Moderní pohádky/Dalibor a stíny

Moderní pohádky Teréza Nováková
V podsvětí	Dalibor a stíny	Pohádka o jedné duši

Údaje o textu
Titulek:	Dalibor a stíny
Podtitulek:	Lístek z české kroniky
Autor:	Teréza Nováková
Zdroj:	NOVÁKOVÁ, Teréza. Moderní pohádky. Praha: Jos. R. Vilímek, rok neuveden. s. 225–243.
Licence:	PD old 70
Psáno r. 1900. Poprvé otištěno v „Zlaté Praze“ r. 1914.

Ke konci nad Prahou se chýlil mlhavý šedivý den na rozhraní jeseně a zimy. Mraky po obloze se honily od Vyšehradu k temeni Žižkova, od košířských pahorků přes svahy Petřína až po rozčleněnou silhuetu Hradčan. Nárazy větru ohýbaly stromy v zahradách, na ostrovech a v příkopech, střásajíce s nich rázem listí již sežloutlé a bez milosti rvouce s nich i leckterou snítku zelenou, pozdě vypučelou; občas sychravý severák i do kotouče se zatočil, daleko s sebou unášeje prach, listí, třísky, všelikou smeť. Z řeky vystupovaly páry, houstly v mlhu, pojily se se čpavým kouřem, jenž od jihu k Praze se hnal. Ubývalo městu zřetelnosti i dnem zmírajícím, i těmito vlhkými, šerými příkrovy. Rudohnědé střechy prejzové i ostatní temnošedé zvolna počaly splývati v jedinou vlnivou plochu; již jen z moře stavení jasně vynikaly skvostné zelené báně chrámů, ponuré věže, jako varovné znamení, vztyčené světelné na nich hodiny, a hladina řeky tu onde prokmitávala jako kusy ocelových, matně blýskavých ploch. Pouliční svítilny, záhy rozžaté za denního světla sotva viditelné, ohlašovaly se v přibývajícím šeru červenavou září, kterou teprve noc změnila na jasně žluté světlo.

Jen hlavní ulice, nábřeží, mosty byly chodci zalidněny; každý spěchal aby unikl vichřici, šat i vlas mu cuchající, pronikavé mlze, nevlídným mrakům, s nichž okamžikem mohl spustiti se déšť. Skorem opuštěno bylo vlhké, nechráněné pobřeží, kde vítr svištěl větvemi vysokých, skorem již bezlistých topolů a korunami lip a kaštanů, kde hnal vlny jako bičem k písčité a kamenité jejich obrubě, až se sykotem a šumotem o ni se rozbíjely.

A ještě liduprázdnějšími jevily se končiny kolem hradu; rychle jen zakmitl se chodec podjezdy zámeckých nádvoří, vojáci na stráž vyslaní vstupovali do svých budek, ostatní shromažďovali se v jizbách oněch domků, i ve své nepravidelnosti všedních, které jako ohyzdné hroudy bláta všude přilepeny jsou na starobylé, jímavé tvary budov hradních. Vichřice hnala a zatáčela se tu s takovou silou, jako by zpřerážeti a ulámati chtěla všecky gotické fiály a pitvorné chrliče svatovítského, stále ještě dostavovaného chrámu; kde bylo jaké okénko, vížka a klenbička gotická, kde jaký barokní portál a balkon, sochami a vázami přeplněný, tam skučelo a vylo to jakoby zvuky zvířecími. Větrem rozedmuta přelévala se i voda v kašně pod štíhlou sochou svatého Jiří i pod patami obrů-bohů, již nesou nádržku ve druhém nádvoří; v zadumané královské zahradě, strnulé i uzavřené, podobné svými znešvařenými italskými budovami a umlknuvšími fontánami hřbitovu minulosti, ohýbaly se staleté stromy, div že neskácely se na mříže a vrata a jich nezbořily.

