s facírem pozorovala. Ale nic podezřelého nespatřila. Dítky se okolo facíra tulily jako kuřátka okolo kvočny a ani domů se navrátiti nechtěly, když je silným houkáním hajný k obědu svolával. Každičké si z lesa něco přinášelo: jedno píšťaličku, druhé košíček z březové kůry, třetí prázdné hnízdo ptačí, čtvrté židličku malou ze sítí, jiné kytku černic, jedno zase vzácnější pírka ptačí, a ku všemu jim byl facír dopomohl. A sotva lžíci odložily, již zase ho obskakovaly a tak naléhavě žadonily, aby jim lodičku, kterouž zhotoviti přislíbil, po rybníčku pustil, že již jinak ani býti nemohlo. Bílá plachetka se větérkem na rybníčku dmula, pomalu lodička od břehu ku břehu plula a jásající dítky radostí se ani neznaly.

„Zůstaňte u nás, neodcházejte!“ prosily a naléhaly na facíra všechny, ty domácí i ty cizí, a pošmourná tvář facírova se jasnila a zádumčivosť prchala, ta dětská přítulnosť jej potěšila, zase mu jednou srdce rozehřála. Když hosté z myslivny odjížděli, platily ty slzy dětské ponejvíce facírovi, a když vůz do úvozu vjížděl, ještě jednou dítky pozdravily a toužebně zavolaly: „Také nás navštivte ve městě!“ A ty dítky lesníkovy od facíra se nehnuly, až je večer v lůžka ukládali, a i tu musil facír podle nich usednouti a o světýlkách a o „schytěných“ rojích včel vyprávěti, kterým milejší bylo snášeti ten zelenavý, přitrpklý med jedlový v tmavém boru ve volnosti do dutin stromů velikánů, než ze snadné pastvy lipové a jetelové ukládati med zlatožlutý v soustruhované klaty, z kterýchž ruka lidská kdykoliv a dle libosti uzmouti jim mohla, co s pílí neunavnou byly po celou dobu nastřádaly.

Když dítky usnuly, facír se vrátil k započaté práci, přešel zase dvorem do světničky, v níž hajný býval, a čistil pušky, jež mu byl lesník svěřil. A hajný mu nezáviděl, že pán více ve facírovu zručnost důvěřoval než v jeho, a pilně pozoroval, kterak tento se vším zacházel, aby se něčemu přiučil.

A nejen pušky mu svěřeny, než i pánovy dýmky, a konečně přinesen i protrhaný rukávník na koroptve a tenátka, a vše měl facír správně opatřiti; bylo tedy práce až do noci. Facír si k ní ochotně zasedl a hajný kde mohl napomáhal.

Chvílemi seděli mlčky, vždyť kouřili; chvílemi však zase, když v dýmce vyhaslo, o všeličem hovořili, arciť že hlavně o lovu.

„Hm,“ mínil hajný, „již jsem mnohému porozuměl, nenadarmo mne pan lesní brává sebou na čekanou, vyslýchám koroptve, líčívám na škodnou, na výra, ptactvo chytám i na rohatinu, nebo na studánky před slunce východem, kvíčalám ustrojím oka na jeřáby, ba i slukám žíněných ok dovedně nastavím, ale jak se ryby střílejí, to posud nevím a to mne mrzí ustavičně.“

„To vás déle mrzeti nemusí,“ pravil facír, „to je věc tuze lehká, naměříte o píď hloub než se vám zdá, že ryba ve vodě leží, a hned ji máte na povrchu, voda takhle nese, je oku ošidná.“

„Je-li pak možná,“ divil se hajný, „že by v tom jiný souček nevězel? Já vždycky myslil, že Podhájský mládenec kdo ví jaké čáry při tom vyvádí, poněvadž se nikdy ryby nemine, když si na ni namíří; já to zkusil nejednou a ona pokaždé odploula. Vida, vida! Tak jen hloub namířiti? — Ale slyšte, když jste mi o této věci již pověděl — nevíte, jak se přihází, že pušky ztrácejí někdy pal? Mnohdy se zvěř tak těžce poraní, že myslíte, že tentokráte zajisté padne, a ona se vzchopí a ta tam s celičkou ranou v těle. Není-li divno, když někdy jeden, dva broky dostačí, aby ku příkladu koroptev usmrtily? Já jednou byl v Proutenském hájenství na honě a na své oči jsem viděl, že všem myslivcům zvěř padala, a jedině zámeckému kancelářskému ne, tomu všechno, byť i jak postřeleno, rozutíkalo se, a bylo proto smíchu mezi pány až jak, a tenkráte mi Proutenský hajný pošeptal, že kancelářskému naschvál nalíčili. Je-li pak to možno?“

