Mistr Jan Hus (Karafiát)/I. Kdo to?

Mistr Jan Hus (Karafiát) Jan Karafiát
	I. Kdo to?	II. Víra a Písmo

Údaje o textu
Titulek:	Mistr Jan Hus
Podtitulek:	I. Kdo to?
Autor:	Jan Karafiát
Zdroj:	KARAFIÁT, Jan. Mistr Jan Hus. Vydání čtvrté. Praha: Kalich 1922. s. 3–10.
Licence:	PD old 70

Bylo to z rána v sobotu dne 6. července léta Páně 1415. V biskupském chrámu Konstanckém dosluhuje se právě slavnostní mše. Chrám jest přeplněn: 30 kardinálů, 33 arcibiskupů, 150 biskupů, na sta prelátů a doktorů, světských pak hodnostářů na tisíce, a diváků bez počtu. Na vyvýšeném lešení, obklíčen znameními svého majestátu, sedí král Sigmund, krásný muž vysoké, královské postavy, s bohatou, zlatou kadeři, s bystrým zrakem a s tahy v obličeji právě tak mužnými jak příjemnými, — rozený rytíř mezi rytíři. Všeliké oko se zalíbením k němu hledí. — Ale teď se počne jinam obracet. Zbrojnoši uvádějí do chrámu přisehnutého člověka v černém rouše, s vyzáblou, truchlou tváří. Již na něho čeká zvláště přípravené lešeníčko, odkudž by jej všickni mohli pohodlně vidět, a sotva tam ten nešťastník dovrávoral, již se vrhá na kolena, kdežto biskup Lodenský ubírá se na kazatelnu. Již přečetl text: Řím. 6, 6: „Aby bylo umrtveno tělo hřícha.“ A co pak chce asi o tom kázat?

Tělo hřícha! Ach, co měl těch těl před sebou, a jaké hříchy! Jaká to pýcha. jaká nádhera, jaká rozkoš, jaká chlipnost! „Ani za 30 let se ty hříchy nesmyjí, které se za našich dnů od svatých lidí v našem městě páchají!“ — naříkali poctiví Konstančané. Ale o tom biskup nekáže. A co káže? — „Není nic horšího než kacířství. Z malé jiskry může se vznítit veliký požár; protož uduste jiskru, aby nám neshořelo celé stavení. Jedna prašivá ovce může celé stádo nakazit. Vždyť již slavný Aristoteles povídá, že z bludu počátečně malounkého vzroste časem velikánské bludisko. Králové, knížata a prelátové již dávno o to usilovali, aby vyhubili kaciřství, všickni však nadarmo.“ A obrátiv se k Sigmundovi, — „Tobě, králi nejkřesťanštější, jest ta čest a sláva ponechána, abys rozervanou církev sjednotil, bludy vypudil, a tady toho zatvrzelého kacíře se světa sprovodil, aby křesťanstvo kacířským svým morem dále kazit nemohl. K tomu ti pomoz Ježíš Kristus, požehnaný na věky. Amen.“ Tak kázal.

A teď počali ubožákovi čist, co všechno spáchal. Bylo toho hromada. Chudák chtěl se bránit. — „Mlč, už jsme se tě dost naposlouchali.“ — A Hus, — ano, byl to „poctivý, svaté paměti Mistr Jan z Husince,“ — zvedá prosebně ruce k nebi: „Pro Boha vás prosím, poslechněte mne, aby si někdo nemyslil, že jsem učil něčemu kacířskému. Pak si již se mnou dělejte, co se vám líbí.“ — Ale zas jen: Mlč. Při tom kynou drábům, by jej mlčet donutili. Co mu zbývalo, než vrhnout se zas na kolena a odvolávat se v modlitbě k Ježíši Kristu, k tomu ukřižovanému? Ti četli zatím dále, blud za bludem, jeden horší než druhý. Vytrhli ze všeho souvisu to neb ono, co Hus psal neb kázal, a tvrdili: Taks tomu učil. Konečně mu předhazují: „Tys se vydával za čtvrtou osobu ve svaté Trojici.“ — Hus se vztyčil: „Jmenujte mně člověka, který něco takového na mne nalhal.“ — Oni však: „Toho není zapotřebí.“

Když jej konečně i z toho vinili, že se k Ježíši Kristu odvolával, zvolal hlasitě: „Ty, Pane Bože, tento sbor odsuzuje již i to, cos ty činil a učil, když jsa od svých nepřátel stihán, Bohu Otci Svou věc poroučels, dávaje nám příklad, kam bychom se měli utíkat.“ Ke konci pak dí: „Mimo to jsem přišel dobrovolně k tomuto sboru, spoléhaje se na bezpečný glejt přítomného zde krále, abych dokázal svou nevinu, a vydal počet ze své víry.“ Při tom upírá oči na krále Sigmunda, a ten muž se před celým sborem začervenal studem.

