Meir Ezofovič/III.

Meir Ezofovič Eliza Orzeszkowa
II.	III.	IV.

III.

Uplynulo několik měsíců. Teplý den májový končil se večerem vonným a příjemným.

Nedlouho před západem slunce kráčely zvolna dvě bytosti na konci úzké uličky, utvořené dvěma řadami domků nejchatrnějších ze všech budov šibovských. Jednou z nich byla koza sněhobílá, druhou dívka štíhlá a chudá. Koza jdouc napřed každou chvíli podskakovala, aby zachytila větve stromů tu i onde rostoucích. Zdála se hbitá, svévolná a šťastná. Dívčina jdoucí za ní byla vážna a zamyšlena. Těžko bylo určiti její věk. Mohlo ji býti třináct aneb sedmnáct let. Neboť ač byla vysoka, tvar jejího těla drobného a hubeného snad pro zdržený rozrůst zdál se býti dětinný. Ale v chůzi a ve výrazu tváře její jevil se smutek s vážností předčasné dospělosti. Na první pohled byla škareda. Nezdobil jí zajisté nikterak a nepřispíval ku zvýšení jejích vnad, měla-li jaké, chudý oděv, sestávající z vybledlé perkálové sukně, pod jejímiž úzkými záhyby viděti bylo nohy napolo jen pokryté obuví hrubou a mělkou, a z volného, obvislého živůtku, jenž pod šíjí byl kryt několika šňůrami koralů drobných a různotvárných. Od červenosti této jediné luxuriosní ozdoby jejího oděvu živě se odrážela tmavá snědosť jejích lící poněkud hubených a zapadlých; velké oči hluboko v dutiny vpadlé patřily pod hustými brvami zřenicí černou jak aksamit, a nad nízkým, tmavým čelem vlnily se kadeřavé vlasy jako eben černé.

V celé postavě tohoto děcka, či té dívky bylo něco hrdého a spolu divokého. Kráčela přímo a vážně, zamyšleným zrakem patříc směle někam v dálku; leč při každém živějším zvuku lidských hlasů, jež uslyšela, zastavila se, a přitisknuvši se ku plotu aneb ku zdi, sklopila oči, ne sice bázlivě, leč spíše posupně a bezděčně, jako by každé potkání lidí bylo jí nepříjemno. Pouze bílá koza nečinila jí svou přítomností žádné nepříjemnosti. Dívka naopak chvilkami nesla po ní oko bedlivé, a kdy hbitý tvor přílišně se vzdálil od ní, ona jej přivolávala výkřiky krátkými, přitlumenými. Koza jí snad na vzájem dobře rozuměla, a poslušna jsouc jejího volání, vracela se k ní s bekotem jako by tázacím. Na konci úzké, chudé uličky blyštěla svěží, májová zeleň rosou operlená a sluncem pozlacená. Byla to nevelká louka, ležící hned za městečkem, po jedné straně omezena hustým lesem březovým, po druhé otevřena k ohromnému prostranství polí, za nimiž v hluboké dáli modral se dlouhý pás velkých borů.

Dívka spatřivši louku nezrychlila kroků, nýbrž zvolnila je, a za chvíli, přivolavši kozu a uchopivši ji za jeden z obou malých růžků, stanula. Zastavila se a patřila na živý výjev na louce, odkud nesl se k ní hluk smíšený z dětinného smíchu, křiku a ze zvířecího bekotu. Z počátku se zdálo, jako by ten výjev byl jen chaotickým mihotem četných tvorů mléčné bělosti a pestrých postav na zelené půdě. Teprv po delším patření bylo lze rozeznati více než deset děvčátek shánějících množství koz s pastviska.

Skotačivá děvčátka pospíchala domů. Tvrdošijné kozy chtěly zůstati na louce. Místy svedeny byly tuhé boje, v nichžto nejčastěji zvítězila zvířata nad dětmi. Vymykala se z rukou svých průvodkyň, a rychlými poskoky ubíhala k lískovým keřům, jimiž louka místy byla porostla. Děvčátka je honila, a dostihnuvše jich i uchopivše oběma rukama dlouhé pásmo hrubé jejich srsti, nevěděla co dále činiti. Některá volala na pomoc své tovaryšky, podobně zaměstnané a s kozami se klopotající; jiná zabíhala v cestu neposlušným poručencům, a octnuvše se naproti nim, napřáhala před sebe obě ruce k obraně; opět jiná hrabajíce se ve svých vlasech kadeřavých, dala se v zoufalství do křiku pronikavého, anebo padala na zemi a válejíce se po měkké pažiti rozpustile se smála. Pověvy teplého větru pochytávaly ten křik, smích a to volání, smíšené s táhlým bekotem koz, a unášely ty zvuky do posupných uliček městečka, na čiré, zlaté nivy, v daleké hloubě lesů. A ve zlatém světle májového večera míhaly a proletovaly se bosé, drobné nohy, vespolek se křižujíce, deptajíce zelenou trávu, a malé hlavy pokryté vlasy všech odstínův, od černoty ebenu do červenosti mědi a bledé žlutosti lnu.