„Je a není, kdož to zná — ono se sice vždycky povídává, že se hnedle pal z pušky vytratí, když byl ji uvnitř starým sýrem natřel, a že se zase navrátí, kdyby ji pak ostrým octem třeba vinným vymyl; ale já to posud sám nezkusil, ani kdy zkusiti chci, mně by bylo té nebohé zvěře líto. Není-li pak dosti smutno, že ji člověk tak nemilosrdně pronásleduje? Má ji ještě mučiti, aby po dlouhém trápení zahynula? To bych já nikdy neučinil, z toho já srdce nemám.“

„To je arci pravda — hříšné je to také, když si člověk sám na sebe vzpomene a krom té drahé duše — s tou pronásledovanou zvěří se porovná; ale — abych se vám jen přiznal, ono by mně šlo o to, abych toho našeho pana praktikanta trochu pozlobil, a to mi tak připadlo. — Ale ne — tohle přece neudělám, bylo by mi také té němé tváře líto. Nechám toho.“

„Což pak vám kdy pan praktikant v něčem ukřivdil?“

„Křivdil — nekřivdil; ale umí člověka dopalovati, až se mu utajenou zlostí před očima jiskří. On si myslí, že venkovan ani člověkem není, vzchopuje se stále, a chce všemu rozuměti podle knihy, a tohle nejde, z čeho pak byli lidé, než knihy nastaly? Věřte mi, ten pravý rozum ani v knihách neleží, vždyť jej tam teprve musejí lidé vepsati, nadarmo se neříkává „komu pánbůh nedá, ten v lékárně nekoupí“. Za nynější doby mají ti studovaní našince za nic, a viďte, vy se také nermoutíte, že jste nestudoval, přece mnoho víte a jste chvála pánu bohu zdráv.“

„Zdráv jsem, to je pravda, mnoho vím, co jiní nevědí, a mnohé nevím, co jiní vědí, ač jsem studoval.“

„Cože, že jste študoval? Vždyť jste jen — facírem.“

„Ano, jsem jen facírem. Ale za to nic, i ten facír musí býti, kdyby jej bůh nechtěl míti, nebyl by —“

„Inu lidé — tak jste studoval a přece jste k místu nepřišel!“

„Přišel, milý hájníčku, a dosti záhy, hnedle jak jsem z lesnické školy vystoupil, ale říkává se, kdo se na kazají zrodí, nikdy že kabátu nedospěje — mně ani kazaje souzena nebyla, potkalo mne neštěstí — pustil jsem se pak světem jako pták vzduchem; jednou tu posedím, zase dál odletím, a vždy je mi jedno, kam mne vítr zavěje; vždyť ta má potulka také jednou konce dojde, a tam, kdebych si přál, aby konce došla, tam to přece nebude.“

„A kdož pak tohle ví? Lidé s lidmi se scházejí, ne hory s horami, a lidé přes hory přecházejí, a nenadále se tam můžete octnouti, kde si přejete.“

„Kdož pak ví, kdy mu hodinka doprší? Kdybych to věděl, jinam bych nezašel, než na ten Ostrovský hřbitůvek.“

„Zajisté tam máte pod trávníčkem rodiče nebo — snad milou. Já jsem tam na tom hřbitůvku Ostrovském také jednou stál; vezl jsem tenkráte živé bažanty na Březovský zámek, kde zakládali novou bažantnici. Když jsme přijeli k Ostrovu, bylo tam celé pozdvižení; pochovávali tam právě u hřbitovní zdi lesníkovu dceru, krásnou prý a hodnou děvu, ale zapomněla prý se nad pánembohem, skočila snad do vody. — To vám bylo lidstva na pohřbu, a každý ji litoval a otci jejímu zazlíval, že ji přinutiti chtěl k nemilému. Měla prý ráda mládence, mladého, spořádaného člověka, ale otec prý jim zbraňoval, a namlouval jí bohatého mlynáře, až prý si chuděra smrť udělala. — — I jejdánku, co pak je vám? Chytila vás závrať?“

Facír pustil rukávník i s kolkem na zem, pokryl oči dlaní a zasténal.

