Moderní pohádky/Pohádka o čarovné zahradě/I

Moderní pohádky Teréza Nováková
Pohádka o roztříštěných stromech	Pohádka o čarovné zahradě/I	Pohádka o čarovné zahradě/II

Údaje o textu
Titulek:	Pohádka o čarovné zahradě
Autor:	Teréza Nováková
Zdroj:	NOVÁKOVÁ, Teréza. Moderní pohádky. Praha: Jos. R. Vilímek, rok neuveden. s. 131–166.
Licence:	PD old 70
První část psána r. 1896, poprvé otištěna v „Kalendáři paní a dívek“ na r. 1898; druhá psána r. 1905 a s názvem „Inquietus aeternus“ otištěna v „Ženském světě“ téhož roku.

Motto:

Všecko máme v posled ve své ruce,
Jenom chtíti, jen se umět těšit! —
staré ihned zacelí se rány,
srdce buší, naděj — skřivan zpívá.
Jen v čas pravý najít pravé slovo —

(Jar. Vrchlický: Kniha Sudiček.)

Kdesi na naší zemi rozprostírala se zahrada obklíčená a od okolí svého oddělená vysokou, mohutnou zdí, do níž vedla jediná, rovněž velikolepá a umělá brána. Žílo v ní mnoho tvorů rádu nižšího i tvorů lidských, poddaných mocnému veliteli, a ti všichni se domnívali, že čarovnějšího kouta nad jejich zahradu není, ba že i na zlatých hvězdách nebeského klenutí, jsou-li lidmi obydleny, nebylo by lze nalézti podobné líbeznosti. Zahrada zdí pevnou ohrazená skvěla se krásamí mnohými a neskonalými. Jejím středem protékala mohutná a průhledná řeka, na jasném dně, pískem jemným pokrytém, blýskala se tu tam zrnka zlatá, mušle perlorodé na něm otevíraly své skořápky, lesklé, švižné rybky nad ním v průhledné vodě se mihaly; za dne slunečního paprsky rozkládaly se vlnami ve zlaté, plamenné meče, v noci třpyt hvězd bloudil na nich jako vláha stříbrných slz. I ostrůvky v proudivé řece rozložené, i její široké, úrodné břehy zahaleny byly v hlubokou zeleň košatých stromů, více než stoletých, a štíhlých, květnatých keřů.

Na záhonech a paloučcích stromy neosázených každoročně voněly a pestřily se vzácné květiny ohnivých i temně modrých kalichů, něžné bělostné hrozníčky a chomáčky, báječné květy rudé i šarlatové tvarů motýlích, pavoučích a hadích. Jiné byliny honosily se vysokými šťavnatými lodyhami a velikými listy kovového lesku, aneb úponkovitě pialy se po šedých kmenech stoletých lip a buků a po zdech rozmanitých těch chrámků, letohrádků a věží, jež zbudovány v přísném vkusu dob dávno minulých, roztroušeny byly podél zdí, na ostrůvcích, pod skupinami obrovských stromů i ve spanilých stromořadích. Po záhonech houpali se motýli, podobní pohyblivým květům neb drahokamům tenkých vrstev, a pel jejich různobarevných křídel mísil se s něžným práškem květinových kalíšků; pod listím vyhlédaly zlaté neb skvrnité krovky broučků, vzduchem svištěl a bzučel hmyz pavučinových křídel, kovově se lesknoucích, včely, vážky, šídla i jepice. V hustolistých korunách hnízdila ptáčata, jež naplňovala zahradu hlaholem svého cvrlikavého zpěvu; avšak velebnějí a lahodněji zněl zpěv tajemných jakýchsi hlasů, jež zdály se vycházeti tu z nitra chrámků neb věží, tu snášeti se s oblak nad zahradou plovoucích. Měkce chodilo se to po pěšinách pokrytých třpytným slídovým pískem, po šťavnatých lučinách mezi stromořadími a na ostrovech se zelenajících i po poduškových vrstvách mechu, které otáčely patu černošedých skal, rozkládajících v odlehlejších koutech zahrady podivné své tvary.

Vše v zahradě bylo spanilé; modř oblohy tak sladce ji oblévala, slunce tak nezkaleně na ní zářilo, — luna i hvězdy času večerního a nočního luzné v ni vrhaly světlo uprostřed tajemných útulných stínů! A rozzuřil-li se kdy hrom a blesk a dešť nad čarovnou zahradou, stávalo se to způsobem tak velikolepým jako nikde jinde, a nikde po převratu přírodním nevál vzduch tak svěží, nikde nevonělo kvítí a křoví vůní tak občerstvenou, nikde nepodobaly se dešťové kapky v lístcích květinových tak zcela drobným démantům a průsvitným perlám, jako zde. Každý tvar přírodní i umělý, jenž smyslům lahodí a mysl povznáší, každý odstín barevný, jenž oku je milý a vábný, každý zvuk, který sladce v duši se loudí, ji zároveň sílí a obměkčuje, zastoupen byl v čarovné zahradě, i nebylo divu, že obyvatelé její lnuli k ní láskou téměř dětskou a nazývali ji nejen drahou svou živitelkou, ale svou zlatou matičkou.

V této zahradě od nejútlejšího dětství svého žil člověk jménem Inquietus; rád podroboval se rozkazům svého velitele a kochal se krásami, jichž hojně podával mu rodný jeho kraj, — sad, vysokou zdí ohrazený. Koupal v proudivé řece své mladé údy s rybkami o závod, honil se po paloučcích za pestrými motýli a zlatokřídlými bzučivými broučky, vylézal na temena skal a hrál si vějířovitýmí kapradinami i drobnými smrčky, deroucími se ze žulových puklin, neb vpíjel v sebe s výše té spanilé, štíhlé tvary starobylých chrámů a věží tak malebně porostlých sítí břečtanu neb růžicemi netřesku. Opájel se vůní květů, a bujným rozmarem jat, vinul si je ve své zlaté kadeře, kolem plecí a šíje; v jeseni trhal si se štěpů, vzácných zákrsků a révové spleti šťavnaté ovoce, rudým neb zlatožlutým líčkem naň se usmívající.

Nejraději však za soumraku sedal na břehu řeky, tam, kde uměle vzpružena, nejvíce šuměla a se pěnila, naslouchal, jak se třeskot vln mísí se šuměním stromů, večerním vánkem rozhoupaných, a pozoroval, jak hvězda po hvězdě objevuje se v modru oblohy a hned potom na černavé ploše řeky; aneb zacházel do chrámků a mlčky procházel se po starožitné jejich dlažbě, na niž skrze barevná okna padala poslední záře zapadajícího slunce.

Velíce miloval různohlasný zpěv ptactva, z něhož vyciťoval všecek malých opeřenců ples i stesk i touhu; leč dolétly-li k němu zvuky písní, neznámo odkud vycházejících, zatajoval se mu dech, a srdce mu bušilo mocně. Z hymen těch zvláště jedna byla mu drahá; jsouc sladká, velebná a tajemná zároveň, zdála se mu jako hudebním obrazem drahého domova. Netoužil odebrati se z kamenné brány; vylezl sice někdy na cimbuří některé zvláště vysoké věže a rozhlížel se po okolní krajině — avšak nikde neproudil tak široký stříbrošedý pás řeky, nikde nebylo tak krásných květnatých záhonů, nikde nesnoubila se hluboká zeleň ostrovů a listnatých korun tak velebně, nevyrovnatelně se šedí oblouků špičatých, štíhlých oken, drobných fijál, mohutných portálů a schodišť jako zde v čarovné zahradě. I nepřipadlo Inquietovi nikdy, že by mohl zaměniti dosavadní své bydliště za kraj jiný, neznámý.