Štíhlá, vážná dívčina, jež kráčela se svévolnou leč poslušnou kozou úzkou uličkou, vedoucí na louku, stojíc pohlížela na živý a hlučný výjev okem lhostejným. Bylo patrno, že ji tam nevábila veselosť, aniž lákala zvědavosť. Jak prve kráčela, tak nyní stála pokojně a vážně. Zdálo se, že něčeho očekává, snad zniknutí hlav, míhajících se na kousku zeleného pozemku, a hlučného křiku dětinného.

Hluk ten slil se za chvíli v jediný výkřik sborový. Zvěstoval totiž radosť a vítězoslávu společnou. Po dlouhých bojích, honbách a námahách byly totiž kozy konečně přemoženy, ani jedna již se nezdržovala u lákavých keřů lískových, nýbrž všecky byly v moci svých průvodkyň, jež konečně v jedinou spojily se hromadu. Jedny vedly tvrdošíjné tvory, k odboji vždy hotové, za krátké jejich růžky, táhnouce je veškerou silou svou za sebou a skloňujíce hlavy jejich skoro až k zemi; jiné, objavše oběma rukama jejich šíji, běžely s nimi skočně a spěšně; opět jiné, a to nejsmělejší a nejsilnější, vskočivše na ně, v zaťatých pěstech držely se nejdelších pásem srsti jejich, a unášeny jsouce těmito neobyčejnými soumary, plným klusem letěly k městečku. Celá ta kavalkáda četná i hlučná vtlačila se do jedné ze širších uliček městečka a znikla v chomáčích mlhavých.

Zelená louka byla nyní pusta a ticha; jen lehký vítr šuměl v haluzích březového lesa a lískových keřů, a od zapadajícího slunce spouštěl se na louku průsvitný oblak růžový.

Snědá dívka uvolnila šíji kozy z objetí, postoupila krokem spěšnějším než prve, a za chvilku octla se na pokraji louky.

Tu však stanuvši, upřela zrak na jeden bod jako by v náhlém oslupění radostí. Bodem tím byl tlustý březový strom, vichřicí vyvracený, ležící u samého kraje lesa, a na něm seděl jinoch, maje na kolenou tlustou knihu otevřenou.

Oslupění dívky této netrvalo dlouho. Majíc oči upřeny na tvář jinochovu, nakloněnou nad knihu, přešla přímo a zlehka širokou louku, a zastavivši se těsně u kmene, na němž jinoch seděl, nachýlila se, tmavou rukou svou uchopila ruku jeho a přitiskla ji k ústům.

Jinoch zabraný do čtení pozdvihl čerstvě hlavy své, udiveným zrakem pohleděl na tvář dívčinu, vymknul rychle ruku svou z ruky štíhlého děvčete a zarděl se horoucím ruměncem.

„Neznáš mne?“ tázala se dívka hlasem přitlumeným, nikoli však třesavým.

„Ne,“ odpověděl jinoch.

„A odkud bys mne znal? Ale já znám tebe. Tys Meir Ezofovič, vnuk bohatého Saula. Vídám tě často sedícího na pavlači krásného domu svého anebo přecházejícího s touto knihou kolem pahorku karaitského…“

Všecko to mluvila hlasem pevným, stojíc před jinochem přímo, s tváři vážnou. V obličeji jejím nebylo ani jediného výrazu rozpaku aniž nesmělosti, nebylo lze postřehnouti na něm ani nejslabšího ruměnce. Pouze černé její zřenice jako by se byly zvětšily a zplanuly horoucím bleskem, a bledá ústa její nabyla zárysu lahodného a měkkého.

„A kdo jsi?“ tázal se Meir zticha.

„Jsem Holda, vnučka Abela Karaity, opovrženého a pronásledovaného vším lidem tvým…“

Teprv nyní hlas její se zachvěl a ozvalo se v něm několik zvuků posupných.

