Meir Ezofovič/IV.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

IV.

Rabbi Isák Todros nosil na svém zevnějšku, a snad i v duševním svém ústrojí patrné sledy několikastoletého přebývání předků svých v palčivém podnebí španělském.

Toulavý lid, ku podivu vytrvalý v zachovávání známek, jimiž se rozeznával od plemen jiných, silou nepřekonatelného vlivu přírody přece tu i onde nabyl něčeho z různých obzorů, na nichž ho rozsil osud vyhnanství.

Stávají tu při obecné podobnosti důležité rozdíly: lidé poměrně nedávno přišlí z jihu neb východu, jakož i ti, nad nimiž bledé nebe od věků se klene a mrazivé vichřice burácejí; duše povolné i vášnivé, mystické i utopené ve skutečnosti; vlasy černé jako nejčernější vlasy havranové, a oči modré jako barva jasné oblohy; čela bílá i snědá, organismy silné, otužilé, a těla vyzáblá, slabá, podrobená nervovým záchvatům, třesoucí se vášní, napojená sněním, umořená fantasií.

Isák Todros měl nejhnědější ze všech hnědých tváří, nejčernější z černých vlasův a očí, nejvášnivějšího a sněním nejvíce rozervaného ducha ze všech duchův ohnivých.

Jaké stanovisko měl vlastně ve své obci, a na čem ono se zakládalo? Knězem nebyl; rabíni nejsou kněžími, a snad žádný národ není z přirozenosti své tak daleký od theokratického řádu a poddanství jako národ israelský. Administratorem obce také nebyl, neboť civilními záležitostmi jejími zabývali se úředníci obecní, rabíni však mají v zastupitelstvě obecním úlohu pouhých strážců náboženství, jeho předpisův a obřadův. A přece měl hodnosť vyšší všech prve jmenovaných. Pocházel ze starožitného rodu knížecího; mezi předky jeho bylo mnoho dávných mudrcův a nedávných rabínů bohabojných a ctěných; on sám byl náramně zbožným, tedy cadykem a chachamem[1], asketou, skoro divotvorcem, a taktéž hluboko, nesmírně učeným.

Toto se týkalo jen učenosti náboženské, ale v obci šibovské to byla také učenosť jediná.

Učenosť tato obsahovala nepřirovnalou známosť svatých knih: Tory či bible nejméně, Talmudu více, ale Kabaly nejvíce.

Isák Todros byl nejlepším znalcem kabalistiky v době nejnovější, a to stanovilo základní kámen, na němžto spočívala budova jeho velikosti.

Kdo zná aspoň trochu věci, týkající se víry israelského lidu obecného, má zajisté za to, že obyvatelstvo šibovské bylo zlomkem četné a posupné sekty Chassidů, kterážto staví Kabalu v čelo všech náuk duchovních i světských.

Nikoli; obyvatelé šibovští nepovažovali se za odštěpence, nýbrž honosili se tím, že jsou pravověrní talmudisté a rabbinité. Ale náleželi k těm talmudistům, ostatně četným v nejnižších vrstvách společenských, již k Toře a Talmudu připojivše Kabalu, uznali ji za knihu svatou a oblíbili si v ní vášnivě, posouvajíce v stín dvé knih prvých.

Chassidism přeletěl posléz i nad obyvatelstvem šibovským, dotknul se ho z blízka a pozůstavil v něm četné sledy. Značná čásť obyvatelstva toho byla skutečně chassidskou, sama nevědouc o tom, ano roznášela se i pověsť, že děd Isáka Todra, onen Reb Nochim, jenž byl s Heršem Ezofovičem bojoval o ideu, byl jistého času učněm Bešta, zakladatele divné té sekty, vídal ho často, a — ač úplně se s ním nespojil — vnesl do obce mnoho jejích prvků základních.

Hlavními těmi prvky jsou: neomezená úcta prokazovaná Kabale, skoro modlářské velebení cadykův a nábožná, hluboká, nezlomná ošklivost z Edomitů — cizích národův a náuk jejich.

Prvky tyto se množily a vždy více se rozrůstaly za správy Borucha, syna Nochimova, a jeho vnuk Isák uvázal se v důstojenství, jež předkové jeho byli drželi, v době nejširšího jejich rozkvětu.

Náboženství obyvatelstva šibovského nebylo tedy mosaismem, ani talmudismem, aniž chassidismem, nýbrž chaotickou směsí všeho toho, směsí, jež panujíc na několikráte deset mil kolem Šibova, měla nejvyšší svůj výraz v osobě rabína šibovského.

