Mistr Jan Hus (Karafiát)/II. Víra a Písmo

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Mistr Jan Hus
Podtitulek: II. Víra a Písmo
Autor: Jan Karafiát
Zdroj: KARAFIÁT, Jan. Mistr Jan Hus. Vydání čtvrté. Praha: Kalich 1922. s. 11–21.
Licence: PD old 70

Celým Husovým životem, celou jeho povahou, ano, celou jeho duší táhnou se jako barevné nitky dva pojmy, kterýmž pakli že nerozumíme, nerozumíme celé té jeho duši, celé jeho povaze, ano, celý ten jeho život, desetkrát a stokrát pojednávaný, jest pro nás pohádkou. Ten jeden pojem jest víra, a ten druhý Písmo svaté aneb zkrátka Písmo. Vynechejte z Husova života Písmo, a Hus není Husem; a nezmiňujte se při něm o víře, a Hus, tento karakter čistý a jasný jako křištál, a patrný co otevřená kniha, halí se vám v mrákotu, a stává se nesrozumitelným.

Co jest víra? A co jest tak zvláštního na tom Písmě svatém?

Víra, víra, snad dokonce slepá! — a člověk dostává po celém těle husí kůži. Vždyť s tím souvisí novověký neomylný papež, dogma s encyklikou, klatba a interdikt, a snad i ta hranice i s tou čertovskou čepicí, kterou vstavil středověk našemu Husovi v Konstanci na hlavu. Ne, ne, to jest dětinství, zastaralé stanovisko, doba překonaná, — ne, ne, to se pro nás nehodí. Nač pak nám dal Pán Bůh zdravý rozum? A když nám dal též svobodnou vůli, tu jistě nechtěl míti otroky.

Tak mluvíme o víře v této době nevěry, a jest-li ještě kdo, jenž má v sobě aspoň krapet víry té, jež Husa dělá Husem, jen ho prohlasme za zpátečníka a tmáře, a budeme ho míti s krku.

Hůř jsme na tom, když máme vykládat muže, kteří co učenci, spisovatelé, co učitelé, co Češi jsou velikáni, a přece této děsné víry víc než krapet v sobě chovají. Tu to musíme nějak obalit, a ty ubohé muže omluvit, anebo aspoň politovat.

Tak jsme četli ve velezajímavém spise o Komenském a jeho Labyrintě světa a ráji srdce: „Vtipné jest, velmi vtipné převráceného světa vymalování až potud, pokud spisovatel neocitl se v církvi neviditelné, kdež touha jeho na křídla pietistického mysticismu zasedá.“ — Vida, tu jest víra pietistický mysticismus, a ač ani dost málo nepochybujeme, že spisovatel obě ta slova předobře znal, že by však z vlastní zkušenosti byl věděl, co to asi může být ten pietistický mysticismus, jenž se mu nezdá býti právě vtipným, o tom arciť a to důrazně pochybujeme. Na jiném pak místě Komenského dokonce lituje: „Ubohý, pro nekonečnou důvěru v Boha, že svých věrných neopustí, i na bezcestí se dostal, aby zřejmo bylo, že i muž svatého živobytí může poblouditi.“ — Ubohý Komenský, proč neměl té důvěry v Boha o kapku méně!

Tak soudíme, a že máme před těmito muži příliš mnoho úcty, než abychom je prohlásili za obmezené zpátečníky, vykládáme tuto víru co nezbytný přivěšek jejich doby, anebo co slabou jejich stránku.

Ale což, kdyby tato jejich slabá stránka byla právě ta jejich síla, ten pramen, z něhož se prýštil obrovský jejich karakter? Což když Hus bez této víry jest nám pohádkou? — Ne, to stanovisko, na němž se zrodí mužové jako Hus, nemůže nikdy zastarati, doba, jež nám odchová muže jako Komenského, nemůže od nás trpaslíků nikdy býti překonána, aspoň tak dalece ne, jak dalece takovéto muže odchovala; a ty věci, jež za všech časů zplodily muže Boží, nemohou nikdy býti dětinstvím, ale musejí být zvláštní mocí. Eliáš, Jeremiáš, Jan Křtitel, Augustin, Bernhard, Hus, Luther, Komenský a třeba i Zinzendorf nejsou překonané osobnosti, a ať jsme jejich doby překonali, t. j. ať vypadá za našich časů vše jinak než tenkrát, ti mužové jsou velikáni, za našich časů jistě ne menší, než byli za svých vlastních. A všickni ti mužové jsou odchováni věrou a vykrmeni Písmem.