„Všechen tvůj lid pronásleduje Abela Karaitu a vnučku jeho Holdu, a ty jich bráníš. Chtěla jsem ti z toho již dávno poděkovati.“

Meir sklopil oči. Růžová barva ruměnce pokrývala neustále čelo jeho.

„Žijte pokojně, ty a tvůj děd Abel,“ pravil tiše, „nechť chatrč vaši chrání pravice Předvěčného, jenž miluje a brání těch, již snášejí utrpení…“

„Děkuji ti za dobrá slova tvá,“ pravila dívka šeptem; usedla na trávě u nohou jinochových, a pozdvihnuvši poněkud sepjatých rukou, šeptala dále:

„Tys dobrý, rozumný a krásný, Meire. Jméno tvé značí světlosť, a před zrakem mým bylo vždy světlo, kdykoli jsem spatřila tebe. Již dávno jsem chtěla nalézti tebe a promluviti s tebou a říci, ač tys vnuk bohatého kupce a já vnučka chudého Karaity, jenž plete košíky, že jsme sobě rovni před Pánem předvěčným, a že mi volno pozdvihnouti očí svých k tobě, patřiti na tvou světlost a býti šťastnou…“

A bylo též patrno, že je šťastna. Snědé, vpadlé její líce teprv nyní zbarvily se plamenným ruměncem, rty se začervenaly a zachvěly, a v černých očích obrácených na tvář jinochovu a plných vášnivého obdivu, zalesklo se dvé slz stříbrných.

Meir poslouchal dívku se zrakem sklopeným, a kdy umlkla, pohlédnul na ni, a za chvíli zašeptal:

Meir a Holda.^{[red 1][red 2]}

„Kterak jsi vděčna a — krásna, Holdo!“

Holda poprvé v rozmluvě své s Meirem sklopila oči a mechanicky počala přihrnovati k sobě velké chomáče vysoké trávy vůkol rostoucí.

Meir mlčky patřil dlouho na ni. Předivná nevinnosť srdce jevila se v studu, jenž neustále ruměncem barvil tvář jeho, a v nesmělé radosti, kteráž dvojnásobným bleskem zářila ze šedých jeho zřenic, neustále k zemi obrácených.

„Sedni si ke mně,“ pravil posléz tichým hlasem.

Dívka povstala a usedla na místě jí naznačeném. Nabyla již celé své smělosti a vážnosti. Mlčky pohlížela na jinocha, jenž nedíval se na ni. Mlčeli dlouho. Vůkol bylo také ticho, pouze štíhlé břízy slabě šuměly nad hlavami jejich, a kolem blízkého rybníčku ovroubeného vrbami ozývalo se bahní ptactvo řídkým, krátkým krákotem a hvízdáním.

Meir, dívaje se neustále na hustou trávu rostoucí u nohou jeho, konečně promluvil:

„Proč tak pozdě ženeš kozu na pastvu?“

Holda odpověděla:

„Nechci přijíti, kdy jsou tu jiné dívky s kozami.“

„Oni tě také pronásledují?“

„Posmívají se mi, kdykoli mne vidí, převzdívají mi různá ošklivá jména, a odhánějí mne, abych nebyla blízko nich.“

Meir pozdvihl k dívce zraku svého, v němž lítosť se jevila.

„A bojíš se těch děvčat, Holdo?“

Holda vážně vrtěla hlavou na znamení odporu.

„Vyrostla jsem se strachem,“ odpověděla, „onť můj bratr, jemuž jsem přivykla. Ale kdy se vracím domů, starý zejde se táže: Potkalas tam někoho? Učinil ti někdo něco zlého? — Nemohu ho klamati, a povím-li pravdu, starý zejde velmi se zarmoutí a pláče…“

„Zejde sám tě vychoval?“

Dívka kývla hlavou.

„Můj otec zemřel a matka také zemřela, kdy jsem ještě neodrostla od země ani tolik, jako tento malounký kříček. Zejde neměl jiných dětí, vzal mne k sobě a ošetřoval i kolébal mne, kdy jsem byla churava, a nosil mne v chaloupce na rukou a velmi mne líbal! Když pak jsem vyrostla, naučil mne přísti, čísti v bibli a znáti všecky pěkné historie, jež Karaité si byli přinesli z dalekého světa… Zejde je dobrý, milý, ten starý, tak velmi starý a ubohý zejde!… Vlasy jeho starostí zbělely jako sníh, a oči pláčem zčervenaly jako korály… Lehám často u nohou jeho, a když on plete košíky, kladu hlavu svou na kolena jeho, a on starou svou rukou, jež velmi se třese, hladí mi vlasy a vzdychaje mluví: Jossejme! jossejme!“^[1]

Holda takto mluvíc měla tělo poněkud nachýlené, lokty opřeny o kolena a líce pokryty dlaněmi; kolísala se zlehka, pohlížejíc pevným zrakem do dáli.