Jednoho dne, po mnoholetém pobytu v čarovné zahradě, objevil se před Inquietem pán a velitel jeho a pravil:

„Tys vyrostl a sesílil, otužil’s údy své ve vlnách řeky a na temeni skalisk, dostatečně napojil’s ducha svého lahodou a krásou svého rodiště — nechvalno, abys na dále mařil své žití rozkošemi, hraním a plesem. Ustanovil jsem tě úkolům vážnějším, starostem a práci. Opustíš dnes dosavadní domov, a já vykáži ti působiště jiné, kde vyzkoušíš a osvědčíš síly, jichž jsi zde nabyl. Rozluč se s domovinou — půjdeme.“

Otázka nesmělá, poloviční žaloba zachvěla se na rtech mladého Inquieta, ale pod velitelským pohledem pánových temných očí zmlkla slova sotva pronesená, trpělivě dal se vzíti za ruku a ubíral se s velitelem po hlavní cestě k bráně do široka rozevřené. Fortna s třeskem za oběma zapadla; z nížiny, jíž vinula se řeka čarovnou zahradou, pozvolna stoupali do kopců. Když došli vrcholu prvního pahorku, ohlédl se Inquietus a mimovolně stanul; pod ním za zdí a mohutnou branou rozprostírala se čarovná zahrada všecka oblita rudými a purpurovými paprsky slunce právě se sklánějícího k obzoru. Byl mu vždy drahý a vábný tento domov dětství, avšak nyní zdál se mu přímo rájem nadzemským — nikdy neviděl ho tak krásným! Řeka podobala se růžovému pásu, její peřeje bílým labutím neb bledým rusalkám z opojné záplavy se sunoucím, ostře rýsoval se každý tvar spanilých věží, hradů a chrámů na pozadí východního bledého nebe, stromořadí i ostrovy zdálí jevily se jako husté velikolepé lesy do nekonečna se táhnoucí.

I zdálo se Inquietovi, že vidí, jak větve stromu i barvité kalichy květů k němu se kloní, že slyší ptačí šveholení — ach tak tesklivě znějící! — konečně, že doznívá k němu ona píseň, s níž svou zahradu a její kouzlo ztotožňoval. Jeho mladé oči naplnily se slzami bolestnými; a když prosebně pozdvihl je k tváři velitele svého, viděl, že i temné mraky tohoto jsou vlahé, a že pohlíží k němu soucitně a láskyplně. „Musím odtud?“ zašeptal Inquietus, pohled znovu v drahou čarovnou zahradu noře. „Musíš,“ odvětil pán s obnovenou přísností a již pojímal znovu ruku služebníkovu a rychle bral se s ním dále. Darmo obracel se Inquietus zpět; rudá záplava sluneční hasla ponenáhlu, víc a více ztrácel se domov bývalý jeho zraku a po několika zatáčkách strmé cesty zmizel mu docela.

Šli dlouho, dnem i nocí, přebrodili potoky, přeplavali řeky, minuli nivy pohorské a ocitali se výše, kde vlídná lípa, buk a dub, bříza a olše vždy více ustupovaly mohutným, ale pochmurným borům jedlovým a smrkovým.

Zrakem podiveným rozhlížel se Inquietus kol sebe. Vše bylo tak zcela jiné než v jeho zahradě; místo řeky crčely mechem bahnitých luk malinké potůčky, jež prýštily ze studánek pod skalami skrytých; s pňů a dolních větví stromů visely dlouhé šedé lišejníky jako vousy zamračených dědů; všude naseto hojně kamení a balvanů, cest měkkých nebylo nikde, a ty květy na paloučcích byly tak bledy a skrovny! I obloha zdála se bledší než v nížině, a slunce svítilo na ni jaksi střízlivě a studeně.

Nevýslovná tesknota zmocnila se mysli mladého poutníka; kam vede jej přísný velitel, jakou poušť nehostinnou zamění za čarovnou svou zahradu? Vždy smutněji bral se dále, rukou pánovou veden, či vlastně vlečen, až náhle noha vládcova stanula na malé horské planince kol do kola tmavým lesem jehličnatým obklíčené. Půda její byla částečně kamenita, částečně svlažována tenkým praménkem, jenž prýštil zpod hluboké, městu podobné skupiny skal, jeskyněmi a chodbami skrz na skrz prostoupené. Pramének lemován byl bělavým vysokým mechem a zahnědlým sítím, což vše dralo se z černé slatinné půdy; na kamenité části planinky namáhavě vyrůstaly sotva viditelné smrčky, jedličky a borovičky, výhonky temnolistého keře krušiny, píchlavého ostružinčí a maliní. Pohled, který poskytoval tento palouček uprostřed horských lesů, byl malebný a ucelený, ač poněkud ponurý, ale nešťastný Inquietus neměl smyslu pro jeho chmurnou krásu, jemu na paměti tanula ještě neustále široká řeka v růžový nádherný pás proměněná, žhoucí kalichy opojných květů na záhonech, štíhlé věže a chrámky břečťanem opletené, jejichž barevná okna rozkládala světlo v tisíce drahokamů.

Chvěl se hrůzou a zklamáním, když pravil mu velitel určitě a vážně: „Zde ode dneška působiště tvé; tvé tělo je silno a ohebno, tvůj duch naplněn je svrchovanou lahodou — využij pokladů těch na prospěch tohoto neznámého a zapomenutého kusu světa. Odklízej drobnou tříšť kamení, upravuj běh vod a jejich řečiště prohlubuj, zkypřuj půdu, aby sesílilo mlází stromové, aby skromná kvítka, ve chladu a stínu vyrostlá, nabyla tvarů líbeznějších, barvy sytější. Přemýšlej, čím bys prospěti mohl nové domovině, ukaž, že bylo ti mládí i věk jinošský školou, nikoli jen hrou a rozkoší; čím podobnějším učiníš tento prostor zahradě při řece proudící, tím platněji osvědčíš své síly, tím hodnějším prokážeš se dobrodiní života minulého.“

„Ach, to nelze, nelze!“ zasténal Inquietus zoufale. „Tam měkký drn, zde špičatá a tvrdá tříšť kamení, tam žár slunce, zde chlad a stín! Smiluj se, pane, nenechávej mne strádati a snad zahynouti ve své smutné pustině!“

„Nezahyneš zde, rouhavá jsou slova tvoje, služebníku nevděčný!“ káral mládce velitel. „Psáno stojí v řádu poddaným mým ustanoveném, že každému i tobě použíti jest sil tělesných i duševních v mladosti nabytých v díle namáhavém a užitečném.“

„A nevrátím se nikdy, nikdy do drahého domova?“ lkal zarmoucený Inquietus.

„Zde nyní domov tvůj, po budoucnosti se neptej. Až nastane čas určený, odhalím tobě ustanovení svá. Příliš shovívavě naslouchal jsem nerozumým steskům tvým; zanechám tě práci a snažnému přemýšlení. Dbej slov mnou pronesených — klid a mír buď s tebou!“

Vládce pokynul služebníku mladému milostivě a vzdaloval se s planinky velikými kroky. Brzy zašel za temné lesy a sestupoval jimi ve světlé nížiny.