A v Jelením příkopě prováděla vichřice nejbujnější své kousky; vysoko zdvihala suché listí, nakupené na zanedbaných srázných cestách, na vlhkém dně; z křovitých stromů a houštin tak usilovně rvala všecku již žloutnoucí a rudnoucí zeleň, i chomáčky nachových a růžových plodů, že za málo hodin tato neprůhledná jindy stěna rostlinná již skorem ani nezakrývala širokého, do skály zarytého pozadí hradu, mohutnou Bílou věž, pozadí domů do Zlaté uličky ústící a nízkou, jindy v hustou zeleň skorem potopenou Daliborku.

Na západě, tam kdesi k Břevnovu a Bílé hoře, roztrhly se na obloze mraky, propouštějíce několik plamenně rudých, dlouhých čar, jediných to stop slunce za mlhami a kouři dohořívajícího. Dotkly se pablesky ty divně zklenuté, táhlé báně Belvederu, lákajíce z ní báječné svity, ozářily celé to běložluté průčelí nepravidelných oken, oblých věží, dobrodružných výstupků, nad nímž pne se smělé kamenné rozvětvení dómu, smíšené s dřevěnou kostrou nebetyčných lešení, rozjasnily na chvíli žlutý kolos Černé věže a i pochmurnější ještě zdivo Daliborky, skoro splývající se srázem.

Tam dole v městě, v úzké ulice, mezi vysoké domy skoro se ani nedostaly červené ty zásvity — dostihly jen vrcholků nejvyšších věží. Zůstalo tam temno a nevlídno, níže a níže snášela se do ulic tma, již nevynikaly ani zelenavé báně, ani kovové plochy řečiště, ani bílé pavilony parků a vinic na stráních Prahu lemujících, již pouliční svítilny samy tu vládly, kmitajíce se jako rej obrovitých světlušek v černých stínech nekonečného sadu.

A nedýchalo se v královském městě těžce toliko pro mlhu a dým valně se vlekoucí, nezastíraly jasnou oblohu budoucích dnů pouze mraky deštěm hrozící, nelomcovala jen vichřice studená a severská Prahou od vrcholků až po samy základy. Hrozné se do metropole plížily výpary, věštící, ba připravující úplný úpadek. Vlhko licoměrnosti a otroctví prostupuje Prahu všecku, leptá základy národní bytosti, otravuje velikost a statečnost již v zárodcích. Co kdy bylo volné a přímé, ohýbá se dnes v poddajném sklonu rabů; co druhdy vzpínalo se k velikosti, krčí se nyní způsobem trpasličím. Již nepnou se zraky vzhůru, směle, dychtivě; pod víčky licoměrně sklopenými v prachu a blátě hledají hmotné statky, odměnu, zisk. Oči, poslové duše, tkvějí dole v hroudě, hruď plazí se nízko v blátě, ruce rozrývají je žádostivě, víc a více se potřísňujíce. Zdvihnou-li se zraky někdy přece, to jen aby šípem nenávisti protkly bližního, který více z prachu vyvážil si statků, jenž bohatěji odměněn byl za plazivé otroctví.

A maličká ta obec, která podržela šiji vztyčenou a ruce neposkvrněné, hněvivě, lhostejně odvrací se od potopy hříchů; nechce se znáti k bratrům a sestrám rodným, tak hluboko se poníživším, jest toho syta, rváti je stále z bláta a prachu, když znova a znova v ně upadali, tu ve slabosti malátné, tu s krutým výsměchem nepohodlných vysvobozovatelů a karatelů. Dvojí příkrov mračný visí nad Prahou, dvojí mlha jedovatá ji otravuje a omamuje. A zdá se, v brzku že ji otráví nadobro; jižť závrať nehodné otročiny dosahuje svého vrcholu, jižť muži a ženy jí zachvácení jako tarantelou uštknutí tančí šíleně kolem přízraků svého ctižádostivého sobectví a udupávají bytost, čest a jméno své i kmene svého na cáry a trosky beztvárné. Sychravo, mračno a nezdravo za sklonu toho dne pozimního nad Prahou i v ní.