Meir patřil nyní v tvář její jako v udivení, a kdy promluvila poslední slova, opakoval po ní hlasem měkkým, lítostivým:

„Jossejme!“

V houští lesa několik kroků za nimi ozval se v té chvíli několikráte bekot kozy. Meir se ohlédl.

„Nezabloudí koza v lese?“ tázal se.

„Ne,“ odpověděla dívka klidně; „nepůjde daleko ode mne, a zavolám-li ji, vrátí se ke mně. Toť má sestra.“

„Strach je tvůj bratr, a koza tvá sestra!“ pravil jinoch, usmívaje se.

Dívka zvolna obrátila hlavu k lesu a vykřikla několikráte zkrátka, úsečně. Houští okamžitě zašumělo, bylo slyšeti lehký, rychlý dupot, a mezi zelenou pleteninou březových větví stanul tvor dlouhosrstý, bílý jako mléko. Stanul a černýma očima se díval na osoby vedle sebe sedící.

„Pojď sem!“ zavolala Holda.

Koza přišla a postavila se těsně před ni. Ruka Holdina skoro až tmavopomerančová posunula se po natažené její šíji; i Meir ji pohladil, usmívaje se. Koza zkrátka zabečela, poskočila a okamžitě se zavěsila na větvi rozrostlého keře lískového.

„Kterak je poslušna!“ pravil Meir.

„Ona mne má velmi ráda,“ vece Holda vážně; „jako zejde vychoval mne, tak já ji. Byla malinké kůzle, kdy ji zejde jednou přinesl domů a mně ji daroval; já ji pak nosila na rukou, krmila ji vlastníma rukama, a kdy byla churava, zpívala jsem jí, jako zejde kdysi mně zpíval.“

To řkouc, usmívala se; zdálo se, jako by byla ještě děcko, jemuž je sotva čtrnácte let.

„A chtěla bys míti opět malé kůzlátko?“ tázal se Meir.

„Proč ne?“ odpověděla Holda, „přála bych si toho velmi. Až jednou zejde prodá hodně mnoho košíkův a já napředu hodně mnoho vlny… koupím si na trhu opět takové bílé kůzlátko…“

„A komu předeš vlnu?“

„Jsouť dobré ženy, jež mi ji dávají. Hana, žena Vitebského, teta tvá, Meire, Sára, žena Berova, dávají mi přísti vlnu, a za to mi platí penězi měděnými, časem i stříbrnými…“

„Ty tedy, Holdo, přicházíš časem do našeho domu k Sáře, ženě Berově, pro vlnu na přízi?“

„Přicházím!“

„A proč jsem tebe ještě nikdy neviděl?“

„Poněvadž mne volají a dávají mi práci zcela potajmu. Ber a žena jeho Sára jsou osoby velmi milostivé, ale nechtějí, aby někdo se dověděl, že znají zejde a mne, a že nám pomáhají. Přicházím k nim tedy jen tehdy, není-li nikoho v domě kromě Lijky, tvé sestřenice, Meire, a vždy odcházím tak, aby černý muž mne neuzřel…“

„Jaký černý muž? Kdo je ten černý muž?“ tázal se Meir s podivením.

„Rabbi Isák Todros!“ odpověděla Holda šeptem velmi tichým, tajemným.

Meirova tvář posud vyjasněná, napolo spoluútrpná a napolo uzardělá pohnutím, zachvěla se při těchto slovech Holdiných jako by záchvatem nervovým. Náhle umlknul a očima, v nichžto zahrálo světlo posupné, zahleděl se v daleký bod prostoru. Zamyslil se tak, že hluboká vráska vznikla na bílém jeho čele. Zdálo se, že náhle zapomněl na to, že není samoten.

„Meire!“ ozval se těsně po boku jeho šepot lahodný, „o čem tak přemýšlíš, a proč oči tvé jsou tak smutny? Jméno tvé značí světlosť. Či tobě nesvítí vždy slunce potěchy a radosti?“

Jinoch neměně směr pohledu, v zádumě zvolna zavrtěl hlavou.

„Nikoli!“ zašeptal, „velký smutek leží na srdci mém!“

Dívka schýlila se k němu blíže.