Hajný mu podával džbán s vodou, ale facír jakoby neviděl, neslyšel, seděl jako bez duše. Když se vzpamatoval, pravil k hajnému: „Znal jste ji?“

„Kde by — jen co lidé o ní povídali.“

Na to facír: „Já ji znal — skrze mne, chuděra, smrť podstoupila.“

„Již se nedivím,“ mínil hajný, „že jste se pustil do světa. Bože chraň, taková věc jde o rozum.“

„Ba že,“ vyrazil ze sebe facír, „a já také myslil, že se víckrát nevzpamatuji, ale člověk moc přetrpí, ani byste nevěřil. — Když tenkráte přede mnou ležela bezduchá, mysl se mi náhle zkormoutila, sáhl jsem po nabité dvojce na stěně, a vyběhl jsem na zahradu. Opřel jsem ji o strom, natáhl jsem kohoutky jedním rázem a než jsem je spustiti mohl, uhodil mi někdo do ruky, dvojka se svezla a rány houkly mezi větvemi do vzduchu. — Za mnou stál starý hajný a pravil: „Pane Karle, matka vám není ničím? Bolestně a starostně vás vychovala!“ No, hájníčku, nechme toho. — Nač vám to vše povídati? Dokud matka žila, držel jsem se jakž takž, ale již jsem si navykal — pití. Když zesnula, pustil jsem se světem, ale nikde nemám stání. — Tak, hájníčku — běžte raději spat — dobrou noc!“

Ráno, když facír práci pro lesníka dokonal, nabízel se panu praktikantu, zdali by mu také nemohl něčím posloužiti, ale zle se poradil. Pan praktikant se dopálil, že se takový pobuda, takový lajdák opovažuje; když prý se panu lesnímu líbí dávat si kaziti pušky od takového trhana, že on proti tomu nic nemůže namítati, ale on, studovaný člověk, že se s ním špiniti nebude.

Facír vše mlčky vyslechl, hleděl k zemi a jen pod vousem mu to několikráte škublo rtem.

Rozloučil se s domácími i s dětmi, poděkoval za vše, a provázen jsa hajným ubíral se lesem zase do světa.

Na rozhraní sousedního panství sňal před ním hajný klobouk a přál mu šťastnou cestu. Hleděl na „studovaného“ facíra trocha rozpačitě, nevěděl, má-li mu na „S pánem bohem“ ruku podati; když mu ji však facír sám podával, pleskl mu upřímně do dlaně a pravil srdečně: „Sprovázej vás pánbůh, pane Karle!“

Po odchodu facírově sešli se všichni obyvatelé horní myslivny ztrmáceni a uondáni večer domů. Odbývala se velká dražba dříví v lese, někteří kupci odváželi podíly své hned z místa, někteří odbírali jen jistý díl a někteří jej zanechali v lese. Bylo tedy všelijakého znamenání, přenášení, křiku, hluku až do noci a opatření všelikteraké zaměstnávalo pana lesního, praktikanta i hajného v horách. Za tmy se vraceli s náramným hladem. První bylo, když dorazili a psy honící opatřili, že pušky sundali a pevně zasedli za stůl. Jídlo se do nich jen ztrácelo a všem chutnalo převýborně. Po večeři se panu praktikantu do práce více nechtělo, byl by si rád pohověl, ale u pana lesního platila povinnosť nade vše. Účtovali dříve, a to až na haléř, a to pana praktikanta nemálo rozmrzelo, že takovou dobu musí vyčkati, aniž by si hověti mohl ve zdravém spánku. Konečně přál mrzutě panu lesnímu „dobrou noc“, odkopl zlostně psa u dveří ležícího, zavolal přísným hlasem na hajného, odevzdal mu pušku a přísně nařizoval, že musí býti ještě dnes čištěna. Potom silně udeřil dveřmi u své světničky, až zámek zaskočil, a pak nastalo ticho v domě. Však jen na okamžik. Pojednou strhl se nehorázný křik; pan praktikant na chodbě klel, až se okna otřásala, hajný a služka se zapřísáhali, že o ničem nevědí.

„A pravím, jak by se to tam bylo dostalo, taková věc nevletí jako muška do světnice a ještě k tomu až na lože pod plachtu,“ křičel pan praktikant.

„Ale slušně prosím,“ odvážila se služka promluviti, „kdo by to tam byl vložil, když ani já ani hajný jsme to neučinili, vždyť klíč od světničky visí v kuchyni a oknem do zahrady tam snad nikdo nepoleze!“ — A tu se ozvala nádennice: „Ono, já řku — také by to snad — ale já nerada komu křivdím — ale takovéhle věci by se snad nebyl dopustil — já jej viděla seskočiti s okna, když jsem vodu nosila — ale vždyť se zdál býti takto dobrý člověk —“

„Facír?!“ rozkřikl se pan praktikant, „ten mizerný chlap, ten lotr zpropadený! Ale tomu posvítím, až se tu ukáže — zastřelím jej jako psa, kdekoli jej zahlédnu.“

„A což se vlastně přihodilo?“ ptal se pan lesní vycházeje ze své světnice.