Rabbi Isák měl tmavé čelo, celé zorané hlubokými brázdami, které na něm vznikly, kdy muž ten myslí usilovnou jal se pronikati tajnosti nebe i země pomoci náležitého skládání liter, jimiž se píší jména boha i andělů. Ve svých očích, černých jak uhel, měl také blesky zasmušilosti aneb vytržení, které se rozněcovaly zpomínkou na nesmírné hrůzy a nevyrovnatelné rozkoše světa nadpřirozeného. Záda jeho byla shrbena nachylováním se nad knihy, ruce se mu třásly ustavičným pohnutím mysli bojující s vidinami, tělo měl vyzáblé a líce hluboko vpadlé od muk duševních a útrap fysických.

Coelibat, půst a bezsenné noci byly vyznačeny na tmavém zevnějšku toho člověka, to vše spolu s mystickou ekstasí, tajemnou hrůzou a nenávistí, jež nezná odpuštění, ku všemu, co žilo, věřilo, toužilo jinak nežli on.

V mladších letech byl ženat, či vlastně oženili ho, kdy ani nejmenší chloupek mužské dospělosti neukazoval se na tváři jeho. Brzy však se rozvedli s manželkou, která totiž činností svou rušila mu přípravu aneb roznícení ducha. Tři jeho děti vyrůstaly v domě bratra jeho, a on sám, poustevník, v nízké své černé chatrči žil celý v největším napjetí, ve fantasii, v nadšených modlitbách a hlubokých, mystických rozmyslech.

Co do těla živil se dary, jež horliví jeho ctitelé jemu posýlali. Byly to ostatně dary všední, nepatrné. Rabbi Isák ani nepřijímal darů velkých, drahocenných, ani nebral platu za udělení rady, lékův a předpovědí věrným k němu přicházejícím.

Ale každodenně před východem slunce přesouvaly se po školním nádvoří jakési nesmělé postavy, beze všeho šramotu stavěly na dřevěnou lavici pod oknem chatrče hliněné nádoby, naplněné pokrmy, a kladly tam kousky chleba aneb svátečního pečiva.

Rabbi obyčejně toho času odříkával ranní modlitby, neboť v té době bylo již lze rozeznati barvu bílou od bledomodré, a každý pravověřící Israelita byl tudíž povinen odříkati ranní šemy a tefily.

Pak otvíral okno, a z pod žlutých víček dlouho patřil na růžovou jitřenku ohnivou zřenicí, plynoucí po bělině oční trudem začervenalé. Tam v těch stranách byl daleký východ, Jerusalem, nepatrné již zříceniny svatyně Šalomounovy, Palestina plačící za syny svými, palmy sionské vadnoucí smutkem…

Někdy oheň planoucí v očích rabínových hasnu v slze, kteráž splývajíc chladila jeho líce spálené žárem vnitřním… Časem i mrazivé větry a vlhké mlhy také chladily tvář jeho, ale Isák Todros přes mlhy, déšť a chumelice každodenně z rána dlouho patřil k východu… Potom se shýbal a bral s lavice pokrmy připravené jemu rukou pobožného. nepožíval ho však úplně, neboť lámal chléb i pečivo na drobné kousky a plnou hrstí je házel ptákům, již v hejnách velkých slétali vždy se střech sousedních, z ulic, odevšad, aby prosvitavou oponou pohyblivých křidélek zaslonili malé okénko otevřené. Někteří z nich uchopivše drobty, odnášeli je do svých hnízd, radostně štěbetajíce; jiní, nasytivše se, vlétali do okénka a sedali hromadně na černé, skřivené ruce krmitele svého. Četné lastovičky, jež hnízdily pod nízkou střechou chatrče, nachylovaly se také ze hnízd svých a spouštějíce k němu zobáčky, patřily naň smělýma očima. Tehdy tmavá tvář rabínova stávala se trochu méně tmavou, a časem, ač přece zřídka, lahodný úsměv pohrával jeho zaťatýma rtoma, hustým vousem obrostlýma.

Ptáci znali rabína dobře a z blízka, nejen ti, již hnízdili v městečku, ale i jiní, jimiž hustý březový les byl naplněn.

