Národu národní kulturu/Oldřich Blažíček

Národu národní kulturu
Rudolf Beran	Oldřich Blažíček	Dr. Stanislav Bukovský

Údaje o textu
Titulek:	Oldřich Blažíček
Autor:	Oldřich Blažíček
Zdroj:	Národní listy, roč. 76. č. 353. str. 1 Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	25. 12. 1936
Licence:	PD old 70
Odpověď vybrané osobnosti na anketní otázku od redakce Národních listů.

Oldřich BLAŽÍČEK, akademický malíř a profesor českého vysokého učení technického:

Předmět vaší ankety zdá se mi skutečné naléhavý. Nechci zde rozebíratl příčiny ideového zmatku ve všech oborech umělecké tvorby, který jest především výmluvným svědectvím přechodné doby, v níř žijeme. Vedlo by to k dlouhé studii. Mám-li na mysli zejména umění výtvarné, jsou zajisté zevním projevem této neujasněnosti stále střídané a ideově si vzájemně odporující hesla a teorie, které si hned po svém zrození osobují výhradní právo soudit, co je umění a co jím není a pro chvilkové vítězství svého většinou problematického a pravidelně jednostranného programu obracejí se s obdivuhodnou agresivností proti všemu, co zde bylo dosud.

K tomu dnes přistupuje úsilí určitých tendencí politických, v podstatě mimokulturních, které právě využívají názorové různosti dnešních generací a po válce vypěstovaného obdivu k diletantismu, aby ovládly pole. Ba jsou to právě tyto politické tendence — a řekněme přímo tendence „kulturního bolševismu“, — které si zejména u nás vyhrazuji drze jediné právo ke kulturnímu rozhodování a udržují dosud chaos a zmatek i v těch základních uměleckých otázkách, v nichž se již jinde vyjasnilo. Veřejnost těžce nese tento obrat v umění k němuž kdysi vzhlížela s obdivem a bojí se o ně, vidí-li, že se propůjčuje k propagaci politických ideji našemu národnímu charakteru cizích, označuje je — za uměni levé a snad i proto o ně ztrácí zájem.

Umění však je jen jedno a umění národní, jaké máme všichni na zřeteli; neroste ani neumírá přes noc. Vyrůstá z vřelého styku mezi umělcem a prostředím, z klidu a hospodářského pořádku. Neznamená chladné experimentování, nemiluje prázdných debat, nestojí o sympatie snobů a slouží jen životu, jehož je výrazem i obrazem. K tomu potřebuje a hledá vřelý styk umělců se všemi složkami národa. Ne snad proto, aby se umění podřídilo jakémukoli diktátu svého publika, ale aby mu zájem a pochopení připravilo žádoucí ovzduší k novému životu. K životu, v němž by navázalo na osvědčené domácí tradice a tvořivě — ne napodobivě — reagovalo na podněty zvenčí. Aby tak poučeno obojím, hledalo schopnost býti vždy odrazem národního prostředí, z něhož roste a ve kterém koření.

Ostatně, nemám o naše umění starost, ono žije a nezahálí. Je jen na naší veřejnosti, aby se neřídila diktátem ani módou, ale zdravým citem. Je zde tedy po ruce účinný lék, je ve zdravém úsudku pozorné a obětavé veřejnosti.