„Prosím poníženě,“ ozval se hajný, „když se pan praktikant umdlen vrhl na lůžko, lehl si na ježčí kůži, kterou mu někdo pod plachtu byl podstrčil. Kdož pak by mu to však z nás udělal?“

Když hajný viděl, že utajený smích i se rty pana lesního zahrává, počal i on všelijak ústa křiviti a divně špouliti, až jedním rázem hlasný smích všemi otřásl, že se chodba rozléhala.

Ještě jednou práskl pan praktikant hlučně dveřmi a domácí se rozešli. Ale hajný mínil, že přece takhle lépe bylo, než kdyby on byl panu praktikantu pal z pušky odňal, bylo prý by šlo té nebohé zvěři o život, a takhle že přece šlo jen o žert a kůži pana praktikanta.

A zase byla jednou neděle, žádný všední ruch posvátné ticho lesní neplašil, lidé se v chrámu Páně oddávali pobožnosti, slunce jasně svítilo, ptactvo švitořilo jen po tichoučku a včelky sotva zabzučely — tu pojednou zahoukla silná rána lesem, ozvěna ji odrážela několikráte o nejbližší vrch, vždy slaběji a slaběji, až nastalo opět ticho po celém lese. — Však ne, ne po celém lese ticho se rozhostilo, na malém paloučku houštím obehnaném roští zapraštělo, selský synek smrčí rozhrnoval a kradmo, však spěšně se blížil srnci dokonávajícíma pod jednotlivým, silným bukem z dávných časů nad paloukem se rozkládajícím.

Pušku ještě držel křečovitě v ráče, divá radosť, však i strach má z očí šlehá. Již, již se sklání k srnci — tu vyskočí rázně černý pes ze křoví, stane, zaštěkne pronikavě, a jej v patách následuje myslivec. Nastane boj, tichý, ale perný. — Myslivec slábne, pytlák vítězí. A ještě jednou smrčí zapraští a z houští pádí člověk udýchaný, kteréhož rána byla přilákala. Mžikem přehlédne, oč se jedná. „Ustaň!“ volá a kvapí myslivci ku pomoci. Pytlák pouští hrdlo myslivcovo, chápe se však rychle jeho pušky, skočí za buk, míří. Myslivec se vzchopí, tu jej poráží silné rámě zase k zemi a toť jeho štěstí, neboť právě zahoukla opět rána lesem, a rámě, které praktikanta zachránilo, již klesá bezvládně s bezduchým tělem v lesní trávu.

Zděšený pytlák za bukem se chvěje, myslivec, nakloněn nad poraněným, ucpává mu šátkem na prsou ránu, z níž se krev jen proudí.

A konec? Že myslivec i pytlák na svých puškách na odrubaném chvojí snášejí bezvládné tělo do Ostrovské myslivny, nebo jest jim nejbližší a tam snad přece ještě bude pomoc poraněnému. Ale tělo bez duše vícekráte tomuto světu neožije. — Tiše a klidně spočíval „facír“ v Ostrovské myslivně na zeleném loži z chvojí, a svíčka hromnička svítila mu na témž místě, jako někdy dceři myslivcově, když ji byli z rybníka vylovili. Okno žádný neotvíral, aby dušička k nebesům se vznésti mohla, opustila tělo facírovo již v zeleňoučkém lese a nad horami vznesla se do výše. Ale dvéře byly dokořán otevřeny a jimi vcházeli lidé, by zvěděli, co se přihodilo. A také hajný z horní myslivny došel, přikyvoval hlavou a tiše pravil: „Tak se pan Karel přece dočkal kýženého odpočinku na Ostrovském hřbitovečku. Inu, my jsme slepí lidé, pánbůh vševědoucí námi vládne. Dejž jemu a nám všem šťastného z mrtvých vstání!“

Když facíra pohřbívali, zase se síla lidu na hřbitůvku sešla a žádný myslivec z celého okolí nescházel; myslivečtí mládenci jej k hrobu nesli, a uložili jej podle dcery myslivcovy ku zdi, kde se zvenčí lípa trochu nakloňuje.

Útraty za slavný pohřeb zapravil pan praktikant, postavil facírovi pěkný kříž a vždy ještě vděčně naň pamatuje.

A hajný z myslivny horní zasadil panu Karlu smrček na hrob, kdyby se stalo, že by ta stará lípa setlela.