Meir Ezofovič/V.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

V.

Meir nebyl doma, kdy rabín přišel na návštěvu. Opustiv velmi záhy dům, zamířil k uličkám městečka nejvzdálenějším od středního náměstí. Tu byl střed malinkých domků, neobyčejně chatrných, z nichžto nižádný neměl více než dvé okének, a před jejichž prahy byly široké, smrduté kaluže. Vůkol vanulo povětří dusné a těžké. Z černých komínů těch domků vystupovaly tenounké niti dýmu, prozrazující svou tenkostí skrovnosť pokrmů dole připravovaných; přehnilé a rozpadávající se ploty obkličovaly malinké dvorky, zasypané smetí, místy prokukovaly skrz ně úzké záhonky země, řídce porostlé mizernou zeleninou. Vyzáblé, rudovlasé ženštiny s tmavými, chorobnými tvářemi, v modrých kaftanech praly v dřesech před nízkými dveřmi šedé a hrubé prádlo; shrbené stařeny sedící na lavicích pletly punčochy z modré neb černé vlny, a osmahlé dívky prostovlasé ve špinavém oděvu dojily hubené kozy.

Byla to čtvrť městečka, v níž přebývala nejnižší třída obyvatelstva šibovského, byl to příbytek chudiny, ano i nouze, nečistoty a choroby.

Domy Ezofovičů, Kalmanů, Vitebských a Kamionkerů, stojící při středním náměstí, mohly se zdáti paláci rozkoše naproti těmto lidským sídlům, jichžto pouhý zevnějšek uváděl na mysl obraz očistce pozemského.

Nebylo divu. Tam při náměstí bydlili kupci a učenci, tudíž aristokracie celé obce israelské; tu však hnízdilo se obyvatelstvo řemeslnické a nádennické, lid pracující rukou, nikoli hlavou, v jehožto středu nikdo se nemohl vykázati starožitným rodem aniž pochlubiti se boháčem aneb učencem ve své rodině.

Ač bylo ještě časně z rána, všude tu již počala práce každodenní. Skrze nečisté tabulky v malých okénkách bylo viděti ramena krejčích a ševců, pokrytá rukávy košil, neustále se pozdvihující a opět klesající. Za tenkými zděmi cinkalo nářadí klempířské a bušila kladiva kovářská; z chatrče hotovitele lojových svíček vycházely nesnesitelné výpary, mastnotou zapáchající. Někteří obyvatelé, požitkujíce z několika paprsků vycházejícího slunce, kteréž padaly do jejich uličky, pootvírali svá okénka, a kdo tudy šel, mohl se podívati do malinkých světniček s černými stěnami, přecpaných obyvately, již pohybujíce se jako mravenci skoro se dotýkali hlavami černých trámů stropu. Těmito okénky vycházel také hluk, jenž se skládal z modlících se hlasů mužských, z křiklavých hádek ženských a ještě křiklavějšího pláče dětského. Leč jen křik maličkých dětí pronikal dusný vzduch černých a přecpaných světniček; starší děti totiž ve velkých hromadách křičíce honily se na ulici, aneb s rukami hrabajícími se v hustých kadeřích válely se půdě písčité.

Zrostlejší hoši nejsouce již oděni krátkými kabátky bez rukávů jako mladší děti, nýbrž dlouhým rouchem šedým, stáli před prahy chatrčí, opírajíce se o zdi jejich, bledí, vyzáblí, smutní, s ústy široko otevřenými, jako by chtěli vtáhnouti do vyzáblých a chorých prsou svých řídce k nim dopadající paprsky sluneční a svěží pověvy.

K jednomu z těch výrostků, stojících u zdi domu, přiblížil se Meir.

„Nu, Lejbele!“ pravil, „přišel jsem, abych tě spatřil. Jsi stále ještě tak churav a vyvaluješ oči na svět jako sova?“

Lejbele patrně byl churav a patřil na svět zrakem smutným, neboť maje ruce zastrčené do rukávů chatrného oděvu a přitisknuté k prsoum, třásl se zimou, ač bylo z rána teplo, a na slova Meirova neodpověděl ani slovem, leč otevřel šíře ústa, a jako bezduchý upřel na Meira zřenice své velké, černé, mrtvé.

Meir položil ruku na jeho hlavu.

„Byls včera v hedeře?“ otázal se.

Chlapec počal mnohem více se třásti, ale odpověděl hlasem chroptivým:

„Aha!“

To značilo přisvědčení.

„A opět tě tam bili?“

Slzy naplnily mrtvé oči hošíkovy, jež byly neustále pozdviženy ku tváři vysokého jinocha.

„Bili!“ pravil.

Prsa jeho zavzdychla, pod rukama složenýma a do rukávů zastrčenýma.

„Snídals?“

Děcko zavrtělo hlavou.

Meir vzal z nízké chatrné budky velkou žemli, za niž hodil hokynářce měděný peníz, a podal ji děcku. Lejbele se jí chopil oběma rukama a chtivě počal jisti, a v téže chvíli vyskočil z chatrče vysoký, vyzáblý, štíhlý člověk s hustým, černým vousem, bledou, zkormoucenou tváří, a vrhl se k Meirovi. Uchopiv jeho ruku, pozdvihl ji k ústům, načež jal se činiti mu výčitky.

Morejne!“ zvolal, „proč jsi mu dal žemli? Měl bys odvrátiti od něho tvář svou! Toť takové hloupé, ošklivé děcko! Nechce se učiti a činí mi hanbu! Melamed — nechť žije sto let! — nadarmo se namáhá, aby mu osvítil hlavu, neboť je to taková hlava, jež ničemu nerozumí! Melamed ho bije, a já ho biju, aby mu nauka lezla do hlavy — a co mu to pomáhá? Nic nepomáhá! On jest alejdyk gejer, osel, hudlař!“

Meir pohlédl na chlapce, jenž neustále pojídal žemli.

„Šmule!“ pravil, „on není lenoch aniž osel, ale — je churav!“

Šmul máchnul pohrdlivě rukou.

„Ten je churav!“ zvolal; „počal churavěti, jakmile se měl učiti. Dříve byl zdráv, vesel, pln rozumu! Ach, jaké to bylo děcko hezké a rozumné! Mohl jsem se nadíti takového neštěstí? Co se to s ním nyní stalo?“

Meir neustále hladil rukou rozcuchané vlasy bledého děcka s blbým zrakem.

Vysoký, štíhlý Šmul opět se sklonil a políbil mu ruku.

Morejne!“ pravil, „tys velmi dobrý, ježto lituješ toho hloupého děcka!“

„Proč mne, Šmule, nazýváš morejnem?“ tázal se Meir.

Šmul mu rychle padl v řeč:

„Otcově otců tvých byli vysoce učení; tvůj zejde i strýcové tvoji jsou vysoce učení, a ty, Meire, budeš brzy morejnem!“

Meir zavrtěl hlavou s jakýmsi zvláštním úsměvem.

„Já, Šmule, nebudu nikdy morejnem!“ pravil, „mně se nedostane té cti, a… také po ní nebažím!“

Šmul se zarazil a přemýšlel.

