Marie/4.

Marie Josef Kajetán Tyl
3.	4.	5.

Údaje o textu
Titulek:	4.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 360–365. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Bylo asi okolo osmé hodiny. Právě umlknul divý kvapík, v němžto se všecko vášnivě jako v prudkém víru točilo. Tanec po túrách poskytoval veliké živosti.

Nyní se začaly sesle snášeti a po sále do půl kola stavěti.

„Prosím tě, co pak to bude?“ ptala se zvědavě paní kancelistka svého pana kancelisty, bílým šátkem s krajkami fofrujíc, a rozkoš jí pohrávala s tváří. Bylať smířena s posadou, neboť se nepamatovala, že by se byla od dávných časů tak vytancovala, jako zde s mladými podnikateli.

Ti ubozí robotili pro vlasť, až jim po tváři potůčky srčely. Ale muselo to být. Raději dnes trochu potu, než zejtra uštěpačné jazyky.

„Prosím tě, co pak to bude?“ ptala se tedy paní kancelistka, jsouc té naděje, že to bude něco milého.

„Já nevím,“ odpověděl pan kancelista, když si byl sesle jak náleží dobře prohlídnul, a podobné otázky s podobnými odpověďmi povstaly na desíti jiných místech.

Mezi tím byl ale pan Beránek již několik paniček a slečen poprosil, aby se na sestavených seslích usadily, a sotva že ostatní zahlídly, k čemu se ty přípravy činí, bylo tu v okamžiku půl věnce z těch nejstrakatějších květin hotovo. Za krásnou pletí se nastavěli pánové, a na všechny si ulehla veliká zvědavosť.

Z vedlejšího pokoje vystrčilo se nyní na začátek polověnce pěkné fortepiano — a dvě hořící svíce postavily se nad lesklé klávesy. Patřilo k nábytku starého mládence.

Po malé chvíli vystoupili čtyři pánové, dva z nich byli domácí zboží; třetího, totiž Plavenského, znali tu také všichni; jenom čtvrtý byl cizopanský. Všickni drželi v rukou partesy.

Paničky na seslích začaly hlavy sestrkovati, v rychlosti celý životopis známých pánů probíhajíce; pánové za seslemi natahovali krky, co to asi bude? vespolek si pošeptávajíce.

Pánové v půl kole přednášeli čtverozpěv z Vašákovy sbírky. Poctivé Milovské duše utichly, poslouchaly, a nevěděly, co to je, že se jim věc líbí. A oni přec také zpěv znali! Měli jej v božím kostele, na pohřbech, někteří z nich hráli na fortepiano nebo na kytaru a zpívali při tom, že se všechny tetinky rozkoší rozplývaly; jiní zase libovali si při džbánečku u veselém kruhu něco zakokrhat, co mělo jako duchojemné „Freut euch des Lebens“ anebo rekovné „Ein freies Leben führen wir“ vypadat; ano veliká čásť mezi přítomnými byla i několik zpěvoher cestující německé divadelní společnosti ztrávila; ale to všecko bylo něco docela jiného, to nebylo nic proti tomu, co se jim nyní ve sluch a v duši jako mermomocí vdíralo. Zde plynuly ty čtyry hlasy jako z jedinkého stříbrného pramene a šuměly brzo lahodným šeptem, brzo plným zvukem na vlnách sladkého nápěvu do všech žil.

Pěvci dokončili a odcházeli. Cizí hosté začali tleskati, a po nich spustili Milovští. Tleskali jako o závod. Bylo jim při tom, jakoby rozkoš užitou při zpěvu nyní ještě jednou pociťovali.

„Nicht ühel!“ osmělil se pan kancelista k panu sekretáři prohodit; tento pokynul hlavou, a hned začal po něm celý polokruh mužských kývati; také paničky se nakazily a kývaly, bylo to veliké všeobecné kývání.

Na to předstoupil Plavenský, uklonil se několikrát a začal: „Já jsem Čech.“

Pánové otevřeli huby; bylo jim při tom jako do smíchu a nevěděli: proč? — Co tím myslí: Já jsem Čech? Co z toho? Je to něco obzvláštního? — A zas jim nebylo jako do smíchu.