Dohořely rudé záblesky nad temenem hory hradní; smaragdová báň letohrádku proměňuje se v nezřetelnou šeď, pronikavě bílé průčelí zatemňuje se, když mraky zavřely se nad žhoucím poselstvím planoucí koule, tmě a parám podlehnuvší. Zvolna splývá vše v jediný temný odstín, i chaos zdí, stromů a půdy tam dole, i neklidné obrovské chomáče oblakové na vysoku. Žene je vichr k sobě, že houstnou a na sebe se kupí, a zase je rozhání, na bělavé pýří jejich černou hmotu rozčeřuje, obnažuje spolu široká, temně modrá místa.

V tom ustavičném válčení mraků proderou se vždy na několik vteřin paprsky vyšlého měsíce; a když plněji rozlijí se kolem, jest znáti, kterak stromy v zahradě královské i na hradbách trčí k nebi jako strašidelní, z nenadání do nekonečna vzrostší obři, a jak mezi holými větvemi v Jelením příkopu hustěji vždy ukládá se mlha, tu tam nepatrnými světélky z okének zadků jakoby ošlehnutá.

Semo tamo vláčejí se kusy mlh, dlouhým příkrovům mrtvých a zase postavám s vlajícími vlasy a rozepiatými v naříkání pažemi jsouce podobny. Plíží se kolem úpatí a okének slavné Bílé věže, v níž tolik nejlepších dětí země odpykávalo vzpouru proti zákonům králův a světa, svévolnou cestu za vlastním svědomím, za vírou neb i za panovačným sobectvím. Choulí se v zahradě královské u fontán zamlklých, u otlučeného, porýsovaného zdiva, choulí se ve spleti keřů a stromů na stezičkách, jež křižují se v příkopě až k okénku Daliborova žaláře. Zase vyplul měsíc z černých a bělavých oblak a chvíli tkví v modru, než na novo pohlcují jej ve svůj jícen mračné kopce; jasně v jeho světle zříti rej mlh při baštách, věžích, v příkopě i v zahradách, — ach, ne mlh, to duší, přijavších za této divé noci vzdušné roucho bílých par, duší nerozlučně spojených s místy pozemskými, kterým vtiskly své jméno, svůj ráz a děj svého života. Hustý jest tlum jejich u Bílé věže a tlum pohnutý: šeptají, těžce vzdychají, ruce k obloze zdvihají, prsty spínají a rozpínají. Jsou tam všichni, jak je známe z obrazů, páni a měšťané z Jednoty s Augustou a Bílkem v čele, páni a měšťané z odboje stavů, jejichž hlavy a údy houpaly se nad branou mosteckou, jichž těla rozčtvrcena uhnívala na šibenicích a křižovatkách, jejichž věrné duše však stále vracejí se na zem k potomkům. Ti všichni kvílejí, hrozí se, úzkostné pronášejí otázky, ponuré vyslovují věštby — ostatní naslouchají pololhostejně a chladně, jak chladně stávali srdcem kdysi v této zemi, jen vlastního prospěchu dbajíce — cizí šlechtici, dobrodruzi, zlatodějci a falšíři.

„Divá dnes noc, černá a záhubná,“ zasténá Martin Fruwein; „tady vichr stromy láme a oškubává a tam dole ve městě sychravo a dusno, plno mlhy a kouře. A nehrozí jen mraky záplavou deště, nelomcuje jen vichřice studenou Prahou až po samy základy! Horší v ní ukryto nebezpečenství — —“ Vážně pokyvují páni a měšťané hlavami a na prsa smutně je sklánějí. „Obludy otročiny a zrady plíží se všemi ulicemi, vlhko licoměrnosti, jedovatý výpar chabosti prostupuje ji všecku, rozežírá a ohlodává duši jejích mužů a žen. A ze zpronevěřilé Prahy obludy vlekou se dále, očima svýma baziliščíma, kam hlednou, spálí, jedem nozder svých postřikují širé kraje. Velikost a statečnost otrávena již v zárodcích — i vyrůstají zmetci, stvůry trpasličí. Co bylo přímého, ohýbá se, rozhlodáno jsouc, v poddajný sklon otroků, co bylo velikého, hroutí se v hromadu ssutek, smetí.“