A přece ho odsoudili i s knihami, jež kdy napsal, i s těmi českými, jichž sbor ani neviděl. Vše má být upáleno. Hus leží při tom na kolenou, a na hlas se modlí: „Pane Ježíši Kriste, odpusť všem mým nepřátelům, prosím Tebe pro veliké Tvé milosrdenství. Však víš, že na mne křivě žalovali, křivě svědčili, a bludy na mne svalovali. Odpusť jim pro nekonečné Své milosrdenství.“ — A ti, jenž to slyší, s opovržením na něj hledí, a dávají se mu do smíchu. —

Když to Čech vypravuje, čte anebo poslouchá, tomu arciť není do smíchu. Než i to se přece jen snadně vypravuje, a ještě snadněji čte a poslouchá. Ale když se člověk do toho vmyslí, a vidí na tom sboru ty krvelačné obličeje, ano, když pomyslí sebe zarovnána až po krk suchým drvem a slamou, a tu stojí kat se zápalkou, a již to i praská, — až hrůza! — ó tu se vypravuje, a čte a poslouchá vše tak docela jinak! — Což pak to musilo být? Co pak přece ten člověk vlastně spáchal? A proč neodvolal? — Kacíř? — Co pak to jest? Zabíjel, kradl, smilnil, rouhal se Pánu Bohu? — Ne, svatý on vedl život, ale učil převráceným věcem, které se neshodovaly s učením církve. — Aj, divná věc! Tu jest člověk, který vede lepší život, než jsou jeho zásady. U nás to bývá naopak: Zásady výborné, člověk se může pro ně rozhorlit, a život? Ó, tu to vázne. Mravouky máme široké a dlouhé, a když to přijde ke skutkům, jaký to paskvil! — Ale což nemohl Hus být na omylu? Či neměl celý sbor dobrý rozum? Anebo snad Hus chtěl být mučeníkem! — Ale kde vzal tu sílu, že se nedal přemluvit ani po dobrém ani po zlém, a že až do posledního okamžiku při svém setrval?

To nejsou nové otázky, a my nejsme první, jenž se o rozluštění jich a mnohých ještě jiných pokoušíme. O Husovi se již mnoho psalo. Máme o něm knihy i knižečky. Každý ho chválí neb haní, jak se mu vidí, a Hus — zůstává hádankou, kterouž naši dějepiscové jen tak obcházejí. Buď ani nepozorují, že jest při Husovi ještě něco zvláštního mimo to, o čemž se oni zmiňují, anebo, pakli že to pozorují, mlčky to pomíjejí, nejsouce s to tuto zvláštnost proniknout a vyložit. Což však, kdyby tato zvláštnost byla právě to, co dělá Husa Husem? A což, když tomu tak jest skutečně?

Naši dějepiscové arciť zcela jinak. „Co původce a zakladatel protestantismu, co zástupce svobody duchovní, co křisitel zásady o právu osobního přesvědčení ve věcech víry, byl by odvoláním zmařil sebe v duchovním ohledu naprosto,“ píše z nich ten jistě ne poslední. Aj, jako by byl Hus věděl, že jest původcem protestantismu, aneb by jej byl dokonce snad chtěl založit! A osobní přesvědčení ve věcech víry! Co pak to má vlastně být? Jest přesvědčení ve věcech víry snad nějaké jiné než v jiných věcech? Jedná se tu pouze o lidskou libovůli: Věř, co se ti líbí! anebo má v tom osobním přesvědčení přece také vězet rozum?

Galileo Galilei byl přesvědčen, že se země točí okolo slunce, a ne slunce okolo země, a ač byl mizerný karakter, an v jednom okamžiku kleče své učení nad evangeliem odpřisáhal, a již v druhém si dupnul: „Však ona se přece točí!“ to jeho přesvědčení mělo rozum. Vždyť měl pro ně jasné důvody, a kdo chtěl slyšet, a měl rozum, ten musil chtěj nechtěj přisvědčit: „Ano, zdá se, že máš pravdu!“ — Či smí snad rozumný člověk také tvrdit: „Já jsem přesvědčen, že tomu tak není,“ aniž by dbal na jasné důvody? Ne, rozumný člověk aspoň ne. A ve věcech víry by snad něco takového šlo? „Já jsem přesvědčen, že není Pán Bůh“ a „já jsem přesvědčen, že jest Pán Bůh,“ čili jinými slovy: Ve věcech víry platí úplná libovůle! To jest to právo osobního přesvědčení ve věcech víry? — Ó, to by byl Hus měl osobní právo v posledním okamžiku zcela jinak se přesvědčit! — A proč se nepřesvědčil? Že by se byl v duchovním ohledu naprosto zmařil? To jest přece vedlejší věc, zdali by se byl zmařil čili nic. Zde se jedná o to, musil-li Hus odvolat, anebo-li nesměl, ať se mu do toho chtělo, nebo nechtělo. A tu se u svých dějepisců marně ohlížíme po odpovědi, kteréž by člověk porozuměv, byl též uspokojen.