„Slyšel jsem, Meire, žes nepohodl se s naším velkým rabínem a s hodnostáři obce naší?“

Meir se ohlédl, jako by chtěl zrakem svým pojati celou tu bídu, jejíž obrazy ho obkličovaly.

„Kterak jste ubozí!“ pravil, nedávaje Šmulovi přímé odpovědi.

Slova tato nepochybně se dotkla velmi dráždlivé struny srdce i žití Šmulova, ježto starci až ruce se třásly a oči se zajiskřily.

„Aj! jací jsme ubozí!“ zaúpěl, „ale nejnuznější z těch, již bydlejí v této uličce, jest chajet[1] Šmul! Musí živiti starou, slepou matku, ženu a osmero dětí. A kterak je bude živiti? Nemám žádného majetku kromě dvou rukou, které šijí ve dne i v noci, je-li vůbec co šíti…“

To řka, pozdvihl rukou svých a ukázal je Meirovi, skutečně ruce nuzácké, tmavé, špinavé, vyzáblé, jehlou veskrz propíchané, pokryté jizvami po nůžkách, a nyní třesoucí se žalem…

Morejne!“ mluvil vždy tišeji a vždy více se skláněje k posluchači svému, „nám je těžko žíti, velmi těžko… všecko jest u nás drahé, a co musíme platiti — běda! Carští úředníci vybírají od nás daně; platíme za každý pud[2] masa košerovaného; platíme i z těch svic, jimiž svítíme o sabbatu; platíme bratrstvu pohřebnímu, na úředníky obce naší, a… nač vlastně neplatíme? Aj vaj! Z těch našich domků plynou řeky peněz… a odkud je béřeme? Z potu svého je béřeme, z krve své a z vnitřností děti našich, jež hladem schnou! Nedávno jsi se mne tázal, morejne, proč je v mé chatrči tolik špíny a smeti! A jak v ní nemá býti špinavo, když nás jedenáct bydlí v jediné malé světničce, a v síňce stojí dvě kozy, jež nás živí mlékem svým? Tázal jsi se mne, morejne, proč má žena je tak vyzáblá a sestárlá, ač nemá ještě mnoho rokův, a proč děti mé neustále jsou nemocny? Morejne! košerované maso jest u nás velmi drahé, a my jeho nikdy nejíme… jíme chléb s cibulí a pijeme kozí mléko… o šabbesu byla u nás ryba jen tehdy, kdys ty, morejne, přišel k nám a dal nám stříbrný peníz! Jsme nuzní… velmi nuzní v celé té uličce; ale nejnuznější ze všech jest chajet Šmul se svou slepou matkou, se svou ženou velmi vyzáblou a s osmi dětmi svými…“

Meir, Lejbele a Šmul.[red 1]

Chajet Šmul žalostně potřásal hlavou a patřil v tvář Meirovu svýma černýma očima, kteréž oslupělé jako by jevily podiv nad bídou touto. Meir, maje neustále ruku položenu na hlavě bledého chlapce, jenž dojídal své žemle, poslouchal pozorně řeč chuďasovu. Zárysy lítosti byly patrny na ústech jeho; ale stažené obočí a sklopená víčka dodávala jeho tváři výrazu hněvivé zádumy.

„Šmule,“ pravil tiše, „proč jsi tak často bez práce?“

Šmul byl patrně pomaten, a pozdvihnuv ruky své ku hlavě, přehnul čepičku, kteráž přikrývala černé spletené jeho vlasy.

„Povím ti to,“ pokračoval Meir zticha, „tobě se nedostává práce proto, že od těch látek, z nichžto máš šíti šaty, ustřihuješ velké kousky pro sebe…“

Šmul již oběma rukama chopil se čepičky.

„Oj ubohá má hlava!“ úpěl, „morejne! cos to o mně řekl! ústa tvá velmi ošklivě se o mně vyslovila!“

Podskočil, pak se opět schýlil k zemi, a opět podskočiv, zvolal:

„Nu, pravda! morejne! otevru srdce své před tebou! Ustřihoval jsem kousky látek pro sebe… ale proč jsem tak činil? — Moje děti byly nahé! Přikrýval jsem je těmi kousky! A když slepá matka má ležela nemocna, prodal jsem je a koupil jí kousek masa… Morejne! Nechť oko tvé nepatří na mně zlostně! Kdybych byl tak bohat jako Reb Jankel a morejne Kalman; kdybych měl tolik peněz, mnoholi oni jich berou pro sebe z práce rukou našich a z potu našeho čela, — nekradl bych!“

„A proč Reb Jankel a morejne Kalman berou pro sebe vaše peníze?“ tázal se Meir v zamyšlení a chtěl mluviti dále; ale Šmul vztyčiv se padl mu náhle v řeč:

„Nu! mají právo! Jsou naši starší! Co oni učiní, je svaté! Kdo poslouchá jich, jako by poslouchal samého pána boha!“

Meir smutně jaksi se usmívaje sáhl do kapsy. Šmul stíhal tento pohyb zrakem, jenž náhle se rozjiskřil. Blyštěla v něm chtivosť.

Meir položil na otevřené okno několik stříbrných peněz; Šmul přiskočiv k němu, líbal mu ruku.

„Tys dobrý, morejne! Pomáháš vždy všem chudým lidem! Lituješ i mého hloupého děcka!“

Když pak roznícení vděčnosti povychladlo, Šmul se vztýčil a počal šeptati Meirovi do ucha:

Morejne! tys dobrý člověk, vnuk velkého boháče, a já chudý, hloupý chajet! Ale tys jako med v ústech mých, a já musím otevříti celé srdce své před tebou. Zle činíš, že se neshoduješ a velkým rabínem naším a s úřadníky obce naší! Náš rabín je tak velký rabín, že mu na celém světě nikdo není roveň! Jemu pán bůh zjevil věci veliké, neboť náš rabín zná i Kabalu Mašjat[3]. Všickni ptáci za ním poletuji, jak mile na ně zavolá; on umí léčiti všecky choroby, a všecka srdce lidská před ním se otvírají! Každý oddech jeho je svatý, a kdy ten muž se modlí, duše jeho se líbá se samým bohem! A tys, morejne, odvrátil srdce jeho od sebe!“

Chuďas Šmul mluvil velmi vážně, a s významným posunkem pozdvihl zčernalého prstu jehlou popíchaného.

„A úřadníci obce naší,“ pokračoval, „jsou velmi pobožní lidé a velcí boháči. Třeba jich také si vážiti a poslouchati, a kdyby činili něco zlého, třeba zamhouřiti oči. Mohou žalovati na tebe před bohem i před lidmi. Pán bůh se rozhněvá, uslyší-li jejich žaloby a potresce tě, a lidé řeknou, žes velmi vzdorný a odvrátějí od tebe tváře své!“

Těžko by bylo uhodnouti, jaký dojem pokorné a spolu vážné výstrahy Šmulovy učinily na Meira. On totiž držel neustále ruku svou na hlavě malého Lejbele a díval se na jeho sličný obličej s ohromnýma černýma očima, jako by v tom děcku bledém, chorobném, zblbělém a třesoucím se viděl představitele celé té četné části lidu židovského, kteráž soužena bídou a chorobou věřila přece a velebila slepě, pokorně, bázlivě a neunavně.