„Kousnuti jsou Čechové obludou nejhorší, vzteklina od úst se jí pění, jedem překypují jí útroby, i otravuje, koho se dotkne,“ zahučí bradatý biskup Augusta, a vichr divokým šumotem jej doprovází. „Saně plazivé, mnohohlavé, jméno zaslepenost, otroctví, sobectví a záští. Učili jsme je odvraceti se od obludy té, vyhýbati se jejím neřestným cestám — a hle! přilákáni lesklými šupinami přiblížili se k ní zase, — omámila je dechem svým! I povaluje se v prachu hruď jejich, a prsty žádostně rozrývají bláto, po hmotných statcích v něm slídíce; zrakové, posli to duše, od oblohy docela k hroudě se svezli.“

„A vznesou-li se kdy,“ dodával smutně stařičký Kaplíř, „to jen aby šípem nenávisti protkly bližního, jenž více z prachu vyvážil si statků, jenž bohatěji odměněn byl od nepřítele za plazivé otroctví.“

„Není příkladu po zemích všeho světa,“ vyjel prudce Harant z Polžic, „ani tam, kde věčné ledy panují, ani kde slunce do tmava lidi ožehá, chabé zaslepenosti potomků našich! Odraziti, posekati by měli ruku, jež k hrdlu jim sahá, vlasy jim vyškubává, nohu, jež mrzce je kope a blátem je třísní — a oni ruku tu tisknou, ba líbají, noze sveřepé se podkládají…“

„Ó, ctní pánové!“ ozval se Jakub Bílek nesměle, „nemohl tomu dopustiti Hospodin, aby takto zvrhl se všechen lid po českých zemích; jistěť někde hlouček spravedlivých, ba, co dím, hlouček, pluk veliký a statečný, jenž potírati bude saň nepravosti!“

„Hrstka jich pouhá, znova hněval se pán z Polžic. „Podrželi šíji vztyčenou a ruce neposkvrněné, ale nehýbají se. S odporem odvracejí se od záplavy hříchu a nechtějí se znáti k hřešícím. Již omrzelo je rváti bratry a sestry rodné z bláta ponížení, když tito znova tam upadajíce klnuli nepohodlným vysvobozovatelům a karatelům. Na porobitele cizího si netroufají, že málo jích… Jižť odvaha nezlomná ve skrovničkém počtu srdcí…“ Vzdechy, šeptavé kletby byly ohlasem žalobě mluvčích; až pan Budovec, máchnuv opovržlivě rukou, v jinou dráhu uvedl lkající. „Co platno, skuhráme-li s meluzinou o závod, šíje a páže své-li v zoufalství ohýbáme jako vrba na podzim oškubaná? Zdaž proto vracíme se mezi své, abychom nad jejich hlavami lkali a pokojně nechávali je propadávat zkáze? Chcete, aby otráven a zmámen rozpadl se celý český národ na hanebnou smeť pod nohama nepřátel? Či proto mřeli jsme za neslýchaných muk, aby na konec zvítězila lež a zloba? Ne k žalobám, k činu teď čas!“

„Ó, k činu…“ zoufale hlesl dobrý Černín. „Nám, stínům, již přešla doba skutků…“

„I stínům minulosti určen veliký úkol v dějích potomstva,“ hrdě kadeřavou svou hlavu nadnášeje odpovídal Václav Budovec. „Kde ve mdlobě otročiny všechen lid spí, a žádná ruka se nehýbe, aby vrátila jej životu ve světle a pravdě, tam zjevy minulosti dotknou se jeho osleplých očí, a jejich dech chladný probudí jej z mrákot.“

Leč páni a měšťané nedůvěřivě potřásali hlavou, a biskup Augusta za všecky pravil ponuře: „Těžkoť mrtvým pracovati mátožnými zjeveními a dechem hrobovým, když nedbají živí, a nebouří se jim krev v srdci i žilách nad křivdami a zradou!“