Ženské se začaly po sobě ohlížet. Některé se pokoušely o malý úsměšek, jiné hleděly jenom na pěknou vestu mladého doktora. Alabastrové tváře Mariiny, po tanci poněkud růžově prokvětalé, sebou na okamžik bolestně škubly a oči se sklopily.

Plavenský to nepozoroval a spustil poznovu: „Já jsem Čech — a kdo je víc?“ — Byla to známá Rubešova deklamovánka, kterouž jen dle své potřeby a s obzvláštním ohledem na Milov trochu přistřihnul, zde něco vynechal, tam přidal, zvláště pak ale na konci, když byl všechny poklady a krásy české vlasti jako v živých obrazech před oči jim postavil, ty poctivé duše plamennými slovy pobízel, aby tuto drahou matku jako zdárné děti milovaly, o její zdar a blaho dbaly a k její oslavě přispívaly.

Proud jeho řeči byl milozvuký a hluboce dojemný. Všem se tu chvíli zdálo, „že by mohl míti pravdu“ — a to bylo na Milov již velmi mnoho.

To bylo jedno z oněch okamžení, ježto se v životě každého člověka, který ze všeho citu lidského se nevyzul, alespoň jednou přihází: to bylo bezvolné vypuknutí nejmocnějšího citu — lásky vlastenecké — jemuž v jistých dobách i nejhlavnější odporník neodolá, jestliže se veškeré hodnosti lidské neodřekl.

Plavenský odcházel a velký tleskot provázel kroky jeho.

Nyní uvedl cizí basista Plavenského sestru do kola. Mezi posluchači nastalo veliké pohnutí. Paničky pohlížely zas na sebe, jakoby se ptaly:

„Co pak ta zde chce? Snad nebude také…? Co pak něco umí?“

Na seslích v druhé řadě začala známá děvčata hlavy sestrkovati.

„Jézus!“ šeptala jedna celá poděšena. „Podívej se, totě doktorovic Márinka! Snad nebude ta osoba…?“

„Ne! před tolika lidmi!“ pravila jiná. „Co jí to napadá! Já bych zahynula!“

„To jí dozajista pan bratr poradil!“ prohodila třetí. „Jen aby se jí nic nepřihodilo!“

„I dobře by se jí stalo!“ doložila čtvrtá. „Proč se do takových věcí pouští. Já nevím, že jí to matka dovolí.“

Jinýma očima hleděli pánové na dívku. Bylatě rozkošné růžové poupě, plného, bujného zrostu, kvetoucích tváří, hravých očí. V pohledu jejím skvěla se nevinnosť, čilá mysl a srdečnosť. Spanile vypadala dnes v bílých, růžově pruhovaných šatech. Pánové by si ji byli rádi hodně dlouho prohlíželi.

To všecko trvalo ale jen okamžik. Průvodce její přisedl k fortepianu, ona pozvedla svazeček not a začala zpívat.

Poctivé Milovské duše nevěděly, mají-li sluchu věřit. Milozvučně rozléhalo se jim okolo uší a hledalo cestu k srdci prostinké národní:

Ach není tu, není,
co by mě těšilo.

„Můj Bože!“ myslil si v tom okamžení velký díl besedníků, „toť zpívají naše holky ná pastvě anebo když jdou na trávu, to můžeme každý den v kuchyni slyšeti!“

A přec se nemohl nikdo s nelibostí odvrátit! Přec musel každý chutě poslouchat! Přec poskočilo každé srdce živěji, ústa se špoulila, a mnohé byly by zpěvačku rády provázely.

Byl to ale také zpěv! Nevynikal sice hlasem obroušeným pro divadelní rulady, ale prostomilým přednesením a přirozeným citem. Každé slovíčko vyklouzlo z těch malinových rtíků jako hladká perla.

Tolik hlubokosti nebyl by nikdo v tom jednoduchém prozpěvování sprostého lidu pohledával! — Za to povstal také hučivý potlesk, a Márinka musela ještě dvě, tři jiné písně zpívati.

