Moderní básníci francouzští/Idylla Normandská

Moderní básníci francouzští
Sloky Alfredu de Musset	Idylla Normandská	Večer (Olivier)

Údaje o textu
Titulek:	Idylla Normandská
Autor:	Jacques Normand
Zdroj:	Moderní básníci francouzští. Praha : Jos. R. Vilímek, vyd. okolo 1893. s. 376–382. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Dnes v malém přístavu je velký ples,
neb přišla zvěsť, rybáři z Islandu
po dlouhé plavbě že se navrátí
a větrům, proudům, zlému počasí
že odolali jako jeden muž.
Dnes v každé chatě řeči předmětem
je šťastný návrat, přijde syn a choť
a večer sednou klidně u krbu
a peníz přinesou z těch dálných cest,
jejž schovávali v staré punčoše.
To bude povídání na večer,
kdy bílým prostěradlem zaplá stůl,
co zimní vichr v okna zavřená
jim tlouci hude s nářkem posupným.

Ó nevýslovné štěstí návratu!
Dnes večer bude to. A celý den
na břehu muži, ženy, děvčata
se dívali do dálky na lodi,
zda blíží se juž, srdce, zároveň
je poznávalo jako jejich zrak;
Tu Svatý Pavel a tam Svatý Jan,
tam Svatý Bonaventura,
                                   — Můj choť!
Mé dítě! — Dnes je moře bouřlivé…
A těžce jedou… Náklad veliký!
A hojný lov… Však jestli severák
je nechytí, pak mají za zády
před nocí Fécamp, za dvě hodiny
jsou jistě doma…
                          Drahý domove,
co v tobě něhy, kouzla, tepla jest
pro skromné ty nad mořem vítěze!
Tys trochu míň jim a zas víc než vlast!

Tak přemýšleje z okna chaty své
jsem díval se na shon jich veselý,
co sladký hlas mne z dumy probudil:

»Což nepůjdete dneska k večeři?
Na stole polévka juž vystydne!«

Jo byla Gervaise, moje domácí,
vlas měla plavý, tělo bez forem,
tvář usměvavou — žena z přístavu.

Jak byla veselá a dojata!
Blesk radosti jí v jasném oku plál,
krev barvila pleť její průhlednou,
ve sváteční šat oděla se dnes,
tož v nový šátek, v čepec nejhezčí,
neb čtyry prchly dlouhé měsíce,
co její Petr, její choť a muž
a otec plavovlasých hochů dvou
tak mezi čtyřmi nebo pěti lety
dvou uličníků ušpiněných vždy,
již do její se sukní tulili
vždy v patách jí, dnes navrátit se měl.
Dnes byla vskutku hezká, veselá
ta dobrá Gervaise!
                           Jídlo skončil jsem,
a večer náhle plavým leskem vzplál
a vítr zatočil se na moři
a brzy divá bouře vzbudila
ženoucí k břehům proudy zpěněné.
Ku matce v ráz se děti tulily
a jedno vzkřiklo, Gervaise zblednula.

— To vichřice, jež záhy mine zas,
já těšil ji — to přejde za chvíli
a plavci bezpečně jsou v přístavu.

K zdi obrátil se prudce její zrak,
na hodiny s jich těžkým závažím
a plaché, »kdo ví?« splynulo jí s rtů.
A bouře jako vzteklá do oken
se opřela na střeše hýkajíc,
i zbledla Gervaise víc i já se chvěl.

Dvě trapné minuly tak hodiny.
Bouř kol nás velkým hlasem zuřila.

— Vás nesmí lekat jeho zpozdění,
bouř ovšem hrozná jest, však zastihla
je ve Fécampu, co tu dělati?
Do krčmy jistě zašel na sklenku!

Tak těšit chtěl jsem ženu ubohou.

— Dřív než by spatřil mne — to nikoli!
a beze slova smutná stála zde
v stín hledíc skrze oken mřížoví.

V tom venku rány. — On to jest, ba on!

Však v rámci dveří hubený stál muž
a vytáhlý, já znal jej, kmotr Jan
to, pobřežní byl strážník, v lijavci
nes’ pušku svoji k zemi skloněnou.
— Kde Petr? Děla Gervaise.
                                        Polekán
na prahu dveří kmotr hovořil:

»Váš muž? — Ten přijde, příboj silný jest
a zdržuje vše naše rybáře,
že nemohou se dostat ku břehu.«
A ke mně potom: »Tady listonoš
mi, pane, pro vás toto psaní dal.«
To šeptem děl a táh’ mne v ústraní.