Jen důmyslný pan Bohuslav z Michalovic postavil se po bok Budovci, — z duchovité tváře i jeho oči zářily odhodláním a nadějí: „Zjev nám cestu, ó, jistěť že každý z nás za tebou půjde a za záchranou potomků…“

Pan Budovec rozhlédl se kolem a vedle smutku a hněvu postřehl i záblesk očekávání a naděje ve tvářích soudruhů. Zamyslil se trochu a pak řekl: „Mnoho nás tu, kteříž k pravdě dostupovali jsme drahou trudnou, krvavou a na vrcholu život položili za ni a za právo, — ale nejsme tu všichni, nejsmělejší prodlévá rek, jenž uměl se postaviti králům a mocným země jako žádný z nás. Již opět dumá rytíř nad okénkem věžním, naslouchá, zdali písně jeho dosud šumí nad hlavami a v srdcích českého člověka.“

„Dalibore, Dalibore!“ zavolal Michalovic a hlubokým dnem příkopu dal se k tmavé baště, holými větvemi ošlehávané. Světlý, měsíčním zákmitem luzně ozářený stín, křovinami dotud skrytý, vynořil se, i bylo znáti štíhlou postavu rytířovu, jeho spanilou, mužnou tvář s tím bleskem svrchovaného odhodlání v oku, před nímž mocní couvali, s tím úsměvem lásky a smilování kolem rtů, jenž dobýval mu srdcí selského lidu, až táhl za ním davem nekonečným. „Dalibore, vladyko, ty sníš, skrýváš se, a zatím hrozí poroba, stokráte větší té, již jsi chtěl udolati se zástupy svými! Zanech dum, mezi nás pojď a s námi!“

Bohatýr toužebně ohlédl se k malému otvoru okennímu, jehož temnotu modravý měsíční pablesk tklivě ozařoval, pak přidal se k tlumu ostatnímu pod úpatím Bílé věže. „Sláva reku, jenž nestrnul, necouvl ni před žalářem podzemním ni před mečem mistra popravčího, jenž neprosil a nepoddal se,“ vítal jej pan Budovec. „Druhu náš v odporu a utrpení, pomocné ruky podej jako druhdy, by spasen byl lid a vysvobozen ze jha chlapského!“

„Co žádáte, abych činil?“ ptal se rytíř.

„Ó, pane, zda nevíš, co děje se tam dole v Praze, ba po zemi celé? Tady burácí vichr, mráz a mlha obkličují starý hrad králů, a tam českou sílu a poctivost podlamují zlé vášně a vlhko drolí a rozežírá samy základy. Zdaž u své věže nenasloucháš, co zvučí vlastí?“ zalkal znova smutný Fruwein. Lásky plný úsměv zhasl na rytířových rtech, tvář jeho se zamračila: „Slyším zvučeti po vlastech své písně, jež lidu zanechal jsem v dědictví, — ale ne ty hněvné, po svobodě a pomstě dychtící zpěvy, jež hrál a pěl jsem, pohlížeje k pyšným sálům hradním, leč ony sladké, smutné kolébavky, které skládal jsem, když k okénku mému přicházely matky s nemluvňaty v náručí, aneb starci a stařeny, dychtiví po odpočinku v hrobě. Marně naslouchám, že ozve se úder na strunu kovovou, jenž zazněl by jako řinkot odbojného meče… Zbytečně, bez účelu čas pozemský jsem trávil, můj život nestal se příkladem potomkům! Má krev nekouří a nevolá k nebesům, jako slíbil Pán zástupů krvi nevinně prolité…“ „Aniž volá krev naše,“ smutným ohlasem přizvukovali mu ostatní, mnozí. „A královna násilí, bezpráví, moc zlata a rodu stále ještě sedí na trůně vysokém a stále ještě šarlatem se přiodívá, aby zakryla skvrny krve, jež vystříkly na ně od špalku popravčího…“ Zjevy zakryly si tváře za divoké, rozezlené řeči rytířovy a jen těžce vzdychaly. „A tak bude do světa skonání, dokud potrvá tato česká země,“ končil Dalibor hněvivě. „Až pak rozevrou se hroby a vydají mrtvé své, srovnáni budou utlačitelé a utlačovaní, a souzen bude, kdo krev proléval a bezpráví činil, ať to kdokoli! Proč nenecháváte mne snít v pokoji, — ještě nepřišel čas onen, a přítomnosti pomoci není.“