A nyní dejme tomu, že Hus nesměl odvolat. A neodvolal. Ale kde pak vzal ten člověk tu moc a vytrvalost, že neodvolal, třeba že jej k tomu měli ti nejdůvěrnější přátelé? Dát se pro přesvědčení, jak vy tomu říkáte, upálit, ó, to není maličkost! „Kůži za kůži a všecko, což má člověk, dá za sebe samého.“ (Job 2, 4.) A Hus si mohl pomoci pouhým slovem. Aj, ten Galilei, jak jedná zcela jinak! Milerád nechá slunce točit se okolo země, jen aby se vyhnul mučenické koruně, a jistě by byl, kdyby byli chtěli, ještě jiné věci připustil. A přec, i kdyby býval Galilei takový muž jako Hus, a neodvolal toho, o čem byl přesvědčen, tak že by byl býval též odsouzen na hranici, — byl by arciť také býval mučeníkem, jak se říká, pro pravdu, ale věc by se měla přece jinak.

Galilei zastával třeba vědecké, přece jen světské věci, Hus pak zastupoval věci duchovní, jimž nejen věda nerozumí, nýbrž též srdce lidské se příčí. Galilei si mohl říci: Já umírám, ale na vědě si zasloužím věčnou slávu, — a Hus si říká: Já umru, ale na Pánu Bohu si praničeho nezasloužím. Přijme~li mne k sobě, stane se to z pouhé jeho milosti. A přec, že on umře, a neodvolá! Ohromný to velikán, a člověk neví, na čem se vlastně toto velikánství zakládá; karakter jako hora, a člověk neví, kde se vzal. „Proles sine matre creata.“ Jak to? Když člověk čte o Husovi díla duchaplná, a setkává se tu s Husem kusým, mužem plných hádanek, tu se musí tázat: V čem to vězí, že mužové, kteří jiné velikány pronikají, a takřka znova tvoří, Husa nedovedou vyložit? Jakou si dají práci, aby jeho spisy veskrz znali, nechtějíce ani o slovíčku býti v pochybnostech, zní-li tak anebo jinak, a jádro všech jeho spisů což, že jest jim skryto?

Dlé našeho soudu pochází to odtud, že co se posud o Husovi psalo, psalo se se stanoviska zcela jiného, než bylo to stanovisko, na kterém stál Hus, tak že obě osoby, Hus, jenž má býti popisován, a dějepisec, jenž jej chce popisovat, podstatně se od sebe liší. Každý nám ho podává tak, jak mu se svého stanoviska rozuměl, jako že i my ho zamýšlíme tak líčit, jak my jej známe. To pravidlo dějepisu: Sine ira et studio — tak zcela nestranně! — arciť tu klesá, jsouc po jistý stupeň holý nerozum. Tváří-li se dějepisec, jako by seděl na Olympu, sám ani nejsa člověkem, přihlížeje toliko, jak to synové lidští na světě tropí, — tak zcela bez zášti a bez lásky, — tu nám velmi málo poslouží, proto že nám nerozumí. A komu dějepisec nerozumí, tomu musí křivdit. On sám není třeba nic než suchoparný rozum, a ten, kohož chce líčit, citem se až rozplývá, — což má z toho pojít? A tu jest muž, jemuž z očí září svatost a nezlomná vůle, a spisovatel? — Klopí před ním oči, ba ani neklopí, a píše, jeden tak, a druhý jinak, často právě naopak. Kde se to bere?

Pravili jsme, že dějepisec svým mužům nevždy rozumí. To slovo však není zcela správné. Člověk není lhostejná věc, kterouž by dějepisec mohl změřit svým rozumem, nýbrž člověk jest člověk, do něhož se musí dějepisec vžít; což však jest zhola nemožné, není-li mezi oběma osobami jakési vnitřní příbuznosti (cum studio). Nemůže být tedy pochybnosti, že Husa bude věrně jen ten líčit, kdo jest s ním spřízněn, t. j. kdo s ním stojí na tomtéž stanovisku, na němž se dá člověk pro Slovo Boží třeba rozpíchat anebo upálit.