Co zatím Gervaise k oknu přistoupla
a do dálky se smutna dívala,
jak dával by mi psaní, kmotr děl:
»Tři lodi ztroskotány na břehu,
a mezi mrtvými též Petr jest.
Jej na břehu jsme darmo hledali,
ni stopy po něm. Pane, prosím vás,
té ženě sdělte tuto smutnou zvěsť,
mně, věřte, srdce by to zdrtilo.«
Pak vzpřímil se a hlasem zvýšeným,
ač chvěl se mu, děl: »S Bohem, pane můj!«
a beze slova zmizel v tmu a bouř.

Já s dětmi zůstal jsem a s ženou sám,
ty děti, kuřata, se tulily
ku matce s hrůzou, zrakem vytřeštěným.
Ó strašná povinnost! Ó úloha
to hrozná, mluvit — mlčet, zbabělost!
Nač prodlužovat její naději?
A mluvit? Sklátit slovem jediným
chudáka v prach a srdce zlomit jí?
Teď, když se tolik těší na návrat,
tu radost v bezměrný jí zm«ěnit žal?
Ó strašná povinnosti!

                                Blíže k ní
jsem postoupil a hledal vhodný čas,
jak říci jí to, ale v chvíli té
za ruku chytla mne a do noci
mně kynula v tmu, ves kde ležela.
»Hle u Řehořky,« děla, »oheň jest,
teď rozsvěcuje také Tereza,
teď Františka — jsou doma jejich muži,
zde všichni jsou, jen Petr nikoli,
ó chápu, co měl říci kmotr Jan!

A v zmatku jako bolem opilá
od okna pokročila chtějíc ven
Já rukou jsem jí cestu zamezil
a »zůstaňte!« jsem zvolal.
                                         Zůstala
a bledá skoro jako mrtvola
a bez vědomí postoupila blíž.
— »Je pravda to?« — Já musel mlčeti.
Ni slova, ani křiku, ruce jen
jí podél těla klesly malátně
a hledaly jen hlavy dětí, pak
je k sobě tiskla, k šátku novému,
jejž jako v svátek vzala dnes: »Můj muž,
můj ubohý muž!« pouze zalkala.

Jak trpěla ta žena ubohá!
Ji vida skoro chladnou, bez pláče,
já pochopil, jak jsou si podobny
a stejně kruty bouřka bez deště
a beze slzí bolest člověka!

Po chvíli opět, oči sklopené,
mi děla hlasem skoro nesmělým:
»Já lodě viděla a první z všech
byl Svatý Pavel, ve Fécampu byl
před bouře výbuchem, já viděla,
ó přelhali vás, pane, zajisté
vás přelhali!«

                       A ruku hubenou
a bledou položila na svou skráň,
Jak šílenství by chtěla zahnati.
»Můj Petr přijde jistě, vrátí se,
já dobře viděla jsem na vlnách,
jak Svatý Pavel čistým nebem jel…
já mezi tisíci jej poznám hned,
vždyť jeho plachty sama šila jsem,
on že by nepřišel? Kdo řek’ to vám?«

Mně zdálo se, že šílí, za ruce
jsem chopil ji.
                     »Vám, Gervaise, dobrý Bůh
posýlá tuhou zkoušku, ubohá,
však s myslí pevnou sneste tuto ránu,
teď myslete jen na své děti, vás,
vás pouze mají tato kuřata!«

I vzala na kolena děti své
a klidnější v té chvíli cítila,
že nejsouc chotí matkou zůstala.

»Jak, Petr zhynul? Vše chci zvěděti!«

»Tři lodi ztroskotány,« pravil jsem,
»a Svatý Pavel mezi nimi též
i s nákladem.
                     — A těla jejich?
                                               — Ne,
nic nenašli a darmo kmotr Jan
tam v písku ryl a hledal nachýlen.«

— »To špatně hledali,« děl drsný hlas,
a rázem v tom se dvéře rozlítly,
»ti mají oči, věru, nevím sám,
zač platí vláda také hlupáky!«

A pod širákem, smáčen lijavcem,
však s okem zářícím a vesel, zdráv
stál před svou ženou statný námořník.
»Můj muži!« žena křikla, děti »Otče!«
To bylo drsné, silné objetí!

Co řekli byste? — S duší sdrcenou
já vida konec toho dramatu,
(na březích našich nejsou vzácností),
stál dlouhou chvíli stranou, náhle mrak
mi oči zaclonil a vědomí
jsem ztratil a pak omdlel docela.

Za chvíli, když jsem oči otevřel,
tu Gervaise u mne stála s mužem svým,
mne oba s něžnou péčí zvedali,
a slyšel jsem jak pravil námořník:
»To přejde zas!« a hlasem posměšným
však dobráckým:
                        »Toť pravý Pařížan!«