„Meire!“ zvolala, „a z čeho pochází ten velký smutek tvůj?“

Meir mlčel chvíli, načež odpověděl zvolna:

„Z toho, že jsou u nás černí lidé, a že u nás je všude tak černo… tak černo…“

Dívka sklonila čelo na dlaň, a jako smutná ozvěna opakovala:

„Oj černo!“

Meir neustále v zamyšlení patřil v dálku, v tu stranu, kde dlouhý pruh lesa odděloval zlatou rovinu od oblohy liliové.

„Holdo!“ ozval se polohlasem.

„Co, Meire?“

„Nechtělas nikdy věděti a viděti, co tam za tím hustým a vysokým lesem se děje daleko… daleko v šírém světě?“

Dívka mlčela. Z její postavy, nachýlené k Meirovi, a z očí široko otevřených, planoucích, bylo lze poznati, že patříc naň nechtěla již ničeho jiného viděti na celém šírém světě.

Ale jinoch mluvil dále:

„Rád bych si vypůjčil křídla od ptáka, abych odletěl tam za ten les, daleko, daleko…“

„Krásný dům bohatého Saula není tobě milý? Či tváře bratří, příbuzných a přátel tvých nejsou ti mily, že bys křídly ptačími chtěl odletěti od nich?“ zašeptala dívka v tlumeném záchvatu žalu či přístrachu.

„Milý jest mi dům Saula, děda mého,“ odpověděla šeptem ústa zamyšleného jinocha, „a mily jsou mi tváře všech bratří a příbuzných mých… Ale chtěl bych odletěti za ten les, abych všecko uzřel, stal se moudrým a potom se vrátil sem a pověděl všem těm, již sedí v temnotách a chodí v poutech, co mají činiti, aby vyšli z temnoty a setřásli pouta svá… Jsem velmi zvědav,“ dodal po delším pomlčení, „rád bych totiž věděl, jakým způsobem hvězdy kráčejí po nebi a byliny vyrůstají ze země… jak všickni národové na zemi žijí, a jak moudré a svaté jsou knihy jejich! A chtěl bych přečísti všecky ty moudré knihy a naučiti se z nich myšlenkám božským a blahu lidskému, aby duše má byla tak plna vědy, jako velká prohlubeň mořská je plna vody… Tak jsem zvědav… tak bych chtěl…“

Náhle ustal v řeči, ježto povzdech, dobývající se z prsou roznícených, rozervaných nevýslovnou tesknotou a nenasycenou touhou, udusil hlas jeho.

Po delším mlčení dodal tišeji:

„Chtěl bych býti tak šťasten, jak byl Rabbi Akiba…“

„A kdo byl Rabbi Akiba?“ tázala se Holda ostýchavě.

Zadumaný zrak Meirův se vyjasnil a zablyštěl.

„Byl to velký člověk, Holdo! Velmi často si čítám historii o něm, a četl jsem ji také nyní, kdys přišla ke mně.“

„Já vím také mnoho pěkných historií,“ pravila Holda; „rostou v duši mé jako červené, vonné růže! Dej mi, Meire, ještě jednu takovou růži, již bych měla neustále před očima, až mi nebude lze patřiti na tebe…“

Zraky jejich se setkaly. Lahodný úsměv pohrával ústy Meirovými.

„Rozumíš hebrejsky?“ tázal se jinoch.

Holda přisvědčila kývnouc hlavou.

„Rozumím, zejde mne učil…“

Meir obrátil několik listů velké knihy, jež ležela na kolenou jeho, a počal hlasitě čísti:

„Kolba Sabua byl člověk bohatý. Paláce jeho byly vysoky jako hory, oděv jeho blyštěl se zlatem, a v zahradách jeho rostly vonné cedry, palmy se širokým listím a kvetly vonné růže saronské.

„Ale krásnější vysokých paláců, vonných cedrův a červených růží, krásnější všech děvic israelských byla dcera jeho, mladá Ráchel.

„Kolba Sabua měl tolik dobytka, kolik hvězd je na nebi, a pastýřem toho dobytka byl chudý mládenec vysokého zrůstu jako mladý cedr, tváře bledé a smutné, jak bývá u člověka, jenž chce ale nemůže vybaviti duši svou z temnoty.

„Mládenec ten se jmenoval Josef Akiba a bydlil na vysoké hoře, na nížto se pásla stáda pána jeho.

„I stalo se jednou, že krásná Ráchel přišla k otci svému, padla před ním na kolena, celovala nohy jeho, a velmi plačíc pravila: Chci se provdati za Akibu a bydliti v té nízké, černé chaloupce, jež stojí tam na vrcholu hory, a v níž on přebývá.