Leč Inquietus nebyl poslušen rozkazů pánových. Vrhl sebou na zem pod skalním bludištěm a ulevoval zoufalému vzdoru svému i touze po čarovné zahradě divokými výkřiky a vášnivým pláčem. Připomínal sobě sice slova velitelova, ale jen, aby hořce nad nimi reptal a vždy znovu plakal. Nechtěl připustiti, že by horský palouček se sousedícím městem skalním měl mu býti domovem; považoval jej neustále za vyhnanství, sebe pak za odsouzence nevinně trýzněného.

Nevšímal si ničeho kolem sebe, ani slunečních paprsků, dotýkajících se vlídně jeho zachmuřeného čela, ani jemňounkého zurčení malého praménku, a byl by málem zemřel hlady v zatvrzelé své umíněnosti. Ale bujná síla životní ponenáhlu v něm přece zvítězila, osušil oči, protřel zrak a sáhl do pichlavých, po kamenité zemi se plazících výhonků pro plody, jež hojně na nich dozrávaly. Jimi a kořínky, jež vyhrabával v lesích ze země, živil se nuzně a popíjel vody, prýštící se při vchodu do skalního města. Pracoval jen tolik, co by si nuzné potravy lesní vydobyl, většinu času však trávil nečinným vzdycháním po čarovné zahradě, aneb vycházkami v nejbližší podhoří, které podnikal v bláhové naději, že spatří alespoň vrcholky umělých věží, že jako tenká nitka zatřpytí se v nesmírné dálce pás řeky mohutné…

Avšak za nějakou dobu pozoroval, že svit sluneční úžasně bledne, dny že se krátí, skrovné listnaté keře, maliní a ostružinčí valem že vadnou; i připadalo mu, že kdysi, jsa ještě bezstarostným obyvatelem čarovné zahrady, slyšel, jak zima, která ve starém domově odbyla se několika nevlídnými, dešťovými týdny, v jiných, vysoce položených krajinách trvá mnoho měsíců, provázena je vysokými sněhy, velikými mrazy a úplným téměř spánkem přírody. Trpce pravil si, že nemilosrdný velitel vypověděl jej asi v krajinu podobnou, a že co nevidět nebude mu lze odpočívati na podušce mechové, aniž ukájeti hladu plody rychle žloutnoucích keřů. Byl mu život na horské planince obtížný a protivný, ale přece nedovedl tohoto břemene se sebe shoditi s úplným odevzdáním se hladu a mrazu.

Vkročil po prvé za svého pobytu na planince do skalního bludiště, by poznal všechny jeho chodby a jeskyně; nerozhlížel se po nich, by podivoval se velikolepé klenbě některých, pitvorné klikatosti jiných, divným okénkům časem neb vodou v nich vylámaným, nýbrž aby vyzkoumal, která je z nich nejsušší a od větru i sněhu nejlépe chráněna. Vybral si bydliště a s chvatem snášel sem listí, suchého i vysokého mechu, sestrojiv si z nich nuzné odpočívadlo. Pak sestoupil rovněž chvatně v podhoří, ne by vypátral v dáli stopy želaného domova, ale aby, vyleza na rozložité buky a duby, sčesal s nich hojné plody, jež pak vylupoval, sušil na vlažných paprscích, dosud v hodinách poledních na planinku se snášejících. Byl právě hotov s přípravou kobek skalních na zásobárny a bydliště, když první vločky sněhu uložily se na žlutozelený pažit a zachycovaly se na dlouhých trnitých a holých větvích keřů, Znovu zoufal si Inquietus; planinka zdála se mu tak ohyzdnou, skalní ochranné jeskyně hrobem děsným, — o mohutnou hradbu štíhlých jedlí, zelených smrků a modravých borovic, jež stála tu v kráse neporušené, ba jimž poprašek sněhový dodával jen většího půvabu, nezavadil ani okem, nemělo pro něj ceny, co nepodobalo se čarovné zahradě, — a co jen zdaleka mu ji připomínalo, bodalo jej jako dotknutí ostrých nožů.

Čím více zapadala planinka do vysokého sněhu, čím více lomcovaly vichry, jím dosud nepoznané, okolními lesy, tím pevněji upoután byl Inquietus na ochrannou nejvnitřnější jeskyni. Byly to chvíle nejčernějšího zoufalství, nejžhavějšího bolu, jež na lůžku z listí a mechu urobeném strávil; lomil rukama, otloukal si hlavu o tvrdou skálu, až byla jedna rána, svíjel se na kolenou, kdykoli rozhlédl se po svém vězení, a plakal usedavě jako děcko, kdykoli připomněl si proudivou řeku, ohnivé květy, zdobné cesty a paloučky, mnohotvárné chrámy, věže a hrádky, cvrlikání ptactva i tajemnou, velebnou hudbu — vůbec vše to, co čarovnou zahradu činilo rájem. Jedinou jeho útěchou byl spánek; když zavřela se uplakaná víčka, a ochably údy vášnivým bolem unavené, zapomínal na své vyhnanství, a zjevovaly se mu drahé obrazy, nad jejichž ztrátou tak kvílel.

Nesmírnou zdála se Inquietovi zima, tak že konečně vedle zoufalství usídlilo se v jeho mysli i očekávání změny, která by kruté jeho vyhnanství učinila snesitelnějším. Místo svíjení se na lůžku vycházíval nyní často v netrpělivosti své z jeskyně na planinku, aby se poohlédl, zda sníh taje, a mech neb rozeseté kamení již se ukazuje. A v těch chvilkách častokrát dumavě rozhlížel se po planince a okolních lesích; připadlo mu, že zvláště za jarního tání bylo by lze řečiště potůčku rozšířiti neb prohloubiti, později možno že by bylo přesaditi sem některé výhonky keřů, stromů neb odprutce květin z lesů chráněnějších, konečně že v podletí zem, vláhou sněhovou ještě nasáklou, snadno a vhodno bylo by kypřiti a zúrodňovati. Mimoděk stal se poslušným slov pánových a přál si planinku alespoň poněkud učiniti podobnou starému, milovanému domovu.

Za takových myšlenek dočkal se konečně jara; bylo chudé a váhavé, ale přece dovolovalo mu více dlíti mimo skalní bydliště a započíti práce, k nimž na konci zimy úmysl byl pojal. Urobil si z větve a ostrého kamene rýč i motyku, prohluboval řečiště praménku a s radostí spatřil, kterak voda hojně z hluboké studánky pod skalou do něho proudí a bystře klokotá. Na vhodném místě vzpružil běh vody malým kamenným jezem; zamhouřiv oči, pomyslil si, že to stojí u drahé řeky, večerním sluncem v růžový pás proměněné, a její že to slyší šplounání…

Vykopával a vybíral kameny na planince roztroušené a odnášel je dovnitř jeskyně, kde uměle z nich skládal sedadla do polokruhu kolem stěn okolních seskupená, malé stoly a odpočívadla. Mezery ucpával suchým listím, povrch pokrýval krásnými poduškami mechovými, jež vyhledával v lesích okolních. Když byla země na některém místě kamenné tříště prosta, okopával ji a zavodňoval tenkými stružkami, vedenými od studánky.

Často vycházel rozložitými lesy až do podhoří; kalily se mu sice oči, pohlédl-li ve stranu, odkud s velitelem byl přišel, a kde asi v kráse neskonalé nyní kvetou záhony čarovné zahrady, ale zároveň nezapomínal ohlížeti se bystře kolem sebe, by nalezl, co by vhodně na svůj palouček přesadil. Přinesl si toho v náručí již mnoho, a tak vedle maliní, ostružinčí, borůvek a krušiny ocitl se u skalního města leckterý keřík a strůmek, dotud tu nevídaný. Nesmírnou radost vždy pocítil, nalezl-li na svých poutích některé kvítko, jež se tvarem a barvou podobalo alespoň poněkud nádherným květům v čarovné zahradě, s péčí úzkostlivou je vždy vyhrabal i s okolní prstí a zasadil na místo planinky nejslunnější.

