Národní Báchorky a Powěsti/Strejček Příhoda

Národní Báchorky a Powěsti Božena Němcová
Chytrá horákyně	Strejček Příhoda	Dewět křížů

Údaje o textu
Titulek:	Strejček Příhoda
Autor:	Božena Němcová
Krátký popis:	pohádka
Zdroj:	Soubor:Božena Němcová - Národní Báchorky a Powěsti - 4 - 1846.djvu Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	Praha: Jaroslav Pospíšil, 1846
Licence:	PD old 70
Index stran

Jeden chalupník byl tuze chudý, a newěděl jak si má k penězům pomoci. I nedal mu čert dobře dělat, šel a ukradl na zámku pokladnici se wšemi penězi. W noci si je přinesl domů, a aby mu žádný na ně nepřišel, wyndal práh, a pod něj je položil. Žena se na něho díwala, a ptala se ho, kdo mu tolik peněz dal? Ale on wěděl, že má hloupou ženu, a tak jí neřekl nic, že je ukradl, nýbrž jen že nejsou jeho. „Nu, a proč je zakopáwáš?“

„Pro strýce Příhodu,“ odpowěděl chalupník, Ráno si něco peněz wzal, řekl ženě, aby o tom nikomu nepowídala, a šel do města. Na zámku byl ráno křik, wšickni šli zloději na stopu, ale nemohli se ničeho domakat. Bylo to k poledni, selka seděla wenku a předla. Tu jede kolem pán na koni; jak ho widěla, myslila si, že to bude nejspíše ten strýc Příhoda, i wolá na něho: „Pane, pane! neříkají wám Příhoda?“

„Proč se ptáte?“ prawil s podiwením jezdec.

„Já myslila, že ste ten strýc Příhoda, a že si jedete pro ty peníze, co můj Honza pod práh zakopal.“

Jezdec slyšel již o krádeži, i hned mu to napadlo, a on řekl selce, že se jmenuje ‚Příhoda‘.

„Nu, tak pojďte, a wezměte si je, máte je schowané.“

Jezdec slezl, selka mu odundala práh, on peníze wzal a jel s nimi přímo k zámku. Tam když je poznali, hned šli s pouty pro chalupníka. Ale žena řekla, že se ještě newrátil, ale až přijde, že ho tam pošle.

W noci přišel muž domů, a když mu žena s potěšením wyprawowala, že peníze strýci Příhodowi odewzdala, dostal takowou zlost, že by ji byl hnedle zabil. Chwíli chodil po sednici a přemýšlel, jak by se trestu zbawil. Najednou mu něco napadlo, i řekl ženě:

„Teď poslouchej, ty motyko hloupá! slyšel sem we městě, že bude dnes w noci potopa swěta, kdo se neschowá, ten se utopí. Já wylezu na střechu.“

„A kam mám já wylézt?“ ptala se s plačky selka.

„Jdi do kuchyňky, já zadělám každou dírku, a nepřijde-li woda až na střechu, tak ti nebude nic.“

Selka tam wlezla, a muž zandal každou skulinu, aby tam woda nemohla. Potom si přistawil ke střeše žebřík a komínem lil dolů do kuchyně wodu. Z prwu se žena modlila, ale čím dál jí woda šla, tím wíce jí bylo ouzko, a konečně zaslechl muž temný křik: „Utopím se, pomoz Honzo, mám wody po krk.“ Honza přestal lít, šel ke kuchyňce, a tiše udělal malý průchod, aby woda ubíhala. Skoro do božího rána stála selka w kuchyni, potom jí muž otewřel, wšecko se uklidilo, a on řekl: „Až sem ti páni přijdou, můžeš říci, že byla potopa swěta.“ Když ouředníci přišli, nechtěl se Honza k ničemu přiznat, řka, že nebyl doma, že je žena blázen, kdo wí, kterak tam peníze přišly. Zawolali ženu, a ptali se, kdy muž peníze zakopáwal.“

„Před potopou swěta,“ odpowěděla žena, a pewně na tom stála.

Když s ní nemohli páni ničeho swésl, a muž zapíral, nechali to být, a tak ušel Honza trestu.