Moderní básníci francouzští/Oči chudých

Moderní básníci francouzští
Pes a lahvička	Oči chudých	Thyrsus

Údaje o textu
Titulek:	Oči chudých
Autor:	Charles Baudelaire
Původní titulek:	Les Yeux des pauvres
Zdroj:	Moderní básníci francouzští. Praha : Jos. R. Vilímek, vyd. okolo 1893. s. 56–57. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Ah! Vy chcete věděti, proč vás dnes nenávidím? Pochopiti to, bude pro vás snad menší obtíží, než pro mne vysvětliti vám to; neboť jste, zdá se mi, nejkrásnější příklad ženské nevtipnosti, již lze vůbec najíti.

Strávili jsme spolu dlouhý den, jenž zdál se mi být krátkým. Slíbili jsme si ovšem, že všecky myšlénky naše budou nám oběma společné, a že duše naše budou pak jen duší jedinou — sen, jenž není v ničem původní, leda v tom, že byl sněn všemi lidmi, nikým však vyplněn. Večer, trochu jsouc unavena, chtěla jste sednouti si před novou kavárnu, tvořící roh nového boulevardu, plného ještě trosek, jenž ale ukazoval již slavnostně svou nedokončenou nádheru. Kavárna zářila. Plyn sám plýtval leskem prvního rozsvícení a ozařoval vší silou stěny oslňující bělosti, třpytící se hladiny zrcadel, zlato rohů a lišt, pážata s buclatými tvářemi, tažená smečkou psů, usmívající se dámy na sokoly sedící na jich rukou, nymfy a bohyně nesoucí na hlavě ovoce, pečivo a zvěřinu, Heby a Ganymedy podávající malou amforu na thé, neb dvojbarevný obelisk nakupené zmrzliny, celou historii a celou mythologii ve službě labužnictví.

Zrovna před námi na cestě stál muž as čtyřicátník, s tváří umdlenou, s prošedivělým vousem; vedl za ruku malého hošíka a na druhé ruce nesl malé dítě, slabé ještě, aby mohlo kráčeti. Zastával místo chůvy a užíval s dětmi večerního vzduchu. Tyto tři tváře byly nad obyčej vážné, a těchto šest očí pozorovalo novou kavárnu se stejně velkým obdivem, rozdílným jen odstíny stáří.

Oči otce pravily: »Jak jest to krásné, jak krásné! člověk by řekl, že všecko zlato ubohého světa našeho sešlo se na tyto zdi!« Oči hošíka pravily: »Jak je to krásné, jak krásné? leč to je dům, kam smějí vstoupiti pouze lidé, již nejsou jaká my.« Oči dítka nejmenšího byly příliš oslněny, aby mohly vysloviti něco jiného než tupou a hlubokou radost.

Písničkáři říkají, že rozkoš činí duši dobrou a zjemňuje srdce. Píseň měla pravdu toho večera, aspoň co se mne týče. Nejen že byl jsem pohnut touto rodinou očí, ale já styděl se poněkud za naše sklenice a konvičky, větší než naše žízeň. Obrátil jsem zraky své k očím vašim, má drahá, bych vyčetl v nich svou myšlénku; pohroužil jsem se do vašich očí tak krásných, tak bizarrně sladkých, do vašich zelených očí, kde bydlí Rozmar, a jež nadšením naplňuje Měsíc, když vy jste pravila: »Tito lidé jsou mi nesnesitelní; otvírají oči jak vrata! Nemohl byste požádati kavárníka, aby je odstranil odtud?«

Tak jest těžko pochopiti se, můj drahý anděle, a tak nesnadno jest sdělit si myšlénku i mezi lidmi, kteří se milují!