Isák Todros vycházel často do lesa, a někdy se zahloubil až v sousední ohromný les borový. Co tam činil? Krmil ptactvo, jež postřehši ho, přilétalo se všech stran a nespustilo se ho již na celé jeho procházce. Nejednou se modlil hlasem velikým, pozdvihuje třesoucí se ruce k nebesům, a křikem svým v nadšení vyvolávaje sbor ozvěny lesní; konečně hledal i různé byliny a plané květiny, jichž pokaždé natrhal ohromné svazky, jež pak odnášel do své chatrče. Byliny ty měly hojivé vlastnosti, jichžto známosť v rodině Todrů dědili synové po otcích. Všickni náleželi k druhu těch prvotních lékařův, jichž bylo plno ve středověku, a kteříž umění léčiti choroby tělesné nenaučili se na žádné akademii, leč v pouhé přírodě, v níž bádali duchem spíše fantastickým a zvědavým nežli vědecky vzdělaným. Konečně jeden z dávných předkův Isáka Todra byl kdysi proslulým lékařem španělským, kdy v neblahém stavu israelského lidu byla nastala jakási krátká přestávka, a kdy mu bylo dovoleno, aby spolu s jinými národy čerpal všestranné pokrmy životní ze zřídel všelikých. Byla to krátká přestávka, po nížto slavní a skutečně učení lékaři israelští zmizeli ze světa; leč ten, jehož jméno bylo Todros Halevi, odkázal vědomosti své synům svým, ony pak přecházely z pokolení na pokolení, přejinačujíce se rozličným způsobem, odívajíce se v četná roucha fantastická, ukládajíce se v přepodivné legendy, v nichžto skromné byliny byly bohatýry, ty byliny barev prostých a vůně pronikavé, po nichž pohrdlivě šlapaly nohy lidí nevšímavých.

Isák Todros pilně vyhledával a bedlivě sbíral ty drahocenné předměty vědy a starých svých podání rodinných; odnášel je, a vrátiv se do své nízké lepenice, rozkládal je v tenkých vrstvách na špinavé podlaze těsné jizby, aby tu řídké a mdlé paprsky sluneční na ně padající pronikaly je veskrz silou svou dobročinnou.

Proto také vždy, a letního i podzimního času nejčastěji byla atmosféra malé světničky rabínovy plna silné a dušné vůně sušících se zde bylin a planých květin. Bledé barvy uvadlých rostlin smutně jasněly na okolních stěnách sešedivělých prachem, jenž v několika desítiletích usadil se na nich tlustými vrstvami a ve smeti, jíž byly kouty naplněny a hrubá podlaha pokryta, vyhlížely jak teskné diamanty vyrvané z rájů zelených.

Konečně ta světnička připomínala hrubý příbytek poustevníkův. Nebylo v ní ničeho kromě nízkého, tvrdého lůžka, bílého stolu, stojícího u jednoho okénka, dvou dřevěných stolic a několika prken, připevněných ku zdi a naplněných knihami. Mezi nimi bylo dvanácte svazkův ohromné velikosti s tiskem předvěkým, s vazbou z pergamenu zažloutlého. Byl to Talmud. Výše ležely: Ozar-ha-kabod, dílo jednoho z předkův Isákových, onoho Todra Haleviho, prvého Talmudisty, jenž věřil v Kabalu; Toldot-Adam, epos opěvající děje prvního člověka a vyhnance; Sefer Jezira[2], apokalyptický obraz vzniku světa. Kaarat Kezef, v němž Ezobi varuje Israelity před zhoubným vlivem všeliké náuky světské; Schiur-Koma, plastický popis boha, vysvětlující čtenářům fyzickou jeho postavu, hlavu, nohy, ruce obrovských rozměrů, zvláště pak boží bradu, kteráž má dle tvůrce toho díla zdélí 10.500 parasangů[3]. Ale na nejvyšším místě ležela „kniha blesku“ Zohar, častým užíváním nejvíce ošumělá, nejobšírnější a spolu nejhlubší rozprava o Chochma-Nistaře (kabale), již ve jménu rabína Šimona-ben-Jochaie, jenž byl žil před mnohými věky, Mojžíš z Leonu vydal v 13. století.

Nad touto sbírkou knih Isák Todros probděl mnoho bezsenných nocí, čerpaje z ní velkou učenosť a moudrosť svou, a niče při tom všecky síly těla svého. Vůní z ní unikající opojoval ducha svého mystickým nadšením a hořkým, ostrým jedem nesmírné ošklivosti ku všemu, co bylo cizí aneb nepříznivé světu v ní obsaženému, plnému nadpřirozených bleskův a temnoty. Při sbírce té proseděl mnoho nocí nejen všedních, obyčejných, nýbrž i svátečních. V nocech svátečních nebýval však sám, ježto u nohou jeho sedával učeň a oblíbenec jeho, Reb Moše, melamed, aby dle potřeby utíral černý knot žluté svíčky lojové. Pobožný totiž, jenž v noci sváteční čte knihy svaté, nesmí sám utírati knot, tudíž potřebí, aby ho v tom nějaká bedlivá ruka zastupovala. Rabín tedy ve svátečních nocech čítal Schiur Komu a Zohar, a malý človíček vedle něho sedící, oděný hrubou košilí, povstal časem z nízkého sedátka, oživil mdlý plamének žluté svíčky a upřel okrouhlé oči své na tvář mistrovu, čekaje, že písmena jmen božských — Notarikon a Gematria — po chvílích vždy znovu kreslená, sestavovaná a přestavovaná rukou rabínovou, dají slovo, jež bude činiti divy veliké a odhalí před lidmi všecka tajemství nebe i země.