„Kolba Sabua byl člověk hrdý a tvrdého srdce. I rozhněval se velmi na dceru svou, krásnou Ráchel, a přikázal jí, aby nemyslila na mladého pastýře.

„Ale krásná Ráchel vyšla z vysokého paláce, nevzavši s sebou ničeho kromě černých očí svých, jež jako veliké brilianty blyštěly se slzami, a černých svých vlasův, jež pnuly se nad jejím čelem jako velká koruna. I odešla na vysokou horu, a vstoupila do černé chaloupky řkouc: Akibo! hle žena tvá přichází do domu tvého!

„Akiba oplýval radostí velikou, zlíbal briliantové slzy z očí krásné Ráchel, a potom počal k ní mluviti velmi hezké řeči. Moudrá slova lila se jako med z úst jeho, a ona poslouchala, byla štastna a pravila: Akibo! ty budeš velkou hvězdou, jež osvítí cesty israelské!

„Kolba Sabua byl člověk hrdý a tvrdého srdce. Neposlal dceři své na vysokou horu žádné potravy, aniž oděvu, ale pravil: Nechť pozná hlad a uzří nouzi.

„Krásná Ráchel poznala hlad a uzřela nouzi. Nejednoho dne ani neměla, co by vložila do úst Akibových, i zamyslila se velmi nad tím, že muž její je hladov.

„Akiba říkal: Nic na tom, že jsem hladov! — I počal jí opět vyprávěti o věcech moudrých, ale ona vstala, sběhla s velké hory, vešla do města a zvolala: Kdo mi dá míru jahel za tu černou korunu, již nosím na hlavě? — I dali jí míru jahel, a černou korunu, krásnější než brilianty a perly, sňali s čela jejího.

„Ráchel se vrátila na horu, vešla do malé chaloupky a řekla: Akibo! mám, čím bych nakrmila ústa tvá, ale duše tvá je hladova, a pro ni nedostanu pokrmu! Jdi do světa a nakrm duši svou velkou moudrostí, jež plyne z úst učencův. Já tu zůstanu, usednu před prahem domu tvého, budu přísti vlnu, pásti stáda a patřiti na cestu, kudy se někdy vrátíš jako slunce, jež se vrací na nebe, aby osvítilo temnotu noční.

„Akiba odešel…“

Tu Meir ustal v čtení, a oči jeho opustily listy knihy, neboť těsně po boku jeho ozval se šepot jako by v udivení:

„Akiba odešel?“ tázala se Holda, široko otvírajíc oči a zadržujíc dech v prsou.

„Akiba odešel!“ opakoval Meir, načež počal opět čísti:

„Krásná Ráchel usedla před prahem jeho domu, předla vlnu, pásla stáda a patřila na cestu, kudy on se měl vrátiti, celý jasný velkou moudrostí.

„Minulo sedm let. A byl takový večer, kdy měsíc lije na zemi moře stříbrného světla, a stromy a rostliny stojí tiše a nepohnutě, jako by vanul na ně duch Předvěčného, jenž nese světu ticho a mír.

„Toho večera vyšel za vysokou horou člověk vysoký a bledý. Nohy jeho se třásly jako listí, jímž vítr zmítá, a ruce byly pozdviženy k nebi. A kdy spatřil malou chatrč svou, slzy velkým proudem vyhrkly mu z očí, neboť byl to Akiba, muž krásné Ráchel.

„Akiba stanul u otevřeného okna své chaloupky, naslouchaje, jací lidé tam uvnitř rozmlouvají.

„Mluvila tam žena jeho Ráchel s bratrem svým, jejž byl otec její poslal k ní. — Vrať se do domu Kolby Sabuy, pravil její bratr; ale ona odpověděla: Očekávám tu Akibu a střehu domu jeho. — I řekl bratr: Akiba již se nevrátí. Zavrhnul tebe a učinil ti hanbu velikou. — A ona odpověděla: Akiba mne nezavrhnul. Sama jsem ho poslala, aby pil ze zřídla moudrosti. — On pije ze zřídla moudrosti, a ty se ztápíš v slzách, a tělo tvé schne bídou! — Nechť očí mé vyplynou slzami, a nechť bída umoří tělo mé, přece budu stříci domu muže svého. A kdyby nyní stanu] přede mnou ten, k němuž láskou plane srdce mé, a řekl: Ráchel! vrátil jsem se k tobě, abys déle neplakala, ale pil jsem ještě málo ze zřídla moudrosti! — řekla bych jemu: Jdi a pij více!