Potom pokynuv zvolna a přivětivě hlavou, odešel. Šmul běžel za ním ještě několik kroků.

Morejne!“ úpěl, „nehněvej se na mne, že jsem před tebou otevřel srdce své! Buď moudrý. Nechť učenci a boháči nežalují na tebe pánu bohu! Neboť lépe takovému člověku, jenž leží pod zemí, nežli tomu, na jehož hlavu oni oprou rozhněvané ruce své!“

Potom se vrátil a vešel do své lepenice, nepovšimnuv si toho, že Lejbele již nestál u zdi domovní. Jak mile totiž Meir odešel, bledé děcko opustivši své stanovisko, kráčelo za ním. Ruce majíc neustále vložené do rukávů chatrného oděvu a ústa pootevřená postupovalo dítě chuďasa Šmula zvolna za odcházejícím jinochem zamyšleným, lepotvorným, vysokým, po celou délku ulice. Na konci jejím teprv se zastavivši, jakoby se bálo jíti dále, pravilo hlasem hrdelným, chraplavým:

Morejne!“

Meir se ohlédl. Tvář jeho vyjasnila se přívětivým úsměvem, když uzřel, že děcko přišlo až sem za ním.

Hošík pozdvihl černých mdlých očí svých ku tváři Meirově, a vysunuv malou, vyzáblou ruku z rukávu šedého, napřáhnul ji naproti svému příznivci.

„Housku!“ pravil Lejbele.

Meir se ohlédl po budce. Stálo tam podél uličky mnoho chatrných budek, v nichžto ženštiny vyzáblé, v hadry oděné prodávaly žemličky tvrdé jako kámen, drobnou cibuli a černé, ošklivé jakési výrobky medové a makové.

Velká pletená chala přešla opět z bílých rukou Meirových do vyzáblých a černých rukou hošíkových. Lejbele se jí chopil, pozdvihl jí oběma rukama k ústům a odvrátiv se, prostředkem ulice kráčel domů zvolna, přímo a vážně.

Za chvíli octnul se Meir na středním náměstí. Zdálo se mu, jako by vyšel z propasti na světlo denní. Sluneční paprsky osvětlovaly okrouhlé prostranství, vysušovaly kalužiny bláta místy zde se nalézající, a rozněcoval zlaté jiskry v oknech domů kolem náměstí. Na dvoře nábožného Reb Jankla stavěli dělníci jakousi budovu prostrannou; rudý hospodář sám dohlížel k pracovníkům, těše se patrně tomu rozmnožení majetku svého; rány seker a vrzání pil oživovalo okolí nízkého domu, před jehož klenutým průjezdem stálo několik povozů pocestných hostů. Opodál na pavlači domu svého stál morejne Kalman v lesklém oděvu atlasovém; jedné ruky s doutníkem pozdvihal k ústům usměvavým a druhou hladil zlaté vlasy dvouletého děcka, jež sedíc na lavici drželo v ruce ohromný kus chleba, hojně namazaného medem, jejž lepilo na buclatou tvářičku, usmívající se na otce laskavého.

Na dvoře Ezofovičů bylo též slunečno, hlučno a veselo. Uprostřed dva silní dělníci řezali dříví připravené na zimu; mezi měkkými drtinani bavilo se několik čistě oděných dětí, zdobících sobě hlavy věnci z hoblin; děvečka čilá a veselá čerpala vodu ze studnice, hlasitě hovoříc s dělníky; skrze otevřená okna domů bylo viděti vážné hlavy Rafaela a Abrahama, již velmi horlivě rozmlouvali o obchodě, Sára, stojící v kuchyni u ohniště, na němž oheň plápolal, a spanilou Líu, jež před zrcadlem zaplétala své dlouhé vlasy.

Kdy Meir vstoupil do vrat, dělníci ustali v práci, usmáli se naň a přívětivě kývali hlavami. Pocházeli totiž z téže chudé a nečisté uličky, již on před chvílí opustil, a znali ho zajisté velmi dobře.

Šolem alejchem[4]!“ zvolali.

Alejchem šolem!“ odpověděl Meir vesele.

„Nepomůžeš nám dnes při práci?“ tázal se jeden dělník žertem.

„Proč ne?“ odpověděl Meir a přiblížil se k mužům. Zajisté rád a často se zabýval prací fysickou, a dělníci děda jeho patrně již tomu přivykli, že ji sdílel s nimi. Jeden z nich mu již postoupil svého místa u kmene, kdy Lía se nahnula z otevřeného okna a dopletajíc černý vrkoč volala:

„Meire! Meire! kdes byl tak dlouho? Zejde tě již dávno volal!“

Uplynula sotva čtvrťhodina od návštěvy rabínovy; Saul měl ještě hlavu skloněnu na ruce v zádumě hněvivé a napolo smutné, a nedaleko od něho seděla stará Frejda u okna otevřeného na náměstí, celá se lesknouc zlatem slunečním a mihotavými jiskrami diamantů.

Velmi zajímavý byl duševní proces, jenž se vedl ve starých, leč ještě pevných prsou Saulových. V hloubi duše nemiloval Isáka Todra. Nerozuměje dobře hlubšímu významu činnosti a stanoviska svého předka Michaela, aniž otce Herše, věděl přece, že oba měli velký vliv mezi „svými,“ a že mocní, ačkoli „cizí“ lidé vůbec jich si vážili; byl tedy hrd těmi rodinnými zpomínkami, a tajené vědomí křivd, jež předkové Isáka Todra byli učinili těm hvězdám rodu jeho, budila v něm tajnou a nedosti zřejmou nechuť k rabínovi. Kromě toho sám jsa bohat a velmi se vychloubaje svým bohatstvím, opovrhoval tajně chudobou a, jak měl v mysli, špinavostí Todrů. Všecko to však nebylo ničím naproti cti, jakou vzdával hluboké vzdělanosti, zbožnosti a moudrosti, jejíž předním představitelem byl velký rabín. Saul sám se zabýval s horlivou pobožností čtením knih svatých. Ale těm knihám nebyl přivyknul duch jeho, zaměstnaný dlouhá léta něčím jiným. Saul je čítal, ale málo rozuměl jejich smyslu zmatenému a tajemnému, a čím méně rozuměl, tím více ctil, a tím větší dojem naň působila hrůza a pokora. A nyní ta hrůza i pokora stanula naproti skutečné, ano tklivé lásce k vnuku — sirotkovi, boj s ní podnikajíc.

— Co mu z toho pojde? Bude míti z toho nějaký užitek? — myslil starý Saul, hněvivým pohledem vítaje přicházejícího vnuka.

Meir vstoupil do společenského pokoje krokem poněkud nesmělým. Věděl o návštěvě rabínově, domýšlel se jejího účelu, obával se hněvu a mnohem více smutku dědova.

„Nu,“ ozval se stařec, „přístup sem blíže! Povím ti hezké věci, z nichž budeš míti radosť velkou!“

A kdy Meir stanul několik kroků před ním, upřel naň oči z pod obočí zježeného, řka:

„Zasnoubím tě, a za dva měsíce musíš být ženat!“

Meir zbledl, ale mlčel.

