Moderní básníci angličtí/Verše, které mohl psáti Alexandr Selkirk

Moderní básníci angličtí
Předvečer prvního máje	Verše, které mohl psáti Alexandr Selkirk	Láska k vlasti

Údaje o textu
Titulek:	Verše, které mohl psáti Alexandr Selkirk v době své samoty na ostrově Juan Fernandez
Autor:	William Cowper
Původní titulek:	Verses Supposed To Be Written by Alexander Selkirk
Zdroj:	Moderní básníci angličtí (1700—1800), překlady Jaroslava Vrchlického. Praha : Jos. R. Vilímek, vyd. okolo 1900. s. 22–24. Městská knihovna v Praze (PDF)
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Jsem vládce všeho, co tu zřím,
to právo nikdo neupře mi,
od středu k vlnám vzbouřeným
já vládnu zvěří, ptáky všemi.
Ó samoto, kde kouzlo tvoje,
jež viděl mudrc v tváři tvé?
spíš v hluku žít, kde lidí roje,
než v samotě té strašlivé!

Jsem svazků člověčenstva prost,
svou cestu sám již skončit musím,
mně hudba řeči — cizí host
i má leká mne, jak ji zkusím.
Tlum zvěře, jenž tu nivou těká,
mne lhostejně zří v dumách mých,
je síla moje nepoleká,
mne uráží spíš krotkost jich.

Společnost, láska za úděl
nám s přátelstvím jsou nebem dány.
Kéž holubic bych křídla měl,
jak užíval bych jejich many!
Trud, péče — rázem po nich veta,
kde náboženství, pravda, ctnost,
jak moudrost z úst bych čerpal kmeta
a z mládeže her veselost!

Ký, náboženství, poklad jen
se v nebeském tvém světě kreje!
Před cenou tvou mizí jak sen,
co zlatem se a stříbrem skvěje.
Však běda, slavné zvonů znění
se nerozlehlo v skalách těch,
zde klidu svatvečera není,
zde umíráčku nezněl vzdech.

Vy větry, jichž jsem hříčkou byl,
v poušť moji neste křídlem divým
jen vlídné slovo, sladký kvil
ze země, již víc neuvidím.
Zda v myšlenkách a zbožném přání
se ob čas rozpomene druh,
či snad již druha nemám ani,
jejž vidět víc mi nedá Bůh?

Jak myšlenky blesk rychlý přec!
Vždyť srovnávaný s jeho chvatem
jest i sám vichr lenivec
i světla šíp v svém letu zlatém.
Když na svou rodnou myslím zemi,
již okamžikem duch tam dlí,
však rozvahou hned stanu němý
ku berle spoután zoufalství.

Ku hnízdu letí racek zpět,
zvěř v brloh svůj se večer ztrácí
i zde má míru chvíli svět…
Můj krok se v prázdnou chatu vrací.
Však láska boží ta bdí všudy,
jí síla vzplá myšlenkám všem,
jí úsměv obetkává trudy
že smíříš se — i s osudem.