„Ne tak, ne tak, vladyko kozojedský,“ horlil Budovec. „Ty, jenž’s pravdu a právo hájil za živa, nesmíš strpěti, aby hřích a lež a otročina panovala potomkům a je udolaly.“

„Co chcete, bych činil?“ znova ptal se Dalibor. „Již řekl jsem vám, že marný byl život můj a kletbou mé dědictví.“

„Chci, abys šel s námi budit spáčů mdlobou hříchů objatých; již nestůj na stráži u žaláře svého a nevzpomínej křivd na tobě spáchaných, ale jako Michael meče plamenného rozleť se po vlastech a bij, bij do varyta svého zpěv křivdy, zpěv pomsty, zpěv odporu svého! Neuslyší tebe bdící, — ale přibliž se k lůžkům a zpívej tu píseň síly a svobody jinochům v sen pohříženým, ba zpívej ji pacholatům od prsu matčina odpadalým. Nechť zapomenuta jest ukolébavka, o níž nám pravíš, že zvučí po zemi celé, ukolébavka klidu a hrobu, nechť zazní píseň slavná, hlučná, píseň pravá!“

„A myslíš, pane,“ odpovídal Dalibor, stále ještě zamračen, „že nevypustí spáči mé písně vzdoru z mysli, až setřesou sen s víček svých?“

„Jako seménko sotva viditelné vyklíčí v půdě na bylinu nádhernou, ba často ve strom mohutný,“ radostně za Budovce odpovídal biskup Augusta, „tak tvá píseň síly a vzdoru ve snách zaslechnutá uvázne jim v duši, znova a znova zazvučí, vždy jasněji a zřetelněji, až dovedou ji opakovat a sami vyjádřit. I ponesou ji pak do světa a ona rozhlaholí se jako hlaholil zpěv božích bojovníků.“

„A jako rytíř svou píseň, tak ty, otče ctihodný, slovo své vítězné klaď v duše české,“ pobízel Budovec navzájem Augustu, „a vy, měšťané dobří, jděte tam, na východ vlasti, kde bašta byla Jednoty, biskupu svému pomáhejte, vískami i městy putujte, všude křiste, vlajte kolem chabých, skloněných čel jako křídla andělů. Nám pak, druzi, jež stihl osud ze všech Čechů nejhroznější,“ obrátil se pan Budovec s tváří divně ozářenou ke svým spoluvězňům, pánům, rytířům, měšťanům a primátorům, „nás čeká i úkol největší. Není pro nás klidu hrobového od této chvíle nebezpečí, — neustálá, nekonečná jest nám vykázána cesta! Četnáť jsou místa, jež viděla neslýchané utrpení naše! Vy, páni a rytíři, rozleťte se po vlasti na severovýchod, severozápad a jih, kde stály hrady, zámky a tvrze vaše; vznášejte se nad nimi s obláčky a šeptejte o svém pozdvižení se neohroženém a svém utrpení a kým a zač vám bylo usouzeno. Vy, občané tří měst pražských, choďte po domech svých bývalých, i po místech, kde na vinicích svých za branami jste se veselívali, a s vichrem nočním o závod hučte o boji svém a pádu. Znáš, pane Šultysi z Felsdorfu, ono místo při bráně Hor Kuten, kde mrtvá tvá hlava trčela sto let a dvacet na hrůzu tvých přátel a města celého, ošlehána jsouc deštěm, sněhem a větrem, oklována dravými ptáky? Vraceti se tam neustávej… šeptej, připomínej, ať obnoví se pamět dávných, na nás páchaných zločinů. I ty tak čiň, pane Hošťálku, jehož stejný stihl osud.“

„Ach, tam při branách města již neporozuměli by mému varování, cizinci zaplaven po dva věky rodný můj kraj,“ smutně odpovídal žatecký primátor.