„Zasnoubím tě s dcerou Jankla Kamionkera!“

Po těch slovech oba dosti dlouho mlčeli. Meir ozval se nejprve.

Zejde!“ pravil hlasem tichým, leč rozhodným, „já dcery Kamionkerovy nepojmu za ženu!“

„Proč?“ tázal se Saul s hněvem tajeným.

„Proto, zejde,“ odpověděl jinoch, nabývaje vždy větší odvahy, „že Kamionker je člověk zlý a nespravedlivý, a já nechci vejíti s ním v nižádné pokrevenství!“

Saul zasoptěl. Lál vnuku svému pro drzý úsudek a vychvaloval pobožnosť Reb Janklovu.

Zejde!“ padl mu Meir v řeč, „on činí křivdu chudým lidem!“

„A co je tobě do toho?“ křiknul děd.

V tom okamžiku oči jinochovy zablyštěly ohněm.

Zejde!“ zvolal Meir, „on béře do svých kapes mnoho potu a práce těch neštastných, již přebývají tam na konci městečka, a oni skrze něj kradou, kdy děti jejich jsou nahé, a Reb Jankel zatím si staví nové domy! V těch krčmách pak a vinopalnách, jež najal od pánů, tropí věci ošklivé! Jeho hospodští opojují a šidí sedláky, a on vyrábí více kořalky nežli dovoleno… Zejde! neohlížej se na to, jak on se modlí, ale na to, jak si vede; neboť stojí psáno: Nepotřebuji modliteb, aniž obětí vašich! Kdo utiskuje chudého, činí křivdu Stvořiteli!“

Saul byl velmi rozhněván, ale citat vnukův poněkud ho uchlácholil; neboť stařec by byl velmi rád měl Meira učeného a obeznalého ve svatých knihách.

„Nu,“ zabručel hněvivě, leč ne příkře, „co z toho, že Reb Jankel opojuje sedláky a vyrábí více kořalky nežli dovoleno! Ty ještě nevíš, co jest obchod a kterak se vede. Až se oženíš s dcerou Reb Jankla, a on tě připustí ku svému obchodu, budeš i ty taktéž vyráběti a prodávati kořalku!“

Zejde!“ odvětil Meir rychle, „vyráběti a prodávati kořalku nebudu! Nemám k tomu žádné chuti!“

„A k čemu tedy máš chuť? — K ničemu nemáš chuti…“

Starý Saul ještě nedomluvil, kdy Meir se sklonil k zemi, objal jeho kolena, a tiskna k nim ústa svá, počal mluviti:

Zejde! pusť mne odtud! Dovol, abych směl odejíti daleko do světa! Půjdu se učit! Chci se učiti, a zde oči mé jsou ve tmách! Již dávno jsem tě za to prosil, jsou tomu dva roky, ale tys na mě se rozhněval a kázals, abych zůstal! A já zůstal, zejde, neboť si tebe vážím, a svatá jsou mi přikázání tvá. Ale nyní, zejde, pusť mne odtud!… Půjdu-li do světa s dovolením a požehnáním tvým, stanu se učencem, a vrátiv se, postavím se proti velkému rabínovi a budu věděti, kterak bych mu ukázal, že jest malý… Nyní…“

Saul nedovolil, aby mluvil dále.

„Šaaaa!“ zvolal.

Pouhá zmínka, že by vnuk jeho kdysi pustil se v boj s velkým rabínem, naplnila ho strachem.

Ale Meir se vztýčil, a s rozpáleným čelem, se slzami v očích mluvil dále:

Zejde! připomeň si historii Rabbiho Eliezera. Kdy byl mlád, otec ho nechtěl pustiti do světa; oral tedy zemi a patřil na tmavé lesy, jež mu zasláněly svět, a zvědavosť i tesknota hryzly srdce jeho, jako nyní hryzou srdce mé… A on nesnesl toho trápení, nýbrž utekl… Utekl do Jerusalema. A vrátiv se po letech, přišel k velkému mudrci, proslulému tehdy v celém světě, a řekl jemu: Budiž mistrem mým, a já budu tvým učenníkem! Stalo se, jak řekl. A otec jeho Hyrkanos, přišed za několik let do Jerusalema, uzřel krásného jinocha, jenž na velkém náměstí s výše velmi moudře mluvil k lidu, a lid ho poslouchal. Duše jeho rozplývala se jako med sladkostí velikou, všecky hlavy chýlily se nízko před jinochem, a lid volal: Hle, mistr náš! Hyrkanos podivil se velmi moudrým slovům toho, jenž stál ve výši, a velké lásce, kteroužto všechen lid jemu projevoval. I tázal se člověka, vedle něhož stál: Jak se nazývá ten mládenec, jenž stojí ve výši, a kde bydlí otec jeho? Neboť chci jíti a pokloniti se tomu, jenž zplodil syna takového. — A člověk, jehož takto se otázal, odpověděl: Mládenec ten se jmenuje Eliezer, hvězda nad hlavou Israele, a otec jeho slove Hyrkanos. Slyše to Hyrkanos, křiknul hlasem velikým, běžel ku mládenci a rozevřel před ním ramena svá. I byla tehdy velká radosť v srdcích otce i syna jeho, a všechen lid velebil Hyrkana za to, že zplodil syna takového…“

Frejda krotí Saulův hněv.[red 1]

Saul poslouchal velmi vážně vypravování toto s tváří ještě napolo chmurnou, napolo vyjasněnou. Drahé mu bylo každé vlastenecké podání, a on je rád slýchal z úst nejmilejšího vnuka svého. Nemeškal se však ani chvíli s odpovědí. Přimhouřil trochu oči, zakolísal hlavou a začal:

„Kdyby nyní nějaký velký mudrc učil v Jerusalemě, sám bych tě beze vší prosby poslal k němu do učení. Ale mstivá ruka Páně spočívá na Jerusalemě… město již není naše… bude jím zase jednou… až nastane velký den Messiášův; ale nyní tam Israelitovi sladce a dobře se jen umírá, a není, kde a u koho by se mohl učiti. A do cizího světa, pro cizí náuku tebe nepošlu… Neníť jí Israelitovi potřebí… Tys od Edomity se naučil již tolik, mnoho-li potřebuješ, abys mohl vésti obchod v cizím světě… A i to mi již velký rabín vyčítal… A já z každé jeho výčitky velmi se hanbím a rmoutím… jestiť on sice moudrý a velký rabín, ale duše má trpí, přijde-li on do domu mého, aby mi lál jako melamed v hedeře laje malým dětem…“

To řka, stařec se zasmušil a chmurným zrakem patřil na zemi. Meir stál před ním jako zkamenělý, a pouze v očích jeho jako by sklenných, v prostranství pohlížejících, malovala se bezednosť citů smutných a bouřlivých.