Byla to vše práce těžká, úmorná a často i nevděčná, zahynulo-li mu, co nejpečlivěji ošetřoval, aneb zadul-li přes planinku opožděný ledový vichr, přinášeje s sebou na místě vlahých dešťových kapek drobné krupky sněhu. Při tom živil se Inquietus bídně, neboť kromě mladých a slabých ještě kořínků neposkytovala mu země ničeho, zimní jeho zásoby velice se zmenšovaly, stávaly se i nezáživnými, a do plodů na keřích bylo ještě daleko.

Někdy stávala se mu těžká práce již nesnesitelnou, a srdce jeho naplňovalo se hořkostí, pohlédl-li na svoje do krvava upracované ruce, jež byly druhdy tak bílé, měkké a uvykly jen česati zlaté a purpurové šťavnaté ovoce se stromů, vplétati květiny do kadeří a nořiti se ve vlahé vlny proudící řeky. Chtěl již ustati ve vykopávání, odnášení kamení, kypření země, vysazování keřů, stromků a bylin, ale pak připadlo mu, že, ustane-li v práci, horská planinka nikdy nebude ani trochu podobna čarovné zahradě, že bude se zdáti vždy vězením vyhnancovým, nikdy pak domovem. I neustával v díle, ale uvykal mu víc a více, tak že stávalo se mu pravidlem života, chvíle zoufalé tesklivosti pak jen výjimkou. Tak dočkal se úrodné jeseně i zimy, která v bydlišti lépe upraveném a při zásobách bohatších a lepších byla Inquietoví mnohem snesitelnější.

Nová jara, léta, jeseně i zimy přešly. Valně změnilo za nich horské zákoutí svůj vzhled. Z praménku v mechu se ztrácejícího stával se bystrý potok; zakrnělé strůmky jehličnaté osvobozeny jsouce od špičatého kamení a rozkládajíce nyní v zemi kypřejší své kořeny, nebyly již tmavozelenými skvrnami, nýbrž pěknými, hmotnými skupinkami. Maliní a ostružinčí sladšími honosilo se plody; leckde vyrůstala divoká třešeň ptáčnice, hrušeň malých ovšem plodů a pláně štěpu jabloňovitého, rozmnožujíc v jeseni Inquietovy zásoby. Na nejměkčím a nejpěknějším místě upravil vyhnanec záhon, kam zasadil květy a keříky jindy tu nebývalé, aneb kde ze skromného kvítí horského paloučku vypěstil stálou péčí bohaté trsy o barvitých kalíšcích. Za vonnými a pestrými květy přistěhovali se sem vábní cizinci: motýli strakatých křídel, průhledná šídla i vážky, které houpaly se nad bublavým slapem, a bzučivé včelky, jež za několik roků celý roj usadily ve pni vykotlaného stromu.

I ve skalním městě přibylo útulných kobek; a měl-li Inquietus pokdy, vytesal v nich i otvory v podobě špičatých, sličných oken chrámů, jimiž tak vábně padávalo podvečerní světlo v čarovné zahradě. Zhostiv se nečinného zoufalství, stával se Inquietus i méně uzavřeným; setkal-li se na svých poutích v podhoří s lidmi, vlídně s nimi postál a pohovořil, i plody svého drsného zákoutí za předměty si potřebné vyměňoval, takže průběh jeho denního života méně se podobal kletbě vyhnancově, než obvyklému namáhavému losu obyvatelů vysokých hor.

Ve dlouhých přestávkách přicházíval po nesnadných stezkách k Inquietovi člověk, chválil jeho práci, podivoval se ovocnému stromoví zde se ujavšímu, radil mu, jak je zušlechtiti, pozastavoval se nad políčkem zlatozrnným, jež ponenáhlu vždy šířeji vyskytovalo se na půdě lesu urvané a urovnané, avšak nejdéle prodléval návštěvník nahodilý při záhoně, v němž snívý Inquletus vtělil jaksi svoji vzpomínku na drahou ztracenou zahradu čarovnou.

A chválu záhonu slyšel vyhoštěnec nejraději; neboť štíhlé spanilé ty stromky, něžné keříky, na nichž objevovala se poupata vždy silnější a sličnější, vonné kalichy kvítků v horách neobvyklé a nevídané, byly srdci jeho nade všecko drahy, jako sladká páska, pojící s minulostí, jako krásný výkvět hodin neskonale trpkých, těžkých a smutných. Je z jara nejhorlivěji pozoroval a obsluhoval, k nim v létě, sotva že první paprsek skalní kobku pronikl, byla první jeho láskyplná pout, je na podzim listím a pokrývkami z lýčí spletenými pečlivě chránil a opatřoval, a i v nejtužší zimě dral se vysokým sněhem k záhonu, aby se přesvědčil, zdali vichr ničeho neodvál, neb hladová zvěř větviček neohlodala. Na tyto pěstěnce své přenesl lásku, kterou pociťoval za dětství a mládí k líbezným a velebným zjevům čarovné zahrady; a poněvadž na ni přece nikdy nezapomínal, šeptal stromkům, keříkům a květům slova touhy i úryvky melodií, jež tenkráte k jeho sluchu zaznívaly.

Jednoho dne, bylo to za plného léta, kdy planinka oblita byla jasnou září slunce, kdy nebe bylo čistě modré, skoro tak modré, jako když v proudící řece se vzhlíželo, klečel Inquietus před záhonem, uvazoval slabší stvoly květů, odstraňoval s vonných keříků každý vadnoucí list a půdu pod stromky, jak mladí jinoši hrdě se pnoucími, zkypřoval a zaléval. Pocit míru rozhostil se mu po duši, i zdálo se mu snad poprvé za roky ve vyhnanství ztrávené, že palouček mezi horskými lesy stává se mu domovem. Sklonil hlavu a upadal v dumání, když zavzněly za ním kroky. Ohlédl se, ztrnul a vyskočil prudce, neboť spatřil před sebou pána svého a velitele!

Temné oči tohoto dívaly se vlídně a kolem rtů pohrával přívětivý úsměv, jenž předpovídal vypovězenému Inquietovi radostnou změnu jeho osudu. Srdce v něm mocně zabuchalo, chtěl cosi říci, leč pohnutím nemohl. Podíval se ve tvář pánovu, a pak na rozkvétající záhon, bublavý potok, na zralé zlatožluté pole, na ovocné stromoví, na němž tu a tam tkvěl ještě zarůžovělý květ, ale četněji zelenaly se již tvrdé bobulky. Opět srdce v něm zabušilo, tentokráte ne očekáváním, leč neurčitou úzkostí.

Má opustiti planinku právě teď, když slibuje mu býti milým domovem? Má opustit záhon, pole, stromoví, jež s namáháním nesmírným vypěstil? Tázavě obrátil se k pánovi a čekal, co tento rozkáže.