„Divadlo hrozné, čakany i požáry spatřilo město mnohé, ale Praha královská zůstala vítězkou,“ křikl pan Harant z Polžic. „Ne v Evropě, — mezi divochy, lačnými jako zvěř na žhavé poušti neb v neprostupném pralese mněl se býti ten, kdo spatřil za čtyřmi branami kůly s krvavými částmi těl a při vchodě na most v železných klecích uťaté naše hlavy, ruce a vyrvané kleštěmi jazyky!“

„Tam, mí druzi, zašeptal pan Budovec do vichřice, jež úsilněji než dříve do stromů oškubaných dula, tam pod šerým obloukem u vody, i tam na rynku před Týnem buď konána nejpilnější naše práce. Tajemné své reje prováděti tam neustávejte: z těch tisíců a statisíců, jež každodenně přes Vltavu přecházejí, nebudiž ani jediný Čech, jenž nezdvihl by očí k místu, kde uhnívaly naše hlavy a ruce, a v duchu nespatřil by znovu dílo katanů. Našeptávejte to vlnám, jež v příboji se tříští, stromům, jež rostou a šumí mezi mlýny a břehem, jak mučili nás a vraždili, a jak bylo našim ženám, dětem i přátelům, když kráčeli pod divně vyzdobeným obloukem, kde padaly na ně zprvu kapky krve, a pak drobty našeho práchnivějícího masa. A na rynku Staroměstském každému, jenž tudy spěchá za prací neb rozkoší, za ranních červánků i večerního západu i za svitu lamp, nechť zaleskne se dlažba krví naší nesmytou nepomstěnou!“

„Až spatří ty její rudé skvrny,“ dodával Bohuslav z Míchalovic, „upamatovat se musí, že nelze otročití a skláněti se těm, kteří ji prolévali…“

Rezavý smích ozval se z hloučku opodál stojících; šklebili se tam komorníci Rudolfovi Lang a Rudzský s židem Bassevim uprostřed ostatnich cizinců. „Nerouhejte se, chásko cizinecká, škůdcové celé země,“ vyjel Dalibor, očima blýskaje, „či vám k smíchu lidu neštěstí?“

„K smíchu nám vaše horlivost tak marná!“ šklebil se Lang. „Raději odpočinku si přejte po života svízelích.“

„Ba, ba,“ jízlivě smál se žid-falšíř, „těm tam,“ máchl rukou k městu, „nepomůžete. Ó, pánové kdysi mocní a ctní, ten národ bláhový a zaslepený byl od jakživa. Šejdíř nejsprostší zvítězil nad ním svou chytrostí, obral jej do naha — on pozdě pak bycha honil, jakž sám si vyznává. Kdo jinde bídu třel, jak za české hory přišel, hojných nabýval pokladů, — dobře bylo mu mezí hlupáčky českými.“

„Ihned ustaňte, bídní psi,“ zase Dalibor vyjel.

„Žid přece pravdu řekl,“ pokyvovali dobrodruzi úsměšně, „co nás cizích věž Bílá hostila, my všichni tyli z české zaslepenosti.“

„Nech je, rytíři,“ utišoval biskup Bratří, „hříchu uznávati není jej schvalovati. Těžká jsou provinění Čechů…“

„Konec již býti jim musí!“ horlil Budovec. „Nevšímejte si posměchu škůdců, na úkol veliký pomýšlejte! Ó kéž již, Dalibore vladyko, zazní tvá píseň vzdoru, kéž již nás, krvavých stínů minulosti, povšimne si Čech a porozumí tomu, co říci mu chceme. Až porozumí, oštěpu se chopí a přímo do hrdla bodne mnohohlavou saň otročiny, sobectví a hříchu. I zdechne stará nepřítelkyně Čechů — čisto a zdrávo bude v zemi.“

