Mistr Jan Hus : Jeho život, dílo a význam/Slovo úvodní

Mistr Jan Hus : Jeho život, dílo a význam Arnošt Caha
	Slovo úvodní	I. Stav národa českého ke konci XIV. století

Údaje o textu
Titulek:	Slovo úvodní
Autor:	Arnošt Caha
Zdroj:	CAHA, Arnošt. Mistr Jan Hus : Jeho život, dílo a význam. Brno : vlastním nákladem, 1919. s. 5–8. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Jan Hus

Dva Janové oslavili národ náš před cizinou: mistr Jan Hus a „učitel národů“ Jan Amos Komenský. Tito dva synové národa českého patří k nejslavnějším mužům všech národů a věků. Kdežto však slavní, synové jiných národů byli vždy oslavováni a zbožňováni vděčným lidem svým, naše slavné „kacíře“ stihl jiný osud: Komenského vyhnal po bitvě bělohorské krvavý Ferdinand II. do ciziny, světce Jana Husa vypudili jezuité ze srdcí předků našich. Dlouhou řadu let odvracel se národ český od největších synů svých s hrůzou a ošklivostí nad jejich „kacířstvím“!

Do bitvy bělohorské býval výroční den upálení mistra Jana Husa (6. červenec) u našich předků dnem svátečním. Ku poctě „svatých mučedníků“ Husa a Jeronyma zřizovány byly oltáře po širých vlastech českých. Velmi rádi dávali předkové naši zvonům jejich jména. K Husovi znal se ve století XV. a XVI. s hrdostí téměř celý národ český.

Po vítězství na Bílé hoře (8. listopadu 1620) zbožný Ferdinand II. umínil si očistiti české země od „kacířských bludů“. Horlivými vykonavateli jeho vůle byli jezovité. Památka Husova měla býti ovšem vyhlazena na věky. Aby se to lépe a rychleji podařilo, přišli vynalézaví jezovité na skvostnou myšlenku: za Jana Husa dáti českému lidu jiného svatého Jana za náhradu. Řím ovšem vyšel jim vstříc a roku 1729 prohlásil Jana z Nepomuku za svatého. Brzy uctíván byl Jan Nepomucký zotročilým lidem českým jako „národní“ světec.

Když Josef II. vydal roku 1781 zákon o náboženské snášelivosti (toleranční patent), dostalo se svobody i tajným evangelíkům českým, ctitelům památky Husovy; ale za nástupců Josefových, přísně katolických, namlouváno dále lidu našemu, že největší hanbou českého národa jest, že Hus byl jeho synem. A lid náš s vroucí zbožností uctíval Jana Nepomuckého a za Jana Husa se styděl…

Teprve Fr. Palacký, nejslavnější historik náš, ve svých „Dějinách“ objasnil pravý význam Husův a otevřel národu oči. Ale i zde přispěchala Vídeň a diktovala mu, aby odsoudil jeho kacířství. Vedle Palackého též Karel Havlíček Borovský články ve svých novinách, V. V. Tomek „Dějepisem města Prahy“ a mnozí jiní šířili pravdu o kostnickém mučedníku. V letech 60tých vydal K. J. Erben české spisy Husovy. Roku 1868 vypravilo se asi 400 Čechů do Kostnice a roku příštího konaly se v Praze a Husinci veliké slavnosti na pamět 500letého výročí narození Husova. Tím národ český dal poprvé na jevo, že se hlásí k svému velikému „kacíři“. Od té doby každoročně 6. července vzpomíná lid český světlé památky Mistrovy.

Ale do českých škol prokletý kacíř nesměl! Prohlédněte čítánky, staré i nové — sebe menšího článku o Husovi v nich nenajdete. České dítě nesmělo se dočísti ničeho o nejslavnějším Čechu mimo stručnou poznámku, že byl kacířem a že byl za to spravedlivě upálen. Taková byla všemohoucí vůle Franze Josefa, který několikrát vyjádřil se o Husovi s odporem a nenávistí, a tak to poroučeli čeští Římané. Avšak úsilí Vídně a Říma bylo marné. Čeští učitelé, z ohromné většiny nadšení ctitelé Husovi, ukládali v mladá srdce česká lásku a úctu k velikému mučedníku našemu.

Před válkou chystal se národ český důstojně oslaviti 500letou památku smrti Mistrovy. Byli bychom ji také oslavili! Byli bychom ukázali Římu i celému světu, že dobře víme, kdo byl Hus, proč vstoupil na hranici, a že jsme hrdi na jeho kacířství. V den 6. července 1915 naše zlatá Praha byla by se stala na chvíli srdcem celého světa, všichni národové vzdělaní by se byli s námi s úctou skláněli před velebnou postavou mistra Jana.

A zatím! Žel! Nešťastnou Evropou bouřila tehdy děla — a když takovou řečí mluví přítomnost, bylo třeba, alespoň na čas, zapomenouti na minulost. Ale národ náš přece nezapomněl. Když nesměl oslaviti 500letou památku smrti Husovy veřejně a okázale, oslavil ji potichu, avšak neméně vroucně, v sokolských tělocvičnách, ve školách i jinak. Na posvátném náměstí Staroměstském, které vidělo mučednickou smrt 27 českých pánů a na němž mariánský sloup přes půl třetího sta let hlásal vítězství církve a Habsburků nad nenáviděným kacířským národem českým — na tomto náměstí odhalen byl 6. července 1915 nádherný pomník Husův, aby se vyplnila slova Mistrova, že často vítězívá ten, kdo byl poražen.

Národ náš tehdy věřil, že brzy nadejde den, kdy bude moci jako svobodný národ svobodně oslaviti svého největšího syna. Nesklamal se, bobudík! Křížová cesta našeho národa, jejímž prvním zastavením byla Bílá hora, neskončila se Golgotou, jak si přáli Habsburkové. Národ český zvítězil nad smrtí: 28. říjen 1918 je slavným dnem vzkříšení naší svobody a slávy. Tatíček Masaryk, nadšený ctitel Husův, a naši chrabří legionáři to byli, kteří rozbořili habsburské modly a rozbili černožluté okovy, tolikrát zbrocené naší krví. Na rozkaz císařův šli naši hoši do boje, ale duše jejich hořela jedinou pravdou, pravdou velikou a svatou: že jejich povinností je pomstíti Bílou horu, pomstíti popravu staroměstskou a všecka staletá příkoří, páchaná Habsburky na našem národě. A věrni jsouce heslu mistra Jana Husa: „Braň pravdy až do smrti!“ uposlechli jiné výzvy jeho: „Stůjte za právo a osvobození národa našeho!“

Letos poprvé jako svobodný národ oslavíme výročí smrti Mistrovy. Je jisto, že oslavíme den ten důstojně a okázale. Ale je si třeba uvědomiti, že první podmínkou zdaru těchto oslav jest, aby i nejširší vrstvy národa našeho poznaly nejen život, nýbrž i pravý význam mistra Jana. Každý Čech měl by čísti spisy Husovy, které by měly býti ihned nově vydány a prodávány co nejlaciněji. Naší mládeži československé a všem těm, kteří nemají kdy ani příležitosti čísti větší díla vědecká o Husovi, určen jest skrovný spisek tento. Spisovatel nemá jiného přání, než aby knížka tato vnikla do nejzapadlejších dědinek českých a přispěla k poznání významu a velikosti slavného učitele, kacíře a mučedníka našeho.