„Bledý pocestný, jenž stál u okna otevřeného, slyše, co Ráchel mluvila, zbledl ještě více, zachvěl se velmi, a odešed od malé své chatrče, vrátil se tam, odkud byl přišel.

„Opět minulo sedm let. A nastal takový den, kdy slunce lije na zemi potoky zlatých paprskův, a stromy šumí, květiny kvetou a ptáci pějí a lidé se smějí, jako by na ně vanul duch Předvěčného, jenž nese světu radosť a žití.

„Na cestě, vedoucí na vysokou horu k nízké chatrči pastýřově, hemžilo se množství lidí. Uprostřed zástupu toho kráčel vysoký člověk, jehožto tvář zářila jako slunce velkou moudrostí, a z jehož úst vycházela slova sladká jako med a vonná jako myrrha. Lid nízko před ním se kloně, chtivýma ušima lapal slova jeho a volal s velkou láskou k němu: Ó Rabbi!

„Ale skrze hromadu lidu protlačila se žena, a padši na kolena, objala nohy mistrovy. Oděna jsouc hadry, držela vřeteno v rukou svých; tvář její byla vyzábla, neboť čtrnácte let mořila ji bída, a oči měla vpadlé, neboť čtrnácte let kanuly z nich slzy!

„Jdi pryč! žebračko! — volal lid, ale mistr ji pozdvihl a tiskl k srdci svému, neboť byl to Josef Akiba, a ona byla Ráchel, žena jeho.

„Hle, toť zdroj, jenž napájel nadějí smutné srdce mé, kdy hlava má v tesknotě a práci velké nořila se ve zřídlo moudrosti!

„Tak mluvil mistr k lidu a chtěl na hlavu své Ráchel vložiti korunu ze zlata a perel. — Ráchel, pravil, tys kdysi sňala s hlavy své krásné své vrkoče, abys nakrmila hladová ústa má; já nyní ozdobím čelo tvé věncem bohatým!

„Ale ona zadržela ruku jeho, a pozdvihši k němu očí, lesknoucích se opět živě jako před lety, pravila: Rabbi! sláva tvá jest mou korunou!“

Jinoch ustal ve čtení a upřel oko laskavě na dívku sedící vedle něho.

Tvář Holdina byla celá v ohni a v slzách.

„Krásná historie?“ tázal se Meir.

„Krásná!“ odpověděla dívka, jež majíc tvář opřenou o ruku, kolísala chvíli štíhlou svou postavou jako by v zádumě aneb rozechvění. Náhle však slzy oschly v očích jejích, Holda zbledla a zpřímila se.

„Meire!“ zvolala, „kdybys byl Akiba, a já dcera bohatého Kolby Sabuy, učinila bych pro tebe totéž co krásná Ráchel!…“

Zvolna uchopila oběma rukama krásné vrkoče ebenové barvy, jež volně splývaly po jejích zádech, a ovinujíc je kolem hlavy pravila:

„Mám též takovou černou korunu jako Ráchel!“

Potom obrátila tmavé a planoucí zřenice své k Meirovi, řkouc směle, vážně, bez úsměvu, ruměnce a roznícení:

„Já bych pro tebe, Meire, vyňala i oči z hlavy své! A k čemu by mi byly platny, kdybych nemohla patřiti na tebe?“

Tvář jinochova pokryla se nachem; ale nebyl to již stud, nýbrž pohnutí. Ta dívka byla tak naivní, tak divá a spolu tak krásná se svým velikým, rozčechraným vrkočem nad čelem a s vášnivými slovy v ústech smělých a vážných!

„Holdo!“ pravil Meir, „přijdu někdy do vašeho domu a navštívím děda tvého!“

Slunce již skoro zašle za vysoký oblak nachový a fialový. Rybníček za vysokou vrbovou pleteninou leskl se z dáli jako skleněná tabule liliová. Směrem tím se nesly oči Holdiny a utkvěly na vodě a na zeleni vůkol rostoucí.

„Proč tak pohlížíš na ten rybníček, Holdo?“ tázal se Meir, jenž nemohl již odvrátiti zraku svého ode tváře její.

„Chtěla bych si nařezati mnoho těch prutův, jež tam rostou!“ odpověděla dívka.