„Když odcházel jsem od tebe zoufajícího,“ pravil velitel, „slíbil jsem ti, že přijde čas, kdy oznámím ti budoucí osud tvůj. Nastal den, kdy otevřela se ti brána bývalého domova; pojď a pohlédni, je posud tak nevyrovnaně krásný, ba krásnější snad, než jsi jej znával.“

Vládce pevně sevřel ruku Inquietovu a přinutil jej, by rychle následoval ho na cestě, kterou byli společně už jednou vykonali. Mizely černé lesy, za nimiž byla planinka ukryta, míjeli krajiny podhorní, kam vyhoštěnec zacházíval druhdy pro potravu, chodci octli se v nížinach, a po nějakém čase vztyčila se před nimi vysoká zeď širou zahradu objímající. Již z daleka viděl Inquietus, že starý domov nepozbyl ani jednoho svých nesmrtelných a velebných půvabů, že řeka proudí rovněž půvabně a tříští se na jezech rovněž jako za stara, že spanilé chrámy a věže, zelené ostrovy a palouky, i nádherné květy, křídla motýlů a lesklého hmyzu, švehol ptactva i zvuk tajemných hymen zůstaly stejnými, jako když v mládí mysl jimi osvěžoval a opojoval.

Věřil, že vkroče do mohutné, otevřené brány, nalezne štěstí bývalé, že zase bude doma; věřil a přece couval! Znepokojovalo jej pomyšlení na horskou planinku. Kdo bude činiti ji podobnou čarovné zahradě, kdo zachová jí vzácnou žeň zlatého políčka, kdo ošetří ovocné stromoví, znovu vždy vzpruží běh potoka? Nestane se ona zase horskou chmurnou pustinou? A kdyby i nalezl zástupce, jenž by pokračoval v jeho díle, co stane se s drahým záhonem a něžnými, kvetoucími odchovanci? Myšlenka, že by měli zahynouti tito miláčkové jeho, naplnila jej bolem tak prudkým, že sklíčeně zůstal před branou státi.

„Nuže,“ pobízel jej velitel, „ty nespěcháš příliš v domovinu drahou!“

„Ach, pane, nezazlívej mi,“ bránil se nesměle Inquietus. „Když přikázal’s mi, bych nový domov učinil podobným čarovné této zahradě, poslechl jsem, zbaviv se po čase zoufalé bolesti, pokud jsem dovedl, tvého rozkazu. Snad všiml sis, že mnohé zdárné zanechávám tam dílo. Nade vše přilnul jsem k záhonu, kde rozvíjejí se vzácné strůmky, keře a květy, jež sám a sám vypěstil jsem ze semen neb snítek skrovných. Co stane se s nimi, odejdu-li já do starého domova?“

„Přesaď je sem a pěstuj je dále,“ řekl velitel úsečně, a tvář jeho pozbyla přívětivosti.

„Ó pane, toho ony nesnesou; jsou to útlé bylinky, uvyklé vzduchu planinky a mírnému jejímu slunci. Zde v zahradě jiný svět — bojím se, že uvadnou a zajdou mi v nádherném, ale úpalném tom světle.“

„Chceš či nechceš do brány vstoupiti?“ tázal se vládce s onou přísností, která Inquieta vždy tak lekávala.

„Ach, smiluj se, pane, poshov, přej času k rozmyslu. Snad kdyby mi lhůta návratu byla prodloužena, vyrostli a sesílili by mí odchovanci, snad mohl bych je připraviti na změnu velikou. Tvůj rozkaz byl tak náhlý!“

„Chceš či nechceš?“ opakoval pán, nedbaje nesmělých výmluv služebníkových.

Inquietus přitiskl ruce k srdci, bylo mu hrozno. Touha táhla jej do čarovné zahrady, avšak nesmírný strach zmocnil se ho, že ukrutnosti neskonalé dopustí se, zanechá-li své chráněnce jejich osudu, neb přesadí-li je lehkomyslně do cizí nezvyklé půdy. Když znova obrátil pán k němu velitelské oči, řekl tiše: „Nechci, nesmím chtíti.“

Tu zapadla brána s třeskotem velikým, a pán zahřměl na něho hlasem hněvivým: „Nevděčníče! Nejsi hoden slitování mého! Věz, že přijde hodina ne jedna, ale hodin a dnů tisíce, kdy litovati budeš pošetilostí své! Znova pojme tě touha neukojitelná, vždyť domova mladosti nezabude nikdo, — avšak brána čarovné zahrady neotevře se nejusilovnějším prosbám tvým. Zapadla na roky, na věky, snad navždy! Jdi, bláhový, a neodvažuj se více hlásiti se s prosbou u vládce svého!“

Inquieta bolelo, že pána, před chvílí tak laskavého, rozhodnutím pohněval, leč když velitel pokynul rukou k horám a bez dalšího slova od něho se odvrátil, netroufal si ničeho na svou omluvu pronésti. Dal se tiše na cestu, po čarovné zahradě se neohlížeje; bylo-li mu na pouti teskno ze slov vládcových a z budoucího osudu, těšil se tím, že potlačuje svou starou touhu, vykonal povinnost a skutek dobrý.

Navrátiv se na palouček, mnoho jar i zim žil ve způsobě obvyklém; zdokonaloval své dílo, ozdoboval skalní obydlí, opatřoval je vším pohodlím a hlavně ovšem pečoval o krásné své svěřence na záhoně. Vyrůstali dále zdárně. Nade všecky však vynikaly tři stromky silné a ohebné, vždy jeden starší druhého: jeden štíhlý, kovově lesklých větviček, druhý snivý, zádumčivě zelený, třetí líbezný, světlý, usměvavý, pak dva keře, z nichž jeden poset byl bílými kalichy tak něžnými a útlými, že při nejmenším dotknutí úzkostlivě se zavíraly, druhý bujný, plný rudého, kořenně vonícího květu. Kdokoli z podhoří přišel na palouček a prohlédl si záhon, obdivoval se Inquietovým pěstěncům, velebil jeho štěstí a přál mu jen, aby zdárně mu dále prospívali, rostli a kvetli.

Avšak přišla doba, kdy opět Inquietus počal nečinně dumati nad slapem bublavého potoka, jako tehdy za mladosti nad jezem proudící řeky, kdy zrakem sledoval vážky i motýle v jejich letu. Bylať nejnamáhavější práce na paloučku vykonána, nebylo kde kamení uklízeti, potok sám svou silou v prohloubeném řečišti dále plynul a mocně se zdouval, stromy zušlechtěné i zlatá pole nesly úrodu tak značnou, že nebylo se Inquietovi báti zim ani nejdelších a nejkrutějších. I drahým jeho svěřencům méně bylo třeba péče; přetrvavše nejrannější dny bytí svého, mohutněli vždy víc a kvetli tak utěšeně, že všechna planinka byla plna jejich barev a vůně.

A právě jich zdatnost byla trním, jež rozbodávalo Inquietovo sotva ztišené nitro. Vyčítal si, že tenkráte před branou otevřenou jednal zbaběle; honosíť se jeho svěřenci životní silou takovou, že ani přesazení do půdy cizí by jim neublížilo — tam v čarovné zahradě, na planoucím slunci, v blízkosti proudící řeky teprve k plné by dospěli platnosti! Vždyť jest jich škoda sem do smutných lesů horských — kdo tu ocení jejich lahodu a sílu? K trnu výčitky během času a roků přidalo se jich více; i skalní město pozbylo pro něho významu, zdálo se mu šedým, neohrabaným, temným, zcela nepodobným spanilým těm chrámkům, věžím a hradům, jejichž rozmanité a umělecky dokonalé tvary vábily jeho dětské oko. Zlostně rozmetával odpočivadla, stoly a sedadla z mechu a listí urobená, poněvadž nechtěly se proměniti ve skvostné mramorové neb ze drahého dřeva vyrobené, nádhernými látkami pokryté nářadí, kterým honosily se síně budov v čarovné zahradě. Kajicně pak a s velkým namáháním jeskyně zařizoval, neb nelíbilo se mu spáti a bydleti na holém studeném kamení.