Že nám slovo víra přivádí hned také na pamět neomylného papeže, mrtvou literu a pronásledování jinověrců, z toho nevysvítá, že by všeho toho byla víra pramenem a vinou. Nejdříve víru, znát a pak, bude-li zapotřebí, třeba se jí děsit!

Jen kdyby prý se při víře nemluvilo o věcech, jež se nedají nijak dokázat! Člověk přece nemůže nic věřit, co se příčí rozumu. — Jistě ne. Co se příčí rozumu, to se nemůže nikdy věřit. Ale že jest Bůh, příčí se to rozumu? Byli na světě bystré hlavy, hlubocí mudrci, a věřili v Boha, a ne bez důvodů. Vždyť přece jsme, my i ten celý svět. Kde se to všecko vzalo? Povstalo to samo sebou? Ach, samo sebou nikdy nic nepovstalo a nepovstane, vše mělo své původce, a ten původce byl vždy větší a vyšší než tvor, kterého stvořil, anebo jako praví Písmo: Všeliký dům ustaven bývá od někoho, ten pak kdož všecky tyto věci ustavěl, Bůh jest. (Žid. 3, 4.)

A pak, jak se vše na světě pěkně nese k svému cíli! Takový soulad! Kde by se byl vzal, kdyby nebylo vyšší bytnosti, jež tento soulad dříve byla vymyslila, a pak provedla? Takové věci se přece nedějí tak zvanou náhodou! — A pak ještě: My lidé jsme přec mravní bytnosti, každý z nás má svědomí, a toť ví bez dlouhého studování, jest-li to neb ono správné či nesprávné, tak že apoštol Pavel mohl zvolati: „Nebo když pohané zákona nemajíce, od přirození činí to, což přikazuje zákon, takoví, zákona nemajíce, sami sobě zákonem jsou, jako ti, kteříž ukazují dílo zákona napsané na srdcích svých, když jim to osvědčuje svědomí jejich i myšlení, kteráž se vespolek obviňují, aneb také vymlouvají.“ (Řím. 2, 14. 15.) Tomuto svědomí pak nepřiučili jsme se od nikoho; přinesli jsme je již s sebou na svět. Či snad jsme povstali ze tvorů, u kterých o svědomí a mravním citu není ani zdání? Proto se praví v Žalmích na dvou místech: „Říká blázen v srdci svém: Není Boha.“ (14, 1. a 53, 2.)

To jsou důvody, jež člověku zacpávají ústa. Ale proto ho ještě neuspokojují. Rozum mlčí, ba ani nemlčí, dělaje ke všemu své poznámky a o celé věci hrůzu pochybností, ale celkem připouští: Ano, možné to jest, že jest Bůh. Tak zcela proti rozumu by to nebylo, — a pak člověk nesestává ze samého rozumu. Tu jest také cit, a jest tu také vůle, a co to obé tomu říká? Jest Pán Bůh, či není žádný? Svědomí říká rozhodně ano, vůle by byla skoro radši bez Něho, a celý člověk co si říká? To si říká: Jest-li možné, aby byl Pán Bůh, tedy buď jest, buď není. Není-li, snad by to prošlo, před smrtí i po smrti. Než což, pakliže jest? A svědomí říká, že jest, Jak to bude pak se mnou dopadat? Co bude Pán Bůh tomu říkat, že já dělám celou Jeho bytnost závislou od svého rozumu, a má vůle že by radší o Něm neslyšela?

To jsou otázky, které rozhodují o celém životě. A což potom? Co a jak po smrti? Bude pak něco? Pakliže jest Bůh, ó, pak jistě něco bude! Jest tedy Pán Bůh, anebo není? Kde jest jasný důvod, jenž by mne o tom neb onom plně přesvědčil? — Neomylný papež povídá, že jest Pán Bůh, a ti všickni vysocí i nízcí, kteří ho udělali neomylným, tvrdí také svatosvatě: Ano, jistě, e jest Pán Bůh, jenom věř. Vždyť jsi, pokudžs byl dítě, vždycky věřil, a což bys chtěl nyní pochybovat!

A tak budu věřit, protože tak věří — ó, kdo pak ví, jestli jen tak nemluví? — kaplan a farář a děkan a biskup a arcibiskup, a že tak velí věřit neomylný papež, a neomylný papež — snad proto, že se to čte v Písmě? — Ó, to právě není způsob neomylného papeže odvolávat se mnoho na písmo. Tam se čte: „Všeliký člověk jest lhář,“ (Žalm 116, 11.) a: „Není rozdílu, všickni zajisté zhřešili,“ (Řím 3, 23.) a poznámka není při tom žádná, že by něco takového neplatilo a platit nemohlo, když někde nějaký člověk mluví ex cathedra.