Isák Todros, navrátiv se domů hned po západu slunce s velkým svazkem planých květin, uzřel tu věrného ctitele svého sedícího v koutě tmavé předsíňky. Sedě skrčen a podpíraje tvář oběma rukama, pohroužen byl v hluboké přemýšlení.

„Moše!“ ozval se rabín, rychle a tiše přesouvaje se po síňce.

„Co poroučíš, Nassi?“ tázal se Moše hlasem pokorným.

„Jdi, Moše, hned k starému Saulovi, a řekni jemu, že rabín Isák Todros zítra navštíví jeho dům!“

Postava skrčená a šeřící se v tmavém koutě vzchopila se jako spružina ze země pohnutá, a bosýma nohama pomkla se rychle po náměstí k vysokému domu Saulovu. Tu melamed vběhnuv na pavlač a přeběhnuv dlouhou chodbu, otevřel napolo dvéře a nachyluje hlavu do prostranné světnice volal hlasem pronikavým a vítězoslavným:

„Reb Saule! Dojdeš veliké cti a velikého štěstí! Rabbi Isák Todros, nesmírně zbožný a prvý mudrc na světě, navštíví zítra dům tvůj!“

Z nitra prostranné, společenské světnice bohatého kupce odpověděl hlas mdlý stářím, leč dosti ještě silný:

„Já Saul Ezofovič, děti, vnuci a pravnuci moji budeme očekávati návštěvy rabína Isáka s velkou radostí a s velkou touhou v srdci. Nechť žije sto let!“

„Nechť žije sto let!“ opakovala tmavá tvář s okrouhlýma očima, do jizby nachýlená, a zmizela.

Dvéře se zavřely. Starý Saul sedě na pohovce četl Zohar; ale mysl jeho, přivyklá světským záležitostem, přes největší námahu nemohla pojati hluboké objevy této knihy. Čelo jeho brázdami pokryté náhle se zachmuřilo, a nepokoj mihnul se mu v očích. Obrátiv se ku staršímu synu svému Rafaelovi, jenž sedě u blízkého stolu spisoval v účetní knize čísla cen a přijmův, otázal se:

„Proč asi k nám přijde?“

Rafael pokrčil ramenoma na znamení nevědomosti.

„Chce snad vésti stížnosť proti nám?“ tázal se stařec znovu.

Rafael, pozdvihnuv hlavy nad účetní knihu, odpověděl:

„Chce.“

Saul se zachvěl.

„Nu!“ zvolal, „a proč by si do nás stěžoval? Či hřešil někdo z naší rodiny?“

Rafael podotknul zkrátka:

„Meir!“

Na tváři otcově i synově jevil se smutek a nepokoj. Isák Todros navštěvoval obyčejně velmi zřídka členy své obce, a to jen tehdy, kdy šlo o jakési vážné záležitosti náboženské aneb o spáchané přestupky. A i těch řídkých návštěv dostávalo se jen nejvznešenějším a nejdůležitějším členům obce. Chudý, sprostý lid sám obléhal lepenici rabínovu, a na každý pokyn muže toho pospíchal sem s nevýslovnou radostí anebo bázní.


Rabín Isák Todros byl asketou, tudíž pohrdal mammonou. Nezamítal však všeliké chvály a projevův úcty, jimiž byl zahrnován, a ti, již byli zasvěceni v hlubší jeho myšlenky a city, věděli, že to vše velmi miluje, a že by rozhodně se domáhal pocty, kdyby kdokoli někdy na to pomyslil, aby mu jí odepřel aneb zmenšil. Proto všechen chudý lid a všickni, již obzvláště chtěli se mu zalíbiti, nazývali ho knížetem, říkajíce jemu: Nassi; proto také každá chůze jeho městečkem, jsouc obyvatelům událostí nejen zajímavou, nýbrž i slavnou, provázena byla vždy jistou dosti vážnou ceremonií.

Rabín Isák Todros jde k Ezofovičům.[red 1]

Scházelo ještě několik hodin do poledne, kdy Saul Ezofovič, stoje u okna společenské světnice, nepokojným poněkud zrakem a z pod zježených brv pohlížel na průvod, posunující se zvolna po náměstí. Pohlíželi naň i členové jeho rodiny, synové, snachy, dcera, zeť a nejstarší vnuci, všickni oděni rouchem svátečním, s vážnými tvářemi tu shromážděni, aby na prahu domu svého přivítali nejvyššího hodnostáře obce.

