Marie/3.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: 3.
Autor: Josef Kajetán Tyl
Zdroj: TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 356–360.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Po sadech okolo střelnice bylo již hlučno. Tu se již potkávali známí, zastavovali se a přáli si vespolek dobrou zábavu. Ale skoro na všech tvářích spočívala při tom lehká ironie.

Místo všeho úsměšku, místo všeliké pochybnosti ulehalo však na ně brzy něco jiného. Hned u dveří do letního sálu a vedlejších pokojů otvíraly se oči podivením, a ústa hleděla co nejpřívětivěji se ušpoulit. Tu stáli dva mladí páni v černém fraku a v bílých rukavičkách, každého příchozího co nejdvorněji vítajíce.

Místo obyčejných u takové příležitosti komplimentů: Küss die Hand, gnädige Frau nebo Unterthänigster Diener stály tu v šiku poklony české a hnaly útokem na sluch i na srdce příchozích hostů svou celou přirozenou lahodou. Ani paničky a pánové, ani slečinky a panáčkové nemohli této zbrani odolat.

Nejhůře dojímalo je naše krásné vykání. Onoť se jevilo arci ve svátečních šatech „Vašnosti“ a mělo při sobě obratné „Račte“; ale mnohá poctivá duše Milovská otřásla se přece ve svých hlubinách, když se začalo před ní klaněti.

To však nebylo na překážku sladkému proudu českých zvuků, jenžto záhy kouzelnou mocí všechna srdce uchvátil. Mnohá panička byla se ještě před chvílí české rozmluvy strachovala, mnohý se těšil na její směšnou nemotornosť; ale příroda se na všech pomstila. Dostaliť se do proudu nevědouce ani jak. Strach i posměch zmizely a mnoholetá kůra okolo srdcí jejich se rozpadla, hustý závoj před očima jejich se roztrhal. Přirozený jazyk opanoval právo své.

Mnoho přispívali k tomu arci sami podnikatelé besedy a jich přátelé z okolí, k nimžto se bylo světlo již dříve prodralo. Ti zaváděli hovor, ti dávali pozor na žádosti hostů, ti hleděli všude veselou mysl roznítit.

Nyní zavzněla hudba, srdce a nohy dívčí radostně poskočily, a pánové se hnali vésti své vyvolené do kola.

Byla to hlučná polonézka. Páni muzikanti přičiňovali se co nejvíc, aby co nejmíň skřípali. Jeden z výborů, a sice dnešní koncertista, vyžádal si paní sekretářku do prvního páru — panička prvního radního netancovala pro stáří a druhá měla souchotiny — i začal s ní pyšnou procházku.

V tom přiletěl Plavenský. On rád tancoval, nebyl si ale ještě tanečnici vyhledal, jiné starosti zajaly všechen čas jeho. Rovným krokem zamířil nyní k dívce, kteráž ještě seděla. Náhoda mu byla přízniva a uvedla mu libovonnou květinu do ruky.

Byla to Marie.

„Nesměl bych, slečno, prositi na polonézku?“ začal před ní s lehkým úklonkem — a dívka vstávala.

„Je to naše poloviční krajanka,“ mluvil Plavenský dále, uváděje tanečnici do řadu, „a tu nesmíme pominout.“

„Je to obyčejná ctnosť Čechů, že si všeho všímají, co od pobratřených národů přichází?“ prohodila dívka s jakýmsi ostrým názvukem.

Té otázky se mladý kandidát nenadál. Co mohla dívka v Milově o pobratřených národech věděti? Teprva nyní pohledl na ni bystřeji.

Byla to spanilá lilie, rozkvetlá asi sedmnáctým jarem — útlá, vzduchová postava. Tvář její byla bledá, ale pokryta při tom jakýmsi čarovným leskem, kterýž hlavní svůj pramen v černých očích měl. Plavenský do nich nahlédl, a nový báchorkový svět rozprostřel se před ním s celým pokladem nevídané krásy. V té chvíli mu bylo, jakoby skrz tyto oči až na křišťálové dno panenského srdce viděl a tam v lůně rubínových růží polovic duše své nacházel.

I zachvěl se — ale musel také odpověděti.

„Co je krásné a dobré,“ řekl, „nachází všude vřelého účastenství: jakž by tedy nenašlo, co od našich pokrevenců pochází?“

„Člověk je nevděčné zvíře; často se mu líbí nejvíce to, co mu cizina posýlá,“ odpovídala dívka. „Nejbližší svazky mu zevšednějí — z vlastní krve tropí si hořké posměchy.“

„Doufám, slečno, že nemluvíte z vlastní zkušenosti,“ řekl Plavenský horlivě; ale zvuk vlaských bubnů přehlušil její odpověď.