Jindy zase chodil mimo své pole, a mimo stěpy s tváří mrzutou a zakaboněnou, uvažoval, co to vše stálo práce a namáhání nadlidského, co dosud vždy na jaře vymáhá budoucí žeň píle — v čarovné zahradě vše samo rostlo, kvetlo, zrálo, — i počal práce své chvílemi i nenáviděti. Jediný záhon se strůmky, keři a květy těšil se nezměněné jeho lásce, u nich sedával a hořké na jejich větvičky a do jejich kalichů ronil slzy, slzy touhy a často i zloby.

Nejhůře bylo s Inquietem, když jednou jakoby z veliké dálky zazněla k němu ona píseň sladká a velebná, která zdávala se mu za mladých let hudebním výrazem krás čarovné zahrady. Zvuky ty přiváděly jej téměř v šílenství; poznával v nich mnohem více než ohlas bývalého domova, slyšel v nich kletbu svého vyhnanství nekonečného, svou vlastní nenapravitelnou zbabělost, nesmírné štěstí těch, jimž brána mohutná vždy jest otevřena, a své vlastní hluboké neštěstí. Kdykoli zvuky písně dotkly se jeho mysli, počínal si tak zoufale a pošetile, jako tehdy první den na planince: svíjel se po zemi, lomil rukama, tloukl hlavou o černou skálu. Přivolával velitele vzdáleného, prosil ho za smilování, žádal za prominutí minulého poklesku, jakoby vládce musil a musil ho vyslechnouti.

Dlouho marně volal a plakal, až pak vládce přece před ním se objevil s tváří přísnou a zamračenou.

„Nepravil jsem ti tehdy, že brána zapadla na dlouho, snad na vždy? Marno jest tvé šílené počínání si, tvé vzdychání a tvůj pláč.“

Inquietus zoufale vrhl se mu k nohám: „Tys tak mocný, tak veliký, ty dovedeš zmařiti, co tebou bylo ustanoveno. Ó učiň tak! Pokyň a otevrou se mi brány vytouženého domova!“

„A práce zdárná, kterou’s zde započal — a milovaní svěřenci, jichž zde zanechati neb v cizí půdu přesaditi ses obával?“

„Pošetilý a marný byl strach můj a těžce ho odpykávám, ó pane! Kde mohlo by jim býti lépe než ve sladké, požehnané zahradě čarovné?“ žadonil Inquietus.

„Již jsem pravil, že brána zavřena na dlouho, ne-li na vždy,“ odvětil tvrdě vládce a nevšímaje si Inquieta u jeho nohou se svíjejícího, odcházel.

Marně volal ho nešťastný vyhoštěnec zpět. Přešla mnohá zoufalá jara i jeseně, dlouhé, temné zimy, než opět velitel se objevil a i tu byl rozhněván v míře nejvyšší a hrozil Inquietovi, přísně a neslýchaně, že bude trestán za hříšnou umíněnost, za zpupnost a svůj nevděk. Napomínal ho, by upustil konečně od marného toužení a spokojil se s planinkou tak vlídnou, zušlechtěnou a chráněnou.

Inquietus jakoby hluch objímal kolena vládcova a úpěnlivě žádal za možnost návratu.

Pán zadíval se na služebníka dlouhým a pronikavým pohledem, v němž bylo mnoho tajemných věšteb budoucnosti, Inquietovi dosud nesrozumitelných, a pozdvihnuv prst varovně, zase odcházel.

Již věřil Inquietus, že mu není pomoci: i chtěl se spřáteliti s vyhnanstvím stálým, chtěl se potěšiti skutečnými půvaby, jež planinka mezi lesy podávala, ale šlo to tak těžko, těžko! Místo vzbuzované radosti vytryskla mu ze srdce vždy nevýslovná trpkost, a ona píseň, čarovnou zahradu zpodobující, jeho bol vždy stokráte rozmnožila. Pustil se znova do práce, doufaje, že usilovná činnost jej vyhojí jako tehdy, ale často nedovedl jí ani dokončiti pro hořké slzy zraky mu zakalující.

A co nejhoršího — výsledek jeho díla již ho nepotěšoval! Jej těšilo jen dumati nad zpívajícím slapem aneb slzami zalévati drahý záhon. I něžné stromky a keříky zachvívaly se někdy pod násilnými vzdechy a hořkými slzami svého pěstitele, takže Inquietus sám se zarazil a žal svůj mírnil. Zavítali-li nyní hosté na krásnou, horskou planinku, bylo jim místo blahopřání vzdělavatele jejího chlácholiti nebo kárati z neodůvodněné zoufalosti. Pravili mu, jak šťastnými by se cítili nad dílem zdařilým a rozkošným pobytem, kdežto on nevděčně jen truchlí a život si ukracuje.

I viděl Inquietus již, jak jemu, žalem předčasně zvadlému, kopají přátelé tito uprostřed paloučku hrob, a jak se strůmky, keře a květy jím vypěstované sklánějí nad rovem a rosné kapky nad ním roní.

Byl tomuto obrazu budoucností již mnoho černých chvil dumání věnoval, když po letech zase přišel pán na planinku. Nesmírně podiven byl Inquietus, neboť netušil, že velitele ještě kdy spatří. „Co asi se mnou zamýšlí?“ prolétlo mu hlavou, zvláště když poznal, že tvář pánova je velice vážna, ba smutna. Podivil se ještě více, když vládce tichým hlasem mu řekl: „Připrav se na cestu, snad v brzku otevře se brána čarovné zahrady tvému toužení.“ Inquietus tak byl uchvácen závratí štěstí, že ani déle pána svého se neptal, kdy doba ta nastane, proč trest mu prominut a zvláště proč radostná zpráva ta sprovázena je řečí tak zádumčivou. Líbal jen s radostnými slzami jeho ruku a po odchodu velitelově sdílel se o blaženost svou s něžnými pěstěnci. Šeptal jim o nastávající změně, o krásách a výhodách v čarovné zahradě je čekajících, o planoucím slunci, které je ozáří, o motýlech obrovských, kteří s nimi budou laškovati, o vlnách mohutné řeky, v níž se budou vzhlížeti, o květech a stromech rovněž krásných a štíhlých, jež spanilý sbor bratrů a sester, tam na pažitě nádherném je uvítají, o tajemné a velebné hymně, která i jim zaznívati bude napořád.

A strůmky i keře, rozumějíce rozohněnému lnquietovi, klonily se k němu ve vánku horského větříku a jemně šelestily; zvláště štíhlý keřík o něžně bílých květech, jakoby sám chvěl se touhou po novém domově, otevíral hluboko své rosné kalíšky, opojně voněl a k blaženým lícím pěstitele se přimykal.

Pevně ve slova pánova věře, počal se vyhoštěnec připravovati na cestu; uvolňoval půdu kolem svých miláčků, opatřil i pole i ovocné stromoví, obnovil slap a urovnal břehy bublavého potoka ve skalních kobkách vše opravil, jakoby odevzdati je chtěl obyvateli novému. Zavítal-li někdo na planinku, neurčité a tajemné s ním zaváděl hovory, jak palouček mezi lesy zanechává podhořanům v dědictví, jak bylo by dobře v díle započatém pokračovati a je zmaru uchrániti, jakým způsobem jest tu obyvateli planinky tráviti dlouhou a krutou zimu a podobně. Návštěvníci již tušili, že se připravuje veliká v osudu neohroženého vyhoštěnce změna, a předem již litovali, že by měl opustiti své dlouholeté dílo.

