Moderní pohádky/Pohádka o čarovné zahradě/II

Moderní pohádky Teréza Nováková
Pohádka o čarovné zahradě/I	Pohádka o čarovné zahradě/II	Pohádka o jedné dívčince

Údaje o textu
Titulek:	Pohádka o čarovné zahradě
Autor:	Teréza Nováková
Zdroj:	NOVÁKOVÁ, Teréza. Moderní pohádky. Praha: Jos. R. Vilímek, rok neuveden. s. 166–173.
Licence:	PD old 70
První část psána r. 1896, poprvé otištěna v „Kalendáři paní a dívek“ na r. 1898; druhá psána r. 1905 a s názvem „Inquietus aeternus“ otištěna v „Ženském světě“ téhož roku.

Vypravovala jsem před léty o Inquietovi, jenž po mládí ztráveném v čarovné zahradě, zaveden byl velitelem svým do hor, by vzdělal osamělý, neúrodný kout země; jenž návrat nádherný domov dětských a jinošských let vynutil si na pánu vzdorným nářkem a vykoupil jej zničením líbezného pěstěnce; jenž nespokojen pak bloudil po zahradě a vzpomínal jeviště trudné a hrdinské své práce i zadupaného v něm keře bílých, něžných květů. —

Žije Inquíetus dále v čarovné zahradě, a duše jeho je neklidna, stále hledá rozluštění minulých dějů. Chce vybadati, proč vypověděn byl do hor, proč nesměl se vrátiti za tužbou svou, proč změnu musil si vykoupiti výčitkami a bolestí. Přemýšlí mnoho, i zdá se mu, že konečně v trudné tmě rozžíhá se mu světlo poznání. Pán jeho určil jej k veliké práci a ustanovil, aby byl průkopníkem na tvrdé, nepěstované půdě, — nemohl svoliti k prosbám jeho a práce jej zprostiti, i když bouřil se a vzpouzel. Snad ustanovil jej k bolesti a ukázal mu, že splnění každého přání třeba vykoupiti bodavým žalem. Víc a více sesilovalo se poznání to, a Inquietus opakoval si častokráte za den: „Pán můj, Osud, mne předurčil k utrpení a k práci, k utrpení a k práci.“

Není vyhnutí; musí žíti nyní v zahradě, třeba byla zahalena šedými závoji. Snažil se úsilovně nalézti v ní krásu, která opájela, zněžňovala jeho mladistvá léta, ale nalézal ji jen někdy a všecku změněnu. Voda řeky, jež prosmykovala se vzdušnými mosty jako modrý, měňavý pás sponami z šedého kovu, nezpívala již písně vítězné, klokotala, lkala o vlnách, jež dospějí moře a mizí; rozkvetlé větve na ostrovech a ve skupinách keřů skláněly se a jimi šumělo proroctví jeseně; všecky nejnádhernější kalichy voněly jistotou uvadnutí.

Leč řekl si, že nutno přijímat čarovnou zahradu i ve změně její, že nutno závodit s jejími obyvateli a pracovat, mnoho pracovat, než uloží jej druhové v květnatou půdu podél plynoucí řeky. Neúnavně putoval po obrovské zahradě, nepěstoval, neokopával jen záhonu svého, ale jiné, jež vyžadovaly pečlivé ruky; z řeky lovil perly, barevné kaménky a zrnka zlatého písku a robil z nich šperky, malá umělecká díla; z květin a větví svíjel věnce a zdobil jimi síně chrámků i kobky štíhlých věží; upevňoval mosty, strmou zeď a bránu, a kde řeka do široka se roztékala, očistil půdu, odstraňoval škodlivé bahno, — neštítil se práce žádné. Soulad a lahodu, jíž nadýchal se za let dětských a jinošských, hleděl rozestříti všude, silou, jíž nabyl na horské planině, kterou opanoval tok potůčku v kamenité půdě a upravil nevlídné kobky skal, nyní snažil se prospěti čarovné zahradě.

Někdy podnikal pouti na horskou planinku; dosud tam trvaly stopy jeho práce, na poli každoročně nástupci jeho klidili žeň, proud jím vzpružený nezanikal v tenkém praménku prvotním, stále rostly tam u skal barvité květy, motýli a včelky k nim přilétali a vážky nad vodou se houpaly. Opravil časem břeh proudu velikými kameny, jež s namáháním přivlékl; přitesal okenní klenby v jeskyních, aby krásněji jimi prozařovalo světlo zapadajícího slunce, zkypřoval a zaléval půdu kolem keříků a květných záhonů, — chtěl, aby planinka byla i nadále místem líbezně vznešeným.