Zejde!“ ozval se konečně napolo prosebně, napolo úchvatně, „dovol tedy, abych se stal řemeslníkem! Budu bydliti s chudým lidem v téže ulici, spolu s nimi pracovati rukama svýma a ostříhati duší jejich od hříchu. A kdy se mne budou o něco otazovati, odpovím vždy: ano aneb ne! a kdy se jim bude nedostávati chleba, rozdělím mezi ně všechen chléb, jenž bude v domě mém!“

Opět čelo jeho zaplálo, a slzy zaleskly se na brvách. Ale Saul pozdvihl k němu zraku oslupělého podivem, a za chvíli teprv odpověděl:

„Až za rok nebo za dva roky poznáš, kterak jsi byl hloupý, žes takto ke mně mluvil. V rodu Ezofovičů nebylo nikdy řemeslníka a bohu díky! nikdy ho nebude. My jsme kupci z otce na syna, dost jest u nás peněz, a z otce na syna čím dál tím více. Ty budeš také kupcem, neboť každý Ezofovič musí jím býti!“

Poslední výrazy vyslovil hlasem rozhodným; za chvíli pokračoval poněkud mírněji:

„Chci tobě prokázati milosť; ježto se nechceš oženiti s dcerou Reb Janklovou, dovolím ti, abys se s ní neženil… Ale zasnoubím tě s dcerou Eliho Vitebského, kupce znamenitého. Toužíš po vědě — nu! dám ti tedy ženu vzdělanou… rodiče ji dali do Vilna na vychování… ona mluví francouzsky a hraje na piano… Nu, tys tak svéhlavý, proto ta dívčina dobře se k tobě hodí… Jest jí šestnáct roků. Otec jí dá velké věno a připustí tě hned ku svému obchodu.“

Z výrazu Meirovy tváře bylo lze poznati, že v nitru jeho vřelo.

„Neznám dcery Vitebského! oči mé jí nikdy neviděly!“ pravil zasmušilý.

„A nač ti potřebí, abys ji znal?“ křiknul Saul; „já ti ji dám! Ona za měsíc se vrátí z Vilna k rodičům, a ty za dva měsíce s ní se oženíš! Toť mé poslední slovo; ty mlč a poslouchej mých rozkazů! Posud jsem ti mnoho dovoloval, ale nyní musí býti s tebou jinak. Isák Todros pravil, abych postavil nohy své na bedra tvá…“

Bledá tvář Meirova pokryla se nachem. Oči jinochovy soptily jiskry.

„Nechť Rabbi Isák sám staví nohy své na bedra těch, již jako psí lízají nohy jeho!“ zvolal. „Jsem Israelita jako on… nejsem nevolníkem nikoho… já…“

Slova znikla v rozechvělých ústech jeho; neboť starý Saul stál před ním přímý, divý, rozpálený hněvem, ruku svou naň pozdvihuje. Leč mezi tu starcovou ruku, vyzáblou ale ještě silnou a jinochovu tvář pobouřením roznícenou svěsila se malá ruka, stářím vyschlá, svraštělá, třesavá, a oddělila jednu ode druhé. Byla to ruka Frejdy, kteráž obcujíc celé rozmluvě děda s vnukem, jako by byla dřímala v sluneční záři a neslyšela ničeho; ale kdy vášnivý Meirův výkřik rozlehl se ve světnici a rozhněvaný Saul povstal hrozebně, ona povstala též přímo a mlčky, postoupila o několik krokův, a slabou, starou rukou svou jako by štítem zaslonila pravnuka… Ruka Saulova sklesla… Zkřiknuv jen ještě na Meira hlasem již poněkud měkčím: „Weg!“ — sklesl na lavici a těžce oddýchal.

Prabába přisedla opět k otevřenému oknu na výsluní; Meir odešel ze světnice.

Vyšel s hlavou skloněnou, s čelem zachmuřeným. Cítil v té chvíli slabosť svou naproti všemu, co nad ním se vznášelo věkem, důležitostí a vážností; cítil na sobě těžká pouta patriarchalného ústrojí rodiny. A jen zpomínka na tu malou, hubenou, třesoucí se ruku ženy, kteráž ho zaslonila před hrubým činem přemoci, vykouzlila mu na rtech úsměv bolestného pohnutí. Byl to však též úsměv naděje.

„Kéž bych mohl dostati to písmo!“ pravil sobě, hladě si čelo dlaní.

Myslil na spis Michaela Seniora, jakož i na to, že pouze prababička věděla, kde jej třeba hledati, konečně i na to, kdyby jej měl, že by snad věděl, co mluviti a činiti…

Saul zatím dlouho seděl na lavici, oddýchaje vysílením a vzdychaje zármutkem. Několikráte pohleděl na matku a usmál se. Snad se mu zdálo divné, že stoletá roditelka jeho věčně dřímající a mlčící tak náhle zastoupila pravnuka, a snad jí v hloubi srdce byl povděčen za to, že nedovolila, aby hněvem roznícen ukřivdil vnuku — sirotkovi.

„Rafaeli!“ zvolal po chvílí hlasem silným.

Do světnice vstoupil nejstarší syn jeho, muž vážný, přišedivělý, černooký. Bylť po Saulovi v rodině nejstarší; měl již vnuky dorostlé, a vedl ve světě obchod široko rozvětvený; ale slyše volání otcovo, odstrčil hned účetní své knihy, ukončil živou rozmluvu s bratrem a předstoupil před otce.

„Je doma Eli Vitebský?“ tázal se Saul.

„Včera se vrátil z daleké cesty; nyní odpočívá v domě svém,“ odpověděl syn.

„Nechať kdokoli dojde hned k němu a řekne jemu, že chci, aby sem přišel a promluvil se mnou o důležitých záležitostech.“

„Půjdu sám,“ pravil Rafael; „vím, otče, o jakých záležitostech promluviti chceš s Vitebským. Ty věci jsou dobré, protož třeba, aby byly co nejdříve provedeny. S Meirem bude zle, jestliže se brzy neožení a nezačne vésti obchod.“

Oči Saulovy s nepokojem utkvěly na tváři Rafaelově.

„Rafaeli! myslíš, že Meir se hned změní, jak mile se ožení?“

Rafael přisvědčil kývaje hlavou.

„Otče,“ pravil, „zpomeň si na Bera. Ten kráčel toutéž cestou, jako nyní Meir, ale sotva se oženil s naší Sárou, a ty, otče, přijals ho do svého obchodu, a jak mile počalo se mu jedno dítě roditi po druhém, všecky hlouposti vykouřily se mu z hlavy.“

„Jdi, a zavolej mi Vitebského!“ ukončil Saul rozmluvu.

Rafael vyšel za chvíli a zamířil k domu, jenž stoje na rohu dvou nejúhlednějších ulic, měl velká okna a vysokou pavlač. Na pavlači seděla poněkud otylá ženština v hedbávném oděvu a v mantille spiaté zlatou broží, s dlouhými zlatými náušnicemi a vlasy bedlivě učesanými. Bylo jí asi 40 roků, byla však svěží, uzardělá, na rtech měla úsměv hrdosti a spokojenosti, a v rukou držela jakési dílko z tenké bavlny. Kdy Rafael vstoupil na schody vysoké pavlače, ženština povstala a s nejumělejší poklonou, jakou kdy bylo v Šibově lze učiniti, podávala příchozímu ruku na uvítanou. Žádná ženština v Šibově kromě paní Hany Vitebské nevítala muže takým způsobem. Toto anglické shake-hands,[5] rozšířené po celém světě civilisovaném, nepochybně valně se nelíbilo vážnému Rafaelovi; neboť on poněkud nerad se dotknul konci prstů tlusté ruky paní Hany, a na vzájem zkrátka ji pozdraviv, otázal se o jejím muži.