Každý člověk se může mýlit. Mám já tedy lidem věřit? Lékař ti tvrdí: Neboj se, nebude to zlé, já ti za to stojím. A ty na to umřeš. Anebo jako řekl Jeroným: „Slyšíš-li, mistře Marku? Však ty za mne svého hrdla nedáš, jáť sám za sebe svou šíji dám.“ — Jest snad to víra, když nepochybuju o tom, co mně předpisují lidé? Jistě to není ta víra, jež zrodila ony velikány. „Nebuďtež služebníci lidští,“ (1 Kor. 7, 23.) jest první její pravidlo. Husova víra nebyla na lidech založena. Na čem tedy?

Ptali jsme se: „Jest Bůh, či není Bůh? Jest nám tu zapotřebí nějakých důvodů? O tom, že slunko svítí, není zapotřebí žádných důvodů. To zakouší člověk denně sám a sám, a tak neomylně že při nejlepší vůli nemůže o tom pochybovat. A kdyby byl kde člověk pořád ve sklepě živ, a nechtěl věřit, že jest obloha a na ní slunko, a to že svítí a hřeje, tomu by žádné důvody, i ty nejráznější, nespomohly tolik, jako kdybychom jej ze sklepa vyvedli, a nechali hodinku na výsluní posedět. Tu by jistě mlčel, přesvědčen jsa i upokojen. A že máš v dálce přítele, nedokážeš patrněji, než když ho tomu, kdo by o tom pochyboval, osobně představíš, jako že i o všech věcech nabýváme úplné jistoty teprv vlastní zkušeností. V této pak podstatné otázce: Jest Bůh, či není Bůh? byli bychom bez rady i pomoci? Tu bychom nemohli nabýt úplné jistoty vlastní svou zkušeností? Dobré jsou důvody, první však důvod zkušenost!

Ale řekneš, že jest Bůh duch, a nemůže mými smysly býti pojat. — Jistě, „Bůh duch jest, a ti, kteří se jemu modlí, v duchu a v pravdě musejí se modliti.“ (Jan 4, 24.) Jen přijde na to, co si při tom myslíme. Duch není pouhá myšlenka. Když si člověk ve svém pokoji něco myslí, tedy to může být zcela pravdivá myšlenka, ale proto jest to přece jenom myšlenka a nic více. Bůh není myšlenka, Bůh jest duch, a to jest něco nejen pravdivého, ale zároveň právě tak skutečného, jako jest člověk skutečný. A že jest tomu skutečně tak, to není pouhá domněnka, a důkaz toho zkušenost.

Ten Bůh duch Hospodin zajisté nejen že jest co duch všudy přítomen, skutečně přítomen, nejen že „jím žijeme, hýbeme se i trváme,“ (Skutk. ap. 17, 28), On Se též podlé nekonečné Své moci a svobodné vůle té a oné duše lidské přímo a přímo dotýká. Člověk, jenž posud o tom pochyboval, zdali vůbec Pán Bůh jest, aj, teď jest s tím samým Bohem v přímém a osobním spojení, tak jako když člověk se svým bližním duševně se slučuje, a duši takřka v duši vlévá. A chtít pak bytnost Boží ještě dokazovat, zdá se mu být urážkou toho svrchovaného Hospodina, jenž ho Svou bytností zachvátil; a ty nejdůmyslnější důvody, že jest Bůh, zdají se mu být dětské jenom hračky. Tu jest Bůh, tu, tu. Vždyť Se ke mně skloňuje, a duše má zná Ho převýborně, — a již jest Jeho dílo ve mně v plném proudu.

Jaké dílo? Dílo vyrovnání. Co se mně dříve zdálo být opatrností a rozumností, jest teď v Jeho světle rouhání se a bezbožnost; a to Písmo, jež se mně zdálo být dříve bájkou a kronikou, jest nyní „živé a mocné a pronikavější nad všeliký meč na obě straně ostrý, a dosahujeť až do rozdělení i duše i ducha i kloubů i mozku v kostech, a rozeznává myšlení i míněni srdce.“ (Žid. 4, 12.) Člověk jest v sobě rozdvojen. Tu jest něco, co se tomu spojení s Hospodinem příčí, a tomu svatému pořádku, jejž On ve svém Slově vyměřil, vzdoruje, a tu zas něco, co mne k Bohu mocně táhne, a činí Jeho Slovo nad med sladší. „Nebo zvláštní libost mám v zákoně Božím podlé vnitřního člověka, ale vidím jiný zákon v oudech svých, odporující zákonu mysli mé, a jímající mne zákonu hřícha, kterýž jest v oudech mých. Bídný já člověk! Kdo mne vysvobodí z tohoto těla smrti? Děkujiť Bohu skrze Jezukrista, Pána našeho.“ (Řím. 7, 22—25.)