Když bylo po všem, pospíšila k Marii, kteráž jí byla místo k sezení uchovala. Plavenský je byl seznámil, a obě dívky přilnuly k sobě hned v prvním okamžení. Jich rozdílné povahy nalezaly jedna v druhé jako doplněk své vlastní pozemské bytosti.

„Jak to vypadlo?“ ptala se nyní Plavenská s dětinským úsměvem.

Marie sice neodpověděla, ale pojala ji kvapně za ruku a vroucí pohled oka jejího, pak vřelé tisknutí ruky její mluvily zřetelněji, nežli mohla slova učinit.

„Vaši lidé ani nevědí, jaký poklad ve svých písních přechovávají,“ řekla po chvíli tichým hlasem. „Každá z nich je krůpěj krve jeho, žilka srdce jeho, jiskra duše jeho. Když je slyším, je mi, jakobych se přebírala v jeho tajné kronice.“

Márinka jí úplně nerozuměla. Onať nepatřila k oněm důmyslným, hluboce pojímajícím duším, ježto v každé věci hned tajemný význam spatřují. Srdce její bylo sice plno bujného semene dřímajících citů; ale citové tito nedosahovali přes okres tichého panenského žití, v němžto se jednou milující dívka a žena vyvinouti mohla. Všeliké jiné poměry k životu byly jí posud neznámé. Jenom z poslednějších časů zaznívaly v ní hlasy z rozprav milého bratra, kterýž jí byl zlaté pohádky o milé vlasti povídal. Jako s podivením hleděla tedy nyní na svou novou přítelkyni.

„Já bych si nebyla nikdy pomyslila, že se dají naše písničky tak hezky zpívati,“ řekla posléz. „Teprve bratr mi to pověděl. Máte u vás také takové?“

Marie se bolestně usmála.

„U nás? O máme dozajista; vždyť se vypryskují z jednoho pramene, třebas by na to nyní mnohý zapomínal. Vždyť jsme leželi jedné matce u prsou, třebas by jedny děti na druhé nyní nevšímavě hleděly.“

Ale Márinka jí zase nerozuměla. Nemohla si tím ale také hlavu lámati; neboť pozornost její upnula se nyní na koncertistu.

Ten hrál a získal ovšem velikého podivení a potlesku. Potom vystoupil druhý přítel Plavenského a deklamoval Rubešovo rozmaru plné „Jindy a Nyní“.

Pánové se řehtali, a paničky, přikrývajíce si ústa voňavými šátky, div se chechtáním nerozsypaly.

„Ne, to bych byla jaktěživa neřekla, že v té češtině tolik špásů vězí!“ obrátila se paní apatykářka, šátečkem si ochlad vějíc, k panu výběrčímu, jenžto se byl za její sesli postavil.

„Vězí — vězí v ní hodně žertů,“ usmál se dvorný pán několikrát po sobě hlavou pokývav, „a mně je to k vůli Plavenskému jak náleží milo. Našemu starému mládenci byl by malý škandál neškodil.“

Beránek popocházel ale zatím radostně z místa na místo, na všechny potřeby bedlivě dohlížeje, a mnul si blaženě ruce. V duchu myslil na Květy a Českou včelu, a vlastenecké srdce jeho plesalo již při čtení prvního dopisu z Milova.

Nyní vystoupil mladý basista a zpíval: „Kde domov můj?“ Skvostná tato píseň milopěvného Škroupa byla již ve všech krajích zdomácněla, toliko v Milově neměli pro ni až posud místečka. Za to je ale nyní také potrestala! Ty poctivé duše ani nevěděly, co se jim děje. Dech se jim úžil, ňádra se jim třásla, srdce jim silněji klepalo, oči se jim zarosily, když znělo při hrobovém tichu: „Mezi Čechy domov můj!“

Ale Marie se rychle vzchopila a kvapila ze sálu. „Hned zase přijdu!“ byla jediná slova, jimiž se u Márinky jako omluvila a ji zdržovala, aby s ní nevycházela.