„Je doma!“ pravila ženština, neustále se usmívajíc jako by v chronické spokojenosti a rovněž chronické hrdosti. „Jakž jinak! Včera se vrátil z velké cesty, a nyní odpočívá v domě svém.“

„Přišel jsem, abych s ním promluvil,“ pravil Rafael.

„Prosím, prosím!“ zvolala ženština, rychle a ochotně otvírajíc dveře do síně. „Můj muž se bude velmi těšiti z takové návštěvy! Prosím, prosím!“

Rafael odpověděl na obyčejnou zdvořilosť paní Hany způsobem velmi odměřeným, totiž rychlým skloněním hlavy a vešel do domu. Paní Hana usedla opět na lavici na pavlači, přimhouřila trochu pohrdlivě oči a zašeptala pro sebe:

„Nu! jací jsou to lidé v tom Šibově! Nechtějí mluviti se ženštinami; jsou tak divocí jako medvědi!“

Vzdychla, kývla hlavou a dodala:

„Kterak jsem mohla přivyknouti lidem takovým! U nás ve Vilně jsou lidé zdvořilí a vzdělaní, ne jako zde — pf!“

Odplivla z lehka, vzdychla ještě jednou, a konajíc mechanicky svou práci, opět s úsměvem hrdosti a spokojenosti patřila na městečko a lidi v něm se pohybující. Brzy na to dva muži se ukázali ve dveřích domovních; rozmlouvajíce, přešli rychle po pavlači. Nepohlédnuvše na paní Hanu, zamířili k domu Ezofovičů.

Eli Vitebský jdoucí nyní po náměstí vedle Rafaele, nebyl nikterak podoben soudruhu svému. Jsa kupcem jako tento, představoval přece svým zevnějškem vůbec zvláštní druh kupce židovského. Patrně byl světák a švihák. Jeho oděv, ne sice úplně krátký, byl přes aspoň o půl lokte kratší nežli Rafaelův oděv až po paty sahající, ano i trochu podlé kroje jiného. Na jeho atlasové kamizolce leskl se tlustý zlatý řetěz a na prstu prsten s velkým briliantem. Tvář měl přivětivou, oči bystré a pronikavé, malý přirudlý vous na bradě, k níž často pozdvihal ruky své, briliantem ozdobené, posunkem zdlouhavým a rozvážným.

Kráčel vedle Rafaele spěšně, s patrnou ochotou. V celém Šibově nebylo také ani jediného, byť i nejbohatšího kupce a majitele domu, jenž by podobným způsobem nebyl pospíšil učiniti zadost vyzvání Saula Ezofoviče. On totiž již před desíti roky přestal osobně vésti obchod, a kromě do ložnice nikam nevycházel z domu svého. Proto přicházeli k němu všickni, již chtěli čerpati z pokladnice velké zkušenosti a nemenší zběhlosti v obchodních záležitostech starého kupce. Často se přiházelo, že sedal ve společenské světnici na oné pohovce se žlutým, vysokým opěradlem; před ním na stole ležela otevřena kniha nábožná, v níž nemohl čísti, maje návštěvu; kolem něho seděli dospělí muži, jež celá obec považovala za bohaté a učené, a kteříž k němu přišli pro radu, pomoc, někdy však dokonce i pro rozsudek a porovnání ve sporných záležitostech. Starý Saul radil; udílel pomoci, pokud by tím neukřivdil dětem svým; rozhodoval, porovnával, a velká hrdosť z toho usídlila se na svraštělém jeho čele. A kdy zase sám o vlastních záležitostech musil pohovořiti s hodnostáři obecními, zval je k sobě syny aneb vnuky svými, a oni ochotně a rádi pospíchali k němu. Pozvání starého patriarchy obce uposlechnul tedy také elegantní a bohatý Eli Vitebský, jenž vstoupiv do společenské světnice Ezofovičů s tváří usměvavou a vyjasněnou, pozdravil Saula takto:

Šolem alejchem!“

Za Šibovem nepozdravoval již nikoho tímto způsobem zastaralým; naopak potkávaje ve světě lidi uměl velmi správně říkati: Guten Morgen! aneb: dobrý den! Bylo totiž nezlomným jeho zvykem zachovati se ve všem ku každému, s nimž měl co činiti.

Rafael chtěl odejíti, ale otec ho zadržel posunkem rozkazujícím. Zavřeli všecky dvéře světnice, a ve třech rozmlouvali dlouho a zticha. Ačkoli v rozmluvě své snížili hlasy, zvědavá a svévolná Lía, dcera Rafaelova, přitisknuvši nosíček k zamknutým dveřím, a černé oko ku klíčové dirce, uslyšela nejprv často a hlasitě opakovaná jména Meira a Mery, dcery Vitebských, potom své a jakéhosi Leopolda, sestřence paní Hany, jenž přebýval ve velkém světě. Odskočivši ode dveří celá rozohněná, jednak stydliva, jednak pojata radostí tajemnou, neustále již jen se dívala skrze okno, aby co nejdříve uzřela bratrance domů se vracejícího.

Slunce již zapadalo, kdy Vitebský s jasnou, usměvavou tváří opouštěl dům Ezofovičů, patrně jsa tomu velmi rád, že ukončil záležitosť, či vlastně dvé záležitostí jedním rázem.

Skoro v téže chvíli Meir se vracel domů. Lía vyběhla vstříc bratranci, a ve vratech u dvora ovinuvši ramenem jeho šíji, šeptala mu do ucha:

„Ani nevíš, Meire, že dnes velké věci staly se u nás. Náš zejde a otec můj rozmlouvali dlouho s Elim Vitebským a umluvili se o nás. Vitebský připověděl tobě dceru svou Meru, a mne zejde a otec připověděli sestřenci paní Hany, jenž žije ve velkém světě a jest prý člověk velmi vzdělaný.“

Šeptala to uzardělá, netroufajíc si studem pozdvihnouti očí k bratranci. Náhle pocítila, že Meir rychlým pohybem vymknul se z jejího objetí. A pozdvihši očí uzřela jej opět od vrat odcházejícího.

„Meire!“ volala dívka za ním, „kam jdeš? Nebudeš večeřeti s námi?“

Odcházející neodpověděl ničeho dívce, jež ho zvala ku stolu rodinnému. Hluboká vráska přetínala jeho čelo hněvem rozpálené. Pochopil v té chvíli celou marnosť toho, že před několika hodinami křiknul u děda: „Nejsem nevolníkem nikoho!“ Bez nejmenšího účastenství vůle jeho uspořádali rodinnou jeho budoucnosť, a on věděl, že se musí státi, jak senat rozkáže…

Hrozil se myšlenkou, že by tak se mohlo státi! Proč? Vždyť neznal mladé Mery, kteráž kdesi ve světě učila se těm náukám, jichž on sám byl tak žádostiv! Leč kráčeje neustále ulicemi městečka a ladem ležícími pozemky, jež oddělovaly Šibov od karaitského pahorku, kráčeje zvolna s rukama na zad složenýma, s hlavou skloněnou, myslil neustále tvrdošijně, skoro mechanicky, nepřetržitě:

„Nejsem nevolníkem nikoho!“ Vřela a kypěla v něm hrdosť, chtivosť svobody, bůh ví, kterak v něm vznikla, — zajisté z těch tajemných dechů přírody, jež na všelikých půdách rozsévají duchy šlechetné a pevné, roztoužené po volnosti, spravedlnosti a vědě…


U paty karitského pahorku, v chaloupce tulící se k písčitému jeho boku blyštělo se malé, žluté světélko. Nad chatrčí ve větvích rozsochaté vrby třpytily se drobné hvězdy, a dále šeré stíny večerní prostíraly se na polích širokých.

