Mistr Jan Hus : Jeho život, dílo a význam/I. Stav národa českého ke konci XIV. století

Mistr Jan Hus : Jeho život, dílo a význam Arnošt Caha
Slovo úvodní	I. Stav národa českého ke konci XIV. století	II. Úpadek církve

Údaje o textu
Titulek:	I. Stav národa českého ke konci XIV. století
Autor:	Arnošt Caha
Zdroj:	CAHA, Arnošt. Mistr Jan Hus : Jeho život, dílo a význam. Brno : vlastním nákladem, 1919. s. 9–11. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Jan Hus

Často čítáváme a slýcháme, že doba vlády Karla I., „Otce vlasti“, byla nejšťastnější dobou národa našeho. Avšak názor tento není úplně správný. Poznáme hned, že stav národa českého ke konci XIV. století nebyl valné utěšený.

Král Karel sice všemožně pečoval o zemi českou, takže blahobyt zkvétal v Čechách i na Moravě, avšak jen u tříd středních a vyšších, to jest u měšťanů, duchovních a šlechty. Naproti tomu lidu selskému nevedlo se zrovna skvěle. Byl poroben šlechtou, která brzy zapomněla, že je stejného původu a téže krve jako její poddaní. Sedláci již tehdy byli téměř bez práv, jsouce odkázáni na milost a nemilost svých pánů, mnohdy velmi nemilosrdných.

Ačkoliv Karel byl přítelem národa našeho, přece němčina šířila se za jeho vlády na úkor jazyka českého. Jako předchůdcové jeho přál i Karel Němcům, usedlých u nás zvláště ve městech, kde měli mnohé výsady a přednosti před Čechy, kteří byli stále odstrkováni. Ve všech městech vládli Němci a čeští měšťané marně volali po svých právech. V samotné Praze, sídle Karlově, úřadovalo a soudilo se jen německy. Čech byl nucen hájiti svého práva před německými soudci německým jazykem nebo za pomoci tlumočníkovy! Tak drzí byli němečtí přistěhovalci, že vzdorovali nařízení Karlovu, jímž měla býti čeština zavedena do městských úřadů pražských.

Pražská universita, založená Karlem pro jeho „milé Čechy“, byla rovněž v rukou německých. Němečtí mistři měli při rozhodování o různých věcech, na příklad při obsazování míst, 3 hlasy, kdežto Čechové spokojiti se musili hlasem jedním. Následek toho byl, že Čechové byli vždycky přehlasováni, takže nejdůležitější a nejvýnosnější místa byla obyčejně obsazena Němci.

Také vyšší duchovní byli většinou národnosti německé. Na nejvýnosnější úřady církevní dosazováni byli velmi často Němci. Protože pak církevní jmění zabíralo skoro třetinu celé země, veliká část půdy byla tím v rukou německých.

Vyšší šlechta, třebaže tehdy ještě byla českou, přece libovala si v němčině a německých mravech. Právě německá „kultura“ přinesla k nám porobu selského stavu, o níž jsme se již zmínili. Nižší šlechta, zemané a rytíři, byla celkem chudá, avšak národně uvědomělá.

Uvážíme-li, že německá města, vyšší duchovenstvo, většinou německé, a vysoká šlechta, v ohledu národním velmi vlažná, byly hlavními držiteli bohatství země, že nižší šlechta byla ochuzena a lid selský byl stále víc a více ujařmován, pak pochopíme, jaké nebezpečí veliké hrozilo tehdy národu našemu od sousedních Němců. Štěstím bylo, že císařská koruna spočívala v této době na hlavě Karla I. a později Václava IV. Německá dobývačnost spokojila se proto šířením německé „kultury“, která měla příštím dobyvatelům připraviti jistou cestu. Štěstím pro národ náš bylo též, že král Václav IV. vybíral své rádce (milce) z řad šlechty nižší, jak nám již známo, vlastenecky smýšlející.

Přes to bylo tehdy nebezpečí veliké a to tím vetší, že životní sílu národa našeho oslabovala nemravnost a rozmařilost, která se rychle šířila i v širokých vrstvách lidových. Národ český, celkem tehdy nečetný, obklopen byl se tří stran odvěkými nepřáteli svými, kteří čekali jen na vhodnou příležitost, aby nás vyhubili jako Slovany Polabské a Pobaltické. Národ český mohl se zachovati jen tehdy, když by byl národem zdravým, vzdělaným a mravným.