Zase ozval se smích a pošklebky z tlumu cizinců, leč stíny Čechů již neodpovídaly, radily se a šeptaly dále, a vichr v to dul a bouři a svištěl otvory, fiálami, výstupky, chrliči. Člověka živoucího nikde vůkol nebylo; v malých okénkách příbytků chudiny blikaly lampičky, lidé, strachujíce se vichřice, bděli, křižovali se a odříkávali modlitbu. Naslouchajíce nárazům větru, tlukotu bezlistých ratolestí a větví, slyšeli i melodické šumění a šeptání, vzdechy, smích a výkřiky, jako když ruka probírá struny dávno strhané, ale stále ještě lahodně znějící. Ale jejich mysl, prachem těžkých starostí o chleba zatížená, neporozuměla hned tomuto horoucímu, z tajů minulosti vyvěrajícímu lkání. Jen ptáčata tu zbylá s pískotem schoulila se ve scuchaná hnízda neb ukrývala se bázlivě v rozsedlinách zdiva.

K ránu utuchl vichr i šumot v příkopě, mlha proměnila se v déšť, a s ní rozletěly se a zmizely i stíny vězňů Bílé věže a vladyky z Kozojed. Stejnoměrná olověná šeď rozprostřela se nad Prahou; v ní ztratily se střechy prejzové i zelené báně, špičaté věže, výstupky, arkýře i kovová plocha řeky. V nádvořích tichého hradu neustávající déšť ošlehával dlažbu, osvěžuje v ní naposled stébélka trav, ošlehával vázy, sochy i balkony křídel zámeckých, ošlehával fiály a okna chrámů, za nimiž vzplanula sta svící voskových. Po ulicích a náměstích rozlévají se proudy dešťové vody, která mění se ponenáhlu ve špinavé žlutavé bláto. Jím hrčí a rozjíždějí se vozy a kočáry bez počtu; uvnitř blyští se zlaté a stříbrné premování, září drahokamy, čeří se péra. Jedou po hradbách kolem věží v příkopě pohřížených, jedou po rynku Staroměstském, projíždějí špičatým obloukem Mostecké věže, i zastavují se před kostely, kde i kout nejtemnější ztápí se v záplavě světla, kde zpívány jsou licoměrné chvalozpěvy a díkůvzdání za milosti a dobrodiní neobdržená a svoláván s nebes zdar na konání ničemné. A od chrámů, kde urážen Bůh pravdy, hrčí kočáry k palácům; ve skvostných sálech tísní se davy, nižší vždy hluboce kloní se vyšším, se zanícením pronášejí lživá, pracně nacvičená slova a chtivě očekávají, brzy-li se objeví hmotný důkaz vysoké přízně… Venku v osvětlených chodbách a na širokých schodištích posupnými se protínají pohledy. Každý sobě přísahá, že zničí dílo nenáviděného druha, byť i prospěch celku slibovalo. Ty davy jsou ono potomstvo, o němž stíny na úpatí věží se radily za chechtotu cizích šejdířů.

Kdesi za okny, po nichž rozlévá se déšť ve velikých kapkách, sedí těch několik, obludou otroctví nedotčených, čelo tisknou v ruce — pláčí — klnou — vzdorně nehýbají se, neb se obávají — —

Šedo, sychravo, nezdravo nad Prahou i v ní a daleko za jejím obvodem, vlhko vně, rozklad vnitř. Naslouchám, brzy-li se ozve odkudsi ohlas Daliborovy písně síly a vzdoru, naslouchám, co šumí vlny a větve stromové u Mostecké věže a čekám, až zardí se tvář a zachvěje se postava přes vodu jdoucích. Za červánků pohlížím na dlažbu před Týnem. Chvílemi se mi zdá, že z dálky přes stěny a věže hradu slyším chechtot falšířů z příkopu.