Po náměstí od školního dvora k domu Ezofovičů přesouvala se hromada lidí černě oděných. V ošumělém oděvu a v hrubé košili, pokrývající dlouhou žlutou šíji, nachýlen ku předu jak obyčejně, kráčel uprostřed Isák Todros rychlým, tichým svým krokem obyčejným. Po obou bocích jeho postupovali dva úřadníci obecní: malý a obratný Reb Jankel s tváří bílou, pokrytou pihami a s bradou rudou jak oheň, a David Kalman, jeden z hodnostářů městečka, morejne[4], bohatý obchodník s dobytkem, vysoký, přímý, vážný, bílý, s rukama v kapsách atlasového chalatu, s blahým úsměvem na rtech opuchlých. Za těmi třemi osobami a po obou jejich stranách tlačilo se ještě více než deset hlav, rozličně nízko nachýlených aneb vysoko pozdvižených, a tolikéž tváří více či méně usměvavých anebo pokorných. V čele té společnosti byl Reb Moše, tváří jsa obrácen ku tváři rabínově a zády k cíli vycházky. Nešel však, nýbrž couval poskokem, při čem tleskal rukama, skláněl se nízko k zemi, zakopával bosýma nohama o nerovnosti půdy, klopýtal, opět skákal, obracel tvář k nebesům a pokřikoval radostí. Konečně v jisté vzdálenosti kráčelo za průvodem skupení několika desíti dětí různého věku, jež pohlížely na průvod s neobyčejnou zvědavostí, a vidouce tanec i skoky melamedovy, počaly ho následovati taktéž skákajíce a dělajíce posunky, padajíce na zemi, tleskajíce rukama a naplňujíce povětří vřeskem nevypsatelným.

Za chvíli otevřely se rachotem dvéře společenské světnice Ezofovičův a vrazil sem melamed zardělý, udychtěný, upocený, osloněný radostí neobyčejnou. Těšil se upřímně, patrně, vášnivě. Čemu?… Ubohý melamed!

„Reb Saule!“ zvolal hlasem, jenž byl ochraptěl křikem ustavičným, „očekávej na veliké štěstí a velikou česť, jež k tobě přichází!“

Na tváři Saulově bylo patrno, že tajný nepokoj bojoval v starci tom s radostí skutečně cítěnou.

Ale jeho rodina, jejížto členové tiskli se ku stěnám a k nábytku, těšila se již velice a patrně, záříc hrdostí a blahostí hluboko cítěnou, kromě Bera němého, necitelného, jakým obyčejně býval, kdy mu nešlo o zájmy obchodní a peněžité. Starý Saul stál před samým prahem společenské světnice; na pavlači Reb Jankel a morejne Kalman uchopili rabína pod oběma pažema, pozdvihli skoro nad zemi hubenou jeho postavu, a přenesše ji přes chodbu a prah, postavili ji naproti Saulovi. Pak se hluboko poklonili, vyšli z domu a usedli na chodbě, očekávajíce návratu rabínova, aby opět se účastnili průvodu.

Saul zatím sklonil před hostem svým hlavu sivou a vážnou. Taktéž učinily všecky osoby, stojící kolem zdí světnice.

„Pozdravuje mudrce, pozdravuji spanilost Předvěčného!“ pravil Saul.

„Pozdravuje mudrce, pozdravuji…“ počal po něm sbor hlasů mužských i ženských opakovati. Ale v tom okamžiku Isák Todros pozdvihl trochu přední prst, střelil po společnosti pálající zřenicí a zasyčel:

„Šaaa!“

Ve světnici bylo náhle ticho hrobové.

Host učinil prstem široký kruh, ukazuje tím na celou řadu postav stojících u zdí.

Weg!“ zvolal hlasem povýšeným.

Ve světnici zašelestily šaty a rychlé kroky, vyjasnily se tváře zmořené a polekané; tlačíce se, všickni přítomní tiskli se ku dveřím do příbytku a zmizeli.

V jizbě úplně prázdné zůstaly jen dvě osoby: stříbrovlasý patriarcha vysokého zrůstu, a vyzáblý mudrc ohnivých očí.

Když mudrc krátkým rozkazem a rozkazujícím posunkem odháněl rodinu Saulovu, přišedivělé syny, vážné dcery a lepotvárné dívky, sivé brvy patriarchovy se zachvěly a na okamžik opět se zježily. Hrdosť rodová i otcovská nepochybně vřela ve starci.

„Rabbi!“ pravil hlasem trochu tišším, ukláněje se méně nežli prve; „račiž pod střechou mou se posaditi tam, kde bys učinil si nejvíce pohodlí!“

Nedal hosti knížecího názvu. Neoslovil ho jménem: „Nassi!“

Rabbi Isák pohleděl naň chmurně, přesunul se po světnici a usednul na pohovku s vysokým, žlutým opěradlem.

V té chvíli nebyl shrben. Naopak, usedl přímo, nuceně, se zrakem nepohnutě upřeným na tvář starce, jenž se posadil naproti.