Uvnitř chaloupky pod nízkou stěnou seděl na otepi zdrchané slámy shrbený stařec v neúhledném oděvu a třesoucíma se rukama přebíral štíhlé pruty vrbové. Postava jeho ledva se šeřila v tmavém koutě, a rysy nachýlené jeho tváře byly neviditelny.

Blíže žlutého plaménku svíčky, stojící na dřevěném stolku, seděla štíhlá dívka vyzáblé tváře a přímé postavy. Ve svislé její ruce točilo se vřeteno, tiše frčíc, a nad hlavou čněla přeslice s prkénkem, na němž byl přivázán velký chundel vlny.

Od stěny, při nížto šeřila se shrbená postava starcova, zazníval hlas třesavý a chraplavý: „Uprostřed pouště tak veliké, že nikde nebylo lze dozříti jejího konce, vyčnívaly dvě hory tak vysoké, že hlavy skrývaly se v oblacích. Hory ty se nazývaly Horeb a Sinai.

Chraptivý a třesavý hlas starcův umlknul, a předoucí dívka, jež neustále vážně poslouchala, pravila:

Zejde! mluv dále!“

Leč v té chvíli ozval se tichý hlas mužský u otevřeného okna:

„Holdo!“

Přadlena se neulekla aniž se tomu divila, že cizí hlas vyslovil jméno její. Ano lze říci, že každou chvíli očekávala na ten hlas vedle sebe: tak vážně a bez nejmenšího chvění povstavši, přikročila k oknu. Jen oči její mocně zplanuly pod černými brvami, a hlas její byl pln nevýslovné lahody, kdy přistoupivši k oknu řekla zticha:

„Věděla jsem, Meire, že dostojíš slibu svému a přijdeš.“

„Přišel jsem k tobě, Holdo,“ mluvil za oknem tichý hlas mužský, „neboť je mi dnes temno před očima, a já chtěl popatřiti na tebe, aby svět se mi vyjasnil…“

„A proč se dnes učinilo takové temno před zrakem tvým?“ tázala se dívka.

„Jsem velmi zarmoucen. Rabín Isák obvinil mne před zejdem, a zejde chce mne oženiti…“

Umlknul a sklopil oči. Dívka sebou ani nepohnula. Nejmenší pohyb postavy ani v tváři neprozradil hnutí její mysli, jen snědá, opálená tvář její na okamžik zbledla jako stěna.

„S kým tě zejde chce oženiti?“ tázala se hlasem smutným.

„S Merou, dcerou kupce Vitebského.“

Holda zavrtěla hlavou.

„Neznám jí.“

Pak se tázala náhle:

„A ty se s ní oženíš, Meire?“

Jinoch neodpověděl, a Holda přec již více se neptala. Snědé čelo její se zardělo, a oči zářily nevýslovným štěstím; neboť Meirův zrak utkvěl v její tváři, zrak lahodný, jaksi lítostivý, pronikavý a spolu ohnivý.

Oba mlčeli, a v tichu rušeném jen šumem ratolestí visících nad střechou, chraptěl a chvěl se opět hlas starce u zdi sedícího.

„Když pak Mojžíš sestupoval s hory Sinai, umlklo hromobití, shasly blesky, vichřice se položily na zemi, a celý Israel povstal jako jeden muž a zvolal hlasem velikým: Mojžíši! opakuj nám slova Předvěčného!“

Meir poslouchal starý hlas, vypravující staré děje israelské, s napiatou pozorností. Holda pohlédla na děda.

„On tak vždy vypravuje různé historie,“ pravila, „a já předu anebo poslouchám ležíc u nohou jeho… Meire!“ dodala s vážným hlasem i pohledem, „vejdi do domu našeho a pozdrav mého děda.“

Po chvíli zavrzly dveře malé světničky. Starý Abel pozdvihl hlavy nad vrbové pruty, jež neustále přebíral a splétal třesoucíma se rukama, leč vždy ještě činnýma, a vida v soumraku obrysy lepotvorné postavy jinochovy, tázal se:

„Kdo to sem přišel?“

Zejde!“ odpověděla Holda, „Meir Ezofovič, vnuk bohatého Saula, přišel k nám, aby tě pozdravil…“

Šerá postava skrčená u zdi, slyšíc ta jména vyslovená Holdou, náhle se vzchopila, a podpírajíc se rukama o otep zdrchané slámy, natáhla žlutý krk v hadrách skrytý. Pak také pod světlo žlutého plaménku se nachýlila hlava, s níž až na ramena visela dlouhá, bujná pásma vlasů přirudlé bělosti, nachýlila se i tvář malá, scvrklá, skoro neviditelná v ohromném vousu, jímž byla porostlá. Holda mluvila pravdu, že vlasy děda jejího zbělely stářím jako sníh a oči jeho zčervenaly slzami jak koraly. Nyní zpod koralových, opuchlých těch víček vyhaslé zřenice patřily nejprv jako by strachem oslupělé, potom však náhle zableskly v pobouření či nenávisti.

„Ezofoviči!“ pravil stařec hlasem již ne tak třesavým a chraptivým jako prve; „proč jsi sem přišel a překročil prah domu mého, ježto tys Rabbanitou… nepřítelem… pronásledovatelem… a praděd tvůj proklel předky mé a v prach obrátil svatyni jejích?… Odejdi! Nechť staré oči mé neoslepnou pohledem na tebe!“

Ku konci své řeči napřáhl třesoucí se ruku ku dveřím, jimiž jinoch byl vešel.

Ale Meir postoupil zvolna v před, a kloně nízko hlavu svou před starcem rozhněvaným, pravil:

„Pokoj tobě!“

Lahodný, tklivý zvuk toho hlasu a slova, obsahující žehnání a prosbu za smír, ukonejšila starce; umlknul, sklesl těžce na nízké své sedadlo, a teprv po dlouhé chvíli počal mluviti hlasem již jen žalostným, úpěnlivým:

„Proč jsi přišel ke mně? Jsi Rabbanita a pravnuk mocného Seniora. Tebe tvoji proklnou, až uzří, žes překročil prah můj, neboť jsem posledním Karaitou, jenž tu zůstal, aby ostříhal zřícenin svatyně naší a popelu otců našich! Jsem chuďas, žebrák! Jsem proklat lidem tvým! Jsem poslední Karaita!“

Meir poslouchal žalostivá slova starcova mlčky a s úctou.