Inquietus stával se již poněkud netrpělivým, denně vyhlížel velitele, jehož objevení se mělo býti znamením, že vstup do čarovné zahrady mu povolen. A jako přešla dlouhá léta vyhnanství v horách vysokých strávená, tak přešly konečně dni a týdny, jež Inquieta dělily od doby návratu přežádoucího.

Nastal den, jehož východ spatřil ještě na planince, jehož západu však dočkati se měl daleko od skalního města v nížině. Den ten stihl Inquieta náhle, netušeně; vyslechl se srdcem mocně bušícím zprávu vládcovu, že brána zahrady čarovné otevřena, a hned spěchal si pro nástroje své prosté a s nimi k záhonu, by drahé miláčky k přestěhování uchystal.

Ale pán mocnou rukou jej odstrčil a cestu k záhonu mu zastoupil. Než byl Inquietus s to, aby vzpamatoval se a po příčině náhlého a násilného jednání velitelova se otázal, přiblížil se tento těsně k záhonu, chopil se vší silou něžného keře o vonných, bílých kalíšcích, které tak velice touhou po čarovné zahradě se zachvívaly, vytrhl jej z půdy a v půli přelomil, až pruty zapraskaly a větvičky zastenaly. Pak s tváří přísnou a zachmuřenou hodil zlomený keřík na zem, tam, kde dosud byla nejkamenitější, sněžný květ za květem, vonný kalich za kalichem zpurnou nohou zašlapal a zadupal do černé prsti.

Zároveň se zlomeným miláčkem zaúpěl nešťastný Inquietus: „Co činíš, pane?“ vzkřikl a vrhl se k záhonu, by vládci ukrutnému dílo zloby překazil.

Leč tento znovu služebníka odstrčil a šlapaje nemilosrdně po drahých, bílých květech, s tolikerou péčí a po mnoho a mnoho let vypěstovaných, pravil hlasem tvrdým a břitkým, jehož každý zvuk jako hrot vnikal v srdce neštastníkovo: „Činím, co jest ustanoveno v řádu vlády mé a života tvého ode dne, kdy tvrdošijně přese všecken zákaz přísný, přese všecko varování domáhal ses návratu do čarovné zahrady ti uzavřené — činím, co jest mým právem! Domníval ses, bláhovče, že změněn bude ortel tvůj bez značného výkupného. Jen si připomeň chvíli, kdy varoval jsem tě, krutě že potrestána bude pošetilá, šílená touha tvá, kdy napomínal jsem tebe, abys ustal od slz vášnivých, uskrovnil, upokojil se. Tys byl hluch ke slovům mým, slep ku všemu krásnému, co podával ti domov dlouholetý. Nuže, tvé toužení se naplnilo, pojď, vkroč na břeh řeky proudivé, uvidíme, promění-li se reptání tvé a lkání v radost nyní trvalou.“

Avšak Inquietus si počínal, jakoby zdroj blaha mu poskytovaný navždy vyschl. Vrhl se mezi kamení a hlínu, kam velitel zadupal mu nežného miláčka, vyhrabával větvičky z hlíny, pozdvihoval ubohé, sněžné, umučené kalichy, šeptal jim nejsladší jména a žhavými je poléval slzami. Ale krásný keřík zůstal zlomen, zmrzačen a zničen, květy žloutly, a větvičky se drolily do hlíny, — i viděl zdrcený pěstitel, že nelze líbezného druhdy odchovance přenésti v zaslíbenou půdu čarovné zahrady, že musí zůstati navždy zde v černé, kamenité prsti.

Neustále hleděl na bědné dílo vzpurnou a, jak se mu zdálo, nejvýše nespravedlivou rukou pánovou vykonané, neblahořečil mu již, že splnil mu touhu mnoholetou, nenáviděl ho z celé duše za hnusný čin jeho, — ale více, stokrát více nenáviděl sebe, jenž hříšnou nespokojeností a tvrdošijnou zpupností byl podnětem záhuby drahého odchovance! Zapomněl zcela, že má vydati se na cestu; nehnul se od zničených bílých květů, a zabloudil-li jeho pohled jinam, byla to černá skála, o niž rozbiti vlastní hlavu, tu hříšnou, umíněnou, blouznivou hlavu zdálo se mu trestem vhodným.

Když zhynul miláček nevinný pod nemilosrdnou nohou pánovou, proč měl by býti ušetřen on, viník tak nesmírný?

Takovým tedy byl den loučení se s horskou planinkou, návratu do čarovné zahrady! Ó běda, že se ho kdy dočkal! Jinak, zcela jinak o něm sníval nad slapem bublavého potoka, jinak líčil jej drahým svěřencům, z nichž nejněžnější, nejroztouženější nyní zavražděn — jeho vinou.

Nevěděl Inquietus, zda jen hodiny či dny a týdny skláněl se na tvrdé zemí nad zničenými květy; jako ze strašlivých snů se probouzel, když ruka vládcova jím trhla a násilím s místa odvlékala.

„Pravil jsem, by ses na cestu přichystal, vezmi vše, co ti milého, a následuj mne.“

„Ó nech mne zde!“ lkal Inquietus. „Jak mám si vzíti, co mi drahého, když oloupil’s mne o poklad tak vzácný! Již netoužím po zahradě čarovné — nech, bych i já zde uvadl a zašel a tímto odpykal viny zpurností a nevděkem spáchané.“

„Nikoli,“ naléhal vládce přísně, „jinak ustanoveno v řádu mém. Ty půjdeš a dosáhneš, po čem jsi vášnivě toužil po celá léta. Opakuji ti, připrav se!“

Těžce sténaje vyprostil Inquietus zbylé své miláčky ze záhonu a v náručí své je pojal. Ani pohledem nezavadil o zdárné, zlaté pole, o stromoví zušlechtěné, pod tíží zrajících plodů se nahýbající, o skalní bludiště, jež vlídný a bezpečný mu skýtávalo útulek, o bublavou vodu potoka, nad níž houpaly se v mírném slunci vážky a šídla modravá. Oči jeho, neustále slzami se zalévající, jen a jen upřeny byly k místu neblahému, kde zničeny a zlomeny choulily se v černé hlíně sněžné, vonné kdysi květy a větvičky spanilé. Jen silné ruce pánově podařilo se nešťastného Inquieta odstraniti z horského paloučku nyní osiřelého, zavléci temnými lesy v podhoří a dále ve vlídné nížiny.

Ach, jaká to byla cesta — a jak dlouho, nekonečně dlouho trvala! Ze všech poutí, jež neblahý vyhnanec dotud vykonal, a které vždy provázeny byly dojmy smutnými, žádná, ach, žádná se jí nevyrovnala strastmi, Vždyť viník nešťastný neustále chtěl se vraceti ke květům zadupaným, nohy, popoháněny rozkazem vládcovým, klopýtaly v před, avšak zraky vždy znova vracely se k paloučku, třeba tento dávno zmizel za lesy a pahorky. Kdyby nebylo bývalo pevného vedení pánova, nikdy by se byl Inquietus s paloučku k bráně čarovné zahrady nedostal; neboť oči jeho do krvava uplakané byly jako slepy, a stromky i keř rudého květu růžového v náručí jeho chvěly se již a téměř vadly pod neustálým přívalem žhavých slz.

