Národní Báchorky a Powěsti/Kdo snědl holoubátka?

Národní Báchorky a Powěsti Božena Němcová
Bratr a sestra	Kdo snědl holoubátka	Kmotr Matěj

Údaje o textu
Titulek:	Kdo snědl holoubátka
Autor:	Božena Němcová
Krátký popis:	pohádka
Zdroj:	Soubor:Božena Němcová - Národní Báchorky a Powěsti - 7 - 1848.djvu
Vydáno:	Praha: Jaroslav Pospíšil, 1847
Licence:	PD old 70
Index stran

Šewcowá upekla dwě holoubátka, jedno pro sebe a jedno pro muže, pěkně do zlatowa, postawila je na pícku a šla někam wen. Šwec zatím šil. Chwilkami zdwihl nos, a lokal do sebe libou wůni, jížto celá swětnice nadchnuta byla. Konečně ho zarazila wůně tak silně, že mu mlsawost déle na stoličce posedět nedala. Sotwa žena paty ze dweří wytáhla, byl se stoličky zhůru, a u pekáče. Dříwe wšak než pro jedno sáhl, naslouchal, není-li žena w síni, a to z té příčiny, že se ženušky bál. Zapíral to sice, ale bylo tomu tak a nejinak. Wenku bylo ticho, a šwec w čerstwosti holoubátko wytáhl a snědl. Mlsný jen když oblízne a hladowý když se nají, je staré příslowí. Šwec byl ale mlsný i hladowý, tudy nebylo jednoho holoubátka dost, proto se také bez dalšího rozmýšlení do druhého pustil, a bez wšelikých wýtržků je snědl.

Na to sedl na třínožku a pilně šil. Žena přišla do swětnice, a že bylo práwě poledne, uchystala na stůl talíře a dala oběd. Wšecko se wedlo dobře, jak přišlo ale na pečeni, tu nastala z čista jasna bouřka. „Kdo snědl holoubě?“ znělo prwní udeření.

„Mne se neptej, já ne, wždyť sem ani newěděl, že je pečeš,“ zněla zase odpowěd, a to šlo w jednom kuse dále, otázka za otázkou, odpowěd za odpowědí. Šwec se nepřiznal, až konečně řekl, že to žena sama snědla, co na něm na ubohém nyní pohledáwá.

Nu dobře tedy, necháme hádky prozatím; ale od té chwíle nebudeme jeden ani druhý mluwit. Který by dříwe promluwil, na tom to zůstane, že holoubě snědl. Tak rozhodla šewcowá a dle jejího wýroku muselo se státi.

Od té chwíle bylo w šewcowě domu jako w hrobě. Mrzelo je to dost; šewcowá nemohla se wadit a klewety wyprawowat, šewci se zase stýkalo, že nemůže odpowídat a zpíwat, i raději by její wádu byl poslouchal než to mrtwé ticho snášel. Ale prwní slowo wyřknouti přece nechtěl jeden ani druhý. Byl třetí den od té doby, co naposled spolu mluwili, když zastawil u domku kočár, sloužicí skočil dolů a ptal se na cestu k městu. Již měla šewcowá hubu otewřenou na odpowěd, ale najednou zase sedla a jen ukázala rukou na stranu, kudy mají jeti a šwec udělal to samé.

Sloužící přijda nazpět powídal pánowi swému, že jsou w chaloupce dwa němí. W tom wyběhne šewcowá z chalupy, která si byla něco wymyslila, a leze k pánu do kočáru dáwajíc na srozuměnou, že mu cestu ukáže. Pán udělal místo, kočí práskl do koní a již ujížděli.

Tu křičí šwec z okna: „Ženo, ženuško, neodjížděj a odpusť mně, já snědl holoubátka!“

Žena se dala do smíchu, a nyní teprw pánowi celou historku powěděla. Pán se srdečně zasmál, a dal šewcowé dukát, aby si koupila jiné holoubátka; z těch nedostal ale mlsný pan manžel ani na zub.