„Vyhnal jsem je!“ pravil, ukazuje na dvéře, kudy vyšla rodina ze světnice. „Proč jsi je tu shromáždil? Chci promluviti jen s tebou!“

Saul mlčel.

„Přináším ti novinu,“ vyhrknul rabín rychle a chmurně, „Meir, vnuk tvůj má nečistou duši. Onť kofrim.“

Saul ještě mlčel, jen svraštělá jeho víčka chvěla se v nervovém záchvatu nad zřenicí věkem vybledlou.

„Onť kofrim!“ opakoval rabín hlasitěji, „mluví ošklivá slova o našem náboženství, nectí mudrců, ruší sabbat a přátelí se s odštěpenci.“

„Rabbi!“ ozval se Saul.

„Poslouchej, kdy mluvím!“ přetrhl mu rabín řeč.

Stařec zaťal rty tak, že celé znikly v bílých vousech.

„Přišel jsem ti říci,“ pokračoval Todros, „že špatně vychováváš vnuka svého, že to tvá vina, je-li on takým. Proč jsi nedovolil melamedovi, aby ho cvičil a bil, kdy chodil do hederu, nechtěl se učiti Gemaře, smál se řeči melamedově a časem i jiné ponoukal k smíchu. Proč jsi ho posýlal k Edomitovi, jenž bydlí tam v zahradách, aby ho učil čísti a psáti v jazyku gojimův a ještě jiným věcem ošklivým? Proč jsi ho netrestal otcovskou rukou svou, kdy porušil sabbat a u stolu tvého se protivil melamedovi? Proč kazíš duši jeho hříšnou láskou svou, nenavádíš k svatým náukám a patříš na všecky ošklivé skutky jeho, jako bys byl slepý?“

Rabín se unavil dlouhou řečí, a těžce oddychaje odpočíval.

V tom starý Saul počal mluviti hlasem umírněným:

„Rabbi! nechť srdce tvé se nehněvá na mne. Nemohl jsem činiti jinak, než jsem činil. Dítě to jest syn syna mého, nejmladšího ze všech dětí mých, syna, jenž velmi záhy zmizel z očí mých. Po smrti otce i matky jeho vzav to dítě do domu svého, chtěl jsem, aby sobě nikdy nezpomnělo, že je sirotek. Byl jsem již tehdy vdovcem a sám jsem je nosil na rukou. I nosila je taktéž jeho prababička, kteráž by položila duši svou před Pánem, jen aby koupila štěstí duši jeho. Dítě to je prvním briliantem v koruně na její hlavě, a nyní ústa její pro velké stáří neotvírají se již nikomu leč jemu. Hle, Rabbi, to jsou všecky příčiny, proč jsem jemu dovolil více nežli jiným dětem svým, a držel je slabší rukou, proč duše má cítila bolesť velikou, kdy melamed v hederu jemu lál a bil je jako jiné děti. Tehdy jsem hřešil, vpadl do hederu jako šílený, promluvil k melamedovi slova ošklivá a odvedl chlapce domů. Hřešil jsem, Rabbi, neboť melamed je člověk moudrý a svatý; ale nechať hřích ten znikne z oči tvých, Rabbi, pomyslíš-li na to, že jsem nemohl mlčeti, dívaje se na ty modřiny, jež syn syna mého měl na těle svém! Mlčel jsem, kdy děti syna mého Rafaela, i syna mého Abrahama, i syna mého Efraima měly na sobě takové modřiny; neboť otcové jejich žili, bohu díky! a mohli sami dohlédati k dětem svým. Ale spatřiv je na zádech i na ramenou sirotkových, — — Rabbi! — zaplakal jsem, vzkřiknul hlasem velikým a prohřešil se!“

„Není to jediný hřích tvůj!“ pravil rabín, vyslechnuv řeč Saulovu s neproměnnou přísností a s vážností sudího; „proč jsi ho posýlal do školy k Edomitovi?“

„Rabbi!“ odpověděl Saul, „kterak by pak věděl, jaké sobě dáti rady ve světě, kdyby nerozuměl jazyku, jímžto mluví všickni lidé této země, a neuměl podepsati jméno své na smlouvě aneb na směnce? Synové moji, Rabbi, jakož i starší vnuci moji vedou velký obchod, a on jej též povede, jak mile se ožení… Celé dědictví otce jeho náleží jemu. Bude bohat a s velkými pány bude mu třeba rozprávěti. A kterak by s nimi rozprávěl, kdybych ho byl neposýlal do školy k Edomitovi?“

„Nechť Edom se propadne s nečistou svou náukou, a nechť mu Pán neodpustí!“ zabručel rabín; za chvíli však dodal: „A proč jsi se nepostaral, aby syn tvůj se stal učencem, proč jsi ho dal na kupectví?“

„Rabbi!“ odpověděl Saul, „rodina Ezofovičův jest rodinou kupeckou. Kupectví přechází od otce na syna, a tak jest u nás již obyčejem.“

To řka pozdvihl poněkud hlavy posud skloněné. Zpomínaje na svou rodinu cítil se hrdý a smělejší. Ale nic nemůže se vyrovnati posměchu a opovržení, jakým syčela ústa rabína Isáka, kdy opakoval po Saulovi:

„Rodina Ezofovičů!