„Rebe!“ pravil po chvíli, „kloním nízko hlavu svou před tebou, neboť třeba, aby na světě dosti bylo učiněno spravedlnosti, a pravnuk toho, jenž proklel, aby se poklonil před pravnukem proklatců…“

Karaita Abel poslouchal tato slova s vážnou pozorností. Potom ještě dlouho mlčel, jako by unaveným duchem svým uvažoval význam řeči této, až konečně jí porozuměl a zašeptal:

„Pokoj tobě!“

Holda tu stála, majíc ruce křížem na prsou složené a pohlížejíc na Meira, jako nábožní lidé dívají se na obraz svatý. Uslyševši výraz pokoje, vycházející z úst dědových, pošinula k Meirovi jednu ze dvou stoliček nacházejících se v chatrči, vzala z kouta světničky malý džbánek a vyšla do síňky.

Meir usedl opodál od starce, jenž opět se dal do své práce a spolu počal cosi šeptati. Po chvíli ten šepot se stával čím dále tím hlasitějším až posléz proměnil se v chraptivé a třesavé vypravování. Takovéto vyprávění bylo nepochybně stálým obyčejem Abelovým. Měl těch povídek plno v paměti a v prsou, a jimi také osvěcoval nuzný život svůj.

Prvních výrazů, jež Abel pronesl šeptem, Meir nedoslechl; pochytil osnovu slov jeho teprv, kdy stařec počal hlasitě mluviti:

„Plačíce seděli na březích babylonských, a vítr ječel v loutnách jejich, jež sobě byli přinesli z vlasti a ve smutku zavěsili na stromech.

„I přišli k nim páni řkouce: Vezměte své loutny, hrajte a pějte! — A oni odpověděli: Kterak nám lze hráti a zpívati ve vyhnanství, když jazyk náš uschnul velkou hořkostí, a srdce naše umějí volati jen: Palestina! Palestina! — Ale řekli jim páni jejich: Sejměte se stromů loutny své, hrajte a pějte!

„Proroci israelští pak obezřeli se na sebe a otázali se: Kdo z nás je jist, že vydrží muky a nebude hráti a pěti ve vyhnanství?

„A když druhého dne páni přišli k nim řkouce: Sejměte se stromů loutny, hrajte a pějte! — proroci israelští pozdvihli krvavých rukou svých, volajíce: Kterak je lze sníti, kdy ruce naše jsou přeťaty ve dví, a prstův u nich není?

„Řeky babylonské hlasitě zašuměly podivem velkým, a vítr plakal v loutnách visících na stromech, neboť proroci israelští rozťali sobě ruce ve dví, aby nikdo nemohl je přinutiti ku zpěvu ve vyhnanství!“

Když Abel končil starou legendu, Holda vešla do světnice. Nesla v jedné ruce dva hliněné koflíky na podložce ze spletené slámy, v druhé — lesklý džbánek naplněný mlékem. Ve dveřích, jež zůstaly za ní otevřeny, stála koza, jež bělostí svou se odrážela od černé půdy síně. Dívka ve vybledlé sukni, s černým vrkočem vrženým na zad šedé košile vylila do koflíků pěnící se mléko a podala je dědovi a hosti. Chodila ve světničce lehce a zticha, pouze s úsměvem na ústech povážných. Potom usedla a opět počala přísti. Úplné ticho rozhostilo se ve světnici; starý Abel začal ještě šeptati jakousi dávnou historii, ale ústa jeho brzy se zavřela, ruce spadly na svazek vrbových prutův, a hlava bez hnutí spočívala na stěně.

Koza zmizela s prahu, ještě nějakou chvíli bylo slyšeti její šramot v tmavé síni, leč po chvíli i ten umlknul. Mladí lidé zůstali sami vůči spícího starce a hvězd, jež skrze nízké okénko sem pohlížely. Ona předla, majíc oči upřeny na tvář jinocha nedaleko sedícího; on sklopil oči a přemýšlel.

„Holdo!“ ozval se po dlouhé chvíli, „proroci israelští, již sobě přeťali ruce ve dví, aby se nestali nevolníky pánů svých, byli velcí lidé…“

„Nechtěli ničehož učiniti proti srdci svému,“ odpověděla dívka vážně.

Opět mlčeli. Vřeteno frčelo v rukou Holdiných, ale čím dále tím tišeji a jaksi volněji. Skrze stará prkna stěn, špatně spojená, vnikaly pověvy větru, chvějíce žlutým plaménkem svíčky.

„Holdo!“ ozval se Meir, „není ti hrůzno v té osamělé chaloupce, když jeseň a zima zahaluje svět v dlouhé husté temno a velké vichřice skrze ty staré stěny vnikají do světnice a ječí?“

„Nikoli,“ odpověděla dívka; „není mi hrůzno, neboť Předvěčný ostříhá chatrčí, stojících ve tmách, a kdy větry sem vnikají a ječí, poslouchám historie, jež zejde vypravuje, a neslyším jekotu toho.“

Meirův zrak, vlídný a pln lítosti, spočíval na tváři vážného děcka. Holda patřila na jinocha nepohnutýma očima, blyštícíma z dáli jako hvězdy černé, ohnivé.

„Holdo!“ pravil Meir, „pamatuješ si historii o Rabbim Akibovi?“

„Nezapomenu jí do konce žití svého…“, odpověděla dívka.

„Holdo! — mohla bys jako krásná Ráchel čekati čtrnácte roků?“

„Já bych čekala až do konce žití svého…“

Vyslovila to pokojným hlasem a povážnými ústy; ale vřeteno se jí vymklo z ruky, kterážto sklesla jako bezvládná.

„Meire,“ pravila tak tiše, že tichý šepot večerního větru skoro přehlušil slova její, „učiň mi slib jediný! Nebudeš-li se dobře míti v domě děda svého Saula, a pocítíš-li smutek v srdci svém, přijď do domu našeho. Nechť vím o každém smutku tvém, a nechť můj zejde potěší tě těmi pěknými historiemi, jež umí vyprávěti!“

„Holdo!“ odpověděl Meir silným hlasem, „já jako proroci israelští spíše rozetnu ruce ve dví, než abych cokoli učinil proti srdci svému!“

Vyřknuv to, vstal a pokynul dívce hlavou.

„Pokoj tobě!“ pravil.

„Pokoj tobě!“ odpověděla dívka tiše a zvolna kynula jemu hlavou.

Vyšel z chaloupky, a za chvíli dívka vstala, shasla žlutý plamének dohořívající svíčky, a ovinuvši se jakousi šedou plachtou, položila se k nohoum starce spícího na slámě. Odpočívala, — leč dlouho ještě patřila očima široko otevřenýma na hvězdy, jež mihotaly za oknem.

  1. Krejčí.
  2. Ruská váha = 16·375 Kg. Pozn. překl.
  3. Nejdůležitější část kabaly, kteráž učí kombinovanými literami a výrazy činiti zázraky a odkrývati tajemství.
  4. Pokoj tobě!
  5. Potřásání rukama. Pozn. překl.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

  1. a b Ilustrace připojena podle polského originálu; v českém vydání tato ilustrace chybí.