Nyní teprve napadlo nastávajícímu doktorovi, že dívku ani nezná. I namáhal se, aby si podobu její z minulých let v paměť uvedl; hledal a hádal, do které rodiny by ji vtěliti měl, ale všecko nadarmo; ona mu zůstala neznámou.

Marie pocházela z Moravy a byla zde návštěvou u staré tety, kterouž nebyla mnoho let viděla a po kteréž jednou děditi měla. Byla zde teprv několik dní a skoro žádného ještě neznala; ale v ústních novinách Milovských stál o ní již obšírný článeček. Netýkal se ovšem její vnitřní bytosti — neboť tu nemohl Milov ani pojmouti; avšak i zprávy o jejím zevnějšku poskytovaly tak bohatého pramene k rozmluvám, že měla povídavá ústa těch několik dní co dělati.

Marie náležela k oněm vzácným bytostem mezi dcerami českoslovanskými, v jejichžto útlých duších, jako v kypré půdě, símě národního citu se ujalo a bujným zrostem jako hustolistá, libokvětá lípa se vypnulo. Tím vzácnější byla však mezi dcerami požehnané Moravy, kteráž okolo vlasteneckých oltářů svých ještě málo kterou kněžku počítá.

Marie milovala jazyk svůj, milovala národ svůj, milovala krásnou, bohatou zemi, kteráž byla její kolébkou a býti měla její rakví. Ona milovala vlasť a všeliké snažení, ježto vedlo k oslavě této druhé matky; jak se to stalo, že ji milovala, to neuměla pověděti. Ona jen věděla, že ji miluje a že bez té lásky živa býti nemůže.

Sta, tisíce jiných dívek nebyly by jí rozuměly; s úsměchem byly by se od ní odvrátily, hlavičkou vrtíce nebo nosejčkem krčíce. Jiní mohli dlouhá léta okolo ní meškati, a nebyly by vzlet myšlének jejích postihli, nebyli by proud citů jejích pochopili: Plavenský ji poznal dříve nežli ji při prvním valčíku z rukou pustil.

Duše jeho se chvěla rozkoší. Taneční síň zdála se mu býti velikým, neskončeným chrámem blahoslavenství, a poctivé dušičky Milovské míhaly se mu před očima jako zástupy vyvolenců v nadvětrných prostorách. Veškerou jeho útrobou sršel nový oheň a vypryskoval se jako elektrické paprsky po celém okolí.

Mladý kandidát plesal podtají, že mu napadlo, poslední ferie v otčině ztráviti, a velebil „starého mládence“, že ho přivedl na myšlénku, Milovskému pokolení připraviti besedu. Byla-li tato zábava již dříve v očích jeho plna důležitého významu: zdála se mu nyní býti rozhodnou dobou pro celý život jeho a převratem celého Milova.

Plesal, když na Marii pohlédl, když na ni pomyslil. Co se mu v ní zjevilo, zdálo se mu býti tak nevýslovné, tak svaté, že to obyčejným, otřelým slovem lidským ani jmenovati nemohl. To nebylo marnivé koketování s nejhrdějším, nejdůstojnějším citem, jakové byl již u jiných dívek nalezl. To nebylo vychvalování jazyka mateřského proto, že se o českém bále jednalo; to nebylo prohlašování: Já jsem vlastenka! proto že se o besedách nebo o výletu s mladými šviháky mluvilo… ne, ne! zde by bylo hříchem, na něco takového pomysliti.

A přece ležela krásná duše její před ním nezacloněna! Přece mluvila tato ústa také o mateřském jazyku, o národě a o vlasti, mluvila také o vlastenectví. Ale jak hluboko — jak hluboko ukryté pnuly se stříbrné struny, z nichž ohlas tento přicházel! Jak pravdivé bylo každé slovo, ježto z úst jejích uklouzlo!

A pak — vždyť cítila tato panenská lilie na první okamžení, před kým svůj libovonný kalich otvírá! Před jinými byla by lupeny své přiklopeny držela, neboť nepatřila k oněm, jižto zlatem výmluvnosti k národní korouhvi vábiti umějí — a to jich mohlo kolem státi v nepřehledném zástupu: ale po sluneční záři oka jeho musela točiti květinnou korunou svou; v dechu jeho duše musela okřáti.

Nastalo mezi nimi okamžení, v němžto, jak již starý Shakespeare praví, dvě srdce jedním tlukotem bíti začínají. Rozum lidský tuto chvíli nepochopuje, ústa lidská nemohou ji vysloviti; jen milující srdce má na ni pravé měřítko.