Národní Báchorky a Powěsti/Dewět křížů

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Dewět křížů
Autor: Božena Němcová
Krátký popis: pověst
Zdroj: Soubor:Božena Němcová - Národní Báchorky a Powěsti - 4 - 1846.djvu
Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno: Praha: Jaroslav Pospíšil, 1846
Licence: PD old 70
Index stran
Související na Wikidatech: Krucifix U Devíti křížů

Mezi wesnicí Hertinou a Walešnicí w králohradeckém kraji, na Náchodském panstwí stojí w lese dewět křížů, o nichž sem následující powěst z úst jedné prastaré babičky slyšela.

Před dáwnými časy byl w Litoboři hrad, jemuž na Turině říkali. Tam byl panošem mladík, Heřman jmenem, jehož matka též w hradě bydlela. Měl w Swatoňowicích milenku, bohaté a krásné děwče, o niž se wšak ještě jeden ucházel. Děwče ale mělo Heřmana rádo, a že hodný a spráwný hoch byl, neměl otec její nic proti tomu, by si ji wzal.

Jak dostal slowo, určil se i hned swatební den (tenkráte to mohlo být třeba tu samou chwíli, an žádného dlouhého wyjednáwání ani ohlášek potřeba nebylo). Od té doby ale byl Heřman truchliwý, a ani matka ani milá se příčinu dowěděti nemohly.

Den před swatbou wyšel Heřman pod wečer na zelenou louku, a sedl pod dub. Tu přišla za ním jeho matka a přinesla mu tři růžowé jablka. „Tu máš, Heřmánku, pochutnej si, a pak mi powěz, proč jsi tak smutný?“

„Má zlatá mamičko, jak pak nemám býti smutný, když mě zítra, až na swatbu pojedu, w lese zabijou.“

„Pro Bůh, synu, co to mluwíš, kdo ti to řekl?“

„Žádný mně to neřekl, ale já to wím.“

Wšemožně se matka přičinila, by mu tu myšlénku wymluwila, ale on zůstal při swém. Ráno když na koně sedal, a ze dwora wyjeti chtěl, nemohl koně wen připrawit, zpínal se, kousal, a žiwou mocí wen nechtěl. „Ach, to je zlé znamení“ zawzdechla matka a s sepiatýma rukama syna prosila, by nikam nejezdil a swatbu odložil.

„To nemůže být, má milá matičko; já musím jeti; buďte tady s Pánem Bohem! a pobodnuw ostře koně, wyjel ze wrat. Matka ale ouzkosti plná, poslala za ním. Bylo wšak již pozdě, mrtwého přinesli již mladého ženicha nazpátek; dewíti noži probodaného našli jej w lese. (Slyšela sem také, že jich osm s ním jelo, a že wšickni padli). Kdo jej zabil, newěděl žádný, každý wšak myslil, že to jeho sok. Tu bědowala matka, a wlasy z hlawy sobě trhala, ubohého Heřmana ale wíce nezkřísila. I chystala se newěstu osiřelou uctit, kterou s ouzkostí očekáwala.

Zatím syna umyli, do bílých šatů zaobalili a do komory na prkno položili. Jak mile newěsta přijela, ptala se hned matky, proč ženich pro ni nepřijel, a kde je? Matka jej wymluwila, že ho pán někam na kwap odeslal, že si wšak popílí, by jen za stůl sedli. Když za stůl sedli, začali ženichowi prwní hrana zwonit; newěsta sebou trhla a ptala se družičky: „Powěz mně, má milá družičko, komu to w hrana zwoní?“

„Umřel pasák ze wsi,“ odpowěděla družička.

Když byli w polou oběda, zwonili po druhé w hrana, a newěsta ouzkostně mládka se ptala: „Powězte mi, můj milý mládku, komu to tak smutně w hrana zwoní?“

Stará žena we wsi umřela,“ odpowěděl mládek.

Když dojídali, zwonili po třetí w hrana. Tu newěsta wyskočila a běžela k Heřmanowě matce. „Powězte mi, má zlatá matičko, komu to tak smutně w hrana zwoní? Tak smutně, že mi srdce diw nepukne.“

„Pukne ti, pukne, ty ubohá newěsto, až ti ukážu, komu to tak smutně hrana zwoní.“ Tak řekla matka, a plačíc wedla ubohou newěstu do komory, kde w bílé plachtě zaobalen ženich ležel. Když newěsta ženicha mrtwého spatřila, běžela zpátky, popadla nůž a do sebe ho wrazila. Wložili je do jednoho hrobu. W lese na tom místě, kde Heřmana dewíti noži zawražděného našli, postawili na památku dewět křížů; stojí tam po dnes, jsou-li to ale ty samé newím.