A byla krásna: stromy nepřetržitě rostly, do široka rozkládaly své jemně ciselované větve, k oblakům již čněly svými štíhlými vrcholky, jako hradba silná obtáčely zelený trávník, mnohobarevné květy, motýli a pestrým hmyzem oblétané; skály na povrchu svém zvolna rozpadaly se ve fantastické tvary a bohatěji na nich bujely kapradiny, přesličky a drobounké, ze zavátých semen vypučelé stromky. Když někdy za tichých nocí měsíc vyplul na obloze, proměnilo se horské zákoutí v bílou pohádku, — vznešenější a dojemnější skorem než čarovná zahrada.

Zadumán vracel se Inquietus; usedal k záhonu svému, kde mezi staršími pěstěnci z drobounké snítky vyrůstal strůmek nový; dotýkal se jich něžnou rukou, očima zvlhlýma pozoroval jejich vývoj a lahodu jejich tvarů. Rostly stromky jeho jako ony kolem horské planinky; do široka rozpínaly ratolesti, šuměly, leskly se a voněly v různé své zelení, a podle nich rozvíjel svoji útlou krásu růžový keř ohnivých kalichů. Ten, jenž ze stromků byl nejvyšší, nejsilnější a nejrychleji svůj pružný kmen pial k výškám oblak, nejpodobnější byl obrům v horách: kovově na rubu lesklo se jeho listí, hluboko do země rozrůstaly se jeho kořeny, a z jeho pně i větví tak pronikavá, léčivá vycházela vůně, že chodec, jenž se jí nadýchal, mimoděk vzpomněl hlubokých posvátných borů tam, kdesi na severu, kde v balvany bijí mořské vlny. A k jeho přísné kráse pojil se druh, jenž snivě kdys šelestil, a teď v půdě čarovné zahrady rozvil se netušeným, skorem cizokrajným půvabem; a podle bratří třetí vesele roztřásá mihotavé listí a uprostřed nich kvete růžový keř a usilovně ze země se zdvihá maličký strůmek, by za rostenci blíže a blíže se prodral k světlu. Ó jistě, praví si Inquietus, nežil marně, nebude zapomenut, kdo vypěstil tolik živoucí síly a krásy — — Nenalézal při záhoně úplného štěstí, plakal, když vzpomínal zadupaného keře, ale ponenáhlu nalézal chvilky klidu. — —

Léta plynula v přemýšlení a práci; Inquietus s vrcholu mužného věku zvolna sestupoval k stáří. Tu za letního dne z nenadání na osamělé cestě potkal velitele svého, jehož již dávno nespatřil; klonil se mu oddaně a očekával, že zjeví mu svoje uspokojení, vždyť on, Inquietus jest tak oddán, nereptá, jen pracuje, jen kaje se za mladistvou vzpurnost — a někdy si zapláče… Leč neuslyšel ani slova, a když k pánově tváři pozdvihl oči, nepoznával ho; nebyla to již tvář velebná ve své přísnosti, ústa stahovala své koutky v ostrém, skoro úšklebném úsměchu, a oči kralovské, které mihnutím víček uměly rozkazovati, metaly dnes žluté paprsky jako zřítelnice divokých šelem. Inquietus sklesl na cestu a zakryl si tvář; a když pán jej minul, aniž mu projevil svou vůli, odplížil se v šerý chrámek na výšině a tam oddal se přemýšlení o divné své příhodě. Neuměl si vysvětliti výrazu v pánově tváři; konečně si řekl, že nebyla to příhoda skutečná, nýbrž jen sen, způsobený dusnem letního odpoledne. Chtěl se uklidniti, ač v duši stále pociťoval žehání oněch žlutých dravčích očí; zpíval si polohlasně své nejmilejší zpěvy, ale vázly mu v hrdle, a když je vydechl, zněly smutněji než kdy jindy.

Nedovedl se zbaviti tíže, jež mu svírala prsa; a když hlavu pozdvihl, zpozoroval, že je opravdu dusno, a že v chrámku se stmívá do úplné noci. Vzpomínal, zda již večer blízek, zda již tolik hodin minulo od setkání se s pánem; ale nebylo to šero klidného večera, nýbrž tma bouře, osvětlovaná na okamžiky bílými, do žluta a fialova se měnícími blesky. Z dáli valil se hrom, jako hřmotně rozpadávající se skály, přivalil se, zaburácel, až třásly se základy chrámku; vždy blíže k Inquietovi nesla se bouře, vždy zřetelněji zaznívala, menšími stávaly se časové mezery mezi třaskavou ranou, jíž končil rachot a zasvištění blesku. Pak byla již nad ním, nad hlavou jakoby bořilo se mu klenutí a oči do slepa mu zažíhalo fialověžluté světlo; neviděl zahradu; tma byla kolem něho, a po oknech i zdech chrámku stékal nekonečný liják kalné vody. Úzkost jeho se zvyšovala, — co děje se v čarovné zahradě, co věštily vládcovy kruté oči? Oddychoval těžce, a jakmile počalo se jasniti, seběhl do proudů dešťových; po zahradě proudila voda a stékala po plochách nakloněných do řeky, jež vzdouvala se divoce a šuměla. Ale spanilé květinové skupiny a zelené ostrůvky osvěžily prudkou bouří, a když ponenáhlu déšť přestával, zdvihaly se kalichy a ratolesti v nové kráse k promodrávající se obloze. „Nic nestalo se zahradě,“ řekl si Inquietus a uklidněn uvolnil krok. Zdáli viděl hlouček lidí a domníval se, že upevňují břeh přívalem vod poškozený; ale když zamířil k nim, seznal, že nestojí u vody, leč u záhonu jeho pěstěnců. Běžel k nim: na zemi rozryté a začernalé ležel mladý strom, ten, jenž nejvýše prodral se k slunci, ten, jenž listím kovově se lesknoucím a štíhlým, silným kmenem podobal se obrům na horské planince, a od vrcholku po kořen sežehnut, rozpolcen byl bleskem právě minulé bouře.