Znaven a vysílen stanul před vysokou zdí a vkročil v krásnou, mohutnou bránu. Žádná záře růžová neoblévala široširého sadu a neměnila řeky proudící v pás báječné krásy, vše bylo šedé, neurčité, smutné — i nevěděl Inquietus, zda mlha ta těžká vychází z mraků aneb z jeho stále zakalených, oslepených očí. Ne s plesáním, jak druhdy si myslíval, ale tiše se srdcem vinou obtíženým vracel se v starý domov, v čarovnou zahradu.

Přesadil své štíhlé strůmky a vonný keř rudých růží na záhon vhodný mezi ostatní květy nádherné a téměř lhostejně pozoroval, že i tu po krátkém vadnutí zdárně se ujímají, rostou, mohutnějí a kvetou. Avšak připadlo-li mu, že zdárně a krásně byl by v novém ovzduší prospíval i něžný bělokvětý keřík, jenž zničen nyní rozpadává se mezi kamením a hlinou paloučku, mdlá jeho radost proměnila se v slzy, jimiž jako za dob hříšné touhy kropil pěstěnce své, živou to vzpomínku na vyhnanství zdánlivé, na dobu v pravdě požehnanou a šťastnou!

Vzpamatovav se poněkud, vydal se po zahradě čarovné, by shlédl jeviště mladistvých let. Leč, nebyla to ona! Proud řeky připadal mu kalným, slunce mdlým, vzduch tak dusným, že těžce se mu v něm dýchalo. Marně vybledával půvabů, tolikráte s touhou připomínaných na věžích, hradech a chrámech, na záhonech a ostrovech. Tvary spanilé jakoby šedly a se drolily, nádhera barev na záhonech urážela jeho zemdlené oči, skvostným přepychem v kobkách osvětlených uměle barevnými skly pohrdala utrýzněná jeho mysl. Cvrlikání ptáků zdálo se mu prázdným křikem, a když zazněla k němu zase ona píseň touhy, která jako vábivý zvukový přelud po tolik roků jej pronásledovala, nepochopoval, že dovedla jej kdysi okouzliti — vždyť v ní není ničeho, ach ničeho!

Tak dlouho shledával a nenacházel bývalých zjevů svého domova, až zakotvila se v něm víra, že jinde, zcela jinde se ocitl. I usídlila se v něm nesmírná trpkost proti vládci, jenž ošálil jej a když zase se s ním setkal na stezkách čarovné zahrady, temné naň vrhal pohledy, v nichž nebylo ani trochu úcty a oddanosti, leč kruté záští.

„Tys opět nespokojen, služebníče nevděčný,“ oslovil jej pán, „nespokojen i teď, kdy vyplnila se vroucí, dlouholetá touha tvá.“

„Ach, nevyplnila se, pane,“ vyjel Inquietus z prudka, „Tys mne zklamal, jinam jsi mne zavedl, ne v zahradu, po níž celý věk churavěl jsem touhou! Marně hledám štěstí dětských a jinošských let — — a jak je nalézti, když tu slunce hasne, proud se kalí, a vše, vše drolí se a hyne, jako by dotčeno šedou starobou! Nedosáhl jsem ukojení slíbeného, výčitka jen dravá hlodá mi v srdci; za pouhou bublinu štěstí zaplatil jsem cenu velikou a hroznou!“

Vyčítavá a žalostná slova služebníkova nevzbudila nižádné soustrasti v mysli pánově; přísným, chladným měřil jej pohledem, a když skončil Inquietus, odpověděl mu s výsostí ledovou:

„Ne zahrada, ty ses změnil, neblahý! Ona zůstala týmž čarovným útulkem krásy nevyrovnané, touž zlatou a úrodnou matičkou svých dětí, ale ty, jsa jiný, nedovedeš již oceniti jejích půvabů, nedovedeš v ní poznati ráje svého dětství. Slunce plane ve skvělosti a žáru nezkaleném, řeka je průhledna a všecko září, kvete a roste kolem tebe jako druhdy, snad krásněji a bujněji. Avšak v tobě zavládla černá noc plná smutku a výčitek, a ta z nitra tvého klade se na lepou zahradu! Věz, Inquiete, že není štěstí člověka v okolí jeho, nýbrž v jeho mysli. Tenkráte měl jsi býti šťasten, když v novém domově na planince mezi lesy netušeně dařilo se ti dílo započaté, budíc obdiv a úctu všech, kteří je poznali, a když silně a spanile vyrůstali kolem tebe kvetoucí pěstěnci. Avšak tys bláhovou touhou po změně násilně štěstí to v sobě tlumil, sám své oči pokrýval klamným závojem, až slepy byly ke vší skutečnosti a spatřovaly jen vidiny a přízraky nemožné budoucnosti. Tys chtěl vynutiti přízeň mou — člověče, tys chtěl vzdorovati svému pánu svrchovanému, mocnému Osudu! Ničeho nemohu již učiniti, bych zmírnil bídu tvou! Bloudiž tam, kam vchod na mně jsi vyžadonil, a hleď v sobě, ve své duši vykouzliti ono slunce, jehož zář pro tebe vyhasla v čarovné zahradě. Neblahý, nevděčný, jdi!“

Od té doby vyhýbá se nešťastný Inquietus setkání s nesmiřitelným velitelem, nikdy již ani výčitkami ho neobtěžuje, aniž prosbami za smilování zahrnuje. Bloudí vskutku po zahradě, vyhledávaje s úsilím staré její půvaby, chtěje setřásti se své duše a tím se všeho okolí černošedou mlhu. Dlouho, dlouho nijak se mu nedaří; a když konečně po čase volném dotkne se jeho oka nezkalený paprsek světla, něžná podoba květu, neb zazní melodie zvláště tklivá, vzbudí v něm místo obnoveného blaha jen bolest; neboť vše, co zahrada dovede poskytnouti nejtklivějšího, spojeno jest jakoby neviditelnými strunami s umučeným keříkem vonných, bílých kalichů…

Rád by učinil zahradu čarovnou znovu svým domovem, avšak víc a více poznává pravdu slov vládcových, že nemá nikde domova vábivého ten, v kom místo slunce míru bytuje černá noc žalosti.

Jak daří se stromkům a rudému keři růžovému v kypré půdě na břehu proudivé řeky! V útrobách jejich není hlodavého červa výčitek, míza jejich nevysýchá žádnou bolestí. Dávno není jim třeba Inquietovy péče, neboť ony samy dorůstají zdárné budoucnosti; on navštěvuje je leda, by poceloval jejich krásu neb ronil teskné slzy nad nimi, jež mu zůstaly. A od jejich spanilého záhonu kráčívá k věži nejvyšší; stoupá po nesčíslných jejích stupních, usedá na kraj cimbuří a hledí upřeně ve stranu, kde mezi lesy horskými býval po dlouhá léta domov jeho, úspěšnou prací posvěcený, a kde do černé prsti zadupal rozezlený vládce Osud spanilý keř bělokvětý. Všechny půvaby, všechen přepych, všechno nevyrovnané kouzlo čarovné zahrady rád by obětoval, kdyby mohla smazána býti minulost potřísněná nevděkem, bláhovostí a vinou, a on vrátiti se směl, dělník vyhoštěný, v černé lesy smrkové, ve skalní pochmurné město a k neporušenému záhonu pěstěnců.

Že chtěl kdy on, slabý člověk, vzdorovati a vynutiti čeho na mocném, nepoddajném veliteli Osudu!