„A nač máš potřebí těch prutů? Co budeš z nich dělati?“

„Odnesla bych je domů. Zejde z nich plete koše a kobelky, jež pak prodává sedlákům na trhu, a za to kupuje chleba a časem i něco ryb. Nyní však zejde již dávno nemá z čeho plésti koše, a velmi se rmoutí…“

„A proč si jich nevezmeš, kdy jich máš potřebí?“

„Není mi dovoleno je řezati!“

„Proč není dovoleno? Všickni z městečka mohou tu pásti dobytek a řezati pruty. Ta louka i ten les náleží obci šibovské.“

„Co z toho, že náleží? Já nesmím. My nevěříme v Talmud, v sobotu nesvítíme… nám není dovoleno ničeho!“

Meir rychle povstal.

„Pojď!“ pravil k Holdě, „nařež sobě těch prutů, mnoho-li chceš; budu státi u tebe… neboj se tedy ničeho!“

Tvář Holdina vyjasnila se radostí. Vzala z rukou Meirových zavírací nůž jí podaný a běžela k rybníčku. Nyní, kdy se cítila bezpečna pod ochranou ruky silné a drahé, kdy na ni naděje se usmívala, že učiní radosť dědečkovi, pohyby její pozbyly té vážnosti, pro niž se zdálo, jako by Holda byla dospělá. Běžela, neustále se ohlédajíc na Meira, jenž kráčel za ní, a volajíc kozu, jež k ní utíkala z protějšího kraje louky.

Stanuli u vody. Nejhustší vrby rostly již v rybníčku, několik krokův od břehu. Holda okamžitě sezula mělkou svou obuv, a zahrnuvši trochu dlouhou svou sukni pod tkaničky zástěry, aby ji zkrátila, vběhla do vody. Meir stoje na břehu díval se na dívku, jež pozdvihši tmavých rukou rychle řezala štíhlé pruty. Smála se při tom; její ústa, otvírajíce se k úsměvu, ukazovala řadu zubů bílých jako perly; blesky jiskravých oblakův oblévaly tmavou její tvář růžovou září a pozlacovaly černou korunu ovinutou kolem čela jejího.

Meir nesputil s ní očí a usmíval se také. Nedaleko stála bílá koza v zeleném křoví a natahujíc krk patřila na paní svou, brodící se ve vodě liliové. Náhle Holda hlasitě vykřikla a nachýlila se.

„Co je tam?“ tázal se Meir.

Ze zelené hustiny, v níž celá postava dívčí se skryla, ozval se hlas veselý:

„Tu jsou pěkné květiny, Meire!“

„Jaké květiny?“

Štíhlá postava vymknula se napolo z houští, nahnula se ku břehu, a napřáhajíc tenké ruce, podávala širokolistou, žlutou lilii vodní jinochovi stojícímu na břehu. Meir se poněkud naklonil, aby dosáhl květiny jemu podávané, leč náhle zachvěla se ruka Holdina, růžová tvář dívčina zbledla, oči hrůzou široko se otevřely.

„Černý člověk!“ zašeptala Holda, upustila lilii do vody a s tichým pokřikem bázně skryla se celá v zeleni nadvodní.

Meir se ohlédl. Asi dvacet kroků za ním vyšla jakási divná postava z houští lesa a přesouvala se rychle po louce. Byl to člověk prostředního zrůstu, velmi vyzáblý, s tváří velmi temnou, s černými, trochu již přišedivělými vlasy, a s černou bradou taktéž prošedivělou, až na pás jemu splývající. Oděn byl dlouhým, úzkým oděvem z hrubého ošumělého sukna; jeho šíje holá a žlutá vyvlékala se z košile hrubé, otevřené. Byl velmi shrben a kráčel velmi rychle. Kroky jeho nečinily žádného šelestu, neboť muž ten měl na nohou mělkou obuv obnošenou. V obou rukou nesl ohromné svazky květin planých, pestrobarvých; nad hlavou jeho a za ním letělo hejno ptákův, již ho nepochybně dobře znali, ježto někdy se pokoušeli usednouti na černých jeho vlasech aneb shrbených zádech.

Kdy ten člověk opodál míjel, Meira si ani nevšímaje, jinoch mimovolně sklonil nízko hlavu na znamení pokory a úcty. Ale hned jí zase pozdvihl. Tvář jeho byla hledá, brvy se nasupily v bolesti tlumené. Nevlídné oko zamířil Meir na shrbenou postavu, posunující se tiše po louce, a promluvil skrze zuby zaťaté hněvem či bolem:

„Rabbi Isák Todros!“

Rabi Todros.^{[red 3]}

---

1. Sirotku!

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. V předloze je tato ilustrace z technických důvodů na jiném místě.
2. Popisek připojen podle polského vydání.
3. Ilustrace připojena podle polského originálu; v českém vydání tato ilustrace chybí.