Moderní pohádky/V podsvětí

Moderní pohádky Teréza Nováková
Pohádka o jedné dívčince	V podsvětí	Dalibor a stíny

Údaje o textu
Titulek:	V podsvětí
Podtitulek:	Maličká báje
Autor:	Teréza Nováková
Zdroj:	NOVÁKOVÁ, Teréza. Moderní pohádky. Praha: Jos. R. Vilímek, rok neuveden. s. 217–224.
Licence:	PD old 70
Psáno r. 1897. Poprvé otištěno téhož roku v „Almanachu Ústřední matice školské“

To snad všichni víte, že básník má přístup všude? Že smí vzlétati do oblastí nejvyšších, blížiti se k slunéčku a hvězdám, dívati se božstvu ve tvář, dotýkati se andělských křídel, přáteliti se se svatými? A že sestupuje také v nejčernější temnotu, seznává všecky její hrůzy, slyší v ní vzdechy, kletby, naříkání? Jak jest tomu dnes s básníkem všudybylem, tak bylo ode dávna, dávna, když ještě nad smavým Řeckem bohové mocnější i skrovnější na Olympu trůnili a lidstvo blažené řídili a spolubavili. Tenkráte první básník zrodil se; i uděleno mu mocným Diem ihned právo, že na svém báječném křídlatém koni Pegasu smí na Olymp zavítávati, kdykoli se mu zachce a prodlévati tam tak dlouho, jak se mu zlíbí. A básník užíval dovolení vládcova hojně. Zvláště když slunce — Apollo sestoupil se zlatými koni svými do moře, vystupoval básník na okřídleném oři svém vysoko v oblasti olympské.

Tak seděl jednou dlouho, dlouho u nohou Diových. Ssál v sebe vznešenou, zářící postať arciboha, důstojnost Héry, jeho choti, díval se modrooké, kadeřavé Athéně v moudrý a snivý zrak, opájel se nesmrtelným půvabem Afrodity z pěny se zrodivší i lehkonohé Héby a Iridy, poselkyň bohů. Apollo zahrál mu ve struny zlaté a ve sboru vpadly Musy sladkohlasé; Artemis zablýskla mu v duši luzným paprskem měsíčního cudného světla, a Ganymedes, pachole sličné, jej častoval ambrosií i nektarem božským. Nevýslovně blažen byl první básník; hruď dmula se silou a pýchou, z oka zářilo mu sladké opojení, ruka mocně tiskla se k hrudi a pootevřené rty, jak by ještě více, více ssáti chtěly božské rozkoše. Snil krásně a dlouze, myšlenka stíhala myšlenku, jako vlna vlnku na rozčeřeném jezeře. Snil o svém štěstí velikém, — zdali pak všichni tak šťastni jsou — a jaké jest to šťastným nebýti — u nohou božstev nemoci sedati, jejich nehynoucí krásou a vznešeností nemoci se opojovati? Doslechl, že kdesi hluboko jsou oblasti a kraje, kde není ani světla, ani štěstí rozkoše, ale pochmurno, chladno a hrozno. I zmocnila se básníka neodolatelná zvědavost a touha poznati protivu světlé říše olympské, jemu vždy otevřené, — prosebně k Diovi zdvihl zrak, ruce sepjal a hlesl: „Směl bych i do Orku sestoupiti jednou, vládce vznešený?“ „Proč toho si žádáš, synu bláhový?“ pravil bůh udiveně. „Větší ä mocnější zdáti se mi bude sláva nebes, ó hromovládce, jednou když shlédnu říši neštěstí a temna, stokráte, tisíckráte pak ucítím se šťastnějším zde u tvých nohou, v kruhu nebešťanů, prodlím-li jen chvíli u těch, kteří nikdy tu neusedli!“ Zeus vážně potřásl vznešenou hlavou, ale básník tak úpěnlivě k němu vzhlížel jako rozteskněné děcko — a bůh nedovedl ničeho odepříti svému miláčku. I pokynul Hermovi lehkonohému, by hosta bohů dovedl do mlhavého Tartaru; neboť bez průvodčího božského nebyl by se všetečný básník, smrti dosud nepodstoupivší, dostal přes řeky podzemní, na loďku přívozníkovu a kolem stolců přísných soudců. Lehce proplul pěvec, Hermem jsa nesen i veden, vesmírem až ke vchodu podzemnímu; přepluli řeky, minuli mnohohlavého strážce podsvětí Kerbera, — přítmí a chlad a chmury obklíčily je. Avšak básník náš neděsil se, ani nesesmutněl; byl tak naplněn štěstím a lahodou olympských sfér, že necítil změny a jen dychtivě se ohlížel, by ukojil zvědavost svoji rozmarnou… I uzřel černou vodu tekoucí a na jejím břehu čtyřicetdevět žen, jež stále čerpaly vodu vědry do nádob velikých. Když přihlédl blíže, viděl, že sudy ty stále a stále zůstávají prázdny, jsouce bezedny. Opodál vody hora vypínala se vysoká; muž jakýsi s namáháním hrozným po svahu jejím valil balvan, aby na vrcholu jej uložil a když konečně dostupoval své mety, balvan s třeskem příšerným sřítil se na úpatí hory a muž valil jej znovu dále a dále. Prostírala se pod horou rovina; po ní bleskurychle kolo se točilo semo tamo, a v jeho paprsky vpleteno komihalo se zároveň lidské tělo živoucí! O něco dále úžíla se rovina v údolí, přes mlhy své a mraky krásné a vábivé; neboť na dně jeho v úkrytu proudila křišťálná voda, a na stráni skalnaté rostlo stromoví zlatostkvoucího ovoce. Nohy maje v korytu vodním, nad sebou pak štěpy obtížené krásnými plody, stál muž; tvář jeho byla zmučena nepokojem, hladem a žízní, neboť kdykoli nahnul dlaň k čistému prameni, voda se ztratila, kdykoli sáhl po chutném, zralém ovoci, větev do výše se uhnula.