On zajisté, ten vtělený Bůh, způsobil vyrovnání a smíření, vzav všechnu mou zpouru, nevěru i hříchy na Sebe, jako by je sám byl spáchal, a vytrpěl za mne trest smrti na dřevě kříže, aby staré věci ve mně pominuly, a já, nový jsa učiněn, v novotě života dlé Jeho svatého pořádku před Ním již obcoval. A teď věřím, celým srdcem věřím, a nemohu nevěřit, právě tak, jako jsem dříve nemohl věřit, až On sám Se ke mně sklonil, a z moci nevěry mne Svou mocí vytrhl, a k víře přivedl, tak že ji mám ne z lidí, ani ze sebe, než z Něho samého. A jak Se jednou ke mně sklonil, skloňuje Se neustále, denně mne Svou zásluhou všelikých hříchů sprošťuje, a v duchu ujišťuje, že jsem Jeho milé dítko. A to jest ta víra, má, Husova, a všech mužů i dítek Božích.

Ale jest-li to vše pravda? Zdali to jest skutečnost? Není-li to také nějaký pietistický mysticismus, jen nějaké takové pobožné dumání a blouznění? Podobá se to k tomu náramně.

A kdyby se ještě více podobalo! Což pak jest člověk sám, jenž něco takového zakouší, a což byl Hus první, jenž něco takového zakusil? Co pak jest ten druhý pojem, s kterýmž se setkáváme na všech krocích Husova života? Jest to Písmo svaté, anebo zkrátka Písmo.

Písmo jako písmo, od lidí psané, a přec zcela zvláštní písmo! Těm a oněm Svým mužům, ke kterýmž Se celou Svou bytostí skloňoval, a Svůj v nich zakládal a budil život, kázal Hospodin psáti vůli Svou a ty cesty, jakými je světem vodil, aby to bylo všem jejich potomkům naučením i výstrahou, zrcadlem i měřítkem. To a to zakusil ten, tak se vedlo onomu, s tímto pak takto nakládal, a od toho toto požadoval ten náš Hospodin; to jest Jeho svatá vůle, svatý Jeho pořádek. Největší tu rozmanitost, a přec jeden a tentýž duch, plynoucí z téhož pramene. — A tu viz, zdali to, co se se mnou děje, jest toliko nějaké blouznění a pobožné dumání, anebo se to srovnává s tím způsobem, jakým se to dílo Hospodinovo při synech lidských vždy plnilo a jevilo.

Jen není-li to blouznění všech, neduh vlekoucí se od pravěků až po naše doby? — Tu opět důvody nespomohou, není-li prvním důvodem vlastní zkušenost. Credo, ut intelligam, říkal si Anselmus, anebo, jak to napsal žalmista Páně: „Ve světle tvém světlo vidíme.“ (36, 10.) Pouhé učení jest prázdná nádoba, byť si třeba křištálová, víra pak jest moc, uvádějící člověka do kolejí Božího pořádku. Tu nechť tedy odpovídá život toho lidu Božího. Byli-li a isou-li živi právě tak jako druzí, praničím se nelišíce, brali-li a berou se toutéž širokou cestou, kterouž se veškerý svět ke svému konci valí, pak jistě není jakákoliv řeč o víře v Krista Ježíše a spravedlnosti z této víry vyplývající nic jiného než blouznění, ano lež a farizejství. Ale jestli život těchto lidí jest svatý život, od obecného rozdílný, může něco takového pocházet z blouznění? Po pravidle bývá život špatnější než učení, a aj, tu by byl život vzorný, a učení převrácené!

To jest ta víra, a to jest to Písmo svaté, ty dva pojmy, jež se nerozlučitelně táhnou co barevné nitky celým naším Husem: Ten živý Hospodin nechal jej pocítit přímo a přímo Svou moc a pravdu Svého Slova. Vezměte pak toto dvé z Husa, a Hus se vám stane hádankou. Kdo zná víru, řekne: Ano, tak tomu jest; a kdo jí nezná, musí uznat: Něco tu jest, čemuž posud nerozumím. — Zkus pak jen krapet té víry a moci Slova Božího, a máš klíč k tomu svému velikánu.