„Rodina Ezofovičů,“ pravil hlasitěji, „byla vždy zrnkem pepře na patře v ústech Israele…“

Saul pozdvihl náhle hlavy.

„Rabbi!“ zvolal, „v ní byly brilianty; sami Edomité, patříce na ně, počali si vážiti celého Israele…“

Stará, vzájemná nenávisť Ezofovičův a Todrů hnula a zakypěla mezi oběma starci.

„Ve vaší rodině,“ pravil rabín, „jest jedna ošklivá duše, kteráž přechází z jednoho Ezofoviče do druhého a nemůže se očistiti. Neboť tak stojí psáno: Všecky duše, jež vyplynuly ze Sefirotův, jako kapky vody vyplývají z nahnuté láhvičky, konají Ibur-Gilgul, cestu po tělech, přecházejíce z jednoho do druhého, až se očistí ze všech hříchův a konečně vrátí se k Sefirotům. Je-li člověk nábožný a bohabojný, duše jeho se vrátí k Sefirotům, a když se tam vrátila, místo ní jiná duše jde na svět a béře sobě tělo. A potud budou na světě bída, smutek, bolesti a hříchy, pokud všecky duše, od Sefirotův odloučené, nevykonají Ibur-Gilgul a skrze těla neprojdou. A kterak všecky mohou projíti skrze těla, bude-li na zemi mnoho ošklivých, nečistých a neznajících svaté náuky? Ty ošklivé neustále se drží těl, přecházejíce z jednoho do druhého, a tam vysoko jiné duše čekají, aby ony těla opustily a jim je zůstavily. Musejí čekati, neboť tolik těl nemůže býti současně na světě, kolik je duší mezi Sefiroty. Sám Messiáš čeká, ježto nepřijde dříve na svět, než poslední duše vejde v tělo a počne Ibur-Gilgul. Duše ošklivé, přebývajíce neustále v jednom těle po druhém a nepouštějíce duše čekajících do těch těl, odsouvají v dalekou budoucnosť Jobel-ha-Gadel, den Messiášův, velký svátek radosti! Taková ošklivá duše jest ve vaší rodině. Vstoupila nejprve v tělo Michaela Seniora, pak byla v těle Heršově, a nyní sedí ve vnuku tvém, Meirovi. Tu duši pyšnou a odbojnou poznal jsem v očích a na tváři vnuka tvého, proto mé srdce se odvrátilo od něho!“

Kdy Todros vykládal starci naproti sedícímu doktrinu stěhování se duší a jeho následků, ve starci tom nápadná se stala změna. Nejprv byl se již značně osmělil, ano i pozdvihl hlavy s jakousi hrdostí a důstojností. Nyní ji opět nízko sklonil; smutek a bázeň jevily se na svraštělé jeho tváři.

„Rabbi!“ ozval se pokorně, „blahoslaven buď za to, že odhaluješ moudrosť svou před zrakem mým! Slova tvá jsou pravdiva, a oko tvé umí poznati duše, jež přebývají v tělech lidských. Povím tobě, Rabbi, toto: Když syn můj Rafael přivezl mi malinkého Meira, vzal jsem děcko z rukou jeho a velmi jsem je líbal, neboť se mi zdálo, že je podobno svému otci a synu mému Benjaminovi; ale prababička vzavši děcko, postavila je před sebou na zemi a dlouho na ně pohlížela, až posléze zvolala hlasem velikým: Není podoben Benjaminovi ale mému Heršovi! — Slzy kanuly z jejích starých očí, a ústa její opakovala: Herš! Herš! můj Herš! — a tisknouc děcko k srdci svému, pravila: Toť můj nejmilejší Kleinkindel! toť oko v hlavě mé a briliant v té koruně, jež se skládá z mých vnukův i pravnukův, neboť Meir je podoben mému Heršovi! — A ona láskou k němu hyne, zná nyní jen jeho a volá ho k sobě, ježto on jest velmi podoben jejímu muži Heršovi!“

„Duše Michaelova vešla v tělo Heršovo, a z těla Heršova přešla do vnuka tvého Meira,“ podotknul rabín; „pyšná to, odbojná duše! Není v ní pokory a pokoje!“

Zdálo se, že Todros jest obměkčen pokorou Saulovou a pochlebným výrokem o slovech jeho.