Vlídný Hermes vysvětloval básníku, žen čtyřicetdevět proradné že dcery jsou krále Danaa, muž v kole že Ixyon, onen v korytu že Tantalos, kámen pak na vrchol Sisyfos že valí a napověděl mu také, proč že jim pracovati jest v končinách Hadu.

I procházel se básník po Orku s tím slunným pohledem v očích, s hrudí bujně a volně vypiatou, se rty rozkoší dýšícími — a z hrdé kadeřavé jeho hlavy jakoby vycházela zář štěstí. Od jednoho z pokutovaných chodil k druhému, dětinně se jich počínání divě; napomínal ženy, by ustaly vody do bezedna čerpati, usmál se Sisyfovi za jeho práci neunavnou a Ixyonovi za jeho pitvornost a nad bědným Tantalem potřásal kadeřemi, že obratněji tužeb svých ukojiti nedovede. Tu jati byli zatracenci hněvem a nenávistí velikou. Zda není na tom dosti, že Zeus věčnými je stihl tresty přestrašnými? Nač přichází tento pozemšťan z blízkosti bohů, se svatozáří štěstí kolem hlavy a zrakem rouhavě zvědavým proniká hlubiny jejich utrpení? I nabraly Danaidky prudce vody černé do věder a pěny bělavé básníku stříkly v ústa; Sisyfos s bouřlivým úsilím mrštil balvanem vzhůru, až uletěla tříska drobná jako jiskérka a vletěla zvědavci do oka a odtud do mozku. Hrozně zašklebil se naň Ixyon vytřeštěnýma očima, a Tantalos, jemuž právě zase unikla voda i plod stromu zlatý, vzkřikl mu vstříc: „Proklet buď zvědavče, kdožkoli jsi, jenž přišel’s sám šťasten a miláček bohů, shlédnouti naše muka a raniti nás blaženou svou tváří. Strádej a muč se jako my, jako mně unikej ti vláha osvěžující i uzrálý plod, jako Sisyfos marně namáhej se s balvany do výšin strmých, — do bezedna čerpej jako nešťastné královy dcery a věčně, věčně zmučen a v kolo lámán zmítej se na pláni života beze klidu, bez oddechu jako Ixyon neblahý!“ Básník vykřikl a rukama zakryl si tvář, chtěl ujíti pohledu na klnoucí mu ztracence; v mozku jej pálila tříska kamene Sisyfova, v ústech hořkla Danaidkami vmetená mu pěna. Rychle pojal jej Hermes za ruku a odnášel jej zpět ve světlejší oblasti, za rozmarnou zvědavost krutě ztrestaného.

Přivedl v Olymp zpět jiného tvora; zase básník sedí u nohou Diových, cítí, snad stonásob cítí krásu a rozkoš nebe i božstev, — ale zároveň vidí děsné ty obrazy Orku a slyší kletbu a hrozby. Již svatozář štěstí neovíjí jeho hlavy; hluboký smutek věsí kolem něho šeré perutě a z bývalé rozkoše zbyl jen snivý pohled, který k božstvům upírá. Ó, líto Diovi miláčka, jenž kdysi jako Apoll slunný, jasný byl a dětinný; avšak když podává mu jako lék pohár vody z Lethe, aby zapomenouti mohl hrůz a kletby ztracenců — básník se smutně vděčným úsměvem nápoj zapomnění bohu vrací.

Neklnuli, nevyhrožovali obyvatelé Orku nadarmo; do dnešního dne všichni praví básníci krev svého srdce čerpají s úsilím horečným a když přihlédnou k svému dílu, seznávají, že čerpali ji do bezedna, prázdna. Do nekonečna valí balvany překážek, a když pot žhavý kryje skráně a lepí kadeře, sřítí se vše a všecka práce ukáže se marnou. Po křištálné vodě soucitu a porozumění, po zlatém ovoci slávy marně, ó marně natahují dlaň i rty, uniká jim jako Tantalovi bědnému. I valí se jich žití v mukách po planině světa a neznají klidu, spánku, oddechu. Co platno, že otevřena jim nebesa a pohled v božstva tvář, když stále pálí je Sisyfova jiskra v mozku a v ústech jim hořkne Danaidek pěna? A kdyby dnes bůh znova podal jim pohár Lethe, zapomnění, znovu nepřijali by ho jistě.

Proč asi?