Obyvatelé zahrady naříkali nad zmařenou jeho silou, v uvolněné zemi chvěly se růžový keřík a strůmky ostatní, a Inquietus šílil! Vrhl se na zem ke stromu, rozdíral si ruce a prsa o zčernalé třísky mladého pně, klnul sobě, klnul své marné práci, klnul zahradě, v niž se vrátil k nové pohromě, křičel, plakal, nedokončené a nesrozumitelné ze sebe vyrážel věty. A především klnul pánu svému, jenž na horské planině zadupal mu něžný keř a teď za všecku oddanost a poslušnost, za všecku dlouhou, trpělivou práci kázal bouři a blesku snésti se na jeho záhon a zahubil mu nejdražší pýchu, nejsilnější naději. Nazýval jej nelítostníkem, šelmou nerozumnou, která rve, co nepřekáží jí, jen ze zloby, jen z dychtivosti po zkáze. Druzí konejšili jej zlekaně, pravili mu, že nelze zadržeti moci bouře, leč on divoce je odmítal, vyčítaje, jim že blesk nezničil ničeho, — a zase zuřil, po zemi se svíjel, vlasy si rval, a když opouštěla jej síla, plakal tak usedavě, že slzy lily se mu po tvářích, jako stružky deště po oknech ztemnělého chrámku.

Tak střídavě úpěnlivě a divoce vedl si po dlouhé dny, týdny a měsíce, i když odstraněn a spálen mladý strom a jen žalostný pahýl zarůstal travou. Nevšímal si ničeho: byť trhala voda břehy a kalným blátem zanášela cesty, byť pukaly oblouky mostů a záhony zarůstaly býlím, byť vadly věnce ve chrámcích — nepohnul rukou, jen naříkal, plakal a klnul. Na dně rozjasněných vod zaleskly se mušle-perlorodky, nádherně hořely kalichy květů, z rudnoucího listí vábivě vyhlédaly žluté a temně nachové plody, Inquietus po nich nevztáhl ruky, zanechal vší práce, často zapomínal i opatřiti si potravu, hladověl polonevědomky, dokud soudruzi, vidouce jej klesati ve vysílení, nepřispěli mu. Zakrýval si oči před krásou čarovné zahrady, i když v jeseni svítila barvami tisícerými, i když z jara ve stu poupatech obnovovala svou podstatu; zanechal pouti do hor, boje se pohlédnouti na planinku u bystřiny, kde vypěstoval, co zlý pán řadou mu ničí; přestal navštěvovati krásné tajemné chrámky, spojené tolika posvátnými chvilkami s radostným jeho dětstvím a jinošstvím, přestal zpívati drahé písně, a když doznívaly k němu odjinud, ucpával si před nimi uši: všecky upomínaly jej na některý okamžik minulého života a všecky bolely.

Ve hněvivém svém zoufalství zapomínal i na záhon svých zbylých pěstěnců a nechával rozrytu a uvolněnu půdu, až soudruzi upozornili jej, jak zachvívají se chorobně stromky i keř, jakoby blesk byl pronikl i k jejich kořenům a dotekl se životní jejich mízy. Vzpamatoval se, hleděl napraviti své zanedbání, zceloval, kypřil, zaléval a upevňoval, a úsilně potlačoval každý projev svého nepokoje, by neublížil něžným květům a zádumčivě se klonícím větévkám. Když hořkou žalobou překypovalo mu srdce, odbíhal na temné, osamělé cesty a tam ruce v pěst zaťaté zdvihal k obloze a přál si s ní strhati za dne slunce, které nemilosrdně svítilo dále a sestřebati za noci hvězdy, jež tak klidně plály, jakoby nebyla pod nimi bolest, námaha, nevděk, nespravedlnost, marnost.

Marnost, ba marnost! Připamatoval si úsilí, jež věnoval krásnému stromu i keříku bílých květů, než vypěstoval je na horské planince; připamatoval si všecky těžké a bolestné chvíle, své ruce do krvava rozedrané, neutěšené dni a noci v nehostinných skalních kobkách.

Přemohl, přetrhal to vše — k čemu? Aby dílo jeho života kus po kuse bylo ničeno?