„Proč ho neženíš, ježto mu vyrostlo již hojně vousů na bradě i tváři?“ otázal se.

„Rabbi! chtěl jsem ho oženiti s dcerou nábožného Jankla, ale děcko leželo u nohou mých prosíc, abych ho nenutil…“

„Proč jsi tehdy nepostavil nohou svých na bedra jeho a neučinils, aby byl poslušen tebe?“

Saul sklopil oči a mlčel. Cítil se vinný. Láska k vnukovi sirotkovi uváděla ho neustále na cesty hříchu.

Todros počal opět mluviti:

„Ožeň ho co nejdříve, neboť stoji psáno, když mladému člověku rostou vousy na bradě a tváři a on ještě nemá ženy, že duše jeho upadne v nečistotu… Duše vnuka tvého upadla již v nečistotu… včera jsem ho viděl o samotě s dívčinou…“

Saul nepokojně pozdvihl očí svých k Todrovi.

„Viděl jsem ho,“ pokračoval rabín, „na louce rozmlouvajícího s Karaitkou…“

„S Karaitkou!“ opakoval Saul hlasem plným úžasu a zděšení.

„Stál na břehu rybníka a bral jakési květiny z rukou jejích, a já jim četl na tvářích, že duše jejich planuly ohněm nečistým…“

„S Karaitkou!“ opakoval Saul znovu, jako by nechtěl věřiti sluchu svému.

„S kacířkou!“ pravil rabín.

„Se žebračkou!“ dodal Saul a pozdvihl energicky hlavy své. „Rabbi!“ zvolal, „nyní již naložím s ním jinak! Nechci, aby v stáří mém hanba vyžírala oči mé proto, že vnuk můj měl nečisté přátelství se žebračkami. Já ho ožením!“

„Potresci ho!“ zvolal rabín. „Proto jsem sem přišel, abych ti řekl, bys postavil nohy své na jeho bedra a pokořil pýchu jeho. Nelituj ho! Neboť shovívavost tvá bude velkým hříchem, jehož tobě Pán neodpustí. A nepotrestáš-li ho sám, já sám opru ruku svou na hlavu jeho, a budete pak všickni z toho míti velikou hanbu, a on takové neštěstí, že se rozsype v prach jako mizerný červ!“

Saul se zachvěl při těch slovech vyřčených hlasem hrozným. Přerozmanité city bojovaly neustále v prsou tohoto starce, tajná nenávisť k Todrovi a hluboká úcta k jeho učenosti, hrdosť a obava, velká rozhořčenosť na vnuka a láska k němu. Hrozba rabínova dotkla se poslední té struny.

„Rabbi!“ zvolal, „odpusť jemu! Je posud děcko! Až se ožení a počne vésti obchod, zajisté se změní! Když se narodil, psal mi otec jeho: Otče, kterak ho mám jmenovati? — A já odepsal: Nechať se jmenuje Meir, čili světlosť, aby přede mnou a celým Israelem svítil světlostí velikou!…“

Nemohl mluviti více, neboť pohnutí udusilo hlas jeho, a dvě slzy plynuly po lících svislých, svraštělých.

Rabín povstal z pohovky, pozdvihl předního prstu a řekl:

„Budiž jen pamětliv přikázání mých! Pravím tobě, abys postavil nohy své na bedra jeho; poslouchej rozkazů mých, neboť stojí psáno, že učenci jsou základem světa!“

Vysloviv to, posunul se ku dveřím, u nichž Reb Jankel a morejne Kalman, očekávající naň, opět ho uchopili pod oběma pažema, přenesli přes chodbu a prahy a dole u pavlače ho postavili na zemi.

A opět černá hromada lidí pohybovala se po náměstí směrem ku školnímu nádvoří; melamed opět couvaje před rabínem skákal, tančil, tleskal rukama a křičel; opět hromada dětí postupujíc v jisté vzdálenosti za průvodem, podlé příkladu učitele svého skákajíc, křičíc, rukami tleskajíc, někdy také padajíc a naplňujíc povětří vřeskem plačtivým.

A ve společenské světnici starý Saul seděl s tváří v rukou ukrytou, kdy v protějších dveřích stanula stará Frejda. Paprsky sluneční, vnikající skrze okno, roznítily dubové blesky ve zlatě a v briliantech, jimiž stařena byla ozdobena, a ona pohlížejíc vůkol přimhouřenýma očima, pravila obvyklým svým šeptem bezezvučným:

Wo ist Meir?“

  1. Spravedlivým, mudrcem. Pozn. př.
  2. Kniha stvoření.
  3. Parasang — perská míra délky, 30—60 honů. Pozn. překl.
  4. Vysoce učený. Pozn. překl.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

  1. V předloze je tato ilustrace z technických důvodů na jiném místě.